Právě nutná neutralita

Bohumil Kobliha

Autor eseje „Právě nutná neutralita“ poprvé vydané v roce 2000, Ing. Dr. Bohumil Kobliha, byl mým manželem po téměř plných 60 let. Za tu dobu jsem měla možnost ho poznat jako nikdo jiný na světě, včetně jeho rodičů, tedy ho mohu představit čtenářům této publikace nejen jako spisovatele, ale jako člověka z masa a kostí, jaký byl, než nás opustil 24. června 2015. Ale zpátky ho, bohužel, přivolat nemohu.

Byla jsem s ním, když končil studia, byl promován na strojního inženýra a nastoupil své první místo. Zvolil si jako specializaci výstavbu průmyslových závodů a řízení výroby,kde mohl nejlépe uplatnit a dále prohlubovat koncepční myšlení, praxí i studiem, všude kam ho zavedlo inženýrské řemeslo, mezi Afričany a Araby, do Indie i do vyspělých zemí západní civilizace. To se pak odrazilo v jeho článcích, když později v exilu začal publikovat. Napsal jich asi 3.000 dle svého odhadu. Celý život se zajímal o dění ve světě a šel vždycky ke kořenům, aby se dobral pravdy, proč se to či ono stalo, k čemu a komu to posloužilo, kdo měl z toho profit a kdo škodu. Zde často narazil na neprostupnou zeď, společenská tabu, mediální blokádu informací, či záměrnou desinformaci, s cílem cenzurovat lidské myšlení. Pro Bohumila byla nejvyšší metou svoboda člověka ve svobodném světě.

Naše generace byla odchována První republikou, jejíž filosofie a ideály nás formovaly pro celý život. Byli jsme hrdými občany svobodného státu, vybudovaného na starých národních tradicích hledání pravdy, lásky k vlasti, pracovitosti a poctivosti a zdravé ctižádosti, využít svých schopností k upevnění a uhájení té svobody pro dobro všech. Tyto ideály utrpěly značný šok ve vírech a kotrmelcích, které přinesla doba. Složit ruce do klína nebylo v Bohumilově nátuře.V těžkých a nepřehledných situacích burcoval svými články k samostatnému myšlení, což je nejúčinnější zbraní proti nátlaku a manipulaci. Byl stále plný pracovního elánu, uměl se radovat ze života a měl širokou paletu kulturních i sportovních zájmů, včetně palety malířské. Malování bylo jeho velikou láskou a málem ho zavedlo na úplně jinou životní dráhu.

Zásah bratrských armád Varšavského paktu 21. srpna 1968 obrátil všechno naruby. Spadla maska „lidské tváře“ a karneval normalizace nenechal nikoho na pochybách pod čí taktovkou „zítra se bude tančit všude“. To přivedlo naší rodinu do exilu v Anglii. Bohumilova exilová činnost by si vyžádala další kapitolu, či spíše celou knihu.Chystal se to všechno sepsat pod názvem „To byl exil“. Bohužel, nedošlo k tomu. Do roku 1989 přispíval do zahraničních krajanských časopisů vydávaných v USA i jinde, po „sametu“ začal publikovat ve Svobodných novinách, Svědomí, Křesťanském sociálu, Řádu a dalších periodikách vyznávajících poctivé novinářství. Tyto články jsou dostupné v redakcích a mnohé byly již přetištěny na žádost čtenářů. Jeho knižní publikace „Šest dní kdy národ věděl“ a „Konec věku příběhů“ dokreslují profil autora.

Účelem druhého vydání této studie je oživit myšlenku neutrality v rozbředlé a neuspokojivé politické situaci a stimulovat diskusi o cestách, které by směřovaly k širokému občanskému angažmá s cílem hospodařit ve své zemi na svém a po svém.

V Londýně dne 9. června 2016,  Miroslava Koblihová

Právě nutná neutralita

Poděkování

Děkuji svému národu, který mi dal základ k tomu, abych byl užitečným člověkem, a své ženě, která mi vždy pomáhala, abych našemu národu mohl sloužit.

Děkuji i těm, kteří jen napsali dopisy a omluvy. Také děkuji všem, kteří umožnili v této těžké době, aby následující řádky byly vytisknuty.

Bohumil Kobliha

Úvodem

V listopadových dnech r. 1989 jsme požadovali zrušení Varšavské smlouvy i NATO, neutralitu Československa, odzbrojení a mír. Těmto požadavkům, s nimiž se ztotožnila značná část českého a slovenského národa, pravděpodobně většina, jsme mnozí zůstali, na rozdíl od mocenské elity, která za pomoci i těchto ideálů se stala vládnoucí v novém Československu, věrni.

Věrnost uvedeným zahraničněpolitickým principům zachovala i část českého exilu, k němuž se hlásí i autor této publikace, dr. B. Kobliha. Jeho dílo, ač nevelké rozsahem, významné svým obsahem, za pomoci i nových či polozapomenutých skutečností a faktů, získává čtenáře pro neutralitu českého národa jako způsobu jeho přežití.

Vřele děkuji autoru za plod jeho usilovné práce. Věřím, že napomůže k naší orientaci v dnešním rozbouřeném a tolik nebezpečném světě. Jestliže platí zásada, že existenci států udržují ty síly, jejichž působením vznikly, pak naše odcizení původním polistopadovým ideálům může vést k silné destabilizaci naší státnosti.

Argument, že i v politice dochází k zásadním změnám, je jistě přesvědčivý. O těchto změnách může však rozhodnout pouze lid v referendu, např. o vstupu ČR do NATO. Jelikož k lidovému hlasování o řadě základních politických otázkách nedošlo, lze je považovat za otevřené.

JUDr. Ogňan Tuleškov

Předmluva

Jste udiveni zprávami, které nepřinášejí zprávy, ale jsou jen vyplňováním vysílacího času? My zle na Západě také. Jste otráveni denním tiskem, který nepřináší noviny ani novinky, ale jen papírovou vatu nechtěných a nafouklých „zajímavostí“? My na Západě rovněž. Honíte se ještě za módou, která je jen opakováním v kruzích a těží z toho, že žijete na tomhle světě příliš krátce? Jste z toho všeho unaveni? Nedivte se, nejste sami! Módní panditi a guru v Londýně přišli právě na to, že chcete-li být „chic“ (česky šik), máte vytáhnout šaty po mamince či z truhly po babičce, a pak máte na poli módy úspěch.

V oblasti mód politických, technických či vědeckých je to obdobné. Jen pozorujme! Tato publikace o právě nutné neutralitě a neutralismu by měla vést k zamyšlení, přiblížit čtenáři neutralistickou problematiku a zvýšit úroveň informovanosti. Být jakousi „rukovětí", jak se vytrhnout ze zbytečného, ne-li nesmyslného honu a proudu doby „velkého světa“. Ukázat neutralismus jako možný a užitečný způsob života malých a středních národů. Věřím, že mnohdy zcela nové pohledy nám mohou pomoci vysledovat a revidovat i náš osobní aktivismus, činnost pro činnost samu, řícení, kterým si my sami často nasazujeme klapky na oči, a pokličku na mozek. Právě proto, že vůbec nestačíme vlastní život, nemáme prostě čas, abychom si mohli dovolil luxus zastávky. Ovšem je červená na křižovatce a naše zabrzdění k „stop“ přepychem?

Zastavit se a rozhlédnout se na všechny strany, odkud nám může hrozit nebezpečí, je podmínka naší ochrany před karamboly. Mnohonásobně platí, že ke strategii životní cesty našeho státu si nemůžeme dovolit být nevšímaví, do sebe zaujatí či neteční.

Eur. Ing. Dr. Bohumil Kobliha

Londýn, 21. srpna 2000

Co se s námi děje?

Ze všech stran slyšíme nářky. Na události, na dobu, na národ. Někdo je tak otráven a zdrcen, že už nechce pro nic hnout ani prstem. Neodpovídá na dopisy rodiny, natož přátel. Nemá zájem se sdružovat a ani u piva neroztaje. Ještě tak když dechovka v restauraci zahraje „Šup sem šup tam, nám už je to všechno jedno...“ Jiný má „těch lidí plné zuby“. Významný ústavní činitel konstatuje obecně „blbou“ náladu. Liknavě se vyřizují věci úřední nebo vůbec ne, a to na všech úrovních.

Filozof z Čech mi nedávno napsal trpkou větu: „Učím se od svého psa vyhýbat se lidem.* Lékař, dávný kamarád ze studií, mi s hlubokým poznáním doporučil: „Neber nás vážně, jsme všichni nemocní!“ Bodejť by ne, desetiletí do nás našlapávali hrůzu, strach a nesvobodu, a to má své důsledky.

V tomto klimatu obecného znechucení pochopitelně vše upadá. I nedávné idoly a modly zůstávají stát zaprášené a nečisté. Co vlastně a proč to všechno prožíváme?    Jak se můžeme dostat k diagnóze současné nemoci naší společnosti či dokonce k úpadku národnímu?

Nahlíženo profesionálně z hlediska informatiky a systematiky, nemůžeme nevidět dlouhodobé informační přetížení (information overload) a fyzické a emocionální vyčerpávání. Prakticky od třicátých let dvacátého století se na nás nakládá neuvěřitelně vysoké množství změn, nových skutečností, akcí a dějů. Každý z nás musí zpracovávat denně několiksetkrát a někdo dokonce několiktisíckrát informací více, než náš předchůdce před sto lety.

Jen vezměme změny a informace čistě technické, ale které nás všechny hluboce zasahují v denním životě a ovlivňují náš denní pohyb z místa na místo. Osobní doprava se obohatila o podzemní dráhy, letadla a automobil. Zatímco ve třicátých letech bylo vlastnění auta záležitostí hořejších deseti tisíc, a umět řídit vůz patřilo k jakémusi novému šlechtictví, dnes je to záležitost prakticky pro každého. K užívání a řízení auta patří samozřejmě nutná znalost dopravních předpisů. Když se jezdilo jen koňmo či s kravičkou, vůbec nikoho ani nenapadlo, že by kdy něco podobného mohlo nastat. Kdyby kočímu někdo vyprávěl, že jednou na křižovatce bude muset zastavit na červenou, začal by se jistě plácat významně do čela.

Kdo dnes řídí moderní vozidlo, musí znát alespoň trochu technickou stránku věci - jak pracuje motor, jak převody, brzdy a příslušenství. Ti jsou opět nároky pro náš mozek.

Přistoupily nové „čertovy obrázky“, televize a počítače s internetem, „e-něco“ (e- mail, e-commerce atd.) a stovkami „her“, které vyčerpávají nejen nervy sluchové a zrakové, ale celý náš duševní systém. Člověk u počítače musí absorbovávat stálé změny systémů, které přicházejí s každým novým vydáním software. Kde jsou dnes jazyky Fortran, kde Basic?

Tak bychom mohli každý podle svých zkušeností přidávat a probírat, jaké nám nová technika a technologie přinesla mentální zátěže. Když to vše zvážíme, zůstáváme už jen z množství novinek a neustálých změn, které nezbytně musíme denně zaznamenávat a absorbovat, unaveni a dlouhodobě vyčerpáváni.

A teď si připojme úvahu z politiky a dějin jen posledního století. Dvě světové války, několik změn politických systémů a z toho plynoucí nové a nové, stále jiné nároky na naše chování a „pohyb“ ve společnosti. Kolika zákruty musel každý z nás projít a ještě k tomu se snažit pokud možno nenarazit. Co zbytečné únavy (a tedy opotřebování našeho nervového systému a plýtvání jeho potencionálem) vyvolává jen nutnost stále sledovat to, co je oficiální trend. Co je předkládaná „pravda" a jak je odlišná od našimi smysly poznaných skutečností. V diktaturách jsme se přiučili, jak pochodovat a že vybočení z řady většinou znamenalo osobní pohromu. Vždyť i jen obyčejný rozhovor kdekoliv jsme museli (a musíme!) vést velmi opatrně, pozorovat a sledovat, co můžeme a nesmíme říci, abychom se vyhnuli vyhroceným situacím. Jinak můžeme být hned oznamováni, že urážíme národ a rasu, že jsme homofobní, či nejsme tak a tak politicky korektní.

Musíme si dávat pozor na pusu.

To vše je více jak unavující, trvá-li šedesát let. Když si ani mezi svými nemůžeme odpočinout a naakumulovat duševní síly, únava se hromadí.

Zklamání z porážek a nedosažení cílů, ač se sebevíce snažíme, je v oboru organizace a řízení dávno známý negativní faktor nazývaný promarněné, znehodnocené úsilí (frustrated effort). Znehodnocené úsilí je zdrojem těžkých, i když zcela zbytečných ztrát, „otrávení“ a únavy, a někdy může vést i k tragickým koncům.

Snad nejnázornější a obecně nejznámější je smutný případ znehodnoceného úsilí ze závodu kapitána Scotta s Amundsenem o dobytí Jižního pólu. Ztráta prestižního prvenství a vybití pozitivního duševního náboje byla nepochybně hlavním faktorem vedoucím k zániku Scottova týmu.

Dlouhodobé vyčerpání fyzické i duševní vede, jak všichni víme, k zdravotním poruchám, dnes tolik běžným u nás. Cukrovka, onemocnění zažívání , žaludeční vředy, žlučové kaménky, choroby kardiovaskulárního systému. Kdo je dnes z těch generací, co prožily ústrky třeba jen posledních třiceti let jako dospělí, opravdu stoprocentně zdráv?

Když je člověk unaven, rozumně vysadí a odpočine si. Zdravý spánek dělá zázraky. Celá řada nemocí se léčí (či měla by se léčit!) v podstatě odlehčením organismu, dietou a rekreací. To, co platí pro jednotlivce, platí i pro celé národy. Po dobách vzepětí nastává vyčerpání a úpadek.

Náš národ je unaven.

Po šedesáti letech evropských a světových kotrmelců a enervujících situací velmi specificky unaven. Nejen nedosažením kýžených gólů, ale především zradami a hlubokým zklamáním. Nejméně po šedesát let, a přijetím mnichovského diktátu počínaje, nás šidí a svazují ruce ve prospěch někoho jiného. Vůle k národnímu dobrému i vůle se vzepřít totalitě byla ničena násilnickým Únorem roku 1948, okupací roku 1968, a strašlivými lety sterility Normalizace. O zklamání z důsledků plyšové revoluce nemluvě.

Neprožili jsme si ani systém vlastního moderního království, a dostali jsme se rovnou do nechtěné manipulativní demokracie. Milujeme idoly a strašně rádi věříme svým vůdcům. O to větší je každé další zklamání, když zjišťujeme, že o vše naše dobré jsme nekonečně okrádáni, dokonce pod jejich vrchnostenstvím. Proto jsme ze všeho už pořádně znechuceni a unaveni. Nastává přirozený útlum organismu národního.

Skleslost, co prožíváme a jak se cítíme, je jen důsledek dlouhodobé únavy.

Musíme si jako národ vědomě odpočinout od nesmyslných politických mód, tahů. nálad a „ideologií" okolního světa.

Jsme ovšem na důležité křižovatce ve středu Evropy. Každý má o to území, a hodné lidi, které si může otočit okolo prstu, zájem. Tu nás chce ten, tu zase onen. Můžeme se jim divit? Ne, vždyť naše zem je tak krásná a má takový potenciál. Nemůžeme se ale rozdat, ani nechat rozkrádat! Máme právo starousedlíků! Máme právo na svůj vývoj a na svůj vlastní osobitý způsob života. Které pivo na světě je lepší než náš Prazdroj, který mašinkvér byl kdy lepší než náš Bren!?!

Západ nás chce využít, ale také východ nás chce pro sebe. Pozapomněli na právo na sebeurčení národů. Musíme jim ho tedy v zájmu spravedlnosti mezi národy připomenout.

Pro svůj další užitečný život osobní i národní potřebujeme se distancovat od neustálého přetahování mocných. Máme a musíme mít právo na nezúčastnění. Musíme přehodnotit náš život v neustálé tahanici evropského kontinentu. Nejen můžeme, ale právě dnes musíme chtít a mít sami sebe pro sebe!

Přehodnocení

Často slyšíme názor, že naše území je most, že po mostě se šlape, a to se holt nedá změnit. Jako náš mnohý negativní odsudek, i tento vnucuje pasivitu a nicnedělání. Někdy se může až zdát, že jde o uplatňování dávných návodů Lao Ce čínským vládcům, jak manipulovat poddané: „dělej nicnedělání".Podrobíme-li ale hořejší odsudek jen obyčejné praxi a selskému rozumu, vidíme hned, že „šlapání" je funkce, která není zdaleka podstatou mostu jako takového. Účelem a podstatou mostu je přece propojení a spojení. Mostem projektujeme ulehčenou, urychlenou a bezpečnější přepravu, komunikaci mezi oběma břehy či stranami. Z ryze obchodního hlediska můžeme také vidět, že se dá za používání mostu vybírat mostné, a v našem případě státu třeba i clo. Tedy je-li naše zem opravdu už dávným přirozeným mostem, využijme skutečnost moderně v náš prospěch! Na tom dělat něco pro sebe, na svém a po svém, není vůbec nic špatného! Přece už náš historik a státník František Palacký připomněl evropským národům ve svém slavném dopise do Frankfurtu z 11. dubna 1848, že: „Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající... “ a ..... žádný národ na zemi nemá práva žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen, pro dobré souseda svého sebe sám zapříti a obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národů. “ Nikde přece není psáno, že se musíme obětovat pro nějaké internacionální či globalistické cíle, a vnucuje-li nám to někdo zvenku, pozorujme, zda „vyšší cíle“ nevedou jen k jeho kapse. A tak je to se vším.

Musíme začít situace i „reality“, co nám nevyhovují, přehodnocovat. Přesně tak jak se dělá v inženýrské hodnotové analýze. Co je drahé, neslouží plně účelu a vidíme možnost zlepšení použitím něčeho jiného, nahradit, změnit, vyloučit či ideu, návrh zcela opustit.

Kdo životem nezapškl, má jen trochu rád lidi a miluje zem, kde se narodil, se vždy snaží a za všech podmínek o přehodnocení nevhodného, nedokonalého či negativního. Je v systému lidského myšlení, že se nespokojuje s děláním starých chyb či staromilským ulpíváním na dávno překonaném. Také nás k tomu nutí zdravá konkurence, i jen dobrý příklad souseda. Mohu mít sice sportovního koníčka v létání trojplošníkem, mohu mu stavět muzeální hangáry, olejovat, konzervovat, oprašovat, ale když se budu chtít rychle, pohodlně a bezpečně přepravit na trase Londýn - Praha, musel bych být milionářským excentrikem, abych ho volil. Trojplošník je dnes hra, a hrajeme si po práci.

My, Češi, se rádi nadchneme pro „světové" veliké myšlenky a poctivě je bereme tak, jak se nám předkládají. Bereme je vznešeně. Nikdy nás ale v minulosti ani nenapadlo se zeptat, kdo na tom či onom vydělá či vydělává. Nepodrobili jsme je inženýrské hodnotové analýze. Bude pro nás chleba a máslo lacinější? Budeme lépe bydlet? Umožní nám velkomožná světovost dokonaleji či rozumněji žít? Je ta či ona „modernost" vhodná a užitečná pro malý národ? Můžeme si ji vůbec dovolit? I když se nám možná nebude líbit následující zcela „politicky nekorektní“ příměr, musíme se zamyslet.

Nejsme na tom jako ty africké národy, kterým v honbě za moderností a aby dohonily Evropu, nabídli mazaní přebytkový „přepych*, půjčky a luxusní mercedesy? Pak se celá modernost projevila tím, že se prezidentská kolona merdíků proháněla za houkání doprovodných vyšňořených motorek sem a tam chatrčemi polohladových a nemocných roztrhánků, žijících dále jako před pěti sty lety? A dnes se pláče nad tím, kdo má půjčky splácet? (Viz G8!!!)

V historii se Češi často nadchli příklonem na stranu „pravdy“, vznešené ideje, ale byla ta „pravda“ vždy skutečně pravou? Byla idea ideou nosnou? Přiklonili jsme se politicky k tomu či onomu, ale co naši filozofové, vůdci a autoři, co naše cesta, naše ideje? Nemáme my sami něco unikátního, co můžeme nabídnout jiným? Co se musí kultivovat a pojišťovat proti nepříznivým přívalům? Neměl ten Palacký pravdu?

K čemu je pro nás užitečná balistická atomová střela? Vždyť my nechceme nikoho dobývat! K čemu je nám nějaké atomové paraple, když chceme se všemi žít v klidu a míru. K čemu je nám nějaká globalistická světovláda? K čemu je pro nás to či ono vojenské seskupení, když nemáme nejmenší zájem válčit? Zvláště po šedesáti letech všelijakého bojování, a vždy pro cizí zájmy. Je šest set milionů dolarů půjčky užitečně strávených na výzbroj, přezbrojení v NATO?

My, jako národ, jako vyhraněná unikátní entita uprostřed Evropy, si musíme vydechnout a pořádně rekuperovat, nabrat energii a síly. Vždyť náš vlastní, tolik všestranně bohatý život byl vystrčen na periferii někoho, kdo nás chce jen použít a vysávat. Kde je náš kdysi tolik úspěšný průmysl, kde je naše architektura, kde promyšlené zemědělství a pěstování dobytka, drůbeže, ryb? Kde se dnes potácí kultura? Kam zmizeli naši skvělí autoři nedávná? Přestal být snad zdrojem zamyšlení Čapek? Proč o něm tak málo slyšíme? Proč se nehraje ke stodesátému výročí jeho narození, vždyť jeho dramata „Ze života hmyzu**, „Válka s mloky“ či „R.U.R.“ jsou snad ještě platnější než když byla napsána!?!

Vyprchalo kouzlo slovesného umění našich básníků? Kam se dostalo výtvarné umění, jaká barevnost u nás zavládla? Podívejme se, jak jsme se podrobili degenerovanému vkusu Západu a jeho popu. A co za to všechno ještě krvavě platíme rodinným stříbrem a na dluh! Jen proto, že se nám to rafinovanou reklamou vnutilo, jako světové...

Zasloužíme si, chceme být srovnáváni s třetím světem? Nebyli jsme už dávno dál než ten dnešní napentlený svět první? Začněme přehodnocovat „svěť“ podle sebe a pro sebe. Cizích nánosů, které nás zahltily a nyní doslova dusí už bylo přespříliš. K tomu si ale potřebujeme udělat odstup a získat čas.

Čas k vydechnutí, nadechnutí a očištění. Tak jako si udělá jednotlivec rekreační dovolenou či filozof, prorok odejde do ústraní, na poušť. Aby nabral sil a inspiraci.

Že budeme izolovaní? Nebojme se izolacionizmu, i největší státy jako například USA, když v historii bylo potřeba, ho použily. Jen se podívejme na dějiny neutralismu.

Neutralismus a neutralita

Angažovanost a stranění se nám předkládá jako pozitivní a zdá se být správné, zásadní a poctivé, stejně jako biblický příkaz: „ Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne!“. Bohužel v historii je okolo nás ale plno zápasů, šarvátek i válek o prosazení zájmů, do kterých nám v podstatě vůbec nic není, které jsou mimo naši sféru a o kterých nemáme ani dostatečné informace k posouzení, zda správné vůbec jsou. Někdy se jiní derou o území starousedlíků, které chtějí jen převzít pro sebe. Jindy zem využívat, ne-li vykořisťovat, a obyvatelstvo jako takové je nezajímá. Starousedlíci jsou pro ně jen „divoši", zajatci, otroci, robotníci či nejmoderněji zaměstnanečtí nevolníci.

Obyvatelé obráceně nevidí žádné výhody v „placení daní“ (ať už doslova či v přeneseném slova smyslu) do pokladen vládců odjinud, kteří bydlí někdy velmi daleko a jejichž „protektorát“ je střízlivě řečeno problematický. Tak bychom mohli kategorizovat nám Čechům důvěrně známou vládu z Vídně od porážky na Bílé hoře (1620-1918), německou okupaci (1939-1945), celou vládu Moskvě oddaných komunistů u nás od roku 1948, i její nejsmutnější fázi obsazení Československa vojsky Varšavského paktu (1968-1989).

Velmi poučná, jak z hlediska zápasu původního obyvatelstva, setlerů-usedlíků, tak dalšího vývoje, je Severní Amerika. O „nový svět“ zde zápolila Francie a Anglie. Setleři, emigranti a uprchlíci ze všech zemí Evropy, kterým už do velmocenského zápolení vůbec nic nebylo, museli podstoupit zápas na několika frontách, a nakonec o své, o Ameriku. O Ameriku jako novou zem, novou entitu.

Obyčejným lidem jde o to žít, tedy pracovat, pěstovat, věřit, milovat se, zakládat rodiny, a dýchat po svém a na svém. Starousedlíci znají místní podmínky, a za generace si vytvářejí svůj způsob života, který je jim pohodlný.

V Americe můžeme sledovat zápas o „americké své“ prakticky od bitvy u francouzské pevnosti Le Boeuf (1753). Zde velitel amerických „lidových milic“ George Washington (1732-1799) byl poražen a zajat. Velkomyslní a diplomatičtí Francouzi ale viděli, zdá se, budoucí vývoj s delší perspektivou, a tak zajímavého a inteligentního Washingtona nechali odejít do „penze“. Jako by tušili, že o čtvrtstoletí později (1775) bude vytvořena americká kontinentální armáda, kterou tentokrát proti Anglii, tradičnímu francouzskému rivalovi, povede stejný George Washington. A potom v roce 1789 dokonce nastoupí do úřadu jako první prezident USA.

Mladá Amerika byla vyčerpaná válkami a soutěžení Francie a Anglie v daleké Evropě i na mořích všech oceánů je prostě nezajímalo a nevábilo. Naopak, překáželo jejich rozvoji a obchodu. Co z toho mám, když velmoci válčí o moc nad světem!?! A tak zaznamenejme, že moudrý George Washington 23. dubna 1793 vyhlásil neutralitu USA ve válce Anglie a Francie. Tato neutralita se pak rozrostla ve velmi rozumnou politiku amerického izolacionizmu, ve které pokračoval i prezident USA Thomas Jefferson (1743-1826), tvůrce návrhu Prohlášení o nezávislosti (1776), a který nastoupil na úřad amerického prezidenta v r. 1801.

Osobně jsem přesvědčen, že americký izolacionizmus přispěl značnou měrou k růstu amerického bohatství a později ke vzrůstu Ameriky na průmyslovou velmoc číslo jedna. Podtrhl vidinu o blahobytu, klidu a míru pro mnohé občany na revolucemi a válkami zmítaném evropském kontinentu. Proto také ty ohromné vlny vystěhovalectví do země příslibů, snů i možností. Prohlásí-Ii dnes někdo (jako jeden můj americký přítel), že snahy o český neutralismus „zavánějí antiamerikanismem“, měl by začít listovat trochu v amerických dějinách.

Neutralismus může být ovšem ale chápán jako nepříznivý či překážkou pro jakéhokoliv megalomana, „světovládce“ a jednosměrně orientovaného globalistu - amerického globalistu.

Americký izolacionismus lze v dějinách posledních dvou století považovat za model pro všechny formy nezúčastnění a neangažovanosti. Ty se dnes souhrnně nazývají neutralismus a jsou de facto ochranou před nerozumnými počiny jiných. Zde si připomeňme, že neutralismus bychom vždy měli přísně rozlišovat od neutrality, která je výrazem z mezinárodního práva a znamená vždy přísně zakódovanou neúčast ve válečných konfliktech.

Starší a prostřední generace má jistě v živé paměti, jak politiku nezúčastnění v období „studené války“ nasadily státy, které se do nepřátelství mezi USA a SSSR nechtěly zaplést. V Evropě to byla především Titova Jugoslávie a mimo Evropu Indie. Bandungská konference (1955), které se zúčastnilo dvacet devět států vedených myšlenkami neutralismu, nakonec dala vznik novému „Nonaligned Movement“ - hnutí nepřipojení či nezúčastnění. Hnutí vyjádřilo v podstatě nechuť národů se zúčastnit věcí závodu a zápolení velmocí.

Po roce 1970 už asi sto států, mezi nimi převážné množství nově vzniklých států Asie a Afriky, se vyslovilo pro tuto novou cestu, aby primárně předešlo nechtěnému vtažení do konfliktů, a sekundárně omezilo nechtěné vměšování gigantů do jejich malorozpočtové existence. Chtěly předejít neokolonialismu.

Neutralita byla v moderní době poprvé definována na Pařížské konferenci roku 1856.

„Haagskou konvencí V“ v roce 1907 byla stanovena pravidla pro neutralitu ve válce pozemní a „Haagskou konvencí XIII“ tentýž rok byla stanovena neutralita ve válce námořní. Teprve po první světové válce došlo k nutnosti regulovat pravidla o válce ve vzduchu a „Hague Rules of Air Warfare‘\ přinesla pravidla obrany vzdušného prostoru neutrálních států.

Pro nás Středoevropany zmítané evropskými politickými proudy se stalo zemí vysněného klidu a bohatství Švýcarsko. Švýcarsko jako zajímavý a umělý státní útvar vznikal už od roku 1291 v podstatě jako konfederace měst, která měla společné zájmy. I když dnes máme dojem o švýcarské mírumilovnosti a snad i zjemnělosti, není to zrcadlení správné. Krátce po vzniku Švýcarské konfederace se jí chtělo zmocnit Rakousko, ale vojenské tažení krále Leopolda (1313) skončilo jeho porážkou. Celé dlouhé dějiny byl o území zájem, poněvadž bylo v klíčovém postavení mezi Rakouskem, Itálií, Německem a Francií, podobně jako o Čechy. Ale obratní Švýcaři se po válečném střetnutí s burgundským Karlem Holohlavým (1464) dokázali válkám vyhnout. Přesto prosluli jako udatní vojáci natolik, že byli najímáni i papeži. Vatikánský stát má dodnes čestnou Švýcarskou gardu, kterou známe oděnou ve skvostných uniformách navržených samotným Leonardem da Vinci (1452-1519).

Švýcaři hledali rozumné soužití se svými sousedy, a tak dospěla Švýcarská konfederace k užitečné neutralitě. Ta byla garantována poprvé na Vídeňském kongresu roku 1815. Švýcarsko si podrželo neutralitu ve francouzsko-pruské válce (1870) i v první světové válce (1914-1918). Jeho neutralita byla potvrzena Versailleskou smlouvou a dotvrzena Londýnskou deklarací z roku 1920. Švýcarsko bylo odhodláno bránit svoji neutralitu i ve druhé světové válce a mobilizovalo 850.000 branců z celkové populace asi čtyř milionů! V porovnání naše zem, o které jsme dodnes přesvědčeni, že byla dobře připravená čelit agresi, povolala do zbraně pouze asi jen jeden milion vojáků při počtu všech obyvatel Československa něco přes 15 milionů. Mohli bychom tedy říci, že neutrální Švýcarsko bylo odhodlanější čelit Hitlerovi než my.

Jak víme, Švýcarsko přežilo druhou světovou válku bez vtažení do tohoto konfliktu. Také se nezúčastnilo války v Perském zálivu (1991), i když cvičí své jednotky pro možné nasazení v mírových útvarech Organizace spojených národů. Zde je situace složitější, poněvadž v referendu roku 1986 Švýcaři volili v poměru 3:1 proti vstupu do OSN. Ale i zde vidíme obratnost švýcarské mezinárodní politiky vyhýbat se konfliktním situacím.

Švýcarsko, jak je dnes uznáváno, tvoří se svým východním a našim jižním sousedem Rakouskem takzvané evropské neutralistické jádro. Rakousko, jak víme, sestoupilo po první světové válce z velmocenské říšské pozice do ligy malých národů a po Hitlerově „Anschlussu“ a prohrané druhé světové válce bylo okupováno spojeneckými jednotkami až do roku 1955. Teprve dohodou z 15. května 1955 byla uznána jeho plná státní suverenita.

Po odchodu okupačních jednotek 25. září toho roku byla následující den 26. září prohlášena „věčná“ neutralita Rakouska. Na rozdíl od Švýcarska je ale Rakousko od roku 1955 členem Organizace spojených národů. Členem společenství evropských neutralistických států EFTA (European Free Trade Associatio) je od roku 1958 a má zvláštní dohodu s Evropskou unií.

Je samozřejmé, že Palacký zprvu chápal rakouské císařství jako především ekonomicky prosperující a administrativně užitečný evropský celek. V dnešní době a po  strašlivých světových válkách, jejichž hlavní tíži nesla Evropa, by mu jen těžko ušlo, že zde ve středu Evropy je zárodek ještě užitečnějšího moderního celku, totiž Neutrální unie. Ta by mohla zahrnout všechny evropské státy s neutralistickou historií či nejnovějšími intencemi k nezúčastnění v jakémkoliv válečném angažmá, od polárního kruhu až ke Středozemnímu moři.

Někdy se o podobném oddělení dvou nestejnorodých či nepřátelských bloků mluví jako o „cordon sanitaire" - dost těžkopádně znějícím v českém doslovném překladu jako „zdravotní šňůra". Tento mezinárodní výraz byl poprvé zakódován na Vídeňském kongresu roku 1815 a znamenal preventivní opatření, jak separovat Francii, aby se nemohla vrátit k agresivnímu a expanzivnímu bonapartismu. O cordon sanitaire se opět mluvilo na Versailleské konferenci v roce 1919 po Říjnové revoluci v Rusku, kde jeho sousedům byla dána role izolovat SSSR od ostatního světa.

V  podstatě termín cordon sanitaire tedy ale nemá co dělat s neutralismem či neutralitou někoho... je to jen a jen ono natažení rozdělující šňůry - čáry oddělení.

Poněvadž nechceme kreslit jen růžový obrázek neutralismu, musíme zde poněkud odbočit. Pozastavme se u dnešních nepříznivých tlaků proti neutralitě a neutralismu, i když nejsou vyvolávány ve sféře neutralismu samotného! Jde zejména o tlaky ekonomické plynoucí z nerovnovážné světové situace.

Při své profesionální práci a studiu jsem nabyl přesvědčení, že současnou hospodářskou nerovnováhu prvního světa, lze vysledovat jako přímé důsledky enormního zvýšení produktivity především průmyslové práce (a nyní „over-capacity“ a „over- production").

Nárůst produktivity byl a je ohromující především na americkém kontinentě, a zejména v USA. Od Washingtonské konference práce v roce 1918 je minimálně dvěstěkrát vyšší. Prakticky lze říci, že samotné USA jsou dnes schopny při své průmyslové potenci zásobit či spíše zaplavit svými výrobky celý svět. Máme-li situaci jen jediným triviálním příkladem ilustrovat, připomeňme si zamoření světa „texaskami“. Samozřejmě ani jinde na zeměkouli vývoj nestál, a to právě překáží exportu USA. Aby americké průmyslové a finanční kruhy svého náskoku, získaného především rozvojem za druhé světové války, mohly plně využít, podmaňují si ostatní státy a velmi rafinovaně zde omezují či doslova ničí výrobní potenciál (tak aby jim nekonkuroval). Zde jsme také u zrodu nebezpečného amerického globalismu.

Děje-li se tato „globalistická“ expanze i u tradičních velmocenských přátel USA, jak vidíme v Anglii, tím hůře jsou na tom střední a malé země, a tedy i evropští neutrálové a my. Proces je všude stejný. Vtažení do závislosti na USA, a pak exploatace.

V  tomto procesu jsou „jako páky a převody" nejrůznější instituce, výrobní monopoly, i například EU a jejich „koně" v EU. K velmi nebezpečným patří (platí?) samozřejmě nabídky „ochranných" seskupení jako NATO a zbrojních systémů, jako je nejnovější NMD -The National Missile Defence. Plán NDM dává USA naprosto jasnou převahu nad Ruskem v případě konfliktu a je také nyní politicky považován jako provokativní v Rusku. Také dle některých západních pozorovatelů může vyvolat zastavení všech snah omezení zásob nukleárních zbraní a navodit nový závod ve zbrojení - novou studenou válku.

Není nesnadné vysledovat, že cílem expanzivních globalistických kruhů USA je, jako u všech dávných i nedávných dobyvatelů, světovláda se vším všudy. Ta ovšem vždy byla a je nesmyslná a nikdy neskončila jinak než tragicky. A tragicky pro všechny strany.

To jsou důvody, proč současnou politickou a vojenskou světovou situaci musíme posuzovat velmi vážně, a nebagatelizovat varování ruského prezidenta Putina, jeho kroky k zastavení této expanze (smlouva s Čínou). Proto naše úvahy, tendence a snahy o neutralizaci evropského středu mají svoji urgentní závažnost.

Bedlivý čtenář by mohl zapátrat (zahledat?) v paměti a konstatovat, že nějaký návrh na jakousi „neutralizaci“ evropského středu už zde kdysi relativně nedávno byl, a že se jmenoval Rapackého plán. Ano, vyšel dokonce od komunistů. Aby nevznikly nějaké mylné představy či dokonce podezření, že naše návrhy pro neutralitu jsou nějakým neokomunistickým podvrhem, řekněme si pár slov o podstatě a vývoji Rapackého plánu.

Byl Rapacki neutralista?

Adam Rapacki se narodil 24. prosince 1909 ve Lvově. Bojoval na počátku druhé světové války v polské armádě proti Němcům. Od porážky Polska roku 1939 až do konce války byl německým válečným zajatcem. Po válce roku 1948 vstoupil do Sjednocené dělnické strany, což byli polští komunisté. Jeho politická kariéra byla závratná. Nejdříve byl ministrem pro vyšší vzdělání (1950-56), a hned bezprostředně potom byl jmenován ministrem zahraničních věcí. Přesto, že podporoval SSSR a politiku jeho satelitů, snažil se otevírat vůči Západu jak diplomaticky, tak na poli kultury a obchodu.

V napjaté situaci, kdy na středoevropském území začaly být rozmísťovány nukleární zbraně, Rapacki předložil 2. října 1957 Organizaci spojených národů, plán na denuklearizovanou zónu ve střední Evropě. Do zóny mělo spadat Polsko, Československo, a oba tehdejší německé státy (DDR a BRD). Zmíněné státy východního bloku Rapackého plán podporovaly, ale západní Německo a Západ jím nadšeny nebyly.

8. května 1958 Sovětský svaz Rapackého plán prakticky opakoval memorandem zaslaným britskému, francouzskému a americkému velvyslanci v Moskvě. V  notě SSSR upozorňoval na nárůst ozbrojených sil i výzbroje v oblasti střední Evropy a považoval ho za nenormální v době míru. Vzhledem k tomu vyslovil obavy o bezpečnost států střední Evropy. Zvažoval potenciální možnosti vzniku nové války za použití nejmodernějších zbraní masového ničení. Jako zábranu války v Evropě navrhl zónu bez atomových, vodíkových a raketových zbraní. Zóna měla zahrnovat Polsko, Československo, Německou spolkovou republiku a Německou demokratickou republiku.

Z odpovědi britské vlády za devět dní na to, dne 17. května 1958, vysvítá naprosto jasně, o co v podstatě šlo, jak Západ návrh posuzoval. Po obvyklých diplomatických lichotkách uvádí, že sice mají velké sympatie k obavám zejména polské vlády o bezpečnost střední Evropy, ale že plán nepodává v postatě žádné řešení. Že záležitost je daleko širší. Členské státy NATO se naopak cítí ohroženy sovětskou převahou v konvenčních zbraních... tedy, že by se zároveň měly snížit počty konvenčních zbraní atd. Tím prakticky Rapackého plán usnul.

O Rapackého plánu se tedy nedá ani zdaleka mluvit jako o plánu neutralistickém. Přesto ale navodil určitou atmosféru jednání o možnosti vytvoření denuklearizovaných zón v různých oblastech světa.

Jak víme, po invazi do Československa umístili Sověti na naše území své rakety středního a krátkého doletu. Tato situace se zcela změnila po roce 1989, kdy jejich rakety byly opět odvezeny, a Rusko je dnes údajně podle Angličanů v pozici „spodního psa“ (underdog). Ani ten, kdo věří nekriticky neomezené síle NATO, nesmí se ukolébávat nadějí, že tato situace zůstane, a že členstvím v NATO jsme proti všemu protivenství kryti. Tak tomu není. Dobrovolně přijatá role nárazníkového státu pro nás není řešením. Chomout za chomout, to není skvělá perspektiva. Nechat se vymazat v bratrovražedném boji je ještě horší. Že by potom zatleskal jen náš nejbližší západní soused je nasnadě.

My a současné děje.

V předposledním roce míjejícího tisíciletí jsme byli svědky kratičké kampaně z oficiálních míst pro vstup ČR do „obranného" společenství NATO (North Atlantic Treaty Organisation). Byla ovšem zcela zbytečná, protože občané do toho neměli co mluvit, natož hlasovat v nějakém referendu. Opět o nás bez nás...„Všechno je hotovo, je hotovo, je hotovo!“ Tradice Kecalů se velmi závažným způsobem vžila.

Současníkům není třeba připomínat, že NATO bylo stvořeno Spojeným královstvím, USA a dalšími státy smlouvou ze dne 4.4.1949 jako protiváha tedy vysoce agresivnímu Sovětskému svazu a proti komunistickému ideologickému i vojenskému pochodu světem. Zrovna tak není třeba opakovat, že Varšavská smlouva byla a i NATO je především svazkem vojenským. Z toho se na nás jako členy pochopitelně vztahovaly (podle Varšavské smlouvy) a budou vztahovat dnes podle NATO všechny nároky takových spolků, především nákladné přezbrojení (připomeňme 600 milionů dolarů při přestupu do NATO) a další vyzbrojování. To je v současné hospodářské situaci České republiky zcela neúnosné, i přes všechny podpory a půjčky - nebo právě pro ně! Také se dostáváme z jedné louže do druhé... A to je horší.

Celá řada politiků a publicistů včetně mne se postavila proti vstupu do nového „obranného“ spolku, když jsme se jednoho, s odřenýma ušima, právě zbavili. Přeskočit přes plot z jedné strany na druhou může být účelné, když utíkám před opravdovým a momentálním nebezpečím, ale to po rozpuštění Varšavské smlouvy bezprostředně nehrozilo. Naopak vstup do paktu nového nemůže znamenat nic jiného, než znepokojit či podráždit aktéry paktu starého. Probudit hibernujícího medvěda ruského.

Domnívám se, že daleko nejvýstižnější bude, když na následujících stránkách uvedu svůj tehdejší článek „Cíl NATO“, přetisknu svůj dopis prezidentu Václavu Havlovi z 11. března 1998 a jeho odpověď ústy pana Petra Buriánka, zástupce ředitele pro zahraniční záležitosti Kanceláře prezidenta České republiky, ze dne 22. dubna 1998. Podobně jsem napsal a zaslal dopisy panu ministerskému předsedovi Ing. Miloši Zemanovi a ministru průmyslu a obchodu Doc. Ing. Miroslavu Grégrovi, ale poněvadž bych nemohl uvést jejich odpovědi (nedostal jsem žádné), nezveřejňuji je zde.

Čtenář se může pozastavit nad jednoznačně vyslovenou větou pana P. Buriánka, že „Pan prezident pokládá vstup České republiky do NATO za jeden z nejdůležitějších bodů svého prezidentství... “ Vzhledem k tomu, že o vstupu do NATO neproběhlo žádné referendum či plebiscit (stejně jako předtím, když byla svévolně rozmontována Československá republika), navozuje se pocit, že administrativa republiky si počíná značně autokratický a v takovém stupni, jak by si nemohl dovolit žádný současný evropský monarcha

Z chomoutu do chomoutu není cesta rozumná...

Cíl NATO

V březnu tohoto roku se v českých zemích rozjela orchestrovaná propaganda pro vstup do NATO. Herci, novináři, zpěváci, politici, komici, poslanci, senátoři, prostě kdo má hlas, spustil ho, aby se tradičně a na povel zalíbil u vrbiček: s NATO a nikdy jinak.

Moji přátelé mně přinesli štosy novin z ČR, abych si početl. Neuvěřitelně prázdné, včetně „debaty“ v parlamentu, kde si na učet NATO rozdali další nálepky na čelo. Snad aby se jim lépe hlučelo. Argumentace váhy pouťové vaty. Nikde jsem nenašel jediný rozumný důvod, proč má obyvatelstvo podstoupit finanční i fyzické oběti, další utahování opasku... tentokrát pro plány a pány NATO.

Ani jediný hlas neformuloval KDO JE NEPŘÍTEL. A přece identifikace nepřítele (jak nám podal zasvěcený pohled prof. Dr. Lubor Karlík na přednášce v Brně dne 15.11.1997) je tím základním pro plánování moderní válečnické strategie, pro volbu zbrojení, výstroje i taktiky.

Leč ani hlas Madeleine Albrightové, natož Václava Havla, neřekl, k jakému účelu má členství ČR v NATO sloužit. Kdo nás ohrožuje? Odkud fouká nebezpečí pro naši zem? Je to proti Rusku, či Francii? Poněvadž důvody pro členství v NATO nepřinesl ani hlavní štáb Severoatlantické aliance, musíme tak udělat za ně sami.

Předně, kdo je nepřítelem států sdružených v NATO? Teoreticky nepřítelem NATO jsou všichni, kteří v NATO nejsou. Bylo-li NATO kdysi ustaveno proti stalinsko-brežněvovskému typu komunismu a SSSR, dnes se jeho role zásadně změnila. Nepřítelem jsou všichni, kdo nesouhlasí s globalistickou politikou řízenou z USA, markantně zviditelněnou paní Madeleine Albríghtovou.

NATO jako nadnárodní orgán, má (v období dovršení růstu globalistického kapitalismu a nadnárodních výrobních a finančních koncernů) hájit především:

a) všechny jejich majetky, jakkoliv nabyté a způsoby jednání, podle jimi stanovených norem,

b)  panství nad pracovními silami (občany vůbec!) a jejich exploatací podle pravidel, která oni určí.

Je to ochrana globalistického Mezinárodního měnového fondu, Světové a Evropské banky a dalších bank či jejich konglomerátů, které stimulují či zcela nařizují, co spolupracující státy a všichni jejich občané musí dělat, bez ohledu na svou vůli a skutečné potřeby. Je to ochrana systémů manipulace občana (masových médií) a všech jimi uskutečňovaných způsobů vlivu (prezentace debilitujícího škváru a degradující pornografie). Je to ochrana prostředků manipulace občana jako spotřebitele k tomu, co má a nemá nakupovat, jak a čím se krmit, jak oblékat, co užívat a co ne, tedy komu a jak má odevzdávat peníze, které vydělá, či jak má sám sebe likvidovat. Je to ochrana vyvolených národů a ras a jejich politiky a nástroj potření všech těch, kteří do okruhu vyvolenosti nepatří, nezapadají či nechtějí patřit.

Specificky pro ČR členství v NATO má zajistit:

1. Aby majetky zahraničních vlastníků získané výprodejovými nákupy a „přesuny", umožněnými sametovými privatizacemi, nebyly nikterak ohroženy.

2. Aby občan ve své vlastní zemi nemohl jednat jinak, než jak nařídí nadnárodní „management“.

Máme-li podat každému dostupné důkazy pro hořejší vývody, uveďme:

USA a Velká Británie, hlavní garanti NATO, ve sféře vojenské vybudovaly silné jed-notky rychlého nasazení (a siť jejich základen), které mohou zasáhnout kdekoliv na světě během 12 hodin (a čas se cvičnými nasazeními snižuje). Sledujme pohyby mateřských letadlových lodí stále se posunujících po světových oceánech.

Národní armády členských států NATO jsou cvičeny proti „teroristům“. „Teroristy“ není nikdo jiný než prostí občané těchto států, kteří by eventuálně nechtěli ztratit svoji občanskou svobodu úplně, či se nechtěli podrobit poslání na smrt, jak nadnárodní organizátoři nařídí. (Na skutečné teroristické skupinky či fanatiky stačí policie, jak jsme ze skutečných zásahů viděli, např. WACO - USA)....

Navrátí-li se v Rusku poměry z SSSR, stalo by se naše území mávnutím dirigentské taktovky kompostem či spáleništěm třetí světové války (čistě podle druhu použitých zbraní hromadného ničení). Spočítejme na prstech, kdo na shora uvedeném má zájem, a kdo tedy podporuje vstup ČR do NATO...

Je možné ještě dnes tomu všemu nějak zabránit? Jistě, a to vyhlášením naší vojenské neutrality zapojené do neutrálního pásu malých a středních národů centrální a jižní Evropy, a Skandinávie.

Revoluce selského rozumu

Přes současný soustředěný útok globalistú na čistý rozum se začínají hroutit legendy, hypotézy i teorie posledních dvou století, které oni (globálisté) v náš neprospěch využívají a chtějí využívat. Přes propagandu manipulátorů (chcete li oblbovatelu). kteří nás chtějí mít v hrsti, i přes hlučná jména profesorů. Zhroutila se sláva materialistických teoretiků socialismu a komunismu Marxe a Engelse. Vyhasla gloriola psychoanalytika lékaře šarlatána Freuda, a s ním „neotřesitelný“ názor na materialistický původ našeho chování, kde sex hraje prim. Dokonce by se i zdálo, že neoddiskutovatelný věhlas Einsteinův a jeho teorie relativity pod nejnovějšími objevy možností umělého přirychlení světla, dostávají trhliny. Skutečná věda se totiž nezastaví, nemůže a nesmí zastavit před velikými jmény, a poznáváme tak namáhavě. Vždyť nezměmost existence a Stvoření je tak nepostižitclmí.

Pod kladívky nekompromisních archeologů a historiků Izraele padají nejstarší biblické pověsti o slávě, velikosti, moci a důležitosti židovských králů i samotného semitského kmene Židů. Právě vzpomínaná bitva o Británii nebyla vedena hrstkou klubových sportovních pilotů, ale výbornými britskými stratégy se zázemím v pokročilém leteckém průmyslu. To samozřejmě neubírá hrdinství těch, kteří nasazovali a nasadili své životy! Malá „sportovní" letiště byla součástí mistrné strategie dosáhnout vyššího stupně nezranitelnosti a nejefektivnější operační schopnosti. Britská letadla měla lepší parametry než orlice skutečného amatéra a neschopného organizátora pana Goeringa... Vyjmenovávání by mohlo pokračovat. Dostáváme se, přes dnešní krizi, k revoluci pravdy a prostého selského rozumu. Denně se poctiví lidé snaží vyprostit z nánosů manipulací a propagandy a hledají užitečnější cesty. Učíme se rozlišovat a odkrývat, co je manipulace a co pravda a začínáme zvažovat skutečné užitečné výsledky. Koho by dnes ještě obalamutily nadšené zpěvy socialismu?

Válečná seskupení (ať už Varšavský pakt či dnes NATO), i když deklarované obranná, jsou pro skutečný mír nebezpečná. Vždy znamenají spíše studenou válku, ne-li přípravu k agresi. Můžeme se poctivě a se zcela čistým svědomím přiklonit na tu či na onu stranu? Jen plně neinformovaný či hazardér může.

Halasně oslavovaný globalismus není nic jiného než nová forma závislosti a vazalství. Tentokrát ovšem ve světovém měřítku, držená mocí peněz a teoreticky bez možnosti úniku... Vláda Mamonu nepřipouští člověka s jeho lidskými city. Pro ni je bohatství jediným cílem. Skvělé výdobytky techniky, pomůcky informační technologie, jsou jen jiná kouřová clona, a nejsou podstatou. Podstatou je jen elektronicky přirvchlené přelévání bohatství, peněz jako zboží, a s tím různé „nové“ formy zisků či okrádání.

Otevřenou řečí globalistú by mělo být: „Ano, upsali jsme se Mamonu (ďáblu), ale má to své výhody! Ono to nějak dopadne.4* Faust nebyl chytřejší, ale byl poctivější. Věděl, že upsat se čertu má dobu své splátky.

Faust i globalisté mluví jen v pojmech carpe diem - užívej dne. Nemysli dopředu, a když ano, tak nejsou vedeni rozumem, ale vášní.

Pro nás ostatní je vždy možná cesta z nerozumných tratí, vždy nějaká alternativa, a nikdy není zcela pozdě. Musíme ale nasadit své lidství v plné míře a nečekat za to zvláštních odměn. Jako pilot z bitvy o Británii Vivian Rosewarne, jehož deník se

dochoval: „ Those who serve England musí expect nothing from her. We debase our- selves if we re gard our country as merely a plače in xvhich to eat and sleep. “ - „Ti, co slouží Anglii (své zemi), nesmí od ní nic očekávat. Degradovali bychom se, kdybychom pokládali naši zemi jen jako místo, kde jíme a spíme.“

Udělej, pomoz a zapomeň...

Naše současná národní hra na mrtvého brouka není program. Nesmíme čekat, až nás někdo vezme do hry na jeho šachovnici a podle jeho pravidel. Pak samozřejmě bude s námi hrát, jak si zachce. A je tohle skutečně jediná naše možnost? Je to to, co chceme? Jistě že ne. Naše zkušenosti jsou velmi trpké. Ten veliký svět „chytrých“ a mocných nás přivedl k dvěma zničujícím válkám, kde jsme těžce platili, a zdá se, že stejnými lidmi jsme vedeni do třetí.

Věřím v génia našeho národa i dobré vlastnosti a schopnosti jednotlivců, jen musíme chtít se uplatnit správným směrem. Věřím v náš dobrý český selský rozum: chtít jít tou nejrozumnější a naší cestou. Nové období či možná epocha neutralismu nám dává předpoklady pro to uplatnit všechno své, nejen pro sebe, ale i pro celou Evropu. Vzhledem k hrozivým mrakům, které táhnou z globalismu, jsem hluboce přesvědčen, že pro nás je právě nutná neutralita.

Dovětek

Na začátku sedmdesátých let, kdy naše zem byla plně v objetí bratrského „zachvácení“ a normalizace, exil před komunismem a proti komunismu prožíval vlnu propagace neutrality. Hlavními protagonisty byli Dr. J. Kusý ze Západního Německa a mjr. O. Pejša z USA. Já a mnoho dalších jsme se postavili proti. Osobně jsem napsal tedy celou řadu článků proti neutralitě. Důvod byl jasný: naše zem byla de facto ve válečném stavu (jak konstatovali mnohokrát někteří čs. důstojníci v exilu) a byla fyzicky okupována. Na jejím území byla umístěna cizí vojska a rakety namířené proti Západu. SSSR se svými satelity představoval velikou agresivní moc komunismu a byl vážným nebezpečím zbytku tehdy svobodného světa.

K tomu jsme nemohli být neutrální. Museli jsme se postavit proti okupaci našeho Československa i proti komunismu. Dnes je situace ovšem dramaticky jiná.

Téměř nepozorovaně vzrostla síla globalismu a dávné obranné společenství Západu NATO se stalo globalistickou „údernou pěstí“. Dáš se k nám, budeš naším vazalem O.K...., ale běda, „...kdo nejde s námi, jde proti nám...“ tak by dnes mohly zpívat jed-notky v problematicky užívaných modrých baretech. NATO převlečené za jednotky OSN.

Násilí kohokoliv na komkoliv je nám Čechům tradičně nepřijatelné. Kdo se ale dnes opravdu může prohlásit za poctivou velmoc, ke které bychom se připojili tu „na obranu míru“, tam „na obranu demokracie“, či „na obranu svobody“.

Nutně jsme strnuli nad „obhajobou demokracie“ jednotkami USA-OSN v somálském Mogadišu. O diverzní destrukci celé Jugoslávie „v zájmu svobody národů“ nemluvě.

Globalisté se ve své expanzi dostali až na naše hranice se Slovenskem, připojením ČR k NATO. Záměr roztáhnout atomové „paraple", NMD (National Missiles Defence) USA nad Evropou je ve skutečnosti vyzvou Rusku a jeho dnešním spojencům, především Číně, aby zastavili likvidaci jaderných zbraní a obnovili i zintenzivnili zbrojení. A my jsme opět nárazníkovým státem a v případě konfliktu NUKL - Národ Určený K Likvidaci.

V  nejíepším případě by na naše hroby dali kytičku a nápis „Zde kdysi žil národ Čechů“. Ale stojíme o to?

V  této brožurce pro neutralismus a neutralitu jsem nechtěl opakovat články své či jiných, které se v exilovém i odvážném tisku doma v období o vstupu do NATO obje-vily. Naopak vyzval jsem celou řadu autorů, které znám (a kteří o neutralitě publiko-vali!), i těch nejmladších, aby přinesli své nové názory. Byl jsem ale překvapen únavou starších bývalých bojovníků i vyloženou desorientací mladších či nejmladších. Dostal jsem i naprosto neuvěřitelné odpovědi: „...Můj názor je, ze Česká republika je jako člen NATO bezpečnostně zajištěna..." Zajištěna pro co? Nechat se totálně vykrást, či permanentně „vydojovať4? Ztratit možnost politických a jiných změn bez schválení globalistické vrchnosti? To jistě. A také jako ,,kanonenfutr“ a opravdový nárazník v době války - samozřejmě, jak jinak.

Jiný názor mi vyrazil dech: „...Je lepší otroctví USA, než SSSR...“ Pak už jsem se ani nedivil konstatování, že roli USA „světového četníka... bych, mimochodem, jako pod-daný sovětských komunistů dříve, uvítal.

Proto jsem byl vděčen a děkuji těm, kteří se nevzdali, nelenili a napsali. Byť i jen několik řádek, jako tyto od ideového nestora exilu Prof.Dr.Ing.Libora Broma:

„Je národní 'neutralita1 vůbec možná a má vůbec smysl? V obou případech věřím, ze odpověď je kladná.

(1)  Obrat k Ježíši Kristu nemůže být nez Jeho Otcem podporován a nakonec - i co se týče naší národní řneutrality’ - umožněn. V každém případě náš národ nesmí ztratit svou duši! Proto je pro mne Václav Havel. coby hlava národního státu, tak důležitý. a proto tak naléhám. aby se ve jménu národních křesťanských dějin tento člověk vzpamatoval anebo z politického jeviště odešel!

(2) Národní 'neutralita1 uprostřed ro ze štvaných, do všelijakých vojenských střetnutí neustále zapletených, národů nemůže mít nez hlubokou mravní sílu, která hájením bezpodmínečného míru znásobí a \zjakostnf národ. Absolutní dodržování Desatera přikázání a Ježíšovy cesty Světla je ohromnou silou. která překonává nejen východní dialektický materialismus a jeho příšerné přežitky ve světě, ale zdolává i západní intelektuální agnosticismus manipulovaný pokryteckými globalisty. “

* * *

Podaří-li se mi vytrhnout z poraženectví a z šablon dnešního myšlení alespoň pár stovek čtenářů, bude naše cesta započata. Vždyť oč dnes je naše situace snazší od doby, kdy František Palacký prohlásil na jedné schůzce vlastenců: „Kdyby v téhle místnosti spad! strop, bylo by po národě! “

Strop naštěstí nespadl. Oni se tehdy nevzdali a my musíme dokázat, že jsme jejich dědictví, úsilí a zápasů hodni.

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.    Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 534. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, červen  2016.  

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz           e-mail: vydavatel@seznam.cz

https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl

Následuje dopis autora prezidentu V. Havlovi a odpověď P.Buriánka z KPR p.dr.B.Koblihoví)