.   O mrtvých jen pravdu!

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

 

– Úvahy v souvislosti s úmrtím bývalého prezidenta České republiky Václava HAVLA

Pakliže V. Havel byl zpočátku prezidentem možná i většiny obyvatelstva, pak v nedávných letech, již jen menšina jej podporovala v jeho, slušně řečeno, nehorázných akcích. Zbožnění V. Havla si nepřejeme. Žili bychom i v budoucnosti ve lži. Dost bylo Havla! O mrtvých jen pravdu!

 

V neděli 18.prosince 2011. zemřel ve svých 75 letech bývalý prezident České, a před tím i Československé republiky, Václav Havel. Jako nejznámější disident, za masové podpory statisíců občanů, byl po „sametové revoluci“ v listopadu 1989 zvolen za prezidenta Československa. Hned po jeho smrti media zachvátila záplava chvály, pravá apoteóza, při vyzdvihování jeho zásluh pro “osvobození země od jařmu komunizmu, jak dal státu demokracii a vrátil ho do náručí Západu, jak proslavil jeho jméno po světě nejen politicky, ale i umělecky, jak byl osobně přijat desítkami potlesků ve stoje v Sněmovně reprezentantů v USA, atd.“ Havel byl společenský člověk, který si uměl snadno získat nové přátele, ne však vždy stejné hodnoty. Byl náruživým kuřákem (do úspěšné operace plic pro zhoubný nádor v devadesátých letech), dost pil, hlavně dříve. Měl rád ženy. Někteří ho přirovnávali v něčem k prvnímu prezidentovi Československa, nezapomenutelnému Masarykovi, který byl velikým přítelem Jugoslávie a na rozdíl od Havla i Srbů a to česká media zcela pomlčela.

 

Havel se narodil v jedné z nejbohatších rodin Prahy. Byl aktivním disidentem, dramatickým spisovatelem, dělníkem v pivovaru, kulisákem a dramaturgem jednoho divadla. Nebylo mu umožněno vysokoškolské vzdělání, nicméně jeho bratru Ivanovi ano. Strávil přerušovaně kolem pěti let ve vězení, za velikého zájmu a starostí západních státníků a medií o jeho osudy. Havlova smrt a události po ní, jeho pozoruhodný pohřeb, jím slovně okouzlená media, ukázaly zcela jednoznačně, že je u nemalého počtu Čechů stále velmi populární.

 

Ale nicméně po jeho smrti se objevily kritické (dokonce i velmi ostré) úvahy, nejvíce na internetu, v některých novinových článcích, navzdory poměrně „zglajchšaltovaným“ českým mediím – téměř veškerý český tisk je v zahraničních, hlavně německých rukách. Jednalo se o Havlovu vřelou podporu „humanitárního bombardování“ Svazové republiky Jugoslávie (Černá Hora a Srbsko) NATO agresorem po dobu 78 dnů a nocí v roce 1999, za rozsáhlého ničení v zemi, zabíjení a mrzačení tisíců civilů, včetně dětí. Ekologické a ekonomické následky byly nedozírné. Byl kritizován i za jeho podporu pro agresi Západu proti Iráku, pro jeho schvalování útoku na Libyi. Havel nese odpovědnost za veliké zhoršení tradičních bratrských vztahů Čechů a Srbů, byl absolutně proněmecký a proamerický. Nicméně 12.ledna 1997 prohlásil, že je vděčný Srbům za pomoc jemu, disidentovi, protože v dubnu 1966 bělehradské Studio 212, jako jedno z prvních na světě, uvedlo Havlovu „Zahradní slavnost“ a pravidelně mu posílalo honoráře. Dokonce přijal i paní Vesnu Pešić, jako disidenta proti Miloševićovi, která tehdy prakticky nikoho nepředstavovala.

 

I když uznávali Havlovu roli při návratu demokracie do Československa, jeho kritikové jasně řekli, že ten návrat umožnilo jenom to, že v té době byl v SSSR u vesla M.Gorbačov, který s prezidentem R.Raeaganem domlouval konec studené války – a, jako následek toho, i rozpad SSSR. Skutečností také bylo, že i po „sametové revoluci“ byli ještě nějaký čas na nejvyšších státních místech i někteří vedoucí členové komunistické strany Československa. Jen ti „nejhorší“ museli hned odejít. Takže se na štěstí vše uskutečnilo bez krveprolití.

 

Někteří kritizovali Havla, že nezabránil po sametové revoluci, která ho přivedla k moci, jako vlivný prezident, obrovské loupeži státního majetku, údajně blízké tisícím miliard (bilionu) českých korun, během privatizace v devadesátých letech, kdy se jako následek loupeže státního majetku „zrodili“ čeští multimilionáři a dokonce i miliardáři. Někteří mu velmi vytýkali, že jako údajný nositel míru lehkomyslně zlikvidoval exportně úspěšný československý zbrojařský průmysl, který byl nejvíce rozmístěn na Slovensku. Toto vyvolalo jen radost u ostatních konkurenčních zbrojařských velmocí Britanie, Francie, Německa, USA, zatím co na Slovensku to bylo velmi nepříznivě přijato, protože tisíce dělníků takto přišlo o práci. Havel po svém nástupu do čela státu nařídil ihned rozsáhlou amnestii, při které bylo osvobozeno snad kolem 20 000 (!) vězňů, BEZ dostatečného výběru, kteří se nečekaně ocitli na ulici, bez nutných prostředků, uprostřed lednových mrazů, jako „smečka hladových vlků“, jak to tehdy bylo některými komentováno.

 

Havel velmi ostře vystupoval během konfliktu v Jugoslávii proti Srbům, nazýval tak Vojsko republiky Srbské (VRS) v Bosně a Hercegovině (BaH) bandou hrdlořezů, vrahů, za použití nejhorších výrazů pro prezidenta Karadžiće a generála Mladiće, zatím co pro něho, zřejmě, Franjo Turdjman, Alija Izetbegović a Milan Kučan a jejich spolupracovníci s okrvavenýma rukama, byli těmi „hodnými chlapci“. O zločinech proti Srbům nemluvil. Koncem dubna 1993, při otevření Památníku Holocaustu ve Washingtonu, Havel řekl, že je nutné bombardovat srbské pozice v BaH. Tehdejší předseda české vlády Václav Klaus odpověděl:

 

-„Je to příliš zjednodušené hodnocení v Jugoslávii, protože tamní situace je mnohem složitější a není tak lehké určit viníka…“

 

Havel Srby nejvíc urazil během protisrbské „podívané“ „Měsíc Bosny a Hercegoviny“ začátkem podzimu 1995 v Praze. Srby z Republiky Srbské nepozvali a těch několik Srbů, kteří tam byli, téměř nikoho nepředstavovalo. Projev zavilého nepřítele Srbů Otty von Habsburga byl plný drzých poznámek na účet Srbů. Prezident BaH Alija Izetbegović byl přijat s velikou pompou. Václav Klaus odmítl se s ním setkat a kvůli tomu odjel z Prahy a prohlásil:

 

-„Můj stav je stavem analytika, který rád slyší všechny skutečnosti, počítaje i ty, které nejsou úmyslně vybrány během jednostranného posuzování…Zdá se mi velmi zjednodušené když se prohlašuje, že jsou Srbové postkomunisté, zatím co ti ostatní jsou demokraté…“

 

Během operace „Záblesk“ v květnu, a „Bouře“ v srpnu 1995, když veliké chorvatské vojsko za pomoci vojska bosenských Muslimů (a strategického plánování penzionovaných amerických generálů-žoldáků a průzkumných letů NATO letadel) přepadlo Republiku Srbská Krajina, oloupilo a vyhnalo kolem 250 000 Srbů z jejich pradávných sídlišť, za masového ničení srbských osad a masakru stovek těch, kteří neuprchli, Havel neměl pro ně slova soucitu. Jen prohlásil přibližně toto:

 

-„Nejsem zrovna šťastný kvůli těmto událostem…Chorvatsko reintegrovalo svá ztracená teritoria…Nebylo to to divoké Karadžićovo vojsko…“

 

Oficiální OSN a Rada bezpečnosti celkem mlčely.

 

Havel, jako údajný humánní člověk a státník, který bojuje proti nesprave-dlnostem, který pozval za čínských protestů do Česka Dalaj-Lamu, který se tolik staral o disidenty v Číně a Barmě, který tolik mluvil o etice, o utrpení nevinných a jehož heslem kdysi bylo za sametové revoluce v 1989 „pravdou a láskou proti lži a nenávisti“, ten člověk se měl snažit nalézt pravdu uprostřed různých protisrbských lží, měl alespoň něco říct o kolektivní nespravedlnosti a o kolektivním trestání celého srbského národa. Třebas zrovna o vyhlášení sankcí OSN 30.května 1992, po muslimské provokaci v Sarajevu 27.května 1992 (exploze v ulici Vase Miskina) nebo když byly SRJ a Republika Srbská suspendovány ze Světové Zdravotnické Organizace (WHO) v květnu 1993, za nedozírných následků (zvýšení úmrtnosti) pro celý národ, obzvláště pro kojence, děti, diabetiky, chronicky nemocné, staré lidi, lidi trpící zhoubnými nádory…Tady se Havel, který velmi často vedle svého podpisu kreslil i malé červené srdíčko, předvedl jako pokrytec, V té době ne zrovna malá humanitární pomoc z Česka pro Bosnu a Hercegovinu, strádající občansko-etnicko-náboženskou válkou, skoro úplně „obcházela“ Republiku Srbskou, jak na to s podivem upozornili autora někteří tamní vládní činitelé. V té době byl odpovědný za různé druhy humanitární pomoci pro BaH (SOS dítě, SOS Sarajevo, Člověk v tísni, atd.) „Havlův člověk“ Šimon Pánek. Naše media v té době nijak moc nehlásila, že nemalá část humanitární pomoci pro BaH mizí v bezedných kapsách lidí, jako na příklad Mušan Topalović-Caco, velitel 10. muslimské horské brigády, jeden z organizátorů popraviště sarajevských Srbů „KAZANY“, na hoře Trebević, o kterém jako o „muslimských jatkách“ později psal i International Herald Tribune (8.-9.listopadu 1997).

 

A ve stínu toho všeho stála i přítelkyně Václava Havla, pozdější ministryně zahraničí USA, Madeleine Albrightová, bezohledný nepřítel Srbů, kterou dokonce Havel navrhoval za prezidenta České republiky.

 

Když jednou za rozhovorů s generálem Mladićem autor připomněl Havlův vztah k Srbům, generál ukončil delší rozpravu na toto téma přibližně takto:

 

-„Bohužel, Havel Srbům žádným způsobem neprospěl. Opomenul svou velikou příležitost ukázat, že je skutečně veliký státník a humanista pro všechny ty, kteří jsou v nouzi, a nejenom pro některé, kteří byli vybráni jeho ideologickými šéfy. On přece nikdy ty své „veliké šéfy“ nekritizoval…“

 

Lidé, které s sebou prezident Havel přivedl, vystupovali většinou stejně tak proti srbsky. Nejvýznamnější mezi nimi je Karel Schwarzenberg, který je dnes ministrem zahraničí České republiky. Pochází ze staré, bohaté, katolické šlechtické rodiny, s ideologií bývalého Rakousko-Uherska, tedy vždy protisrbské. Jeho rodina během třicetileté války (1618-1648), spolu s katolickou šlechtou, pomohla dynastii Habsburků definitivně uchvátit moc v Českém království (do roku 1918), popravit, vyhnat a oloupit českou, nekatolickou šlechtu. A byl to právě Karel Schwarzenberg, který, vlastně podvodem, 21.května zařídil, aby Česko uznalo pseudo stát Kosovo.

 

Bývalý český diplomata Miroslav Polreich ve své knize („Utajená zákulisí“. Petrklíč, Praha, 2009) uvádí, jak dva Havlovi lidé (K.Schwarzenberg a A.Vondra, nynější ministr obrany) odmítli, po konzultaci s Německem, zprostředkování rozhovorů mezi Srby a celkem umírněným představitelem kosovských Albánců, Dr.Ibrahimem Rugovou. Jednalo se o naléhavou Rugovovu žádost, aby se zabránilo konfliktu. A to oficiální Německo, jako nepřítel Srbů, a přítel a ochránce proti srbských kosovských Albánců a jejich UÇK teroristů, nemělo vůbec v plánu. Chtělo co nejvíce poškodit Srbsko.

 

Kdo si toto všechno uvědomí, bude muset, alespoň částečně, souhlasit, že události a osobnosti dějin, počítaje v to i Václava Havla, nejsou černo-bílé, takže staré latinské rčení, že O MRTVÝCH NUTNO MLUVIT JEN TO DOBRÉ (De mortuis nil nisi bene) není vždy správné, že je lépe uvést O MRTVÝCH NUTNO MLUVIT JEN PRAVDU (De mortuis nil nisi vere). Svým způsobem to pěkně vyjádřil i francouzský filozof René Descart za diskuse o filozofii, o hledání pravdy: O VŠEM NUTNO POCHYBOVAT (De omnibus dubitandum est).

 

Vláda prezidenta Václava Havla a jeho blízkých spolupracovníků velmi poškodila tradiční bratrské vztahy mezi českým a srbským národem a stala se tak poslušným sluhou proti zájmům srbského národa, navzdory snahám tehdejšího premiéra Václava Klause. Dnešní vláda Srbska, svou příliš servilní a neúspěšnou činností ve vztahu k Západu, Evropské unii a USA, stejně tak neprospívá zájmům svého národa.

 

Pozn. redakce: Jak mohla zvítězit láska a pravda nad lží a nenávistí, když V. Havel ve svých projevech sliboval řadu věcí, které se nikdy nejen neuskutečnily, ale nadto se naplňovaly často jako protiklad jeho slibů.

 

Média jistě o tom vědí, ale mlčí.

 

Pakliže V. Havel byl zpočátku prezidentem možná i většiny obyvatelstva, pak v nedávných letech, již jen menšina jej podporovala v jeho, slušně řečeno, nehorázných akcích. Zbožnění V. Havla si nepřejeme. Žili bychom i v budoucnosti ve lži. Dost bylo Havla! O mrtvých jen pravdu!