Poznámka k XI. sjezdu českých historiků v září 2017 v Olomouci
Marie L. Neudorflová
Sjezd byl pečlivě organizován Univerzitou Palackého v Olomouci a Sdružením českých historiků ve velkorysé formě po všech stránkách, což při jeho rozsahu byl docela obdivuhodný výkon. Velkou zásluhu na tom měli nejen pořadatelé, ale i desítky studentů Palackého univerzity, kteří dobrovolně pomáhali s hladkým průběhem Sjezdu. Jejich účast byla vskutku nesmírně milá. Sjezd dal příležitost téměř všem, kteří se přihlásili, aby přednesli výsledky svého specifického bádání.
Sjezd měl kolem 80 panelů a na 800 účastníků. Proto bylo možné se účastnit jen zlomku panelů a přednesených příspěvků. Snad bude vydán sborník z těch nejlepších. Charakter panelů i příspěvků byl možná příliš ovlivněn trendem posledních dvou desetiletí, z něhož je výrazný sklon odvracet se od osvícenského vědeckého přístupu k historii ve spojení se znalostmi užitečnými a potřebnými z hlediska úrovně společnosti, demokratizace a pokroku v širokém smyslu. To se celkově odráží, nejen na sjezdu, v nepřiměřené a málo kritické pozornosti tématům a osobnostem, které do této koncepce nezapadají. Týká se to také již značně vžité orientace na velmi úzká témata bez hlubšího kontextu příčin, důsledků a souvislostí. Extrémní případy těchto trendů, obvykle obsahující i spekulativní prvky. Někteří západní historikové nazývají tento trend ‚moderní scholastikou‘. Jeho výrazným rysem bývá neschopnost rozlišit mezi více a méně důležitým. Ve vztahu k extrémním případům jejich nositelů se objevil i pojem ‚nečestní intelektuálové‘..
Pokud jde o aspekt přeinterpretovávání historie ve prospěch nedemokratických, multikulturních a nadnárodních sil, jeho odrazem na sjezdu bylo přílišné soustředění na církevní témata, na šlechtu, témata podceňující existenci národů a národních států pro úroveň jejich členů. Výrazným znakem těchto přístupů je většinou absence důkladnějšího sociálního a politického kontextu a do značné míry určité ignorování prací posledního více jak století.
Příkladem může být anglická Keynote přednáška II Charlese Ingrao z Pardue University, USA: Měnící se tvář Habsburské historie. Pravda nebo důsledky? Autor shrnuje podstatu své hodinové přednášky v anglické anotaci. Zpochybňuje v ní oprávněnost a užitečnost vývoje ve střední Evropě po skončení 1. světové války, který nazývá čirým destruktivním populistickým nacionalismem a tyranií nesprávně vytvořených demokracií. Pojem nacionalismus nevztahuje na militarizované a expansivní Německo s jeho nenávistí vůči Slovanům, které začalo s Rakousko-Uherskem válku, ale na utlačené a nesvéprávné národy střední Evropy. S vážným povděkem konstatuje, že se na Západě v posledních dvou desetiletích objevilo mnoho historické literatury, která se pozitivně a se sympatií zabývá habsburskou monarchií a uspořádáním střední Evropy pod jejím vedením. Jeho pojetí v podstatě vychází z tradičního konservativního, ale i liberalistického a marxistického předpokladu, že geograficky velké státní celky jsou stabilnější, ekonomicky efektivnější a že je legitimní malé celky ovládat velkými. I povrchní znalost evropské historie ukazuje, že tento předpoklad je falešný. Naopak velké celky mají více vnitřních problémů, používají více mocenského násilí, a mají inklinaci ke stálé expanzi na úkor slabších národů.
Příspěvek pana Ingrao trpí absenci základního porozumění pro malé, potlačené a nerovnoprávné národy pod habsburskou dynastií a vládnoucích Němců a Maďarů, absenci pochopení principu rovnoprávnosti národů a pro důstojnost jejich existence. Chybí i pochopení pro řešení sociálních problémů a pro spravedlnosti. Autor je na straně „nadnárodního uspořádání“ střední Evropy, s již zmíněným tradičním a nesprávným liberalistickým a konservativním předpokladem, že větší celky jsou stabilnější, výkonnější a bezpečnější. Charles Ingrao ignoruje, že habsburská říše, nebyla nadnárodní, ale multinárodní, což však v jejich politických principech a institucích bylo reflektováno velmi nedostatečně, naopak jimi byla zajištěna nadvláda Němců. Podobně se autor nezabývá skutečnými příčinami 1. světové války, tradičními expansivními hodnotami a praxí Německa a jeho tradičním nepřátelstvím vůči slovanským národům, neschopností mocenských vrstev řešit problémy jinak než většinou násilím a tradičním a fatálním nedostatkem respektu vůči menším neněmeckým národům. Samozřejmě, idea, že by velké a mocnější národy měly mít patřičný respekt k malým mu na mysl nepřišla. Také přehlíží, že po pádu komunismu přístupy Západu ke střední Evropě se velmi podobají přístupům koloniálním. Jistě není nutné připomínat, že historická literatura psaná v duchu nostalgie a idealizace habsburské monarchie má u nás už delší dobu značný vliv, a to jak mezi veřejností tak mezi mladšími historiky. Je potřeba tento problém poctivě řešit.
Anglická Keynote přednáška I, prezentovaná profesorkou Lynn Hunt ze Stanfordské univerzy USA, Psaní historie v současnosti: od postmoderní výzvy ke globální historii, byla mnohem relevantnější k potřebám současnosti, zvláště střední Evropy, a pojala historickou realitu ve větší komplexnosti. Domnívám se, že pojetím a určitými závěry byla pro mnohé přítomné velkým překvapením.
Především považuje za nutné, aby se historikové věnovali více historii posledních desetiletí, neboť vlivem postmodernismu došlo k rychlé mutaci přístupů k historii, k opuštění konceptu historických celků (národů) a dokonce i pojem pravda se začal zpochybňovat. Uvedla, že koncept „politiky identit“ podkopal pojetí národní historie, neboť mnozí z „národního“ vyprávění byli vynecháni, zvláště přistěhovalci a menšiny. Proto vznikl koncept globální historie, který odsunul národní historii zcela do pozadí. V této souvislosti zdůraznila, že v interpretacích historie se v posledních desetiletích objevuje mnoho nepravdy, dokonce záměrných lží, že interpretace jsou příliš spojeny účelově s politikou, že politická moc příliš ovlivňuje interpretaci „pravdy“. Kritizovala také zneužívání historie popularizujícími spisovateli. Kořeny tohoto trendu „dekonstrukce“ vidí v určitém proudu postmoderní filosofie representované J. Derridou a M. Foucaltem. Jako cestu z matoucích a lživých interpretací k historii navrhla pojem „provisorní interpretace historie“, jehož prostřednictvím by se čelilo pro společnost a veřejnost neužitečným a nebezpečným dopadům desinterpretací historie. Hlavně jí šlo o to, aby historici byli schopni nejen tyto lži vidět a identifikovat (zvláště v popularizujících publikacích a v beletrii, která předstírá být ‚historická‘), ale aby byli schopni a ochotni čelit tomuto proudu, sloužícímu hlavně zájmům neoliberálním, nadnárodním korporacím, případně vytvořit efektivní metodu, jak zabránit jeho vlivu.
Profesorka Hunt je přesvědčena, že je možné a nutné dobírat se podstatné pravdy v historickém zkoumání a že tato pravda musí být relevantní k důležitým aspektům veřejného života, dostatečná i pro potřeby a výzvy občanů 21. století, aby se zabránilo důsledkům lhaní o historii, které přešlo mnohde z okrajové problematiky do center politické moci. Bylo by možné dodat, že se vrací k osvícenskému chápaní historie jako vědeckému, kritickému zkoumání reality, která má relevanci k lidskému pokroku, k možnostem pozitivního rozvoje lidí, společností i národů. Jinými slovy, která má relevanci k možnosti se z historie poučit ve prospěch veřejných zájmů a potřeb, což je přesně, co se neoliberální,-konservativní, katolické a postmoderní přístupy snaží potlačit.
Přesto, že si je vědoma slabin tradičního přístupu k historii určitých celků, zvláště ‚národních států‘, a uznává užitečnost ‚globální historie‘, dokazuje, že národní historie, historie národů je naprosto legitimní, potřebná, spojená s kulturním a politickým vývojem a rozvojem úrovně většiny lidí. Tyto aspekty historie většinou schází u přístupů globálních, v nichž převažuje ekonomika. Důraz Lynn Hunt na důležitost národní historie byl jistě značným překvapením pro mnohé přítomné historiky, neboť různými tlaky a granty jsou orientováni na příliš úzké specializace ba dokonce na pikantnosti ve svém výzkumu a publikacích, což občas provokuje i otázku, zda to je vůbec ještě historie a ne zajímavosti.
Na závěr bych dodala, že nám chybí důkladné moderní syntetické práce, zvláště ty, které by uměly překlenout období českého osvícenství až do období před první světovou válkou, což je nejdůležitější období z hlediska politické, kulturní a sociální demokratizace a úrovně české společnosti prostřednictvím tlaků zdola i vlastními silami. 19. století je stále nazýváno stoletím nacionalismu, ačkoli bylo daleko více stoletím pokračování osvícenství v praxi ve smyslu demokratizace společností a národů. Na jedné straně je nedoceněná skutečnost, že národy, jako kulturně a historicky zakořeněné entity, se svou mnohovrstevnou integritou a specifickou identitou, se ukázaly jako nezastupitelné pro demokratizační proces, na druhou stranu se tato skutečnost stala překážkou pro nedemokratické síly k jejich mocenským a asociálním ambicím. Proto vyvíjejí silné tlaky na destrukci kulturní a historické soudržnosti národů, zdůrazňují individualismus a popírají důležitost kolektivní identity.
V zájmu kulturní a sociální úrovně většiny a celého národa je třeba se těmto destruktivním tlakům trvale bránit. Jednou z intelektuálních poctivých i když náročných cest, jsou důkladné znalosti a schopnost oponovat názorům obhajujícím nedemokratické aspekty moderní historie, pravidelně spojené s mocenskými ambicemi nepříznivými pro důstojnost a úroveň většiny lidí. Není to snadný úkol také proto, že v posledním čtvrtstoletí u nás i mezi intelektuály zakořenila neoliberalistická víra, že každý má právo na vlastní názor. Je to víra pohodlná, ale nebezpečná, neboť ohrožuje naši schopnost se domluvit na tom, co je a bylo pro nás důležité. Ale většina intelektuálů nechce vypadat, že pohrdá lidmi, společností, jejich pozitivním potenciálem. Přitom však mnozí z nich z prospěchářských důvodů či hlouposti, nedostatku znalostí, nadbíhají mocným s jejich nelegitimními egoistickými cíli. Při rozdílnosti názorů je nutné vždy klást nepohodlnou otázku: z jakého filosofického základu názor vychází, neboť jiný filosofický základ bude mít demokrat, humanista, liberál, neoliberál, katolík, monarchista, marxista, komunista, fašista, atd. Jedině demokrat--humanista je spojen s ideou rovnosti lidí, spravedlnosti a jejich právem rozvíjet svůj pozitivní potenciál ku prospěchu svému i celé společnosti. Jedině demokrat--humanista usiluje o politický systém beroucí ohled na prospěch většiny a celku v kulturním, sociálním a mravním smyslu.
Text původně publikován v internetové časopise ARGUMENT v listopadu 2017.