Podkarpatská Rus v Československé republice

PhDr. Ivan Pop, DrSc.

Spojením třech národů — Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů — se v roce 1919 ve Střední Evropě vytvořil zvláštní státní útvar: ojedinělý v českých dějinách, umožňující transformaci Slováků v moderní evropský národ, a první v dějinách Rusínů, uznávající jejich národní svébytnost a právo na status státní.                                                                                                        

Idea připojení k ČSR se stala pro Rusíny spásnou nutností. Díky čs. diplomacii se rusínský region  stal po prve v dějinách objektem diplomatických jednání na nejvyšší úrovni. Mírovými smlouvami podepsanými v Saint-German-en-Laye (10.9.1919) a na zámku Velký Trianon (4.6.1920) bylo „území jihokarpatských Rusínů“ pravoplatně začleněno do ČSR.  Země vystoupila ze slabě vyvinutého státu a připojila se k  demokratické republice, garantující veškeré ústavní svobody.

Československá administrace se soustředila na řešení palčivých sociálních a hospodářských problémů, z nichž hlavní byla agrární reforma. Půda patřící 104 velkostatkům byla předána 40 000 rodinám, z nichž bylo kolem 6 000 rodin bezzemků. Čs. pozemková reforma byla vážným krokem pro modernizaci zemědělství v zemi.

Zdravotní systém v zemi byl vybudován od nuly, jeho začátek položili už v r. 1919 obětaví pracovníci Červeného kříže, kteří se vypořádali s četnými ohnisky epidemických nemoci, zanechaných válkou. V nejvíce zbídačené Verchovině stavěli dočasné nemocnice. Během dalších deseti let byly postavené moderní státní nemocnice a zdravotnické školy v Užhorodu, Mukačevu, Berehovu, Sevljuši.

Velkým problémem bylo školství. Tři čtvrtiny obyvatelstva bylo negramotné. Bylo vybudováno mnoho základních škol, gymnázií, průmyslových škol, založena Univerzita, Hospodářská akademie, a další kulturní instituce. Také byly otevřeny knihovny s knihami psanými rodným jazykem, byly obohaceny o díla mladých podkarpatských spisovatelů.

V období Rakousko-Uherska neexistoval v zemi žádný politický život, ani prvky občanské společnosti. Možnost jejího formování poskytla ČSR. Místní strany a straničky vznikaly jako houby po dešti. Politická kultura byla teprve v začátcích.

Ve výtvarném umění se uskutečnilo Rusínské národní obrození; malíři vytvořili originální podkarpatorusínskou malířskou školu, která byla uznávána jako svébytná. Podkarpatská Rus a její lid nejenom čerpali z české kultury, ale zároveň inspirovali české umělce v jejich tvorbě. Ohlas života Rusínů v dílech Olbrachta, S.K.Neumanna, Vlad. Vančury, K. Čapka aj. je významný.

                                                                                                                                                                                                                                                                .

V zemi se budovaly nové silnice, železnice, hráze a mosty. Chloubou Užhorodu, Muka-čeva, Berehova, Chustu, Sevljuši, Svaljavy, Solotviny jsou nové městské čtvrti, nemocnice, administrativní budovy, mohutná síla, vodárny, postavené státem podle projektů předních českých architektů  J.Fragnera, J.Freiwalda, J.Gočára, M.Reinera, F.Krupky, J.Gillara, A.Liebschera.

                                                                                                                                                                                                                                                                 .

Mnichov a rozpad ČSR, způsobený hitlerovým Německem, předčasně ukončil nadějný vývoj Podkarpatské Rusi v demokratickém Československu. Až po roce 1989 přiznáváme, že to byli vedle Volyňských Čechů především Rusíni, kteří bojovali na východní frontě za svou vlast. Zato se jim dostalo  zbavení čs. občanství, a předání země Sovětskému svazu,  který zde prováděl otřesné etnické, sociální i ekonomické experimenty.       

Pro tuto překrásnou a v celé historii sužovanou zemi bylo 20 let, kdy byla součástí ČSR, tím nejsvětlejším obdobím. V pamětí Rusínů  zůstává pouze nostalgickou vzpomínkou.