Pietní shromáždění ke 133. výročí narození Edvarda Beneše

 (28.5.1884), Sezimovo Ústí, pátek 26. května 2017, 11 hodin.

Marie L. Neudorflová

Projev za společnost Edvarda Beneše

Vážení přátelé, vážení občané,

Při dnešní pietní vzpomínce na velikého českého vlastence a politika Edvarda Beneše je třeba zdůraznit jeho celoživotní úsilí v mezinárodním kontextu o důstojnou existenci českého národa, Československa. Nikdo po něm se tohoto úkolu nezhostil s tak intenzivní odhodlaností a zodpovědností. Benešovi to umožňovala jeho výjimečná vzdělanost, znalost Západu, láska k českému národu, znalost, že český národ se svou tisíciletou historií vytvořil nesmírně cenné hodnoty.

Byl si vědom všech vnějších nebezpečí pro existenci a úroveň českého národa. Snažil se marně po dlouhá léta přispívat k takové konstelaci mocenských sil v Evropě, která by neohrožovala existenci menších středoevropských národů, tradičně ohrožených destruktivními tlaky mocných sousedů.

S Masarykem doufal, že důraz na demokracii, který převažoval na mírových jednáních po konci první světové války, bude v Evropě převažovat v dalších desetiletích. Vývoj šel však jiným směrem, směrem, ve kterém nejrůznější expanse se začaly v evropských mocenských vrstvách považovat opět za legitimní, jako právo, a pohrdání malými národy, zvláště slovanskými, jako oprávněné. Jakoby velikost a expansivnost velkých států byla znakem nějakých ušlechtilých vrozených schopností, jakoby malé národy, většinou pod dominancí velkých, neměly právo na důstojnou existence a úroveň, ač svou prací dokazovaly opak.

Edvard Beneš sdílel s T. G. Masarykem víru v cenu národů, a to i malých. Věřil v hodnotu jejich historické a kulturní zakotvenosti, úrovně dosažené dlouhým vlastním úsilím na základě víry, že všichni lidé měli právo a měli by mít možnost rozvíjet svůj duševní a mravní pozitivní potenciál ku prospěchu svému i celku a že nikdo neměl právo jim v tom bránit. A hlavně věřili ve spojitost existence moderních národů s možností rozvíjet demokracii. Společný jazyk, historie, kultura, sebeznalost, možnost efektivní komunikace, vytvářely podmínky pro politiku jako záležitost veřejného zájmu a tím i pro demokracii. Ta byla jako politický systém obecně uznána od osvícenství za jediný prospěšný většině lidí.

Od publikování Masarykovy České otázky v polovině 90. let 19. století sílilo také vědomí, že znalost historie, zvláště národní a pozitivní, byla nezastupitelná pro rozvíjení demokracie. K tomuto poznání dochází teprve v současnosti řada západních demokraticky orientovaných historiků, obávajících se o demokracii obecně ve světě v důsledku současného vývoje.

Již delší dobu trvající nehorázné a historii deformující útoky proti české pozitivní historii, proti reformaci, jejím osobnostem, proti českému obrození, proti T. G. Masarykovi a hlavně proti Edvardu Benešovi. Tyto nestoudné desinterpretační útoky musíme vnímat jako útoky proti demokracii, proti podmínkám pro demokracii, jako útoky sloužící expansivním nedemokratickým globalizačním silám, ohrožujícím nejen demokracii, ale celé národy a jejich úroveň.

Je v našem zájmu historii znát, poučovat se z ní, a je  v zájmu demokracie, abychom znalost své pozitivní historie nezanedbávali, naopak důkladně studovali, šířili a pečovali o její předávání dalším generacím. Historie úsilí Edvarda Beneše o důstojnou existenci Československa, patří k nejcennějším obdobím nejen naší, ale i středoevropské historie, a obrana její ceny k našim nejpřednějším povinnostem. Jsme zodpovědní za tuto minulost, za vše co pozitivního nám minulé generace zanechali a tím jsme i zodpovědní za budoucnost a úroveň příštích generací, za jejich schopnost bránit všechny cenné výdobytky proti nedemokratickým a destruktivním tlakům.