Opět cítí Německo svou odpovědnost za Evropu?

O tom mluvil Martin Schulz, předseda německé sociální demokracie. Nevíme nic o tom, že by po Evropě se ozývaly hlasy, nebo dokonce celé sbory hlasů, prosící Německo, aby se ujalo v Evropě vedoucí úlohy. V Evropě je ještě dost a dost pamětníků, kteří si alespoň občas vzpomenou na to, jak Němci v době druhé světové války bojovali za „novou Evropu“ a jaké drastické důsledky to pro jejich národy mělo. V druhé světové válce Evropa, v důsledku německé agrese, ztratila desítky milionů lidí. Takže vzpomínky na novou Evropu v německém pojetí jsou více než neradostné, jsou stále ještě velmi bolestivé, jsou cítit dechem smrti, koncentráky a záplavou lidské krve.

Německo pro Evropu udělá hodně, když si samo zajistí pořádek na vlastním státním území. Jen si vzpomeňme, jak Merkelová otevřela migrantům dveře do Německa a jak nadutě prohlásila, že to Němci zvládnou. A nezvládli. Ani nemohli. Bylo to příliš velké sousto. CDU tento fakt dosud ani veřejně nepřiznala. A když Němci poznali, snad velká většina z nich, kromě skupiny politiků kolem A. Merkelové, že to není v lidských silách, aby se s tímto lidským proudem vyrovnali, tak začali šilhat po ostatních státech Evropské unie a snažili se jim tisíce a tisíce uprchlíků vnutit, nejen však z Německa, ale i z Řecka a Itálie.

A tady Němci, i orgány EU, které poslušně a „disciplinovaně následovaly Německo, začaly stále hlasitěji mluvit o kvótách, podle nichž by se měli migranti po Evropě rozdělovat. Bouře sílicího odporu pak následovala. Státy V4 se proti těmto plánům postavily. Ne náhodou, ne z nějakého pominutí smyslu, ale proto, že jejich občané, když viděli, co se v ostatních státech, kde je více migrantů, děje, odmítli ve své velké většině přijímat migranty. Tento odpor i v ČR byl mimořádně silný, že dokonce i v podstatě promigrantská sobotkovská vláda, složená z takových es jako byl Bělobrádek, Herman, Zaorálek a sám i B. Sobotka, musela nahlas říci, že v republice migranty nechceme. Toto odmítnutí nám znělo více či méně falešně. A tak strany, i když byly jen skrytě vrtačské, dostaly ve volbách od občanů silný nářez a dostaly se na samý okraj politického spektra.

V Německu své dostaly strany vládní koalice. Ztratily spoustu voličských hlasů. Zatím Němci nemají dosud ani novou vládu. Pokud CDU se v jádru nezmění, a bude jen předstírat zmoudření, nová vládní koalice, opět ve staronovém složení, nebude mít dlouhého trvání. Nejvíc za vše budou biti sociální demokraté. Jejich zešulcovatění bude mít pro stranu těžké důsledky. V příštích volbách získají zřejmě ještě méně hlasů. Ale to sociální demokraté vědí. Něco podobného cítí i CDU a CSU. Výsledkem jejich nepoučené vlády bude nárůst pravice. Nebudeme mluvit o extremismu. Posílí zřejmě i krajní pravice. Staronová vláda svou politikou způsobí pnutí i v řadě evropských států. I tam takto dozrají podmínky pro pravici a její vládu. Jaký bude konečný výsledek toho německého spasitelství? Nelze zatím ani dohlédnout. Bude to však možná i tragické.

Na druhou stranu mohou získat nové hlasy i národně konzervativní vlastenecké strany. Útěk od federativní Evropy ke svobodnému společenství evropských národních států, svrchovaných a rovnoprávných, může se stát v těchto podmínkách skutečností. Ovšem za předpokladu, že ve velké většině Evropy budou mít vlastenecké strany převahu nad nahnědlými autoritářskými pravicovými stranami. Ale víme, jaký bude jejich skutečný poměr sil? Nevíme, Jen vyslovujeme zbožné přání. Dej, Bože!

J. Kovář