Mnichovská tragédie - Zamyšlení o tom, čemu učí osud Československa I

Téma národních zájmů se v době "všude se vyskytující" globalizace stalo nemoderní. Náhle se však znovu objevilo v centru veřejného diskurzu kvůli vleklé krizi celého liberálního megaprojektu západu.

Autor stati: Alexander Borisov, profesor MGIMO, Rusko, doktor historických věd. Časopis ´Měždunarodnaja žizň´.

"Konec dějin", naivně představený F. Fukuyamou jako triumf "americko-centrického" světa, obtočil svět jen další vlnou velkých rozporů jako "bolestivým přechodem" na nový, polycentrický ( multipolární ) světový řád.

"Věk nacionalismu" - tak ve zvláštním článku ještě v roce 2013 oznamoval vlivný americký časopis «The National Interest», podstatu nadcházejícího období.

Ilustrace zdroj AE News

Rub a líc

Mezitím historie učí, že zanedbávání národních zájmů pod tlakem vnějších okolností, nebo jako výsledek sobeckých očekávání "své" vládnoucí elity je nejen tragédií pro lidi v dané zemi, ale může to mít i dalekosáhlé mezinárodní důsledky.

V dlouhém řetězu událostí, které přivedly svět ke druhé světové válce (1939-1945), zaujímá zvláštní místo Mnichovská konference v roce 1938, která vešla do dějin jako spiknutí Británie, Francie s nacistickým Německem a fašistickou Itálií s cílem "mírového" vydání Československa Hitlerovi.

Ve skutečnosti Mnichovská dohoda, od které se důrazně distancoval Sovětský svaz, byla vrcholem politiky západních mocností formou "appeasementu" (uklidňování) agresora, ale i "bodem, odkud nebylo návratu" v přechodu z míru do války.

Jejím logickým důsledkem bylo podepsání dvoustranných smluv Británií, Francií a až mnohem později Sovětského svazu s nacistickým Německem, smluv - jejichž smyslem mělo být odvrácení od sebe hrozby agrese.

Dopadlo to ale tak, že egoistický zájem, postavený západními demokraciemi na úroveň státní politiky, porazil kolektivní odpovědnost.

A když se předválečná léta stala historií, řekne sovětský představitel Josif V. Stalin v přestávce konference na Jaltě (únor 1945) americkému prezidentu F. Rooseveltovi, lakonicky že kdyby neexistovala Mnichovská dohoda, nebylo by ani sovětsko-německo paktu o neútočení.

Prezident nenajde co odpovědět. Tím spíše, že Spojené státy alespoň formálně zůstaly od této "špinavé dohody" (zdánlivě) stranou.

V historické literatuře, jak zahraniční i ruské domácí, byly dávno odhaleny všechny hlavní akcenty události. Byli označeni hlavní viníci a spoluviníci ostudné tajné dohody, její oběti i jejich obhájci.

Jména premiéra Velké Británie Neville Chamberlaina, předsedy francouzské vlády Édouarda Daladiera, krvavých diktátorů německého vůdce Adolfa Hitlera a italského diktátora Benito Mussoliniho - jsou zahrnuty v knize paměti jako "velcí a malí darebáci".

Je tu ale stále velké historické zákulisí, odhalující roli těch, kteří nebyli na scéně v popředí, ale ve skutečnosti složitosti evropské politiky reálně ovládali a mohli odolat příštímu tragickému scénáři. Ale neudělali to.

Řeč jde o předválečné diplomacii Spojených států, kde pevnou nit událostí držel v rukou velký státník, velký mistr politických intrik a hry na rozpory - prezident Franklin Roosevelt. Ne náhodou jej v blízkém okolí označovali jako "lva a lišku" v jedné osobě.

V ruské domácí literatuře, jak sovětského tak post-sovětského období, do určité míry pod vlivem amerických studií ale i úlohou Roosevelta, jednoho z lídrů protihitlerovské koalice, byl (na rozdíl od jeho nástupce) vytvořen natolik idealizovaný obraz tohoto amerického prezidenta, jež je nyní přítomný i v soudobých ruských politických posudcích.

Nepochybně, v kritickém okamžiku světových dějin se Roosevelt chopil příležitosti a dal stranou ideologickou zaujatost, prokázal politickou moudrost, uzavřel spolu s Velkou Británií vojenskou alianci se Sovětským svazem.

Ale v předválečných letech, kdy se řešila otázka bude či nebude-li světová válka, USA (a to navzdory vší předváděné mírumilovnosti Bílého domu) úmyslně nadržovaly sílám bloku agresora - Německu, Itálii a Japonsku, a nezabránily jim nastolit svévoli a bezpráví v naději, že se ve svůj prospěch udrží dál od vojenského konfliktu. Jak tehdy ironicky poznamenal Winston Churchill: "Amerika se za nic nevměšovala a všem popřála jen to dobré."

Ideologickým podtextem této strategie byl americký izolacionismus nebo tzv. nevměšování do záležitostí světa, čas od času rozšířený politikou intervencionismu.

Představy o vnitřních pružinách americké politiky v tomto pro svět osudovém období poskytují dříve nepublikované materiály z archivu velkého amerického podnikatele, přítele prezidenta Roosvelta, (štědře financujícího jeho předvolební kampaně) multimilionáře Josepha Davise, jmenovaného koncem roku 1936 americkým velvyslancem v Sovětském svazu.

Na rozdíl od jeho předchůdce, pronacisticky smýšlejícího Williama Bullitta, Davis byl s Kremlem schopen navázat vztahy důvěry.

Je známo, že Stalin mu "oplácel jistou vzájemností" a věřil, že "s ním je možné něco společně řešit". Davis měl specifický úkol "zjistit vojenskou a hospodářskou sílu Ruska a poslat za oceán odpověď na otázku, která Roosevelta velmi vzrušovala, "na čí straně budou Rusové v případě války." 3

V tomto předválečném období v Moskvě dokonce prožívali jisté iluze o politice USA a doufali, že Washington bude schopen střízlivě vyhodnotit nebezpečí, pocházející z bloku agresora a posoudit význam spolupráce s Moskvou. Tím spíše, že v této fázi hlavní hrozby pro SSSR přicházely z Evropy a z Dálného východu.

Ve Spojených státech až dosud neprojevili vlastní sobecký přístup své zahraniční politiky. USA byly považovány za potenciálního partnera, ne-li spojence Ruska, a to zejména v záležitostech Dálného východu.

Mezitím Washington dělily od hlavních center konfliktu hladiny dvou oceánů, a svět byl "velkou šachovnicí", v níž zásadní význam mělo především rozmístění hlavních figur na hracím poli. Zvláště zřetelně to vyplývá, mluvíme-li o osudech tehdejšího Československa.

V době Mnichova (1938) byl Davis prostřednictvím reakcionářů na ministerstvu zahraničí USA zodpovědný za provádění Rooseveltových příkazů v hlavních městech Evropy. Působil jako "čestný zprostředkovatel" nepronikající (možná i svou mazaností) do všech detailů diplomatické taktiky svého šéfa.

Pokud se Stalinská hra s Hitlerem nezdaří a Německo v rozporu s uzavřeným paktem o neútočení ze všech sil napadne na Sovětský svaz, Davis se ukáže jako téměř jediný mezi malověrnými vládními úředníky ve Washingtonu, kdo veřejně prorocky prohlásil, že „Rusové ještě ohromí svět.“

Deník velvyslance Davise

Jen co 9. března 1937 vstoupil na svůj diplomatický post, Davis oznamuje mluvčímu Bílého domu Steve Earleymu: „Nelze si neuvědomit, že zde dozrávají síly, s nimiž bude do budoucna nutno počítat. V mírových podmínkách udělali ohromný hospodářský pokrok. Ale o světě lze jen snít. Německo a Japonsko je neustálou hrozbou".

1.června po krátké návštěvě Londýna a setkání s britskými politiky Davis do svého deníku napsal: "Všechno, co jsem jim řekl, co jsem viděl (v SSSR), udeřilo po jejich fantazii, ale mohl jsem také vidět, s jakou nedůvěrou se chovají k moci Ruska pod Sověty."4

Informace ambassadora Davise byla v rozporu s dobře zavedenými názory v západních metropolích o "slabosti SSSR", provázených informacemi o masivních represích a "čistkách" v Rudé armádě, jeho sklonu k "vývozu revoluce" a pod., což vedlo k mýtu o "kolosu na hliněných nohou" a nebezpečí pro západ při spolupráci s ním.

Zejména proto sovětská vláda, spatřujíce v Davisovi příznivce, vytvořila pro amerického velvyslance, cizince - na rozdíl od tradičně "uzavřených" - režim zvýhodněných podmínek.

V diplomatickém sboru měl zvláštní postavení, často se setkával se sovětskými představiteli a získával "z první ruky" zajímavé informace. Mu bylo umožněno, absolvovat několik studijních cest po největších průmyslových centrech, včetně nových průmyslových gigantů Sibiře a na Uralu.

Davis, postupujíc podle pokynů amerického prezidenta, zvláštní pozornost věnoval studiu potenciálu SSSR v případě velké války.

10.07.1937 říká prezidentský poradce Marvin McIntyre: "Anglie a Francie bagatelizují vojenskou sílu této vlády a Hitler - ne." Na konci července připravil velvyslanec pro prezidenta podrobný dokument s názvem "Význam ruského průmyslu pro obranu", v němž se uvádí: „Evropští vojenští pozorovatelé neoficiálně připouštějí, že Rudá armáda je na špičkové úrovni, z pohledu obyčejných vojáků a velitelů. Sovětský průmysl, soudě podle toho, co jsem viděl, Západ v případě války porazí".

28. července informoval McIntyre ministra zahraničí Cordella Hulla o zatýkání v armádě, a k vlně zvěstí o "nejistém" režimu Sovětů oznámil, že "pozice vlády a jejího režimu vypadá nedobytná v současné době a pravděpodobně i v dohledné budoucnosti." 5

Davis, jeden z mála na Západě v tomto období krize dostatečně střízlivě prověřoval sovětskou zahraniční politiku. Ve 30.letech minulého století, a to zejména poté, co Hitler přišel k moci v Německu, v Kremlu již uvažovali o tom, jak rozžehnout revoluční požár na Západě - ale jak se neocitnout v plné izolaci tváří v tvář frontě kapitalistických mocností. A k tomu nevyhnutelně vedla politika "umírňování" agresorů, iniciovaných hlavně Albionem, spojujícím tradiční antiruský imperiální syndrom s novou třídní nenávistí vůči bolševikům, při jisté nedůslednosti a výkyvům v Paříži za tajné podpory Američanů.

Sovětská diplomacie se linií na "pacifikaci" agresorů snažila zabránit ideou kolektivní bezpečností s podporou mechanismů Ligy národů, což Kreml považoval za základ snahy využít mezi imperialistických rozporů v duchu Leninského učení. Boj těchto dvou tendencí v evropské a světové politice dosáhl svého vrcholu během mnichovské krize.

To vše ne za oceánem, ale z bezprostřední blízkosti v Moskvě sledoval velvyslanec Davis a postupně ztrácel sobě vlastní optimismus.

01.9.1937 v rubrice s názvem "Evropská situace ve vztahu k Rusku," si v pracovní knize velvyslance zaznamenal tyto myšlenky: "Německo - je epicentrem bouře. K plánům Německa patří vylíčit komunismus jako sovětskou hrozbu civilizaci. Rusko je, podle mého názoru, opravdovým mistrem světa."

Z těchto úvah vycházely po té telegramy do Washingtonu. 3.listopadu oznamuje Hullu: "Sovětský svaz již představuje účinný faktor mezinárodního míru, a jeho význam neustále roste."6

Přitom Davise bylo možné jen stěží považovat za idealistu, závislého na stalinské propagandě. Situaci v SSSR viděl v celé její složitosti i tragičnosti. Byl v Moskvě na vrcholu masových represí, když jen v roce 1937, podle zprávy KGB připravené na pokyn N.S. Chruščova pro jeho známý "antistalinský tajný referát" k delegátům XX. sjezdu strany v únoru 1956, bylo 918.671 lidí zatčeno, z nichž 353.074 bylo zastřeleno7.

Můžeme snad pouze obdivovat schopnosti Davise nepodlehnout náladám, převládajícím tehdy vůči SSSR ve Washingtonu i na Západě obecně. Šestého října napsal ministru H. Kammingsu: "Tady, v Rusku, věci postupují podle obvyklých ruských způsobů. Jak to pochopit? Situace je zoufale znepokojující. Ale v čem jsem si naprosto jistý, že současná vláda se skládá z velmi schopných a silných lidí, kteří dobře ovládají situaci. Zprávy, které o tom pronikají do západní Evropy, ve smyslu, že se režim rozkládá a ve skutečnosti padá, jsou jen zbožná přání a neodrážejí skutečnost, která by mohla být podepřena fakty. Samozřejmě, je strašné a smutné sledovat, jak pokračují tyto popravy a já osobně budu vždy věřit, že tento v podstatě optimismem naplňující pokus o zvýšení životní úrovně mas je zašpiněn a deklasován politikou, která se uskutečňuje pomocí takových hrůz a tyranie ... Děje se tady skutečně tolik dobrého, že je to skutečně politováníhodné.

Mohou říct: a jak se to týká našeho tématu? Zcela bezprostředně. Mohutná propagandistická opona kolem SSSR vytvořená úsilím "mírotvůrců" (dnes bychom řekli sluníčkářů - edit.) vážně dezorientovala západní společnost vůči skutečným hrozbám, plynoucím od velmocí-agresorů, a z druhé strany zrodila velkou podezřívavost k politice a záměrům Moskvy. Zároveň byl Hitler dlouho vnímali jako jakéhosi "uraženého chlapečka", kterému se mělo pomoci dostat se zpátky na nohy, tj. uklidnit ho odstraněním nespravedlností Versailleské smlouvy. Koneckonců, na rozdíl od záhadného bolševického despoty Stalina (pamatujte: "Čingischán s telefonem", jak ho nazval R. Rollan) byl "náš", ze stejné evropské rodiny, i když ne bez vrozených vad.

Se zvláštní pietou ve vlivné části amerického vládnoucí elity přistupovali k Hitlerovi - osobností vyžadující silnou identitu v éře sociálních otřesů, géniu "korporativního státu."

A to již poté, co nacistický führer "vyšel z pod kontroly" a zvedá ruku nad největšími "zastánci appeasementu", a změnil se na "krvavé monstrum" a nepřítele lidstva. Do té doby byl znám jako muž pořádku v nepokoji zmítaném poválečném Německu a jako zásadový bojovník proti komunismu, schopný fascinovat davy, jež ztratily víru.

Američané ho brzy označili jako vynikající osobnost mezi anonymními postavami Výmarské republiky a dávali na něj pozor, dokud se nedostal k moci.

Zajímavé svědectví v tomto smyslu je v málo známých denících amerického vojenského atašé v Berlíně Trumana Smitha. Neskrýval své nadšení osobností a organizačními schopnostmi Hitlera, když se s ním poprvé setkal v roce 1922. "Velkolepý demagog". Zřídkakdy jsem slyšel tak logicky smýšlejícího a fanatického člověka. Jeho moc vládnout davu, musí bát, nekonečná" - napsal podle čerstvě zveřejněných zdrojů.

xxxDuch poraženeckých nálad vůči rostoucí německé vojenské síle postupně ovládal starou Evropu. Začal se projevovat historický strach Evropanů před "tevtony" – "typickými Německými podněcovateli" (mnohých) válek.

"Mír za každou cenu!", "Lépe Hitler než revoluce", "Lépe Hitler než Stalin" - tak zastrašoval tisk tehdejší obyvatelstvo.

Tyto malomyslné nálady uměl John Davis vycítit. Na pokyn Roosewelta podnikl v létě 1937 cesty do 14 států Evropy. Bílý dům, který začal pociťovat určitý neklid ve vztazích se zákulisními aktivitami Angličanů, chtěl být v centru vývoje událostí v Evropě. Připomeňme čtenáři, že do "zvláštních vztahů anglosasů" bylo ještě daleko a Londýn hrál přesvědčivě samostatnou roli a z vysoka pohlížel na neobratné Američany na protilehlé straně Atlantiku.

Sovětská moc projevila velvyslanci Davisovi zvláštní náklonnost, když mu dovolila s jeho soukromou jachtou „Mořský oblak“, aby se mohl pohybovat v Leningradském přístavu a za doprovodu lodí baltského válečného loďstva v červenci vyplout na otevřené moře. Za měsíc trvající plavby vypracoval a odeslal do Washingtonu 12 obsáhlých hlášení o situaci v Evropě. V nich vyslovil domněnku, že válka vypukne pravděpodobně v roce 1938 nebo 1939.

Dancing situaci nazýval "sudem střelného prachu" a upozornil, že destabilita je vytvářena uměle a v konečném důsledku může propuknout (vyústit) v pohromu.

Po návštěvě Vídně a Budapešti Davice sdělil, že situace uvnitř i vně Rakouska je natolik zoufalá, že existuje reálná možnost, že Německo může pohltit Rakousko bez velkých složitostí prakticky kdykoli si bude přát.

V dopisu Eleonoře Rooseweltové, manželce prezidenta v závěru píše: Situace v Evropě je plná tragiky… Dnešní evropské myšlení je tak krátkozraké a spletité, že postupně ztrácíš naději. 19

Schylovalo se k nové válce v Evropě, ale mnozí politikové tomu nechtěli stále uvěřit s nadějí, že "vše nějak dopadne". K nim se řadil i československý prezident Edvard Beneš – jeden z hlavních hrdinů našeho příběhu.

Osobnost jistě rozporuplná, ale lze říci, že i důsledná, pokud hovoříme o přijetí odpovědných rozhodnutí. Davis se s Benešem setkal …

(pokračování - viz ZDROJ)

Zdroj interaffairs.ru, překlad iRUCZ

Původně publikováno 02.08.2017