Proč odmítáme halasně požadovat vystoupení z NATO.
BOS - Bezpečnost Odpovědnost Solidarita
(Přišlo e-mailem)
I. Vystoupit z NATO je zdánlivě jednoduché, ale odejít z NATO je složitý, dlouho-dobý a riskantní proces. Nechceme znovu prožít rok 1968.
Vystoupení z NATO je zdánlivě jednoduchý právní akt. Podle článku 13 Smlouvy může „po dvaceti letech její platnosti kterákoli smluvní strana odstoupit od této smlouvy rok poté, co podá vládě Spojených států amerických zprávu o vypovězení smlouvy a ta podá informaci vládám dalších smluvních stran o uložení každé výpo-vědi.“ Tolik teorie. A teď praxe.
1. Vystoupení ČR jako bývalé východoevropské země z NATO by byl precedens, který v současné době nepřipustí žádná z velkých zemí NATO (USA, Británie, Francie, Německo, Španělsko). Zahraničně-politický a ekonomický tlak na vládu ČR by byl tak obrovský, že by mu prakticky jistě neodolala a v ročním termínu mezi informací vlády USA ostatním členským státům Aliance a formálním ukončením členství by oznámení stáhla.
2. Z formulace článku 3 není jasné, zda se v něm míní dvacet let platnosti Severoatlan-tické smlouvy, nebo doba od předání listin o přistoupení České republiky k Severo-atlantické smlouvě. V prvním případě by to bylo jasné – 20 let od začátku platnosti Smlouvy uplynulo v roce 1969. V druhém případě bychom museli počkat do 12. 3. 2019. Což už není tak daleko.
Není jasné, jak dlouho má trvat vládě USA podat informaci o odstoupení ostatním vládám zemí NATO. A to už může být problém. Obstrukce ve formě námitek proti „Technickým a právním nedostatkům zprávy o vystoupení“ mohou nabýt takového rozsahu, že se celý proces protáhne do dalších voleb. Tam už 5 kolona uvnitř ČR půjde tak připravená a s tak masivní podporou, že to prostě nemůže prohrát. Pak už stažení zprávy nebude nic bránit.
3. Přestavte si situaci, že vláda ČR odolala všem tlakům, trvá na tom, že rok od předání zprávy bude považovat své členství za ukončené a začne provádět přípravné kroky:
- stáhne velvyslance ČR při NATO,
- stáhne vojáky ze zahraničních misí NATO,
- stáhne české pracovníky vojenské a civilní části Aliance,
- ukončí placení členského příspěvku,
- zahájí vyjednávání o vyrovnání za „zmařené investice NATO na území ČR“, pří-padně o podmínkách úplaty za ponechání objektů páteřní infrastruktury NATO na území ČR mimo českou jurisdikci,
- stáhne lidi ze systému NATINADS a odpojí národní systém ICAO od systému NATI-NADS,
- stáhne členy a personál ze všech výborů NATO,
- začne vyjednávat o kompenzacích za ukončení výroby systémů čtvrtých a vyšších generací zbraňových systémů v Meoptě Přerov, CZ UB, Mesitu, Aeru Vodochody a dalších firmách dodávajících je jako subdodavatelé velkých výrobců v USA i evrop-ských zemích NATO, protože nečlenské země nesmí mít přístup k těmto technolo-giím a nikdo je k nám už nebude zadávat,
- začne likvidovat infrastrukturu NATO, vybudovanou na území státu v rámci povinností „host nation“ pro společná cvičení, válečná opatření atd., atd.
Kromě toho bude muset:
- začít budovat národní armádu na odvedeneckém principu,
- restrukturalizovat profesionální jádro armády,
- vytvořit systém výcviku mladých obyvatel ČR ve vojenských, zdravotnických aj. dovednostech pro potřeby AČR, policie, hasičů, záchranářů a dalších složek IZS,
- nakoupit pro brance výstroj a výzbroj,
- vytvořit systém ostrahy hranic,
- vytvořit systém teritoriální obrany území ČR,
- nahradit chybějící segmenty obranného průmyslu atd., atd.
Tento výčet není zdaleka úplný. Podstatné je, že jeho realizace by trvala i při plném nasazení odborníků na straně ČR cca 5 let, ale spíše déle (víme, jak ČR staví dálni-ce), a mimo jiné, jsme už zase u nových voleb. Ale co je podstatné, celý proces by stál odhadem 500.000.000.000 (pětset miliard) Kč. Zajímalo by mě, kde by na něj po uši zadlužená ČR vzala. Vyrazit z Německa reparace se do té doby určitě nestihne, a lithium nám (tuplem) zmizí v nedohlednu.
4. Pokud by však tento proces přesto nabral „švuňk“ a vláda ČR by to viditelně brala vážně, je prakticky jisté, že by „nespokojení občané v hrůze před ztrátou ochranného štítu NATO“ vytáhli do ulic proti „pučistům snažícím se vrhnout ČR zpět do sféry vlivu Ruska“. Debilní, ale jako základ Majdanu, pardon, Václaváku (obojí jsou náměstí) nebo Národní třídy atd., atd. naprosto postačující. Krvavé srážky v ulicích před desítkami kamer renomovaných tiskových agentur, stovky mrtvých, něco jako dopis novodobých Pragováků (tentokrát ovšem z kavárny Slávie) s žádostí o „bratrskou pomoc členské zemi NATO, napadené agenty (Kremlu, a možná dokonce přímo) Putina“. Vláda by pravděpodobně těsně po poskytnutí bratrské, pardon, demokratické pomoci, opět, jak jinak, na věčné časy, zahynula nešťastně při „náhodném“ zásahu Strakovky „humanitární“ střelou Tomahawk v rámci pacifikace toho zbytku AČR, který by náhodou stál při vládě.
II. BOS odmítá vysílání českých vojáků do zahraničí mimo skutečně akutní akti-vace článku 5 (obrana hranic Schengenského prostoru, účast v evropské proti-teroristické operaci na území EU pod hlavičkou NATO apod.), protože to je v rozporu s články 1, 2, 4, 6, 7 a zejména 8 Smlouvy.
Navíc článek 3 Smlouvy doslova praví: „Aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlou-vy, budou smluvní strany, jednotlivě i společně, stálou a účinnou svépomocí a vzá-jemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.“ Takže ani proti restrukturalizaci a budování skutečné armády v ČR nemůže nikdo nic namítat. Ani USA.
III. BOS zná NATO a rozumí jeho interním rozhodovacím procesům. Díky tomu dokážeme s minimálními náklady během jediného roku zajistit stažení všech českých vojáků do ČR a začít budovat skutečnou armádu, schopnou bránit území ČR stejně, jako bychom nebyli členy, aniž by hrozily problémy ad 1) až ad 4) uvedené v bodu I.
Podstatné je vyhnout se scénáři, popsanému pod bodem I. Proti tomuto postupu nikdo v NATO nemůže nic namítnout, protože tím jen přesně dodržujeme znění článků 1, 3, 7, 8 a zejména 5 Smlouvy (v reálu nikdo nebyl napaden, a článek 5 nebyl pro jakékoliv operace v Evropě aktivován; co se týče Iráku, Afghánistánu – i kdyby stále platila aktivace článku 5 na základě útoků z 11/9, ČR má právo podle článku 5 Smlouvy zvážit, zda se na těchto operacích bude podílet).
IV. BOS je si vědomo, že pro vystoupení z NATO ještě nenastala doba. Musíme se připravit. Potřebujeme spojence.
Problémy, které by český pokus vystoupit z NATO přinesl, si neodborníci (což jsou všichni, kteří vykřikují buď „Chceme vystoupit ze zločinecké organizace NATO“ nebo „Zajistíme vám vystoupení ČR z NATO“) nedovedou představit ani v nejbujnějších snech. První prostě jen papouškují pro členství ČR v NATO naprosto neškodné teze, druzí jsou čistí demagogové. Scénář, nastíněný v bodu I, je naprosto reálný, a i kdy-by to někdo myslel dobře, skončí to špatně. Vystoupení z NATO je potřeba připravit. Hledat spojence – Slováky, Maďary, Poláky, Rakušáky. Vytvořit něco jako Středoev-ropskou obrannou unii. Budovat armádu a sledovat pozorně USA, VB, Francii a hlav-ně Německo. A pak vystoupit.
Žádná z politických stran nedokáže jednat vůči NATO tak, aby dosáhla požadova-ných cílů – stažení českých vojáků ze všech zahraničních misí, kromě misí OSN a OBSE, využití výdajů na zbrojení k budování efektivní struktury bezpečnostních slo-žek. Chybí jim odborníci, schopnosti a především vize, co by vlastně dělali po tom, až by ČR vystoupila ze zlého NATO.
Pozn.: Termín „účast na zločinech NATO“ je nesmysl. NATO zločiny nepáchá, ale jako „značka“ je použita k jejich krytí. Zločiny páchají jednak konkrétní vojáci a velitelé, jednak, a to je podstatné, konkrétní politici, kteří vojáky svých zemí, v tomto případě ČR, posílají do misí, které jsou v rozporu s Chartou OSN, zněním Severoatlantické smlouvy, případně Ústavou a zákony vlastních zemí. A tedy i ČR.
V. BOS prosazuje myšlenku, že členství v NATO nám umožňuje úspěšně odmítat snahy zapojit ČR do jakýchkoliv aktivit spojených s budováním tzv. „Evropské armády“.
Odmítáme principiálně projekt evropské armády. Poslední tři projekty "evropských armád", shodou okolností všechny zaměřené proti Rusku (resp. SSSR) skončily špatně. Jak Napoleonův z roku 1812 (jeho armáda, čítající cca 675.000 mužů, zahr-novala vojenské jednotky celkem 12 evropských zemí, a nejpočetnější v ní kupodivu nebyli Francouzi, ale Němci), jen částečně realizovaný Wilsonův z roku 1918 (v němž mj. hrály velmi významnou roly Č-S legie, ovládající v té době území Ruska o rozloze téměř 1,5 miliónu km2 kolem Transsibiřské magistrály), i Hitlerův z roku 1942 (4 329 500 mužů, "dobrovolníci" mimo Německa z dalších celkem 8 států včetně Francie v to) skončily špatně.
Nevidíme jediný důvod, proč by měl dopadnout dobře projekt neomarxistického ve-dení EU, dirigovaný (opět) Německem a Francií, resp. spíše neokonzervativci v USA. Ačkoliv se nikdo jasně nevyjadřuje, proti komu by měla být "nová evropská armáda" vlastně zaměřena, vyplývá z kontextu aktuální mezinárodní situace a prováděných kroků, že logickým cílem se opět (jak jinak) jeví Rusko a jeho přírodní zdroje, nikoliv "obrana evropského prostoru" nebo "islámská hrozba". Neexistují sebemenší záruka, že tato armáda nebude používána rovněž interně, proti odbojným zemím EU v případě vzpour obyvatelstva a pokusů o odchod z této organizace. Členství ČR v NATO nás (aspoň zatím) před tímhle bláznovstvím celkem účinně chrání.
VI. V případě jakéhokoliv pokusu o revizi současného znění Severoatlantické smlouvy podle jejího článku 12, vedoucí k odklonu od zásad uvedených v článcích 1 a 2 Smlouvy budeme nekompromisně požadovat od vlády odmít-nutí ratifikace revize a vystoupení z NATO, a to bez ohledu na možné důsledky.
Tohle snad nepotřebuje komentář.
VII. Shrnutí:
BOS odmítá vývoj, jakým se ubírá v současné době NATO. Ale přestože nejsme (naštěstí) Realisté, ale pouze realisté, nepožadujeme okamžité vystoupení z této organizace, ale trváme na tom, aby se ČR vrátila k důslednému uplatňování Severoatlantické smlouvy v původním znění, a aby se politická reprezentace ČR začala při zajišťování obrany ČR a bezpečnosti nás, občanů, podle toho chovat.
Čas, který nám poskytne dočasné setrvání v této organizaci, hodláme využít ke zno-vuvybudování vlastních ozbrojených sil, vytvoření bezpečnostního systému schop-ného zabránit ilegální migraci, a především postavit se případným snahám o vnitřní destrukci ČR jako právního státu, ohrožení našeho způsobu života, nastolení vlády teroru a přímému ohrožení majetku, zdraví a životů občanů ČR.
BOS je zásadně proti snahám o vybudování tzv. „Evropské armády“, které považuje za riziko, významně převyšující možnými následky i rizika plynoucí z ilegální migrace na území EU.
Z těchto důvodů mj.:
- budeme prosazovat okamžité stažení Letter of Intent, podepsaného MO Strop-nickým s MO SRN o přidružení jediné bojeschopné brigády AČR k diviznímu uskupení SRN. Tento akt považujeme za protiústavní a přímo ohrožující existenci ČR jako samostatného státu,
- budeme prosazovat zastavení příprav na vyslání české jednotky do „mezinárodních sil“ NATO v Pobaltí,
- budeme prosazovat zamezení jakýchkoliv snah zlikvidovat český obranný a bezpeč-nostní průmysl ve prospěch „sjednocení evropského trhu s vojenskou technikou“, jehož jediným cílem je další likvidace průmyslových kapacit ČR a dalších „nových“ členských zemí NATO,
- na mezinárodní úrovni budeme podporovat vytvoření středoevropského bezpečnost-ního prostoru ve formátu V4 a Rakousko jako protiváhu snahám „militarizovat“ EU pod vedením Německa, což považujeme za snahu o zásadní popření výsledků II. světové války.
Severoatlantická smlouva v plném znění
Pozn. Jarda Štefec: Jen novinářští idioti a oficiální stránky ministerstva obrany používají termín Washingtonská úmluva, což je oficiálně existující dohoda o diverzitě druhů (dovoz a vývoz živých zvířat, mj. i ochrana velryb atd.). S přimhouřením obou očí je možný termín Washingtonská smlouva, ale i s tím mají odborníci na mezinárodní právo problém.
Smluvní strany této smlouvy znovu potvrzují svou víru v cíle a zásady Charty Spoje-ných národů a svou touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami. Jsou odhod-lány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu.
Snaží se podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantické oblasti. Jsou roz-hodnuty spojit své úsilí ke kolektivní obraně a k zachování míru a bezpečnosti. Proto se dohodly na této Severoatlantické smlouvě:
Článek l
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.
Článek 2
Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárod-ních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi jakýmikoli smluvními stranami nebo mezi všemi smluvními stranami.
Článek 3
Aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany, jednotlivě i spo-lečně, stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.
Článek 4
Smluvní strany budou společně konzultovat vždy, když podle názoru kterékoli z nich bude ohrožena územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost kterékoli smluvní strany.
Článek 5
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
Článek 6 1
Pro účely článku 5 se za ozbrojený útok na jednu nebo více smluvních stran pokládá ozbrojený útok:
• na území kterékoli smluvní strany v Evropě nebo Severní Americe, na alžírské departementy Francie, na území Turecka nebo na ostrovy pod jurisdikcí kterékoli smluvní strany v severoatlantické oblasti severně od obratníku Raka;
• na ozbrojené síly, lodě či letadla kterékoli ze smluvních stran, jež se nacházejí na nebo nad jejich územím nebo na jakoukoli oblast v Evropě, kde byla rozmístěna vojska jakékoli smluvní strany po datu, kdy Severoatlantická smlouva vstoupila v platnost.
Článek 7
Tato smlouva se nedotýká a nebude žádným způsobem vykládána, jako by se dotý-kala práv a povinností smluvních stran, které jsou členy Spojených národů, vyplývajících z Charty, ani základní odpovědnosti Rady bezpečnosti za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
Článek 8
Každá ze smluvních stran prohlašuje, že žádné její současně platné mezinárodní závazky vůči kterékoli jiné smluvní straně nebo kterémukoli třetímu státu nejsou v rozporu s ustanovením této smlouvy, a zavazuje se, že nepřijme žádný mezinárodní závazek, který by byl s touto smlouvou v rozporu.
Článek 9
Smluvní strany tímto zřizují Radu, ve které bude každá z nich zastoupena, aby pro-jednala záležitosti týkající se plnění této smlouvy. Rada bude organizována tak, aby byla schopna se kdykoli pohotově sejít. Rada zřídí takové pomocné orgány, jaké mohou být potřebné; zejména ihned zřídí Výbor pro obranu, který bude doporučovat opatření nutná k plnění článků 3 a 5.
Článek 10
Smluvní strany mohou na základě jednomyslného souhlasu vyzvat kterýkoli jiný ev-ropský stát, který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantické oblasti, aby přistoupil k této smlouvě. Každý takto vyzvaný stát se může stát smluvní stranou tím, že uloží u vlády Spojených států amerických svou listinu o přistoupení. Vláda Spojených států amerických bude informovat každou ze smluvních stran o uložení každé takové listiny o přistoupení.
Článek 11
Tato smlouva bude ratifikována a její ustanovení budou smluvními stranami plněna v souhlasu s jejich ústavními postupy. Ratifikační listiny budou uloženy co nejdříve vlá-dou Spojených států amerických, která uvědomí všechny ostatní signatáře o každém uložení. Smlouva vstoupí v platnost mezi státy, které ji ratifikovaly, jakmile budou uloženy ra-tifikační listiny většiny signatářů, včetně ratifikačních listin Belgie, Francie, Kanady, Lucemburska, Nizozemska, Spojeného království a Spojených států, a pro další státy smlouva nabude účinnosti dnem uložení jejich ratifikačních listin. 3
Článek 12
Poté, co bude smlouva v platnosti deset let nebo kdykoli později, se smluvní strany, jestliže o to některá z nich požádá, poradí o revizi smlouvy, přičemž vezmou v úvahu faktory ovlivňující mír a bezpečnost v severoatlantické oblasti včetně vývoje všeo-becných i regionálních smluv, uzavřených podle Charty Spojených národů pro za-chování mezinárodního míru a bezpečnosti.
Článek 13
Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od této smlouvy rok poté, co podá vládě Spojených států amerických zprávu o vypovězení smlouvy a ta podá informaci vládám dalších smluvních stran o uložení každé výpo-vědi.
Článek 14
Tato smlouva, jejíž anglická a francouzská verze jsou totožné, bude uložena v archi-vu vlády Spojených států amerických. Řádně ověřené kopie budou touto vládou pře-dány vládám ostatních signatářských zemí.
1. Po doplnění článkem 2 Protokolu k Severoatlantické smlouvě po přistoupení Řecka a Turecka.
2. 16. ledna 1963 vzala Rada na vědomí, že pokud jde o bývalé alžírské depar-tementy Francie, staly se příslušné klauzule této smlouvy od 3. července 1962 nepo-užitelnými.
3. Smlouva vešla v platnost 24. srpna 1949, po uložení ratifikačních listin všech signatářských států.