Národ Rusínů je nyní v rukou Ukrajinců - a dnes je to problém Ukrajinců

Byl jsem vyzván pojednat toto téma. V této věci mohu přispět pouze pohledem etnografa a určitého terénního pozorovatele,který navštívil Zakarpatí a napsal knihu o statečném Rusínovi, bojovníku za slovanskou svobodu ve II.světové válce. Pozoruji pod úhlem vnějšího pozorovatele, ovšem vnitřně zainteresovaného pansláva.

Předem toto podotýkám, protože se domnívám, že každý panslavista má věci týkající se našich slovanských národů nahlížet v zájmu slovanské jednoty. Slovanské národy by měly řešit své problémy s ohledem na vlastní emancipaci smírně a nikoli bratrovraždou, jak tomu bylo v rozbíjené Jugoslavii a jak je tomu dnes v bratrovražedné válce na Ukrajině. Slované by měli mít na paměti, že z jejich rozbrojů vždy tyjí úhlavní nepřátelé Slovanů ve všech směrech.

Pohled na národ Rusínů podle mne národopisce musí vycházet především z pozice přijetí historického faktu staleté existence tohoto národa. Jako etnograf zásadně odmítám všechny teorie o "neexistenci rusínského národa". Tyto teorie vždy byly motivovány politicky, imperialisticky, často v zájmu cizích mocností,a nakonec vždy ke škodě  všech Slovanů.

Když vyjdeme z nestora slovanského národopisu 19. století P.J.Šafaříka ("Slovanský národopis", tři vydání, třetí r.1849, a reedice ČSAV 1955), pak Šafařík hovoří v oddíle o slovanských jazycích o řeči ruské s nářečím maloruským. Již zde hovoří o Rusínech  (a jejich etnografických skupinách Lemcích, Bojcích, Huculech) v oblastech tehdejší  předkarpatské Haliče patřící Rakousku a v oblasti zakarpatské, patřící tehdejším Uhrám. Zatímco o Krajincích, Ukrajincích, Ukrajně a Záporožcích hovoří pro oblast Dněpru, Kubaně a Jajiku. Důležité jsou též Šafaříkovy údaje o náboženství. Dělí Malorusy na pravoslavné, východního obřadu a na uniaty, s římskou církví sjednocenou, což jsou právě většinou Rusíni, jichž tehdy v rakouskouherském mocnářství uvádí plných 2 miliony 774 tisíce a 216 tisíc v království polském (vyd.1955, par.8,str.31-36.)

Šafařík vychází ze stavu, který i později zakreslil do map další slovanský klasik prof. Lubor Niederle v díle zvaném "Slovanský svět" ,( I.vyd.Laichter 1909). Ten uvádí zásadně oblast MALORUSI pro veškerá území, která jsou dnes označována jako území ukrajinského státu, a dříve byla vedle carského Ruska součástí rakousko-uherského mocnářství. Tudíž již Šafařík nepochybuje o existenci samostatné  etnické entity Rusínů maloruského jazyka a uniatského obřadu.

Vedle daných etnografických reálií je třeba vzít v úvahu reálie státoprávní, a ty pak  bohužel zapříčinily dřívější i dnešní  komplikovanou situaci Rusínů.

Jest třeba vzíti v potaz dějinný fakt, že Ukrajina jako stát vznikla roku 1917 a později byla začleněna do svazku ruského soustátí, zvaného od roku 1922 SSSR. Zatímco území Zakarpatí, zvaného v té době Podkarpatská Rus, bylo  roku 1918 dle rozhodnutí představitelů Rusínů samotných začleněno do nového státu Republiky Československé, přezvané později na ČSR.

Jaký vývoj předcházel těmto historickým pozicím Rusínů počátku 20.století? Ve své knize "Syn Karpat" (Brno 2008, I.vydání) jsem tento vývoj popsal zhruba následovně:

Dodnes neexistuje ani náznak jakékoli jednoty geografických ani historických termínů pro oblast zvanou neutrálně Zakarpatí. Termín "Podkarpatská Rus" používaný oficiálně za I.ČSR  - pokud je mi známo, - dnes odmítá stát Ukrajina. Termín "Zakarpatská Ukrajina" opět odmítají i sami Rusíni. Oficiální tendence "výmazu" rusínské oblasti a tím i výmazu historické entity Rusínů jakožto samostatného etnika neustále fungují jak na úrovni odborné, tak zejména - což je daleko složitější - i na úrovni státoprávní!

Domnívám se, že žádný skutečný etnograf, ani  obecný historik, ani jazykovědec, ani literární či kulturní historik nemůže a nesmí popírat existenci národa Rusínů. Podle mne by to protiřečilo  všem historickým, etnografickým, jazykovým a kulturním reáliím o této entitě.

Rusíni jako národ se etablovali několik staletí na území, zahrnujícím obě strany Karpat, hovořili svým specifickým slovanským jazykem, pěstovali svůj vlastní církevní a kulturní obřad, nazvaný uniatství, a sdíleli po staletí stejný osud státní, národnostní a hospodářské poroby pod cizími mocnostmi, nejdéle pod Uhry.

Z této situace vyplývají i současné spory o zemi, která po staletí neměla svou samostatnost, neměla vlastní státnost, neměla oficiální název, dlouho neměla vlastní státní hranice,a která měla formální autonomii jen kratičkou dobu. Spory o zemi, kterou jeden český badatel nazval "Zakletá zem". ( P.Švorc, Zakletá zem, Lidové Noviny, Praha-Jihlava 2007.) Co k tomu dodá etnograf?

První písemné zprávy o Zakarpatí (Politicko geografickými názvy:  "Podkarpatské Rusi, Karpatské Ukrajině, Zakarpatské Ukrajině, Karpatálji") čili o "zemi Rusínské" se podle některých zdrojů datují k 11.století po Kr.

Tak například k roku 1075, a později k roku 1131, jsou doloženy názvy

 "Confinium Ruthenorum" a "Marchia Ruthenorum". ("Hranice Ruthenů")

Z roku 1243 pak je znám název "Russia, que vocatur Hungarica". Tedy středověké toponymum dokládá území patřící ruskému "kmeni, lidu, národu" s cizím - uherským vlivem (mocí). "Rusko, které zvou uherské".

Ze 13.století pochází též název "Porta Ruscie" - "Brána Ruská (Brána Ruthénie).

Pokud se týče etnicity až do 18. století přicházeli Rusíni ("Ruthéni, Rusňáci" německých etnografů) ze dvou směrů - "Verchovinci",pastevci z Haliče, "Dolinci, Dolyňaci" z jihovýchodu Malorusi (dnešní Ukrajiny. Další původně jinoetnické kolonisace pocházely z Rumunska a z Uher. Z Rumunska přišli pastevci Valaši - pozdější Huculové. Z jihu od 18.století pak Uhři. Další kolonizace provedla šlechta pro Němce - gróf Schönborn od roku 1750. Ještě před rokem 1720 v Zakarpatí Němci téměř neexistovali. Tato kolonizace sem směřovala zejména ze Sedmihradska a Bukoviny. Konečně Židé se v zemi, hlavně ve městech (Mukačevo, Užhorod, Chust, Berehovo, Svaljava atd.) usazovali až od josefinských reforem a pak až od roku 1840 a 1849, kdy jim byl povolen volný pobyt a rovnoprávnost s křesťany.

Někteří historikové, jak D. Pop hledají kořeny rusínského osídlení daleko hlouběji v historii, již za Velké Moravy. Podle něho český kníže Bořivoj se obrátil na Metoděje nejen jako na arcibiskupa Velehradu, ale též jako na arcibiskupa Rusínů. Vedle pozdní historiografie (Dalimil 1282-1314) pak D.Pop uvádí nálezy kyrilice z rotundy v Michalovcích z roku 1977, které jasně dokazují slovanský, nikoli uherský původ tamní christianizace. Tento archeologicko-epigrafický nález lze pokládat za výrazně průkazný.

Velmi zajímavě vidí historik Pop styk Rusínů s Uhry (Maďary). Podle něho počínají již od příchodů uherských kmenů Mederů z Azovských stepí z oblasti "Etel-Kuz" čili "Meziříčí". Pod vojevodou Arpádem sem dle Popa přišlo sedm kmenů – Jen, Keszi, Ker, Kurt-Gyarmat, Torjan, Nyek, Megyer.

Je to podobná migrace jako Prabulhaři pod chánem Asparuchem do delty Dunaje.

JIný historik, Perfeckij, již v dobách Velké Moravy viděl rozdělení říší a tím území Rusínu na dvě části - západní Zakarpatí patřilo Velkomoravské říši a východní pak buharskému kaganátu. Má to potvrzovat zpráva o solných dolech v Marmaroši, které k roku 892 drželi Bulhaři. Poté pod náporem Uhrů počali Velkomoravané i Bulhaři ustupovat. (Tyto indicie mohou být v souladu se známým historickým vývojem pádu Velkomoravské říše a s invazí Uhrů v Karpatské kotlině a na jižní Moravě.) To vše zde uvádím jen pro ilustraci etnogeneze národa Rusínů, který nelze vymazat ani z dějin,ani ze státoprávních konstrukcí dnešních časů.

Archeolog a etnograf Lubor Niederle vymezil oblast Rusínska od slovenské Spiše až po po Marmarošskou Sihoť a k hranicím Bukoviny. Tato oblast byla po staletí součástí uherského panství, přesto však Rusíni vytvořili souvislé osídlení, které Uhři nikdy výrazněji nenarušili svými kolonizacemi. Tedy území Rusínů bylo vždy etnicky vyhraněné, bohužel však vždy mělo jinou státnost.

Co může etnograf dodat k současným problémům Zakarpatí?

Snad je to, že Rusíni byli a jsou svébytný národ s vlastní kulturou a sociálním bytem, který se utvářel po staletí. Podle etnografa by oni stejně jako jiné slovanské emancipované národy měli mít právo na svou vlastní autonomní správu a na rozhodnutí, zdali chtějí ustavit vlastní státoprávní status.

Staletí žili  Rusíni v nepředstavitelné porobě uherské kolonie s hrůznými excesy,jako byl na sklonku 19. století tzv.marmarošský proces s rusínskými sedláky, kterým odebrali pohůnci Uhrů vlastní slovanské bible a trestali je strašným žalářem. Tento proces a poměry odsoudila celá civilizovaná Evropa a básník Björnson se odmítal setkat s uherskými grófy, kteří prováděli tuto barbarizaci Rusínů i Slováků.

Za vzniku I. ČSR se Rusíni dobrovolně připojili k Československu,kde získali školství, všechny civilizační vymoženosti, od nemocnic až po letiště,  a možnost rozvoje vlastního jazyka, kultury a literatury, což vše za uherského panství neexistovalo.

Po II.světové válce ČSR o Podkarpatskou Rus přišla - ať již následkem mocenské politiky nebo referenda, o němž mnozí mají dodnes vážné pochybnosti. Dnes je geopoliticky nemožný návrat Rusínů do již neexistující ČSR.

Pokud chce dnes kdokoli vymazat rusínskou národnost a kulturu, včetně kultury církevní, činí stejné zlo, jako činili po staletí vládnoucí uherští usurpátoři. Toto by se již nikdy nemělo opakovat,a neměla by se opakovat ani žádná "asimilace Rusínů" v jiné podobě. Toto zlo se podobá výmazu Lužických Srbů z Německa.

Je to stejný problém, jako etnický opak -  jako geopolitické vytváření umělých "slovanských" i neslovanských "národů" například v Jugoslávii - "Bosňanů, Muslimů a Kosovanů". Toto programové protislovanské zlo, vytvářené vnějšími nepřáteli, se Slovanům v dějinách vždycky vymstilo. Tak jsem řekl.

PhDr.Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Autor je etnograf a muzeolog

Výběr literatury:

Hanak W.K., Podkarpatorusínská otázka 1918-1945. Praha 1998

Hrabec M. Historija marmarošskogo processa. Užgorod 1934.

Jirkovský J., Pozemková reforma na Podkarpatské Rusi. In Sborník Podkarpatská Rus. Bratislava 1936

Jovbak J., Podkarpatská Rusj - Zakarpatská Ukrajina Kroměříž 2001

Kaindl R.F., Ethnographische Streifzüge in den Ostkarpathen, MAGW Wien 1898

Kerešanin, Kniga pamjati Ukrajiny Užgorod 1995

Další lit.prameny, mapy, v mé knize Jiří Jaroš NIckelli, Syn Karpat,I.vyd.Brno 2008