Informace, o kterých málo víme …

VI.

(Z internetových stránek)

 

Haag: 62 procent je méně než dvě třetiny – bosenské referendum o odtržení v roce 1992 propadlo

 

Žalobkyně Hildegard Uertz-Retzlaff dokončovala 14.2.2006 křížový výslech bývalého černohorského člena předsednictva SFRJ – profesora Branko Kostice. Tento svědek svědčí v Haagu při Miloševičově obhajobě.

Výslech se týkal porušování Vanceova plánu (Vance Plan). Kostic během výslechu řekl, že neví o nějakých porušeních tohoto plánu srbskou stranou.

Ukázalo se, že zde byl jeden případ, kdy srbská strana technicky porušila Vanceův plán. Podle tohoto plánu měly být odevzdány všechny pušky i těžké zbraně jednotkám OSN. Paní Uertz-Retzlaff získala zprávu OSN, kde bylo napsáno, že u někteří krajinsko-srbských policistů bylo zjištěno, že si nechali automatické pušky.

Zpráva OSN nic neříkala o tom, že by pušky použili. Pouze byly nalezeny v jejich majetku.

Přestože pouhé vlastnění zbraně je nejmenším porušením, jaké si lze představit, se paní Uertz-Retzlaff chovala, jako kdyby svědka přistihla při nějaké obrovské lži. Jásavě vykřikla radostí: „Ale srbská strana porušila plán Vance!“.

Žalobkyně neposkytla jediný důkaz, že by se srbská strana dopustila vážného porušení, nebo jakéhokoliv útoku.

Bohužel, stejná věc nemůže být řečena o chorvatské straně. Téměř čtyři roky potom, co byl přijat plán Vance, ho chorvatská UNPA porušila akcemi „Blesk“ a „Bouře“. Výsledkem obou chorvatských akcí bylo etnické vyčištění přibližně čtvrt milionu krajinských Srbů. Paní Uertz-Reztlaff se o této drobnosti při své diskusi o porušování plánu Vance pohodlně/příhodně opomenula zmínit.

Žalobkyně dále svědka vyslýchala o dopravě materiálu JNA ke krajinsko-srbské „Teritoriální obraně“ (Territorial Defense)

Kostic potvrdil, že JNA nechala mnoho výbavy a výzbroje krajinským Srbům, když v roce 1991 opustila RSK (Republika Srbská Krajina).  Kostic dosvědčil, a zpráva generálního tajemníka OSN to potvrdila, že zbraně JNA byly umístěny do skladišť OSN a uzamčeny podle plánu Vance.

Žalobkyně se ptala svědka, co ví tom, že 30. a 40. středisko vyplácejí penze a náhrady bývalým vojákům JNA, kteří žijí mimo území SFRJ. Kostic nevěděl, protože odešel z politiky ještě před tímto ustanovením.

Výslech svědka žalobkyně dokončovala sérií dopisů a zpráv, které obviňovaly vojáky JNA umístěné v Chorvatsku z údajného špatného chování. Celé cvičení bylo k ničemu. Kostic neviděl žádné materiály, které mu žalobkyně ukazovala.

Kostic vysvětloval, že byl členem federálního předsednictva. Dále vysvětloval, že zkoumat kriminální stížnosti na vojáky JNA bylo v odpovědnosti ministerstva obrany a armádní justice.

Jedinou věc, kterou žalobkyně ukázala, byla série obvinění, která byla většinou udělána Tudjmanovou vládou, nebo zaujatými NGO. Neukázala žádný důkaz, který by obvinění podpořil, nebo výsledky nějakých vyšetřování, která mohla být uskutečněna. Všechno to byl zbytečný výstup.

Profesor Kostic provedl zdlouhavou analýzu bosenské ústavy z roku 1974, která byla v platnosti při odtržení Bosny od Jugoslávie.

Podle článku I. této ústavy byla Bosna rovnoprávným státem Srbů, Chorvatů a Muslimů, a byla nedílnou součástí Jugoslávie.

Dodatek ústavy č. 52 jasně říkal, že bosenské hranice a územní status nemůže být změněn, ledaže by se pro změnu vyslovily více než dvě třetiny oprávněných voličů. 

Když bylo 29.2.1992 referendum o odtržení Bosny, tak se pro odchod rozhodlo 62 procent oprávněných voličů, což znamená, že referendum propadlo, protože pro hlasovaly méně než dvě třetiny. Dvě třetiny je 66,6 procent a 62 procent je tedy méně než dvě třetiny.

Odtržení Bosny od Jugoslávie byla nelegální bez ohledu na to, jakou cestou bylo ukrojení provedeno. Referendum o odtržení bylo vyvoláno nelegálním způsobem, ale i kdyby legální bylo, stejně by propadlo, protože ho podpořily  méně než dvě třetiny voličů.

Když Miloševič začal svůj výslech svědka, tak už mnoho času nezbývalo.

Většina času byla využita k citaci zprávy generálního tajemníka OSN o uskutečňování plánu Vance.

Zpráva říkala, že srbská strana souhlasila/dodržovala,  a že chorvatská strana nikoliv. Dále se také ve zprávě uvádělo, že většina „srbských zločinů“ proti Chorvatům v RSK byla spáchána srbskými uprchlíky, kteří byli vyhnáni z jiných částí Chorvatska.

Miloševič dále také opravil chybný výklad jeho řeči žalobkyní Uertz-Retzlaff. Během křížového výslechu totiž prohlásila, že aktivoval srbskou rezervní/záložní  policii v souvislosti s válkami v Chorvatsku a Bosně.

Miloševič přímo četl text řeči a bylo objasněno, že policejní zálohy aktivoval v reakci na provokace uskutečněné v Kosovu a Sandžaku. Řeč neměla co dělat s Chorvatskem, či Bosnou.

Messin, 1.3. 2006  ZDROJ

 

Kauza Agim Ceku, aneb o čem se Martin Ehl bál v dnešních Hospodářských novinách zmínit

 

Včera přinesly tiskové agentury nečekanou zprávu o demisi „premiéra“ Kosova Bajrama Kosumiho. Nástupcem by se podle neoficiálních informací měl stát bývalý velitel UCK Agim Ceku.

Byl jsem zvědav, co naše deníky napíšou o rýsující se Cekuově kandidatuře. LN a MFD mlčí, Právo napsalo alespoň mini zprávičku, kde se mimo jiné uvádí „nástupcem se asi stane Agim Ceku -  exšéf kosovské osvobozenecké armády“.   

Každý, kdo se alespoň trochu podrobněji zabývá otázkou Balkánu a Kosova musí vědět, co je Agim Ceku zač. Musí to tedy vědět i Martin Ehl z Hospodářských novin, který už na téma Balkán a válka v bývalé Jugoslávii vyprodukoval  minulosti řadu podrobných článků. Nutno dodat, že vždy vyhovujících vlastníkům deníku Hospodářské noviny.

Martin Ehl i tentokrát projevil poslušnost. Ale nepředbíhejme. Pojďme si nejdříve připomenout fakta ze života Agima Ceku, se kterým měla nedávno co do činění i Česká republika.

 

 

Role Agima Ceku při operacích „Blesk“ a „Bouře“

Kosovský Albánec Agim Ceku byl původně nižším důstojníkem jugoslávské armády. V roce 1991 se přemístil do nově vznikající chorvatské armády. Rychle postupoval až na funkci brigádního generála.

V článku časopisu Janes Defense Weekly oceňují jeho roli při organizování chorvatských vojenských operací "Bouře" a útok na Medak. Obě operace zahrnovaly etnické čištění Srbů z oblasti Krajina, úmyslnou palbu do civilistů, znásilňování a systematické žhářství.

Podle Janes Defense Weekly: "vedl Ceku v roce 1993 úspěšný útok chorvatské armády na Medak a v roce 1995 byl jedním z klíčových plánovačů operace "Bouře", ve kterých rychle porazil srbské odpůrce".

Útok na Medak organizovaný Cekuem, je známý také jako "Masakr v Medaku". Čtenářům většiny zemí NATO tento pojem většinou nic neříká, ale zcela jinak je tomu v Kanadě. Její jednotky se totiž tehdy v Chorvatsku zúčastnily největší vojenské operace této země od Korejské války. V knize s názvem Tested Mettle můžeme číst podrobnosti o nasazení kanadských vojáků v rámci jednotek OSN v Chorvatsku v oblasti Medacké kapsy. Kanaďané zaútočili na chorvatské vojáky, aby zastavili jejich teror proti srbskému civilnímu obyvatelstvu. Čtyři Kanaďané byli zraněni v bitvě, při které zahynulo také téměř 30 chorvatských vojáků.

Úryvky z knižního popisu událostí v Medaku vycházely na konci listopadu 1993 v novinách po celé Kanadě. Svědectví kanadských vojáků jsou podrobně popsána: "opilý chorvatský voják se vypotácel z budovy" začíná jedna část. "Z domu byl slyšet křik dívky. Na hlavě opilého vojáka visel pár zkrvavených kalhotek".

Přes 200 srbských obyvatel „Medacké kapsy“ bylo pod Cekuovým vedením v roce 1993 zavražděno bizarními způsoby (znásilněné ženy byly zaživa zapálené/upálené). Traumatizovaní kanadští vojáci tyto hrůzné pozůstatky pohřbili a byli povzbuzeni shromažďovat důkazy. (http://www.balkanpeace.org/hed/archive/sept01/hed4073a.shtml )

Na tiskové konferenci 14. května 1999 byl mluvčí NATO Jamie Shea požádán o komentář k roli Agima Ceku v etnické čistce v době, kdy sloužil v chorvatské armádě:

"Tedy, vždy jsem jasně tvrdil to… že NATO nemá žádné přímé kontakty s UCK," odpověděl Shea. "Koho oni jmenují svým velitelem, to je úplně jejich věc. Více k tomu nemám co říci."

 

Kosovo

V únoru 1999 Agim Ceku chorvatskou armádu opustil a zamířil do rodného Kosova, kde byl v květnu 1999 jmenován vrchním vojenským velitelem UCK (KLA). 

Po obsazení provincie vojsky NATO se Ceku ujímá úkolu přeměny UCK na KPC (Kosovský ochranný sbor). Ten není ničím jiným, než přejmenovanou UCK, která pokračuje ve vládě teroru a vraždění nealbánských obyvatel Kosova. Tuto bizarní organizaci financuje USA a OSN. Během let se občas v médiích objevují informace o „zapečetěném obvinění“ ICTY proti Cekuovi. Ale „mezinárodní společenství“ nad ním neustále drží ochrannou ruku.

 

Jasně prokázána byla také vůdčí role představitelů KPC při hrůzném pogromu v Kosovu v březnu 2004. Podrobnosti například zde: http://www.commondreams.org/views/071900-107.htm

 

 

Agim Ceku a kosovsko-albánská mafie

Bývalý mluvčí UNMIK v Kosovu - Derek Chappell v jednom rozhovoru zdůraznil, že "dnešní kosovská společnost nemá žádné problémy s organizovaným zločinem, ale je na něm přímo postavena". Bývalý "generál" UCK Agim Ceku, nynější velitel TKM/KPC (Ochranný sbor Kosova vzniklý přejmenováním UCK), je považován za součást nejvyšší vrstvy mafie. Ceku vlastní obchodní hotelovou společnost "Sloga" v Prištině. Dále vlastní prištinské hotely "Grand" a "Bozur" a více než 60 nočních klubů po celém Kosovu, které jsou považovány za hnízda ilegálních obchodů, pašování drog, zbraní a také centra prostituce. Se všemi těmito aktivitami je spojováno i jméno Hasima Thaciho (bývalý hlavní šéf UCK).

Agim Ceku byl v minulosti již dvakrát zadržen na základě zatykače Interpolu. Dokonce se pohyboval i na území České republiky, kde probíhal "záchranářský výcvik" mužů z TKM/KPC. Při cestě z Prahy byl zadržen na letišti v Budapešti, ale po intervenci správce Kosova musel být propuštěn.

Více podrobně o Cekuově pobytu v České republice, včetně „odborných“ vyjádření našich politiků (Vidím, Langer, Gross) najdete česky tady, opravdu to stojí za přečtení: http://sweb.cz/messin/kauzaceku.html

 

Co napsal Martin Ehl o Cekuovi v dnešních HN?

Jak už jsem napsal – české deníky zprávu vesměs ignorovaly, kromě mini zprávičky v Právu. Sdílnější byly Hospodářské noviny v článku nazvaném  „Kosovo mění premiéra a další předáky“. Pod článkem je místo podpisu v závorce zkratka „me“ (me). Což u HN ukazuje pouze na jednoho možného autora, který se zabývá zahraničím a otázkami Balkánu, a tím je Martin Ehl.

Co nám tedy Ehl o Cekuovi prozradil? Tady to je: „Nástupcem Kosumiho by se podle neoficiálních informací měl stát Agim Ceku, dosavadní velitel Kosovského ochranného sboru (teritoriální a civilní obrany vzniklé z povstalecké armády). Tento bývalý důstojník jugoslávské armády má pověst rozhodného a energického vůdce. Je považován za silně prozápadně orientovaného a má v poslední době (!) velmi dobré vztahy s mezinárodní správou Kosova“.

To je vše, co Ehl čtenářům o Cekuovi v samém závěru článku prozradil. Zatímco  v jiných případech neváhal přehánět při démonizaci Srbů, tak k Cekuovi se staví velmi opatrně. Většinu informací, které jste mohli číst v předchozích odstavcích má Ehl jistě k dispozici..

Messin, 2.3.2006

 

Haag: Bývalý člen chorvatského parlamentu svědčí o začátcích konfliktu v Chorvatsku

 

15.února 2006 dokončil své svědectví bývalý člen předsednictva SFRY| za Černou Horu profesor Branko Kostic.

 

Miloševič prostřednictvím křížového výslechu svědka vyjasnil i řeč, kterou pronesl v Borovo Selu v roce 1991. Žaloba ho totiž obviňuje, že řečí vyvolal u místních lidí bojové šílenství. Když ale bylo Kosticovi umožněno, aby citoval text projevu, tak se ukázalo, že řeč byla zaměřená na uklidnění chorvatské a srbské populace, kterou by měla chránit JNA.

Kostic také svědčil, že JNA nezničila Dubrovník. Svědek řekl, že JNA měla nařízeno nestřílet na staré město, a že také na staré město nestřílela. Dále řekl, že Chorvatsko inscenovalo útoky proti starému městu a používalo ho jako palebné postavení.

Po Kosticově odchodu zaujal svědecké místo profesor Marko Atlagic. Ten byl v letech 1990-1992 poslancem chorvatského parlamentu ("„Croatian Sabor"“), kde zastupoval oblast Benkovac.

Profesor svědčil, že Miloševič neřídil žádné zločinné spolčení/spiknutí proti Chorvatsku. Podle Atlagice to byl naopak Tudjman, který měl plán zničit Jugoslávii, vyhnat srbské obyvatelstvo, a podmanit si část Bosny, Srbska a Černé Hory.

Aby své tvrzení o Tudjmanově plánu  prokázal, citoval profesor z programu  přijatého na prvním sjezdu Tudjmanovy politické strany HDZ. Stranická politika obhajovala stát Velké Chorvatsko a návrat k hranicím státu Nezávislé Chorvatsko (NDH), který existoval během druhé světové války. Tento stát byl řízen pro-fašistickými nacisty, kteří se nazývali Ustašovci.

Atlagic svědčil, že Tudjman svého času obhajoval ideologii „Velkého Chorvatska“ . Svědek četl z knihy, kterou Tudjman napsal v roce 1964. V téhle knize Tudjman obhajoval zničení Jugoslávie a návrat hranic bývalého státu NDH. Kvůli této knize se dostal Tudjman dokonce do vězení.

Podle svědka se fašistické provokace v Chorvatsku odehrávaly už před rokem 1989. Připomněl události, kdy se opilé gangy Chorvatů toulaly ulicemi, vykřikovaly jména Ante Starevice a Ante Pavelice a říkaly, že „Srbové by viseli na vrbách“ , pokud by Chorvatsko dostalo samostatnost. Chorvatské orgány/úřady  podle svědka na tyto události nijak nereagovaly.

Ante Starevic je známá chorvatská osoba, která oponovala Jugoslávii. V roce 1870 psal, že Srbové jsou “odporný potěr, hnusní otroci, lidé vhodní jen pro sekyru“.

Ante Starevic založil v roce 1861 politickou stranu HSP. Tato strana vytvořila ozbrojenou teroristickou frakci, ze které později vznikli Ustašovci. Tito lidé se k moci dostali v roce 1941, když Němci zabrali Jugoslávii, a založili stát Nezávislé Chorvatsko (NDH).

Nehledě na jeho fašistickou ideologii je Starcevic v Chorvatsku široce uznávaný. Chorvaté ho označují jako „otce chorvatského národa“ a chorvatská vláda dodnes tiskne jeho podobiznu na bankovky měny Kuna.

Ante Pavelič byl vůdce, nebo poglavnik ustašovského státu NDH během 2.světové války. Pavelič je vidět na tomto obrázku při setkání s Adolfem Hitlerem.

 

Profesor Atlagic svědčil, že koncem 80tých a začátkem 90tých let neudělala chorvatská policie nic, aby zastavila fašistické provokace. Svědek řekl, že chorvatské orgány se dokonce zapojily.

 

Atlagic svědčil, že památník obětí fašismu v Záhřebu byl zničen a nahrazen pomníkem Mile Budaka. Budak byl ustašovský ministr vzdělávání, který navrhl takzvaný „zákon o ochranu árijské kultury a chorvatského lidu“ který zakázal Židům být ve veřejných funkcích v Chorvatsku.

22.července 1941 Budak pronesl projev, který definoval ustašovskou strategii. Doslova řekl: „jednu část Srbů musíme zabít, druhou třetinu transportovat, a zbytek přijme katolickou víru… Naše nové Chorvatsko se do deseti let stane katolickým.“

Svědek vzpomínal, jak jednou Chorvatsko zakázalo Srbům položit pamětní věnce v prostoru bývalého koncentračního tábora Jasenovac.

Kromě ničení a odstraňování protifašistických památníků Atlagic připomněl některé hrůzné výroky Franjo Tudjmana.

Když se Tudjman v roce 1989 účastnil konference německého diplomatického sboru, tak prohlásil, že Krajina by se „zbarvila krví“, jakmile by se stal prezidentem.

Svědek také líčil neslavné Tudjmanovo prohlášení, kdy řekl: „Děkuji Bohu, že moje manželka není Srbka, nebo Židovka“.

Profesor Atlagic prezentoval u soudu text prohlášení z roku 1997, kde Tudjman v chorvatském parlamentu (Croatian Sabor) říkal, že největším jeho prezidentským úspěchem bylo etnické vyčištění Srbů. Svědek toto prohlášení dal do souvislosti s dřívějším Tudjmanovým prohlášením z roku 1990, kdy řekl, že 250.000 Srbů by mělo opustit Chorvatsko.

Kromě nepřátelských prohlášení chorvatského vedení byli Srbové vyčištěni z chorvatských škol a policie. Chorvatsko šlo dokonce tak daleko, že srbochorvatský jazyk přejmenovalo na chorvatštinu.

Žádná fašistická vláda by nebyla kompletní bez násilí proti „nežádoucím“ menšinám, a Tudjmanova vláda nebyla žádnou výjimkou.

Profesor Atlagic řekl, že mezi léty 1990 a 1992 Tudjmanova vláda vypálila přes 4.000 srbských domovů v západní Slavónii.

V březnu 1991 se běsnící chorvatští fašisté prohnali městem Zadar a během pouhé jedné noci zničili 350 srbských obchodů a domů.

Svědek také svědčil, že chorvatští fašisté zničili více než 160 srbských pravoslavných kostelů.

Dokonce i chorvatští politici nazývaní jako „umírnění“ učinili některá pobuřující prohlášení. Atlagic svědčil, že 2.března 1992 Stjepan Mesič řekl na shromáždění v Gospiči:  „jestli bude mít Chorvatsko vlastní stát, tak se tam Srbové vejdou pod jediný deštník.“ Stjepan Mesič je přitom současným chorvatským prezidentem a svědčil dříve v procesu jako svědek obžaloby. Mesič si také už v minulosti (v sedmdesátých letech) odpykal menší trest ve vězení za kriminalitu.

Všechny tyto důkazy ukazují, že krajinští Srbové byli přinuceni jít do války, aby se ubránili fašistickému chorvatskému státu, který se nijak netajil  plány na jejich vyhlazení. Tyto skutečnosti úplně mění a jsou v rozporu s tvrzením obžaloby, že za válku byl odpovědný Miloševič.

Soudci i obžaloba učinili během svědectví profesora Atlagice časté zásahy a přerušení, aby Miloševiče donutili dostat se otázkami k podrobnostem o jednotlivých incidentech v obvinění.

Jenomže zaměření pozornosti na jednotlivé podrobnostmi incidentů by bylo pro Miloševiče tou nejhloupější strategií, jakou by mohl přijmout. Jedinou věcí, která ho má spojovat s chorvatským a bosenským obviněním, je tvrzení obžaloby, že vedl obrovské spiknutí, ale toto nechala obžaloba odejít do neurčitého stavu. Obžaloba měla ve zvyku říkat, že cílem spiknutí bylo vytvoření „Velkého Srbska“, ale tuto tezi opustila a nenahradila ji ničím jiným.

Ukázáním, že vypuknutí války bylo výsledkem násilných muslimských a chorvatských provokací, a tím, že ukázal, že žádné srbské spiknutí neexistovalo, Miloševič úplně vyvrátil tvrzení předložené obžalobou, a tudíž učinil specifická obvinění bezvýznamná/nepodstatná.

Miloševič určitě zaměří svou pozornost na některé specifické incidenty za účelem obrany srbských lidí a zjištění pravdy o jistých událostech, ale nemusí to dělat za účelem prokázání vlastní neviny, protože mezi ním a těmito zločiny není žádné spojení.

Messin, 8.3. 2006   

 

 Gruzie: Tisíce lidí včera demonstrovaly proti Saakašvilimu

 

V gruzínském hlavním městě Tbilisi i dalších městech vyšly ve čtvrtek do ulic tisíce lidí. Lidé kritizovali vládu a žádali rezignaci prezidenta Saakašviliho.

George Soros sponzoroval „růžovou“ revoluci a vyplácel dokonce gruzínské vládě mzdu.

Silně prozápadně orientovaného Saakašviliho dosadila k moci tzv. „růžová“ revoluce, které hlavní sponzorem byl americký finančník a spekulant maďarského původu George Soros. Časopis Týden (29.3.2004) psal dokonce o skutečnosti, že Soros dal dohromady fond, jenž bude vyplácet mzdu zaměstnancům státní správy. Prezident Saakašvili bude dostávat 1500 dolarů, ministři 1200. Podle nových vládců v Tbilisi povedou jejich, na gruzínské poměry vysoké mzdy, ke zmenšení korupce ve státě. Do fondu přispěla Sorosova nadace a dvě tajené americké podnikatelské korporace. (http://sweb.cz/messin/soros.html)

 

Saakašvili vytvořil „superprezidenstký systém“, omezuje svobodu tisku a vyhrožuje „nevhodným“ politickým stranám

 V týdeníku Sondy vyšel 7.7.2005 zajímavý článek „Stíny na růžové revoluci“ od Jiřího G. Müllera. Zde se můžeme dočíst, že prezident po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Také v zemi postupně eliminuje plnou svobodu tisku, jež v minulosti umožnila prosadit růžovou revoluci. Od revoluce zbyly v hlavním městě Tbilisi pouze čtyři z původních šesti televizních stanic, přičemž jedna z nich byla „prodána“ bratrovi prezidentova poradce pro národní bezpečnost a druhá příteli ministra obrany. Žádosti o nové televizní licence byly zamítnuty.

Všeobecně stoupá vládní nátlak na politické novináře a investigativní žurnalistika vůbec neexistuje. Vládní tlak se projevuje i v politické oblasti. Parlament schválil zákony, podle nichž ústřední i volební komise budou sestaveny pouze z lidí jmenovaných prezidentem Saakašvilim, bez zástupců opozičních stran, což vyvolává obavy o svobodu příštích voleb.

Postoj k opozici  také charakterizuje nedávné prohlášení gruzínského prezidenta, že strany, jež budou proti přítomnosti zahraničních sil na území Gruzie, či budou odmítat její členství v Evropské unii, budou „postaveny mimo zákon“.

Prezident Saakašvili se netají, že cílem jeho vlády je vstup Gruzie do NATO a do Evropské unie.

 

 

Saakašvili se neodvážil předstoupit před demonstranty

Demonstrace lidí vyjadřuje rozčarování ze Saakašviliho vlády, od které lidé očekávali zlepšení ekonomické situace. Saakašvili se však neodvážil předstoupit před dav a zůstal skryt v bezpečí.

„Prezident říká, že ceny potravin vzrostly jen trochu, ale to je lež. Například maso, které si nemůžu dovolit koupit dětem, stojí nyní dvakrát tolik než před dvěma lety“, říká demonstrující vdova Tamriko Georgadze, která přišla o práci  kvůli položení státního podniku, kde pracovala jako inženýr. Nyní se živí jako prodavačka v kiosku.

Messin, 10.3. 2006 

ZDROJ: http://www.sun-sentinel.com/news/nationworld/sfl-ageorgia10mar10,0,459077.story?coll=sfla-news-nationworld

Antiwar.com: Demokracie v akci – opětná podpora teroristům

 

Milan Babic, bývalý prezident odtržené republiky Srbská Krajina, (v dnešním Chorvatsku) byl v pondělí objeven mrtev ve své prozatímní cele vězení Scheveningen, které slouží haagskému tribunálu, nalezen mrtvý. Údajně měl spáchat sebevraždu. Před dvěma roky spolupracovaluzavřel dohodu/obchod s inkvizicí, a přiznal se k jednomu obvinění (nespecifikovanému) ze zločinů proti lidskosti. Za to byl „odměněn“ 13 roky vězení a závazkem svědčit proti dalším Srbům obviněným na žádost inkvizice.  Ve Scheveningenu byl za účelem svědčit proti dalšímu vůdci krajinských Srbů, Milanu Marticovi.

Holandské úřady označily Babicovu smrt za sebevraždu, přestože bylo inkvizicí nařízeno vyšetřování. Žádné známky sebevraždy se nenalezly, a také cela, kde byl držen, nebyla pod stálým dozorem. Mezitím se od Záhřebu k Bělehradu šíří množství spekulací ohledně možných motivů sebevraždy, a stejně tak vraždy.

Sebevražedný příběh právě nyní odvedl pozornost od největšího vývoje v regionu: jmenování podezřelého teroristy a údajného válečného zločince prozatímním „premiérem“ Kosova.

 

Náš muž Agim

 Minulou středu oznámil Reuters, že „ministerský předseda“ Bajram Kosumi odstoupil pod tlakem – pravděpodobně  Albánců, ale ve skutečnosti to byl tlak „západních radících/instruujících států , které pečlivě řídí/vedou OSN řízenou srbskou provincii během rozhovorů o nezávislosti (zvýraznění přidáno). Jeho strana, Spojenectví pro svobodu Kosova (AAK) rychle navrhla Agima Ceku jako náhradu za Kosumiho. Ceku je snad nejvíce proslulý tím, že byl „vojenským velitelem“ „Kosovské osvobozenecké armády“ (KLA). Ještě předtím byl důstojníkem chorvatské armády, kde velel jednomu z oddílů a zúčastnil se  etnické čistky („operaci Bouře“), kvůli které haagský tribunál nyní žaluje jeho nadřízeného. Po okupaci Kosova  roce 1999 se Ceku stal velitelem „Kosovského ochranného sboru“- výnosného úřadu pro veterány UCK (KLA).  Tento post si Agim Ceku stále drží.

Další zprávy o Kosumiho rezignaci a Cekuově jmenování už vynechávají „západní radící státy“ a naznačují albánské politikaření; ale dobře informované zdroje na Balkáně už tvrdí,, že nahrazení Kosumiho bylo organizováno Washingtonem. Stejné zájmy, které podpořily dalšího velitele UCK Ramushe Haradinaje –   v reakci na obžalobu ICTY – mají nyní záměr instalovat jiného z jejich UCK mazlíčků jako vůdce Albánců v Kosovu.

Bělehrad samozřejmě protestoval proti jmenování Agima Ceku,  místodržícího OSN, aby to zablokoval – k čemuž má plnou pravomoc. Místodržící Petersen  odmítl  sdělil, že jmenování Ceka bylo „demokratické“. Imperiální vyslanec k jednáním o statusu Kosova Martti Ahtisaari dokonce řekl, že „politické strany mají právo organizovat svou práci jak si přejí…můj úkol je se zabývat vládou, která přijde.“

 

Avšak stejné impérium, které najednou objevilo „demokracii“ a respekt vůči vládám, které „přijdou“ odporovalo masivní čistku zvolení vedoucích pracovníků v Bosně, bez oprávnění a důkazů, čistě z pouhého rozmaru místního místokrále.

 

Skutečnost, že Slobodan Miloševič, tehdy prezident Srbska, reprezentoval bosenské Srby na mírových jednáních v Daytonu v roce 1995 je často používána jako samozřejmý důkaz, že měl kontrolu nad jejich akcemi v bosenské válce; co každý zapomíná je skutečnost, že Miloševičova přítomnost byla vynucena obviněním bosensko-srbských vůdců z válečných zločinů haagským tribunálem během bombardování NATO (stejně jako téměř o čtyři roky později obviněn sám Miloševič) obrany srbských pozic v Bosně. Nikdo tehdy nemluvil o demokracii, nebo o vládách, které tam „vzniknou“.

 

 

Bouře nad Kosovem

Daleko od toho, aby byla nějakým druhem spontánní milice, nebo „lidovým hnutím odporu“, byla UCK (KLA) velmi dobře organizovanou a centralizovanou entitou. Měla jasný řetěz rozkazů a zodpovědnosti s Cekuem na vrcholu. Jeden americký diplomat označil za „teroristy“  projevil udivující výlev upřímnosti. Ramush Haradinaj, jeden z Cekuových podřízených, byl obviněn z válečných zločinů haagským tribunálem (ačkoliv rychle propuštěn, a dokonce se tiše zabývá politikou), ale Ceku nebyl nikdy jakkoliv vyšetřován – ani za roli v masakrech v Chorvatsku, nebo odpovědnost za zločiny UCK.

 

V dubnu 2003 zemřeli dva veteráni UCK při předčasném výbuchu, zatímco se pokoušeli vyhodit do povětří srbský vlak. Incident donutil tehdejšího místokrále Michaela Steinera k  výroku, že „albánská národní armáda“ je teroristická organizace. Lajdáčtí teroristé byli spojenipozději spojeni s Cekuovým KPC („Ochranným sborem Kosova“) .  Harri Holkeri  Agima nechal propustit ze slovinského vězení, když byl zatčen v říjnu 2003 na základě zatykače Interpolu, který byl založen na srbských kriminálních obviněních proti jeho osobě. Holkeri prohlásil, že „Srbsko a Černá Hora už nemá pravomoc nad občany (!) Kosova .

 

Podle líčení  z roku 1999 to byla právě akce „Bouře“, která inspirovala Cekua k vizi etnicky čistého Kosova:

„Podle překladu chorvatských zpráv ze 14. Května (BBC) Ceku vydal prohlášení, které říká: je jenom jedna cesta ven. A to jsme obhajovali od samého začátku: konečná porážka srbské armády a jejich vyhnání z Kosova; porážka podobná té, jakou oni* utrpěli v Chorvatsku.“

(*Samozřejmě, že Cekuovo „oni“ znamená „srbskou armádu“, kterou zmiňuje už dříve ve větě; vyhnání vysvětluje úmyslným srovnáním s Chorvatskem, kde nejen armáda, ale všichni Srbové na území zaplaveném chorvatskou armádou byli vyhnáni – nebo zabiti.)

Toto je muž, kterého impérium právě instaluje jako „ministerského předsedu“ okupované srbské provincie.

 

Pomatený Bělehrad

Mezitím Brusel a Washington žádají Bělehrad, aby do dubna našel, zatknul a vydal bývalého velitele bosensko-srbských jednotek Ratka Mladiče. Srbský premiér Vojislav Kostunica, že „srbským primárním zájmem je tento případ vyřešit a dokončit spolupráci s haagským tribunálem.“  Dokud jeho primárním zájmem  není Kosovo, mělo by impérium být velice šťastné.

Je velká možnost, že Koštunicův požadavek na zablokování Cekuova jmenování se změní na tichý souhlas, jakmile bude jeho jmenování oficiální. Zkušenosti naznačují, že Bělehrad si může stěžovat na špatné zacházení a nátlak, ale nakonec se vždycky skloní.

 

Bez šťastného konce

Až další kolo „rozhovorů“ o budoucnosti Kosova,  pokud můžeme věřit imperiálním vědátorům – začne, Ceku by už měl být pohodlně usazen  v premiérském křesle. Samotné hovory byly odsunuty až na 20.března.  

Není těžké vidět, kam věci na Balkáně směřují. Ale místo míru, stability, a poslušnosti, po které impérium prahne, povede tento kurs k další nenávisti, násilí a tyranii. Impérium může udávat směr, ale bude to jen předstíraný příběh, který určitě nebude mít šťastný konec.

Messin, 10.3. 2006 

   

 

Miloševičova smrt spustila lavinu mediálních lží

 

Všichni už to víte. Bývalý jugoslávský prezident Slobodan Miloševič je mrtvý. Jeho tělo bylo nalezeno 11.3. 2006 v cele haagského vězení Scheveningen.

Ponechám nyní stranou dosud plně nevyjasněné okolnosti jeho smrti. Předpokládám však, že nejpravděpodobnější příčinou bude infarkt. Otázkou zůstává přítomnost některých cizích látek v krvi, které mohly činnost Miloševičova oslabeného srdce ovlivnit. Nechci se předem pouštět do žádných spekulací. Čekám na další informace, které určitě přijdou. Troufám si však  tvrdit, že nejméně pravděpodobná je sebevražda.

Ještě v pátek Miloševič telefonicky hovořil s představitelem Socialistické strany Srbska Miloradem Vucelicem  a řekl mu „neměj obavy. Nezničí mě a nezlomí mě. Já je všechny porazím“. Vucelic však také řekl, že bylo jasné, že je Miloševič velmi nemocný.

 

Během dneška také ruský ministr zahraničních věcí Lavrov potvrdil, že na ruské ministerstvo zahraničí skutečně přišel Miloševičův dopis, který napsal den před svou smrtí. V dopise si stěžoval na špatný způsob léčby a žádal Lavrova o pomoc. Lavrov dále uvedl, že Rusko má právo na nedůvěru k vyšetřování smrti Miloševiče, kterou provádí haagský tribunál. Reagoval tak na nedůvěru, kterou ICTY vyjádřil Rusku tím, že nepustil do Moskvy Miloševiče na léčení, i když se Rusko zaručilo, že se vrátí.

Smrt Slobodana Miloševiče přirozeně vyvolala velmi silnou mediální odezvu. Na obrazovce zpravodajského kanálu ČT se v sobotu poměrně rychle objevuje její zaměstnanec Matyáš Zrno. S napětím očekávám Zrnovo hodnocení dosavadního průběhu procesu a hlavně odpověď na otázku redaktora, proč se proces táhne tak dlouho. Očekávám, že se zmíní o problémech tribunálu cokoliv dokázat, nebo alespoň nějaká skutečná fakta. Slyším ale pouze výroky typu:

„Miloševič prodlužoval soud dlouhými monology a politickými projevy“, „vyslýchal (chudáky) svědky celé hodiny a dny“, „soudci ho dokonce někdy (!) museli přerušit“, „Miloševič prodlužoval proces zdravotními přestávkami“

Vidím, že ze Zrna žádná faktická skutečnost prostě nevypadne. Později se na stejném kanále objevuje vedle Zrna i bývalý zpravodaj OSN pro bývalou Jugoslávii Jiří Dienstbier. Ten už na rozdíl od Zrna odpoví redaktorovi na otázku, proč se proces táhne tak dlouho pravdou:

„Proces trval tak dlouho protože se žalobcům stále nedařilo Miloševičovi prokázat vinu.“

Dále se Jiří Dientsbier zmiňuje o dalších věcech, které jsou pro Zrna zjevně tabu. Mluví o tom, že před soudem měli stanout také Hasim Thaci, Agim Ceku, Tudjman a Izetbegovič. Zrno s podivným výrazem sleduje Dienstbiera a mlčí…Netroufám si říci, se mu  té chvíli honí hlavou.

Zrno na ČT byl ale jen slabým odvarem toho, co dnes následovalo v tištěných médiích. Jednoznačně nejhorším vrcholem propagandy byla nejčtenější MF Dnes. 

Například komentář od Teodora Marjanoviče (redaktor MF Dnes) s názvem „Strůjce balkánských válek zemřel, aniž byl potrestán“.  Podle Marjanoviče Miloševič „zemřel daleko od zemí, které ztýral a zničil“. V komentáři nejsou vůbec žádná fakta, nicméně  autor neváhá Miloševiče opět srovnat přímo s Adolfem Hitlerem „patří do stejné kategorie jako Adolf Hitler“. Marjanovič se domnívá, že Miloševič rozdmýchal na Balkáně nacionalistickou zášť. Nehledě na průběh procesu i skutečnost Marjanovič klidně napíše, že „Miloševičovi hrdlořezové prováděli svoje dílo zkázy“.

Vrcholem propagandy je ovšem článek „Rozpad Jugoslávie: deset let bojů“ , který napsal v dnešním MF Dnes Stanislav Drahný. Kromě toho, že autor a  vedoucí zahraniční redakce listu neváhá nazvat Miloševiče bulvární přezdívkou „balkánský řezník“, zde podává absolutně zkreslený obraz konfliktu v bývalé Jugoslávii.

Autor se poslušně drží imperiálního scénáře, který tvrdí, že Srbové zaútočili na všechny ostatní. Ani slovo o chorvatském nacionalistickém teroru proti Srbům na začátku devadesátých let a vzestupu ustašovského fašismu. Ani slovo o předčasném uznání Chorvatska na nátlak Německa, bez dohody o právech Srbů žijících v Chorvatsku. Ani slovo o skutečnosti, že mezi roky 1990 a 1992 Tudjmanova vláda vypálila přes 4.000 srbských domovů v západní Slavónii. Ani slovo o bosenském referendu o nezávislosti, kterou odmítlo více než 1/3 obyvatel Bosny a Hercegoviny. Ani slovo o tom, že v Bosně probíhala klasická občanská válka, které se aktivně účastnila všechna etnika. Podle Drahného prostě Srbové vzali zbraně a začali všechny najednou zabíjet.

Podle autora „dali vůdci bosenských Srbů svolení k masakru ve městě Srebrenica“. Jak na toto autor přišel ??? I při „procesu“ s generálem Krstičem, který dostal 35 let za Srebrenicu bylo řečeno, že generál žádný rozkaz nevydal, ani o žádných popravách nevěděl. Jeho „vina“ spočívala v tom, že měl údajně předvídat „genocidu“.

Další klasickou lží je vyjádření, že „za nečinného přihlížení nizozemských jednotek OSN zde srbská polovojenská komanda povraždila osm tisíc místních mužů a chlapců“ . Pokud Holanďané něco na vlastní oči viděli, potom to bylo pouze nakládání lidí do autobusů. Ženy a děti poslali „genocidní“ Srbové na muslimské území do Tuzly, část mužů zajali (o pozdějším osudu části z nich se vedou spory) a rozhodně těch zajatých a už vůbec ne popravených nebylo 8.000. Většina mrtvých mužů ze Srebrenice zahynula při zmateném útěku a pokusech probít se. Došlo zde i k jednotlivým popravám, ovšem nikdo nikde nedokázal, že by byly prováděny na něčí rozkaz, natož na rozkaz bosensko-srbských vůdců. Jednalo se spíše o jednotlivé msty místních milicionářů za masakry páchané na Srbech Muslimy v předchozích letech v okolních vesnicích. Hlavně zde řádil muslimský velitel Srebrenice Naser Orič, který proslul především masakry srbských civilistů, včetně žen a dětí o pravoslavných vánocích. 

Více o Srebrenici podrobně zde: http://sweb.cz/messin/srebrenica5.htm 

Svérázným způsobem si Drahný poradil s popisem chorvatského vyčištění Krajiny. Největší čistku války, kdy bylo nenávratně vyhnáno přes 200.000 Srbů za souhlasu US vlády popisuje následovně : V té době již měli Chorvati Krajinu pod kontrolou. Část tamních Srbů musela odejít.“

Podle autora začalo vyhánění Albánců z Kosova už  roce 1995 (!). 

Na závěr článků Drahný vychvaluje přítomnost logistické základny Američanů na území Makedonie. Ta prý měla přispět k tomu, že Makedonie zůstala víceméně ušetřena válečné zkázy. Už nedodává, že maličká Makedonie musí na svém území trpět řádění albánských guerill a ozbrojenců z bývalé UCK, kteří vesele se zbraněmi přebíhají přes od roku 1999 už srbskými pohraničníky nechráněnou  hranici ze sousedního Kosova.

Jedním ze světlých míst v dnešní lavině lží je článek od historika Jana Pelikána v deníku Právo. Spoluautor knihy „Dějiny jihoslovanských zemí“( LN 1998) v článku „Smrt, jež je v kontextu balkánské krize už jen banalitou“  mimo jiné uvádí:

 „proces byl veden nanejvýš neobratně. Obžaloba, neschopna přesvědčivě dokázat Miloševičovy zločiny, proces zpolitizovala. Snažila se, aby ortel nad Miloševičem především ospravedlnil postup velmocí v balkánské krizi. Rozsudek by se býval stal předmětem trvalého oprávněného zpochybňování.“

Pěkně to vyjádřil i Štěpán Kotrba v Britských listech, kde mimo jiné napsal:

„Prezident Miloševič ale odsouzen nebyl. Nikdy. Proces, který jej měl odvést do doživotního žaláře, se žalobcům rozpadl pod rukama, ač se Miloševič jako právník hájil před tribunálem z obvinění z válečných zločinů, ze zločinů proti lidskosti a z genocidy sám. Zemřel tak nikoliv odsouzený zločinec, ale prezident jednotné federativní socialistické republiky Jugoslávie - multietnického a multikulturního státu, který hájil do posledního dne svého života. Na tomto faktu nezmění nic ani nedovzdělaní redaktoři Mladé fronty Dnes.“

http://www.blisty.cz/2006/3/13/art27472.html

 

 

Miloševičova smrt je pro „Nevhodné zprávy“ bezesporu významnou událostí. Domnívám se, že právě díky tomu, že jsem na nich začal zveřejňovat informace a články o dění při procesu s Miloševičem, značně narostl počet návštěv. Rostoucí počet čtenářů, kladných ohlasů i odkazů na moje články v řadě internetových diskusí mi dodává sílu pokračovat. Už to ale nebude ono. Přestože původním smyslem „Nevhodných zpráv“ rozhodně nebylo pouze informování o procesu v Haagu, tak to nutně vyplynulo z okolností. Hlavní média mě svým ignorováním procesu donutila soustředit se hlavně na něj. Možná nyní bude více času i na jiné oblasti, které jsem v poslední době kvůli procesu zanedbával. Ještě nevím…

Messin, 13.3. 2006

 

The Guardian: Miloševičův případ by u řádného soudu nikdy neobstál

John Laughland (The Guardian, 14.3.2006) Byl jsem jedním z posledních západních novinářů, který se setkal se Slobodanem Miloševičem. Protože jsem měl být zavolán do Haagu jako potenciální svědek, tak jsem s ním strávil loni v lednu hodinu v jeho cele. Stejně jako většina těch, co se s ním setkali, jsem ho shledal zdvořilého a inteligentního. „My vyhrajeme“, řekl mi. „Svoboda je univerzální hodnota. Nemají proti mně žádný důkaz.“

Taková sdělení budou šokovat ty, kdo byli ujišťováni, že Miloševič byl nacionalistický diktátor usilující o založení rasově čistého Velkého Srbska. Jenomže civilizované společnosti nebývají ochotny odpouštět/prominout svá odsouzení vycházející z  přesvědčení o zločinnosti, která jsou založena na nenávistných kampaních.

Skutečností zůstává, že Miloševičovi nepřátelé nebyli schopní během čtyři roky trvání procesu předvést ani jediný zuřivý/fanatický nacionalistický, natož rasistický výrok z jeho úst, a ani jediný svědek za celou dobu nesvědčil, že by Miloševič nařídil nějaké válečné zločiny.

Místo toho střídající se svědci po dva roky do nynějška svědčili, že v Kosovu nebyla genocida, ani žádný plán vyhnat civilní albánské obyvatelstvo. Dále svědčili, že Miloševič nemohl být zodpovědný ani za rozpad Jugoslávie, ani za následující občanskou válku v Bosně a Hercegovině.

Stanovení trestní odpovědnosti je exaktní věda a skutečnost je taková, že Miloševič neřídil Jugoslávii, když se rozpadla. Příkaz sdělující jugoslávské  (multi-etnické) armádě v roce 1991, aby bojovala v secesionistických státech Chorvatsku a Slovinsku, byl dán hlavou federální vlády, Ante Markovičem, miláčkem západu – a západní intervence učinila situaci ještě o hodně horší. Miloševič je často obviňován z narušení rovnováhy jugoslávské federální ústavy, ale málokdo vážně věří, že politický systém modelovaný ve Švýcarsku měl nějakou šanci dlouho přežít Tita. 

Haagský tribunál představil oficiální obvinění proti Miloševičovi v květnu 1999, kdy vrcholil útok NATO na Jugoslávii, ve zřejmé snaze útok ospravedlnit. Až o rok a půl později,  a zároveň sedm až deset let po událostech bylo přidáno obvinění za Bosnu a Chorvatsko. Toto přidání bylo učiněno pravděpodobně proto, že si žalobci uvědomili, že tvrzení NATO o genocidě v Kosovu nemůže odolat soudnímu řízení. Jenomže obvinění za Bosnu a Chorvatsko byla také problematická. Miloševič vždycky popíral mravní i právní odpovědnost za krutosti spáchané bosenskými Srby například v roce 1995 ve Srebrenici, protože jako prezident sousedního Srbska neměl na starost/nebyl odpovědný za  Bosnu, nebo bosenské Srby. Dokonce i kdyby měl na bosenské Srby vliv, tak je tu ještě dlouhá cesta k trestní odpovědnosti.

Pokud by Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) byl řádným soudem, potom by obvinění proti němu musela být už dávno odmítnuta. Bohužel, ICTY je velmi zpolitizovaný orgán, vytvořený iniciativou těch samých států, které napadly v roce 1999 Jugoslávii a jehož soudci se sami zostudili porušováním pravidel, aby obžalobě usnadnili nemožný úkol. V roce 2004 vnutili Miloševičovi obhájce, ačkoliv samotné stanovy ICTY říkají, že obžalovaní mají právo se hájit sami, a to dokonce i přestože věděli, že byl příliš nemocný, aby mohl před soud předstoupit. Tímto chtěli docílit, aby Miloševič pouze sledoval průběh procesu na monitoru v cele, bez možnosti vyjadřovat se k dění v soudní síni. 24.února 2006 odmítl tribunál Miloševičovu prosbu, aby mohl být přemístěn na srdeční kliniku: za čtrnáct dní zemřel.

Poznámka mess - Zde musím citovat vedoucího týmu ruských lékařů, který prověřoval výsledky autopsie nizozemskými lékaři. Leo Bokeria po tom, co pochválil profesionalitu nizozemských lékařů provádějících pitvu, řekl: „Miloševiče bylo možno vyléčit operací, jak se to dnes běžně dělá v mnoha zemích světa. V případě Miloševičovy léčby se stala hrubá chyba, a to v zemi, kde existuje prvotřídní lékařská péče.“ (ČTK, 15.3. 2006)

Na základních západních hodnotách je asi něco shnilého, pokud Carla del Ponte nyní říká, že Miloševič unikl spravedlnosti tím, že umřel, ale nemíní tím to, že unikl řádnému procesu, nýbrž verdiktu vinen. V den, kdy začneme věřit tomu, co chceme, kompletně opustíme zákonnost/právní normy.

Překlad Messin, 15.3. 2006  ZDROJ:

http://www.guardian.co.uk/comment/story/0,,1730274,00.html



Teorie Haagu a médií o Miloševičově úmyslném braní léku je účelový nesmysl, který má zbavit tribunál odpovědnosti za jeho smrt

 

U příležitosti smrti Slobodana Miloševiče haagský tribunál a západní média vytvořili komplikovanou konspirační teorii ve zřejmém úsilí osvobodit tribunál od zodpovědnosti.

Podle této teorie spiknutí bral Miloševič tajně lék Rifampicin, který účinně blokoval jeho léky proti vysokému tlaku. Tak měl vytvořit falešný obraz svého zdravotního stavu, což by ospravedlnilo jeho žádost o odjezd do Moskvy pod záminkou léčby, nicméně získání léčby nebylo Miloševičovým skutečným cílem. Měla to být jen lest, která mu měla umožnit útěk.

Dr. Donald Uges, profesor klinické a soudní toxikologie univerzity Groningen byl prvním, kdo tuto teorii podpořil v médiích. Řekl New York Times : „je to jako příběh z Jamese Bonda“. A toto hodnocení bylo absolutně přesné. Je to jako příběh z Jamese Bonda – je to fikce.

Dr. Uges řekl New York Times : „existovala jen jedna možnost úniku z vězení (pro Miloševiče) a to byla Moskva, kde byli jeho syn, manželka a přátelé. Chtěl jet do Moskvy na jednosměrný výlet.“

 

Moskva nikdy nebyla pro Miloševiče cestou úniku. 18.ledna dala ruská vláda tribunálu ujištění, že zaručí „Miloševičovu osobní bezpečnost během jeho času v Rusku a jeho návrat do Haagu v termínu specifikovaném tribunálem.“ Miloševič by byl po celou dobu pobytu v Moskvě pod ozbrojeným dohledem. Nebyla absolutně žádná naděje, že by mohl z léčení v Moskvě utéci.

Dr. Uges jednal v médiích více jako politik, než jako lékař. Například deníku Irish Times řekl, že Miloševič „ si vzal sám Rifampicin, nikoliv kvůli sebevraždě, ale pouze pro svůj výlet do Moskvy.“ Samozřejmě, že Dr. Uges je toxikolog a nikoliv čtenář myšlenek. Nemůže vědět, co se dělo v Miloševičově mysli, ale touto skutečností se zjevně neznepokojoval.

Rifampicin je bez chuti a zápachu, a jako takový mohl být přimíchán do Miloševičova jídla bez jeho vědomí. Podávání jeho léků bylo řízeno/vedeno  strážemi na vězeňské ošetřovně. Bral léky, které mu dali oni. Lék tak snadno mohl být přidán do jedné z kapslí jeho léků.

Samozřejmě, že dr. Uges nemůže vědět, zda bral Miloševič lék vědomě, nebo ne. Ale klíč můžeme najít v dopise, který zaslal Miloševič ruskému ministerstvu zahraničí 8. března 2006:

„Myslím, že umíněnost, se kterou byla odmítnuta léčba v Rusku, je v první řadě motivována strachem, že podrobná lékařská prohlídka by mohla objevit, že během soudního řízení byly provedeny aktivní a úmyslné kroky ke zničení mého zdraví, které by nemohly být skryty před ruskými specialisty.“

„Za účelem ověření vám uvedu jednoduchý příklad, který můžete objevit v příloze. Tento dokument, který jsem obdržel 7. března ukazuje,  že 12 .ledna (před dvěma měsíci) byla nalezena v mé krvi extrémně silná droga/lék, který je používán, jak říkají oni sami, k léčbě tuberkulózy a lepry, ačkoliv jsem nikdy za 5 let co jsem ve vězení antibiotika nepoužíval.“

„Za celé období jsem neměl žádný druh injekční nemoci (kromě chřipky).“

„Také skutečnost, že lékaři potřebovali 2 měsíce (aby mi podali zprávu) nemá pro mě jiné vysvětlení, nežli to, že stojíme před manipulací. V každém případě, ti co mi vnutili lék proti malomocenství, nemůžou léčit mou nemoc; podobně jako ti, před kterými jsem v době války hájil svou zemi, a kteří mají zájem mě umlčet.“

V svém rozhovoru s New York Times dr. Uges potvrdil, že 7.března se Miloševič opravdu dozvěděl, že v jeho krvi byla nalezena droga.

Je jasné, že objevení drogy/látky motivovalo Miloševiče k napsání dopisu. Jak ukazuje text dopisu – Miloševič vědomě lék nebral.

Dopis vyvolává některé vážné otázky: Proč trvalo personálu tribunálu dva měsíce, než mu řekli, že v jeho krvi byla nalezena droga? Pokud to věděli už v lednu, tak proč nebylo bezprostředně zahájeno vyšetřování? Proč byly tyto informace skrývány 2 měsíce?

Teorie, kterou rozvíjí v médiích dr. Uges a jisté „nejmenované zdroje“ je na vodě. Spiknutí by muselo zahrnovat Miloševiče, ruskou vládu, lékaře Bakulev Medical Centre v Moskvě, osobu, která drogu/lék získala a propašovala až k němu, lékaře, který mu ho doporučil vzít, atd… Je to celé příliš nepřirozené, aby to mohla být pravda.

Skutečnost, že tribunál vypustil tak hloupý příběh, nám napovídá, že jsou za jeho smrt vinní.

 

Miloševič neměl žádný důvod sabotovat svoje zdraví. Cesta do Moskvy kvůli lékařskému ošetření by mu útěk neumožnila. Ruská vláda v lednu garantovala celou zpáteční cestu podle rozvrhu stanoveného tribunálem.

Pokud by Miloševič sabotoval své zdraví, potom by riskoval převzetí své obhajoby vnuceným a jím nechtěným právníkem Kayem. Každý, kdo sledoval průběh procesu ví, že to by nikdy neudělal.

Soud se pro obžalobu nevyvíjel dobře. Nepředstavila jediný důkaz, který by ukázal, že Miloševič nařídil, nebo přehlížel/omlouval spáchání nějakého zločinu. Žaloba utratila velké množství času, když se pokoušela dokázat, že byly spáchány zločiny, ale nikdy neudělala spojení mezi údajnými zločiny a Miloševičem.

Na konci procesu museli soudci napsat rozsudek založený na důkazech prezentovaných u soudu. Napsat důvěryhodný rozsudek odsuzující Miloševiče ale nebylo možné, protože obžalobě se nikdy nepodařilo spojit ho se zločinem.   

Proces s Miloševičem byl překážkou/těžkostí pro mnoho velmi mocných lidí, což bylo důvodem, proč média tak málo informovala o jeho průběhu. Miloševič proces použil jako platformu pro odhalení zločinů spáchaných v Jugoslávii různými západními vládami a politickými funkcionáři.

Miloševič měl extrémně dlouhý seznam nepřátel. Osoba, která by si myslela, že ho nikdo nechtěl zabít, by musela být blázen. Je známou skutečností, že britská služba MI6 připravovala už v roce 1992 na něho atentát.

Není těžké uvěřit, že někdo z jeho nepřátel ho chtěl umlčet tak naléhavě, že ho otrávili. Možná ho ani úplně nechtěli zabít. Možná jen chtěli, aby byl dost nemocný na to, aby mohl převzít jeho obhajobu pan Kay.

Každopádně je o mnoho snadnější uvěřit tomu, že zahraniční bezpečnostní agentura, nebo zkorumpovaný úředník tribunálu byli schopni infiltrovat jednoho hocha ve vězení, který namíchal lék do Miloševičova jídla, nebo do některých jeho léků.

Ať už byly jejich úmysly jakékoliv, Miloševič je mrtvý, a tito zodpovědní musí být právně hnáni k trestní odpovědnosti. Je jasné, že pan Robinson, pan Kwon,  a pan Bonomy drží většinu zodpovědnosti, protože to bylo jejich rozhodnutí, které mu odepřelo lékařskou péči, kterou naléhavě potřeboval v Moskvě.

Lékaři, kteří věděli, že Rifampicin byl v jeho krvi, ale nesdělili mu to dva měsíce, musí být také hnáni k odpovědnosti. Stejně tak musí být hnáni k odpovědnosti úředníci vězení, kteří tam umožnili propašování drogy/léku.  Když nic jiného, tak přinejmenším zanedbali své povinnosti vůči držení nepředepsaných léků mimo vězení.

Messin, 15.3. 2006

 

Překlad a redakce:Jiří Messin                                      K vydání připravil: Svekos 

 

Velmi děkuje pánům J. Messinovi a Svekosovi za významnou práci, jíž vykonali pro vydáníní šesti brožurek s názvem „ Informace, o kterých málo víme“. Současně vyslovujeme naději, že vzájemná spolupráce bude  i nadále pokračovat. –red.

………………………………………………………………………………………………….

Pro Společenství přátel Srbska, pro vlastenecké organizace vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 170.  publikaci. Praha, březen 2006.

Webová stránka: Křesťanskosociální listy wz.cz    E-mail: Vydavatel@seznam.cz