Obraz Němce a Německa v protektorátní společnosti a v československém odboji

Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

 

Historická paměť sudetoněmeckých publicistů o podílu českých Němců na německé nadvládě nad Čechy v protektorátu, na protičeském teroru a přípravách konečného řešení české otázky, na válečných zločinech je dodnes pozoruhodně kusá. Místo důstojné a očistné sebereflexe čerpá své podněty ze starých německých nacionalistických stereotypů a představ o vztazích mezi Němci a Čechy. Jednou z nich je tvrzení, že kauzalita mezi „válečnými příkořími“ Čechů a odsunem Němců je podružná, neboť Češi odsun českých Němců z českých zemí prý připravovali dlou­hodobě a pečlivě. Naposledy se varianta této teze objevila v pamfletické publikaci Gerda Kleininga a Josefa Weikerta „Sudetští Němci – etnická čistka – vyhnání“, která byla vydána v Krnově roku 2000. V nákladu 10 000 výtisků měla posloužit k výuce českých studentů na českých školách.

Studie Jana Rataje dokumentuje na proměnách obrazu Němce v české společnosti za druhé světové války nereálnost českých kolaborantských vstřícných koncepcí. Sleduje postupné vyzrávání myšlenky odsunu českých Němců. Gradace odlidštěného německého obrazu v roce 1945 byla výsledkem obranné reakce Čechů proti německé okupaci, která byla cíleně směrována k eli­minaci české národní existence ve střední Evropě, i proti plemennému protičeskému rasismu, demokratickému deficitu a protistátní zradě majority našich někdejších spoluobčanů německé národnosti.

*  *  *

Liberální a socialistická garnitura první republiky se hlásila k demokratickému Německu a kultuře. Solidarizovala s německou antifašistickou a židovskou emigraci a podporovala ji. Němce-
-nacisty pokládala za nepřátele. Druhá republika (1938–1939) vytvářela jinou hodnotovou hierarchii obrazu Němce než republika první. Vedla kampaň za konečné smíření Čechů s Němci. Osudové chyby byly shledávány pouze na české straně. Z německých antifašistů, demokratů a židů se rázem stali strůjci nenávisti mezi Čechy a Němci. Obraz Němce III. říše-nacisty byl obrazem gentlemana, velkého učitele Čecha a vzoru totalitarizující politické, ekonomické, kulturní i sociální přeměny. Projevovala se snaha imitovat německou národní povahu, charakter i mentalitu v nacistickém pojetí.

Druhorepublikové Česko-Slovensko dožilo 15. března 1939 svou krátkou existenci. České země byly násilně začleněny do německé III. říše. V nové situaci již nešlo pouze o míru vazalizace československé státnosti, ale o zásadní ohrožení české národní existence.

Obraz Němce za nacistického Německa v povědomí druhorepublikové vládní elity i nezaned­batelné části české veřejnosti dosáhl atypických vstřícných korektur. Nacistickou okupací, kterou přijala velká část českého obyvatelstva s nenávistným úžasem, se dal znovu do pohybu. Vize vlády Strany národní jednoty o nacistickém Německu jako korektním sousedu, velkém spolupracovníku a patronu pomnichovského Česko-Slovenska, utonula v záplavě bezmocné nenávisti pod­vedených obyvatel. Tradiční obraz Němce jako dědičného osudového nepřítele opět dominoval bez poskvrny pochybností v české politické mysli.

V zápiscích o březnové okupované Praze Prokop Drtina vzpomíná na veselé hloučky prostých českých lidí, které doprovázely vojenskou kapelu wehrmachtu a bohatě před kamerou využívaly dobrodiní německých polních kuchyní 1). Nejde však o jev typický pro tehdejší českou společnost spíše projev, obvyklý v podobných situacích i v jiných ze­mích, kde rovněž existují „jednoduché“ národnostně i státně indiferentní skupiny, obyvatel, stavící požitek dne nad vše ostatní. Závažnější než tento „prostonárodní“ obrázek byla reakce na okupaci u česko-slovenské státní reprezentace. Odmítala se vzdát velkého snu o česko-německém smíření, obrazu říšského Němce jako spravedlivého lenního pána nebo korektního partnera Čecha. Zprávy česko-slovenských zpravodajců o hrozící německé agresi odmítl vzít čs. ministr zahraničních věcí František Chvalkovský na vědomí. Označil je za fámu à la květnová mobilizace 1938. Obdobné stanovisko zastával i premiér Rudolf Beran. Ministr národní obrany generál Jan Syrový jakoukoli okupaci Č­SR pokládal za nelogickou, neboť „vláda dělá stejně všechno, co se od ní z Berlína žádá“. 2)

Zprávy o postupu prvních německých jednotek na Ostravsko 14. března 1939 vláda interpretovala jako německý zásah při pacifikaci Slovenska, nikoli jako okupaci státu. Čs. ozbrojené složky, vláda, většina diplomatických misí, střechové národní organizace, se ve dnech okupace nepostavily ani na symbolický odpor. Neučinily nic pro přípravu odboje. Ještě po letech glosoval ironicky Adolf Hitler vzornou poslušnost čs. armády ke kapitulaci 1939. 3)

I přes podpis vynucený nátlakem v Berlíně 15. března 1939 neztrácel prezident Emil Hácha ani někteří vládní činitelé svůj optimismus v česko-německou budoucnost a v připravenost nacistů pro obsažná státoprávní vyjednávání (!).

Podle Vladimír Klumpara Emil Hácha, nijak nezdrcený zánikem Česko-Slovenské republiky, na schůzi vlády v knihovně hradu 15. března večer, vylučoval modifikaci čs. státnosti do koloniál­ního statutu, neboť „jsme bílá rasa“. České země uvnitř říše budou prý mít rozsáhlou samosprávu, pobyt německých vojsk měl být pouze dočasný, k novému státnímu českému útvaru budou prý zpět přičleněny některé sudetoněmecké oblasti. Historická podoba českého státu může být opět obnovena! 4)

Statut Protektorátu Čechy a Morava, vyhlášeného 16. března 1939, byl pro mnohé druhorepublikové představitele doslova šokem. Nicméně v jakési podivné setrvačnosti pokračovali v linii česko-nacistické spolupráce a podpírali mezinárodní legitimitu okupačního režimu v jeho počátcích. Fotografie přátelského stisku rukou Adolfa Hitlera a „československého Žižky“ generála
Jana Syrového obletěla světové tiskové agentury. Tentýž vysoký představitel čs. branné moci se iniciativně účastnil přehlídek wehrmachtu v okupované vlasti. Celá druhorepubliková vláda, jež se stala zároveň první vládou protektorátní, se 19. března 1939 účastnila slavnostní přehlídky vojsk generála Blaskowitze na Václavském náměstí na počest obsazených Čech.

„Byl to ošklivý dojem, na který se hned tak lehce nezapomene, dívat se v Praze z tribuny … na množství německých tanků a poslouchat cize znějící pochody německých vojenských hudebních sborů, v jejich čele byl nesen odznak s rolničkami a koňským ohonem. Zvláště podivně připadaly mi prostocviky bubeníků jízdy, které rukama prováděli s paličkami“, poznamenal si ministr
Vladimír Klumpar. 5) S Hitlerovou říší triumfovali nad československou státností i čeští Němci-
-nacisté.

Dne 3. dubna 1939 pořádal Konrád Henlein na Pražském hradě slavnostní recepci jako civilní komisař správy protektorátu. Recepce se zúčastnil státní prezident a s výjimkou jednoho všichni členové druhorepublikové vlády. Předsednictvo Strany národní jednoty a Mladé národní jednoty v prohlášení „Českému národu!“ ze dne 16. března 1939 vzalo na vědomí včlenění do „životního prostoru Německé říše“: „Tuto skutečnost béřeme na vědomí a chceme podle ní zařídit práci národní jednoty tak, abychom v loajální a poctivé spolupráci s naším velkým sousedem zajistili svébytnost národa, jeho kulturní, hospodářské i mravní hodnoty“. 6)

Patnáctý březen 1939 nezastavil ani germanofilskou linii tisku Strany národní jednoty. Venkov ze dne 16. března 1939 heroizoval českou kapitulaci: Národ byl shledán „zdravým“, neboť „plnil nařízení, rozkazy, byl železně ukázněn“, nebránil se a „nezkoumal kroky“, které vedly k okupaci. „Jen zrádce národa a jeho zájmů by mohl dnes veřejně nebo potají odpírati tomu, co náš prezident a Vůdce Německé říše čestně dohodli“. 7) V provolání „Německému lidu!“ Adolf Hitler zdůvodnil obsazení Česko-Slovenské republiky ochranou českých Němců proti „nesnesitelnému teroristickému režimu Česko-Slovenska“.

Německé jednotky vstoupily na území českých zemí, aby odzbrojily „teroristické tlupy i české branné oddíly, které je kryjí“. 8) Ochotným šiřitelem goebbelsovské teze o československé vině na okupaci Česko-Slovenska se stal provládní český tisk. Podle Českého slova k 15. 3. 1939 došlo „vinou těch, kdož až do roku 1938 provozovali od základu pochybenou politiku a kdož od uplynulého podzimu se nemohli vzchopit k tomu, aby z tehdejšího naučení vyvodili jediné správné důsledky“. 9)

Obdobně Národní politika hlásala českou vinu na tom, „že se neudržel náš samostatný stát“. 10) Patnáctý březen 1939 uvítali čeští fašisté ve Straně národní jednoty i mimo ni. Příchod německých jednotek chápali spíše jako zásah proti „kompromisnické“ Beranově konzervativní pravici, jež měla být zbavena moci. III. říše v jejich interpretaci podpořila nastolení nové autenticky fašistické vládní garnitury, ideově a takticky blízké nacistům.

„Oba národy, jak německý, tak český“, měly konečně touto cestou „dospět k plnému vzájemnému pochopení“, konstatovalo prohlášení Českého národního výboru z 15. 3. 1939. „Dosavadní, ničím neodůvodněná zatrpklost Čechů vůči německé říši měla být „definitivně odstraněna“. 11)

Za krok ke sblížení s nacisty byl patrně pokládán i velký protižidovský pogrom, který české fašistické úderky rozpoutaly při zprávách o vstupu německých vojsk do Česko-Slovenska. Tehdy u českých fašistů kulminovala naivní představa o česko-německém fašistickém přátelství a ideovém a bojovém kamarádství v zápase za nacionálně socialistickou revoluci. Čeští fašisté požadovali povinnou vojenskou službu pro Čechy v protektorátu. Zastávali zásadu, že „možno mluviti s Němci jako rovný s rovným“ (Cyphelly). Vlajkařská interpretace svatováclavské protektorátní státní ideje odmítala poplatnost svatého Václava vůči Jindřichovi I. a zdůrazňovala, že šlo o dobrovolný akt čistého přátelství. 12) Zásadu česko-německého přátelského partnerství zastával i Český svaz pro spolupráci s Němci a Svaz válečníků generála četnictva Otto Bláhy.

Jiný obraz Němce a Německa, jako lenního pána Čecha, sdílela oficiální protektorátní reprezentace okolo státního prezidenta Emila Háchy. Háchův politický tajemník doc. Josef Kliment uvítal v Národní politice 19. 3. 1939 zřízení protektorátu pod charakteristickým titulkem „Obnovuje se svatá říše římská“. Zároveň projevil vazalskou touhu, aby „nás dnešní říše mohla po vzoru našich předků považovati za svého nejlepšího neněmeckého člena“.

„Být dobrým Čechem a spolehlivým příslušníkem Říše“ – znělo heslo Háchova okruhu. Pro austroslavistu a křesťanského univerzalistu Emila Háchu byla samostatná ČSR nepřirozenou anomálií, za organické naopak pokládal setrvání české státnosti v nadnárodní říši římské. Svými výhradami k existenci Česko-Slovenska se netajil, ačkoli byl jeho nejvyšším představitelem. Úvahami na toto téma zahájil i jednání s Adolfem Hitlerem v Berlíně 15. 3. 1939. V rozhlasovém projevu 16. 3. 1939 vzpomenul roku 1918. Již tehdy prý soudil, že státní samostatnost není pro český
národ štěstím. Háchův okruh se pokoušel legitimizovat autonomii protektorátu ve vztahu ke III. říši oživením „starobylého křesťanského mezinárodního právního svazku“ mezi středověkým českým státem a svatou říší římskou.

Tato historicko-státoprávní argumentace ve vztahu k III. říši byla základem suplik a intervencí na obhajobu protektorátní správní, kulturní, jazykové a personální autonomie. Na druhé straně Háchova skupina toužila, aby III. říše nebyla ztotožňována pouze s Německem. Z iniciativy Josefa Klimenta u Říšské poštovní správy byl změněn název na poštovních známkách z Deutsches Reich na Grossdeutsches Reich. 13)

Povinností německého lenního pána bylo autonomní „práva“ vůči českému vazalovi dodržet, povinností českého vazala bylo akceptovat „princip ochrany malého národa vedoucím národem“, národně socialistické hodnoty a pomáhat vítězství říše ve válce. „Ve staletí ilegalit jsem chtěl pro­sadit legitimitu starobylé státnosti i za cenu tvrdých dočasných ústupků“ (Josef Kliment). Odboj Háchova a Klimentova skupina neuznávala, neboť šlo o „boj nedovolenými prostředky mimo právo“, jakoby snad III. říše byla právním státem. Naopak, krotké spory českých protektorátních notáblů o právní formulace, argumentace historickými privilegii, intervence za osobní přátele a známé při jednání s říšskými orgány a místy pokládal Josef Kliment za „legální státoprávní odboj“. 14)

Obraz němectví v české společnosti v protektorátu vytvářela též aktivně III. říše. „Autonomie“ byla stále více formalizována, říšské instituce řídily chod protektorátní administrativy, mj. i česká masmédia a školství. Oficiálně prosazované zemské pojetí „autonomie“ nad pojetím česky národním umožňovalo zvláště po roce 1942 infiltraci Němců do protektorátních struktur a jejich přímou účast na modelování českého povědomí. Češi se v protektorátu dostali do denního a přímého kontaktu s říšskými Němci. Tento styk také výrazně ovlivnil obraz Němce.

Jaký byl obraz Čecha a Němce, s nímž říšští Němci vstupovali do protektorátu? Rozšířená říšskoněmecká učebnice dějepisu Geschichtsbuch für die deutsche Jugend (Haache U., Krumsteller B., Schneider B.) o českých středověkých dějinách, vyjma poznámky o prioritě germánského osídlení českých zemí a příslušnosti Čech ke svaté říši římské, mlčí. Větší pozornost věnuje dějinám 19. a 20. století. Němci v českých zemích jsou podle ní oběťmi české agresivity.

„Postupně Češi pod vlivem německé kultury dospěli a začali požadovat právo na sebeurčení.  
Posléze chtěli vytlačit Němce z vedoucího postavení ve státní službě a v průmyslu a založit si zvláštní stát v rámci habsburské monarchie. Češi ve městech se smíšeným obyvatelstvem bojkotovali německé obchodníky, rozbíjeli okna německých domů, přepadávali německé studenty v Praze na ulici. Usazovali se v německých vesnicích a průmyslových městech, čímž připravovali o práci německé rolníky a dělníky.“ 15) Česká agresivita pokračovala i v období ČSR. Češi, podle autorů učebnice, promyšleně likvidovali německé školství a vyhladověli německé obyvatelstvo. Jediné možné spravedlivé řešení bylo obsazení Sudet německým vojskem. Češi byli nepoučitelní a jejich agresivita pokračovala i v druhé republice. Obětí českého teroru se vedle Němců stali i Slováci.

Další studnicí poučení o Češích a Němcích, které ovlivňovalo německou veřejnost III. říše, bylo rasové bádání. V listopadu 1938 Streicherův Stürmer otiskl stať rasového výzkumného pracovníka Ernsta Wagnera „Rasový původ Čechů“. Radikální protičeská tendence obsahu odpovídala nedávnému vyostření vztahů mezi ČSR a Německem. Čech je pojat jako negativní antipod Němce. Němci vděčí své vynikající nordické krvi za skvělé vlastnosti: tvůrčí podnikavost, píli, organizátorský talent, kolektivnost, odvahu, upřímnost, lásku k pravdě, hrdinské pojetí života.

Češi jsou národem rasově smíšeným. Většina Čechů má mongolskou krev, část Čechů má i krev germánskou. Češi s germánskou krví mohou dosáhnout vynikajícího postavení. Jsou potomky germánské horní vrstvy, která v uplynulém tisíciletí vystupovala v roli „osvoboditelů, vůdců a nositelů kultury v Čechách“, nebo jsou potomky původních německých praobyvatel Čech a Moravy. Češi nejsou Slované, jak se sami mylně označují. Slovany jsou Srbové, Chorvati, Slovinci, Slováci a Ukrajinci. Ti patří k rase dinárské, ale smíšením s Góty mají i mnoho germánské krve. Jsou vysocí, mají hrdé držení těla, jsou čestní, mužně smělí, stateční a věrní.

Čech tyto vlastnosti nemá, neboť u něho dominuje mongoloidní původ. Čech je menší postavy, podsadité, zavalité stavby těla, kulaté lebky, tmavých vlasů a očí. Široké lícní kosti vystupují silně dopředu. Oči jsou malé a šikmo postavené, obličej široký, ústa široká. Typický je i nahoru ohnutý nos, kterému se říká „böhmische Nase“. Tyto znaky připomínají míšení mezi Kalmyky a Tatary.

Z českých charakterových vlastností je zdůrazněno „pokrytectví, špehování, zrada, nevěrnost, otrocká mysl, závist, obrovská lačnost po cizím majetku a lživost, zejména k výkonnému a nadanému německému národu je (český národ) naplněn sžírající závistí“. Závěr rasového nacistic­kého specialisty je zdrcující: české vlastnosti přivádějí Čechy k „podivuhodné podobě a příbuzenství se Židy“. Tento nacistický obraz Čecha je v mnohém blízký obrazu Čecha, rozšiřovaného velkoněmecky orientovanými českými Němci v říši. 16)

Rudolf Jung v publikaci „Češi – 1 000 let česko-německého boje“ zdůrazňuje v duchu sudetoněmecké historiografie prioritu sídel Němců v českých zemích, německou civilizační misi v českých dějinách i agresivní charakter českého národního obrození proti českým Němcům. Český nacionalismus vzbudil prý obranný nacionalismus českých Němců. Zatímco v projevech českého
na­cio­nalismu vidí především „malichernou nenávist a úzkoprsost“, u německého oceňuje „velko­rysost, šlechetnost, velkodušnost, která hraničí s ústupností“. Čechy neidentifikuje se Židy a přiznává jim i některé vlastnosti pozitivní, jako pracovitost a píli. Typickým českým znakem je
alogičnost. Za důkaz tohoto tvrzení uvádí český kult svatého Václava, ačkoli šlo o knížete, který evi­dentně spolupracoval s Němci.

Z hlediska sociální skladby hodnotí Jung český národ jako národ rolníků. Velkoměsto a studium prý v tomto etniku probouzí jen všechny jeho špatné vlastnosti. Jung varuje říšské Němce před despektem a podceňováním Čechů. Stejně jako Wagner upozorňuje na českou houževnatost, se kterou si tento nepočetný národ zachoval v podmínkách soustavného německého tlaku svou identitu. „S obdivuhodnou houževnatostí se tento malý, husitskými válkami a třicetiletou válkou oslabený národ zachoval a vypracoval… Malý národ cizího původu se chce v německé střední Evropě nejen udržet, ale dát jí šach. Ano, chtěl dokonce víc, chtěl ji ovládnout.“ Obraz Čecha je obrazem hrozby pro Němce. Češi jsou asijsky záludní. Jsou-li v menšině, jsou ponížení. Jsou-li ve většině, dokáží se proměnit v „divoké zvíře“, „brutální nestoudné orgie husitismu mají v krvi“. Ve vztahu k Němcům jsou násilničtí němcožrouti – mezi Čechy a Němci je možný pouze totální boj! 17)

Uvedenému schématu odpovídalo i pojetí Čecha a Němce u Adolfa Hitlera: „Ne­opovrhuji jimi – je to osudový boj. Jsou rasová střepina, která vnikla do našeho národní­ho těla a jeden z nás musí uhnout – buď oni nebo my.“ I v období protektorátu spatřuje Hitler v Čechovi záludnou hrozbu pro Němce: „Čím více se Čech ohýbá, tím je nebezpečnější. Skutečné plány skrývá za loajalitu.“ Čech je podle něho rozený nacionalista, pracovitý až pilný, nikoli však tvůrčí a disciplinovaný. Pro uvedené kladné vlastnosti je však Čech nebezpečnější než ostatní Slované. Shovívavý postoj vyvolává českou drzost a představu o Němcích, že jsou hloupí a slabí. Čechy lze zvládnout pouze brutalitou. 18)

Rasové výzkumy Čechů, provedené za protektorátu, daly Čechům příznivější vysvědčení, než se původně předpokládalo. Celkem 45 % Čechů bylo uznáno za rasově dobré, Reinhard Heydrich hovořil o možnosti poněmčení 40–60 % Čechů. 19) Adolf Hitler pokládal nejlepší taktiku poněmčení („vyřízení“) Čechů prostřednictvím zbabělých renegátů z vlastních řad, nahlodáváním národní identity zevnitř. Prototypy českých poražených zbabělců spatřoval Hitler ve svatém Václavovi a Emilu Háchovi: „Budeme vždycky vycházet líp se zbabělci, než se skutečnými muži. (Čechy nejlépe vyřídíme tak, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit nepřetr­žitě a v dlouhém časovém období. Po Bílé hoře do roku 1867 to tak dělal rakouský stát, takže se nakonec každý Čech skoro styděl mluvit česky“. 20)

Nacistické pojetí obrazu Čecha a Němce III. říše oficiálně infiltrovala do protektorátu. Nedávalo Čechům žádný prostor pro vlastní historickou, soudobou i budoucí identitu. Negovalo obraz česko-německého partnerství. Jeho stoupenci – čeští fašisté byli vytlačeni na okraj politického ži­vota protektorátu. Někteří, jako doc. Matoušek (Český svaz pro spolupráci s Němci), byli popraveni jako předáci českého studentstva v událostech 17. listopadu 1939. Jiní, jako vedení Vlajky, se stali čestnými říšskými vězni. Český svaz pro spolupráci s Němci byl po heydrichiádě roku 1943 rozpuštěn a přeměněn ve výukové centrum němčiny.

Rovněž Český svaz válečníků se setkal s nacistickou nedůvěrou. Touze skupinky Čechů bojovat po boku wehrmachtu na frontách nebylo vyhověno. Druhorepublikové proněmecké fašistické veličiny (Radola Gajda, Jiří Stříbrný, katoličtí fundamentalisté) se stáhly často do politického ústraní a někteří z nich navázali kontakty s odbojem. 21)

Obrazem Němce jako osudového pána a kultivátora Čecha měla být infikována především mladá česká generace, která byla z hlediska konečného řešení české otázky nejdůležitější. V prvé řadě mělo být deformováno české historické povědomí sebe sama. Podle memoranda ­K. H. Franka ze srpna 1940 byl zcela změněn obsah českých učebnic dějepisu, aby došlo k vymýcení tzv. českého historického mýtu. Nové učebnice měly pěstovat ve studentech říšskou myšlenku a obraz Němce jako tvůrce českých dějin a civilizace. Odborná výuka české historie byla likvidována uzavřením českých vysokých škol. Na středních školách byla výuka dějepisu zastavena roku 1941. Na škole hlavní (bývalá měšťanská) dějepis zůstal, ale počet hodin byl zkrácen.

Pro potřeby protektorátní výuky dějepisu byla upravena Klikova verze učebnice Josefa Pekaře Dějiny československé. Roku 1942 vyšla pod názvem Dějiny Čech a Moravy od pravěku do polovice 18. století. České národní obrození, české dějiny konce 19. století a 20. století – období moderní kulturní vyspělosti a státní samostatnosti – byly vyškrtnuty.

Rovněž veškeré zmínky o Slovensku byly odstraněny. Zbývající text byl vystříhán a přepracován v duchu říšské myšlenky a tezí sudetoněmecké historiografie o německém charakteru českých zemí tak, že často byly původní Pekařovy formulace přeměněny v pravý opak. Učebnice vrcholí závěrem o přirozenosti germanizace českých zemí, k níž došlo již před Bílou horou, neboť plyne z duchovní německé převahy. Autentický plod protektorátního školství reprezentuje učebnice „Stručné dějiny Říše – pro žactvo škol hlavních a nejvyššího stupně škol obecných“ z roku 1943.

České dějiny jsou vykládány pouze v souvislosti a na doplnění dějin německých. Z výkladu je patrná státní a civilizační nemohoucnost českého národa bez německé ochrany a německého umu. Jaký obraz Němce a Německa získal z této učebnice český žák? Pravěk začíná neandertálským člověkem, jehož přímým potomkem je člověk nordický – předchůdce Germánů. Popis staro­germánské společnosti čerpá bohatě z romantismu wagnerovského mýtu. Římská doba je zploštěna na popis germánských vítězství.

Kapitola „Velkolepé rozvinutí sil nordicko-germánské krve“ je věnována stěhování národů. Vedle opěvování nájezdů Vikingů se poprvé zmiňuje o Slovanech, když zdůrazňuje jejich neevropský původ. V době Karla Velikého přešla světovláda od Římanů na Germány. Existence Velké Moravy je zamlčena. Čechy a Morava jsou označeny za přímou součást francké říše. Počátky české státnosti jsou zmíněny v souvislosti s knížetem Václavem, jenž lenním vztahem k Heinrichu l. a říši ukázal Čechům směr jejich vývoje. Tuto linii respektoval i Václavův vrah Boleslav Ukrutný. Nositelem kultury a vzdělání do Čech jsou Němci.

Další zmínky o dějinách Čech jsou pouze v souvislosti s udělením královských titulů Vratisla­vovi II. a Vladislavovi II. německými císaři. Době mocenského rozmachu českého státu za posledních Přemyslovců, Lucemburků a husitství jsou věnovány pouze dvě strany z devadesáti (34–35). Kapitola nese název „Němci v Čechách“. Poslední Přemyslovci jsou oceňováni za povolání německých kolonistů: „Němečtí sedláci vymýtili rozsáhlé pohraniční hvozdy a usadili se i uvnitř Čech. Všechna česká města jsou založena Němci. Němečtí stavitelé, horníci a umělci vytvářeli vzhled krajiny.“

Nástup Lucemburků je interpretován jako projev neschopnosti vlastní české státnosti: „Raději už Češi sami nabídli korunu synovi německého krále Johannovi von Luxemburg, po němž nastoupil jeho syn Karl.“ Frankofonní orientace Lucemburků je zamlčena, stejně tak jejich návaznost na přemyslovskou tradici. Karel IV. je pojat pouze jako německý císař. Glosuje se Zlatá bula z roku 1356, „jíž dbal o rozkvět Říše“ a rok 1348, kdy „v Praze založil první německou univerzitu“.

Husitství je hodnoceno po stránce náboženské kladně, neboť Jan Hus byl jedním z předchůdců velkého Němce Martina Luthera (i za nacismu byla v Berlíně zachována Husova ulice.) Husitské hnutí je však hodnoceno negativně, zvláště proto, že čeští Němci „byli vydáni krvelačnosti a hrabivosti lůzy“.

Doba jagellonská a poděbradská je interpretována jako doba rozvratu, jemuž Češi pro svou neschopnost státnosti nebyli s to čelit. Teprve pod vládou Habsburků nastala konsolidace a vzestup. Kapitola je uzavřena poučením, které od Bertolda Bertholze opakovala i sudetoněmecká historiografie i čeští protektorátní aktivisté: „Doba těsné spojitosti Čech s Říší byla vždy pro ně dobou kulturního a hospodářského rozmachu. Naopak v dobách, kdy se pokoušeli odtrhnout od Říše nebo kdy byly snahy pronásledo­vat německý lid v českém prostoru, nastal úpadek kultury a blahobytu.“

Období Marie Terezie a Josefa II. je hodnoceno jako období rozkvětu, ovšem nikoli proto, že panovali ve věku osvícenství, ale proto, že zavedli německou státní správu a německý úřední jazyk. Marie Terezie musela být poražena v sedmileté válce pruským Friedrichem Velikým, neboť ztělesňoval ideu velkoněmecké říše. Období českého rozmachu v 19. století je vypuštěno. Vznik Československa je prezentován jako jedna z „křivd“. ČSR byla umělá konstrukce, odporující his­to­rické tradici a sloužící anglo-francouzským imperiálním zájmům. Období první republiky je zúženo na „neslýchaný teror“ proti českým Němcům. Dalšími mezníky jsou již jen mnichovská dohoda a 15. březen 1939. „České země, těžce, zklamané anglo-francouzskou zradou, se vrátily do lůna Říše, ke které po tisíciletí patřily.“ 23)

Představu o zdrcující německé dominaci v českých dějinách dále rozšiřovala svými objevy sudetoněmecká historiografie v protektorátu (E. Winter, Josef Pfitzner aj.), vedla systematický boj proti Palackého a Masarykovu „českému bludnému historickému mýtu“ a „českému velikášství“. Z tohoto hlediska byla nejzajímavější teze Josefa Pfitznera o německé rasové převaze v dynastii Přemyslovců. 24)

Radikálně rasově nadřazený obraz Němce jako pána Čecha, úplně negující českou identitu, který vnášeli do protektorátu nacisté, neodpovídal obrazu Němce jako lenního pána, formulovaného českou protektorátní vládní elitou. Háchova a Klimentova vize byla nacisty takticky tolerována, neboť zdůvodňovala německou převahu a moc nad Čechy, ale v zásadě nebyla akceptována. Lenní pán totiž svému vazalovi garantuje určité vnitřní svobody, v daném případě státní autonomii.

Protektorátní autonomie byla však od počátku pouhou fikcí. Celá III. říše byla silně centralis­tická, rozmetávala historické zemské celky. „Samospráva vede k samostatnosti“, zněla nekompromisní poznámka Adolfa Hitlera. 25) Háchovy a Klimentovy historické státoprávní argumenty na obha­jobu protektorátní autonomie byly Hitlerem s despektem odmítnuty jako „gymnaziální věda“.

V afektu nad atentátem na Reinharda Heydricha Adolf Hitler 9. 6. 1942 prohlásil Emilu Háchovi a protektorátnímu premiérovi Jaroslavu Krejčímu otevřeně: „Vím, že se domníváte, že zamýšlím omezit nebo zrušit vaši autonomii. Toto tlachání dokazuje, že mne naprosto nechápete. Mně dnes nejde o nějaké směšné formálnosti, jako je autonomie apod., nýbrž v sázce je osud a život českého národa. Buď se stanou poměry v Čechách a na Moravě pro mne únosné a český lid se změní pod vaším vedením… a pak bude moci žít v klidu, zůstat na své hroudě a pracovat ve velké říši, anebo nechápete vážnost situace a nedovedete změnit poměry, pak bude český národ z Evropy vymazán.“ 26)

Legistický zápas za zachování jistých právních vztahů autonomie, které by odpovídaly vztahu lenního pána a vazala, odmítl Karl Hermann Frank, když Josefu Klimentovi poukázal, že český prostor je „německé vnitřní léno“ a Hradčany jsou starým hradem německých císařů. 27)

Obraz Němce jako lenního pána Čecha za těchto okolností ztratil na věrohodnosti i u samotných jeho českých hlasatelů. Část z nich vědomě rezignovala na spolupráci s Němci jako na nemožnou, ačkoli za druhé republiky patřila k jejím nejohnivějším hlasatelům. Mnohé její představitele nacisté rovněž vystavili perzekuci (například Jiřího Havelku, Josefa Drachovského a jiné) nebo odsunuli na bezvýznamná místa (Josef Kliment). Jiří Havelka konstatoval Vladimíru Klumparovi roku 1941: „Já sám jsem kdysi tvrdil, že je nutno s Němci se dohadovat, ale nyní jsem sám důkazem toho, že to není možné. Události daly za pravdu Tobě.“ 28)

Nerespektování obrazu Němce jako lenního pána Čecha nacisty živilo u háchovské reprezentace projevy jistého kolaboračního vzdoru, který však nepřerostl v projev proti­nacistického odporu. Sám státní prezident Emil Hácha pod vlivem svého konzervativního historismu propadl fatální stylizaci sebe sama jako „polabského knížete“. 29) Přes nacistický teror období heydrichiády, faktické zrušení i fiktivní protektorátní autonomie, prohlubující se propast mezi českým obyvatelstvem a protektorátní elitou, výzvy československé vlády z Londýna k odchodu z politické scény, poskytoval Háchův okruh nacistům nadále veřejnou podporu.

„Loajalitou se Hitlerovi aspoň pleteme pod nohy“, zdůvodňoval v okruhu protektorátní byro­kracie pokračující službu nacistům státní prezident. 30) Nepřekvapí proto, že v posledních letech války protektorátní ekipa rezignovala i z českého jazykového a kulturního svérázu, v němž původně spatřovala hlavní sloup české autonomie v III. říši. V kanceláři státního prezidenta se počalo úřadovat v německém jazyce a předseda protektorátní vlády Jaroslav Krejčí předčítal své gratulace Emilu Háchovi rovněž v němčině. V hovorech k českému národu zdůvodňovali protektorátní vládní činitelé svou kolaboraci s německými okupanty obrazem Němce jako ochránce Čecha před hrůzami přímé války, později před bolševickou záplavou. 31)

*  *  *

Od podzimu 1941, ruku v ruce s poněmčováním tzv. autonomie protektorátu a unifikací „böhmisch“ prostoru s III. říší, vnášela říšská propaganda do protektorátu nový obraz Němců-
-nacistů jako revolucionizujícího, vedoucího národa Evropy. Šiřitelem této vize mezi českým obyvatelstvem se stala skupina českých aktivistických novinářů za politického vedení Emanuela Moravce. V podání Emanuela Moravce je Adolf Hitler „tvůrce nové epochy lidstva, stavitel Nové Evropy, největší socialista a Němec všech dob“. 32)

 

Politický vzestup Emanuela Moravce v protektorátu za pomoci nacistů spočíval právě v tom, že Moravec nejotevřeněji z českých aktivistů formuloval zbytečnost a škodlivost české státnosti, a to i v okupační fiktivně autonomní podobě. Identifikace české existence s říšskou myšlenkou nacistické Nové Evropy znamenala v důsledném pojetí Emanuela Moravce úplnou rezignaci na českou státní, politickou, ale i kulturně jazykovou svébytnost. Moravec Čechům implantoval novou říšskou identitu.

Obraz Němce jako avantgardního Evropana mohl navázat na obraz nacistického Německa jako na revolučně modernistického a sociálně spravedlivého státu, s nímž se česká veřejnost setkala v pravicové antiliberální propagandě druhé republiky. Podle Emanuela Moravce je „veliký národ německý“ nositelem „socialistické konstruktivní revoluce.“ 33) Také Emanuel Vajtauer zdůrazňoval, že Němci se obětovali pro Evropu. 34)

„Demokracie představuje sociální degeneraci, komunismus je sociální zrůda“, nacismus nastolil „říšskou sociální jistotu“. III. říše svůj socialismus neuplatňuje třídním bojem, ale „přes národy“ (Emanuel Moravec). 35)

Karel Lažnovský se pokusil o filozofii druhé světové války jako světové sociální revoluce, v níž se vede zápas mezi novým světem socialismu (III. říše) a starým světem kapitalismu, jehož baštou je liberální Velká Británie. Německý národní socialista zároveň zachraňuje Evropu před sovětským komunismem. 36)

Obraz Němce jako vůdce Evropy je provázán s obrazem Němce jako nadřazeného pána Čech. Emanuel Moravec vyvracel i národně územní argument pro českou autonomii. Němec je pánem středoevropského prostoru, není tudíž naším „velkým sousedem“.

Žijeme na německé půdě v „geopolitickém podnájmu“ uprostřed velkého německého národa. 37) Je zcela přirozené, že Němec je pánem Čecha: „Jako není rovnosti mezi národy, hlavně není rovnosti mezi národem velkým a malým. Slabý nemůže bojovat se silným, nechce-li zahynout. Slabý může se silným jedině spolupracovat, když osud je vedle sebe postavil. A slabý bude mít vlivnější postavení, čím bude silnějšímu užitečnější, čím bude k němu přátelštější… Stoprocentní postoj na straně Německa je otázkou našeho budoucího žití.“ 38)

Také pronacistický aktivista Jan Zlom (vlastním jménem dr. Oldřich Kuba) varoval české čtenáře, že v případě českého nepřátelství vůči Němcům „není pro nás v nové Evropě slunné místo“. 39) I u největších propagátorů spolupráce s Německem byl zakódován tradiční český obraz německé síly, představující osudovou hrozbu pro český národ. Úvahy Emanuela Moravce mají až masochistický nádech, když si libuje, že z německého národa jde „síla přímo hrůzná“. 40)

Obraz Němce jako pána Čecha, jenž má v prostoru Čech a Moravy prioritní domovské právo, byl českými aktivistickými publicisty podpírán historickou argumentací. Jan Zlom, Emanuel Vajtauer, Emanuel Moravec v boji proti „českému bludnému historickému mýtu“ Františka Palac­kého a jeho následovníků neváhali bohatě čerpat z historiografie českých Němců. Obraz spo­lečné česko-německé minulosti v zásadě odpovídal schématu protektorátních dějepisných učebnic, o čemž bylo již pojednáno. V tiskovině „Český mýtus – co nám lhaly dějiny“ Emanuel Vajtauer smísil kritiku českých historických stereotypů z období českého nacionálního romantismu s oslavou tendenčního německého pojetí českých dějin. Češi byli prý v minulosti statickým netvůrčím národem vojáků. Za kulturní, technologicko-civilizační rozvoj vděčí pouze Němcům. „Kdyby nebylo moci a bohatství Říše, byly by Hradčany jen zajímavým komplexem hradním, ale nikdy by netvořily ono velkolepé, každé české srdce rozechvívající panorama nad Vltavou… Němci po 1 000 let byli pro nás mistry. Musíme se spokojit se slávou, že jsme byli žáky vtipnými a nadanými.“ Svou civilizační misí Němci náš životní prostor rozšířili. Dvojjazyčnost Čech je zcela přirozená, „půda naší vlasti stává se domovem nejen národa českého, ale i německého“. Česká snaha prohlašovat Němce za hosty v českých zemích je projevem hrubé nevděčnosti. „V našich dějinách tedy zůstává jedna konstanta a tou je skutečnost, že čím více je u nás Němců, tím lépe
se čes­kému národu daří.“ 41) Kdyby nebylo německého národa, nebylo by ani národa českého, konstatoval Emanuel Moravec. Pruská nadřazenost Němce vůči Čechovi byla v Moravcově pub­licistice vyjadřována i lexikálně. Slovo „Němec, německý aj.“ se zásadně pojilo s konstantními neměnnými apologetizujícími přívlastky, např.: „Veliký národ německý, nejstatečnější německý voják.“ 42)

Moravcova skupina postavila proti konzervativnímu modelu háchovského českého národovectví (český kulturní tradicionalismus, folklór, péče o jazyk), jenž mohl Čechy vzdalovat říšské myšlence a utvrzovat je ve své vzdorovité vazalské státnosti, kulturně „nadnárodní“ německé novoevropanství.

Tato ideologie využívala zažitý český provinční komplex vlastní malosti a touhu po „světových“ parametrech. Emanuel Moravec prohlašoval, že je především revoluční národní socialista a pak teprve Čech: „Jsem proti heslu ‚Národ sobě‘“, konstatoval v kampani za „evropanství“ proti „nacionálnímu egoismu“. 43) Obdobně Karel Lažnovský nabádal Čechy, aby byli nejdříve Evropany a Čechy až v druhé řadě. 44) Jan Zlom vyhlásil heslo současnosti: „Zavoláš-li Čech, ať se ti ozve Evropan“ a připravoval Čechy na jazykovou integraci do německé Evropy. Vedoucí řečí bude prý němč­ina, mateřský jazyk bude pro ostatní národy druhořadý. 45) Také Emanuel Moravec soudil, že tak jak ve středověku plnila svou funkci latina, v nové Evropě nastoupí němčina. O schopnosti jazykové adaptability českého národa nepochyboval, neboť Češi byli prý po 1 000 let dvojjazyční. Jazyková evropeizace započala v Kuratoriu pro výchovu mládeže, kde se stala vnitřní řečí němčina.

Také česká kultura neměla být zakonzervována v „české truhle“, ale v nové Evropě měla být podrobena očistné konfrontaci s „kulturou velikého národa německého“. 46) Český přínos nové Evropě může mít nějaký smysl teprve tehdy, když si Češi osvojí německou mentalitu a nacistické ctnosti. Svou potřebu vlastenectví mohou Češi vyjádřit v loajální pracovitosti pro německou
Evropu. Česká vlast není již v tradičním regionu střední Evropy a v českých etnických hranicích, ale je v říši a celé nové Evropě (Emanuel Moravec). 47) Podobně Jan Zlom usuzoval, že česká vlast je kterékoli místo v nové Evropě, kde se tvoří „nové hodnoty“. 48) Tato mystifikace, snadno zneužitelná pro politiku přesidlování, byla ověnčena nimbem národní perspektivy.

Podle Emanuela Vajtauera „nemůže borovice závodit s výškou věže, dokud zůstává zasazena v zahradní kádi. Nezbytně v ní nakonec zakrní. Každý malý národ je takovým zahradním kořenáčem, v němž se zmrzačuje jakýkoli rozběh k velkému činu. Má-li borovice činu narůsti do normální lesní výše, potřebuje půdu volnou a širokou.“ 49) V německé Evropě, soudil Jan Zlom, se  Češi zbaví svého nevýhodného vazalského postavení, které jim dává příslušnost k malému národu, neboť tam budou rozhodovat především naše individuální, osobní kvality, nikoli národní. 50)

Protektorátní evropanství Moravcových aktivistů se de facto rovnalo totální asimilaci loajálních vyhovujících Čechů do německé III. říše na vydobytém prostoru Evropy. Splynutí s říšskou myšlenkou znamenalo zřeknutí se češství. Čeští pronacističtí aktivisté vyvraceli i obavy, že pro Čecha nebude v Německé Evropě místo z rasových důvodů. Na rozdíl od německých pramenů rasová podstata Čecha byla jimi líčena velmi optimisticky: Češi jsou pro novou Evropu únosní, neboť nejsou čistými Slovany, mají řadu germánských rysů (Jan Zlom) 51) Češi jsou prý pouze jazykově slovanští, v minulosti se smísili s Němci, mají polovinu německé krve a „společnou kulturní krev“ (Emanuel Vajtauer). 52)

Zvláště Emanuel Moravec často hovořil o příbuznosti českého a německého národa, dokonce o jednotě rasy (!). Čech v podání Emanuela Moravce je jakýsi ne zcela povedený Němec. 53) Češi se proto musejí zbavit svých negativních vlastností – hravosti, bezstarostnosti, sentimentality, menší čistotnosti, velikášství či naopak zakřiknutosti, nedospělosti, polovičatosti. Za nejpozitivnější českou vlastnost pokládal Emanuel Vajtauer amalgační schopnost dobrovolně se přizpůsobit. Čech může být pro Němce užitečný svou pracovitostí, kvalifikovanosti a svou kontaktibilitou se Slovany východní a jihovýchodní Evropy. 54)

Němec je pro Čecha vzorem pro tyto vlastnosti: smysl pro řád, kázeň, organizační schopnosti,
statečnost, vytrvalost, houževnatost, pracovitost, obětavost, tvrdost, víru, věrnost, poslušnost, vůli. 55)

Obraz Němce jako velkého Evropana chtěl Emanuel Moravec vnášet do českého povědomí po­mocí nových zájmových a společenských organizací (Veřejná osvětová služba od 11. 5. 1943,
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě aj.) Organizace politického charakteru, příliš provázané s háchovským autonomismem (Národní souručenství), byly rušeny a přemě­něny na kulturně osvětové korporace. Moravcova hektická propaganda přispěla v české protektorátní společnosti k paušalizaci Němce jako věrného nacisty. Moravec často zdůrazňoval, že „ve­liký německý národ“ stojí pevný a jednotný za Adolfem Hitlerem: „V německém národě není nejmenší známky nějakého ochabnutí nebo pochyb. Nikdy snad v dějinách příslušníci němec­kého národa, muži, ženy i děti, neplnili tak obětavě a hrdě své povinnosti… Ještě nikdy si Němec neuvědomoval tak jasně smysl velikého zápasu.“ 56)

Obraz němectví v očích Emanuela Moravce byl obraz nedosažitelného heroizovaného zbožštění: „Německá mládež má ‚tvrdé‘ chování, zdrženlivé… s napřímenou páteří a pevným pohledem. Je to nový svět, svět šlechty, ve kterou se proměňuje celý národ, svět sebevědomých bojovní­­ků.“ 57)

Emanuel Vajtauer střízlivěji chápe Němce jako učitele Čecha. Čech má být naplněn „úctou a vděčností“ k Němci (Emanuel Vajtauer), 58) či dokonce „láskou“ (Emanuel Moravec). 59)

*  *  *

Německá okupace českých zemí 15. 3. 1939 nebývale posílila protiněmecký komponent nacionalismu českého obyvatelstva. Aktivistické postuláty o české vině za 15. březen 1939, o Němci jako revolučním evropeizátoru českého národa nebyly většinou české společnosti jako nevěrohodné přijímány. Naopak, po osobním kontaktu s německými okupanty z III. říše v letech 1939–1940, vystřízlivěli i ti Češi, kteří byli nositeli gentlemanského obrazu říšského Němce.

V „Provolání domácího odboje k říšským Němcům“ z dubna 1940 se konstatovalo: „Jste tu u nás v Praze a Bratislavě první rok a těch Čechoslováků, kteří si váží německého národa, kteří věří jeho slibům, v čestnost jeho slova a v rytířskost německé povahy, těch, kteří věří Vašim obviněním prezidenta Beneše, už není. Jaká je toho příčina? Myslíte, že zahraniční nebo podzemní propaganda? Nikoliv, jsou to Vaše činy.“ Zcizováním československého majetku, brutální perzekucí, germanizací, bezohledným znectěním českých kulturních, historických a státních tradic, uctíváním „duševně a tělesně úchylného nevzdělaného vůdce“ Němci prý dosáhli toho, že „slovo Němec ztratilo dobrý zvuk“, není synonymem pro „kulturní evropský národ XX. století“, ale synonymem pro „zloděje, lupiče, vraha“ – viníka českého utrpení. 60) Chronicky negativní obraz českého Němce se po 15. březnu 1939 nadále dramaticky vyostřil. Češi v protektorátu měli v paměti další účelové představení českých Němců v březnových dnech 1939, kdy se Němci v druhé republice stylizovali do role obětí „české rozběsněné krvežíznivé lůzy“. Sudetoněmecká elita,
začleněná po Mnichovu do NSDAP, pokládala likvidaci ČSR za své vítězství nad Čechy v tisíci­letém nacionálním zápase. Od roku 1938 iniciativně připravovali radikální návrhy na rozdrobení jednoty území českých zemí mezi německé země a oblasti, na konečnou germanizaci česko­moravského prostoru a vysídlení Čechů. 61) Při uskutečňování těchto návrhů žádala na vedoucích říšských místech pro kádry českých Němců příslušné kompetence, neboť jsou „útoční“ a v kontaktu s Čechy „zkušení“. 62) Po okupaci se mnozí čeští Němci usazovali v protektorátu, neboť měli představu, že se před nimi otevírá snadná kariéra. Třicet tisíc sudetských Němců bylo umístěno v protektorátní německé i tzv. autonomní správě, většinou ve středním a nižším článku, který přicházel s českým obyvatelstvem nejvíce do kontaktu.

Významný byli podíl českých Němců na arizaci českého majetku. Z představitele českých Němců K. H. Franka, jenž stál na vrcholu okupační hierarchie v protektorátu, se stal symbol nacistických protičeských excesů nejenom u českých odbojářů, ale i u oficiálního kolaboračního háchovského okruhu. Skutečnost, že K. H. Frank byl spíše nacistickým říšskoněmeckým exponentem ve vedení předmnichovské SdP, nebyla známa či doceňována. Zdeněk Bořek Dohalský informoval z Prahy Edvarda Beneše: „Vše, co přišlo z Berlína, je realizováno se vší surovostí právě sudetskými Němci. Studenty stříleli sudetští ordneři. Popravy, konfiskace, žalářování provádí FRANK, sudetský Němec. Největší zvěrstva v Sudetech prováděli tamní Němci. Krádeže nejvíce organizují sudetští Němci.“ V závěru depeše varoval Edvarda Beneše před vyjednáváním s exilovými českými Němci a před jejich začleněním do exilových československých státních struktur. „To by dnes při stálých nevýslovných příkořích od Sudeťanů vedlo k rozpadnutí národa… lid by to nepochopil a toužil by pak po federaci s Ruskem.“ 63)

České přesvědčení o naprosté identifikaci českých Němců s nacismem posilovala slabost protinacistického sudetoněmeckého odboje, o němž nadto Češi neměli dostatek konkrétních zpráv. I komunista Václav Nosek v rozhovoru s Hubertem Ripkou v prosinci 1942 se vyjádřil, že „jde o národní boj proti Německu… Pokud Němci nestřílí na nacisty v Liberci, Ústí atd., nemohou a nesmějí klást podmínky a požadavky čs. vládě“. 64) Domácí odboj poukazoval na neexistenci
antifašismu u českých Němců. I bývalí sociální demokratičtí Němci, pokud neemigrovali, jsou prý již ve službách nacistů, a to i na vedoucích místech, odkud pronásledují český národ. Opravoval se i zpětně obraz německých odpůrců nacismu před Mnichovem. Jejich věrnost vůči hostitelské ČSR nebyla prý upřímná, ale konjunkturální a prospěchářská, neboť vyplývala pouze ze strachu před nacismem. 65)

Jen ojediněle a to ještě účelově, se na československé straně objevovaly názory o nutnosti systematické práce mezi českými Němci. Například v tzv. memorandu J. Kally se doporučuje působení mezi sudetskými Němci, aby „se zabránilo duchovnímu sloučení sudetských Němců s Říší“. Cílem by mělo být dostat loajální české Němce do krvavého ozbrojeného boje s říšskými Němci, „neboť jedině Němec může v Němci zabít pangermána… My nezabijeme u Němců pangermánství, spíš je svým násilným postupem probudíme a utvrdíme.“ 66)

Další negativní zviditelnění českých Němců v protektorátu upevnilo obraz sudetského Němce jako příslušníka páté kolony, nevděčného přivandrovalého zrádce, „pinselíka“, poturčence horšího Turka, povýšeného národnostního křížence, slepého exponenta III. říše, jenž ve své fana­tické protičeské zášti poškozuje nejen Čechy, ale zaslepeně i sebe sama. 67) Již na počátku druhé světové války se v domácím odboji objevují první návrhy na vystěhování českých Němců z ČSR. V této počáteční fázi je odsun zdůvodňován i tím, že čeští Němci „jsou trvalou překážkou česko-
-ně­mec­kého sblížení“ v budoucnosti. Brzy však převládlo mínění, že čeští Němci jsou „vředem“, který je nutno odstranit. 68)

Do konce roku 1940, přes kypící vinu obranného protiněmeckého nacionalismu, byla část české společnosti schopná ztotožnit se se zásadou „není Němec jako Němec“. Nevybledl ještě obraz Němce-antifašisty jako spolubojovníka proti nacismu.

Nekomunistická levice v ilegálním časopise ISNO (27. 6. 1939) spatřovala protinacistického spojence v německých dělnících, části vojáků, katolíků apod. Obdobně vydavatel ilegálního Českého kurýra Rostislav Korčák upozorňoval na možné spojenectví s podzemní aktivitou německého „prostého, strádajícího lidu“. Také sociálně demokratický ministr londýnské vlády Jaromír Nečas apeloval na Čechy, aby se nedali strhnout protiněmeckou paušalizující vinou. Upozorňoval na to, že „mezi Němci je i mnoho antinacistů… Konečně musíme počítat s tím, že budeme chtít mít jednou stabilní slušné řády pro vždycky.“ 69)

Důslednou diferenciaci mezi Němcem a nacistou propagoval ilegální komunistický tisk. Dodr­žoval tehdejší linii Komunistické internacionály, označující světový válečný konflikt za oboustranně imperialistický, s větším podílem viny na francouzsko-britské straně, a očekávající socialistickou revoluci v nacistickém Německu – „obru na hliněných nohách“. Obraz Němce nacisty je obrazem nepřítele, otrokáře, lupiče, vraha, utiskovatele, tyrana, gangstera, „hrobaře německého národa a jeho nejvražednějšího nepřítele“. 70)

Komunisté zdůrazňovali, že „Hitlerova klika není německý národ“ jenž má „poctivé jméno a pověst. „Německý lid (dělníci a rolníci) je národem Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové“ a zá­roveň s rakouským lidem je nejbližším spojencem a bratrem Čechů. Tento pracující lid je též
„spoutaný a zotročený nacisty“. V tomto duchu byl za českého spojence proti nacismu prohlášen i sudetoněmecký lid. 71) Právo národů na sebeurčení pro sudetské Němce uznávali domácí komunisté do roku 1941 a mnozí déle.

Komunistické přeceňování síly protifašistické německé revoluce a odboje odmítalo československý zahraniční odboj okolo dr. Edvarda Beneše. Odsuzovalo ho za boj po boku „imperialistické Anglie“ a obviňovalo exprezidenta za zanášení „morového bacilu protiněmeckého šovinismu“ do českého vědomí. 72)

Komunistické schéma nebylo k Edvardovi Benešovi objektivní. Obraz Němce nesplýval Edvardu Benešovi paušálně s obrazem nepřítele. V prvních letech války ve vztahu k domácímu i zahraničnímu odboji opakoval ideu českého Němce jako českého spoluobčana. Z doprovodného komentáře Jaromíra Smutného ke vzkazu Edvarda Beneše domů z 21. 8. 1939 vyplývá, že plošný odsun Němců z obnovené ČSR pokládal exprezident tehdy ještě za nereálný: „Chceme, aby všechno v republice bylo lepší, nežli v té staré, tedy i poměr k Němcům.“ 73)

První plány Edvarda Beneše na řešení otázky českých Němců po válce počítaly pouze se zmenšením počtu německého obyvatelstva odloučením některých německých žup od ČSR a následnou územní kompenzací regiony s neněmeckým obyvatelstvem. V projevu ve Státní radě 12. 11. 1942 konstatoval: „Na naše Němce uplatňuji v této válce stejná hle­diska jako na všechny naše občany ostatní. Němci nacisti a Němci zrádci budou a musejí být postaveni na tutéž linii jako nacisti a zrádci a dobrovolní kolaboracionisti čeští a slovenští. Němci demokratičtí a věrní, kteří s námi zůstali a kteří pak za války s námi šli, budou pokládáni a jsou pokládáni za plné a právoplatné naše občany, s nimiž jako takovými, tj. věrnými občany republiky, i v osvobozené repub­lice má být počítáno a nakládáno… Zastávám se ideje spolupráce s demokratickými a věrnými našimi Němci zde v exilu… Všechen pangermanismus a všechen nacismus musí být mezi nimi (českými Němci - J. R.) definitivně a nemilosrdně zničen… A čím více Němců samotných bude k tomu upřímně s námi spolupracovat, tím lépe pro ně, tím lépe pro nás.“ 74)

Obraz demokratického českého Němce se u Edvarda Beneše pojí se dvěma neoddělitelnými komponenty: antifašismus a československá státotvornost.

V protektorátu se obraz demokratického Němce stal neuvěřitelnou vzpomínkou zašlých časů. Byl zcela překryt obrazem Němce-tyrana, osudového českého nepřítele. Česká společnost v protektorátu se na rozdíl od exilu, až na marginální jednotlivosti, nesetkávala s německými demokraty, ani s projevy německého protinacistického odporu či s německou solidaritou s českým utrpením. Česko-německá propast se prohloubila říjnovou a listopadovou perzekucí 1939, heydrichiádou, stupňováním nacistické okupační brutality a poněmčováním, terorem totální války, nacistickými zvěrstvy (pochody a vlaky smrti) a fanatickým odporem v posledních týdnech války za účasti části německého civilního obyvatelstva až na samé dno odcizení. Přesvědčení, že
německý národ jako celek nese odpovědnost za politiku nacismu, se v domácím odboji prosadilo od konce roku 1941 (u KSČ roku 1944 a u části komunistů později), 75) v zahraničním západním odboji se tato tendence upevňuje od září 1941. Možnost spolupráce či koexistence Čechů s Němci byla za těchto okolností považována za nereálnou.

Německý obraz v české galerii byl stále více nanášen černou barvou a jednoduchou technikou. Jeho kontury utvářela narůstající pomsta za utrpěná příkoří a značné obavy z dalšího postupu nacistů vůči českému národu. Zprávy domácího odboje z roku 1943 očekávaly, že „Němci budou zuřit, až budou muset protektorát vyklidit, a vybijí v tom okamžiku většinu našich lidí“. V jiné
relaci se hovoří o tom, že „německá armáda má instrukce, aby český národ vyhladila“. 76) Paušalizace Němce v české společnosti probíhala obdobně jako v jiných evropských státech, okupovaných či válčících s nacisty. Od rezignovaného „Němec je Němec!“, přes ztotožnění Němce s nacistou, až po obraz Němce jako bestiálního monstra, které postrádá znaky lidského rodu a proti němuž jsou dovoleny i nelidské prostředky. Němec se stává nebezpečím nejen pro český národ a československý stát, ale pro evropskou civilizaci.

Tento vývoj vnímání Němce můžeme sledovat rovněž v rozhlasových projevech československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka pro BBC. Liberální demokrat Jan Masaryk vede sám se sebou zápas, zdali ještě existuje ono dvojí Německo, tak přísně odlišované hradní elitou v první republice: „Včera večer jsem poslouchal Beethovena, Bacha, Mozarta, Schuberta a Schumanna. Jak je to pro Pána Boha možné, že německý národ mohl klesnout tak hluboko!“ V letech 1941–1942 Jan Masaryk ještě doufal, že Německo „se probere z amoku a vzpomene si, že Mozart, Heine, Beethoven, Kant, Einstein a Thomas Mann byli a jsou také Němci“.

Postupně Jan Masaryk ve svých pochybnostech o podstatě německého národa dospěl k přesvědčení, že „Němci jsou přístupni zlým vlivům více než jiní národové… i ti nejliberálnější mezi nimi někdy podlehnou heslům… dnes polykají Hitlera mnohé miliony těch, kteří před deseti lety byli jeho nepřátelé“. V roce 1941 z londýnského vysílače z úst Jana Masaryka hřímaly bojovné protiněmecké verše Karla Havlíčka Borovského. V září téhož roku dospěl Masaryk k názoru, že „animálně sobecká pruskonacistická zlodějská mentalita zachvátila vlastně celý německý národ“. O měsíc později hovořil již o „bývalém německém národu“, jenž se změnil ve „vzteklou smečku“ a „rušivý nádor Evropy“. 77) Vize zkaženého německého národa se v dalších letech opakuje v obratech o „zfanatizovaném a zjančeném“ národu, jenž nese odpovědnost za nastolení Hitlera. V prosinci 1942 se Jan Masaryk podělil se svými posluchači o toto vánoční vyznání: „Včera jsem viděl úžasný film ‚Jeden den války v Sovětském svazu‘. Ti Rusově to se skopčáky umějí – viděli jsme sta a sta pobitých walhallistů – nemohl jsem si představit, jak příjemno je ‚posmatriť’ na zabitého Němce – dřív jsem nerad viděl mrtvé lidi.“ 78)

Věrnost ideálům senzibilované humanity v podmínkách okupačního teroru si zachovala úzká skupina české evangelické inteligence. Apel, abychom „za žádnou cenu neopláceli Němcům střílením, pobíjením, atd. … aby na našem národě neulpěla jejich krev“, nenašel živnou půdu k následování. 79)

Ztotožnění Němce s bestií bylo patrné u všech českých nekolaborujících a neakti­vistických politických proudů a sociálních skupin. „Nenávist k Němcům je strašná,“ praví se ve zprávě domá­cího odboje z konce jara 1944, „protože není skoro rodiny v městech i na venkově, která by
nebyla někoho ztratila popravou nebo nebyla postižena uvězněním některého příslušníka v koncentračním táboře. Nože si chystá stejně buržoasie jako dělnictvo. Zejména mezi našimi vojáky je zlé rozhořčení.“ 80)

V programovém prohlášení Národního revolučního výboru ze září 1944 byl německý národ charakterizován jako „pustošivý“, který každých třicet let rozpoutává válku, aby vyhověl své přirozené povaze. Za typické znaky němectví byly pokládány „loupeživá síla, zvířečtělý duch a mravní špína“. 81)

K obrazu bestie dospěli v září 1943 i komunisté v Čechách, i když k paušalizaci mezi Němcem a nacistou dochází u nich pozvolna. „Naučit se nenávidět – k smrti nenávidět své vrahy. Naučit se je bít, naučit se je zabíjet. Setřást ze sebe strach, úzkost z toho, že zabíjím. Uvědomit si, že fašista, německý okupant, není člověk, že je to jen tupé zvíře, vydrezírované k vraždění, které nemá žádné morálky, žádného lidského citu, ani záblesk vědomí, že jejich zákon je zákonem džungle, kde platí kdo z koho. 82)

Křesťanskodemokratický politik a premiér československé vlády v Londýně Jan Šrámek zejména od vyhlazení Lidic pokládal německý národ za zvrácený ve své podstatě. V prohláš­ení česko­slovenské vlády k vyhlazení Lidic je z tohoto činu obviněn nejen Hitler a nacistické špičky, ale Němci jako celek, „kteří nejsouce přímo účastni na těchto zločinech proti právu a lidskosti – nicméně jim jakýmkoliv způsobem, ať přímo či nepřímo, napomáhají nebo jejich vlastní původce podporují“. 83) Katolický politik Msgre Bohumil Stašek po návratu z koncentračního tábora veřejně označil Němce za zlé, pro něž neplatí žádné přikázání lásky k bližnímu. 84) Pražský arci­biskup Josef Beran, vězněný za okupace na Pankráci, v Terezíně a v Dachau, pokládal odsun Němců za jedině spravedlivý. Navštěvoval sběrné tábory Němců a přijímal od německých kněží prosby o odpuštění za chyby, kterých se Němci dopustili. 85)

Také prezident Edvard Beneš v rozhovoru s V. M. Molotovem akceptoval stanovisko, že „všichni Němci jsou zodpovědní za to, co dělají nacisté“. 86) Benešův projev ke Státní radě 3. února 1944 byl již v tomto pojetí koncipován. Totální válka není nacistickým objevem, ale tradičním německým fenoménem. Druhá světová válka překonala dosavadní německé války svou „pustou zvířeckostí“. „Slušný člověk nemůže dnes už věřit, že ta část německého národa, která obsazovala dobytá území, se skládá ještě z lidí. Je to fakt hrozný, ale je to fakt.“ Neopomenul však ještě poznamenat, že „nikdo, kdo konal svou povinnost vlasteneckou, a zejména také ti z Němců a Maďarů, kteří s námi šli od počátku a jdou s námi nyní, nemají se čeho bát“. 87)

Ztotožnění Němce s bestií ovlivnilo v závěru války a v prvních měsících svobody výrazové prostředky, jazyk, politickou a právní kulturu i psychologii české společnosti. Došlo k vlně počešťování německy znějících jmen Čechů. Psaní slov Němec, Německo s malým písmenem se stalo pravopisnou normou. V rozsudku nad hlavou háchovské kolaborace doc. Josefem Klimentem z 27. února 1947 se pravilo: „Národní soud zjišťuje, že pod pojem nacistické hnutí patří vše, co tehdy bylo německé. Nacismus a tehdejší němectví považuje soud za synonyma.“ 88)

Slovník vybičované protiněmecké nenávisti ovládl českou publicistiku: „Hitler a jeho smečka; odporní sadističtí Hitlerovi vyvrhelové; německé bestie; hulákající gangsteři; dosud nezcepeněný šakal Frank; fémoví vrazi a kati; teutonští zrůdníci; nacističtí ještěři; Hitlerova zrůdovláda; loupeživý vrah Heydrich; slizký krvavý miláček Hitlerův Heydrich; vzteklá hyena Heydrich; skopčáci; Adolf Hitler – poločlověk, který už dnes předhonil Nerona, Attilu a dokonce pana Hyda; Adolf Velkovyvrhel; němečtí parazité (Jan Masaryk) 89); Hitler – berchtesgadenská bestie s kšticí; šílené skřeky Führera; divošský řev Němců; osud vídeňských Čechů, kteří se náhle ocitli v doupěti vlkodlaků; berlínské stvůry; ječení písně nacistického pobudy Horsta Wessela; chraptění, řvaní a sípění zběsilého katana; lidská nestvůra Hitler; německá generalita – pruští junkeři; plazící se po břiše před šílejícím kaprálem, jemuž kapaly z huby sliny jako buldokovi, zachvácenému vzteklinou; kulhavý ďábel Goebbels; arcilotr Karl Hermann Frank; vrah Reinhard Heydrich (Pavel Fink, Hnědá bestie, Brno 1945).

 *  *  *

Němec – československý občan a demokrat vymizel z českého obrazu posléze i v exilu. Nemalou měrou k tomu přispěla protičeskoslovenská velkoněmecká federativní orientace sociálně demokratické skupiny okolo Wenzela Jaksche. Loajální Zinnerova skupina byla malá a nevýrazná. 90) Výzvy k odboji, v němž by se čeští Němci doma výrazněji postavili proti nacizmu, skončily fiaskem. V československém exilu převládlo přesvědčení, že čeští Němci mnohem více podlehli nacismu než Češi a že 80 % českých Němců nese přímou vinu za rozbití ČSR a za nacistickou expanzi. Loajálních českých Němců byl prý tak malý počet, že nemají legitimitu kohokoliv zastu­povat. Podle analýzy londýnského ministerstva národní obrany „řádných Němců“ z celkového počtu je šedesát pět. Tito stáli „stoprocentně na půdě československého státu, hlásili se do armády ihned a slouží poctivě bez jakýchkoli politických výhrad“. Ostatní v Čechách a na Moravě „ve zdrcující většině bez rozdílu politických stran vstoupili do tábora Henleinova – tj. nacistického“. 91)

Snahy prezidenta Edvarda Beneše o začlenění českých Němců do struktur prozatímního československého státního zřízení (vláda, Státní rada) a do československé armády i jeho plán na vytvoření tří německých žup v obnovené ČSR se u zahraničního odboje setkaly s odporem, jenž nebyl o nic méně razantní než stanoviska domova. Ústy ministra Sergeje Ingra vyjádřilo radikální nesouhlas zejména ministerstvo národní obrany. Upozornilo prezidenta na silný odpor československých vojáků, aby do československé armády byli přijímáni čeští Němci. Panovalo podezření, že tak činí z konjunkturálních důvodů a že po válce „doma zase budou hlásat velkoněmecké myšlenky pod jinou firmou“. Kdyby byly Benešovy návrhy realizovány, tak vystoupí čeští vojáci z armády a půjdou k Polákům nebo k Rusům, kde se o německé menšině a spolupráci s Němci nemluví. Vojáci šli bojovat za obnovení republiky a ne protektorátu, a proto pro ně žádná otázka tzv. Sudet nemůže existovat“. 92)

S prohlubováním brutální nacistické okupační politiky a bojových operací obraz německého nepřítele byl pevně spojován s tezí o německé nepolepšitelnosti: Podle Sergeje Ingra Němci budou slušní po porážce, ale za určitou dobu obnoví ve vztahu k Čechům svůj expanzivní maximalismus. 93) „Já nevím, jestli Němci někdy dostanou rozum,“ uvažoval Jan Masaryk. „Je to v nich tak hluboko, všechna ta obludná nelidskost, že by potřebovali staletí, než se převychovají. Dokud tuhle převýchovu neprovedeme, mělo by se Německo prohlásit za velký blázinec, kolem dokola by se měly dát železné mříže a velký štáb silných ošetřovatelů by měl hlídat pacienty v kleci… Blázni. Nevypočitatelní schizofrenici. Nebezpeční šílenci… Ale co potřebujeme v Německu, je destilační proces, v němž by se vylouhovali všichni ti Streicheři, Horsti Wesslové a Schummani. Bude to asi náramně zdlouhavý proces a přiznám se vám bez mučení, že nejsem moc optimistický co do výsledku.“ 94) Češi po dosavadních zkušenostech a za válečné psychózy se zřekli liberálního „měkkého“ přístupu k českým Němcům, a tím i možnosti dalšího soužití. Častým argumentem, ospravedlňujícím tento radikální zlom, byla liberální politika ve vztahu k německé menšině za první republiky, jejímž následkem je prý situace, že Češi se ocitli pod německou nadvládou na prahu národní záhuby. Brát Němce do ochrany bylo chápáno jako projev mravní a rozumové úchylnosti. 95) Monolitní tvrdý postup Čechů proti Němcům často přejímal energické a egoistické „německé ctnosti“, aby Němce porazil jejich vlastními zbraněmi a myšlenkovými schématy. Teze o německé nepolepšitelnosti byla podložena nejen historickými příklady o cyklické německé rozpínavosti a expanzi, ale též úvahami, které mají též podtext rasový.

Němci mají agresivní pangermanismus zakódovaný geneticky ve své mentalitě, a proto „musejí pryč, všichni do jednoho (Rubb or stubb)“, konstatovala depeše z domova do Londýna 10. 7. 1944. 96) „Po poslední řeči Dr. Beneše bylo v Čechách zklamání, protože chce loajální Němce nechat u nás. Není loajálních Němců, všichni jsou stejní a v nejlepším případě z dětí loajálních Němců vyrostou zase pangermáni. Nesmějí zůstat, ani kdyby se jim daly pouze české školy,
protože budou soukromě udržovat v dětech německého ducha. My to děláme stejně i pod nacistickým režimem a nedovedli bychom být tak ostří, jako jsou Němci.“ 97) Ministr Hubert Ripka si vypůjčoval i terminologii nepřítele a psal o českém Lebensraumu. 98) Také první úvahy o možném odsunu českých Němců do Říše v časopisech Český kurýr a V boj se odvolávaly na německý příklad. 99) „Němci nám dokázali, že to jde!“, argumentovala později depeše z roku 1944 do Londýna na obhajobu proveditelnosti masového odsunu. 100)

Přesvědčení o německé nepolepšitelnosti splývalo s voláním o nezbytnosti poválečného vysí­d­lení českých Němců z českých zemí. Motivací nebyly pouze pomsta za utrpěná příkoří v době okupace a majetkové škody, způsobené Československé republice. Hnací silou ideje odsunu českých Němců byl především strach před dalším soužitím s větví „národa bestií“. Malý československý národ nemůže žít se stálým německým revolverem na prsou“ (Edvard Beneš). 101) Vysídlení českých Němců bylo chápáno jako nezbytná priorita pro českou budoucnost, pro udržení české národní existence a bezpečnosti československé státnosti.

*  *  *

Dramatická gradace obrazu Němce od spolubojovníka proti nacismu k nelidské bestii ovlivnila i obsah odsunových variant. Návrhy z prvních let války byly relativně umírněné. V říjnu 1940 Edvard Beneš v jednání s Wenzelem Jakschem precizoval svou představu o částečném transferu Němců z poválečného Československa: „Uděláme to po dobrém, zaplatíme náhradu, bude to stát nás i vás, ale musí to být. Všechny ty mladé nenapravitelné nacisty, ty pošleme do Německa a zba­víme jich vás i sebe. Potom budete Němci pohromadě a dáme vám kantony… Budete mít na vybranou, buď zůstat ve zchudlém Německu, nebo s námi.“ 102)

V listopadu 1940 Edvard Beneš v depeši, adresované ÚVOD konstatoval, že zájem československé vlády je, aby čeští Němci žili i v obnoveném Československu. 103) V únoru 1941 československá vláda již soudila, že by Němci v nové ČSR neměli mít „žádných zvláštních práv“. 104) V červnu 1942 Hubert Ripka v rozhovoru se sovětským diplomatem A. J. Bogomolovem nastínil plán na odsun ucelených sociálních skupin českých Němců (buržoazie, inteligence, většiny sedláků, části dělníků) jako chronických nositelů ideje pangermanismu. 105) V této době – době heydrichiády – u československé exilové elity počíná nejprve neoficiálně převažovat názor, vyjádřený expre­sivně Janem Masarykem „Vybít a vyhnat ty skopčáky!“ 106)

A v prosinci 1942 zdůvodňoval prezident Edvard Beneš nezbytnost organizovaného odsunu mimo jiné i tím, aby se zabránilo masakrům a divokým odsunům. Současně požádal skupinu Wen­zela Jaksche, aby přestala užívat slova „sudetský, Sudetenland, sudeťák“ a to ve vlastním zájmu, protože „budou navždy v českých zemích spojena s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným“. 107)

Postupná změna postoje Edvarda. Beneše k českým Němcům byla nejen úlitbou nacionálně radikalizovanému domácímu odboji (heslo doby „Němci ven!“) a české exilové komunitě v Londýně, ale byla též podložena skutečnosti, že demokratický německý exil se ve své většině nezapojil do boje za uznání československé státnosti a anulaci Mnichova.

 

V desetibodovém odsunovém plánu Edvarda Beneše z listopadu 1943 se již nehovořilo o ná­hradě za zabavený majetek Němců v připravovaném odsunu. Tento majetek byl prohlášen za součást reparací ze strany Německa.

„Věrní Němci se mohou stát čs. státními občany, budou mít demokratická občanská práva, ale žádná práva menšinová. Někdejší vysoce strukturované německé školství v ČSR bude omezeno na školy obecné. Odsunuti budou aparát NSDAP a bývalé SdP, členové ozbrojených složek III. říše a funkcionáři i členové zájmových a profesních nacistických organizací. 108) Program nekomunistického Přípravného revolučního Národního výboru „Čtyři pražské body“ z června 1943 ne­přiznával „věrným Němcům“ ani československé státní občanství, pouze povolení k pobytu jako cizincům. 109)

Materiál československého ministerstva zahraničních věcí z května 1944 má pro československé Němce připravena pouze dvě možná řešení: Němci, kteří se provinili vůči československému státu, mají být „vyhnáni do svého národního prostředí, tj. do Německa. Ostatní čs. Němci, kteří „projeví ochotu splynout s národem, na jehož území žijí, mohou zůstat a znovu nabýt československé státní příslušnosti“. Tento návrh předpokládal asimilaci německých dětí. „Starší lidé německé národnosti, i když odmítají počeštění“, nebudou vypovězeni, neboť „vypovídat osoby, které nebudou již mít děti a jejichž němectví vymře s jejich osobou, nemělo by smyslu“. 110)

Jedna z posledních významnějších domácích odbojových organizaci Rada Tří zaslala Edvardu
Benešovi v srpnu 1944 tento kategorický vzkaz: „Nestrpíme návrat Němců, včetně (německých – J. R.) Židů.“ 111) Jiná zpráva z domova ze září 1944 suše oznámila, že s českými Němci, které uznávají podle jejich zákonů za říšské Němce, naloží „podle způso­bu použitého de Gaullem.
Majetek všech zásadně bude obstaven. Revolučním zásahům, které by ohrožovaly jejich osobní bezpečnost života, samozřejmě nebude moci být zabráněno“. 112)

Také Prohlášení Národně revolučního výboru ze září 1944 konstatovalo, že „sudetští Němci
zůstanou, jak toužili, říšskoněmeckými státními příslušníky, půjdou za svými soukmenovci do Reichu“, provinilí budou souzeni zvláštními soudy. „Byli-li mezi Němci takoví, zvláště chudí a závislí, kteří s vlky výt musili, ač neradi, a tajně spolupracovali s Čechy, bude moci u nich učinit
výjimku vláda nebo pověřené orgány po řádném vyšetřování… přičemž bude postaráno o kon­trolu lidu.“ 113)

V Košickém vládním programu, s nímž Československá republika vstupovala do své obnovené existence, dominoval obraz Němce, který se vytvořil v posledních letech války doma, v exilu a bez ohledu na politické zaměření jednotlivých proudů české společnosti. Tento obraz v podmínkách tehdejší doby připouštěl jediné řešení v podobě nekompromisního rozchodu Čechů s českými Němci: „Strašné zkušenosti, jichž se Češi a Slováci dožili s německou a maďarskou menšinou, které se z velké části staly povolným nástrojem dobyvačné politiky proti republice zvenčí a z nichž se zejména českoslovenští Němci propůjčili přímo k vyhlazovacímu tažení proti českému a slo­venskému národu, nutí obnovené Československo k hlubokému a trvalému zásahu. Republika ne­chce a nebude postihovat své loajální německé a maďarské občany a zejména ne ty, kteří v do­bách nejtěžších zachovali k ní věrnost, s viníky však bude postupovat přísně a neúprosně, jak to vyžaduje svědomí našich národů, svatá památka našich mučedníků, klid a bezpečnost budoucích pokolení.“ 114)

 

 

 

1)           Drtina, P.: Československo můj osud, svazek 1, kniha 1, Praha, 1991, s. 339–344.

2)           Moravec, F.: Špión, jemuž nevěřili, Praha 1990, s. 216–217, 219.

3)           Drtina, P.: c.d., ; Tamtéž; Černý, V.: PIáč koruny české, Toronto 1977, s. 103; Klumpar, V.: Odpadnutí Slovenska a zřízení protektorátu, archiv Národního muzea, rukopis, kartón 1, s. 22; Hitler, A.: Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941–1944, ed. Hrbek. J.: Praha 1995. s. 149.

4)           Klumpar, V.: c.d., s. 24–28, 41–44; Kliment, J.: Dvacet let v úřadovnách dr. E. Háchy, rukopis, archiv Národního muzea, kartón 22, s. 21, 84–85.

5)           Klumpar, V.: c.d., s. 34.

6)           Předsednictva SNJ a MNJ „Českému národu“ České slovo 31, 17. 3. 1939, č. 66, s. 3.

7)           Venkov 34, 16. 3. 1939, č. 64.

8)           Vůdce vydal toto provolání Německému lidu, Venkov 34, 16. 3. 1939, č. 64.

9)           Postup obsazování Čech a Moravy, České slovo 31, 16. 3. 1939, č. 65, s. 2.

10)         Klid se vrací, Národní politika 18. 3.1939, č. 77.

11)         Český národní výbor, Národe český, cit. podle Klumpara, V.. c.d., s. 30.

12)         Cyphelly, V. A.: Politická čítanka, Praha 1939.

13)         Srv. Klumpar, V.: c.d.; Kliment, J.: c.d.

14)         Kliment, J.: U obětovaného prezidenta, část III. – dodatky, archiv Národního muzea, kartón 24, s. 21, 40, 72 aj.

15)         Haacke, U., Krumsteller, B.: Geschichtsbuch für die deutsche Jugend, Leipzig 1940, svazek 5, s. 30–31; srv. též Rohlová, D.: Měnící se obraz česko-německých vztahů v učebnicích dějepisu, diplomová práce PeF ZČU, Plzeň 1995; Lemberg, H., Eibt, F.: Deutsch-tschechische Beziehungen in der Schulbuchliteratur und im populären Geschichtsbild, Braunschweig 1980.

16)         Wagner, E.: Die rassische Herkunft des Tschechen, Stürmer, listopad 1938.

17)         Jung, R.: Die Tschechen – Tausend Jahre deutsch-tschechischer Kampf, Berlin 1938, s. 20–26, 41–88, 204 aj.; srv. též Oskar Ulrich, Der grosse Irrweg der Tschechen, Prag 1943.

18)         Hitler, A.: c.d., s. 186.

19)         Kural, V.: Místo společenství konflikt!, Praha 1994, s 39–170.

20)         Hitler, A.: c.d., s. 186.

21)         Klímek, A., Hofman, P.: Vítěz, který prohrál, generál Radola Gajda, Praha, Litomyšl 1995, s. 281; Jiří Stříbrný, Paměti, Vojenský historický archiv, fond 48; Podle svědectví agenta SD redaktor Jan Scheinost, čelní osobnost českého předválečného fašismu a katolického fundamentalismu, v období protektorátu (nehledě na formální kolaborační aktivitu) zcela vystřízlivěl z protinacistických iluzí. Podle Scheinosta nacisté v čele s K. H. Frankem vedli proti katolické církvi v Čechách kulturní boj daleko horší, než byl za první republiky, „neboť tehdy bránila církev Československá strana lidová a za okupace nemohla se církev vůbec bránit“, Archiv ministerstva vnitra v Praze, 305–386-2.

22)         Viz blíže Rohlová, D.: c.d.

23)         Stručné dějiny Říše, Praha 1943, s. 75.

24)          Srv. Tomeš, J.: Historie v letech zkoušky, Praha 1985; Werstadt, J.: Odkazy dějin a dějepisců, Praha 1948; KIiment, J.: c.d. kartón 22, s. 3.

25)         Hitler, A.: c.d s. 226.

26)         Cit. podle Kural, V.: c.d, s. 190.

27)         Kliment, J.: c.d., kartón 23, s. 203.

28)         Klumpar, V.: c.d, s. 55.

29)         Kliment, J.: c.d, kartón 22.

30)         Tamtéž, s. 97

Hácha, E.: Rozhlasový projev 30. května 1942: „Kdo dosud plnil své povinnosti a soustředil se na práci, ten také dnes klidně pracuje ve svém povolání a tomu nebyl zkřiven jediný vlas na hlavě… Kdyby nebylo štvaní pana Beneše, jeho lidí v cizině a jeho tajných přisluhovačů v našich zemích, naše vlast by byla nejpožehnanější a nejklidnější končinou v Evropě. Všechna tvrdá opatření Velkoněmecké říše, která nás dosud postihla, byla vyvolána nesmyslnými pokusy o politický odpor, podněcovaný z ciziny panem Benešem… Místo českého národa v tomto velikém boji jedině po boku Velkoněmecké Říše. Nepřátelé Velkoněmecké říše jsou také nepřáteli českého národa… Buďte ubezpečeni, že kdyby pan Beneš zvítězil, štěstí naší vlasti a vašich rodin a dětí bylo by zcela bolševismem… V tomto boji nemůže být těch, kteří stojí stranou. Zde je možné jen dvojí: buď jít s Říší, anebo se proti ní postavit. Ten z vás, kdo by se odvážil jen v nejmenším proti Říši pracovat, bude zničen. Jen na vás je dnes, abyste svou prací a svým přičiněním přispěli k vyhubení zrádců Říše, kteří jsou také našimi nepřáteli.“ V hodině dvanácté, Praha 1942, s. 7–9; Emanuel Moravec, projev 28. 6. 1942: (německý národ – J. R.), „který nás zachránil před hrůzami války a který bdí dnes nad klidem Evropy a stojí jako nerozborná stěna daleko na východě, aby naše kraje chránil před morem bolševismu“. In: O český zítřek, Praha 1943, s. 186.

33)         Moravec, E: O český zítřek, Praha 1943, s. 40–41.

34)         Vajtauer, E.: Český mýthus – co nám lhaly dějiny, Praha 1943, s. 64.

35)         Moravec, E.: c.d., s. 57,152, 342.

36)         Lažnovský, K.: Říše a my, Praha 1941, s. 54.

37)         Moravec, E.: Ve službách nové Evropy, Praha 1940, s. 156.

38)         Moravec, E.: Děje a bludy, Praha 1941, s. 84.

39)         Zlom, J.: Buď - anebo: Pohled na českou skutečnost, Praha 1943, s. 48–49.

40)         Moravec, E.: c.d, s 284.

41)         Vajtauer, E: c.d., s. 57, 153, 120, 119.

42)         Např. Moravec, E.: c. d., Praha 1943, s. 26, 101.

43)         Moravec, E.: Děje a bludy, Praha 1941, s. 97; Moravec, E.: O český zítřek, Praha 1943, s. 40 „Česká kultura není majetkem pouze české chalupy, nýbrž je to majetek Říše, Evropy, celého světa“, s. 40–41.

44)         Lažnovský, K.: c.d., s.36.

45)         Zlom, J.: c.d., s.93.

46)         Moravec, E.: c.d., Praha 1943, s. 40–41, 59–64.

47)         Moravec, E.: c.d., Praha 1943, s. 432, 418.

48)         Zlom. J: c.d, s. 81–93.

49)         Vajtauer, E.: c.d., s. 156.

50)         Zlom, J.: c.d, s. 81–93.

51)         Zlom, J,: c.d., s. 126.

52)         Vajtauer, E.:c.d, s. 127–141.

53)         Moravec, E.: c.d., Praha 1943, s. 22: „Proto snad jsou určité těžkosti soužití mezi Němci a Čechy, poněvadž oba národové jsou si tak příbuzní a blízcí. Dějiny jednoho bez druhého jsou nemyslitelné. Je tu jednota rasy, jednota kultury, jednota způsobu života a jednota pracovního dynamismu a podnikavosti", německý národ je nám po krvi nejbližší“. Tamtéž, s. 178.

54)         Tamtéž, s. 444; Moravec, E.: Ve službách nové Evropy, Praha 1940, s. 143, 223; Vajtauer, E.: c.d, s. 149; Zlom, J.: c.d., s. 136.

55)         Tamtéž

56)         Moravec, E.: c.d., Praha 1943, s. 101.

57)         Tamtéž, s. 358.

58)         Vajtauer, E.: c.d, s. 129.

59)         Moravec, E.: c.d., Praha 1943, s. 165.

60)         Provolání domácího odboje, určené německému obyvatelstvu, duben 1940. In: Vondrová, J.: Češi a sudetoněmecká otázka, Praha 1994, s. 58.

61)         Viz blíže Kural, V.: c. d, s. 38, 65; Plán župního vedení NSDAP v Liberci na rozdělení a násilné poněmčování českých zemí „Zásady nového politického uspořádáni českomoravské oblasti“ – 1939. In: Příspěvky k dějinám KSČ, 1961, č. 5, s. 735.

62)         Tamtéž, s. 737.

63)         Depeše Z. Bořka Dohalského E. Benešovi 13 – 21. 9. 1941. In: Vondrová, J.: c. d., s. 119–120.

64)         V. Nosek H. Ripkovi 8. 12. 1942. In: Vondrová, J.: c. d., s.205.

65)         Např. Zpráva ministerstva národní obrany pro E.Beneše o postoji čs. vojáků k možnému vstupu sudetských Němců do struktur čs. prozatímního státního zřízení z 15. 9. 1941. In: Vondrová, J.: c.d., s. 121; studie F. Černého o problému Němců v ČSR po válce z listopadu 1941. In: tamtéž, s. 140.

66)         Memorandum J. Kally „Náš boj“ z 18. 1. 1940. In: tamtéž, s. 39 – 41.

67)         Memorandum prof. Z. Pešky o výměně obyvatelstva ze srpna 1939, tamtéž, s. 21; depeše V. Krajiny pro P. D. se vzkazem Z. Bořka Dohalského 3. 12. 1940, tamtéž, s. 79; depeše ÚVODU pro E. Beneše k německé otázce z 19. 12. 1940, tamtéž, s. 82; Prozatímní memorandum o řešení sudetoněmecké otázky, připravené J. Císařem, květen 1944, tamtéž, s. 273.

68)         Studie „Stát – Masaryk – Vládnout znamená předvídat“, červen 1940, tamtéž, s. 96.

69)         Kural, V.: c.d., s. 112; Jaromír Nečas Bohumilu Laušmanovi, září 1940. In: Dokumenty z historie česko-slovenské politiky 1939–1943, ed. Otáhalová, M.: I. Praha 1966, s. 128.

70)         Rudé právo, srpen 1939, září 1939, únor 1940, srpen 1940, leden 1943, srpen 1943, září 1943. In: Rudé právo 1939 – 1945, Praha 1971, s. 19, 23, 60, 100, 389, 426, 438.

72)         Rudé právo listopad 1939, Rytíř smutné postavy – Edvard Beneš – únor 1940, duben 1940, červenec 1940. „Čeští lidé nepropadnou a nesmějí propadnout – o to se my, komunisté, postaráme – šovinistickému běsnění proti všemu německému, jaké v něm rozdmýchává česká buržoazie, zejména lidé Benešovi. Německý dělník, německý utlačený lid je spojencem v našem boji a jen spolu s ním dojdeme svého osvobození.“ Prosinec 1940. Nejednoznačné bylo komunistické hodnocení událostí 17. listopadu 1939: Čeští šovinisté z okolí Beneše, kteří mezi pražskými studenty živili šovinistické protiněmecké nálady, a aby se vykázali nějakými úspěchy svým anglickým kapitalistickým chlebodárcům, agitovali mezi studenty pro nerozvážné akce – nejsou bez viny na tom, že H. Frankovi byla jeho krvavému dílu poskytnuta záminka.“ Tamtéž. In: Rudé právo 1939–1945, c.d., s. 37, 55–56, 81, 89, 138.

73)         Vondrová, J.: c.d, s. 20.

74)         Tamtéž, s. 197–198.

75)         Vzpomínky Čechů v protektorátu na německou pomoc proti nacistické perzekuci se vyskytují pouze ojediněle. Například Jaroslav Drábek podal portrét gestapáka z pankrácké věznice Hanse Gabla, který pod vlivem své české družky pomáhal Čechům. (Jaroslav Drábek, Z časů dobrých i zlých, Praha 1992, s. 110); Josef KIiment vložil do svých pamětí seznam Němců, kteří údajně podporovali Čechy. (Kliment, J.: c.d., kartón 23, s. 209 aj.) Rozhodující pro příklon většiny komunistů doma i v exilu k radikálnímu nediferencovanému obrazu Němce-nepřítele bylo až vyhraněné stanovisko Gottwaldova moskevského vedení KSČ z roku 1944; srv. dále Tomáš Staněk, Odsun Němců z Československa 1945 – 1947, Praha 1991, s.41.

76)         Zpráva z 25. 11. 1943. In: Vondrová: c.d, s. 263.

77)         Masaryk, J.: Volá Londýn, Praha 1948, s. 50–52, 95, 110, 164.

78)         Tamtéž, s. 208, 218.279.

79)         Koncept zprávy čs. ministerstva zahraničních věcí o situaci ve vlasti, říjen – listopad 1943. In: Vondrová, J.: c.d, s. 263.

80)         Tamtéž, s. 279.

81)         Tamtéž, s. 287.

82)         Rudé právo září 1943. In: Rudé právo 1939–1945, c.d., s. 441.

83)         Dr. Jan Šrámek: Politické projevy v zahraničí, Praha 1945, s. 36.

84)         Stašek, B.: cit. podle T. Staněk, c.d., s. 59.

85)         24. září 1945 navštívil arcibiskup J. Beran např. sběrný tábor Němců v Lašanech u Prosečnice. Srv. Rataj, J.: Z Plzně do Vatikánu. Životní cesta kardinála ThDr. Josefa Berana. In: Sborník PeF ZČU v Plzni, dějepis XVI., Plzeň 1995, s. 81.

86)         Beneš V. M Molotovovi 9. 6. 1942. In: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, I., c.d.

87)         Projev Beneše 3. 2. 1944, Vondrová, J.: c.d., s. 271.

88)         Kliment, J .: c.d., kartón 23, s. 212.

89)         Masaryk, J.: c.d., s. 38, 41, 197, 95, 105, 174, 226, 230.

90)         K přechodnému zvýraznění Zinnerovy skupiny – viz Kural, V.: c.d., s. 135–136, srv. též Staněk, T.: c.d., s. 43, 48.

91)         Viz pozn. 65.

92)         Tamtéž: s. 120–121.

93)         S. Ingr E. Benešovi 8. 4. 1941, Vondrová, J.: c.d., s. 105.

94)         Fischl, V.: Hovory s Janem Masarykem, Praha 1991, s. 78–79.

95)         „Kdo by po všech budoucích obětech, které národ náš přinesl a přinese, chtěl brát Němce do ochrany, i řešením kompromisním, tak jednalo by se zde o mravní nebo rozumovou úchylnost.“ Studie Stát – Masaryk – Vládnout znamená předvídat, červen 1940, Vondrová, J.: c.d., s. 96.

96)         Studie F. Černého o problému Němců v ČSR, listopad 1941, tamtéž, s. 139–142; Zpráva z domova o růstu nenávisti vůči Němcům, 10. 7. 1944, tamtéž, s. 279.

97)         Tamtéž.

98)         Poznámky H. Ripky k memorandu E. Beneše 25. 2. 1941, tamtéž, s. 97.

99)         KuraI, V.: c.d., s. 108.

100)       Depeše o protiněmeckém smýšlení českého národa 17. 8. 1944, Vondrová, J.: c.d., s. 281.

101)       E. Beneš vedení Treuegemeinschaftu 1. 12. 1942, tamtéž, s. 203.

102)       Záznam Smutného o jednání E. Beneše s W. Jakschem 16. 10. 1940, tamtéž, s. 66.

103)       Depeše E. Beneše pro ÚVOD 26. – 27. 11. 1940, tamtéž, s. 77–79.

104)       Poznámky L. Feierabenda E. Benešovi 15. 2. 1941, tamtéž, s. 93.

105)       Rozhovor H. Ripky s A. J. Bogomolovem 4. června 1942, tamtéž, s. 164–165.

106)       Tamtéž, s. 179.

107)       Viz pozn. 101, s. 202; záznam H. Ripky o rozhovoru E. Beneše s P. Nicholsem 3. 12. 1942, tamtéž, s. 205.

108)       Desetibodový plán E. Beneše k transferu sudetských Němců z ČSR, listopad 1943, tamtéž, s. 264–265.

109)       Krofta, K.: E. Lány E. Benešovi Čtyři pražské body 21. 6. 1943. In: Dokumenty z Historie československé politiky 1939–1943, c.d., II., s. 714.

110)       Prozatímní memorandum o řešení sudetoněmecké otázky, připravené J. Císařem, květen 1944, tamtéž, s. 276–277.

111)       Depeše Rady Tří pro E. Beneše 23. 8. 1944, tamtéž, s. 285.

112)       Zpráva z domova, zaslaná doc. Tůmou 1. 9. 1944, tamtéž, s. 285.

113)       Programové prohlášení Národně revolučního výboru „Československému lidu“, září 1944, tamtéž, s. 28–288.

114)       Návrh programu vlády Národní fronty, Moskva 21. 3. 1945, tamtéž, s. 319–320.

Redakce: J. Řezníček.                                                                         Připravil: JUDr. O. Tuleškov

                                                                                                                                                     

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 33. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, duben 2001. Kontaktní adresa: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha-Dejvice. Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz