Informace, o kterých málo víme …
VII.
(Z internetových materiálů)
CNSNews.com: Bývalý zpravodaj NY Times – Pulitzerova cena
za rok 1993 by měla být odvolána pro nepravdivé a zaujaté zpravodajství
z bosenské války
Sherrie Gossett
Washington
(CNSNews.com) Bývalý
reportér deníku New York Times David
Binder ostře kritizoval tisk za „žurnalistické zločiny“ spáchané během zpravodajství při válkách na Balkáně v 90tých
letech. Binder prohlásil, že Pulitzerovy ceny za mezinárodní zpravodajství,
které byly v roce 1993 uděleny deníkům Times
a New York‘s Newsday „by měly být se
vší slušností a poctivostí odvolány.“
Binder mluvil na tiskové konferenci při příležitosti vydání nové
knihy kritizující válečné zpravodajství. Binder totiž napsal předmluvu ke knize
Petera Brocka, nazvané „Mediální čištění: Špinavé zpravodajství, žurnalismus a
tragédie v Jugoslávii.“
„To co zde vidíme, je zkatalogizovaná řada novinářských
zločinů, které zdokumentoval Peter Brock“, řekl Binder. Ještě než zmínil
zpravodajství deníku Times, které
psal John. F Burns, a deníku Newsday ,
do kterého psal Roy Gutman, Binder připomněl to, co nazval „špinavým
zpravodajstvím“ Waltera Durantyho z 30tých let v New York Times, jako další příklad nezaslouženého udělení
novinářské Pulitzerovy ceny. Duranty byl kritizován za přílišnou uctivost ke
Stalinovi a jeho plánům industrializace Sovětského Svazu.
„To, co Peter Brock ve své knize rozpletl a odhalil,
zasahuje přinejmenším dvě Pulitzerovy ceny, které by měly být se vší slušností
a poctivostí odvolány.“ Binder potvrdil Cybercast
News Service (CNS), že měl na mysli Pulitzerovy ceny z roku 1993 za
mezinárodní zpravodajství, které byly uděleny Burnsovi z New York Times a Gutmanovi z Newsday za jejich zpravodajství z Balkánu. Autor Peter Brock
věnuje ve své knize značný prostor kritice zpravodajství Burnse a Gutmana.
Binder poznamenal, že The
Times šly skrz „agónii“ v uplynulých letech přes „děsivé profesionální
chování svých pracovníků“ a toto dále „pokračovalo pod jejich názvem novin“.
Zveřejnění je nejlepší náprava,“ řekl Binder.
„Myslím si, že kniha Petera Brocka velmi mnoho pomáhá čelit
těmto neslýchaným zločinům žurnalismu. Domnívám se, že by měla ukázána (strčena
pod nos) editorům veškerého tisku, přinejmenším editorům, kteří se zabývají
zprávami ze zahraničí..“ řekl Binder.
Binder uvedl, že cena měla být podle hlasování výboru
nejprve udělena pouze Gutmanovi. „The New
York Times byly tak rozrušené vynecháním Johna Burnse, že začaly u výboru
lobovat. Pulitzer je v mnoha, ne-li ve všech případech extrémně politická
cena. Jsou tam všechny druhy zákulisních manipulací, které pokračují.“
Vrcholem pro Burnsův zápis na Pulitzerovu cenu bylo
sedmihodinové interview se zajatým bosenským Srbem – Borislavem Herakem – který
Burnsovi živě líčil a přiznal se k tuctům vražd, včetně osmi znásilnění.
Bursnův článek v NYT ze 27. listopadu
1992 byl představován jako „pohled na způsob, jakým zemřely další tisíce jiných
v Bosně.“
Jenomže více než tři roky po vydání Burnsova příběhu – 31. ledna
1996, představily The Times Heraka jako „mírně
duševně zaostalého“ a informovaly, že Herak stáhnul své doznání a prohlásil, že z něho bylo vymláceno strážemi.
„Byl jsem mučen, nucený se přiznat,“ řekl Herak. Mezitím
bylo jeho svědectví použito k odsouzení Sretko Damjanovice za zabití dvou
muslimských bratrů, kteří byli později nalezeni živí. Oba muži - Herak i
Damjanovic, který také říkal, že byl „mučen“ za účelem falešného přiznání, byli
odsouzeni k smrti před popravčí četou.
Peter Brock popsal Burnsovo interview s Herakem jako
„zmanipulované doznání i výslech, kterého byl Burns klíčovým účastníkem.“ Brock
kritizuje Burnse za selhání, kdy čtenářům nesdělil, že rozhovor se konal za
přítomnosti sarajevské video-produkce a že „výslechy byly řízené (vládními)
vyšetřovateli a sarajevským filmovým režisérem Ademirem Kenovicem.“
Autor dále také dokazuje, že „zásadní části“ Herakova
příběhu schází. „Nejsou žádné důkazy, těla obětí, ani očití svědci týkající se
případu Herak, kromě pověstí „vyšetřovatelů“ bosenské (muslimské) vlády, „ píše
Brock.
Brock také kritizuje Roye Gutmana pro jeho přehnané
ovlivnění vládními propagandisty, včetně jednoho zdroje, který operoval pod
čtyřmi různými přezdívkami. Gutman je kritizován pro nedostatečné zkoumání faktů před tím, než
opakoval neopodstatněná tvrzení o zločinech a uváděl statistiky mrtvých a
mučených.
Gutman vyhrál Pulitzera částečně kvůli „elektrizujícím
příběhům o koncentračních táborech“, poznamenává Brock, který vyzdvihuje
zpravodajovo spoléhání se na „pověsti“ a „lživé pověsti“ v jeho příbězích,
stejně jako bezdůvodné používání jazyka nacistického holokaustu.
Prvních pět Gutmanových příběhů o údajném koncentračním
táboře Omarska v Bosně bylo vlastně napsáno v chorvatském Záhřebu,
stěžuje si Brock. Když psal o věci po šesté, tak bylo už vězení uzavřeno.
Binder i Brock obviňují tisk z úpadku do „stádního a lživého žurnalismu“ a ze spoluviny na
rozdmychávání agresivity a války. Spoléhání se na chorvatskou a muslimskou
propagandu vyústilo ve zdeformované zpravodajství, které přehánělo srbskou roli
ve třístranném konfliktu a ignorování etnických čistek prováděných na Srbech,
uvádí Binder a Brock.
Brock šel tak daleko, že řekl, že 3.000 USD za Pulizterovu
cenu, které byly uděleny Burnsovi a Gutmanovi, označil za „odměnu najatému
vrahovi“.
„To, o čem zde mluvíme,
a co já nazývám zločiny žurnalismu, se stalo před pouhými deseti lety,“
řekl Binder. „Není to tak dlouho, co se tyhle podle mě odporné věci staly –
nechutná zaujatost, odporné potlačování druhé strany příběhu.“
Během svého nedávného vystoupení v Národním tiskovém
klubu (National Press Club) ve Washingtonu D.C. Binder řekl, že by mohlo zabrat
„nejméně dekádu“, než historici „vyčistí
ten zatracený podrost lží a směsi“ od „pohrdáníhodných“ politiků „jako Richard
Holbrooke,“ mezinárodní vyjednavač za vlády Billa Clintona, a „samozřejmě
novinářů“ posuzovaných v Brockově knize.
Vzestup blogů a skupin sledujících média nyní nabízí možnost „nápravy“
ve veřejném mínění, tvrdil Binder.
Ve svém rozhovoru o revokaci Pulitzerovy ceny Peter Brock
řekl, že „ve vší slušnosti, pokud nejde cenu zrušit, měly by tedy cenu zase
vrátit i Janet Cookové. Cooke byla zpravodajka Washington Post, která vyhrála Pulitzera na základně vymyšleného
příběhu o osmiletém narkomanovi z roku 1980.
Do středečního odpoledne nepřišla do CNS žádná reakce ani z New
York Times ani z Newsday.
Messin, 23.3. 2006
John Pilger: Milovníci války
Milovníci války, které jsem poznal, by ve
skutečné válce nebyli obvykle pro nikoho nebezpeční - kromě sebe samých. Byli
přitahováni k Vietnamu a Kambodži, kde bylo této drogy dostatek. Bosna
s její ruletou smrti byla dalším favoritem. Nemnoho z nich by mohlo
říci, že tam byli proto, aby „to řekli světu“; čestnější by mohli říci, že to
měli rádi. „Válka je zábavná!“ poškrábal se jeden z nich na paži. Stál na
pozemní mině.
Někdy si na ty téměř roztomilé blázny vzpomenu, když stojím
před dalším druhem milovníků války – druhem lidí, kteří nikdy válku neviděli, a
často dělali všechno možné, aby ji neviděli. Vášeň těchto milovníků války je
fenomén; nikdy se neztlumí, bez ohledu na vzdálenost objektu jejich zájmu. Beru
do ruky nedělní noviny a tady jsou, egocentrici malého krutého zážitku, jiného
než jakým je sobota v Sainsbury. Zapínám televizi a tam jsou zase, noc co
noc, notující ne tak moc jejich lásku k válce, jako spíše jejich
lokajství, koupení a podporu bloku/dvoru, ke kterému jsou přiřazeni. „Není
pochyb“ řekl Matt Frei, muž BBC v USA, „že touha přinášet dobro, přinášet
americké hodnoty zbytku světa, a obzvláště nyní na Střední východ…je vysoce svázána s vojenskou silou.“
Toto Frei řekl 13. dubna 2003 poté, co George W. Bush
zahájil operaci „děs a hrůza“ proti bezbrannému Iráku. O dva roky později, kdy
chaotická, rasistická, žalostně vycvičená a špatně disciplinovaná okupační
armáda přinesla „americké hodnoty“ sektářství, eskadry smrti, chemické útoky,
bomby s ochuzeným uranem a „cluster“ bomby, Frei představuje smutně
proslulou vojenskou jednotku 82nd Airborne jako „hrdiny Tikrítu.“
Minulý rok Frei chválil Paula Wolfowitze, architekta
krveprolití v Iráku, jako „intelektuála“, který „vášnivě věří v sílu
demokracie a provinční vývoj.“ Frei byl
správně napřed v příběhu. V červnu 2003 řekl divákům BBC: „V Íránu
jsou také důvody ke změně režimu.“
Kolik mužů, žen a dětí bude zabito, zmrzačeno, nebo zešílí,
pokud Bush napadne Írán? Možnost útoku je obzvláště vzrušující pro ty milovníky
války, které pochopitelně zklamalo otočení událostí v Iráku. „Je nepředstavitelné,
ale nakonec nevyhnutelná pravda,“ napsal Gerard Baker minulý měsíc v The Times, „že se budeme muset připravit
na válku s Íránem…jestliže se Írán dostane bezpečně a nerušený k nukleárnímu statusu, tak to
bude mezník ve světové historii, něco jako bolševická revoluce, nebo příchod
Hitlera.“
Nezní to povědomě? V únoru 2003 psal Baker, že
„vítězství (v Iráku) rychle ospravedlní tvrzení USA a Britů o míře Saddámovy
hrozby.“
„Přicházející Hitler“ je ozdravující pokřik milovníků války.
Slyšeli jsme ho už před tím, než NATO zahájilo „morální křižácké tažení na
záchranu Kosova“ (Blair) v roce 1999, vzor pro invazi do Iráku. Při útoku
na Srbsko trefilo vojenské cíle jen dvě procenta raket; zbytek udeřil do
nemocnic, škol, továren, kostelů a vysílacích studií. Opakujíc po Blairovi a
hejnu Clintonových úředníků, sdělila nám masová média, že „my“ jsme zastavili
„něco, co se přibližovalo genocidě“ v Kosovu, jak napsal Timothy Garton
Ash v roce 2002 v Guardianu.
„Ozvěny holokaustu“ hlásaly první strany deníků Daily Mirror a Sun. The Observer varoval před „balkánským
konečným řešením.“
Nedávná smrt Slobodana Miloševiče vzala milovníkům a prodejcům války kus paměti. Kuriózně,
„genocida“ a „holokaust“ a „příchod Hitlera“ teď podivně chybí – z velmi
pádného důvodu, protože stejně jako válečné bubnování vedoucí k válce
v Iráku, tak i bubnování nyní vedoucí k válce proti Íránu, byly
všechno kecy a nesmysly („bullshit“). Žádné nesprávné interpretace. Žádná
chyba. Žádné hrubé omyly. Nesmysl.
„Masové hroby“ v Kosovu by to všechno ospravedlnily,
říkali nám. Když bombardování skončilo, mezinárodní soudní týmy začaly
podrobovat Kosovo velmi podrobnému průzkumu. FBI přišla vyšetřit něco, co bylo
nazýváno „největší místo činu v historii FBI.“ O několik týdnů později,
potom co nenašli ani jeden hromadný hrob, se FBI a další soudní týmy odebraly
domů.
V roce 2000 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou
Jugoslávii oznámil, že konečný počet nalezených těl v „hromadných hrobech“
Kosova je 2.788. To zahrnuje i Srby, Romy a ty, co byli zabiti „našimi“
spojenci UCK (KLA). To znamená, že ospravedlnění pro útok („225.000 albánských
mužů mezi 14 a 59 lety zmizelo, předpokládáme, že jsou mrtví, jak prohlásil US velvyslanec David Scheffer)
byl výmysl. Pokud vím, tak toto připustil jediný Wall Street Journal. Bývalý vysoký plánovač NATO – Michael McGwire
napsal, že „popisovat bombardování jako humanitární intervenci je opravdu
absurdní.“ Ve skutečnosti „křížová výprava“ NATO byla závěrečným, vypočítaným
aktem dlouhé vyčerpávající války, vedené za účelem vymazání dokonalé myšlenky
Jugoslávie.
Pro mě je vedle odporných vlastností Blaira, Bushe, Clintona
a jejich horlivých podvodných mediálních pomocníků nejhorší nadšení usedlých,
neužitečných mužů (a žen) pro krveprolití, které nikdy nevidí, nikdy nemusí
zvracet nad kusy těl, a nikdy nenavštíví narvané márnice při hledání svých
milovaných. Jejich role je podporovat
paralelní světy nevyslovené pravdy a veřejných lží. Do jednoho z těchto
bývalých světů patří i Miloševič, který je v porovnání s takovými průmyslovými
zabijáky, jako jsou Bush a Blair jenom malou rybou.
John Pilger je původem
z Austrálie (Sydney), kde získal i vzdělání. Je to válečný dopisovatel,
filmový tvůrce a dramatik. Usídlil se v Londýně a psal o mnoha zemích.
Pilger v Británii získal dvakrát nejvyšší novinářskou cenu „novinář roku“
za svou práci ve Vietnamu a Kambodži.
Messin, 24.3. 2006
Daniel McAdams: Jak Lukašenko vyhrál
Představte si, že jste v parku
Lafayette naproti Bílému domu, stavíte stany a reproduktory bez povolení zabrat
park se skupinou několika tisíců protestujících, chlastajících pivo a vodku.
Jak dlouho si myslíte, že by trvalo, než by se s vámi vypořádala
bezpečnostní služba, nebo místní federální policisté? Pět minut?
Přesto, když bylo méně než jedno procento z 500.000
Bělorusů, kteří hlasovali pro politickou opozici rozehnáno/vypořádáno
(„disbursed“) z Říjnového náměstí,
které je vzdáleno jeden blok od sídla prezidenta, tak se jako jeden hlas ozvaly
USA a EU (včetně Francie, která se právě zabývala tvrdými zásahy proti
demonstrujícím studentům, protestujícím za větší pracovní jistoty) a bylo
oznámeno nové kolo sankcí proti zemi.
Mimo tohoto absurdního dvojího metru je skutečností, že
touhle novou revoluční metodou výměny vlád je rozvracena demokracie jako taková
– všechno samozřejmě jejím jménem. V tomto novém světě barevných revolucí
je najednou možné, že pouhé jedno procento těch, co hlasovali pro opozici
– nikoliv všech voličů (!) - je dostatečné
množství k tomu, aby Západ prohlásil, že reprezentují opravdovou vůli
lidu. Je to takový nový bolševismus Západu, kdy se říká, že malá menšina je ve
skutečnosti většinou. Média hrají se svým napjatým a vysoce selektivním
zpravodajstvím z těchto incidentů v tomto podvodu důležitou úlohu.
Západní média nevyvíjí žádné úsilí zjistit skutečná fakta. Dávají přednost
spoléhání se na obscénní, ale neověřené příběhy bití a masového zatýkání, které
jsou dodávány ve velké kvantitě těmi, kteří mají z jejich rozšiřování
největší výhody.
Lži západních médií
Předtím, než se podíváme na příčiny Lukašenkova vítězství,
bych se měl zmínit o odporných lžích vyslovených západním tiskem před, během, i
po volbách v Bělorusku. Jak o nich
já mohu vědět? Byl jsem tam totiž. Stál jsem ve středu odpoledne na Říjnovém
náměstí a pozoroval asi 150 demonstrantů, zatímco BBC jich udávala „tisíce“.
Udělal jsem snímky pivních lahví a šálků kávy, zatímco západní média hlásila,
že policie demonstrantům nepovolila jakékoliv jídlo, nebo nápoje.
Středeční Frankfurter Allgemeine psal „vyvěsili vlajky z džínoviny“,
když na náměstí nebyla ani jedna džínová vlajka. Bylo tam množství gruzínských
vlajek, což je dost podivné, pokud si představíme bezútěšný stav „reformované“
gruzínské ekonomiky, kde je elektřina a voda podobně dostupná jako
v Iráku. Lukašenko vstoupil na tiskovou konferenci „opilý mocí,“ napsaly
německé noviny. Nic takového jsem
neviděl. Spíše jsem viděl politika nevylekaného odpovědět na rétorické útoky
americké administrativy. Když ho prezident Bush obvinil z prodeje zbraní
jiným zemím, Lukašenko odsekl „pokud toto přichází od muže, který tolik
vydělává na válce a ropě, pak je to obvinění, které si nezaslouží reakci.“
Tisk hlásil těžkou přítomnost policie. My
jsme viděli daleko méně policistů, než lze vidět na nějakém shromáždění
v USA, nebo v nějakém západním hlavním městě. Ve skutečnosti než se
úřady odhodlaly k likvidaci provizorního stanového městečka
z náměstí, bylo těžké vidět nějakého policejního strážníka. Seznam
pokračuje.
„Důvěryhodnost“ volebních pozorovatelů
Západní pozorovatelé z Organizace
pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) shledali volby
v Bělorusku neférové a nepoctivé. Ale svět mohl na prohlášení pozorovatelů
těžko čekat s napjatým dechem: OBSE stejně prohlašovala celé měsíce, že
volby by nemohly být férové a svobodné.
Proč bychom měli být skeptičtí ohledně
pozorovatelů OBSE, kromě tohoto podivného zvyku odsoudit výsledek voleb ještě
předtím, než se vůbec uskuteční? Týmy OBSE jsou tvořené velkou mírou západními
diplomaty a zaměstnanci západních zpravodajských služeb. Diplomaté a
důstojníci/úředníci rozvědky jsou placeni za to, aby říkali, co jim řeknou
jejich vlády. Nejsou placeni za své vlastní názory, nebo samostatné závěry. Je
strukturální chyba ve sledování voleb OBSE, jestliže se někdo zajímá o
objektivní pravdu.
Je to také záležitost denních diet. Je
skutečností, že pozorovatelé OBSE berou svůj normální plat od západních
ministerstev zahraničí, i když na konci mise dostanou kapesné tisíce dolarů. Pozorovatelé,
kteří vystoupí z řady
s prohlášením,
které nezapadá do
oficiální linie (vyhotovené v mnoha případech ještě před jejím samotným
zahájením), už nedostanou v budoucnosti žádné další pozvání. Několik tisíc
dolarů je například pro litevského pozorovatele skutečnou sumou. Vlastně to
nejsou špatné peníze ani pro Němce, nebo Američany. Pokud se k tomu přidá
trochu exotické zábavy, dostatek jídla a pití, potom proč by někdo nesouhlasem
rušil existující stav?
Mnozí nechápou fakt, že OBSE nemá
v žádném případě monopol na sledování voleb a lidských práv v OBSE
smluvních zemích. Ve skutečnosti bylo původním záměrem Helsinských smluv, aby volby sledovala
skupina občanů nezávislá na vládách, která by mohla pozorovat nezávisle na
postoji své vlády k dané zemi. Toto se až na několik výjimek nestalo. Drtivá
většina lidsko-právních a volebních pozorovatelů je ve skutečnosti placena vládami k
pozorování vlád. Je tu jasně vidět střet zájmů.
Dále jsou někteří pozorovatelé zřejmě
očividně rovnější než jiní. Když OBSE oznámila, že volby nebyly regulérní a
svobodné, tak to západní média ohlásila jako konečný závěr. Ani slovo nebylo
napsáno, stejně jako jsem nemohl nikde v médiích vidět cokoliv o více než
450 pozorovatelích, kteří také sledovali volby, a dali o mnoho odlišné a
důmyslnější analýzy silných a slabých stránek volebního procesu.
Přes některé specifické oblasti, kde by
se dalo něco zlepšit – bylo znepokojení skrz časné hlasování, které je běžnou
praxí ve Spojených státech – byl celkový závěr pozorovatelů CIS takový, že
volby proběhly podle legislativy Běloruska, a byly svobodné a poctivé.
Pozorovatelé CIS také poznamenali, že Lukašenko místy získal více než 80
procent hlasů. Je zajímavé, že na předvolební konferenci ve Washingtonu
v International Republican Institute zástupce institutu ujistil přítomné
návštěvníky, že US financované konečné hlasování by mohlo říci pravdu o
běloruských volbách, tedy nic takového, že by US financované volby byly volné. Možná výsledky nebyly
tím, v co doufali.
Jak Lukašenko vyhrál
Vedoucí kandidát opozice, zarputilý a
necharizmatický Alexander Milinkevič si vybral podivnou ekonomickou platformu:
uprostřed jedné z nejchladnějších zim slíbil běloruským voličům, že by
ukončil ruské dotace na ropu a dovoz plynu. Jeho předvolebním slibem tedy bylo:
pokud budu zvolen, zvýším vaše účty za
benzín a topení o 70 procent. Ačkoliv vláda USA pozastavení této
podpory/dotace požadovala, tak pro opozičního kandidáta bylo možná nemoudré
oddanost této věci zdůrazňovat.
V poslední den kampaně jsme v hotelu
Jubelinium hovořili s dalším opozičním kandidátem Alexanderem Kozulinem.
Ptali jsme se ho, zda jeho kampaň běží a on odpověděl: „Jaká kampaň? , po městě
jsou vidět jen plakáty s Lukašenkem.“ Jenomže my jsme neviděli po městě
plakáty vůbec nikoho (ani Lukašenkovy). Potom Kozulin dodal: „Právě jsem se
vrátil z Ukrajiny.“ Divné. Neumím si představit, že by volební kandidát
v USA trávil poslední horečnaté dny kampaně v cizí zemi.
Brzo večer v poslední den kampaně
jsme se zastavili v hlavním stanu opozice, a očekávali vzrušenou aktivitu.
Místo toho bylo místo úplně prázdné, kromě recepční, která nám otráveně řekla,
že každý už šel domů.
V sobotu před volbami, v období tiché kampaně, měla opozice rockový
koncert a politické shromáždění v městském parku. Stovky mladých lidí
řádily při trash metalové hudbě s tvrdými nacionalistickými motivy a
projevovaly sympatie k opozičnímu Alexandru Milinkevičovi. Byli jsme
ohromení úplnou absencí policie u události, která byla s rozporem
s volebním zákonem a jasně mohla vyprodukovat nějaký druh reakce úřadů.
Na druhé straně Lukašenko se jednoduše
vezl na své ekonomické minulosti. Odmítnutím „šokové terapie“, která ochudila
Rusko a většinu bývalých republik SSSR, zvládnul udržet záchrannou sociální síť
starého systému a současně zvládnul udržovat stabilní ekonomický růst. Život
průměrného Bělorusa se pod úřadující
administrativou zlepšil, a jak to tak bývá, voliči si vybrali osobu, která
předsedala tomuto zlepšení. Čtyřprocentní nárůst od posledního získání mandátu
by měl být stěží překvapující. Je poněkud ironické, pokud Západ označuje
Lukašenkových 82 procent jako důkaz
podvodu, zatímco nedlouho předtím vychvaloval 97 procent při vítězství
gruzínského prezidenta Saakašviliho.
Hodně se dělalo z tvrzení opozice,
že neměla se svou kampaní přístup do státní televize. Jak poukázal tým
pozorovatelů CIS, prezident Lukašenko se vzdal času vymezeného jeho osobě, aby
dal opozičním kandidátům více prostoru. Na konci kampaně byla spousta času
opozičními kandidáty zanechána bez využití.
Čára přílivu pro Nový světový pořádek?
Byli zastánci Nového světového pořádku,
který ožebračil země střední Evropy a bývalého SSSR v Bělorusku zastaveni?
Na odpověď je ještě příliš brzy. Chystá se určitě ještě spousta plánů na
vyostření odporu v naději na svržení vlády. USA utratily na tuto revoluci
příliš mnoho peněz, než aby ji nechaly tak okázale padnout. Minulý týden to
bylo odhaleno, když polská nadace Batory Foundation (která dostává ročně od
západních vlád milióny dolarů) doporučila politické opozici, jak vyprovokovat
větší incident v naději na vyburcování více lidí proti vládě. Na Říjnovém
náměstí si bylo možné všimnout, kdo „řídil“ masy.
Jenomže jak opozice zdráhavě/nerada
připouští - Lukašenko je opravdu populární.Tuto skutečnost nemůžou změnit ani
milióny dolarů amerických daňových poplatníků pro opozici. Jak řekl ruský
ministr zahraničí Sergej Lavrov, i v případě, že by USA napadly Bělorusko,
lidé by Milinkeviče nevolili. Ale možná, že tenhle názor nejlépe vystihuje
postoj mladého Bělorusa, kterého jsme potkali o volební noci, a který poznal mého kolegu z televize.
Po konci volebního klání poznamenal, proč je šťastný z prezidentova jasného
znovuzvolení, když vyhrknul „Je tu čisto!“
Messin,
29.3.
The Guardian: Běloruská sága
odhaluje faleš západní podpory demokracii
Neil Clark, The Guardian, 28.3. 2006
Kdy jsou volby západem označeny za neférové a nesvobodné?
Odpověď: Když přinesou vítězství vládě, která odmítá neoliberální ortodoxní
názor a odmítá orientovat svou zahraniční politiku na Washington, nebo Brusel.
K žádnému jinému závěru nemůže člověk dojít, když se podívá na ohlášení
ohromných a přehnaných sankcí, které oznámily USA a také EU po opětovném
zvolení prezidenta Lukašenka.
Mnoho lidí může věřit, že sankce jsou zasloužené – vždyť
volby odsoudila Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, a stav
lidských práv v zemi byl kritizován organizací Amnesty International. Ale
dokonce i když věříme tomu nejhoršímu o Lukašenkovi ( a to i jeho oponenti
široce uznávají, že má v Bělorusku většinovou podporu), tak demokratické nedostatky bývalé sovětské
republiky ztrácejí na významu při porovnání s jinými vládami, které západ
vůbec nepenalizuje a naopak velkoryse odměňuje.
Nemluví se o sankcích vůči Egyptu, navzdory rozsáhlým
zákazům opozičních kandidátů. Nemluví se o jeho tisících politických vězních a
rozšířeném používání mučení; Naopak, země Husního Mubaraka je druhým největším
příjemcem americké zahraniční pomoci. A zatímco Condoleezza Riceová cituje ze
zpráv OBSE o Bělorusku, vypadá zároveň méně horlivá reagovat na verdikt stejné
organizace ohledně situace ve státech střední Asie, jako v Turkmenistánu,
kde situaci popsal úředník OBSE Harir Baliyan, jako absenci alespoň jakéhokoliv
“náznaku plurality“. USA a jejich evropští spojenci používají kouřovou clonu
demokracie a lidských práv k podkopání jimi neschválených režimů, zatímco
jsou slepí k nedemokratickým praxím a porušování lidských práv
v zemích, které plní jejich příkazy. Řada vlád byla označena USA za
nedemokratické, přestože v nich proběhly svobodné volby: Guatemala
v 50. letech, Chile v 70. letech, Nikaragua v 80. letech,
Jugoslávie v 90. letech. Prozápadní diktatury, jako byl šáh v Íránu,
Pinochet v Chile a Suharto v Indonésii byly velkoryse financovány.
Dokonce i vítězství ve třech volbách po sobě v zemi,
kde volně působilo 21 politických stran a byla zde i opozicí řízená některá
média, není žádnou zárukou, že nebudete prohlášeni západem za diktátora, jak
shledal Slobodan Miloševič. Důvod, proč byl takto Slobo označen, nebyl ten, že
by řídil nějakou vládu jedné strany, nebo jeho role jugoslávských válkách, ale protože
reprezentoval „nezreformovanou“ jugoslávskou socialistickou stranu, kterou
západ neodsouhlasil/neschválil.
Západ má stejný problém s Hugem Chávezem ve Venezuele.
I když Cháveze podpořilo
v referendu podporovaném bývalým americkým prezidentem Jimmy Carterem 58
procent Venezuelanů, Tony Blair ho vyzýval k „dodržování pravidel mezinárodního
společenství“. Vypadá to, že „pravidla“ jsou zkratkou pro akceptování všech
sociálních a ekonomických vzorů, které jsou západem vnucovány po celém světě.
83 procent hlasů pro Lukašenka je prý příliš mnoho, než
abychom je měli brát vážně; přesto žádná podobná nedůvěra nezazněla, když
v roce 2004 v Gruzii získal Mikhail Saakašvili – podporující NATO a
EU, plných 97 procent hlasů v prezidentských volbách. Když nedávno vůdci
gruzínské občanské společnosti protestovali proti autoritářskému řízení, kterým
je země řízena, západ zůstal potichu. (o
demonstracích v Gruzii jsem informoval nedávno zde, pozn. Mess)
Na Ukrajině, kde probíhaly volby tento víkend, západem
podporovaná oranžová revoluce získala po roce pro mnohé poněkud hořkou příchuť.
Ačkoliv se neustále hovoří o demokracii, respektování práva nezávislých lidí
vybrat si jakékoliv společenské a ekonomické uspořádání, které si skutečně
přejí, je to všechno ve skutečnosti ta poslední věc, kterou západ požaduje.
Messin, 30.3. 2006 ZDROJ
Média nás v poslední době zaplavují
poplašnými zprávami o ptačí chřipce. Mediální masáž zastiňuje mnohem závažnější
a smrtelnější problémy, ale na to už jsme si zvykli.
Představa vybíjení domácí drůbeže, které je
pěstována na venkově a má tedy k životu mnohem lepší podmínky, nežli
slepice napěchované v mini-klecích ve velkochovech mě zrovna nepotěšila.
Přemýšlím také, kdo by nakonec na
zákazu domácího pěstování drůbeže vydělal. Co vlastně lidé, kteří nyní na
venkově sami pěstují drůbež na maso a vajíčka přinášejí nadnárodním firmám a
spojenému finančnímu kapitálu? Jak se podílejí na růstu HDP? Jaký má vůbec růst HDP vliv na opravdový
život lidí? Napadají mě další a další
otázky a souvislosti.
Kromě různých pocitů podezření a dalších
úvah, které vyvolává moje negativní zkušenost s podobnými předchozími
kampaněmi v médiích, jsem nedávno zjistil ještě jednu zajímavou věc. Na
hysterii kolem ptačí chřipky mimo jiné značně
bohatne také nynější ministr obrany USA Donald H. Rumsfeld. Zdá se vám toto
tvrzení podivné? Co může mít ministr obrany USA společného s ptačí
chřipkou? Hned vysvětlím.
Přestože to ještě nikdo dostatečně neprokázal,
tak média tvrdí, že jediným účinným lékem proti ptačí chřipce je lék Tamiflu.
Ten byl vyroben a patentován už v roce 1996 kalifornskou firmou Gilead
Science Inc. Podle dostupných informací je současný ministr obrany USA jedním
z většinových vlastníků zmíněné firmy Gilead Science Inc. Díky tomu, že
zpanikařená světová veřejnost hromadně nakupuje obrovské zásoby neúčinného léku
proti ptačí chřipce, získává Rumsfeld jen na licenčních poplatcích obrovské
jmění. Podobně jako zasáhl Bush ve prospěch viceprezidenta Dicka Cheneyho, když
prosadil aby jeho firma Haliburton získala obrovské zakázky v Iráku, tak i
nyní zařídil Rumsfeldovi, aby americká vláda nakoupila od firmy Gilead Science
Inc. zásoby léku Tamiflu za 2 miliardy dolarů. Česká vláda hodlá do Tamiflu
investovat přes půl miliardy Kč. Finanční zisk je tedy značný.
Ve správní radě firmy Gilead se ale
objevují i další zajímaví lidé. Například George R. Schulz je současný poradce
George W. Bushe a někdejší Reaganův ministr financí. Dále je tu Etienne F.
Davignon, který je mluvčím tajemné skupiny Bilderberg.
Další člen rady Lodewijk J.R. de Vink – zasedá v Bilderbergu a zároveň ve
správní radě firmy Hoffman-La Roche, s níž Gilead Tamiflu v roce 1996
začal vyvíjet. Hoffman-La Roche má nyní na Tamiflu celosvětová práva a Gileadu
platí podíl z prodeje léku. Bezprostřední spojení mezi Gileadem a
americkou vládou potom zajišťuje už výše zmíněný Donald Rumsfeld, který do Pentagonu přesedl z křesla
předsedy Gileadu.
Zatímco léčivé účinky léku Tamiflu jsou
nejisté a neprokázané, tak jeho finanční pomoc některým dobře umístěným osobám
je více než jistá.
Podle informací z našeho tisku stojí
u nás jedno balení léku Tamiflu 966,- Kč. Vydrží prý na deset dní. V případě léčebného
režimu se ale berou dvě tabletky denně, což znamená, že balení vydrží pouze pět
dní.
Messin,
5.4. 2006, ZDROJE:
MF Plus 12/2006
http://www.globalresearch.ca/index.php?context=viewArticle&code=%20ME20051026&articleId=1148
David Rossie: Na
Caracas!
Podle
analýzy energetiky Spojených států disponuje Venezuela největšími ropnými
zásobami z celého kartelu OPEC. Ohromná, dosud nevyužívaná ložiska se
nacházejí v řece Orinoko. Zdejší surovina je poměrně těžko dostupná, a
tudíž se tento zdroj ve statistikách obvykle neuváděl. Při současných se však
již těžba vyplatí. Jeden z amerických novinářů proto obratem přispěchal
s radou, jak by se měla washingtonská vláda ke skutečnosti postavit.
Cožpak jste to neslyšeli? Venezuela bude
těžit ještě více ropy. Navíc dala v uplynulém týdnu jasně najevo, že se o
toto bohatství nehodlá dělit. Jakoby ani nevěděla, kdo o ně projevil zájem.
Vždyť Exxon Mobil je tou největší korporací na světě, která těží ropu!
To musíme čekat, až nějaká skupinka
bláznivých Latinos unese letadlo a nabourá s ním rovnou do Disneylandu?
Copak si neuvědomujete, že ten mocí posedlý prezident Hugo Chávez chystá
vyhlásit válku Spojeným státům?
A nezkoušejte mi namluvit, že Venezuela
ohrožuje ropnou společnost a ne Spojené státy. Exxon Mobil jsou Spojené státy.
Jen se zeptejte Dicka Cheneyho. Pokud se vám ho tedy podaří zastihnout. Možná
bude totiž zrovna na lovu.
Venezuela nyní představuje jasné a
nezpochybnitelné nebezpečí pro USA. Pravé Američany hnětla ovšem již dost
dlouho předtím. Nejprve na nás dělali tamní indiáni dlouhé nosy, to když si
13.dubna 2002 po pár dnech svobody opět dosadili Cháveze do prezidentského
křesla. Léta dřiny hochů z CIA přišla vniveč. A ten patolízal Fidela
Castra se ještě vzápětí vydal dolů do Argentiny, aby pomluvil našeho drahého
George W.! Hloubku, do které je schopen ve svém rudém poblouznění klesnout, aby
zabránil washingtonské vládě šířit svobodu a demokracii do celého světa,
nicméně vyjevil až minulou zimu.
Co že to vloni udělal? Tak pro ty, kteří
si to nepamatují: Hugo Chávez nabídl levnější dodávky topného paliva všem lidem
na severovýchodě, kteří čelili dlouhé zimě a nemohli doplácet na rostoucí ceny
ropy. Jen pomyslete! On, cizinec, využil vlastních prostředků, aby podlomil
poctivé a vlasti oddané americké společnosti, které se pouze snažily zákonně
využít svého nezcizitelného práva na zisk. Nejhorší okamžik této sprosté
epizody nastal ve chvíli, když se určité proradné státy (třeba Massachusetts)
rozhodly Chávezovu nabídku využít. No, ale co byste čekali od lidí, kteří si
opakovaně zvolí do Senátu Teda Kennedyho?
Exxon Mobil, a to je mu nutno přičíst
k dobru, přísahal ve Venezuele zůstat a dál pokračovat v započatém
díle navzdory všem úkladům. Je mi jasné, že naše vláda, obzvláště pak
ministerstva obrany a zahraničí, ode mne nepotřebuje žádné rady. Po tom skvostném díle, které předvedla
v Iráku, jistě ví, co dělat. Ale kdyby náhodou… Myslím, že Chávezův akt agrese
nabízí Spojeným státům možnost zabít dvě mouchy jednou ranou.
Irácká demokracie je v plném
rozkvětu, tamní povstalci byli sraženi na kolena a takzvaná občanská válka se
beztak zrodila pouze v nějaké zbabělé mysli – jakou lepší příležitost pro
vyhlášení úspěšného konce americké mírotvorné mise na Blízkém východě si lze
ještě představit? Než budou vyřízeny všechny ty formality v Kongresu,
mohou se naši vojáci už připravovat na další preventivní úder proti
potencionálnímu zkázonosnému nepříteli v blízkosti rodných břehů.
Všichni víme, že Condoleezza Riceová to
ostatním vysvětlit dokáže. Ona je v tomto ohledu dosti přizpůsobivá.
Vystačí si v zásadě pořád se stejnými slovy. Dlouho si ostatně pilovala
jazyk v Iráku, než se nám tam konečně podařilo dostat a zbavit svět
strachu ze Saddámových zbraní hromadného ničení. Pár měsíců po osvobození
Bagdádu posloužily ministryni stejné výrazy v případě Severní Koreje a
nyní nemluví jinak, když jde o Írán. Proč tedy neučinit největší hrozbu
z Venezuely?
Smějte se, jestli chcete, avšak Chávez se
válí v penězích. Jak dlouho si myslíte, že mu potrvá shromáždit invazní
flotilu tankerů a napadnout New Orleans? Nebo se může klidně vylodit
v Mexiku a poštvat své hordy skrze nechráněnou hranici, ještě než Tom
Tancredo a Jim Sensenbrenner stihnout dostavět svůj plot.
Proto říkám: „Bojujme s ním hned,
dokud můžeme, a na těch jeho zpropadených ropných ložiscích, než se s ním
budeme muset bít na naší půdě. S latinsko-americkými protivníky druhé
kategorie máme přece řadu zkušeností z pěkných malých válek. Vzpomínáte na
Grenadu? A na Panamu?
Fakta a argumenty jsou myslím jasné.
Zbývá jen zavelet: „Na Caracas!“
Autor
je americký nezávislý novinář, který článek věnoval několika tiskovinám ve
Spojených státech. U nás vyšel v Literárních novinách č.15/2006.
Slovinsko čelí obvinění ze
spáchání válečného zločinu, který k jeho smůle natočila televize ORF
Nejvyšší zástupce Srbska u Mezinárodního tribunálu OSN Rasim
Ljajic obvinil v sobotu slovinské jednotky ze spáchání válečných zločinů na
vojácích jugoslávské armády, kterých se měly dopustit na úplném začátku války.
Jedná se o incident z 28.června 1991, kdy jednotky
slovinských ozbrojenců napadly a zavraždily několik jugoslávských vojáků, kteří
tehdy střežili hraniční přechod Holmec na hranici Jugoslávie a Rakouska. Případ
vzbudil pozornost minulý týden, kdy se do Bělehradu dostal nedávno vysílaný
záznam rakouské televize ORF, která událost před lety natočila. Srbská
prokuratura v Bělehradě získala videozáznam od Slovinského helsinského
výboru. Výbor ho předal také slovinské prokuratuře, ale ta se jím odmítla
zabývat. Srbský zástupce u tribunálu OSN
požaduje po Slovinsku, aby začalo zločin vyšetřovat.
„Na videu je natočen jasný válečný zločin“ řekl Ljajic
deníku Blic. „Co můžeme dělat, je žádat po Slovinsku vyšetření případu a oznámit
jej mezinárodním institucím“, dodal Ljajic.
Záznam ORF, který byl vysílán v srbské TV B92, ukazuje
několik mladých jugoslávských mladých vojáků na hranicích s Rakouskem,
nesoucích bílý hadr/látku a s rukama nad hlavou, zatímco se očividně
vzdávají jednotkám slovinské domobrany, předtím, než zazní výstřely a vojáci
padají k zemi.
Bělehradská média tvrdí, že slovinské orgány znají i
identitu pachatelů vraždy jugoslávských vojáků, ale nemají zájem o vyjasnění
případu a potrestání viníků. Proti předsedkyni slovinského helsinského výboru
Miklavčičové-Predanové bylo navíc zahájeno trestní stíhání, protože událost
veřejně označila za „válečný zločin“.
Pro Slovinsko je připomínání toho, jak skutečně začala válka
v bývalé Jugoslávii nepříjemné. Nikdo zde nemá zájem, aby se příliš psalo
o tom, že „válka za samostanost“ Slovinska začala blokádami kasáren jugoslávské
armády (JNA), zabíjením vojáků JNA a také obsazením hraničních přechodů
slovinskými ozbrojenci.
Během desetidenní „války“ padlo během více méně sporadických
přestřelek 39 vojáků JNA a 6 příslušníků slovinské domobrany. Celé akce se
chytila slovinská média, která vhodně sestříhanými reportážemi úplně otočila
realitu a přesvědčila svět o tom, že agresorem je jen JNA.
Messin, 11.4.
2006 ZDROJ1 ZDROJ2
Italské ministerstvo obrany
upozornilo na zvýšení výskytu rakoviny mezi vojáky na Balkáně
BBC Monitoring Europe (Political) – April 6, 2006
Italská internetová stránka novin Corriere della Sera zveřejnila 5. dubna text úřední zprávy o
zvýšeném výskytu nádorů mezi vojáky na Balkáně. Zprávu, kterou zhotovil Marco
Nese, má název „Zpráva ministerstva obrany: 158 případů nádorů mezi vojáky na
Balkáně.“
Podle zprávy zemřelo v Bosně a Kosovu už 28 vojáků.
Tito lidé nezemřeli následkem bojových operací, ale byli během mise
v bývalé Jugoslávii postiženi nevyléčitelnou nemocí. Tato hrůzná
skutečnost je zahrnuta ve výroční zprávě zaslané ministerstvem obrany do
parlamentu.
Dokument poskytuje detailní popis stavu posádky ozbrojených
sil. Ročenka s titulem „Služební zápis“ byla poprvé zavedena bývalým
ministrem obrany Giovanni Spadolinim.
Poslední aktualizace ročenky je k 31. prosinci 2005. Do
tohoto data bylo ověřeno 158 případů výskytu zhoubných nádorů (ke konci roku
2004 to bylo 99), které ve skutečnosti způsobily 28 úmrtí. Na základě
lékařských testů byly nejčastější nádory štítné žlázy (24 případů),
testikulární (21 případů) a Hodgkinův lymfom (20 připadů).
Panuje podezření, že nemoc nazývaná „balkánský syndrom“ může
být následkem bombardováním území ochuzeným uranem, ke kterému došlo při agresi
NATO. Pentagon připustil, že vystřelili z letadel dobrých 11.000 střel
obsahujících ochuzený uran. Tyto střely byly vypalovány k proražení
obrněných vozidel.
Podle expertů může být „balkánský syndom“ způsoben skupinou
různých faktorů. Kromě vlivu životního prostředí je tu i nutný stres při
zahraničních misích. Pentagon nedávno přiznal, že psychický stres může u vojáků
způsobit vážná onemocnění, které nazval „battle fatigue“ (něco jako „bojové
vyčerpání/únava“).
Předseda parlamentního Výboru pro obranu Falco Accame věří,
že výzkum nemůže být omezen pouze na Bosnu a Kosovou, ale měl by se rozšířit
také na vojáky sloužící v Albánii a také zahrnout vojáky nasazené
v roce 1991 při válce v zálivu.
„Smrtelné případy byly zjištěny jak mezi vojáky vyslanými
v té době do Kuvajtu, tak u vojáků vyslaných do Somálska v roce 1993.
V obou misích mohli přijít do styku s ochuzeným uranem.“
Od roku 2000 byly zavedeny přísné lékařské prohlídky jako
reakce na znepokojující informace o úmrtích mezi muži v zahraničí. Od té
doby je každý z mise navrátivší se voják podroben pečlivým lékařským
testům. Zatím byly prohlídky provedeny u celkem 65.701 vojáků, kteří se
střídali v Bosně a Kosovu.
Messin, 20.4. 2006
Petr Schnur: Reciprocita po česku
Předvelikonoční
čas na domácí zahraničně politické scéně proběhl zase jednou ve znamení
česko-kubánského politického divadla. Představení mělo ovšem spíš pachuť laciné
melodramatické komerce, než kousku s mravním nábojem, a vypovídá víc o politice
Česka než o Kubě samotné.
České ministerstvo zahraničí se totiž rozhodlo předvést svaly a reagovat na
kubánské vypovězení českého diplomata v "rámci reciprocity", což je
coby formální opatření v rámci mezinárodních styků běžným standardem. Nicméně
aby vůbec někdo mohl tento krok brát vážně, musela by vláda ČR se stejnou
razancí, důsledností a podle týchž zásad postupovat i vůči jiným státům a v
jiných záležitostech.
Příležitost
by se podle mého třeba našla v záležitosti vízové praxe s USA, která je
všechno, jen ne reciproční. Taková Brazílie zavedla vízovou povinnost vůči
občanům Spojených států okamžitě poté, co tak jednostranně učinila americká
vláda. Brazílie neotálela roky, na nikoho se přitom neodvolávala, u žádného
nadnárodního grémia si nestěžovala - jednala prostě recipročně.
To my jsme se se stejným problémem "pochlapili" a postěžovali si
Evropské unii v naději, že to za nás vyřeší.
Hru na
schovávanou za zády zahraničních protektorů praktikuje česká politika již od
založení ČSR. Po roce 1918 tato mentalita vedla k Mnichovu, k výměně západních
"spojenců" za "ochranu" báťušky Stalina a k sovětizaci
Československa. Oportunistická vstřícnost "mužů ledna" vůči
"velkému bratrovi" v letech 1968-69 vyústila až v kolektivní čs.
"normalizaci".
V
listopadu 1989 jsme sice slyšeli krásná slova o politice bez cizího vodítka, ve
skutečnosti se ale na její rovnici pouze vyměnila ideologická znaménka; s nimi
se bezkoncepčně potácíme od jedné sféry vlivu ke druhé. Že o odrakouštění české
politické kultury, jak to kdysi požadoval Masaryk, nemůže být ani řeči, svědčí
i výjimečnost snah Jana Kavana o vyváženou českou zahraniční politiku. Ta se v
lepším případě setkala s nezájmem, v horším s odmítnutím.
Pro
chrabré české castrobijce obsahové srovnávání "recipročního přístupu"
nevypadá o nic lépe. Stačí se podívat na pozadí, průběh a reálné výsledky všech
těch barevných revolucí v Kyrgyzstánu, Gruzii, Srbsku a na Ukrajině, aby se
ukázala hloubka politického pokrytectví, jež se za nimi skrývá. Ani v případě
Kuby nejde o nezištnou podporu skutečné demokratizace režimně sešněrovaného veřejného
života země, nýbrž o politický a hospodářský nátlak s cílem vrátit ostrov pod
kontrolu Spojených států.
Část
amerických "přátel", sdružená v konsorciu s honosným názvem Blue
Ribbon Commission on the Economic Reconstruction of Cuba (jedním z členů je
třeba firma Baccardi), již dokonce konkretizovala "politickou vizi"
nové kubánské svobody: 15 miliónů dolarů za 60 procent kubánské půdy a jiných
nemovitostí. Česko v této hře evidentně převzalo roli diplomatického pěšáka.
Otloukání Kuby ovšem vyvolává otázku, co to vlastně jsou lidská práva? Patří k
nim na počátku 21. stol. i střecha nad hlavou, lékařská péče a slušné vzdělání,
tedy něco jako sociální důstojnost? Anebo se jejich politická aplikace
vyčerpává zavedením stranického systému zastupitelské demokracie podle známého
hesla "jedna cesta, jeden model", jehož evidentním cílem je proměna
světa v akciovou společnost? Poměry v Latinské Americe jsou totiž každodenní
výzvou k zamyšlení, jemuž se česká politika ovšem raději vyhýbá.
Láme tedy ČR kopí za lidská práva
nezištně, všude stejně a bez předsudků? Kdyby tomu tak bylo, našli bychom pány
Štětinu, Pilipa, Bubeníka a ostatní barevné revolucionáře ze Sorosových nadací
i na demonstracích v Turecku, Nepálu a jinde, třeba i v italském Janově roku
2001. České ministerstvo zahraničí by se nemohlo schovávat za alibistické fráze
a muselo by zaujmout postoj k nedávným událostem v Turecku s 16 mrtvými Kurdy,
z toho několika dětí.
Česká diplomacie by prostě musela formulovat svůj zásadní postoj k lidským
právům i jinde než pouze na Kubě či v Bělorusku - podle sametových ideálů
ponejvíce tam, kde jsou tabuizována a kde se tedy o ně nikdo nestará. Tak tomu
ale bohužel není. Československá resp. česká politika po listopadu 1989 oproti
původním slibům podle mého nevyniká tvořivostí, jako schopností přizpůsobit se
- pokolikáté již ve 20. století?
Poté, co jsme zrušili "tábor
míru a socialismu", plaveme opět v širokém proudu ducha doby a plníme jen
svoji úlohu, tentokrát v rámci toho, co je stratégy nového světového pořádku
perverzně nazýváno "mezinárodním společenstvím". V žargonu reálné
politiky se tomu říká role užitečného idiota. Její problém tkví kromě ztráty
sebeúcty a respektu druhých i v následující zákonitosti, starým jak politika
sama: pěšák hájí zájmy krále, nikdy tomu ale není naopak.
Autor je publicista žijící v německém Hannoveru. Komentář vyšel
22.4.2006 v deníku Právo.
Během 70. let jsem tajně natáčel
v Československu. Disidentský romanopisec Zdeněk Urbánek mi tehdy řekl, „v
jednom ohledu máme více štěstí, než vy na Západě. Nevěříme ničemu, co čteme
v novinách a sledujeme v televizi, ničemu z oficiální pravdy. Na
rozdíl od vás jsme se naučili číst mezi řádky, protože skutečná pravda je vždy
rozvratná/podvratná.“
Tenhle nutný skepticismus, tahle schopnost čtení mezi řádky
je dnes naléhavě zapotřebí v domněle svobodných společnostech. Vezměte si
zpravodajství ze státem podporované války. Staré pořekadlo praví, že první
obětí války je pravda. Nesouhlasím. První obětí je žurnalismus. Nejen to:
žurnalismus se stal válečnou zbraní, zhoubnou cenzurou, která nepozorovaně
prochází ve Spojených státech, Británii a dalších demokraciích; cenzurou
vynechávání, jež má takovou moc, která může pro lidi v tak vzdálených
zemích jako je Irák znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Jako novinář jsem se více než 40 let snažil porozumět, jak
to funguje. V následcích americké války ve Vietnamu, ze které jsem dělal
zpravodajství, byla politikou Washingtonu pomsta, slovo často používané v
soukromí, ale nikdy ne veřejně. Na Kambodžu a Vietnam bylo uvaleno středověké
embargo; Britská vláda Margaret Thatcherové přerušila dodávky mléka dětem
Vietnamu. Tento útok na celou strukturu života ve dvou nejvíce postižených
společnostech na světě byl jen zřídka zmiňován; následkem bylo hromadné
utrpení.
Tenkrát jsem dělal sérii dokumentů o Kambodže. V prvním
filmu z roku 1979 „Rok Nula: Tichá
smrt Kambodže“ jsem popisoval
americké bombardování, které poskytlo katalyzátor pro vzestup Pol Pota a ukázal
šokující účinky embarga na obyvatele. Rok
Nula byl vysílán asi v 60 zemích, ale nikdy ve Spojených státech. Když jsem
letěl do Washingtonu a nabídl ho národnímu veřejnému vysílání PBS, dostalo se
mi zajímavé reakce. Vedoucí pracovníci PBS byli dokumentem šokováni a mluvili o
něm s obdivem, dokonce kolektivně potřásali hlavami. Jeden z nich
řekl: „Johne, my jsme tak rozrušení vaším filmem ukazujícím, že Spojené státy
sehrály takovou destruktivní roli, že jsme se rozhodli zavolat „žurnalistického
soudce/rozhodčího.“
Termín „žurnalistický soudce“ („jurnalistic adjudicator“)
byl z Orwella. PBS jmenovala jakéhosi Richarda Dudmana, zpravodaje St. Louis Post-Dispatch a jednoho
z nemnoha obyvatel Západu, který byl pozván Pol Potem na návštěvu
Kambodži. Jeho zprávy/depeše neodrážely nic z divokosti, která tenkrát
zahalila zemi; dokonce svého hostitele chválil. Není překvapující, že můj film
odsoudil. Jeden z vedoucích pracovníku PBS se mi svěřil: „Toto jsou
obtížné dny pod Ronaldem Reaganem. Váš film by mohl přinést problémy.“
Nedostatek pravdy o tom, co se skutečně stalo
v jihozápadní Asii – médii hlásaný mýtus o „hrubé chybě“ a zamlčování
skutečného rozsahu civilních obětí a běžné praxe hromadného zabíjení, stejně
tak slovo „invaze“ – umožnil Reaganovi spustit další „šlechetnou věc“ ve
Střední Americe. Cílem byl další ochuzený národ bez prostředků: Nikaragua –
jejíž „hrozba“, stejně jako
v případě Vietnamu, spočívala v pokusu o založení modelu vývoje/rozvoje,
odlišného od koloniálních diktatur podporovaných Washingtonem. Nikaragua byla rozdrcena díky nemalé roli
čelních novinářů, konzervativců a liberálů, kteří potlačili/zamlčeli vítězství
Sandinistů a povzbudili klamnou debatu o „hrozbě.“
Tragédie Iráku je jiná, ale pro novináře tam jsou oblíbené
podobné věci. Deník New York Times napsal
24. srpna minulého roku ve svém úvodníku: „pokud bychom tenkrát věděli všechno
to, co víme nyní, invaze (do Iráku) by byla zastavena lidovým odporem.“ Tohle
úžasné přiznání ve skutečnosti říká, že invaze by nikdy nenastala, pokud by
novináři nezradili veřejnost tím, že přijali a zesílili/rozvedli a opakovali
lži Bushe a Blaira, místo toho, aby je napadli a vystavili.
Nyní už víme, že BBC a další britská média používala
informace tajné služby MI6. V akci nazvané „Operation Mass Appeal“ agenti
MI6 zasadili příběhy o Saddámových zbraních hromadného ničení – jako například
příběhy o skrytých zbraních v jeho palácích a tajných podzemních bunkrech.
Všechny tyto historky byly výmysly. Ale to není hlavní vtip. Vtip je to, že
temné skutky MI6 byly zcela zbytečné.
Nedávno byla ředitelka zpráv BBC Helen Boaden požádána, aby vysvětlila
jak je možné že jeden z jejích „vložených“ novinářů (pojem vložený novinář – novinář jedoucí společně s vojáky, pozn.
Mess) akceptující americká popření použití chemických zbraní proti
civilistům, mohl popisovat cíl anglo-americké invaze jako „přinesení demokracie
a lidských práv“ do Iráku. Ředitelka odpověděla citací Blairových výroků, že
toto bylo skutečně cílem, jakoby Blairovy projevy a skutečnost nějakým způsobem
souvisely. Při třetím výročí invaze popisoval hlasatel BBC tento nelegální,
nevyprovokovaný akt, založený na lžích jako „špatnou kalkulaci“. Čili použitím
památné fráze Edwarda Hermana, nemyslitelné bylo normalizováno.
Takováto servilita státní moci je dychtivě popírána, přesto
je rutinní. Téměř všechna britská média vynechala skutečné číslo iráckých
civilních obětí a záměrně ignorovala,
nebo se snažila zdiskreditovat seriózní studie. „Podle konzervativních
předpokladů“, napsali výzkumníci věhlasné Johns
Hopkins Bloomberg School of Public Health spolupracující s iráckými
vědci, „se domníváme, že od začátku invaze v roce 2003 zemřelo v Iráku
více než 100.000 lidí. Toto bylo většinou následkem vojenských akcí koaličních
sil. Většinou se jednalo o ženy a děti…“ To bylo 29. října 2004. Dnes je číslo
ještě vyšší.
Jazyk/řeč je možná nejdůležitějším bojištěm. Vznešená slova
jako „demokracie“, „svoboda“ a „reforma“ ztratila svůj původní skutečný význam
a získala nový, který jim dali nepřátelé těchto pojmů. Zprávy ovládají podvrhy, společně
s nepoctivými politickými označeními, jako je „nalevo od centra“
s oblibou dávané válečníkům jako jsou Blair a Bill Clinton; znamená to
naprostý opak. „Válka proti terorismu“ je lživá metafora, která uráží naší inteligenci.
Nejsme ve válečném stavu. Naši vojáci místo toho bojují proti povstalcům
v zemích, kde naše invaze vyvolaly zmatek a trápení. Důkazy a obrazy o tomto
jsou zamlčovány a potlačovány. Kolik lidí ví, že ze msty za 3.000 nevinných
životů z 11. září 2001 (WTC 9/11) zemřelo až 20.000 nevinných lidí
v Afghánistánu?
Ke znovuzískání cti našeho řemesla, nemluvě o pravdě, musíme
alespoň cítit potřebu porozumět našemu historickému úkolu. Tím je podávat
zprávy zbytku lidstva v použitelných termínech, a nikoliv zdemoralizovat veřejnost pro
loupeživé útoky na země, které pro nás nejsou žádnou hrozbou. Zdemoralizujeme je odlidštěním a psaním o
„změně režimu“ v Íránu, jako by země byla abstrakcí, a nikoliv lidskou
společností. Venezuela Huga Cháveze je právě nyní podobně „zpracovávána“ na
obou stranách Atlantiku. Před několika týdny washingtonský zpravodaj zpráv
stanice Channel 4 Jonathan Rugman líčil Cháveze jako kreslenou karikaturu,
zlověstného klauna, jehož lidové/přátelské latinsko-americké způsoby maskují „nebezpečné spiknutí darebácké
galerie despotů a diktátorů – poslední noční můry Washingtonu.“ Naproti tomu,
Condoleezze Riceové byla v pořadu dána váženost a Donaldu Rumsfeldovi
bylo dovoleno přirovnat Cháveze k Hitlerovi.
Vskutku, skoro všechno v téhle parodii na žurnalismus
bylo viděno z Washingtonu, a jenom
zlomek z Venezuely, kde si Chávez užívá 80 procentní popularity. Bylo
vynecháno, že vyhrál devět demokratických voleb – světový rekord. V primitivním
sovětském stylu rychlého pohledu byl ukázán se Saddámem Husainem a Muammarem
Kadáfím, ačkoliv tato krátká setkání musela souviset jen s ropou a
organizací OPEC. Podle Rugmana pomáhá
Venezuela pod vedením Cháveze vyrobit Íránu jadernou bombu. Pro tento nesmysl
nebyl dán žádný důkaz. Lidé sledující pořad
nemohli mít ani ponětí, že Venezuela je jedinou ropu produkující zemí na světě,
která používá své výnosy ve prospěch chudých lidí. Neměli žádnou představu o
okázalém vývoji ve zdravotnictví, školství, gramotnosti; žádné ponětí o
skutečnosti, že Venezuela nemá žádné politické vězně – na rozdíl od Spojených
států.
Takže pokud se Bushova vláda přesouvá k realizaci
„operace Bilbao,“ náhradnímu plánu jak
svrhnout vládu Venezuely, kdo se bude starat, protože kdo bude vědět? Budeme
totiž mít pouze mediální verzi; další démon dostane co mu patří. Chudí
Venezuely, jako chudí Nikaragui, a chudí Vietnamu a nespočtu dalších vzdálených
míst, jejichž sny a životy jsou mimo zájem, budou ve svém žalu neviditelní:
triumf cenzury žurnalismu.
Říká se, že internet poskytuje alternativu. A co je na
povstalecké náladě na světové síti tak báječné, je skutečnost, že často píšou
to, co by mnoho novinářů psát mělo. Jsou to individualisté v tradici
„muckrakers“ („odhalovatelé zlořádů“), tací jako byl Claud Cockburn, který řekl:
„nikdy nevěř ničemu, dokud to nebude oficiálně popřeno.“ Ale internet je i
druhem samizdatu , podzemí, a většina
lidí se nepřipojí, stejně jako většina lidstva nevlastní mobilní telefon. A
právo vědět by mělo být univerzální. Jiný velký „muckraker“ Tom Paine varoval,
že jestliže většině lidí bude odepřena pravda a myšlenky na pravdu, nastane čas
na úder na to, co nazýval „Bastilla slov“. Ten čas je nyní.
Překlad Messin,
25.4. 2006 ZDROJ
BBC News: OSN kritizuje nezákonné věznění desetitisíců Iráčanů
Podle šéfa bagdádského oddělení OSN pro lidská práva Gianni
Magazzeniho jsou v iráckých věznicích drženy desetitisíce osob
v rozporu s iráckými zákony. Mezinárodní jednotky věznily „z vážných
bezpečnostních důvodů“ na konci února
14.000 lidí. Podle představitele OSN je toto číslo neúnosně vysoké. Samotné
irácké úřady zase zadržují 15.000 lidí. To je dohromady téměř 30.000 lidí.
Magazzeni navíc řekl, že OSN nebyl umožněn přístup
k dalším vězňům, kteří jsou v Iráku zadržováni na neznámých místech
v neidentifikovaných koaličních věznicích. Dále požadoval jejich předání
iráckým úřadům k případnému obvinění, nebo jejich rychlé propuštění na
svobodu.
„Chceme, aby tento proces urychlili“ řekl Magazzeni a dodal,
že OSN „byla velmi znepokojena pokračujícím porušováním“ lidských práv
v Iráku.
„Každý den dochází k mučení a zastřelení na místě“ řekl pan
Magazzeni.
Představitel OSN dále
kritizoval působení takzvaných eskader smrti, které vraždí a mučí sunnitské
Iráčany, které obviňují z odpovědnosti za časté výbuchy na dálku
odpalovaných náloží. Tyto záhadné výbuchy udržují irácká jatka a rozdmychávají
už probíhající občanskou válku. Podle některých názorů můžou stát za některými
dálkově řízenými výbuchy tajné služby.
Magazzeni poukázal na
množící se případy propojení eskader smrti s policejními jednotkami, nebo
silami uvnitř státních entit v Iráku.
Messin, 26.4.2006,
ZDROJE:
http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/middle_east/4932206.stm
Venezuela prezidenta Hugo Cháveze totiž zisky ze svých zásob
ropy, jejíž cena stále stoupá, nepumpuje jen do motoru vývoje ve vlastní zemi,
kde jsou využívány k financování školství, bydlení a tvorbě pracovních
míst pro vlastní trpící a do té doby ignorovanou chudinu, ale i do projektů po
celé Latinské Americe, v procesu tvorby nového uspořádání této části
světa. To je to, co se pro imperiální nadvládu Spojených států stává výzvou.
Ve čtyřstránkovém dubnovém článku zapáchajícím rétorikou
studené války Juan Forero z New York Times varuje, že venezuelské výdaje
na zahraniční pomoc, při ropných příjmech, které jen loňském roce stouply o 32 procent, „převýšily
takřka 2 miliardy dolarů, které Washington každoročně vyčleňuje na rozvojové
programy a válku proti drogám na západě Jižní Ameriky.“ (Válka s drogami
jako zahraniční pomoc?..)
Forero, citující výhradně Chávezovy kritiky – jak jeho
politické odpůrce ve Venezuele, tak i z kruhů americké vlády a členů
pravicových „think tanků“ v USA -, pak barvitě líčí zlověstný obraz rašící
hrozby americkému vlivu v obou Amerikách.
Ten nejúděsnější citát ovšem pochází od Johna Negroponteho,
vrchního šéfa sloučených zpravodajských operací a muže s dlouhodobou
zkušeností s vměšováním se do záležitostí národů Latinské Ameriky a
skutečným podvracením jejich vlád. „Pan
Chávez,“ podle něj, „vynakládá
významné částky a vlastní úsilí na změny politického a ekonomického života
v zemích Latinské Ameriky i jinde, přes velice reálnou potřebu rozvoje
ekonomiky a sociálních potřeb ve své vlastní zemi.“
Z úst státního úředníka ve službách
země, která až dosud promrhala více než 500 miliard dolarů hubením jednoho
středovýchodního národa a připravuje novou válku proti dalšímu národu tamtéž,
země, která rozvrátila národy od Ohňové země až po Yucatan, včetně Venezuely, a
která, a to nelze nepřipomenout, už dlouhá léta ignoruje „velice reálnou
potřebu rozvoje ekonomiky a sociálních potřeb“ uvnitř svých vlastních hranic,
to zní skutečně zajímavě.
Cháveze nikdo neviní z nějakých podvratných činů či
tvrdého nátlaku, jímž jsou notoricky známy USA, pouze z poskytování více
než potřebné finanční pomoci méně šťastným zemím. A co je vlastně tak strašného
na tom, že se země, tak bohatá na ropu jako Venezuela dělí o své bohatství?
To, že Chávez ve svých projevech prezidenta Bushe nepěkně
označuje za „osla“. „alkoholika“ a „zbabělce“ a obvinění pravicovými kritiky ze
„špatného hospodaření“ či „populistické dekadence“, jsou jak se zdá jediná
negativa s nimiž může Forero vyrukovat. Hernajs, vždyť Bush tak čelí ještě
horším invektivám, než doma.
Rovněž porovnávat Cháveze, dvakrát zvoleného a nesmírně
populárního venezuelského vůdce, se starým kubánským diktátorem Castrem je
přinejlepším tendenční. Zatímco zoufale chudá Kuba, oběť desítek let amerického
obchodního embarga a podvratné politiky, nesporně poskytla přinejmenším
rétorickou podporu protiamerickým rebelům, jako v El Salvadoru a
Nikarague, Chávez, i když se otevřeně hlásí k antiimperialismu a je proti
nadvládě USA v Latinské Americe, nikdy nebyl obviněn z podněcování
odboje této oblasti. Pokud zde opravdu
je něco z Castrovy Kuby, co Venezuela pod Chávezem napodobuje, je to
velice doporučeníhodná kubánská praxe poskytování lékařů a učitelů nejchudším
oblastem Latinské Ameriky.
Kéž by se USA více angažovaly v této formě „šíření
vlivu“ a méně v kšeftech se zbraněmi, výstavbě vojenských základen a
vyučování tajné policie delikatesám umění útrpného práva.
Představte si Latinskou Ameriku, v níž USA a Venezuela
vedou spory o to, kdo smí poslat další lékaře k venkovanům
v Guatemale a Brazílii, nebo kdo poskytne půjčky s nižším úrokem ne
vodohospodářské projekty v Bolívii a Ekvádoru.
Nebo si představte Philadelphii, kde by nemajetní nemuseli
spoléhat na almužnu ve formě levného venezuelského topného oleje, aby kvůli
federálním škrtům v pomocném programu topné nafty nemrzli v zimě ve
svých příbytcích.
A když už jsme u toho, představte si na první straně New
York Times článek, píšící o rozhazovačném militarismu rostoucí měrou
diktátorského amerického prezidenta George W. Bushe tváří v tvář
opomíjenému „rozvoji ekonomiky a sociálních potřeb v jeho vlastní zemi“.
Zdroj: http://thiscantbehappening.net
Přeložil WM Magazín
č.52/ročník VI.
Bělorusko v r.
2006
Běloruská republika je dynamicky
se rozvíjející evropský stát. Výsledky práce národního hospodářství
Běloruska svědčí o stálém rozvoji národní ekonomiky a potvrzuje efektivnost
zvoleného sociálně – ekonomického modelu:
- BR je první zemí SNS, která obnovila a převýšila úroveň
výroby z období SSSR (objem výroby HDP v r. 2004 v poměru
k r. 1991 činil v BR 117 %, v Rusku 89,5 %, Ukrajině 66,7 %,
v Kazachstánu 115,9 %.)
- HDP od r. 1995 do 2004 se zvýšil o 77 % (HDP zemí SNS se
zvýšil za stejné období o 41 % a v eurozóně o 20 %).
- Průměrný roční přírůstek HDP za posledních 5 let činil 7,3
%, přírůstek objemů průmyslové výroby 10 % (tempo ekonomického růstu převyšuje
analogicky parametry nejenom zemí SNS, ale i většiny evropských zemí).
- Postupně rostou i důchody obyvatelstva: za posledních 5
let reálná mzda vzrostla více než dvakrát. Pokud jde o úroveň průměrné měsíční
nominální mzdy v dolarovém ekvivalentu, BR zaujímá v SNS 3. místo ,
po Rusku a Kazachstánu.
- Úroveň nezaměstnanosti činila k 1.1.2006 1,5 %
z ekonomicky aktivního obyvatelstva. A je nejnižší ze zemí SNS i východní
Evropy.
Běloruská republika je
zemí s rozvinutou ekonomikou.
Základ výrobního potencionálu tvoří průmysl.
V zemědělské produkci na obyvatele BR v posledních
letech zaujímá první místo v zemích SNS.
Podle údajů obsažené ve zprávě OSN o obchodu a rozvoji a
světových investicích BR (2005) a indexu
potencionálu o přímých zahraničních investicích zaujímá 52. místi ve světě a
převyšuje všechny země SNS, kromě Ruska.
Počtem lékařů na 100 000 obyvatel BR převyšuje Švédsko,
Belgii, Japonsko, Francii, Anglii i USA.
BR má nejnižší koeficienty v úmrtnosti novorozenců a
dětí do 5 let.
V BR existuje
stabilní vnitropolitická situace. K zasahování do činnosti státu ze
zahraničí došlo v poslední době v souvislosti s prezidentskými
volbami. Lukašenka volilo 82,6 % voličů, účast ve volbách dosáhla 92 %.
Bělorusové svému prezidentovi věří.
Rozhodnutím prezidenta nedošlo k rozprodeji národního
majetku, ani k restitucím. Byl zachován pořádek a bylo zabráněno vměšování
jiných zemí do zahraniční politiky státu.
Odpor opozice byl
organizován ze zahraničí, předem připraven, o čemž svědčí přísun finančních
prostředků a letáků pro opoziční demonstranty.
Za posledních 5 let se do BR přistěhovalo přes 80 000
osob, což téměř pětkrát převyšuje počet osob, které BR opustily. Většina
přistěhovalců pochází z Ruska, Litvy, Ukrajiny a také z Kazachstánu.
V BR je vysoká
úroveň bezpečnosti, nízká úroveň korupce!
Podle stupně teroristické hrozby je BR spolu
s Andorrou, Lichtenštejnskem a Slovinskem na 181. místě (podle údajů
londýnského výzkumného centra).
Úroveň korupce je v BR nižší než ve většině zemí SNS (v
souladu s údaji mezinárodní organizace „Transparency International“).
V r. 2005 byla BR na 107. místě mezi 159 zeměmi světa.
(Bělorusové o sobě)
Překlad a
redakce: Jiří Messin K vydání připravil: Svekos
………………………………………………………………………………………………….
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Obvodní radou Klubu českého
pohraničí v Praze 10 jako svou 175. publikaci určenou pro vnitřní potřeby
vlasteneckých organizací. Praha, květen 2006.
Webová stránka: Křesťanskosociální
listy wz.cz
E-mail:
Vydavatel@seznam.cz