Otevřený dopis
Petr Gazdík,
místopředseda Poslanecké sněmovny PČR,
předseda hnutí STAN,
Poslanecká sněmovna PČR
Sněmovní 4
118 26 Praha 1
V Praze dne 10. září 2017
Vážený pane místopředsedo,
vzhledem k tomu, že vedle své parlamentní funkce jste i předsedou hnutí STAN, které ve svých řadách sdružuje větší počet starostů i dalších krajských či místních činitelů, obracím se na Vás s následujícími otázkami, které se nám s plnou naléhavostí vnucují po prostudování některých skandálních výroků „příkladného“ jednoho zastupitele, člena a zřejmě i funkcionáře „Starostů pro Liberecký kraj.“ S podobnými tvrzeními se můžeme setkat i u dalších činitelů. Vzhledem k tomu, že jde o významné celostátní otázky, které jsou v naší společnosti diskutovány, považuji za důležité, abychom věděli, jako voliči, jaké stanovisko k nim zaujímáte Vy.
I. Konfiskace německého majetku
Majetek německého obyvatelstva, přesídleného do Německa, jsme konfiskovali v souladu s mezinárodním právem. Podle Pařížské reparační smlouvy jsme byli povinni, jako jeden ze signatárních států, pokud jsme to již neudělali dříve, tento majetek konfiskovat tak, aby se nedostal zpět do německých rukou. To jsme učinili. Nadto podle uvedené mezinárodní smlouvy jsme nebyli ani povinni odečítat hodnotu tohoto majetku z našeho reparačního účtu. Podotýkám, že o německých reparacích a jejich formách jednali Spojenci již na Jaltské a později i na Postupimské konferenci.
Z vystoupení uvedeného funkcionáře na Německo-českém komunálním kongresu v Plzni na podzim roku 2016 jsme se však dozvěděli, že pan zastupitel považuje dědečky a babičky, kteří mají bývalý majetek odsunutých Němců, za zloděje. Pokud domyslíme dále jeho tvrzení, pak se zřejmě dopracujeme k tomu, že pan zastupitel neuznává ustanovení, právní závěry ani Jaltské, ani Postupimské konference, ani Pařížské reparační dohody a dokonce ani naše právní normy, které problematiku konfiskovaného majetku upravovaly. Můžeme říci, s jistým zjednodušením, že předmětnou problematiku vidí očima platných stanov a programu sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Dotaz: Jaké stanovisko k přesídlení (nebo používáte zcela nesprávný „sudetoněmecký termín vyhnání“?) německého obyvatelstva do Německa a konfiskaci jeho majetku Československou republikou zaujímáte Vy, pane místopředsedo?
II. K dekretům prezidenta republiky
Uvedený funkcionář o nich mluví jako o „Benešových dekretech“ a přirovnává je k vosímu hnízdu. I to dostatečně svědčí o tom, že je vidí „sudetoněmeckýma očima“.
Jaká je skutečnost?
Zdůrazňuji, že termín „Benešovy dekrety“ patří do tzv. sudetoněmecké terminologie. Zřejmě má navodit falešný až lživý dojem, že prezident dr. E. Beneše někde v koutku, když měl náladu a čas, svoje dekrety smolil a že jde především nebo dokonce výlučně jen a jen jeho dílo.
Skutečnost je však zcela jiná. Od počátku dekretální normotvorby se na ní významně podílela i čs. vláda v Londýně, dále Státní rada a také i Právní komise. Dekrety prezidenta republiky byly tedy společným dílem řady představitelů čs. zahraničního odboje, po válce pak dílem představitelů všech politických stran, včetně Československé strany lidové, a jejich ministrů. Všenárodní shoda se v plném rozsahu týkala i poválečného přesídlení německého obyvatelstva z Československa, z něhož byli vyňati němečtí antifašisté a členové jejich rodin.
Dekrety prezidenta republiky upravovaly významné vztahy, které v době válečné a kratšího časového úseku poválečného, vzhledem ke své mimořádné důležitosti, vyžadovaly formu zákona, příp. ústavního zákona. Řada dekretů prezidenta republiky je tak známých, že považuji za nadbytečné je uvádět, či obsahově charakterizovat.
Po ratihabici Prozatímním Národním shromážděním staly se dekrety jako zákony a ústavní zákony součástí právního řádu republiky. Jejich zrušení, jež prosazuje tzv. sudetoněmecký landsmanšaft a někteří němečtí politici, nepřipadá v úvahu. Jakékoliv cizí úsilí v tomto směru považujeme za nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí. Se vší rozhodností takové zásahy odmítáme a odsuzujeme.
Dotaz: Užíváte, pane místopředsedo, také „sudetoněmecký“ termín „Benešovy dekrety“? Jste také pro jejich zrušení či považujete je za součást našeho právního řádu? Mlčíte k výzvám tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu ke zrušení „Benešových dekretů“ nebo tyto výzvy jasně odmítáte s tím, že jde o hrubé a nepřípustné zasahování do našich vnitřních záležitostí?
III. Dotaz: Pokud zásadně zastáváte vlastenecká stanoviska, jste schopen zajistit, aby celé Vaše hnutí bylo slovy i skutky přátelské k českým státním a národním zájmům? Poučíte ty z Vašich řad, kteří dosud tak nečiní?
IV. A závěrem ještě jednu poznámku, jíž pokládám za velmi důležitou. Proto ji často zdůrazňuji. Kdysi jsem četl o dekretech prezidenta republiky zajímavou, ale velmi zjednodušující úvahu. Pokud by neplatily tyto dekrety, pak by platilo „právo protektorátní". Pak by majetek, ukradený nám Němci, byl dále německý, pak by naši odbojáři a vojáci, kteří bojovali proti Němcům v druhé světové válce, byli zrádci a kolaboranti typu E. Moravce byli vlastenci. Tyto věty jistě stojí za to, abyste se nad nimi zamyslel.
Děkuji za otevřené a kvalifikované odpovědi na mé dotazy. Budou mít jistě značný význam i pro orientaci řady Vašich možných voličů.
S pozdravem Ing. Pavel Rejf
Příloha: Otevřený dopis Mgr. J. Šolcovi ze dne 1.2.2017, str. 1-2
Otevřený dopis
Magistrát města Liberec
nám. Dr. E. Beneše 1/1
460 59 Liberec I. Staré město
k rukám zastupitele Mgr. Jiřího Šolce
V Praze, dne 1. 2. 2017
Pane magistře Šolci, zastupiteli Liberce,
se zájmem jsem si přečetl výňatky z Vašeho vystoupení na Německo-českém komunálním kongresu sudetoněmeckého landsmanšaftu v Plzni.
I. Zvláště mě zaujalo sdělení, že by se nikdo nechtěl přiznat, že jeho dědeček nebo babička byli zloději, kteří mají cizí majetek. Zřejmě jste měl na mysli majetek, který Československá republika konfiskovala německému obyvatelstvu před odsunem. Pokud je tomu tak, pak je možné zcela lehce, bez problémů vysvětlit, jak ke všemu došlo.
Již na Jaltské a později i na Postupimské konferenci jednali spojenci o povinnosti Německa, agresora, který rozpoutal druhou světovou válku a barbarsky ji vedl, uhradit škody, které jeho obětem agresí vznikly. Konkrétně o reparačních otázkách jednala v Paříží zvláštní konference. Signatárním státům, mezi nimiž byla i Československá republika, stanovila jako povinnost konfiskovat německý majetek tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. Jeho hodnotu tyto státy, kromě Československa, byly povinny odečíst ze svého reparačního účtu. Konference ještě stanovila výši procentních reparačních nároků jednotlivých států vůči Německu.
Takže jaká je situace s majetkem dědečků a babiček? Jsou zloději, kteří mají cizí majetek? Nejsou! V souladu s mezinárodním právem, v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců, k nimž jsme patřili i my, jsme německý majetek konfiskovali. Naši prarodiče pak následně zcela legálně majetek získali.
Nebyli jsme to my, kdo kradl německý majetek. Němci přišli do republiky, udělali z ní tzv. protektorát a kradli náš majetek, využívali ho pro své účely, především válečné, a ničili. Podle mezinárodního práva je každý agresor povinen uhradit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Zjednodušeně bychom mohli říci, že to, co nám bylo ukradeno, musí být vráceno. Takže generace našich prarodičů zloději nejsou. Naopak jejich generace, tím i náš stát, my, jejich potomci, všichni, jsme byli okradeni o reparace. Běžně se udává, že Němci nám dluhují reparace ve výši asi 360 miliard předválečných korun. Hodnotově se též uvádí, že jde o více než 3 biliony korun současných.
II. Velmi zajímavá jsou i Vaše následující slova: “My prostě musíme informovat, protože jsou lidé a to i v mé generaci, ročník 1977, kteří neví, nebo nechtějí vědět, co se stalo. Kteří nechtějí píchnout do vosího hnízda s klíčovým slovem "Benešovy dekrety."
Je vidět, že jste člověk „hledající." A tak opět nějaká chybička se může vloudit. Je podstatný rozdíl mezi termínem „Benešovy dekrety", který je sudetoněmeckým produktem, a oficiálním termínem „dekrety prezidenta republiky". Když nás Němci 15.3.1939 zabrali a udělali u nás „protektorát", tak samozřejmě obsah nově přijímaných právních norem, musel odpovídat jejich zájmům a tendovat ke sbližování našeho tehdejšího právního řádu s německým. Židům byl majetek arizován, z větší části se dostal do rukou Němců. Němci sahali a dosáhli i na český majetek, z něhož část po části si také přivlastňovali. Že Němci jsou panský národ jsme poznali i na potravinových přídělech, které Němci měli větší. České děti trpěly různými chorobami z podvýživy, včetně TBC. Čeština se u nás stávala popelkou, byla uváděna až za němčinou. Česky mluvit v pohraničí, které Němci nám ukradli, byl také mnohde problém. Zatím co právní řád v protektorátu ztrácel český charakter, nehájil český zájem, ale především německý, v zahraničí tomu bylo jinak. V Londýně dlela čs. vláda v čele s lidovcem dr. Janem Šrámkem a prezidentem Benešem. Vývoj probíhal v době válečné rychle. Vznikla potřeba některé společenské vztahy právně upravit, a to formou zákona. Nemohli jsme přece přebírat protektorátní normy, které byly čs. právu cizí. Proto prezident republiky, když Národní shromáždění neexistovalo, bylo rozpuštěno, když neexistovala de facto ani ČSR, rozhodl o ustavení prozatímního státního zřízení a o dekretální normotvorbě. Právní normy, které následně vznikly v zahraničí navazovaly na náš původní československý právní řád a dále ho rozvíjely. Československo de iure existovalo dále. Spojenci uznali i naši vládu a prezidenta a udržovali s námi diplomatické styky. Československo bylo jedním ze států válčících s Německem.
Od samého počátku v dekretální normotvorbě hrála důležitou úlohu vláda. Dále pak i Státní rada a Právní komise. Na Slovensku, když naše vláda přijela do Košic, se do procesu normotvorby zapojila i Slovenská národní rada. Po příjezdu do Prahy hrála rozhodující roli v dekretální normotvorbě nová československá vláda, Prozatímní národní shromáždění. Dekrety prezidenta republiky po osvobození byly převážně dílem zmíněných ústavních orgánů. Pod dekrety, které ještě byly přijímány, byli někdy podepsáni nejdůležitější ústavní činitelé. Prezident je dále také podepisoval. Prozatímní národní shromáždění schválilo všechny dekrety, které v době nesvobody a později byly přijaty. Z ústavních dekretů se staly ústavní zákony a z dekretů zákony. Všechny se staly nedílnou částí československého, později i českého, právního řádu.
Je nepochybné, že dekrety prezidenta republiky obsahovaly ustanovení, která vítězní spojenci na mezinárodních konferencích, na nichž byli zastoupeni svými vrcholnými představiteli, přijali. Například Pařížská reparační dohoda obsahovala následující ustanovení: „Každá signatární vláda musí nestalo-li se tak ještě, vydati zákony a učiniti všechny jiná vhodná opatření, jimiž se ruší a činí neplatným všechny převody provedené po okupaci její země nebo po jejím vstupu do války s podvodným úmyslem krýti německé zájmy nepřátelské povahy a chrániti je před účinky kontroly nad německým zájmy nepřátelské povahy." V souladu s touto mezinárodní dohodou jsme byli povinni konfiskovat německý majetek v republice, pokud jsme tak dosud neučinili. V dekretech prezidenta republiky nebylo nic, co by s uvedenými ustanoveními spojenců nebylo v souladu.
Kdysi jsem četl o dekretech prezidenta republiky zajímavou velmi zjednodušující úvahu. Pokud by neplatily tyto dekrety, pak by platilo „právo protektorátní". Pak by majetek, ukradený nám Němci, byl dále německý, pak by naši odbojáři a vojáci, kteří bojovali proti Němcům v druhé světové válce, byli zrádci a kolaboranti typu E. Moravce byli vlastenci. Tyto věty jistě stojí za to,.abyste se nad nimi zamyslel.
* * *
Děkuji Vám za pozornost, jíž jste věnoval mému dopisu. Pakliže se domníváte, že výše uvedená slova jste na kongresu v Plzni neřekl, pak je možné se obrátit na německé noviny, které tuto informaci přinesly, s žádostí o tiskovou opravu. Pokud si pamatuji, šlo o dvoje noviny. V jedněch z nich jste však nebyl jmenován. Uvítám, když byste mi zaslal stejnopis této žádosti.
Mýlím-li se v něčem, pokud mě o tom přesvědčíte, rád svou chybu napravím, a omluvím se. Pokud jste se Vy mýlil ve svých vyjádřeních, pak očekávám od Vás totéž. Na zmíněném kongresu jste nebyl jen za svou osobu, ale především jako zastupitel Liberce.
Pavel Rejf