Německé obyvatelstvo z Československa jsme přesídlili, nikoliv vyhnali!
„Jak mluvit o vyhnání, které je politicky popřeno a jehož uznání za nespravedlnost vede k zákazu zaměstnání?“, ptá se pan prof. Marek Nekula ve své přednášce v Řezně z listopadu 2017, určené mnichovským buršákům z bratrstva Sudetia.
O přesídlení Němců z Československa, Polska a Maďarska rozhodli vítězní Spojenci definitivně na konferenci v Postupimi v r. 1945. Vedle termínu přesídlení byly v závěrech této konference, a i v dalších spojeneckých materiálech, používány i jiné pojmy, např. transfer a odsun. Přesídlení Němců se konalo podle pokynu Spojenecké kontrolní rady. Ta rozhodovala o podmínkách přesídlení i o harmonogramu celého procesu přesídlení a současně určovala, kolik německého obyvatelstva a kdy bude přesídleno do americké či sovětské okupační zóny.
Československé republice bylo diplomatickou cestou sděleno rozhodnutí Spojenců v Postupimi, my jsme odpověděli, též diplomatickou cestou, poděkovali jsme za sdělení s tím, že čs. kompetentní úřady ihned stoupí ve styk se spojeneckými okupačními úřady v Německu. A v souladu s podmínkami stanovenými Spojeneckou kontrolní radou jsme přesídlení německého obyvatelstva uskutečnili.
V každém transportu německého obyvatelstva byl čs. velitel, zpravidla důstojník, který odpovídal za transport. Na trase vlakových transportů byly určeny stanice, kde přesídlovaným bylo poskytováno teplé občerstvení. V transporu byl též zdravotník. Při zdravotních komplikací některého Němce čekala na postiženého zdravotnická služba, případně i s lékařem. Transport předával náš velitel transporu určeným americkým důstojníkům. Byl vyplněn formulář o předání a převzetí transportu a oběma stranami podepsán. Ještě před tím náš velitel společně s Američany kontroloval, zda rodiny přesídlovaných jsou ucelené, zda Němci mají potřebné potraviny na několik dní a stanovené množství peněz. Součástí předávání transportu bylo i zjišťování, zda přesídlovaní mají nějaké stížnosti. Na místě o nich bylo rozhodnuto. Teprve poté Američané transport převzali. Stanoveným způsobem byli předáváni přesídlovaní Němci v sovětské okupační zóně Německa.
V září 1946 jednal pplk. Štěpán Andreas, vládní zmocněnec pro provádění odsunu Němců, za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany a ministerstva zahraničí, s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o otázkách přesídlení. Náš vládní zmocněnec jednal i s americkým generálem L.D. Clayem a ruským generálporučíkem Lukjačenkem. „oba jmenovaní činitelé tlumočili mě dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly, při praktickém řešení tohoto obrovské úkoluzasluhuje největší chválu.“ Celá informace pplk. Š. Andrease je uložena v archivu ministerstva zahraničních věcí, Německo 1945-1950, k 13, o 5, č. 201 004/46.
Takže můžeme shrnout. K přesídlení německého obyvatelstva z Československa došlo v souladu s mezinárodním právem. Proto může být označováno pouze jako přesídlení, transfer či odsun.
Kdy můžeme mluvit o vyhnání části obyvatelstva státem? Když jeho příslušné orgány v rozporu s mezinárodním právem jednostranně vyženou část obyvatelstva za hranice státu. V takovém případě mají vyhnaní podle mezinárodního práva nárok na náhradu škod, které jim vyhnáním vznikkly a právo na návrat do svých původních domovů.
Německé obyvatelstvo z Československa, jak svědčí uvedené skutečnosti, bylo nikoliv vyhnáno, ale přesídleno. Přesto Němci, v našem případě především tzv. profesionální sudetoněmečtí funkcionáři a nato i další členové „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, postupně začali užívat termín vyhnání, který je pro ně delší dobu již zcela běžný.
To jim však nestačí ani zdaleka k dosažení jejich cílů. Proto usilují, aby termín vyhnání přebírali i čeští historici, právníci, politici a tak se stal i běžným u nás. Příkladně v tomto směru se snažili a snaží např. pan D. Herman, P. Bělobrádek, K. Schwarzenberg, Pan Bělobrádek dokonce se sám pasoval na sudetského Čecha. Dříve před tím pan K. Schwarzenberg německé novinářce prohlásil, ač byl tehdy ministrem zahraničních věcí ČR, že se necítí být Čechem, že je Böhmem. Pokud těmto pánům by se podařilo „sudetoněmecké vidění vyhnání“ do Německa, my tomu musíme v souladu s historickou pravdou odporovat, rozšířit tak, že by byl termín vyhnání více méně obecně přijímán, pak jsme v pasti. Poté sudeti vystoupí s nároky na odškodnění, majetkové restituce. Naši germanofilové a sudetomilové je budou podporovat. Pokud se podíváte na představitele stran tzv. Demokratického bloku, můžete zjistit, že tito pánové vesměs patří k uvedené společenské skupině.
Že malujeme čerta na zeď? Mýlíte se, pokud si toto myslíte. Podívejme se, kam až došli např. v Srbsku, jež je nástupnickým státem Jugoslávie. Ta byla, stejně jako my, signatárním státem Pařížské reparační úmluvy. Srbsko nedostalo od Německa žádné raparace. Naopak přijalo zákony, na základě kterých se některý majetek vrací příslušníkům dřívější německé menšiny v Jugoslávi. Tito mají dokonce i právo na náhradu různých škod. I v Maďarsku se dopracovali k tomu, že přesídlení Němci mkohou získat určité odškodnění. A německá loby je i u nás velmi silná. Pracuje pro Němce již léta. Takže je na nás, českých vlastencích, abychom principy mezinárodního práva dokázali obhájit. Právo a spravdlnost je na naší straně.
Landsmani bez ohledu na mezinárodní právo, dokonce i v hrubém rozporu s ním, si sami nadělili právo na návrat do původní vlasti, právo na odškodnění a na majetkové restituce. Jejich tzv práva, tato i další, jsou nulitní. Nemají žádný mezinárodněprávní základ. Jsou prostě jen vydíracím konstruktem, který proti nám uplatňují.
A co říká k předmětným otázkám pan prof. JUDr. M. Poročný, DrSc.? "Nejen právnímu a lingvistickému specialistoví, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozi mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy." (Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18)
Znovu k výroku pana prof. Nekuly: “Jak mluvit o vyhnání, které je politicky popřeno a jehož uznání za nespravedlnost vede k zákazu zaměstnání?“ Tak především termín vyhnání německého obyvatelstva z Československa není politicky popírán, jsou politici, kteří ho fedrují, ale z hlediska mezinárodního práva je nulitní, je s ním v rozporu. Víte, vážení přátelé, něco o tom, že kdo uzná vyhnání za nespravedlnost ztratí zaměstnání? Já nikoliv! Nejsou takové případy. Pan profesor nás, slušně řečeno, kulí. Výrazněji bychom mohli říci, že nemluví pravdu třeba z neznalosti, nebo dokonce, že účelově napíná pravdu na skřipec a snad bychom mohli říci, za určitých podmínek, že pravděpodobně lže.
J. Skalský