Příloha Křesťanského sociála březen, duben/2007

Slované a Germáni, Drang nach Osten

Úvodem

Početné kmeny Polabských Slovanů již v 7. století pevně sídlily na území dnešního Německa. Hranice dotyku Slovanů a Franků, později Germánů, byly od té doby až do 11. století, při jejich posunování na východ, v oblasti Hamburku, Hannoveru, západně od Chebu a Pasova. Severovýchodní Bavorsko a značná část Rakouska byly slovanskými.

Již od 7. století Frankové a později Germáni začali ohněm a mečem postupně získávat původní slovanská území. Jejich obyvatelstvo zčásti vybíjeli, zčásti si podmaňovali a následně germanizovali. Slované rozdrobeni do řady kmenů trpěli nejen nejednotností, ale i nesváry a bratrovražednými boji, vyvolanými často jejich společným nepřítelem. Pod germánským tlakem, v boji na život a smrt, vYtvářeli svazy kmenů, které však nebyly schopny dlouhodobě a úspěšně čelit poměrně centralizované agresivní feudální německé říši, vydávané postupem doby za „svatou říši římskou národu německého“, pod jejímiž prapory často bojovali Slované proti Slovanům.

Pokřesťanštění Polabských Slovanů bylo přímo „bohulibou“ záminkou k likvidaci jejich samostatnosti. Křesťanství, hlásané německými kněžími, jímž slovanský lid nerozuměl, a germanizace postupovaly po staletí společně. Germanizačními centry na slovanském území se stávaly tzv. strážní hrady, osazené německými žoldáky, které dusily a podle potřeby i utápěly v krvi snahy Slovanů o svébytnost.

K velkému a úspěšnému povstání slovanských kmenů, vyvolanému tvrdou germanizací, došlo koncem 10. století. Zejména Obodrici a Lutici si zajistili širší podmínky pro další trvání svého společenského života. Méně úspěšní byli Lužičtí Srbové. R. 990 byli Milčané, poslední lužickosrbský kmen, Němci podmaněni. Ve 12. století byli poraženi i rujánští Slované.

Přestože ještě ve 13. století tvořilo slovanské obyvatelstvo většinu v mnoha částech anektovanými Němci, byla vrstva jim vládnoucí složena z dobyvatelů a zgermanizovaných Slovanů. Slovanština ještě ve 14. století, někde i v 15. století i později, zněla na venkově. Původní slovanská místa jako Lipsko, Drážďany, Berlín se postupně stávaly německými. Dnes živým slovanským jazykem na německém území je pouze libozvučná lužickosrbština. Z mnoha desítek kmenů Polabských a Pobaltských Slovanů si slovanskost zachovalo asi 60 000 Lužických Srbů.

V historickém kontextu si připomeňme cíle nacistického Drang nach Osten. Genocida Poláků, Ukrajinců, Bělorusů, Velkorusů, Jihoslovanů, Čechů měla po vítězné válce otevřít rozsáhlá slovanská území postupné germanizaci. V druhé světové válce na východě šlo o bytí či nebytí velkých slovanských národů. Nacistické Německo prohrálo. Některé jeho cíle jakoby byly uskutečňovány dodatečně. Došlo k rozbití Československa, Sovětského svazu a v krvavých bratrovražedných válkách zanikla Jugoslávie. Lužičtí Srbové dnes musí bojovat o své vlastní školy, které jim německé vlády ruší, o svůj jazyk a kulturu. Bojují o svou další existenci, a to na území své původní vlasti. Jak je to vůbec možné?

Z historie víme, že nebezpečím pro nás jsou jak znovuformující se pangermánské síly, tak i „slovanská, tedy i česká, kolaborantská elita“. Zbavme ji vlivu a jakéhokoliv podílu na vládě! Odhoďme ji, pošpiněnou posluhováním německým zájmům proti zájmům vlastního národa, kam historicky patří, na ono pověstné smetiště dějin! CIZÍ NEŽÁDÁME, SVÉ SI NENECHÁME VZÍT!

Dr. O. Tuleškov

Německá kolonizace a germanizace Polabanů

Po podmanění slovanského území německými vojsky následovala nenásilná germanizace (poněmčování). Dělíme ji na dvě etapy, první začala již v 9. století a pokračovala do 12. století. V ní šlo především o christianizaci Slovanů a jejich podrobení německé moci. Ve druhé etapě, asi 100 let poté, nastává pravá germanizace, které se však zdecimovaní Slované již příliš nebránili. Prováděla se jednak samovolným odnárodňováním Slovanů, příklonem k silnější německé kultuře, nástupem jazyka šlechty a úřednictva, jednak silnou německou rekolonizací. …

Německá kolonizace nezačala ve velkém před 12. století, protože předtím nebyl ještě slovanský odpor zlomen. Byli sice již v 9. století postaveny německé hrady (např. Magdeburk, Merseburg), chránící hranice, ale na osídlování Polabska se jejich obyvatelé nezmohli.

Hromadnou kolonizaci prováděli němečtí šlechtici kolem výše zmiňovaných hradů a opevněných sídel a s nimi i církevní hodnostáři. Povoláni byli osadníci z území na levém břehu Labe, ale i ze vzdálenějších krajin – z Fríska, Porýní, Vestfálska, Holandska i Vlámska. … Do Srbska směřovali kolonisté z Durynska, Bádenska a Bavorska, Vlámové jsou zmiňováni i v lužických městech (jejich vlna zasáhla až na hranice Malopolska).

Hlavní důvody pro odstartování kolonizace byly dva, první byl administrativně-politický: němečtí páni se chtěli opřít o spolehlivé obyvatelstvo, které by proti nim nerevoltovalo. Tuto podmínku mohli splnit jen němečtí soukmenovci. Druhý důvod byl ekonomický. Slované byli po staletých bojích málo početní, jejich zemědělské výnosy byly vzhledem k zaostalejší technice menší (Němci vše již stačili převzít od římské kultury). … Slované neznali v takovém rozsahu ani žďáření, proto církev podporovala různými výhodami Němce, kteří platili větší desátky. Tak začali být Slované separováni, nesměli do vznikajících měst apod., stávali se postupně méněcennými poddanými.

Vzápětí po kolonizaci nastoupila germanizace. Nejdříve ji podstoupili slovanští páni a zemané, kteří se odvraceli od svých zvyků a jazyka, ženili se s Němkami. Pak následovali ostatní, kterým se nelíbilo postavení nerovnocenných a odstrkávaných poddaných. Pouze selský lid si dlouho podržel svou národnost, drže se při tom svých tradic, zvyků, jazyka. Ale i ten se za čtyři století poněmčil, někde rychle, jinde pomaleji. Nejhůře dopadli Obodrité, lépe Srbové a Pomořané. …

Ve 14. století zanikl v obodritské oblasti slovanský živel (až na výjimku Drevany) a totéž následovalo na ostrovech Rujána, Uznojm, Volín. V té době pocházejí poslední zmínky o Srbech z Lipska, Zvíkova, Kamenice. Do 16. století se ještě drželi Stodorané, Lužičané, Milčané a Drevané. … Drevané zanikli v polovině 18. století a jediní Lužičtí Srbové přežili rok 2000. …

Z brožurky „Dějiny Polabských Slovanů“, Jaroslav Valenta, vydalo KSH, červenec 2000

„Germanizační tlak trvající několik staletí měl své metody a také je přizpůsoboval situaci a měnil. V 10. století, v době karolínské germanizace, šlo především o narušení státotvorného vývoje Polabských Slovanů. Byl to strategický cíl, naplňovaný po 150 let, doplněný ovšem ukládáním a vymáháním poplatků, požadováním rukojmí. V další etapě došlo k anexi slovanského území, které bylo obsazováno německými kolonisty. Současně probíhal proces znevolňování obyvatelstva. Němečtí feudálové vábili do dobyté a porobené země především rolníky a dávali jim nejrůznější výhody a tím je odlišili od slovanských poddaných. I na venkově vznikla vrstva privilegovaná.“

Z brožurky „Oběť germanizace – Lužičtí Srbové, Prof. PhDr.J. Frajdl, CSc., vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10, listopad 2001.

Několik vět z dějin Lužických Srbů

„ b) Doba samostatnosti a bojů za neodvislost. Od r. 531-1032.

V VI. století ociťujeme se již na půdě historické. V té době pádem Durynků (531) rozšířili Frankové a Sasové své panství až k řece Sále, i nastává od té události Slovanům na východ řeky Sály a tedy i slovanským obyvatelům Lužice 400letá doba bojů za neodvislost. Osudy Srbů mezi Sálou a Labem od té doby rozhodují také o osudech slovanského obyvatelstva Lužice. U Srbů připomíná se za dob Sámových kníže Dervan (u Fredegara…), jenž se dal v ochranu Sámovu. Ale po smrti Sámově vrátili se Srbové zase k původní rozdrobenosti, v jaké je zastihla doba Karla Velikého. Za výprav vojů Karlových proti Čechům vpadl r. 805 jeden oddíl také do země srbských Glomačů, zpustošil ji a podmanil si knížete jejich Semila. …Následujícího roku vzbouřili se sice Srbové proti cizímu panství, ale byli poraženi v bitvě u Hvernafelda (poblíž nynější Géry), kdež padl i jejich kníže Milduch. Vojska Karlova vpadla pak do země Milanův, dobyla hlavního jejich hradu Budyšína a spálila jej. Za Ludvíka Pobožného, jenž vedl proti Slovanům politiku celkem mírnou, připomíná se Ludovít, nejspíše kníže lužický, který válčil s císařem. Za Ludvíka Němce, jenž podnikal nájezdy proti Srbům, dali se Lužičané a Milčané v ochranu říše Velkomoravské. Za tohoto spojení teprve šířilo se mezi nimi křesťanství vydatněji; jest nepochybno, že Metoděj i této části svého arcibiskupství věnoval příslušnou péči, ač nemáme historických dokladů, že by tu byl sám pobyl. Vliv slovanských věrozvěstů lze však doložiti z lužickosrbských církevních výrazů … .

Po ztroskotání říše Moravské r. 907 zůstaveni opět samým sobě v obraně proti západním sousedům. Velký nepřítel povstal polabským Slovanům a tedy i obyvatelům Lužice v Jindřichu Ptáčnikovi. Od r. 921 plenil kraje Slovanů braniborských, Srbů, Lužičanů i Milčanů, jež všechny zavázal k poplatkům. Moc svoji proti Lužičanům zesílil založením hradu Míšně a zřízením marky Míšeňské (928).“

(Ottův Slovník naučný, Praha 1900, str.489-490)

Několik letopočtů z dějin Lužických Srbů

Kolem 600 - Slovanské kmeny osídlují území mezi Labem/Sálou a Odrou/Kwisou

631 - První zmínka o Lužických Srbech v kronice Fredegara;

990 - Porážkou Milčanů ztrácí poslední lužickosrbský kmen svou politickou

nezávislost. Vojenská dobyvačná politika německého státu byla

doprovázena násilným šířením křesťanství na slovanském území.

1000-1100 - Vnitřní budování země lužickosrbskými sedláky;

Poč.13. stol.- Lužickosrbské obyvatelstvo tvoří více než 90 % obyvatel; vládnoucí

vrstva se skládá výlučně z německých dobyvatelů;

1293/1327 - Zákaz lužické srbštiny v Bernburgu nad Sálou;

1618-1648 - Zánik téměř poloviny lužickosrbského obyvatelstva za Třicetileté války

1815 - rozhodnutím Vídeňského kongresu je lužickosrbské obyvatelstvo ve

všech okresech zatlačeno do menšiny

1818 - V Prusku je vydáno nařízení o dalším omezení lužické srbštiny;

1875 - Zásadní zákaz lužické srbštiny ve školách pruské Horní Lužice;

K současné situaci v Lužici

Již delší dobu probíhá boj o zachování určitých lužickosrbských škol. Důvodem jejich rušení je, jak uvádí příslušné saské orgány, nedosažení počtu 20 žáků na třídu. Tak došlo k likvidaci páté až desáté třídy s výukou lužické srbštiny v obci Chroščice. Ohrožena je také vyučování ve škole básníka Jakuba Barta-Čišinského v Pančicích – Kukowě a též ve školách v obcích Radwor, Ralbice a Worklecy.

Jaromír Kohlíček, poslanec EP, spatřuje důvod uvedených problémů v nedostatečné právní úpravě. Podle něj platilo a platí: Kdo je občan Německa, je Němec. Jazykem je němčina. Všichni jsou tedy Němci. A jestli ještě někdo mluví nějakou řečí, je to jeho čistě soukromá věc, to nám sem netahejte. A právě tak nějak je koncipována německá ústava, která odkazuje, aby si práva menšin řešily jednotlivé spolkové země. Ústava SRN ošetřuje práva zvířat, ale nikoliv práva menšin. Sice existuje ve spolkových zemích Braniborsku a Sasku zákon o Srbech a Slovanech, podle něhož se musí přihlédnout ke vzdělávání národnostních menšin v Německu, ale není tam řečeno jak konkrétně. A tak situace je taková, jaká je.

Saská vláda je nyní i pod mezinárodním tlakem a musí vypracovat nový koncept školství, který bude brát ohled i na vzdělávání lužickosrbské menšiny. O to bojuje celá Domovina za účinné pomoci Hajka Kozla, poslance Saského zemského sněmu, i poslance EU, J. Kohlíčka.

Podle sdělení F. Truxy, odborníka na lužickosrbské otázky, informoval generální konzul ČR v Drážďanech, Tomáš Podivínský, zástupce lužickosrbských spolků o možnostech lužicko-srbských projektů a vyzval je k jejich vypracování. Usnesení čs. vlády z 14.12.2005 o podpoře českých kulturních aktivit v zahraničí v letech 2006-2010 se vztahuje i na Srby. Podobným způsobem je podporován Školní spolek Komenského ve Vídni.

Problémem však není jen nová právní úprava a její uvedení do praxe, ale i určité nálady části saské společnosti vůči Srbům. „Pak se od Hajka dozvídáme i smutné věci. … Nedávno proběhlo soudní jednání proti německým pravičákům, šířícím nacionální nenávist. … Do krvava zbili v Budyšíně jednoho kluka jenom proto, že mluvil v hospodě lužickosrbsky. Když se na jaře a v létě hrají v Horní Lužici utkání v kopané, takřka týden co týden dochází na hřištích k nějakým incidentům. Máme tady rozličné lužickosrbské fotbalové týmy … a naši hráči se pochopitelně mezi sebou dorozumívají svou mateřštinou. To se ale nelíbí neofašistům z řad diváků či i samotných německých protihráčů. Provokují. Našim fotbalistům nadávají, sprostě jim spílají. Jeden zuřivý nácek tady v Lužici dokonce organizoval protisrbské semináře pro pravičáky z celého Německa a přitom se chlubil, jak udatně vede v Lužici hraniční boj proti Slovanům. ´Jednou půjdete za židama a všichni skončíte v plynu´.“ (Haló noviny, 10.2.2007)

Další neradostnou skutečností je rozšiřování těžby povrchových dolů v Lužici. Bratr F. Truxa nám napsal, že švédský koncern Vattenfall jedná s obyvateli Trjebina, Milorazu, Rowného a části Slepého o odbagrování vesnic. Pokračující a dokonce rozšířená těžba sice zajišťuje a přináší nová pracovní místa, v Hamoru byla postavena moderní elektrárna, jež dá obživu další stovce zaměstnanců, ale velmi těžce i narušuje, a to již dlouhodobě s nesmírným dopadem, lužickosrbské osídlení. Řada lužickosrbských vesnic takto již nenávratně byla zničena.

Lužičtí Srbové, kteří sídlí ve své zemi přibližně 1 400 let, již od osmého století pociťují dobrodiní germánského Drang nach Osten. Nyní zápasí ve své odvěké otčině o svou vlastní existenci. Naše podpora jejich zápasu je samozřejmá.