Informace, o kterých málo víme

IX.

(Z internetových materiálů)

 

 

 

V Německu byl zadržen velitel UCK za vraždění srbského obyvatelstva v internačním táboře v Kosovu během roku 1998

 

Státní zastupitelství ve Frankfurtu včera oznámilo, že už v pondělí německá policie zadržela kosovského Albánce podezřelého ze spáchání válečných a zločinů a „genocidy“ (!) na srbském obyvatelstvu Kosova.

 

Úřady odmítly uvést celé mužovo jméno a zatím omezily identifikaci pouze na iniciály X.G.. Je mu 38 let. Jedná se o bývalého velitele UCK, který vedl od června do října 1998 „internační“ tábor UCK v Drenovaci poblíž kosovského města Prizen.  Tam UCK tehdy odvlekla, mučila a zavraždila množství srbských obyvatel Kosova. Proto je kosovský Albánec obžalován z genocidy.

 

Správa Kosova UNMIK požádala o jeho vydání prý už před dvěma lety. Protože byly náznaky, že by se mohl zdržovat v Německu, zahájil Spolkový kriminální úřad (BKA) už v březnu pátrání a Albánce vystopoval ve vesnici Seeheim-Jugenheim poblíž Frankfurtu nad Mohanem. Žalobce Peter Rueckert uvedl, že muž, kterého v pondělí večer zadrželi tři policisté před supermarketem, nekladl žádný odpor.

 

Muž je nyní ve vazbě, kde očekává svůj další osud. Frankfurtský žalobce Rueckert dále řekl, že o vydání správě UNMIK rozhodne soud ve Frankfurtu, a konečné slovo bude mít německá vláda.

 

ZDROJE:

 http://uk.news.yahoo.com/10052006/325/german-police-arrest-kosovo-genocide-suspect.html

  

Zprávu přinesla i naše agentura ČTK. Z ní vybírám pouze její poslední větu: Postupně vycházejí na povrch skutečnosti naznačující, že ani postup UCK mnohdy neměl daleko k protisrbské etnické čistce.

 

Vzhledem k mým zkušenostem nepředpokládám, že by se této typicky „nevhodné“ zprávě dostalo od našich médií nějaké pozornosti. Oficiální příběh zůstává stále stejný a 1000x opakovaný. Skutečnost a pravda stejně nikdy nebyly jeho součástí.

 Messin, 11.5. 2006

 

 

 Současný „premiér“ Kosova Agim Ceku byl přímým nadřízeným v Německu zatčeného velitele UCK

 

Totožnost velitele UCK, který byl před týdnem zatčen v Německu se pomalu vyjasňuje. Bývalý velitel tábora, kde byli v roce 1998 mučeni a vražděni unesení srbští obyvatelé Kosova se jmenuje Djemail Gashi (albánsky Xhemajl Gashi).

 

Podle bělehradského deníku Blic byl Gashi přímo podřízen Agimovi Ceku. Ten je přitom současným „premiérem“ Kosova. Více o temné kauze Agima Ceku nejdete česky v následujících odkazech:

 

http://sweb.cz/messin/ceku4.htm

 

http://sweb.cz/messin/ceku3.htm

 

http://sweb.cz/messin/kosovomafie.html

 

http://sweb.cz/messin/agimceku.html

 

http://sweb.cz/messin/kauzaceku.html

 

http://sweb.cz/messin/ceku1.html

 

http://sweb.cz/messin/ceku.html

 

 

Messin, 16.5.2006 ZDROJ

 

 

Paul Craig Roberts: Bushův útok na americkou ústavu je skutečným útokem na Ameriku

 

Neokonzervativní Bushův režim obratně využil teroristické útoky na WTC (9/11) k vytvoření atmosféry strachu mezi Američany. Díky tomu jsou nyní lidé slepí vůči útoku Bushova režimu na náš ústavní systém. Američané se pokorně podřídili brutálnímu útoku Bushova režimu na občanské svobody, lidská práva, rozdělení pravomocí a zákonná ustanovení, protože jim byly vymyty mozky za účelem, aby uvěřili, že „válka proti terorismu“ má přednost a nemůže být vedena podle pravidel stanovených/založených otci zakladateli.

 

Tím, že povýšil „válku s terorem“ nad americkou ústavu, ze sebe udělal Bushův neokonzervativní režim mnohem větší hrozbu Američanům, než jsou cizí teroristé. Dva experti na ústavu, Timothy Lynch a Gene Healy dokumentovali mocný útok Bushova režimu na americkou ústavu v materiálu nazvaném „Náraz moci: Ústavní činy George W. Bushe“ vydaném 3.května 2006 (vyd. Cato Institute in Washington, D.C.).

 

Lynch a Healy prokázali, že Bush selhal v jeho nejdůležitější odpovědnosti „hájit, chránit a obhajovat“ ústavu, a tak porušil svou prezidentskou služební přísahu. Dva specialisté dále dokumentují, jak Bushův režim vyvíjí „nepřetržitý tlak na moc, nekontrolovanou ani soudy, ani kongresem“ v záležitostech sahajících od války, habeas corpus, federalismu až ke svobodě projevu a neoprávněnému sledování lidí. Bushův útok na ústavu „by měl znepokojit lidi napříč politickým spektrem.“

 

Bohužel, toto se neděje. Mnoho Američanů věří, že Bushovy diktátorské síly budou aplikovány pouze na teroristy. Tahle víra je extrémně pošetilá a naivní, protože znamená, že „svoboda každého Američana nespočívá na ničem více, nežli na slušnosti Bílého domu.“

 

Stalo se běžným jevem, že slyšíme Američany odmítat se zabývat ilegálností Bushova režimu a neústavního používání moci/síly když předpokládají, že by se měli bát pouze ti, co se zapletli s terorismem. Tito Američané by se měli sami sebe zeptat, proč se tedy jejich předkové (duchovní otcové) obtěžovali se psaním nějaké ústavy, když se vlády mohou bát jedině zločinci?

 

Pokud můžeme věřit vládě způsobem, jakým jí je, jak to vypadá, připraveno věřit mnoho Američanů, potom nepotřebujeme ústavu. Opravdu, proč by měl prezident přísahat na ochranu ústavy, když nepotřebujeme, aby nás ústava chránila před naší vládou? Jestliže můžeme důvěřovat vládě, proč  chodit do všech těch starostí s pořádáním voleb? Nestačí mít jenom nějakého diktátora, nebo krále, nebo kontrakt s nějakou společností poskytující vládu?

 

Naskýtá se otázka: Jsou Američané provinilí velezradou, když se obrátí zády k ústavě? Velezrada je zrada země. A co představuje zemi? Ve Spojených státech ústava znamená zemi. Útok Bushova režimu na ústavu je útokem na Ameriku.

 

Navíc je daleko nebezpečnější a smrtící, než teroristický útok na budovy.

 

Polož si laskavý čtenáři otázku, co jsme bez ústavy? Jak se bez ústavy lišíme od nešťastných osob poslaných do sovětských a nacistických táborů smrti? Ústava chrání naše práva a bez našich práv nejsme nic.

 

Bylo široce ohlášeno, aniž by to Američany nějak znepokojilo, že Bushův režim udělil společnosti Halliburton 385 miliónů dolarů k vystavění koncentračních táborů ve Spojených státech. Kdo jsou budoucí vězňové? Jistě ne teroristé. Bushův režim se při chytání teroristů osvědčil jako značně nešikovný, a těch nemnoho co bylo zadrženo, je drženo v zahraničí mimo dosah soudů, kde jsou mučeni a zneužíváni. Tábory jistě nejsou pro ilegální cizince kterým obě politické strany chtějí dát amnestii a občanství.

 

Koncentrační tábory symbolizují hrůzy a nelidskost Stalina a nacistické éry. Proč Bushův režim staví koncentrační tábory v Americe?

 

Válka Bushova režimu proti terorismu je obdobou zapálení Reichstagu, které posloužilo nacistickému režimu. Slouží k oslepení lidí, aby neviděli útok skutečný.

 

Podle Bushe je Amerika pod teroristickým útokem, protože „oni nenávidí naše svobody.“ Ale jak ukazují Lynch a Healy, je to Bushův režim, který napadá naše svobody, odstraňuje jejich ústavní ochranu a dělá naše svobody podřízené slušnosti/přízni výkonné moci.

 

Messin, 17.5. 2006   ZDROJ

 

Dokonáno jest aneb Absurdistán Černá Hora

Petr Schnur – Hannover

 

Křížová cesta státu jménem Jugoslávie tedy zřejmě už definitivně dospěla ke konci. K dokonání díla zkázy a destrukce zbývaly dva akty -černohorský a kosovský. Ten první se zdá být uzavřen, ten druhý je v plném běhu a jeho vyvrcholení na sebe jistě nedá dlouho čekat. Pravdu o okolnostech rozbití jugoslávské federace se dozvíme tehdy, až v tomto světě skutečně zvítězí pravda se slušností a až se vlády nad dějepisem namísto „mezinárodního společenství“ opět ujme jeho patronka, řecká bohyně Klio.
Do té doby musíme vzít na vědomí fakt, že historii píší ti, kdo mají prostředky prosazovat politiku podle hesla „rozděluj a panuj“. Její součástí je i zásada, že co platí pro ně samotné, vůbec nemusí platit pro druhé.
Vezmeme-li vzhledem k jugoslávskému konfliktu v úvahu fakta, a nikoliv jeho mediální podobu, nelze ani v sebemenším pochybovat, že bez přímé zahraniční podpory či přinejmenším tichého souhlasu by žádný z jugoslávských Tudjmanů, Djukanovičů a dalších politických „osvícenců“ neměl šanci na úspěch.

Leží Korsika či Severní Irsko na jiné planetě?

Dlouhodobé konflikty v Severním Irsku, Baskicku a na Korsice, abychom zůstali u těch nejspektakulárnějších, nebyly řešeny referendy či nálety „mezinárodního společenství,“ nýbrž zůstaly vnitřní záležitostí příslušných států. Zejména příklady Severního Irska či tureckého Kurdistánu demonstrují politické farizejství těch, kdo si v jugoslávském konfliktu přisvojili roli patronů secesionických republik: krvavost konfliktu a jeho délka nemusí při „trpělivé vytvrvalosti“ centrální státní moci znamenat úspěch separatistů, pokud nedojde k masivnímu zásahu zvenčí v jejich prospěch.
Naopak - jmenované státy mohly a mohou na ochranu jejich územní celistvosti nasazovat libovolně dlouhou dobu své mocenské prostředky včetně represivních, aniž by se musely obávat mezinárodních sankcí.
Právě zde zůstává úkolem budoucího historického bádání hledat odpověď na otázku, do jaké míry byly uplatňovány zahraniční vlivy na jednotlivé reprezentanty národních jugoslávských republik, v neposlední řadě na černohorského předáka Mila Djukanoviče, nejabsurdnějšího „bojovníka“ za nezávislost na území bývalé Jugoslávie.

Hýčkaný Milo

Toho na počátku tohoto roku označil Zoran Zizič, předseda hnutí za zachování zbytku Jugoslávie, za mafiána a Černou Horu za Absurdistán a nedemokratickou republiku. Podle černohorské opozice vykázalo jeho Hnutí za nezávislou Černou Horu již na jejím zakládajícím shromáždění „sbírku“ v hodnotě 1,2 miliónu amerických dolarů - „malý“ zázrak na pozadí skutečnosti, že více než polovina obyvatel země žije na pokraji existenčního minima.
Lídr Černé Hory má zřejmě ale svoji zemi pevně v rukou, v neposlední řadě i kontrolou médií i policejního aparátu, jehož síla se odhaduje na 40 tisíc mužů - při zhruba 650 tisících obyvatel jde o úctyhodný počet. Šéfredaktor jediného opozičního deníku Dan byl zastřelen, vláda odmítla ustavit vyšetřovací komisi.
Podle některých zdrojů nebyla až 350 tisícům Černohorců žijících v Srbsku účast na referendu umožněna. Opozice několikrát upozornila na neregulérnost podmínek a vyslovila obavy z manipulace - nic z toho neotřáslo důvěrou tzv. mezinárodních pozorovatelů. Prapodivná to věc na pozadí skutečnosti, že jiné volby v jiných zemích, naposledy v Bělorusku, byly zpochybněny dříve, než vůbec začaly.
Faktem zůstává, že Djukanovičova zázračná kariéra, která začala již v roce 1991(!), hravě zastíní běloruského Lukašenka, oblíbený to terč „mezinárodního společenství“. Vzhledem k tomu, že členství Černé Hory ve Světové bance a Mezinárodním měnovém fondu je hotovou věcí, stal se „Milo“ hýčkaným partnerem Evropy i USA.

Italové vtipkují o „Republice Philip Morris“
Je tomu tak i navzdory vyšetřování, které v kauze masového pašování cigaret z Černé Hory stále vede italská justice. Státní zástupce Giuseppe Scelse má sice mít údajně k dispozici stohy výpisů ze švýcarských a kyperských bankovních kont, Djukanovič se ale přesto cítí nevinen - při cigaretových transakcích prý šlo o jejich „reexport“! Italští vyšetřovatelé odhadují, že jeho Černá Hora, v lidové mluvě už zvesela přezdívaná Republika Philip Morris, takhle financuje na 60 procent svého rozpočtu.
Nyní lze předpokládat, že poker o Černou Horu mezi Evropou a Spojenými státy vstoupí do rozhodující fáze. I největšímu naivkovi musí být jasné, že tento ministáteček za normálních okolností není životaschopný.
Otázkou je, kdo jeho přežití umožní - zda vojenské základny USA, jak tomu bylo v případě Makedonie, anebo „Evropa“ s lákadlem rychlého členství v Unii.
Není pochyb, že tržně orientovaný Djukanovič a jeho klan této rivality využijí k vlastnímu prospěchu podle všech pravidel nabídky a poptávky; západní „investoři“ se mohou těšit na levné vily na panenském jadranském pobřeží. Jak dopadnou Milovi „poddaní“, to ho už zajímat nemusí.
Důležité bude, aby mu někde někdo nezmrazil úspory jako běloruské vládě. Čemuž zatím ale nic nenasvědčuje: mezi demokraty se přece takové věci nedělají.

 

Petr Schnur je publicista žijící v německém Hannoveru. Komentář vyšel 24.5.2006 v deníku Právo.



 Nárokování Černé Hory – separatisté zvítězili

 

Po sedmi letech frustrovaných pokusů oslavil v neděli separatistický režim v Černé Hoře vítězství, když se podařilo sehnat podporu 55,5 procent hlasů nutných pro výhru v referendu o nezávislosti. To, co by nebylo drtivým vítězstvím v žádných západních volbách, bylo ve skutečnosti v Černé Hoře těsně za hranicí 55 procent, kterou určili byrokraté v Bruselu. Trvalo týdny, než propagandistická pro-nezávislostní  a vládou zmonopolizovaná média, přesně načasovaná multi-milionová euro prospěšná výstavba, pochybná politika jednání s etnickými menšinami, a voličskými opičárnami zajistila 5 procentní rozdíl mezi vítězstvím a porážkou. A ačkoliv unionistické strany požadují nové počítání a stěžují si na neregulérnost, Milo Djukanovič a jeho separatisté už ohlásili vítězství – a co je důležitější, skoro všichni, včetně Bělehradu, to akceptovali jako fakt.

 

Výsledek způsobil výlevy radosti u Mezinárodní krizové skupiny (International Crisis Group – ICG), mezi kosovskými Albánci, a v řadách srbofobních médií. Jejich horlivost/dychtivost slavit „zánik velkého Srbska“ naznačuje, že vnější podpora černohorskému separatismu se nikdy netýkala Černé Hory jako takové. Co se bude dít se skalnatou republikou dále, se setká s malým zájmem jejích bývalých přívrženců, kteří pokračují v překreslování mapy Balkánu tak, aby odpovídala roku 1941.

 

 

Demokracie v akci

 

Bylo řečeno, že tak nezáleží na tom kdo hlasuje, jako na tom, kdo sčítá hlasy. V Černé Hoře tento víkend bylo důležité kdo počítal voliče. Před referendem se desítky tisíc „Černohorců“ žijících v zahraničí zaregistrovaly k hlasování, zatímco stovkám tisíc, které žily v Srbsku, bylo toto právo upřeno. Zatímco si separatisté stěžovali, že jejich hlas má kvůli požadovaným 55 procentům hodnotu jen 0.82 ve srovnání se „srbským“ (znamená unionistickým), byli to lidé jako Began Cekic, „specialista na demolice z Brooklynu“ , kteří rozhodli o výsledku hlasování.

 

Nicholas Wood z New York Times píše:

 

„Čísla od pohraniční policie naznačují, že černohorská diaspora sehrála v úspěšnosti referenda rozhodující roli. Asi 16.000 Černohorců ze zahraničí se vrátilo během třech dnů před volbami, počet je úměrný 3 procentům celkové volební účasti.“

 

Zatímco lidé jako „etnický Albánec“ Cekic, letěli pomoci separatistům, tak nikdo z více než 350.000 Černohorců žijících v Srbsku neměl dovoleno hlasovat. Většina z nich se považuje za etnické Srby, stejně jako ti, co v Černé Hoře hlasovali proti odtržení. Jenomže Djukanovičův režim systematicky popíral jejich identitu .

 

 “. Velkou ironií tohoto černohorského referenda je skutečnost, že vítězná „většina“ byla vlastně aliancí menšin – ideologických a pragmatických  separatistů mezi černohorskými Srby, etnickými Albánci, Chorvaty a Muslimy, která společně početně převýšila množství srbských unionistů.

 

 

Začíná škodolibá radost

 

Zatímco ve většině amerických deníků si zpráva o černohorském odtržení obecně vysloužila jen krátkou telegrafickou zprávu, mediální instituce s hmotným zájmy na „srbské kolektivní vině“ (Deliso) reagovaly na výsledek s nadšením a škodolibostí.

 

Newyorský zpravodaj Newsday prozradil svým čtenářům, jak referendum z nedělní noci bylo porážkou pro „každého Srba, který vždy toužil zvětšit srbské území“ a zmařením „snu o zemi zvané Velké Srbsko“. Naléhající, že války 90.let byly motivovány tímto mýtickým spiknutím – něčím, co dokonce opustil i haagský tribunál, kvůli naprosté neschopnosti zhotovit alespoň poloviční věrohodný důkaz – korespondent Newsday vysvětluje:

 

„Obecnou nadějí/vírou Spojených států, Evropské unie a mezinárodního společenství je to, že Srbsko přijme svůj nový skromný status jako vnitrozemská země 10 miliónů lidí, vzdá se svých expanzívních a nacionalistických nutkání/popudů a přijme Západ.“

 

Tento druh rétoriky papouškuje i Ian Traynor z The Guardian , který se vyjádřil, že ztráta Černé Hory a pravděpodobně následující ztráta Kosova „mohou být jen posilujícím lékem, který Srbsko potřebuje aby se zbavilo katastrofických 15ti let a nacionalismu, které nepřinesly nic než žal“. Traynor pokračuje „samozřejmě, bělehradská smetánka liberálů a demokratické politické třídy je šťastná, že nezávislá Černá Hora také konečně znamená, že nezávislé Srbsko tak může pokročit s přestavbou sebe sama.“

 

„Smetánka“, kterou má na mysli, jsou lidé jako Sonja Biserko, která řekla Los Angeles Times,  odtržení Černé Hory „označuje za konec srbských imperiálních ambicí.“  Na Biserkové je něco rozporuplného, vedoucí zastánce impéria mluví o nějakém předpokládaném  srbském imperialismu. Ve své srbofobní křížové výpravě podporovala bombardování NATO  okupaci a vynucenou „převýchovu“ Srbska. Takové jsou někdy ve skutečnosti výsledky „lidských práv.“

 

Jeden z kritiků Biserkové jednou vznesl řečnickou otázku: „Jak malé by muselo být Srbsko, aby už nebylo považováno za „imperialistu“ a „útočné“ ?  Předpokládaná odpověď založená na jakobínském jazyce Biserkové a zbytku „liberální a ekonomické třídy“ by byla: „dost malé nemůže být nikdy.“  

 

 

Beroucí pokyn

 

Albánští separatisté v okupované provincii Kosovo oslavili nedělní referendum nehlasitěji.

 

Alex Anderson z Mezinárodní krizové skupiny (ICG), která bojuje za černohorský a albánský separatismus, neskrýval potěšení z výsledku nedělního hlasování, komentujíc to tím, že nyní „očekává dominový efekt“ v Kosovu.

 

„Před koncem roku se také Kosovo připojí k Černé Hoře jako nový stát a tyto nové země budou důležitým faktorem pro stabilitu celé oblasti,“ řekl albánský „ministerský předseda“ Kosova, Agim Ceku.

 

Komentátor jménem Dukagjin Gorani destiloval albánský požadavek takto: pokud má právo na nezávislost 650.000 obyvatel Černé Hory, proč by je nemohly mít dva miliony Albánců v Kosovu? Někdo by mohl odpovědět, že Černá Hora byla ve staré Jugoslávii „republikou“ a jak uvádí EU ve svých vlastních směrnicích z roku 1991 jen „republiky“ měly právo na sebeurčení a odchod, nikoliv provincie nebo národy. To byl jistě argument používaný proti Srbům v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Ale Abramowitzova doktrína jasně zamítá používání zásad/principů na Balkáně. Argumenty, které byly okamžitě zavrženy, pokud přišly od 2 miliónů Srbů, jsou nyní široce uznávané jako platné, pokud přicházejí od 2 miliónů Albánců. Víte, celé je to v tom, kdo odmítá a kdo uznává.

 

Souhlas

 

Reakce v Bělehradu byly směsí šoku, pochybností, smutku a uspokojení.  „zdráhavé přijetí.“ V úterý odpoledne  srbský prezident Boris Tadič – nyní de facto úplná hlava státu – oznámil srbský souhlas s výsledky hlasování. Není zcela jasné, zda měl pravomoc tak učinit, ale notoricky zastřené/rozmazané řady autorit v Srbsku se staly právě nyní ještě více proměnlivými.

 

Mnohým v Srbsku přijde černohorské odtržení jako úleva, po téměř devíti letech nepřetržitých provokací a napětí budovaného separatisty. Nepochybně, odtržení zruší nákladnou a neužitečnou spojenou vládu, po celá léta financovanou srbskými daňovými poplatníky. Podle charty vyjednané v roce 2002 bude Srbsko automaticky následníkem ve všech mezinárodních členstvích, smlouvách a chartách, zatímco Černá Hora bude muset začínat od nuly. Zrušení unie bude mít ještě další důsledek – nezávislost Srbska na Javieru Solanovi, muži, který předsedal při bombardování Srbska v roce 1999, a který byl nápomocen při vytváření smlouvy mezi oběma státními útvary.

 

A přesto, černohorský odchod přichází jako úder do těla srbskému národnímu sebevědomí. Zcela v rozporu s tvrzením impéria o „velkém Srbsku“, byl převažující názor v Srbsku samém po desetiletí komunisty indukovaný provincialismus, který pohlížel na jejich blízké příbuzné v Chorvatsku, Bosně a Makedonii jako na někoho jaksi odlišného a cizího. Nicméně, Černá Hora byla vždy považována za něco více blíže k jádru (vycházejícího ze samé podstaty – „more quintessentially“) než Srbsko samotné. Během 19.století Rakousko-Uherská monarchie udělala to nejlepší z hlediska svých zájmů a držela Srbsko a Černou Horu odděleně, jenomže nakonec byla v roce 1913 stejně neúspěšná. Po velké válce byla Černá Hora anektována Královstvím Srbska, poněkud netaktickým srbským panovníkem  a ovládnutá.   vytvořena Jugoslávie. 

 

Dokonce se potom idea „černohorské“ etnické identity, jako zřetelně odlišné od srbské, neobjevila až do italské okupace v roce 1941-45 a následné komunisty vytvořené „Lidové republiky Černé Hory“. Djukanovičův separatismus se neodvolával na osvobození od „Miloševičovy tyranie“ , nebo představy o regionální autonomii – byl hluboce zakořeněn v tomto proti-srbském pojetí černohorské národnosti. Když dokonce i ti nejpyšnější Srbové jdou tak daleko, že popírají své srbské dědictví… co to může ještě znamenat dále?  To jsou otázky, které chtějí pokládat západní podporovatelé černohorské nezávislosti za explicitním účelem donutit Srbsko „přijmout jeho nový skromný status“ a „ochotně přijmout/obejmout Západ.“ (Newsday)

 

Ztráta kompasu v Bělehradě je možná nejlépe popsaná pondělním voláním brzy-bývalého ministra zahraničních věcí nyní nefunkční unie Vuka Draškoviče po znovu obnovení monarchie   l „zkrácení či urychlení vstupu Srbska do EU a NATO.“

 

Co bude dál?

 

Opravdové důsledky černohorského odtržení se teprve uvidí. Srbsko právě čelí obrovskému tlaku, aby se vzdalo Kosova. V samotné skalní republice (Černé Hoře) nevypadá život po odtržení na blahobyt, který separatisté slibovali voličům. Černá Hora po celá léta žila ze zahraniční pomoci USA, zatímco Srbsko dotovalo svůj díl na výdaje vlády a zahraniční dluh. Nyní, když už nemůže být zahraniční podpora používána na vliv proti Bělehradu, může Černá Hora zjistit, že americký tatíček nevysvětlitelně přestal platit. Navíc, jeho pravidla nyní dluží podporu Chorvatům, Albáncům a Muslimům ze severu – přízeň bude muset splatit zvláštními privilegii, možná dokonce územím.

 

Po celá léta chtěl být Milo Djukanovič prezidentem nezávislého státu. Teď se mu přání splnilo a může si ho zcela užívat. Bohužel, věci jako vlajky, pochody a hymny mu otevřou cestu do kruté reality, ze které už nebude moci vinit Bělehrad.

 

Messin, 25.4. 2006  ZDROJ

 

Překlad a redakce: Jiří Messin                                                          Připravil: Svekos

…………………………………………………………………………………………………

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 179. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, červen 2006