Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

 

Klub Obroda v hnutí odporu a v převratu

1988 – 1991

 

II.

 

Praha 1994

Vydání první

 

Z uvedeného vyplývá neopodstatněnost názoru, že snad dřívější reformní komunisté vnucovali své názory ostatním. Naopak! Spíše by bylo možné je kritizovat za to, že v zájmu uchování akceschopnosti a prestiže Charty 77 mezi politicky angažovanou veřejností nezahajovali diskuse k některým sporným světonázorovým a historickým otázkám.

 

e) Společenskovědní a politická aktivita demokratických socialistů v osmdesátých letech

Na sklonku sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let se v Praze scházeli poměrně pravidelně někteří z pozdějších signatářů  Manifestu HOSu a úvodního prohlášení Obrody. Nejprve střídavě v bytech Z. Jičínského, M. Hájka a R. Slánského, později až do převratu výhradně v bytě třetího z nich. Z pozdějších signatářů HOSu kupř. uvádím J. Dienstbiera, J. Šterna, ale i Šamalíka, který signoval po 17.11. 89 i dokumenty Obrody, jejímž se stal členem. Signatáři úvodního prohlášení Obrody byli oba Hájkové, V. Kadlec, L. Kohout, V. Kolmistr, J. Urban, B. Šimon, V. Kabrna, zatímco žádný z obou dokumentů nepodepsali kupř. V. Slavík, Z. Jičínský, M. Hübl, E. Kadlecová aj. Mezi předními pražskými aktivisty, zakládajícími Obrodu byli i Č, Císař a V. Mencl, kteří ovšem na schůzky ve Slánského bytě docházeli až po vzniku Obrody.

Podobné diskusní „bytové“ kluby se aktivizovaly i mimo Prahu, přirozeně nejvíce v Brně. Zde jedna z centrálních postav debatních kroužků, Jaroslav Šabata, neinklinoval k Obrodě, jak nesprávně tvrdí někteří z jejích dnešních kritiků, nýbrž byl jedním z profilujících představitelů HOSu, později OF a OH. K zakládajícím členům Obrody v Brně však patřili J. Domaňský, V. Přikryl, V. Grulich, aj. Členem Obrody se stal i Josef Špaček, v r. 1968 člen Předsednictva ÚV KSČ, též odvlečený s Dubčekem a druhy do Moskvy v pohnutých srpnových dnech r. 1968.

Vedle schůzek lidí politicko – názorově blízkých, docházelo k bytovým schůzkám lidí stejné společenskovědní profese, někdy politicky vzájemně si blízkých, jindy vzdálených. Jako příklad uvádím mnohaleté schůzky špičkových ekonomů v bytě prof. Kadlece.

Při takovýchto schůzkách vznikaly zárodky mnoha prací, publikovaných v našich „samizdatech“, v zahraničí pak nejčastěji v Pelikánových Listech a v Tigridově Svědectví.

Od r. 1978 až do převratu vycházel (pod měnícími se tituly) vždy poměrně rozsáhlý sborník, nazvaný posléze „Historické studie“; celkem do převratu 24 čísel. Mezi autory byli mj. i pozdější členové Obrody V. Mencl, J. Hájek, M. Hájek, V. Kural. Členové pozdější Obrody i Obrodě blízcí ekonomové psali do hodně čtené „Ekonomické revue“. V rozmezí let 1978 – 86 vyšlo celkem 19 čísel. V následujících třech letech do převratu psali autoři „Ekonomické revue“ do jiných samizdatů, zejména do „Ze zásuvky i z bloku“. V obou samizdatech nejčastěji publikovali V. Kadlec, R. Zukal, z. Šulc (též pod pseudonymem). Mezi časté přispěvatele patřili ekonomové R. Slánský, O. Jílek, Hon, Žůrek, Príkazský, Honová, Kožušník aj. Gnoseologicky přínosné byly překlady z děl zahraničních autorů, kupř. Poláků a Maďarů, někdy i sovětských progresivních ekonomů.

Z účastníků schůzek u V. Kadlece ještě uvádím pozdější ministry federální i české vlády V. Valeše a F. Vlasáka, dále B. Suchardu, K. Václavů, O. Olmovou, Č. Císaře, M. Galušku, J. Hanzelku, V. Mencla, diplomata O. Kličku. Většina z nich publikovala dost intenzivně, když ne v Ekonomické revue, pak v „Zásuvce“.

Politicko – ekonomicko – literární „samizdat“ „Ze zásuvky i z bloku“ začal vycházet na začátku r. 1984. O redakční i výrobně technickou práci se podělili pozdější členové klubu Obroda O Šulcová a L. Kohout. Do „Zásuvky“ (do konce r. 1989 celkem 24 čísel, každé číslo mezi 120-200 hustými stránkami strojopisu) přispívali z budoucích členů Obrody většinou pod vlastními jmény Jiří a Miloš Hájkové, V. Kadlec, R. Zukal, O. Jílek, V. Vrabec, Č. Císař, V. Mencl, V. Šilhán, L. Šilhánová, V. Kolmistr, O. Šulcová, L. Kohout, F. Šamalík, J. Domaňský, M. Machovec, K. Benčík a další, z lidé Obrodě názorově více či méně blízkých uvádím alespoň Z. Jičínského, M. Hübla, R. Slánského, Z. Šulce, V. Slavíka, E. Kadlecovou. Tito a mnozí další, každý dle své profese, vyjadřovali fundovanou kritiku režimní škůdcovské, někdy diletantské, vždy protidemokratické činnosti v oblasti ekonomiky, práva, literatury, kultury, školství, náboženství. Tolerantní postoje redakce „Zásuvky“ umožnily, aby zde publikovali i domácí disidenti, patřící k demokratickým nesocialistickým proudům. Názorovou pestrostí se „Zásuvka“ odlišovala zejména od integralisticko – katolického samizdatu „Střední Evropa“, ale i od časopisů jiných.  Její profiloví autoři nastiňovali poměrně detailně vývojové cesty společnosti ve všech páteřních oblastech. Takto – pokud by se k jejich dílu siriózně přihlédlo po r. 1989 – což se nestalo, moli přispět i ke kvalifikované, společnosti prospěšné politice polistopadových vlád, varující se závažných proher s katastroficky zhoubnými následky, jak jsme toho dnes svědky. Nejkvalitnější stati „Zásuvky“ přetiskovaly zahraniční „Listy“, kde představovaly nejméně třetinu jejich obsahu.

V Brně vycházel v období 1983-květen 1989 teoreticko – politický občasník „Diskuse“. Pod redakčním vedením V. Tesařové, názorově blízké jak budoucí Obrodě, tak proudu, jehož čelným představitelem byl J. Šabata, vyšlo celkem 75

čísel. Svým obsahovým zaměřením byla „Diskuse“ velmi blízká „Zásuvce“, až na to, že „Zásuvka“ věnovala navíc pozornost fejetonům. „Diskuse“ byla  i útlejší (kolem 30 strojopisných stran) a monotématičtější. Převažovali brněnští autoři, ale přispívali i autoři pražští.  (nejčastěji Zukal, Císař, Jičínský, Kohout).

Někteří z uvedených autorů i jiní se podíleli na vydání celých sborníků.

Již v létě 1983 vydali pozdější členové Obrody J. Domaňský, K. Čejka, Z. Přikryl, J. Špaček, A Černý společný výsledek početných diskusí pod titulem „Socialismus, čs. přítomnost abudoucnost“. V textu vyjadřují základní teze programu obrození čs. společnosti s přihlédnutím k hlavním dějinným, vesměs negativním zkušenostem (Mnichov, Únor 1948, Srpen 1968, „Normalizace“). K doplnění obrazu o protirežimním  úsilí pozdějších brněnských aktivistů Obrody uvádím, že k 20. výročí invaze vydali text „Intervence zůstane intervencí“, jenž se stal jedním z významných podkladů pro budoucí program Obrody (signovali mj. A. Benčík, K. Čejka, A. Černý, J. Domaňský, K. Kříž, V. Kural, Z. Přikryl, J. Litera, J. Stehlík).

I pražští autoři, podobně jako brněnští, věnovali největší pozornost všestrannému zhodnocení „osmašedesátého“, dále pak ekonomické, politické, kulturní, politicko – psychologické stránce normalizačního období a hledání východisek z krizové situace společnosti, státu, KSČ.

Historikové V. Mencl, V. Kural, A. Benčík, J. Domaňský vydali, původně pod pseudonymem J. Čech, samizdatově „Osm měsíců pražského jara“ (1988). Tento jejich text představoval po převratu základní hypotézu o vývoji let 1968-69, jakožto východisko k hlubšímu, o původní prameny více opřenému bádání pozdější vládní komise, jejímiž členy se stali též uvedení historikové. Soudobé bádání v mnohém doplňuji, nicméně v ničem podstatném nekorigují, tím méně vyvracejí původní text  „J. Čecha“.

V. Mencl, M. Hájek, M. Otáhal, E. Kadlecová vydali, nejprve samizdatově, potom v Našem vojsku 1990 rozsáhlou práci, do značné míry učebnicové povahy: „Křižovatky 20. století“, s podtitulkem „Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách“. Autoři se zamysleli nad převratnými událostmi dvacátého století nesporně z pozic, stranících demokratickému a demokraticko – socialistickému vývoji.

Problematice „Osmašedesátého“ věnoval detailní pozornost velký dvoudílný sborník (480 stránek) „Proces demokratické obrody socialismu v Ćeskoslovensku a jeho vojenské potlačení“, vydaný péčí L. Kohouta již na počátku. r. 1988 pro potřeby mezinárodního sympozia na téma „Pražské jaro“, konaného na podzim téhož roku v italské Bologni. Memoárové studie B. Šimona a V. Šilhána, líčící nerovnoprávné jednání v Moskvě a průběh mimořádného XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech v srpnu 1968, byly po převratu vydány i doma.  Taktéž monografie „Vybočil z řady“ z pera V. Vrabce, věnovaná životu a dílu J. Smrkovského. J. Hájek sem napsal též memoárovou studii: „Srpen 1968 v Radě bezpečnosti OSN“. Zde nebyla publikována. Domácího vydání po převratu se nedočkaly politologické a historické studie pozdějších členů a sympatizérů Obrody V. Mencla, V. Slavíka, L. Kohouta, Z. Jičínského, M. Hájka, Č, Císaře, vesměs přesvědčivě dokazující, že v r. 1968 nešlo o kosmetické úpravy stalinsko – komunistického režimu, nýbrž o kvalitativní demokratické a autenticky socialistické  proměny s pozitivními prakticko – politickými následky. Ve sborníku vyniká rozsáhlá (52 stran) studie ekonoma R. Zukala, dovozující zasvěceně a s uváděním průkazných faktů mimořádně úspěšný národohospodářský vývoj v letech 1968-69, dík moudře vyvážené ekonomické reformě ve směru plánovitě regulovaného tržního hospodářství, kterou normalizační režim v teorii i praxi, s neblahými důsledky, odmítl.

Vedle Bologne byl sborník zaslán i Ústavu marxismu – leninismu při ˇUV KSSS a snad se (přes Smirnova a tajemníka ÚV KSSS Jakovleva dostal ve výtahu i ke Gorbačovovi. Dále pak německé sociální demokracii – institutu F. Eberta a levicové frakci polské Solidarity.

Uvedení i někteří další autoři (kupř. M. Hübl) participovali i na pražském (nakonec orgány StB rozehnaném a znemožněném) sympoziu  k 20. výročí vojenské agrese proti Československu svými studiemi, vždy kratšího rozsahu. Velkou organizátorskou a redakční práci přitom odvedla L. Šilhánová, jež úspěšně zabezpečila i odeslání většiny připravených textů do spřátelené ciziny.

 

3) Obroda v převratném dění let 1988-1991

Ještě před založením Obrody začal na počátku r. 1988 vycházet občasník Dialog, proměněný o rok později v oficiální orgán Obrody pod redakcí M. Hájka a V. Vrabce. V redakci pracovali O. Jílek, M. Rýdl, M. Tomín, L. Kohout a jiní. Vycházet mohl pouze díky obětavé – a vzhledem k poměrům – neohrožené práci „trojjediného“ V. Kolmistra, který obstarával papír, na primitivním aparátu  časopis tiskl a současně stačil dělat hlavního distributora.

 

a) K obsahu Dialogu

Deset řádných, dvě mimořádná a dvě připravená, leč nevydaná čísla Dialogu prokazují, že redakce i profiloví autoři – za všechny uvádím V. Mencla, F. Šamalíka, Z. Jičínského , A. Dubčeka, Č. Císaře, V. Šilhána, L. Šilhánovou, M. Hübla, J. Hájka, M. Hájka, V. Vrabce, O. Jílka, J. Duse, J. Slámu – jakož i publikovaná kolektivní prohlášení a dokumenty, sledovali linii nejen diametrálně odlišnou od linie stranicko – státního vedení, nýbrž přímo konfrontační s ní! Naproti tomu nelze zaznamenat ani jedinou stať, která by polemizovala s nějakým textem, či ústním prohlášením jiných disidentských skupin, či jednotlivců. Tak kupř. kritiku Manifestu HOSu ze strany P. Uhla, či L. Kohouta nepublikoval Dialog, nýbrž vlastní časopis HOSu  „Alternativa“, péčí vždy tolerantního J. Kantůrka.

Upozorňuji na několik nejfrekventovanějších okruhů:  V souvislosti s mnohostranně jubilejním rokem 1988 publikoval Dialog řadu rozsáhlých úvah, nejvíce k r. 1968, které představovaly nejen kritiku vládní historizující propagandy, nýbrž i snahu, nepochybně úspěšnou, prohloubit zmezinárodnění  československého problému, získat pro důsledné demokratické a socialistické protirežimní akce a tlaky  podporu evropské levice, ale i vlivných vládních kruhů v SSSR, Maďarsku, Polsku a jinde. Pokud – v souvislosti s některými výročími, jako byl 21. srpen, 28. říjen, - docházelo k protirežimním demonstracím a v souvislosti s tím k režimnímu násilí, lze zaznamenat v textech Dialogu i projevy jednoznačné solidarity s pronásledovanými. Tak kupř. M. Hájek píše na téma „Moje dva 28. říjny na Václavském náměstí (rozumí se 1939 a 1988). Jiří Hájek píše úvahu „Po 28. říjnu 1988“ a Č. Císař v rozsáhlé stati „Jubilejní rok proti přestavbě“  podává komplexní kritiku přístupu vládní propagandy nejen k hodnocení r. 1968, nýbrž i 28. října 1918 a uzavírá: „ Nynější vedení KSČ nehodlá jít cestou širokého společenského konsensu a politické dohody v zájmu mobilizace všech sil pro přestavbu, nýbrž dává přednost zakonzervování svého monopolu moci a řízení, politického napětí, represe jinak smýšlejících, direktivního prosazování změn shora, ba i stupňování konfliktnosti.“ (Vše publikováno v Dialogu č. 3/88).

Monotématický Dialog č. 4/88 je věnován bilancování významu Dubčekovy cesty do Itálie. Uvádí celý jeho projev na boloňské univerzitě při udělení čestného doktorátu a interview s l´Unita na závěr pobytu. V témže čísle publikuje Z. Jičínský hodnotící stať pod titulem „A. Dubček v Itálii“ a v č. 5/88 komentuje J. Sláma Dubčekův návrat do mezinárodní politiky jako úspěšný a věci čs. osvobození mimořádně prospěšný. Autor zde předjímá podzim 1989: „Stačí si položit otázku, co se stane s pražským vedením v momentě, kdy sovětské vedení jenom naznačí možnost revize Brežněvovy politiky vůči Československu v r. 1968 a z ní vyplývajícího vojenského zásahu. Jak dlouho se může toto československé vedení udržet v sedle a jak bude reagovat čs. veřejnost na takový vývoj sovětské pozice … Triumfální vstup Dubčeka do arény mezinárodní politiky může být předehrou triumfálního návratu A. Dubčeka i do politiky československé.“

V č. 2/89 publikoval Dialog Dubčekovu polemickou reakci na hrubé osočování během kampaně oficiálních medií k 20. výročí Pražského jara pod titulem „Súčasná prestavba potrebuje pravdu – zverejnenie všetkej dokumentácie o rokoch  1968-69“. Tento Dubčekův text byl základem pro jeho rozsáhlý interview (kolem 40 strojopisných stran), poskytnutý italskému a jeho prostřednictvím světovému tisku.  Zde se zamýšlí nejen nad historií Pražského jara – a uvádí i některá, dosud neznámá fakta – ale i nad aktuálními problémy naší všestranné společenské krize, demokratickými a socialistickými východisky z ní. Pro rozsáhlost jej Dialog nepublikoval, ale též přispěl, že byl vydáván a šířen, coby separát,  v poměrně velkém počtu.

Ovšem vůbec největší úsilí Dialogu se zaměřilo na formování optimální ekonomicko a politicko – systémové alternativy k normalizačnímu režimu. Autoři odhalovali neplodnost režimního pojetí ekonomické přestavby i totální nechuť přikročit, byť jen v zárodečné podobě, k přestavbě rigidního politického systému, k nastolování a prohlubování základních demokratických svobod a práv občanů i společenských institucí. Autoři v Dialogu nevycházeli ze „zbožného přání“, nýbrž z poměrně přesné analýzy, zmapování stavu společnosti, státu i komunistické strany  a jejích vůdců a odtud přecházeli k hledání a nacházení cest a metod jeho postupného překonávání. Teprve na tom základě formulovali více či méně přesné cíle, tedy kdy přibližně a kam má společnost dospět, aby přechod k nové demokratické a socialistické kvalitě byl co nejméně bolestný. Ve jménu „světlé budoucnosti“ nezavrhovali paušálně celý dosavadní vývoj.

Texty jiných opozičních autorů, až na nepočetné výjimky, kladly naopak jednostranný důraz na cílový demokratický model a v jeho jméně metafyzicky, často bez znalosti dějin, zpravidla emotivně, zatracovaly celých víc než čtyřicet let „komunistického temna“. Cestám a prostředkům překonávání starého však věnovali jen malou pozornost.

Z nejlepších statí tohoto typu publikovaných v Dialogu, uvádím: Z. Jičínský: „Druhá poznámka o socialistickém právním státě (2/88). Týž autor, specialista na ústavní právo, publikoval v č.5/89 stať  „K přípravě nové ústavy“, kde upozorňuje na rozpor mezi principem suverenity lidu a právní rovností občanů na jedné a proklamovanou a realizovanou „vedoucí roli strany“ na druhé straně. Jičínský participoval plodně i na protinávrhu Obrody (společně s V. Vrabcem a L. Kohoutem) k vládnímu návrhu novelizace tiskového zákona v předvečer listopadu 1989, který měl být publikován v jednom z posledních, již nerealizovaných čísel Dialogu.

Přínosem ke kritickému zhodnocení normalizačního dvacetiletí a pro hledání a nacházení politických východisek z něho jsou rozsáhlé studie politologa a  právníka S. Šamalíka, z nich zejména „Z kruhové obrany“ (2/88), historika M. Hájka: „Možnosti první etapy demokratizace“ (2/89). Rozsáhlou studii „Poučení z dvaceti let normalizačního vývoje“ napsal historik V. Mencl (5/89). Poměrně malé zastoupení ekonomicko – systémové problematiky v Dialogu bohatě kompenzoval sesterský občasník „Ze zásuvky i z bloku“. Naopak, hodně pozornosti ekonomicko – systémové problematice věnoval rozsáhlý návrh programu Obrody. Nejvíc se oň zasloužil jeho redaktor M. Bárta. Program publikoval jako jediný text Dialog č. 4/89.

Mimořádně významné místo zaujímala v Dialogu prohlášení skupin osob demokraticko – socialistického smýšlení, později i oficiálního vedení Obrody i stati mnohých autorů, solidarizujících se  s pouličními protirežimními demonstracemi a odsuzujících režimní represe proti jejich účastníkům (Dokument č. 1 a Dokument č. 2).

Mimořádné vydání Dialogu z ledna 1989 přináší rozsáhlou stať Č. Císaře „Palachův týden“. Cituji: „Takové selhání politiky (v její hlavní funkci zabezpečovat společenské soužití rovnoprávných občanů v právním řádu), jakého jsme byli právě svědky, nastalo v naší historii jen zřídkakdy. Hrobaři reforem 60. let se zoufale brání přiznat, že před dvaceti lety vsadili na falešnou kartu, která nikdy nemohla pokrok dějin přebít. Uvěří-li ve věčné trvání naostalinistické praxe ovládání lidu privilegovanou vrstvou dogmaticko – sektářské garnitury aparátníků a byrokratů v každé zemi … Jubilejní rok 1968 byl příležitostí, aby se vzdali své normalizační minulosti, čestně přiznali své politické omyly a chyby, dali se na pokání a odešli do ústraní. Tuto příležitost, možná poslední, nechali uplynout, a naopak, své chyby hájili a kritiku pohrdavě odmítli … Bojí se trestu, mají strach z lidové pomsty, neboť míra jejich hříchů je příliš veliká …“

Takto Dialog a potom Obroda oslovovali vládce jazykem ostré, principiální konfrontace s dost zřetelně naznačeným cílem: postavit proti nim stranickou masu, aby dopomohla opozici k jejich svržení. V logice věci je, že Dialog, a po ustanovení i oficiální Obroda (dávno předtím, rozumí se, i bývalí reformní komunisté – chartisté) nikdy neoslovovali konfrontačním jazykem onu politicko – názorově i akčně velmi heterogenní masu, nosící do prosince 1989 „rudou knížku v kapse“ (asi 1 700 000 lidí). To na rozdíl od těch disidentů, kteří tuto masu svým nediferencujícím antikomunismem tlačili do náruče neostalinistických vládních špiček.

Značnou pozornost věnoval Dialog vnitrostranickému vývoji v KSČ, poměrům v jejím ÚV a v aparátu a konečně i osobním názorovým a mocenským vztahům v okruhu nejvyšších stranických gremií. Jako příklad uvádím stať M. Hübla „Alternáti alternativního vývoje“ (zvláštní č. D/89-leden 89), kde autor podrobně a zasvěceně komentuje události kolem pléna ÚV KSČ z 15.-16.12.1988. Dále pak rozsáhlý text V. Mencla „Let orla se nekonal“ ( na okraj 10. zasedání ÚV KSČ), kde se autor zamýšlí nad prohlubováním ideového rozkolu mezi čs. a sovětským politickým vedením, jak se promítl do protikladných projevů předních ideologů Jakovleva a Fojtíka.

 Jednotlivá čísla Dialogu četli přemnozí z předních řad čs. disidentů, avšak Dialog putoval i k některým opozičním lidem v našem stranicko – státním vedení. Všechna čísla Dialogu předával sovětské agentuře Novosti L. Kohout a poměrně intenzivní styky s cílem vzájemné informace s ní měli i M. Hájek a V. Kural, snad i jiní. Zajisté, že uvedení těchto skutečností může být a je zneužíváno propagandisty dnešní pravice proti Obrodě. Nicméně i tato činnost objektivně prospěla celé protirežimní opozici, neboť si mohla přesněji zmapovat jak tehdejší vývoj v SSSR, tak i své možnosti v protirežimním zápasu doma.

Za zaznamenání stojí též mimořádná aktivita Karla Němce z Jihlavy, který ještě dříve, než došlo k založení Obrody, vydával v průběhu let 1988 a 1989 poměrně rozsáhlý  strojopisný (husté řádkování) „samizdat“ pod měnicími se tituly. V r. 1988 „Za demokratický socialismu“ – celkem 5 čísel, v r. 1989 – „Nový socialismus“ – teoreticko – politický občasník (nejméně 2 čísla). Pro okruh přátel, podobně smýšlejících, zde publikoval nejzajímavější stati brněnských i pražských demokraticko – socialistických autorů, jakož i některé zahraniční texty.

Již po založení Obrody, tedy v r. 1989, vydávali brněnští „obrodáři“ celkem dvě čísla „Impulsu“, občasníku, názorově blízkého Dialogu. Zvláštní iniciativu přitom projevil člen vedení Obrody Josef Domaňský.

Na Slovensku vyšlo v té době celkem 12 čísel „samizdatu“ „Myšlienka a čin“ – časopisu SOS – Socialistickej Obrody Slovenska a ROSA – Revolučnej obrody socialistickej akcie.

 

b) Formování Obrody a reakce vládních neostalinistů

K diskusi o nových možnostech a perspektivách organizované protirežimní demokratické a socialistické opozice u nás docházelo již od počátku druhé poloviny osmdesátých let v souvislosti s tím, že v SSSR a v KSSS nastoupilo k moci nové, gorbačovské vedení. Diskuse sílila též na základě trvající (již po léta) podpory reformních sil v ČSSR a vůbec v Evropě, jíž poskytovala demokraticko – socialistická Italská komunistická strana; na základě vítězství demokratického křídla  v Maďarské socialistické dělnické straně, jakož i pod vlivem demokratizačních procesů v Polsku, způsobovaných tlakem stále sílící protirežimní opozice na Jaruzelského režim. Ten na tlak opozice odpovídal jak vyklizením některých mocenských pozic, tak i obratným manévrováním s cílem dosáhnout rozumných, pro Polsko objektivně prospěšných kompromisů a ve vztahu k SSSR získat  větší manévrovací prostor pro stále samostatnější polskou zahraniční politiku.

Tento okolní vývoj byl ovšem v ostrém rozporu s vývojem československým. Zde naopak s nástupem Jakeše do čela KSČ získaly konzervativní síly nové, významné mocenské pozice při uchování dosavadních. Lze-li brát vážně texty Jaromíra Sedláka aj., možno uznat, že se u nás formovala uvnitř strany opozice, jejímiž předními představiteli byli L. Štrougal a A. Kapek. Ta však působila – navíc nedůrazně a váhavě – nanejvýš v oblasti ekonomického řízení akcentem na hlubší reformu, avšak téměř vůbec nevěnovala pozornost politicko – systémovým změnám. Hlavním důvodem prohry těchto lidí bylo, že v žádné fázi vnitrostranického zápasu nedosáhli podstatnějšího vlivu na stranický aparát, v mocenském klání mimořádně důležitý. Rýsovalo se nebezpečí svérázného nerovnoměrného vývoje v soustavě tzv. reálného socialismu. Možnost silné koalice antireformních sil v SSSR, v NDR, v Československu, v Bulharsku, snad v osobité podobě ceaucescovského Rumunska, proti politickým silám, hájícím myšlenky a cesty hlubokých a ekonomicko – systémových proměn, demokratické přestavby.

Je mnohostranně prověřenou skutečností, že reformní síly v měřítcích „socialistické soustavy“ byly v celku v ofensivě. Nicméně brzdou progresivního pohybu byla značná nepropracovanost reformních kroků, což platí zejména o SSSR.  Dále to, že reformátoři nedisponovali mocenskou převahou ve stranicko – státním aparátu. V Československu speciálně mohly konzervativní síly postavit proti důsledným politickým a ekonomickým reformám fakt trvajícího, byť nepostupujícího slušného životního standartu i fakt poměrně rozsáhlých životních, sociálních jistot obyvatelstva. „Klid a pořádek“ ve státu konsolidovaného „reálného socialismu“ (faktor to, jehož význam nedozněl dodnes, ba, v konfrontaci s dneškem nabývající na významu)!

Vcelku lze s jistotou konstatovat, že mezinárodně politický vývoj více, vnitropolitický vývoj méně, v socialistické soustavě, i v Československu, sehrál významnou roli v tom, že část bývalých reformních komunistů, vyvíjejících se názorově v demokraticko – socialistickém směru, spolu s několika  mladšími politickými aktivisty se rozhodla založit výrazně politický klub Obroda.

Jistým podnětem pro to byl i vývoj uvnitř disentu, kde vznikaly stále nové protirežimní demokratické iniciativy, ovšem při trvající mimořádně slabé protirežimní aktivitě drtivě většiny obyvatelstva.

Léta 1988 a 1989 zajisté zaznamenala jistý pohyb vpřed, zejména pokud jde o protirežimní demonstrace. Tento vývoj však stále výrazně zaostával za polským a maďarským. V r. 1989 i za východoněmeckým, zejména pokud vezmeme v úvahu jeho vyústění v masový exodus na Západ, umožněný otevřením maďarských hranic s Rakouskem, dílo to maďarských reformátorů a následujících dramatických demonstrací v NDR.

I tato osobitá diskrepance mezi vývojem jinde a v Československu byla významným podnětem k založení Obrody. Vždyť byla naléhavě potřebná politicko – taktická koordinace akcí sil, jež v politicko programové oblasti se – vedle shodného – v mnohém lišily, zejména pokud jde o vzdálenější cíle.

V této vývojové etapě již nešlo pouze o získávání přesných, podrobných informací o situaci, jak v zahraničí, tak i doma, nýbrž nejvíce o její aktivní ovlivnění. V té souvislosti nelze nevzpomenout velmi důležité činnosti, která z mnoha důvodů nemohla být ani v zahraničních, ani v domácích  disidentských tiskovinách zveřejňována. Jde především o kontakty s reformními kruhy sovětskými.

Tak A. Dubček úspěšně překonával hranice bratislavského „ghetta“ a od nástupu reformního gorbačovského vedení formuloval a k informaci mu posílal řadu textů, charakterizujících naši situaci, antireformní činnost čs. stranickostátního vedení, naléhavou potřebu zříci se Bražněvovy teorie (a praxe)  omezené suverenity států soustavy, radikálně napravit křivdy, spáchané na Československu. Tato jeho činnost kulminovala v r. 1989, kdy mj. spolu s Černíkem zaslal nejen sovětskému, ale i jiným stranicko – státním vedením speciální poselství k čs. situaci. Osobní dopis – apel na reformně komunistické vedení SSSR zaslal i J. Špaček.

Č. Císař zpracoval k prosinci 1986 rozsáhlé Memorandum k současné situaci naší společnosti a státu, jež zaslal nejen předsednictvu ¨´UV KSČ, předsednictvu ÚV Národní fronty, vládě republiky a parlamentu, nýbrž i přípisem 25.1.87 ÚV KSSS k rukám generálního tajemníka M. Gorbačova (Dokument č.3).

Napsal též několik studií, vždy s polemickým hrotem proti čs. stranickostátnímu vedení, z nichž hlavní „My a SSSR“ zaslal k informaci Gorbačovovi a Jakovlevovi.

Vznik Obrody souvisí tudíž i s tím, že tu vznikla potřeba, aby tu existovala i reprezentativní politická organizace, která by podpořila, zaštítila i rozvinula iniciativy těchto i jiných politiků, těšících se autoritě světové i naší veřejnosti, zejména vzhledem ke své reformně komunistické minulosti.

V souladu s úsilím, jež zůstalo z pochopitelných důvodů utajeno širší veřejnosti naší i světové, se projevovala výrazná snaha proniknout i do hromadných sdělovacích prostředků sovětských, maďarských, polských i jiných. Znamenitou průkopnickou práci v tomto ohledu odevzdali zejména Jiří Hanzelka a Jiří Hájek, kteří první pronikli na stránky pokrokového sovětského tisku s pravdou o Pražském jaru. Dokonce i Videožurnál natočil péčí J. Hanzela pro sovětskou televizi pořad o politickém vývoji Československa. V pořadu vystoupili Č. Císař, V. Havel, M. Hájek, V. Šilhán, J. Urban. Dle svědectví sovětských přátel byl vysílán a vzbudil v Moskvě senzaci. Podobně se natáčel i rozhovor s Dubčekem. I naše televize ho po převratu vysílala.

Několik potřebných poznámek k těm stránkám založení Obrody, jež se staly předmětem propagandistických útoků naší soudobé pravice (opírám se přitom i o reakci M. Hájka na televizní vystoupení D. Kroupy v naší televizi – viz Svobodné slovo 7.1.93).

Kroupovo tvrzení, že „jediným kdo zde byl v listopadu schopen převzít moc, byla Obroda“, vyvrací fakt, že z disidentských politických organizací se Obroda zformovala téměř jako poslední (před ní byly mnohé jiné, kupř. Demokratická iniciativa a Hnutí za občanské svobody), i fakt, že klevetníci nemohou podat byť jediný důkaz toho, že by podnikla jakýkoli krok k samostatnému uchopení moci, či k spolupodílení se na moci s dosavadním režimem. Založení Obrody bylo naopak pokusem získat prostor pro legální, tudíž hlubší vliv všech  opozičních iniciativ na společnost. Stvrzuje to i M. Hájek v rozhovoru s předsedou skupiny pro jednotnou evropskou levici ve strassburkském  parlamentu L. Collajannim 18.11.1989 (Dokument č. 4).

Někteří soudobí politikové vytýkají, že sám název „Obroda“ znamená, že se jednalo o obrodu komunistické strany. Takový cíl si klub nekladl a nevěřil v jeho reálnost. V diskusi o názvu navrhl M. Hájek: „Obroda“ nebo „Obnova“; s Císařem a Menclem se posléze dohodli na „Obroda“. Šlo o obrodu společnosti, zdevastované totalitním systémem. Dovětek – klub za socialistickou přestavbu – demonstroval naléhavou potřebu skutečné přestavby, nikoli si na přestavbu hrát. Již před založením Obrody navrhovali brněnští aktivisté podtitul „Klub za demokratický socialismus“. Šlo totiž i o to, aby název co nejvíce ztížil Jakešovi a spol. úřední zákaz její činnosti. Brněnský návrh se ovšem prosadil v nové situaci bezprostředně po listopadu 1989. Obroda postavila vládní neostalinisty před dilema: legalizovat ji jako opoziční sílu a tím vyvolat řetězovou reakci obdobných požadavků ze strany  disentu nebo tuto legalizaci odmítnout a demonstrovat tak před světovou veřejností svůj odpor proti „Pěrestrojce“, „Glasnosti“, kvalitativním společenským proměnám. Navíc riskovat těžko zvládnutelný (ukázalo se, že nezvládnutelný) konflikt s vlastní společností.

Mnoho nejasností, dosud u nás přežívajících, se týká vztahu Obrody k reformátorům sovětským, jak z okruhu vládních „gorbačovců“, tak z okruhu radikálních mimovládních reformních sil.

Neobstojí občasný názor, že „obrodáři“ i jiní špičkoví mužové Pražského jara 1968 působili jako jakási prodloužená ruka a nástroj vůle a politiky „gorbačovského křídla“ vedení KSSS. Potvrzuje to mj. i předcházející text, uvádějící, jak obtížně pronikaly opoziční názory i materiály k reformním kruhům sovětské inteligence, tím spíše do myšlení a jednání stranicko – státního grémia.

Nelze popřít, že naši demokratičtí socialisté nesporně hodně přispěli k odvolání Brežněvovy doktríny „omezené suverenity“ zemí socialistické soustavy, avšak bylo by nemístným přeceněním jejich vlivu, pokud by byl chápán jako rozhodující. Sovětské rozhodnutí bylo přijato na základě dlouhých, možná i dramatických úvah a diskusí, vážících přemnohá pro i proti. V popředí přitom byla problematika mezivelmocenských vztahů.

Kupř. Č. Císař uvádí Jakovlevovo sdělení – již po listopadovém převratu u nás -, že bylo velice obtížné překonat obavy, nejvíce sovětských maršálů, pokud by reformátoři v SSSR prosadili nějaké náhlé svržení našeho neostalinistického vedení. Obávali se – právem, neprávem – nějakého výbušného, snad i krvavého procesu, do něhož by museli – spíše nolens, než volens – zasáhnout.

Na naši i světovou veřejnost nepříznivě zapůsobil fakt, že Gorbačov při návštěvě Československa vyslovoval, v přítomnosti tehdy ještě generálního tajemníka Husáka, neoficiálně, z vlastní iniciativy na ulicích invektivy proti reformnímu procesu 1968. Vedení KSSS podporovalo oficiálně i Jakeše. Vyplývá to z dopisu Gorbačova Jakešovi z 8.9.1989, publikovaného v Haló novinách 31.10.1992 (Dokument čl. 5). Za ozbrojený vpád do Československa se omluvili jiní členové tehdejší „Varšavské pětky“ (Maďarsko, Polsko) dříve, než vedení KSSS – SSSR a mnohé jiné …

Nutno ovšem pochopit nesmírně složitou situaci, ve které se nacházeli přední sovětští reformátoři, Gorbačov zejména, a v níž museli dalekosáhle taktizovat, lavírovat, útočit i bránit se. Vždyť jejich politika, směřující k destrukci stalinistických struktur „shora“, prožívala své občasné kritické fáze. Fronta odpůrců, sahající od Moskvy přes Prahu až do Berlína permanentně protiútočila, aby získala nazpět již ztracené a upevnila své ohrožené pozice. Pokud by se Gorbačov pokusil předčasně otevřít československý problém, přišel by očividně o řadu spojenců, zejména mezi maršály. Eventuální lavinovité zhroucení pozic čs. neostalinistů mohlo být onou kapkou, kterou by kalich přetekl a jeho pád mohl být neodvratný. Toto přední čs. demokratičtí socialisté chápali. Razantně na „gorbačovce“ nenaléhali, ani se nepřipojovali k rozhořčení jiných částí disentu vůči Gorbačevovi a jeho druhům u vědomí, že jejich pád by znamenal ztrátu všech nadějí na progres v socialistické soustavě na nedohledně mnoho let. – Vývoj k dnešní mocenské konstelaci u nás nebyl tudíž předurčen nějakými předem dohodnutými a dodrženými akcemi zpravodajských služeb a špičkových světových politiků, jak nezřídka čteme v přerůzných „zasvěcených“ tiskovinách. Možný i reálný byl i jiný vývoj, který by rozklad světové mocnosti zpomalil a oddálil. V dějinách nepůsobí žádné železné nutnosti, determinovanost.

Závěrem k této partii zdůrazňuji základní pozitivum: husákovskému a potom jakešovskému vedení KSČ bylo jasné, že v případě domácího ohrožení jejich monopolních mocenských pozic relativně pokojným lidovým tlakem, nehne pro ně sovětská strany ani malíkem. A o toto ohrožení, o jeho nenásilnou podobu, se Obroda spolu s jinými disidentskými organizacemi výrazně postarala. Nikoli Gorbačov a druzi určovali politiku Obrody a jiných demokratických a socialistických uskupení Československa. Tato politika naopak vyzývala a více, či méně ovlivňovala sovětské vedení, aby od politiky podpory „normalizátorů“ přešlo k podpoře naší demokratické a socialistické opozice.

Oficiálně bylo založení Obrody publikováno v samizdatech i v zahraničí v únoru 1989. Jádro skupiny zakladatelů (118 lidí) představovali bývalí reformní komunisté, přední aktivisté obrodného procesu 1968, z nichž jistá část byla též signatáři Charty 77. Byli tu však i lidé, kteří nikdy nebyli členy KSČ (pražští J. Urban a Z. Hradilák ml., jihlavský K. Němec aj.)

Také lidí středně staršího věku jako J. Vágner aj. Sedmičlenný přípravný výbor vydal prohlášení o zaměření činnosti tohoto nového, zřetelně politického, levicového občanského hnutí (dokument č.6). Přípravný výbor zaslal současně poselství komunistickým, socialistickým, sociálně demokratickým stranám Evropy (Dokument č. 7).

Ze všech těchto i pozdějších textů vyplýval kvalitativní posun i oproti Akčnímu programu KSČ 1968. Obroda nenavazovala programově na autentický marxismus oproti jeho stalinské revizi, nýbrž zejména na odkaz významných demokratických i socialistických myslitelů dávnější i méně dávné minulosti, aniž by kteréhokoli z nich favorizovala anebo naopak zatracovala.

Čerpala z progresivních stránek Pražského jara, aniž by je nekriticky glorifikovala, opomíjela jeho teoretické i praktické slabiny, zejména politicko – taktické povahy. Tyto i následující dokumenty Obrody prokazovaly akceptování pozitivních zkušeností z praxe západoevropských stran socialistického typu, aniž by ovšem opomněly   zdůraznit specifičnosti a odlišnosti naše.

Za vůbec nejzávažnější odlišnost prohlášení Obrody oproti Akčnímu programu nutno považovat to, že se KSČ v A- programu stále považuje za součást mezinárodního komunistického hnutí, zatímco v prohlášeních Obrody dominuje jednoznačný příklon k celku evropské demokratické levice. Takto úvodní dokument Obrody, jakož i její pozdější program a dokumenty Socialistické internacionály, vydané Obrodou těsně před převratem 1989 ve spolupráci  se Společností pro studium demokratického socialismu (Nedbálek, Pošusta, Marek aj), prokazují myšlenkový i akční vývojový proces, ústící v přesvědčení o nedílném spojení idejí i praxe socialismu s myšlenkami a praxí politické demokracie.

Ostatní složky disentu, Charta 77 i vyhraněné politické organizace typu Hnutí za občanské svobody, či Demokratické iniciativy a Nezávislého mírového hnutí přijaly založení Obrody s plným porozuměním. Vůbec nepodrobovaly Obrodu těm kritikám, jež  možno registrovat dnes. Plně totiž docenily, že je Obroda průběžně informovala o přípravě základních dokumentů, o svých politicko – taktických postupech vůči moci - , minulých i předpokládaných, o všech jednáních s mocí.

Podrobný výklad cílů i taktiky budoucí Obrody vyložili knězi V. Malému předseda přípravného výboru V. Mencl a Č. Císař ještě před zveřejněním jejího vyhlášení. Zdůraznili, že chtějí využít levicově socialistického zaměření Obrody i jejího kladného stanoviska ke Gorbačově pěrestrojce k tomu, aby se pokusili o legalizaci klubu. Jestliže by byli úspěšní, vznikl by legální prostor, kterého by mohl využít celý disent k tomu, aby mohl oslovit širší veřejnost a zahájit – podobně jako v Polsku – politiku tzv. „kulatého stolu“, který by mohl vést k politické pluralitě a postupně i k izolaci a destrukci neostalinistického Jakešova systému. Nezamlčeli mu také, že je jejich cílem vyvolat  v KSČ diferenciaci, neboť mají důvod se domnívat, že nejen ve vedení jsou rozpory (Adamec – Jakeš), ale že sílí i nespokojenost mezi částí stranických intelektuálů.  Vystoupení Obrody by mohlo tuto diferenciaci posílit a tím usnadnit vývoj směřující k pádu nejreakčnější skupiny Jakeš – Fojtík – Šalgovič. To by pak mohlo uvést do pohybu další řetěz změn, takže i v případě, že by Obroda legalizována nebyla, bylo by její veřejné vystoupení z hlediska celého disentu účelné. Tyto názory přijal V. Malý s pochopením a pokud víme, informoval o nich i okruh kolem V. Havla.

Politicko – taktický postup Obrody však narazil na protitaktiku vládců, kteří její žádosti o registraci ani nevyhověli, ani ji nezamítli; učinili vše, co bylo v jejich – již ochabujících silách, aby kombinací násilnických činů StB a jednání jen nejnižších složek stranického aparátu ÚV s Obrodou buď tuto organizaci převedli do koryta „národně – frontovské“ převodové páky ve službách stranicko – státní byrokracie nebo ji ochromili a znemožnili realizovat její programové a postupové cíle.

K tomu uvádím základní fakta: Těsně před uveřejněním zprávy o založení Obrody zavolal předsedu přípravného výboru V. Mencla vedoucí oddělení ÚV KSČ a člen předsednictva ÚV NF J. Bouchal a žádal ho, aby Obroda od svého úmyslu upustila. Mencl odmítl. Poté došlo, již po vydání základních dokumentů Obrody, mezi oběma k jednání. Po něm však byla orgány StB znemožněna schůzka přípravného výboru Obrody, rozšířeného o devět signatářů – spoluzakladatelů na 25.2.1989 do ÚKD železničářů na Vinohradech. Rudé právo proti Obrodě zahájilo štvavou, v mnohém lživou kampaň. Přípravný výbor Obrody v té souvislosti zaslal k rukám gen. taj. ÚV M. Jakeše protest – stížnost dne 2.3. 1989 (Dokument č.8). 4.5.1989 se konalo jednání mezi zástupci ÚV KSČ Bouchalem, Skalickým, Cihlářem na jedné, zástupci Obrody Menclem, Kabrnou, Kolmistrem na druhé straně. Rozšířený přípravný výbor Obrody se potom sešel 18. května, aby rekapituloval reakci předsednictva ÚV KSČ na založení Obrody, na její základní dokumenty i na její dopis, odmítající kritiku Obrody předsednictvem ÚV KSČ, tlumočenou J. Bouchalem pouze ústně. Účastníci schůze vypracovali a pro členstvo rozmnožili 19.5. „Sdělení přípravného výboru klubu Obroda č. 2“ (Dokument č. 9), z něhož vyplynulo, že mezi předsednictvem ÚV KSČ a Obrodou trvají hluboké rozpory, jejichž odstranění, či nějaké kompromisní řešení je v nedohlednu.

V té době byla ovšem už Obroda terčem prvořadé pozornosti StB. Ta totiž pochopila její celkovou strategii a rozhodla se pomoci si provokací. Po vydání Sdělení č. 1 vypracovala falešný dokument tzv. „Sdělení 2“, ve kterém se pokusila tehdy nepodstatné ideové rozdíly mezi Obrodou a ostatním disentem vylíčit jako roztržku. Text tohoto falešného „Sdělení“ pak rozeslalo zejména představitelům ostatních disidentských skupin. Přípravný výbor Obrody se ovšem od této provokace okamžitě distancoval, nicméně s postupem doby nelze tvrdit, že by tento zoufalý pokus StB byl zcela neúspěšný, neboť se zhruba po roce stal východiskem pravicově orientované kritiky Obrody. Proto je třeba i pečlivě rozlišovat mezi dvěma verzemi „Sdělení přípravného výboru klubu Obroda č. 2“

Vyzvedávám zejména demokratičnost postupu vedení Obrody ve ztížených podmínkách stálého bdělého sledování její činnosti orgány StB. Bylo v neustálém informačním kontextu nejen s vlastním členstvem, nýbrž i s jinými disidentskými organizacemi, jimž výše uvedené Sdělení též předalo. S vědomím vedení Obrody tak činil L. Kohout předáním dokumentace páteru V. Malému a přednímu představiteli Hnutí za občanské svobody a šéfredaktorovi „Alternativy“ J. Kantůrkovi. Přes tiskovou agenturu Novosti seznámil s jednáním Obrody a představitelů KSČ i sovětskou stranu.

Sdělení přípravného výboru Obrody č. 2 doprovázel i rozsáhlý komentář Č. Císaře, z něhož vyzvedávám: „Socialistické hnutí se zrodilo v zápase za práva člověka, za sociální spravedlnost, za občanskou svobodu a rovnost, za spolčovací a shromažďovací právo, za právo na svobodu slova a pohybu a vždy stálo proti jakémukoli odcizení a byrokratickému pojetí zákonnosti. Právě tím vším se socialismus stal hnutím, které rozvinulo nejvyšší etiku současné civilizace a lidské kultury. Všechno, čím se od těchto ideálů v  minulosti odklonil, ho přivádělo ke krizi a ztrátě dynamismu..“

Za zaznamenání stojí i to, že účastníci schůze přípravného výboru Obrody se rozhodli odeslat oficiálním místům protestní dopis proti křiklavému případu represe vůči Stanislavu Devátému. Tohle působí dost ironicky ve světle toho, že jmenovaný později, jako poslanec a dnes čelný režimní funkcionář, proslul coby jeden z nejzaujatějších „antiobrodářů“ …

Po ztroskotání pokusu předsednictva ÚV KSČ pacifikovat Obrodu ke svým protidisidentským plánům a aktům dostaly orgány StB příkaz, aby své úsilí věnovaly v první řadě Obrodě, jakožto nejnebezpečnější – protože i do strany pronikající a ji rozkládající – antirežimní síle!

Konstatuje to nejen protestní dopis zastupitelstva Obrody proti pomlouvačné a v mnohém nepravdivé zprávě předsedy vyšetřovací komise o událostech 17. listopadu, poslance J. Rumla, přednesené 22.3.1991 (Dokument č.10), nýbrž zejména závažná stať V. Kolmistra "„Fakta, která chyběla“ (RP 8.4.91), kde autor mimo jiné publikuje faksimile dokumentu StB o Obrodě ze dne 3.1.1989, vydaného jako "„přísně tajný"“druhou správou SNB pod hlavičkou „Plán agenturně operativního rozpracování akce Obroda na rok 1989“. Cituji : „V problematice pravicových oportunistů byly zjištěny poznatky, že někteří exponenti ze řad vyloučených členů KSČ hodlají na začátku roku 1989 založit tzv. Klub za socialistickou přestavbu Obroda a chtějí požádat o oficiální registraci v rámci NF. – Tuto aktivitu, vycházeje ze získaných poznatků, lze hodnotit jako velmi nebezpečný a reálný pokus dostat na platformě roku 1968 do pohybu masy vyloučených členů KSČ a ostatního obyvatelstva, především na základě ´přijatelného programu´.“Nejde pouze o snahu prosadit legalizaci  svých zájmů, ale především o snahu uchopit politickou a ekonomickou moc v našem státě“. – Kolmistr dále upozorňuje na dokument ÚV KSČ z července 1989, který pro toto období označuje Obrodu za hlavní nebezpečí.

Parlamentní komise, v čele s poslanci Rumlem a Tomanem, k těmto stěžejním pramenům vůbec nepřihlédla a zkreslila skutečnou dějinnou roli Obrody tím, že z průhledných, pragmaticko – účelových (leč politicky nemorálních) politických důvodů přesunula pozornost angažované veřejnosti na údajně velký (?) počet agentů StB v Obrodě. Je to nelogické, protože buď Obroda dělala, ve shodě s průkaznou dokumentací, režimu mimořádně nebezpečnou politiku (bez ohledu na to, že také do jejích řad pronikli agenti StB – a do které disidentské organizace nepronikli?) a nebo byla poslušným nástrojem v rukou StB, ale pak není jasné, proč proti ní režim obrátil ostří své represivní moci.

Exaktně zjištěnou skutečností je, že neprodleně po založení Obrody, zejména pak v létě 1989, byli členové a aktivisté Obrody podrobováni – jako i členové jiných disidentských uskupení – bytovým odposlechům, intenzivním sledováním, výslechům, prokurátorským výstrahám, domovním prohlídkám, osobním výhrůžkám, občasným zadržením do 48 hodin, ba i náznakům či faktům trestního stíhání v míře nikdy až dosud nebývalé.

Jak uvedeno výše, schůzi Obrody, připravovanou do Domu železničářů, orgány StB zmařily. V červnu 1989 svolala tudíž Obroda plenární schůzi do restaurace Drancy na Červeném vrchu v Praze 6. Řádné konání oznámila tamnímu ONV. Na schůzi pozvala i dřívější vyjednavače ze sekretariátu ÚV KSČ (J. Bouchal). Den před konáním bylo všem členům přípravného výboru za policejní asistence doručeno rozhodnutí o zákazu shromáždění jak od Národního výboru, tak od StB. Budova restaurace byla obklíčena více než dvaceti policisty v civilu i uniformě. Přesto se sešlo kolem 70 lidí, ovšem nikoli v Drancy, ale v předem uváženém „zálohovém“ bytě Jana Urbana na Malé straně. Zde za přítomnosti reprezentantů  jiných složek disentu (A. Vondra, R. Palouš) bylo regulérní, demokratickou cestou zvoleno vedení Obrody. Účastníci spontánně podepsali prohlášení „Několik vět“. Jako politická organizace má v tomto bodě Obroda prvenství. Shromáždění přijalo výzvu stranicko – státním vedením intervenční pětky ze srpna 1968 k omluvě a k odvolání cizích vojsk z území Československa. Pro potřeby našich i zahraničních sdělovacích prostředků bylo vydáno komuniké o založení Obrody.

Pokud byli mezi účastníky shromáždění i agenti StB, což je pravděpodobné a což nevkusně nafoukl kromě jiných Jiří Ruml ve zprávě o událostech kolem 17. listopadu jako cosi podstatného, neovlivnili nikterak obsah schůze, ba ani rozhodnutí vedení StB tentokrát schůzi nerozehnat. Zdůrazňuji, že StB měla svou agenturní síť ve všech disidentských organizacích a jejich schůze buď mařila nebo naopak pod dohledem své agentury umožňovala, podle toho, co pro sebe považovala za zpravodajsky i jinak výhodnější.

Údajní či skuteční agenti StB v Obrodě neovlivnili ani obsah a distribuci Dialogu 88 a 89, ba ani faktické zmaření jeho dalšího vydávání (na základě domovní prohlídky a stíhání V. Kolmistra). To nejspíše obstarali jiní „mimoobrodoví“ agenti; asi především kladenští borci … (Dokument č. 12).

V létě 1989 připravilo vedení Obrody Otevřený dopis členstvu KSČ. Původně připravený text obsahoval zřetelnou výzvu řadovým komunistům, aby se zbavili tyranie předních neostalinistů, kteří zde byli přímo jmenováni. Jejich jména uvedlo – v koordinaci s Obrodou a při její iniciativě – i úvodní prohlášení pozdějšího Občanského fóra. Na základě tohoto impulsu byli, též pod tlakem Obrody a OF, po 17.11. zbaveni svých funkcí Jakeš, Husák, Fojtík, Štěpán, Zavadil, Indra, Hoffman, Kempný, Lenárt a jiní, přičemž přední ideové sloupy neostalinismu jako Bilak, či Chňoupek odešli z funkcí již na rozhraní 1988-89. Ovšem tehdy, v létě 1989 došlo k přepadení všech účastníků schůzky, formující dopis straníkům a provolání Obrody k 21.8.1989, orgány StB. Ty se obou dokumentů zmocnily a právě na základě partie, požadující jmenovitý odchod předních neostalinistů z funkcí, zahájily proti hlavním představitelům Obrody řízení, jež za jistých okolností mohlo přerůst v jejich trestní stíhání (Dokument č. 12).

S politováním nutno konstatovat, že ačkoli se dopis v novém znění (Dokument č. 13) dostal do zahraničí, zejména péčí nečlenů Obrody P. Uhla a již zesnulé A. Marvanové, bojkotovala jej tehdy (snad z popudu některých domácích disidentů?) většina masmedií, včetně Svobodné Evropy, s výjimkou BBC. Patrně proto, že se jim nezdál dost „protikomunistický“.

Zahraniční masmedia vesměs informovala domácí posluchače pouze o následujících perzekucích předních „obrodářů“, aniž by ovšem objasnila jejich skutečné příčiny. Lze tedy mít za to, že i takovéto neobjektivní postoje většiny zahraničních masmedií  napomáhaly vzniku dnes frekventovaných názorů, že v dějinách poválečné KSČ neexistovaly podstatné diferenciační procesy, z čehož se odvozovala údajná kolektivní vina všech, dávnějších i nedávných členů KSČ za zločiny stalinismu a projevy neostalinismu, byť mnozí třeba po celá desetiletí proti němu bojovali a byli jeho obětmi.

Jaká je tedy pravda?

Pro vztahy Obrody k ostatním součástem vznikajícího Občanského fóra nejspíše „sedí“ termíny: úzká spolupráce, koordinace tlaků na stranicko – státní vedení, „dělba práce“.

Obroda oslovovala zejména demokraticko – levicově smýšlející občany. Jiné složky disentu spíše usměrňovaly do žádoucího koryta pokojných demonstrací politicky se probouzející, dosud pasivní, „šedou zónu“ (připomenutí terminologie socioložky J. Šiklové).

Za zaznamenání stojí vydání společného stanoviska s ostatními iniciativami k 28. říjnu. K době vzrušených, dramatických listopadových dnů se všestranně rozvíjela spolupráce Obrody se všemi hlavními disidentskými organizacemi, a jmenovitě nejvíce s Hnutím za občanské svobody, s Demokratickou iniciativou. Rozumí se, že nejintenzivnější byla spolupráce se Společností pro studium demokratického socialismu, jak uvedeno již výše, jakož i s Nezávislým mírovým hnutím.

Tuto spolupráci StB často svými zásahy rušila, ale zabránit jí, mj. i provokačními texty, vrážející mezi disidentské organizace ponejvíce „ideologické klíny“, nedokázala!

K založení Občanského fóra uvádím několik potřebných údajů: 19. listopadu ráno telefonoval Miloši Hájkovi Emanuel Mandler z Demokratické iniciativy s návrhem dohodnout se na společném postupu. Krátce nato přišli do Hájkova bytu Václav Kural, Vladimír Kabrna, Jan Urban. Poslední z nich navrhl, aby všechny opoziční skupiny utvořily kordinační orgán, který by se mohl nazývat „Forum“. Hájek okamžitě zavolal Mandlera a dozvěděl se od jeho ženy, že byl právě zatčen. Kabrna a Kural si vzali za úkol svolat do Hájkova bytu na odpoledne schůzi výkonného výboru Obrody. Urban a Hájek se odebrali do bytu Václava Havla (nábřeží u Jiráskova mostu). Tam již seděli Alexandr Vondra, Jiří Křižan a další. Bylo dohodnuto utvořit „Fórum“. Hájek byl přítomnými pověřen, aby o tom informoval Václava Bendu. Když vstoupil do domu na Karlově náměstí, kde Benda bydlel, byl zadržen, odvezen na Pankrác a propuštěn až po půlnoci. Mezitím se v jeho bytě sešli členové výkonného výboru Obrody a k večeru odjeli do Činoherního klubu na ustavující schůzi „Občanského fóra“, jehož se stali spoluzakladateli. Účastníci v Činoherním klubu zřejmě nevěděli (snad s výjimkou i zde nasazených agentů StB (?), jak se v nastalé situaci orgány StB, SNB, snad i armády, zachovají. Spíše převládalo mrazení po zádech, vyvolané staršími i nedávnými zkušenostmi disentu, tušení (další vývoj je nepotvrdil), že režimní mocenské orgány razantně zasáhnou. Faktem je, že k zásahu proti aktivistům OF nedošlo. Nikdo, ani parlamentní komise pro zkoumání událostí kolem 17. Listopadu, však dosud neobjasnil, proč tomu tak bylo. V době, kdy dopisuji tuto studii o Obrodě (listopad 1993), stále ještě šetří parlamentní vyšetřovací komise akce Norbert, Vlna, Zásah, jež by do této otázky mohly vnést alespoň relativní světlo. Naproti tomu nelze považovat za věrohodné rozličné „sanzační“ tiskoviny, jež bez jakékoli elementární pramenné či memoárové opory tvrdí, že aspoň špičky disentu, typu Havla, Battěka, Lise, v Obrodě Hájka aj. byly s orgány státní moci předem dohodnuty o „pokojnosti“ mocenského přesunu.

Zřejmě jak na stranickostátní vedení, tak na vedoucí funkcionáře StB nejvíce působil dosavadní vývoj věcí v mezinárodních měřítcích (Polsko, Maďarsko, NDR, ale i SSSR, který odvolal Brežněvovu doktrínu „omezené suverenity“ států socialistické soustavy a zejména právě v době probíhajícího mezistátního sumitu na Maltě si nepřál rušivé konflikty, zatýkání opozičníků a snad i masové krveprolévání).

Z poměrné značné masovosti studentské demonstrace 17. listopadu a z jejího jednoznačně protirežimního zaměření bylo možné vyvodit závěr, že protirežimní demonstrace se budou (podobně jak tomu bylo v NDR) stále stupňovat. Zatčení předních disidentů by tudíž mohlo představovat jiskru, podněcující plameny vzpoury. A naopak, pokud by mocenské orgány  proti OF nezasáhly, jak se stalo, vznikala tu pro režim naděje, že snad nepříliš pronikavými ústupky a taktickými tahy vůči představitelům fóra dojde k jakémusi zklidnění situace, k upokojení rozjitřené veřejnosti morální autoritou předních představitelů fóra. Režim také před razantnějšími postupy varovala velká reprezentativnost, v té době již mnoha tisíců signatářů „Několika vět“ a účastníků schůzky v Činoherním klubu (přední umělci, spisovatelé, známí opoziční politikové). V neposlední řadě působilo na režimní špičky i vědomí, že nemají dostatečnou oporu ani v členstvu a funkcionářském aktivu KSČ. Vždyť do opozice a do Činoherního klubu se dostali i členové KSČ, kupř. režisér Svoboda, herec Přeučil a jiní.

Navíc je třeba zakalkulovat i fakt – nejednou prověřeného alibismu a zbabělosti oné hlavní „normalizační“ vůdčí garnitury, dosazené v r. 1969 proti vůli národů země do čela státu. Valná většina z nich (mladší kariéristé typu Štěpána, Zavadila, Poledníka byli ve špičkách vedení spíše výjimkou) již dosáhla důchodového věku, se všemi toho průvodními jevy, včetně stařecké váhavosti, oportunismu. To už dávno nebyli všeho schopní, cyničtí, sveřepí byrokraté z dob stalinského nástupu. Nejvíce jim byl příbuzný – ať se to jeví sebeparadoxněji – typ onoho šosáckého „čecháčka“, jak jej charakterizoval, snad přehnaně, ve svých dílech Václav Černý. Navíc nejvyšší představitel režimu M. Jakeš byl před celým národem  zesměšněn  svým vlastním „tajným“ projevem k plzeňským funkcionářům, který se od léta ocital na mnoha kazetách našich domácností. Maně vzpomínám na populární píseň předvečeru francouzské revoluce 1789 „Když se lid přestal bát své vlády… „

A tak se stalo, že poměrně samostatný a energický předseda vlády L. Adamec mohl hodit již na sklonku léta jakešovskému vedení rukavici do tváře výrazným, kritickým projevem ve Federálním shromáždění. V listopadových – prosincových dnech postupoval pak při jednáních s OF podle vlastního rozumu, nezávisle na předsednictvu a sekretariátu ÚV. Své postupy konzultoval skoro výlučně se svými spolupracovníky v úřadu předsednictva vlády.

Rovněž muž, mající z titulu své funkce značný vliv na armádu a bezpečnost, Rudolf  Hegenbart, jednal tak, aby do dějin nevešel jako pověstný Herostrates, palič Artemidina chrámu …

Z bezprostředních mezinárodních vlivů na čs. vývoj v listopadu – prosinci 1989 uvádím ještě pro doplnění výše řečeného, že neslavný pád Todora Živkova v Bulharsku, srdcím našich vládních neostalinistů vždy velice blízkého, napomohl jejich, již tak dost značné trudnomyslnosti a demoralizaci, stejně tak jako liberální politika maďarské, dosud reformně komunistické vlády, tolerující masový přechod uprchlíků z NDR do NSR.

K obratu stranické politiky, nadále nikoli důslednému, ovšem již bez normalizačních špiček, došlo však až pod tlakem událostí a – zdůrazňuji – pod tlakem sjednoceného disentu a tedy i Obrody a špičkových politiků Dubčekova typu, jí blízkých (Dokumenty 14, 15, 16).

Ve vzniklé situaci se ani špičky StB, dříve bojovné, neodvážily po 17.11. iniciativně represivně jednat. Čekaly na rozkazy, jež však z výšin stranického Olympu nepřicházely. Tím méně ze strany KGB. Jistá část vedení StB, či armády (gen. Václavík zejména?), přesvědčená o potřebě ostřejších postupů, nezískala v žádné fázi listopadovo – prosincového vývoje nikdy potřebnou akční volnost. Prokazuje to mj. i zajímavá, o mnohé fakty opřená vnitrostranická analýza událostí, zpracovaná pod vedením historika V. Čady a uveřejňovaná na pokračování v Haló novinách.

Znovu opakuji: uvedené skutečnosti, stejně tak jako dnes dostupná základní dokumentace, přesvědčivě prokazují, že k žádnému „předem dohodnutému“ předání moci z rukou neostalinistů do rukou opozice, „Obrody“ zejména, nedošlo a dojít nemohlo. Ti, kdo šíří takovouto verzi vývoje nemohou pro ni uvést byť jen jediný fakt.

Určitou desinformační roli sehrál, zejména ve vztahu k Obrodě, jinak velmi gnoseologicky cenný seriál „Co v Rumlově zprávě nebylo“, publikovaný na pokračování v Rudém právu a později oficiálně v samostatné brožuře. Platí to zejména o záznamu z jednání delegace designovaného premiéra M. Čalfy s delegací Koordinačního centra OF 9.12.1989. M. Hájek považoval za nutné korigovat ve zvláštní stati některé nepřesné výroky M. Čalfy, vyplývající z jeho, či Havlových nepřesných znalostí postojů Obrody v té době. Z Hájkových polemických poznámek vyplývá, že v té době ani výkonný výbor Obrody, ani Hájek sám nepověřil nikoho k separátnímu jednání Obrody s Čalfou. 7. či 8.12. telefonoval Hájkovi Č. Císař, že s Čalfou mluvil a že je možno dosáhnout jmenování Č. Císaře, M. Galušky, M. Grégra do vlády. Císař a Grégr v té době byli členy Obrody, Galuška nikoli; Císař o několik dní později vystoupil. Hájkem svolaní členové výkonného výboru se jednomyslně vyslovili proti samostatnému jednání s Čalfou mimo rámec OF. Hájek neprodleně o telefonátu s Císařem a odmítavém stanovisku informoval Koordinační výbor OF (za přítomnosti Havla, Vondry, Kriseové, Bendy, Sachera, Palouše). Obroda za zády OF nejednala ani předtím s Adamcem a o všech svých jednáních s KSČ (kupř. s Urbánkem) informovala i v této vývojové fázi ostatní disidentské skupiny. Tedy o pokojném předání moci nejednalo stranickostátní vedení předem ani s ostatními vedoucími představiteli disentu, ani s představiteli Obrody. Takže ani četné současné klevety na adresu Obrody v tomto směru nemají jakékoli opodstatnění (také to platí o fámách, týkajících se jednání Obrody s R. Hegenbartem).

Dost frekventovaný je ovšem až do současnosti názor, že neostalinská, brežněvovská moc v Československu se zhroutila výlučně pod náporem masových, živelných demonstrací lidu, inspirovaných demonstrací studentskou 17. listopadu. Je pravdivý, ovšem jen potud, pokud neopomíjí docenit též mezinárodně podnícený předchozí i s demonstracemi paralelní sílící vnitřní politický nápor, vedený disentem. V něm nejen nezanedbatelnou, nýbrž zřejmě mimořádně významnou roli sehráli demokratičtí socialisté a liberálové, mezi nimi i Obroda, kteří celou svojí činností modelovali předlistopadový i listopadový protirežimní odpor, jako proces „sametový“, tj. bez krveprolití, sice důsledný, zásadový, ale přitom i dávkovaně stupňovaný, nepostrádající smysl pro politický realismus. Vždy přístupný rozumným kompromisům s již váhavou, rozkolísanou mocí.

Speciálně Obroda úspěšně tlačila na přechodné, Urbánkovo vedení KSČ, aby přednostně odvolalo bibli „normalizátorů“ –„ Poučení z krizového vývoje … „ a aby v souladu s tím vzneslo požadavek brzkého odchodu okupačních vojsk. Rovněž i na to, aby se politika KSČ opřela zpočátku alespoň o Akční program KSČ z dubna 1968. Ve svých prohlášeních však dávala i jasně najevo, že její politika ( podrobně ukázáno a zdůvodněno výše i v příslušné dokumentaci) výrazně postoupila od Akčního programu daleko vpřed, až na pozice Socialistické internacionály. Proto vůbec nepřipadá v úvahu, že by se Obroda pokusila integrovat se do listopadové KSČ a že by se odtud, zevnitř pokoušela o její demokraticko – socialistickou transformaci.

Zvenčí ovšem její destalinizaci a „denormalizaci“ požadovala a chápala ji jako jednu z priorit budoucího vývoje, neboť zastávala názor, že v nově se tvořícím politickém systému nesmí být žádná ideová či kádrová ghetta. Takový postoj je pochopitelný u těch, kteří po dvacet let patřili k těm nejpronásledovanějším. Obroda tudíž nehrála „trošku dvojsmyslnou roli“, což zdůrazňují i dodnes někteří její oponenti. Nikdy netajila, že za svůj cíl považuje vytvoření jednotné strany demokratické levice, kamž mohou mít přístup i ti z členů dosavadní KSČ, kteří upřímně pozice demokratických socialistů zaujmou.

Aktuálním cílem, který vedení Obrody rozhovory s představiteli KSČ sledovalo, bylo ovšem varovat a odradit je od použití ozbrojených složek v tehdejším společenském pohybu. To platí zejména o občas démonizovaných rozhovorech s R. Hegenbartem.

Ještě jednoho problému, dodnes dost frekventovaného, je zapotřebí se dotknout. Ti z dnešních představitelů pravice, kteří kritizují nejen Obrodu, ale i jiné demokraty a socialisty z pozic těch, kdož nikdy nebyli v KSČ, vždy byli opatrní a tím  i „nepopsaně čistí „ zdůrazňují svoji „morální nadřazenost“ nad lidmi, zatíženými „stalinistickou minulostí“. Jiní, kteří vzešli z disentu, většinou mladších ročníků, měří odbojářské zásluhy jen počtem protirežimních demonstrací, jichž se zúčastnili, dobou, strávenou ve vyšetřovací vazbě či vězení, počtem krvavých ran a boulí, jež štědře rozdávali služebníci normalizačních vládců. K stanovisku prvních není co dodat. Pokud jde o druhé, je třeba připomenout, že již od počátku osmdesátých let probíhala v Chartě 77 dost bojovná diskuse o významu morálního a politického protirežimního odporu a o významu masových stávek a demonstrací. Úzce to tehdy souviselo s vývojem v Polsku. Tam na jedné straně režimem nesmírně otřásly masové, téměř celonárodní demonstrace a stávky. Na druhé straně vzmah lidového odporu se vládcům podařilo potlačit a vrhnout jej, jistě dočasně, ale celkem skoro o osm let, zpět, nastolením výjimečného stavu armádou s Jaruzelskim v čele na sklonku r. 1981.

Právě ze znalosti závažných mezinárodních historických souvislostí vyvodili tehdy rozumní lidé mezi chartisty závěr, že žádnou formu protirežimního boje nelze absolutizovat a ortodoxně favorizovat, nýbrž že je potřebný všestranně zvážený, střízlivý pohled, hodnotící, kdy je efektivnější použít demokratických, nenásilných, ústavních postupů, ve smyslu ctění i komunistické ústavy i zákonů, a kdy je efektivnější a progresu  prospěšnější postup „revoluční“. K těm, kteří tak soudili, patřili nejen demokratičtí socialisté, nýbrž i jiní demokraté v Chartě. Za všechny uvádím V. Havla, L. Vaculíka, V. Malého, D. Němcovou, R. Palouše, většinu evangelíků typu Hejdánka, Reicherta, Duse, Šimsy aj. V souladu s tím tito „realisté“ doporučovali i v průběhu roku 1989 spíše nenastupovat cestu pouličních konfrontací s mocí. Přimlouvali se spíše za etapový proces. Tento jejich názor byl posílen i srovnáním velké masovosti polského společenského pohybu z konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let s nepříliš velkým vlivem Charty a dalších disidentských organizací na široké lidové vrstvy. Tito „realisté“ se takto nestávali „zbabělci“ a „kolaboranty“ s mocí, brzditeli antirežimního boje, jak je dnes představují veřejnosti „radikálové“, znovu založivší koncem r. 1992 Chartu 77 „nové kvality“ -. Byli si totiž vědomi toho, že každé násilně potlačené revoluční akce sice na jedné straně podnítí nový elán, avšak na druhé straně se represe mohou natolik zostřit, že naopak dojde k pasivitě dosud aktivních účastníků demonstrací, k degradaci aktivních disidentů na sektu, které většina společnosti buď nerozumí, anebo ji v horším případě odmítne, jako sektu iluzionistů. Naopak, politicky střídmé, moudré, vyvážené jednání může připravit narůstání situací, kdy pouliční demonstrace ve vhodnou chvíli spontánně propuknou a svojí masovostí a rychlým růstem i rasantností zahájí proces radikálního, kvalitativního mocenského přesunu. Proto je potřebné i jakékoliv legality.

Obroda se snažila – ne vždy se jí to dařilo – ctít v praktických postupech tyto teoretické postuláty. Nevyzývala k masovým demonstracím k výročí srpna 1988, vysoce ocenila demonstrace v „Palachově týdnu“ na počátku r. 89 a vyzývala k demonstracím 28.10.1989.

Je prokázáno, že demonstrace 17. listopadu 1989 byla vládci původně jako legální povolena. Možná právě proto, že od StB měli zprávy, že nejpřednější lidé z disentu na přípravě demonstrace přímo neparticipovali. Snad by bylo možné dokonce i kritizovat realistické špičky disentu za to, že v demonstracích studentů, jež přerostly až ve zřetelné odmítnutí režimu, zpočátku nezpozorovaly onen start k žádoucímu kvalitativnímu mocenskému zvratu.

 

Redakce: Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.                              Připravil: JUDr. O. Tuleškov

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 213. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, srpen 2007

Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail:Vydavatel@seznam.cz