Informace, o kterých málo

víme …

IV.

( Z internetových stránek)

Etnický Maďar z Vojvodiny a důstojník JNA vyvrací další tvrzení obžaloby v Haagu

29.11.2005 odmítli Miloševič i zástupci obžaloby jakékoliv rozdělení obvinění. Jak vše dopadne, není ještě jasné.

30.11.2005 pokračovala obhajoba svědectvím důstojníka jugoslávské armády (JNA). Podplukovník Janos Sel je etnický Maďar z oblasti Vojvodina.

Svědek byl od roku 1997 až do června 1999 velitelem jednotky umístěné v oblasti posádky Dakovica.

Mohl proto podat důležitá svědectví ke specifickým obviněním, které obsahuje kosovská žaloba. Jmenovitě: Bela Crkva, Celina, Donjo Retimlje a Dakovica.

Obžaloba prohlašuje, že srbští vojáci přepadli vesnici Bela Crkva 25.března 1999. Dále tvrdí, že venkované během útoku utekli podél řeky Belaja, kde hledali úkryt u železničního mostu. Obžaloba říká, že srbská armáda zahájila na tyto lidi palbu a zabila 12 lidí. Dále obvinění uvádí, že muži byli odděleni od žen, a že srbští vojáci zabili dalších 65 albánských mužů.

Podplukovník Janos Sel byl ve vesnici Bela Crkva 25.března 1999, ale podal zcela jiný popis událostí. Svědek řekl, že jeho jednotka prošla vesnicí bez incidentů. Řekl, že nedošlo ani ke střelbě, ani vůbec k žádnému boji. Popřel, že by tam byla nějaká skupina venkovanů u řeky, nebo že by vůbec byli zabiti nějací civilisté. Svědek dále řekl, že jeho jednotka byla jedinou jednotkou, která se v oblasti nacházela a že obvinění je jednoduše falešné.

Jediný boj, který podplukovník Sel viděl 25.března, se konal ve vesnici Celina.

Obžalovací spis prohlašuje, že srbští vojáci obklíčili Celinu tanky. Dále prý ostřelovali vesnici, potom vyrabovali obchody a také spálili starou mešitu. V blízkém lese podle obžaloby hledaly úkryt „tisíce“ Albánců. Podle obžaloby byli nalezeni srbskými vojáky, zbiti, okradeni, a násilně deportováni do Albánie.

Podplukovník Sel opět podal zcela jinou verzi událostí. Svědek řekl, že jeho jednotka byla napadena ve vesnici Celina 25.března 1999, a že byla napadena ze tří opevněných domů. Tyto domy byly určeny pro boj. Měly kulometná hnízda a bunkry ohrazené hradbou z pytlů naplněných pískem.

Svědek vysvětloval, že armáda pouze opětovala palbu proti těmto třem domům a používala přitom proti-letadlová děla, která měla menší kalibr než běžné minometné granáty.

Obžaloba prohlašuje, že byla zničena stará mešita, ale podplukovník Sel poukázal na skutečnost, že v Celině nikdy žádná mešita nebyla, natož „stará mešita“. K potvrzení této skutečnosti si přinesl velmi podrobnou topografickou mapu Celiny, kterou vypracovala v roce 1985 JNA (Jugoslávská armáda). Tato velmi detailní mapa ukazovala každou stavbu ve vesnici, dokonce zahrnovala kůlny, boudy a vedlejší stavby. Mešita, o které mluví obvinění prostě neexistovala.

Topografická mapa taky ukázala, že ve vesnici bylo pouze asi 25 domů, proto je extrémně nepravděpodobné, že by ve vesnici byly „tisíce“ lidí, jak tvrdí obžaloba, natož „tisíce“ prchaly z vesnice.

Vesnice byla tak malá, že nemůže být řeč o nějakých obchodech. Zjevně je nemožné, aby srbští vojáci vyrabovali obchody, které neexistovaly.

Obžaloba dále tvrdí, že 26.března byla napadena vesnice Donji Retimlje, a že vesničanům bylo nařízeno odejít. Obvinění uvádí, že albánští civilisté byli přinuceni připojit se ke konvojům vozidel a pěšky cestovat až k hranicím Albánie. Dále prohlašuje, že srbští vojáci bili a zabíjeli kosovsko-albánské muže, oddělili kosovsko-albánské ženy, pohlavně je zneužili, oloupili a vzali jim osobní doklady.

(Podobná albánská tvrzení o bití, zneužívání, okradení, či odebírání dokladů už dříve v Haagu úspěšně vyvrátili makedonští lékaři, kteří během kosovské krize pracovali v uprchlických táborech, podrobnosti česky zde: http://sweb.cz/messin/tabory.html , pozn. mess)

Svědek popřel, že by se něco takového někdy stalo. Řekl, že Albáncům nebylo nikdy nařizováno odejít z domovů, a že vojákům nebylo dovoleno zneužívat civilisty. Svědek řekl, že ve vesnici především 25.března ani žádní civilisté nebyli. Ve vesnici toho dne dále byla pouze UCK (KLA).

Dosvědčil, že jeho jednotka vstoupila do Donji Retimlje 26.března 1999 a nalezla tam pevnost UCK. UCK (KLA) podminovala silnici a vykopala po celé vesnici zákopy. Opevnila dále asi 10 domů a vybudovala tam několik bunkrů s kulometnými a minometnými hnízdy.

Když jednotka vstoupila do vesnice, UCK začala střílet proti-pancéřové zbraně z minaretu místní mešity. V sebeobraně tedy svědek opětoval střelbu kulometem připevněným na armádním tanku.

Podplukovník Sel byl umístěn se svou jednotkou u posádky Dakovice během celé války. Svědčil, že oblast obklopující Dakovici, byla pevností UCK (KLA). Říkal že UCK nutila albánské civilisty, aby jí dávali peníze a nutila je vykonávat fyzické práce, jako bylo kopání zákopů. V některých případech UCK unášela albánské muže a nutila je bojovat.

Svědek ukončoval své svědectví tím, že svědčil o celkové situaci v jugoslávské armádě během kosovské války. Řekl, že nebyly žádné rozkazy k etnickým čistkám, a že proti albánským civilistům nebyly podniknuty žádné zákroky. Dále dosvědčil, že nebylo žádné záměrné ničení civilního majetku a že žádné rabování nebylo povolené.

Svědek byl umístěn na albánské hranici od 5.dubna 1999 až do konce války, a nikdy neviděl armádu, nebo policii nutit civilisty k přechodu hranice, nebo jim krást dokumenty.

Žalobce Nice utrácel zbytek dne výslechem svědka. Velké množství času Nice vyplýtval plísněním svědka za to, že si nepřinesl k soudu svůj pracovní notebook.

Nice se pokoušel prohlašovat, že v Celině skutečně byla mešita, ale tohle všechno padlo, když se ukázalo, že Niceho informace o mešitě byly z druhé ruky, protože svědek žaloby Riedlmayer informaci převzal od zdroje, který neměl jméno.

Pan Nice obvinil svědka ze zabíjení civilistů. Tohle obvinění Nice založil na sděleních neznámého muslimského vojáka, který hovořil z vyšetřovateli ICTY. Samozřejmě, že jméno „muslimského vojáka“ nebylo sděleno, stejně tak ani jeho výpověď, či svědectví na pásce neměla žaloba k dispozici, a údajná sdělení nejsou také u soudu přípustná. Podplukovník Janos Sel za sebe popřel obvinění.

Během křížového výslechu se objevila ještě další zajímavá věc, a sice skutečnost, že NATO používalo v Kosovu chemické zbraně. Jugoslávská armáda musela vojákům vydat plynové masky, aby je chránila před chemickými projektily, které NATO používalo. Svědek vysvětloval, že tyto zbraně konstruovány tak, aby vypouštěly do ovzduší mračna škodlivých chemikálií.

Messin,2.12.2005 ZDROJ

John Laughland: Proces s Miloševičem je fraška a výsměch právu

John Laughland, The Spectator (Velká Británie)

Slobodan Miloševič předběhnul svou dobu. Když se poprvé objevil v soudní síni Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu, tak prezident George W. Bush sotva stačil zahřát své křeslo ve své oválné pracovně. Válka „proti terorismu“ se teprve třpytila v očích Dicka Chenyeho, útoky 9/11 na WTC ještě nenastaly, invaze do Afghánistánu a Iráku ležely v budoucnosti, mučení v Abu Ghraib a zapalování muslimských povstalců ve Fallúdži chemickými zbraněmi bylo doposud neznámé. Slobo strávil posledních deset let bojem a pomáháním boji proti muslimským povstalcům, nejprve v Bosně a později v Kosovu. Ale jediný vděk, kterého se mu dostalo, je jeho čtyřleté věznění v Holandsku.

 To věznění téměř určitě směřuje k doživotnímu trestu. Třebaže bývalá hlava jugoslávského státu vždy obhajovala svou nevinu a produkovala množství svědků k jejímu prokázání, tak soud neplánuje skončit dříve než v roce 2010. Tribunál je se svým rozpočtem téměř 300 miliónů USD ročně nepochybně pohodlným a výnosným úřadem pro zapojené právníky, z nichž většina měla doma dost neúspěšné kariéry. Avšak tento dlouhý soud je také samozřejmě výsměchem právu: Norimberské procesy trvaly jen něco přes 10 měsíců, od 20.listopadu 1945 do 30.září 1946.

Jak se proces nemilosrdně táhne a pouze obžaloba zabrala dva roky, tak se jeví stále očividnější, že právníci zápasí s neuskutečnitelným úkolem/problémem převést propagandu západních politiků do právní záležitosti, která by ustála soudní řízení. Stejně tak by se mohli pokoušet prokázat existenci zbraní hromadného ničení v Iráku. Soud vyslechnul více než 100 svědků obžaloby a ani jediný nepotvrdil, že by Miloševič nařídil válečné zločiny. Naopak: zrovna minulé úterý svědčil muslimský kapitán jugoslávské armády, že nikdo z jeho jednotky se nikdy nedopustil systematického týrání albánských civilistů v Kosovu, a že také nikdy neslyšel, že by se toho dopouštěla nějaká jiná jednotka. Dne 9.listopadu 2005 svědčil bývalý šéf bezpečnosti v jugoslávské armádě, generál a etnický Maďar Geza Farkas, že všichni vojáci v Kosovu obdrželi dokument vysvětlující jim mezinárodní humanitární právo, a že jim bylo přikázáno vzepřít se jakýmkoliv rozkazům, které by s ním byly rozporu. Jaký kontrast s praxí současné americké armády!

Místo toho, aby se dostalo trápení tribunálu na povrch skrz lhostejná média, jsou navíc ještě Srbové vystaveni odporným provokacím. V březnu obvinil tribunál předsedu vlády Kosova – Ramushe Haradinaje. Tento bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády (UCK/KLA) je svými druhy láskyplně přezdívaný „smile“ (úsměv). Společně s mnoha jinými krutostmi obvinění popisuje, jak v srpnu 1998 Haradinajův zástupce a spoluobviněný Idriz Balaj, který velel polovojenské jednotce „Černí orli“, umučil tři kosovské cikány k smrti. Podle obvinění, tito odvážní bojovníci za svobodu, na jejichž straně později bojovalo NATO, nejprve jedné ze zadržených osob uřízli nos, řezali je do krku, paží a stehen, vtírali sůl do jejich zranění, zašívali jim rány jehlou, zabalili tři muže do ostnatého drátu, ostny z drátu vrazili do masa pomocí „nástrojů“, poté je přivázali za motorové vozidlo a táhli je, dokud nezemřeli. V červnu stejný tribunál, který odmítnul Miloševičovu žádost o soudní kauci, dovolil panu Haradinajovi návrat domů, aby tam čekal na řízení po tom, co strávil v Haagu čtyři měsíce.

U každého řádného soudu by se Miloševičův proces už dávno zhroutil. Například v červenci 2004 neočekávaně zemřel předchozí předseda soudu Richard May. Od té doby jsou jen tři soudci, a to se prakticky rovná situaci, jakoby zmizeli náhle čtyři porotci, což by samozřejmě způsobilo v normálním trestním procesu opuštění, nebo restartování případu. Soudci jsou tak připraveni získat navrch nad svým cenným obviněným, že dokonce rozhodli, že proces může pokračovat dále i v případě, pokud mu nemoc znemožní obhajovat se sám v soudní síni. Soudci sami připustili, že jejich rozhodnutí nemá žádný právní precedens, ale zákonnost je nikdy příliš neobtěžovala. V roce 2001 po Miloševičově převozu do Haagu například soudci dovolili přidání nových obvinění do obžaloby, třebaže toto porušuje klíčový právní princip vydávání, že obžalovaný nemůže být souzen za jiné obvinění, než kvůli kterým byl původně vydán.

Transparentnost se vůbec netěší u soudců nějakému zájmu: když jsem osobně žádal, aby mi ukázali lékařský důkaz, který jak oni prohlašovali, ukazuje, že Miloševič je příliš nemocný, aby se mohl sám obhajovat, ale zároveň ne tak nemocný, aby bylo od procesu upuštěno, bylo mi řečeno, že je to tajné/důvěrné. A když se Miloševič v úterý hájil, že je příliš nemocný, aby pokračoval, předseda soudu Patrick Robinson jednoduše vyštěkl „jste hluchý? Řekl jsem vám, ať předvoláte dalšího svědka.“ Přesto, kromě hrubého porušování pravidel spravedlivého procesu, které tribunál páchá, ukazuje Miloševičův soud také marnou snahu podřídit trestní právo politickým rozhodnutím. Protože se snaží pochopit válku jako výsledek rozhodnutí jednotlivců, a ne jako důsledek konfliktu mezi státy, moderní humanitární právo vidí stromy, ne lesy. V Miloševičově procesu je role dalších jugoslávských vůdců při zahájení války, zvláště těch, kteří vyhlásili oddělení od Jugoslávie, hrubě zatemněná. Stejně jako role nespočetných západních politiků a institucí, které byly důvěrně zapojeny v každé fázi jugoslávského konfliktu a které povzbuzovaly odtržení.

První soud s bývalou hlavou státu od procesu s maršálem Pétainem tak spíše než Norimberk připomíná poněkud neslavný soud ve vichistické Francii v roce 1942. Tehdy se měsíce soud snažil demonstrovat, že Edouard Daladier, Léon Blum a další, byli trestně provinilí vtažením nepřipravené Francie do války.

Navíc místo toho, aby individualizovaly vinu, haagské procesy ve skutečnosti posilují vědomí kolektivní viny, které měly rozptýlit. Ankety ukazují, že Srbové cítí větší nenávist k tribunálu v Haagu, než k NATO, vojenské alianci, která je bombardovala v roce 1999: lidé snáze přijmou vojenskou porážku od silnějšího soupeře, než právní ponížení národa.

Antropologie nás učí, že když vypukne násilí, tak se roztočí spirála, a každá strana se domnívá, že je obětí. Klíč je proto v zabránění prvnímu hození kamenem. Takže zatímco Norimberk rozhodl, že válka by nikdy neměla začít, tak současné humanitární právo znamená, že útoky NATO na bosenské Srby v roce 1995 a na Jugoslávii v roce 1999 byly konec konců oprávněné.

Obě tyto války NATO byly vedeny bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a tak poskytly legální precedens pro útok na Irák v roce 2003.

přeložil Messin, 7.12. 2005, http://www.spectator.co.uk/index.thtml

Diana Johnstone: Kauza Srebrenica – používání války pro ospravedlnění dalších válek

V tomto létě se při desátém výročí masakru ve Srebrenici celé politické spektrum západního světa spojilo do sborového sebemrskačství. Dominantním tématem byla „culpa nostra“ (naše vina) : „my“ jsme dopustili, aby se to stalo, a „my“ nesmíme dopustit, aby k tomu došlo znovu.

Milý čtenáři, kdo jsme „my“ v tomto případě? Jak jsme ve světě mohli „my“ (vy a já) tenkrát něco v tomto případě udělat? Kolik toho vlastně o Srebrenici „my“ skutečně víme? Víme to, co čteme v novinách, nebo vidíme v televizi. Ale jak přesné a správné jsou tyto informace? Jak můžeme vědět, že jsme dnes lépe informovaní, než jsme byli před událostí?

Takové otázky jsou doslova tabu. Srebrenica se stala posvátným symbolem kolektivní viny, a vznášení sebemenších otázek je okamžitě odsouzeno jako obhajování strašných zločinů, nebo jako „popírání holokaustu“.

Ti, kdo si udrží alespoň nějakou schopnost kritického myšlení, by měli pohlížet na veřejné bití v prsa skrz „Srebrenici“ (uvozovky ukazují spíše symbol, než skutečnou událost) s jistým skepticismem. Pokud jsou tradiční mediální komentátoři dojatí „Srebrenicou“ , tak je to proto, že se stala zaklínadlem ospravedlňujícím kteroukoliv budoucí zahraniční válku vlády USA, kterou se média rozhodnou prodávat pod značkou „humanitárního zásahu“.

Použití masakru

Kromě možného budoucího použití, byla „Srebrenice“ už využita v minulosti. Doopravdy, byla použita dokonce předtím, než se stala. Zpráva generálního tajemníka OSN Report on Srebrenica z roku 1999 ukazuje, že myšlenka „Srebrenického masakru“ byla ve vzduchu už v září 1993 na sarajevském setkání muslimského prezidenta Aliji Izetbegoviče se zástupci jeho muslimské strany ze Srebrenice. Na programu byl jako část mírových jednání srbský návrh výměny Srebrenice a Žepy za některá území kolem Sarajeva. „Delegace myšlence oponovala a téma nebylo dále projednáváno. Někteří členové muslimské delegace řekli, že prezident Izetbegovič jim také řekl, že se naučil, že intervence NATO v Bosně a Hercegovině bude možná jedině, když by Srbové vpadli do Srebrenice a zabili nejméně 5.000 z jeho lidí.“

Izetbegovič to později popřel, ale byl převýšen počtem svědků. Je jasné, že Izetbegovičovou stálou strategií bylo zobrazovat muslimskou stranu v této krvavé občanské válce jako nevinné bezmocné oběti, aby dostal vojenskou sílu USA na svou stranu. Na své smrtelné posteli ochotně přiznal svému horlivému obdivovateli Bernardu Kouchnerovi, v přítomnosti amerického diplomata Richarda Holbrooka, jak moc se o to snažil. Kouchner mu tehdy připomínal jeho rozhovor s francouzským prezidentem Mitterrandem, ve kterém mluvil o existenci „vyhlazovacích táborů“ v Bosně.

Kouchner: Opakoval jste to před řadou novinářů. Vyprovokovalo to po celém světě značné emoce. (…) byla to hrozná místa, ale lidé nebyli systematicky vražděni. Věděl jste to?

Izetbegovič: Ano. Domníval jsem se, že moje odhalení uspíší bombardování. Viděl jsem reakci Francouzů a jiných – Mýlil jsem se. Ano, snažil jsem se, ale tvrzení byla nepravdivá. Nebyly žádné vyhlazovací tábory, jakkoliv byla tahle místa strašná.

Jak bosenští Srbové, tak i Muslimové na začátku války rovněž nahnali své protivníky do „hrozných“ táborů při vyhánění. Na rozdíl od bosenských Srbů, ale bosenští Muslimové využili služeb špičkových amerických expertů na public relations (P.R.) z agentury Ruder Finn sídlící ve Washingtonu. Tihle experti věděli, jak „otočit/zfalšovat“ („spin“) bosenský konflikt za účelem přirovnat Srby k nacistům – to byla nejrychlejší a nejsnadnější cesta k získání názoru veřejného mínění na stranu Muslimů. Sdělovací prostředky a politické osobnosti byli zavaleni prohlášeními pro tisk a dalšími dokumenty přehánějícími srbské krutosti, zatímco muslimské krutosti (jako plně zdokumentované stínání hlav srbských vězňů) zůstaly utajeny. Pro veřejnost to byl jednostranný konflikt mezi „fašistickými agresory“ a nevinnými oběťmi, které byly všechny neozbrojenými civilisty.

Široká veřejnost nevěděla, že Srebrenica, popisovaná jako „bezpečná oblast “ nebyla ve skutečnosti jen prostým útočištěm pro uprchlíky, ale také muslimskou vojenskou základnou. Široká veřejnost nevěděla, co věděl lord Owen a líčil na ve své knize Balkan Odyssey z roku 1995 na straně 143. A sice, že už v dubnu 1993 se srbský prezident Miloševič s velkými obavami snažil předejít obsazení Srebrenice bosensko-srbskými silami.

„ 16. dubna jsem telefonoval s prezidentem Miloševičem o mém znepokojení, že přes opakovaná ujišťování Dr. Karadžiče, že nemá v úmyslu obsazovat Srebrenicu, bosensko-srbská armáda podniká kroky k tomu, aby právě tohle udělala. Velikost kapsy byla obrovsky redukována. Málokdy jsem slyšel Miloševiče tak rozezleného, ale také znepokojeného: bál se, že když bosensko-srbská vojska vstoupí do Srebrenice, tak dojde ke krvavé lázni, protože mezi oběma armádami existovalo hodně zlé krve. Bosenští Srbové činili mladého muslimského velitele ve Srebrenici, Nasera Oriče, odpovědným za masakr poblíž obce Bratunac v prosinci 1992, při kterém bylo zabito mnoho srbských civilistů. Miloševič věřil, že obsazení Srebrenice bosenskými Srby by bylo velikou chybou, a slíbil, že to tak řekne Karadžičovi.“

Čili, už mnoho měsíců před červencem 1995 a „Srebrenickým masakrem“ si Izetbegovič a Miloševič uvědomovali jeho možný příznivý vliv pro Muslimskou věc a naopak katastrofální pro Srby.

Nemělo by být přehlédnuto několik neoddiskutovaných faktů:

Krátce před bosensko-srbským útokem na Srebrenicu uskutečnila v enklávě umístěná muslimská vojska několik vražedných útoků na blízké srbské vesnice. Tyto útoky určitě podnítily touhu srbských velitelů pomstít se muslimské posádce ve Srebrenici.

Mezitím muslimské vrchní velitelství v Sarajevu nařídilo srebrenickému veliteli Oričovi a jeho důstojníkům opustit Srebrenicu, a zanechat tak tisíce svých vojáků bez velitelů, bez rozkazů a v naprostém zmatku, když nastal předpokládaný srbský útok. Přeživší muslimští úředníci/činitelé ze Srebrenice hořce obviňovali Izetbegovičovu vládu, že je úmyslně obětovala pro své zájmy.

Podle nejpodrobnější studie srebrenických událostí, kterou zpracoval Cees Wiebes pro nizozemský Ústav pro válečnou dokumentaci, se bosensko-srbské síly rozhodly město obsadit poté, když neočekávaně zjistily, že je bez obrany.

„VRS (armáda Republiky Srbské) postupovala tak dobře, že večer 9.července nastal „zvrat“ a bosenští Srbové se rozhodli, že se již nebudou omezovat pouze na jižní část enklávy, ale rozšíří operaci a obsadí samotné město Srebrenica. Karadžič byl informován, že jednotky (Drina sbor) dosáhly postavení, ze kterého budou moci dobýt celé město. Vyjádřil spokojenost a souhlasil s pokračováním operace k „odzbrojení muslimských teroristických gangů“ a dosáhnout úplné demilitarizace enklávy. Tento rozkaz vydal hlavnímu generálovi Zdravko Tolimirovi. Dále Karadžič stanovil/rozhodnul, že bezpečnost vojáků UNPROFOR i populace by měla být zajištěna. Příkazy k provedení měly být poskytnuty všem zúčastněným jednotkám. Rozkazy se nijak nezmiňovaly o nuceném přesídlení obyvatel. Konečný příkaz rovněž zdůrazňoval, že s obyvatelstvem a válečnými zajatci je nutno zacházet v souladu s Ženevskou konvencí. Celá Srebrenica padla 11.července do rukou bosenským Srbům.

Při svědectví před francouzskou parlamentní vyšetřovací komisí ohledně Srebrenice generál Phillippe Morillon - důstojník UNPROFOR, který první volal po obrácení pozornosti na Srebrenicu uvedl, že byl přesvědčen o tom, že bosensko-srbské jednotky se chytí do „léčky“ („trap“) pokud se rozhodnou dobýt Srebrenicu.

Následně při svém svědectví u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu 12.února 2004 zdůraznil, že muslimský velitel ve Srebrenici, Naser Orič „se zabýval během srbských pravoslavných vánoc útoky, při kterých ničil vesnice a masakroval všechny jejich obyvatele. Toto vyvolalo v regionu neobyčejný stupeň nenávisti, a to hlavně v oblasti Bratunac, která byla celá srbská. Vyvolalo to také bouři odporu i proti humanitární pomoci pro tam (ve Srebrenici) přítomnou populaci.“

Na dotaz žalobce ICTY, jak muslimský velitel ze Srebrenice Orič zacházel se srbskými vězni, odpověděl generál Morillon, který jej znal velmi dobře: „Naser Orič byl válečník („warlord“), který vládl terorem nad svým územím i svým obyvatelstvem. Myslím, že si uvědomil, že toto byla pravidla táhle strašné války, a že si nemohl dovolit brát žádné zajatce. Podle toho, co si pamatuji, ani nehledal nějakou omluvu. Jednoduše prohlásil: člověk se nemůže zatěžovat/obtěžovat s vězni.“

Morillon vylíčil další událost: „Srbové mě vzali do vesnice, aby mi ukázali odklízení těl, která byla házena do jámy poblíže vesnice Bratunac. Tohle mě přinutilo pochopit tuto pekelnou situaci krve a pomsty (…) Osobně jsem se začal obávat nejhoršího, pokud by se bosenským Srbům podařilo vstoupit do enkláv a Srebrenice.“

„Obával jsem se, že Srbové, místní Srbové, Srbové z Bratunace, tihle milicionáři, budou chtít vykonat pomstu za všechno, z čeho vinili Nasera Oriče. Nebyl to jen Naser Orič, na kom se chtěli pomstít. Chtěli pomstít své mrtvé z pravoslavných vánoc.“

Stručně řečeno, Srebrenica, jejíž srbská populace byla vyhnána muslimskými vojáky na začátku občanské války v roce 1992, byla jak shromaždištěm pro muslimské uprchlíky, tak i muslimskou armádní základnou. Enkláva žila z mezinárodní humanitární pomoci. Muslimská armáda nedovolila odejít civilistům od té doby, co jejich přítomnost zajišťovala dodávky humanitární pomoci, které armáda kontrolovala.

Když bosensko-srbské síly dobyly 11.července 1995 město, civilisté se pochopitelně hodně dožadovali opuštění enklávy, protože tam prakticky neexistoval normální hospodářský život. Mnoho bylo uděláno ze skutečnosti, že srbské síly rozdělovaly populaci a připravily autobusy pro děti, ženy a nemohoucí/churavé, které je dopravily do Tuzly na muslimské území, zatímco muže zadrželi. Ve světle předešlých událostí je důvod pro toto oddělování zřejmý: bosenští Srbové hledali pachatele nájezdů na srbské vesnice, aby se pomstili.

Nicméně, na místě bylo zadrženo jen relativně malé množství muslimských mužů a někteří z nich přežili a nakonec byli propuštěni výměnou za srbské vězně. Když srbské síly vstoupily do města z jihu, tak tisíce muslimských vojáků v chaosu kvůli nepřítomnosti velitelů prchaly přes divoce zalesněný kopcovitý terén do Tuzly. Je dost jasné, proč prchali. Obávali se totiž přesně toho samého, čeho se obával každý, kdo si byl vědom situace: že srbští vojáci vykonají pomstu na mužích, které považovali za vinné z vražd srbských civilistů a vězňů.

Tisíce mužů, kteří ve skutečnosti dosáhli Tuzly, byly tiše přesunuty. Toto bylo potvrzeno mezinárodními pozorovateli. Nicméně, muslimské úřady nikdy neposkytly informaci o těchto mužích, protože upřednostnily nechat tyto muže započítat jako nezvěstné, to je, zmasakrované. Další velké a neupřesněné množství mužů bylo přepadeno a zabito, když prchali ve scénách obrovské paniky. Toto byl takový „masakr“ , k jakému dochází ve válkách, když jsou prchající vojáci napadeni silnějšími/dokonalejšími jednotkami.

Počítání obětí

Tak se dostáváme k otázce čísel. Otázka je těžká, protože počty obklopuje nejistota, a také proto, že poukazování na tuto nejistotu je okamžitě odsuzováno jako „revizionismus“ a nedostatek úcty k obětím. Tato výtka nemá logiku. Oběti jsou oběti, ať je jich hodně, nebo málo a úcta není v míře jejich počtu.

Otázka počtu je komplexní a byla nedávno detailně řešena nezávislou mezinárodní výzkumnou skupinou pro Srebrenici, která brzy zveřejní své poznatky v knižní formě. Stačí si povšimnout následujícího:

Sakralizace odhadovaného množství obětí. V mnohých, pokud ne ve všech pohromách, inklinují počáteční odhady k nahuštění/zveličení. K tomu jsou různé důvody, například nahlášení pohřešované osoby z více různých zdrojů. Tyto počty bývají následně upraveny směrem dolů. Toto byl také důvod, proč se počáteční odhady 10.000 obětí útoku na Světové obchodní centrum (WTC, 9/11) nakonec redukovaly na méně než 3.000 mrtvých. Známe také mnoho jiných příkladů. Číslo 8.000 v případě Srebrenice pochází ze září 1995 z oznámení mezinárodního výboru Červeného kříže, který hledal podle svých informací něco kolem 3.000 mužů, kteří byli údajně zadrženi, a z čísla přibližně 5.000 mužů, kteří uprchli do centrální Bosny. Přesto, že obě strany nenahlásily žádné další informace, tak se číslo 8.000 stalo oblíbeným a je neustále opakováno jako stanovený počet „muslimských mužů a chlapců popravených srbskými silami“. Lze poznamenat, že toto byl vždycky odhad, součet dvou oddělených skupin, tou menší byli zajatci (jejichž poprava by byla jasným válečným zločinem), tou větší bylo ustupující vojsko (jehož „masakr“ při útěku by mohl být běžným tragickým důsledkem kruté občanské války). Každý, kdo má co do činění s novinářskou prací ví, že existuje druh profesionální netečnosti/setrvačnosti k opakování jakéhokoliv čísla, které naleznou v předchozích zprávách, bez ověřování a se zvýšenou preferencí pro vysoká čísla/počty. Tahle netečnost/lhostejnost je tím větší, pokud nejsou k dispozici žádná spolehlivá/úřední čísla.

Množství exhumovaných těl

Přes nebývalé úsilí předchozích deseti let objevit v oblasti Srebrenice těla, jich bylo exhumováno méně než 3.000, a toto zahrnuje vojáky, Srby, stejně jako Muslimy zemřelé ve zlých bojích, která nastaly během tříleté války. Jen pouhý zlomek byl identifikován.

Politická touha po největším možném čísle. Mimo už zmiňované novinářské netečnosti, je udržování neprokázaných vysokých počtů obětí masakru v případě Srebrenica jasným důsledkem politické vůle ze strany dvou vlád: bosensko-muslimské vlády Aliji Izetbegoviče, a co je důležitější, vlády Spojených států. Od chvíle, kdy se Madeleine Albrightová oháněla satelitními snímky, které byly, jak prohlašovala, důkazem masakrů spáchaných Srby u Srebrenice (důkaz, který byl skrytý/záhadný/pochybný jak tím, že byl ukazován jen na uzavřeném zasedání Rady bezpečnosti, tak také tím, že na snímcích byly pouze změny terénu, které mohly masakr naznačovat/signalizovat, neukazovaly však masakr samotný). USA požívaly „Srebrenicu“ pro jasné dva účely:

odvrátit pozornost od Spojenými státy podporovaného chorvatského útoku, který vyhnal srbskou populaci z Krajiny, která stejně jako Srebrenica, byla domněle chráněna Spojenými národy (OSN) .

zaplést bosensko-srbské vůdce do „genocidy“, aby je vyloučily z případného vyjednávání o budoucnosti Bosny a Hercegoviny. (USA upřednostnily v Daytonu jejich nahrazení Slobodanem Miloševičem, jehož dychtivost ukončit válku mohla být využívána k ústupkům, které bosenští Srbové mohli odmítat)

Využití „Srebrenice“ pomohlo připravit půdu pro kosovskou válku v roce 1999. A to především tím, že obviňuje Spojené národy (jejichž opomenutí bránit Srebrenicu bylo ve skutečnosti nevyhnutelným důsledkem neochoty Spojených států dát plnou podporu pozemní silám OSN), a NATO se tak předvádí jako jediný faktor/činitel, který je schopen efektivního „humanitárního zásahu“.

Dále lživým spojováním Miloševiče s bosensko-srbským vedením, a tím že využívá teorie/názoru, že zabíjení ve Srebrenici bylo součástí obrovského srbského plánu „genocidy“, prováděné na ne-Srbech z čistě rasistických důvodů. Madeleine Albrightová tak mohla obhajovat válku NATO proti Jugoslávii, jako potřebu předejít „další Srebrenici“ v Kosovu, kde byla naprosto odlišná situace.

K použití „Srebrenice“ jako účinného nástroje k přeorganizování Jugoslávie, jmenovitě tím, že neposlušní srbští vůdci byli nahrazeni ohebnějšími politiky, bylo potřeba zločiny co nejvíce zveličit: nemohlo tedy jít o pouhé válečné zločiny (jaké Spojené státy samy páchají pravidelně od Vietnamu k Panamě až k Iráku), ale o „genocidu“: „nejhoršího zvěrstva v Evropě od holokaustu“ . To vyvolává obraz Hitlera, který je vždy dobrý pro představu Spojených států jako zachránce přicházejícího přes oceán. Obraz Hitlera také pomáhá živit myšlenku vražedného (srbského) plánu, který byl vytvořen na nejvyšších úrovních, spíše než surové chování rozzuřených vojáků (nebo polovojenských jednotek, pravděpodobných viníků v tomto případě) mimo kontrolu.

Ale jaký genocidní plán zahrnuje nabídku bezpečného odchodu pro ženy a děti? A jestliže tohle všechno mělo být součástí velkého srbského spiknutí k odstranění Muslimů, co potom všichni Muslimové žijící mírumilovně v Srbsku samotném, včetně tisíců uprchlíků, kteří tam přišli z Bosny? Nebo Muslimové v sousední enklávě Žepa, kteří byli nedotčení/nezranění, když Srbové dobyli město nemnoho dnů po zabrání Srebrenice? Aby ICTY unikl těmto překážkám, které odporují zdravému rozumu, přišel se sociologem, který poskytl „odborný“ názor: Srebreničtí Muslimové žili v patriarchální společnosti, proto zabíjení mužů stačilo k zajištění, aby ve Srebrenici více už nebyli žádní Muslimové. Touhle „odbornou“ formulací se pojem „genocidy“ smrsknul/zmenšil tak, aby seděl okolnostem.

Právě na základě této definice shledal v srpnu 2001 tribunál bosensko-srbského generála Radislava Krstiče provinilým „spoluvinou na genocidě“. Ačkoliv žádné popravy nenařídil, neúčastnil se jich, a dokonce si ani nebyl nějakých poprav vědom, soudci rozhodli, že se účastnil něčeho, co ICTY nazývá „spojeným zločinným podnikem“ a to jednoduše zabráním Srebrenice, protože musel vědět, že genocida bude „přirozený a předvídatelný důsledek“. Toto je soudní rozhodnutí, které stanovilo „genocidu“ jako oficiální popis událostí ve Srebrenici.

Proč takové neoblomné odhodlání stanovit/určit Srebrenicu jako „genocidu“? Tisková agentura AFP poskytla 27. prosince 2003 vysvětlení amerického právníka Michaela Scharfa, jednoho z tvůrců ICTY, který také trénoval soudce na soud se Saddámem Hussainem: Pokud soud na praktické úrovni stanoví, že Srebrenica nesedí právní definici genocidy, tak by šlo velmi obtížně přišít tohle obvinění Miloševičovi, říká Michael Scharf, profesor na Case Western University School of Law.

„A je zásadní, aby byl odsouzen za genocidu,“ řekl Scharf. Jestliže nemůže být odsouzen Miloševič, „koho potom můžete v dnešní moderní době odsoudit z genocidy?“, zeptal se.

Od samého začátku je tu neobyčejné úsilí Spojených států, které tribunál v Haagu hlavně financují, a dodaly řadu pracovníků, ustanovit/určit „příkazovou odpovědnost“ za srbské zločiny, spíše než individuální vinu jednotlivých pachatelů. Cílem není identifikovat a potrestat muže, kteří porušili Ženevské konvence tím, že popravili vězně, ale spíše spojit největší zločiny s nejvyšším srbským vedením.

Úřad žalobce ICTY se rozhodl těžce/silně spoléhat na jediného odhaleného/přiznaného účastníka srebrenického masakru. Touto osobou je Drazen Erdemovič – bezvýznamný kriminálník chorvatské národnosti, který byl hospitalizován v Srbsku v březnu 1996 po hospodské rvačce v baru ve městě Novi Sad. Docela možná proto, aby unikl hrozbám svých osobních nepřátel, se Erdemovic přiznal západním sdělovacím prostředkům (!) ze své účasti na hromadné vraždě v Bosně. Byl zatčen srbskými orgány, které ho potom na jeho žádost předaly tribunálu v Haagu.

Od té chvíle žaloba opakovaně využívala Erdemoviče jako hvězdného svědka, používajíc americkou proceduru „plea bargaining“, při které zločinec vyvázne z lehčím testem, pokud obviní někoho jiného, kterého chce žaloba odsoudit.

Svůj příběh řekl Erdemovič soudcům při svém krátkém soudním přelíčení, při kterém vůbec nemusel absolvovat křížový výslech právě díky svému přiznání viny. Stejně tak nemusel Erdemovič křížový výslech absolvovat ani při jeho slyšení usvědčující Karadžiče a Mladiče (v nepřítomnosti jakékoliv právní obhajoby) a také u různých soudů, kdykoliv šlo o „Srebrenici“.

Jeho příběh se odehrává takto: poté, co sloužil v bosensko-muslimské armádě, se Erdemovič připojil k mezinárodní žoldácké miliční jednotce, která se zdála být používána bosensko-srbským velením pro sabotážní operace na nepřátelském území. 16. července 1995 jeho jednotka popravila 1.000 až 1.200 muslimských mužů poblíže vesnice Pilice, asi 40km severně od Srebrenice. Od 10.30 dopoledne do 15.00 téhož dne, těchto 8 žoldáků vyprazdňovalo autobus po autobusu plné vězňů, seřadilo je do skupin po deseti a střílelo je.

Nyní se vskutku zdá, že v Pilici došlo k závažnému zločinu. Následně soudní vyšetřovatelé exhumovali 153 těl. Jedno sto padesát tři poprav válečných zajatců je vážným zločinem, a je hmatatelný důkaz, že byl spáchán. Ale 1.200? Podle způsobu provedení popsaného Erdemovičem, by zabralo 20 hodin, aby zavraždili takové množství obětí. Přesto se soudci nikdy neptali na tento základní aritmetický rozpor, a Erdemovičovo slovo bylo souhlasně přijato Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu jako svatá pravda.

Proč tohle trvání na nepravděpodobně vyšším čísle, než jaké může být podpořeno hmatatelným důkazem? Tribunál chce zřetelně udržet číslo co nejvyšší za účelem udržení obvinění z genocidy. Právě obvinění z „genocidy“ je tím, co ostře odlišuje obvinění Srbů od obvinění Chorvatů, nebo Muslimů, za podobné zločiny spáchané během války při rozpadu Jugoslávie.

Po necelých čtyřech a půl roku vězení, byl v srpnu 2004 přiznaný masový vrah Erdemovič osvobozen, dostal novou identitu, bydliště v nespecifikované západní zemi a „práci“ – jako příležitostně placený „chráněný“ svědek ICTY.

Na rozdíl od toho, generál Krstič byl odsouzen na 35 let vězení a na podmínečné propuštění bude mít šanci až za 20 let.

Je nepochybné, že účel obvinění z „genocidy“ nemá potrestat pachatele, ale obvinit bosenské Srby, jugoslávské Srby s příkazové odpovědnosti vedoucí až k úplným špičkám.

Srebrenica jako mýtus

Proměna Srebrenice na mýtus byla ilustrována letos v červenci článkem v italském levicovém deníku Liberazione , který podával zprávu o polo-dokumentárním filmu nazvaném „Srebrenica, luci dall’oblio“ („Srebrenica, světla ze zapomnění“) Název se snaží naznačovat, že autoři filmu zachránili od zapomenutí tragicky opomíjenou událost, přitom ve skutečnosti málokdy v historii válčení se na nějakou podobnou věc soustředila více pozornost, jako právě na Srebrenici.

Máme zde obvyklé sebemrskačství: „…co se stalo ve Srebrenici: masakr 9.000 civilistů, za největšího celkového mlčení/nepřítomnosti světových institucí (odpovědných za mír)…“ Autor akceptuje bez otázek „genocidu“ a navýší počty obětí do nových výšek. „Asi 9.000 mužů mezi 14 a 70 lety bylo transportováno kamiony do blízkých středisek, kde byli masakrováni a pohřbeni v masových hrobech…“ Toto byla „největší masová genocida od dob nacismu“…

Jaký je cíl tohoto přehánění a dramatizace? Proč je Srebrenica o tolik horší, než válka která zpustošila Vietnam, s nesčíslnými masakry a zpustošením přírody smrtelnými chemikáliemi. Oč je Srebrenica horší, než chladnokrevné zmasakrování vzdávajících se tisíců Iráčanů na konci první války v zálivu v roce 1991? Právě toto je ryze zapomenutý masakr, a ne jen zapomenutý, ale především neuznaný „mezinárodním společenstvím“, které neposlalo skupiny odborných kriminalistů najít a identifikovat oběti amerických zbraní.

S velkou pravděpodobností výrobci filmů, ctižádostiví umělci a „experti genocidy“ považují „Srebrenicu“ za vhodný materiál pro vyvolání veřejných emocí ve víře, že slouží zájmům míru a lidstva. Ale já bych navrhovala naprostý opak. Překroucení bosenské občanské války s krutostmi na všech stranách, na záměrnou „genocidu“ proti Muslimům, pouze přispěje k myšlence „střetu civilizací“. To také pomohlo rekrutovat dobrovolníky pro islámské teroristické skupiny.

Politické využívání Srebrenice otočilo bosenskou válku do příběhu o boji mezi čitým zlem a čistým dobrem. To je verze událostí, kterou Srbové nemůžou nikdy skutečně přijmout, a Muslimové nemají žádnou chuť se jí vzdát. Právě tohle stojí v cestě nezaujatému vyšetřování a opravdové historické analýze. Smíření je v podstatě vyloučené moralistickým trváním na tom, že mezi „agresorem“ a „obětí“ musí být naprostý rozdíl. Tento naprostý rozdíl existuje mezi NATO a Jugoslávií, nebo mezi USA a Irákem, kde absolutně silnější vojenská síla úmyslně začala agresivní válku proti zemi vládce, který na ní ani neútočil, ani jí neohrožoval. Ale válka v Bosně nebyla tohoto druhu. Bosenská válka byla výsledkem výjimečně komplikované právní situace (nestálá malá federální republika, ústavně složená ze tří „národností“: Srbů, Muslimů a Chorvatů, sama součást rozpadající se větší federální republiky) roztrpčené/rozdrážděné nesčetnými místními přesilovými hrami a nesouvislými intervencemi velmocí. Toto všechno se navíc odehrávalo v oblasti, kde byly ještě velmi živé vzpomínky na extrémně krvavou občanskou válku během 2. světové války. Nesvázané boje, které vypukly v roce 1992, byly do značné míry pokračováním začarovaného kruhu masakrů a pomsty, který ničil Bosnu a Hercegovinu v letech 1941-44, když nacistická okupace rozdělila Jugoslávii, a připojila Bosnu a Hercegovinu k velkému Chorvatsku, které pokračovalo v odstraňování Srbů.

Dnes je nepochybným dogmatem, že připomínání ukrutností je „památná povinnost“ vůči obětem, něco, co musí být pořád opakováno, abychom nezapomněli. Ale je to skutečně tak jasné? Důraz na dřívější krutosti může lehce připravit jejich další vlnu, což je právě to, co už se na Balkáně stalo, a to více než jednou. Protože ve skutečnosti mrtvé oběti nemohou žádný prospěch z takového připomínání. Ale připomínání obětí je mravním a politickým kapitálem vysoké ceny pro dědice obětí a zvláště pro jejich samozvané vítěze. Právě v případě Bosny to slibuje přinést značný finanční zisk. Jestliže Miloševič, jako bývalý prezident Srbska, může být odsouzen za genocidu, pak mají bosenští Muslimové naději získat miliardy dolarů jako odškodnění, které bude držet Srbsko na kolenou pro dalekou budoucnost.

Fanatické poukazování na „Srebrenicu“ má záporný účinek, který daleko přesahuje hranice Balkánu. „Srebrenický masakr“ je částí projevu nejvlivnější a dominantní kultury, který je asi takový: My ve vyspělých demokraciích jsme dosáhli takového mravního stupně, že máme povinnost jak soudit jiné, tak vnutit naše „hodnoty“ pokud je to nutné. Ostatní, kteří jsou na nižším mravním stupni, musejí být pod dohledem, protože jinak se mohou dopustit „genocidy“. Je pozoruhodné, jak se „genocida“ stala módní, s více a více „odborníky na genocidu“ na univerzitách, jako kdyby studium genocidy dávalo smysl jako samostatný akademický obor. Co by všichni tihle lidé dělali bez genocidy? Divím se, co je za současnou fascinací genocidou a sériovými vrahy. Pochybuji, že je to známka zdravé sociální psychologie.

V dnešním světě je jen pár lidí, včetně bosenských Muslimů, ohroženo „genocidou“, ve smyslu projektu vyhlazení obyvatelstva Hitlerova stylu – jak termín chápe většina lidí. Jenže miliony lidí jsou ohroženy nikoliv genocidními maniaky, ale genocidními podmínkami života: bídou, nemocemi, nedostatkem vody, změnami globálního klimatu. Smuteční kult Srebrenice nenabízí s ohledem na tyto genocidní podmínky nic. A co je horší, stává se prostředkem k ospravedlnění nejhorší ze všech genocidních situací: války.

Podprahová zpráva v oficiálním příběhu o Srebrenici je toto: „my“ jsme umožnili, aby se to stalo, „my“ to nesmíme znovu dopustit, tudíž, Spojené státy by měly preventivně bombardovat potenciální pachatele „genocidy“. Čemukoliv, co se stalo ve Srebrenici, se dalo nejlépe předejít nikoliv bombardováním USA a NATO, ale zabráněním vypuknutí války v Bosně a Hercegovině na začátku. Tato prevence byla možná, pokud by totiž „mezinárodní společenství“ (tedy síly NATO, Evropa a USA) pevně naléhalo, mohla by jugoslávská krize v roce 1990 být urovnána jednáními. Ale první ze všech tomu odporovalo Německo tím, že donutilo Evropskou unii k bezprostřednímu uznání odchodu Slovinska a Chorvatska z Jugoslávie bez jednání. Všechny informované osoby věděly, že toto ohrožovalo existenci Bosny a Hercegoviny. Evropská unie navrhla rozdělení Bosny a Hercegoviny na kantony, které se mnoho nelišilo od dnešního uspořádání, a které bylo tehdy přijato vůdci bosenských Muslimů, Srbů a chorvatského obyvatelstva. Jenomže krátce potom muslimský prezident Izetbegovič podpis zapřel poté, co jej povzbudil americký velvyslanec Zimmerman, aby více vytrval. Během následně vypuknutých bojů, USA stavějí překážky každému evropskému mírovému programu. Tyto obstrukční kroky umožnily Spojeným státům převzít kontrolu nad eventuálním mírovým urovnáním v Daytonu, v listopadu 1995.

Tohle odmítnutí kompromisu, který uvrhl Bosnu a Hercegovinu do bratrovražedné války, bylo v té době podporováno chorálem humanistů – v neposlední řadě politiků bezpečně usazených v Evropském parlamentu, kteří hlasovali pro „naléhavá rozhodnutí“ o situacích, o kterých naprosto nic nevěděli a prohlašovali, že Bosna musí být centralizovaný stát z důvodu „multikulturalismu“. Tito samí humanisté tleskali rozpadu multikulturní Jugoslávie, který ve skutečnosti vytvořil krizi v Bosně.

Je jisté, že kdokoliv popraví neozbrojené vězně, spáchá velmi závažný zločin, ať už Bosně, nebo kdekoliv jinde. Ale když je všechno řečeno a uděláno, pak je iluze si myslet, že potrestání viníků masakru v Bosně zajistí, že příští občanská válka někde ve světě bude uskutečněna více rytířským způsobem. Válka je věcí života a smrti, a nevyhnutelně vede lidi k páchání činů, kterých by se v době míru nikdy nedopustili.

Představa, že válka může být „čistá“, a hraná podle pravidel, nemůže být středem pozornosti mezinárodního práva a mírových hnutí. Válce je nejprve ze všeho potřeba předejít.

Falešný výklad „Srebrenice“ jako části pokračujícího srbského projektu „genocidy“ byl použit k vyvolání války NATO proti Jugoslávii, která zpustošila zemi a zanechala za sebou kotel nenávisti a etnické čistky v Kosovu. Spojené státy jsou v současnosti zaměstnané daleko vražednější a více destruktivní válkou v Iráku. V tomto kontextu je bědování Západu, který nafukuje srebrenický masakr do „největší masové genocidy od doby nacistů“ jen odklonem od skutečné existující genocidy, která není dílem nějakého maniaka, ale pokračujícího břemene radikálně nespravedlivého sociálně-ekonomického světového pořádku, který je eufemisticky nazýván „globalizací“.

Diana Johnstone je autorkou Fools Crusade: Yugoslavia, Nato and Western Delusions (vyd. Monthly Review Press) Přeložil pro vás Messin 14.12. 2005

ZDROJ: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=viewArticle&code=20051018&articleId=1107

James Bovard: Mrtvý muž nevypráví historky – mediální poslušnost a případ zastřeleného cestujícího v Miami

Dva bezpečnostní agenti zastřelili minulý týden v Miami amerického občana, a většina médií se o podrobnosti záležitosti moc nestarala.

Bezprostředně po tom, co 44letý Rigoberto Alpizar zemřel v dešti kulek dvou bezpečnostních agentů, řekl mluvčí federální letecké bezpečnostní služby Dave Adams stanici CNN, že Alzipar křičel: „mám v tašce bombu“, zatímco pobíhal v uličce letadla American Airlines, které po přistání stálo na přistávací dráze. Tohle byla verze událostí, která byla v prvních dnech po zabití opakována drtivou většinou médií, bez jakýchkoliv dalších otázek.

Nicméně, on-line články 8. prosince na Time.com a CNN.com obsahovaly výpovědi cestujících, které odhalily příběh agentů. The Orlando Sentinel hlásil 9.prosince, „sedm cestujících dotazovaných Orlando Sentinel sedících jak vpředu, tak vzadu v hlavní kabině pro cestující – řeklo, že Alpizar mlčel, když podél nich běžel k východu.“ Žádný cestující neposkytl novinářům svědectví, které by se alespoň vzdáleně blížilo tomu, co prohlašovala policie.

Není přesně jasné, co se stalo na mezinárodním letišti v Miami. Ale primární ospravedlnění, které policie nabídla pro použití smrtelného násilí, nepřežilo ani dva plné zpravodajské cykly.

Přesto však konzervativní tisk spěchal s ospravedlněním. Investors Business Daily 9. prosince vítal zákrok agentů: „incident v Miami dal většině Američanů najevo – a dává případným teroristům výstrahu, že jsme schopní a ochotní použít smrtelné násilí proti někomu vypadajícímu jako potencionální nebezpečí.“ The Washington Times se vysmívá nějakým „dalším dohadům“ a vykresluje šťastné ponaučení: „smrt pana Alpizara je připomenutím, jak vážně berou agenti ochranu bezpečnosti letecké dopravy. Tomu bychom měli všichni věnovat náležitou pozornost.“

Ale i další noviny závodily v přejímání vyjádření státní moci. Úvodník Washington Post z 9. prosince hlásil, že „v této chvíli není důvod pochybovat o oficiálním popisu středečního zabití Rigoberta Alpizara federálními leteckými agenty v Miami.“ Úvodník Postu byl následujícího dne dotištěn v četných dalších novinách.

Novinoví redaktoři a dopisovatelé byli posedlí propagovat vládní verzi událostí. The Louisville Courier-Journal oznámil 10. prosince ve svém úvodníku: „cestující Rigoberto Alpizar, naturalizovaný americký občan, trpící bipolární poruchou, křičel, že má bombu, a běžel ven z letadla.“

Mephis Commercial Appeal ve svém úvodníku vysvětlil dilema agentů: „mladší (44 let?!) muž utekl ze svého sedadla v zadní části letadla, a začal sprintovat ke kabině pilotů, ječíc, že má bombu.“ Téhož dne se Daily Oklahoman ptal: „když byl Alpizar rozrušený, běžel uličkou, a prohlašoval, že má v tašce bombu, cosi měli agenti myslet? The Oklahoman čtenáře ujistil: „ nebudeme se dále zamýšlet nad jednáním agentů“.

The Brahmins at PBS Newshour oznámil v on-line článku: „K akci dvou leteckých agentů, kteří minulý týden zabili cestujícího, nebyly vzneseny žádné podstatné otázky.“ Očividně není podstatné, když dva federální agenti vydávají zjevně lživá prohlášení ke kauze, při níž zemřel americký občan.

Ale včera úvodník Pittsburgh Post Gazette citoval sdělení, které signalizovalo reakci federálních úředníků na rozpárání/rozplétání jejich příběhu tím, že mírně modifikují cestu, která vedla k zabití: „podle členů pořádkové služby, Alpizar „pronesl výhružná slova a něco ve smyslu, že má u sebe bombu.“

Jaká jsou ta výhružná slova „ve smyslu“, že má někdo u sebe bombu – ale očividně slovo bomba neobsahující?

O takové otázky se The Post Gazette raději nezajímal, a spíše federálním agentům pomohl, když usoudil: „Se vším počátečním vysvětlováním, agenti dělali svou práci“. Až na výpovědi cestujících, že nikdy neslyšeli, že by se Alpizar zmiňoval o bombě.

Některé úvodníky volaly po nezávislém zkoumání střelby. To je triumf naděje, i přes zkušenost, že za posledních 15 let byly všechny akce federálů téměř vždy přikryty/zakryty (whitewashed). Snad nějaká pravda prosákne ven v důsledku právních sporů mezi federální leteckou službou a FBI, nebo policií v Miami.

I když pokud budou média dále v tomto případě fungovat stylem policisty Barbradyho ze South Parku „rozejděte se, tady není nic k vidění“, pak bude šance nějakého takového odkrytí mizivá, až žádná.

Za starých časů se Američané učili, že média slouží jako kontrola a rovnováha vůči mocným. Tahle fráze bledne, jak profesionálové z novin ukazují méně ohledů k soukromým občanům, než k vládním ministrům, kteří můžou zajistit různé exkluzivní přístupy a žhavé tipy. Snad kdyby Alpizar pravidelně navštěvoval Goergetownské večírky/bankety, potom by třeba média ukázala více zájmu o jeho osud.

Překlad Messin, 15.12. 2005

Zdroj: http://www.reason.com/hod/jb121405.shtml

Britský dramatik a držitel Nobelovy ceny 2005 Harold Pinter: Jsme obklopeni pavučinou lží

Slavný britský dramatik, scénárista a básník Harold Pinter pronesl u příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu za rok 2005 zajímavý projev. Týkal se umění, ale i pravdy a politiky. Zde je jeho podstatná část, kde rozhodně stojí za pozornost také kapitola o roli USA v Nikaragui („Vždycky trpí nevinní“), protože Pinter byl tehdy přímým účastníkem jednání na velvyslanectví Spojených států v Londýně jako člen delegace jednající ve prospěch Nikaragui.

Konflikt nízké intenzity

Jazyk politiky, tak jak jej politici užívají, si na žádné z těchto území netroufá, protože většina politiků se podle nám dostupných faktů nezajímá o pravdu, nýbrž o moc a o její udržení. K udržení této moci je nezbytné, aby lidé zůstali lhostejní, aby žili v lhostejnosti vůči pravdě, dokonce i vůči pravdě o svém vlastním životě. Obklopuje nás tudíž obrovské předivo lží, které nám jsou předkládány.

Jak každý člověk v tomto sále ví, ospravedlněním invaze do Iráku bylo, že Saddám Husajn vlastní velmi nebezpečné zbraně hromadného ničení, z nichž některé mohou být odpáleny během pouhých pětačtyřiceti minut a způsobit strašlivou katastrofu. Ujišťovali nás, že je to pravda. Pravda to nebyla. Říkali nám, že Irák je napojen na al-Káidu a že spolu s ní nese odpovědnost za hrůzu v New Yorku 11. září 2001. Byli jsme ujišťováni, že je to pravda. Pravda to ale nebyla. Říkali nám, že Irák ohrožuje světovou bezpečnost. Ujišťovali nás, že je to pravda. Pravda to nebyla. Pravda je něčím zcela odlišným. Pravda se týká toho, jak Spojené státy chápou svou roli ve světě a jaké prostředky volí k jejímu naplnění.

Než se ale vrátím do přítomnosti, rád bych se ohlédl do nedávné minulosti, čímž mám na mysli zahraniční politiku Spojených států od konce druhé světové války. Domnívám se, že je naší povinností podrobit toto období alespoň částečnému přezkoumání, které nám vymezený čas umožní.

Každý ví, co se v poválečné době odehrálo v Sovětském svazu a v celé východní Evropě: systematická brutalita, všeobecná hrůza, kruté potlačování nezávislého myšlení. To vše je plně zdokumentováno a ověřeno. Já ale tvrdím, že zločiny Spojených států ze stejného období jsou jen velmi povrchně zmapovány, natožpak zdokumentovány, a už vůbec ne uznány nebo za zločiny považovány. Domnívám se, že to musí být vyřčeno a že se tato pravda podstatným způsobem vztahuje k tomu, kde se dnes svět nachází. I když existence Sovětského svazu nutila Spojené státy k jisté zdrženlivosti, jejich jednání v celém světě dávalo jasně na srozuměnou, že podle svého názoru mají volnou ruku k tomu, aby si dělaly, co uznají za vhodné.

Přímá invaze na území suverénního státu ve skutečnosti nikdy nepatřila k oblíbeným americkým metodám. Spojené státy dávaly většinou přednost tomu, co označovaly jako „konflikt nízké intenzity“. Konflikt nízké intenzity znamená, že umírají tisíce lidí, ale pomaleji, než když na ně jediným zdrcujícím úderem svrhnete bombu. Znamená to, že nakazíte jádro země, že zajistíte maligní růst a pozorujete rozkvět gangrény. Když je obyvatelstvo porobeno – nebo vyvražděno, což je totéž – a vaši vlastní přátelé z vojenských kruhů nebo velkých korporací se pohodlně usadí u moci, jdete před kameru a oznámíte, že demokracie zvítězila. V letech, o kterých mluvím, to bylo v zahraniční politice Spojených států běžným jevem.

Vždycky trpí nevinní

Velmi příznačným případem byla tragédie Nikaraguy. Rozhodl jsem se ji zde předložit jako přesvědčivý příklad amerického pohledu na vlastní roli ve světě, a to jak tehdy, tak nyní.

Koncem osmdesátých let jsem se účastnil schůzky na velvyslanectví Spojených států v Londýně. Kongres Spojených států se měl rozhodovat, jestli dá víc peněz skupinám contras pro jejich válečné tažení proti nikaragujskému státu. Byl jsem členem delegace hovořící ve prospěch Nikaraguy, ale nejdůležitějším členem této delegace byl otec John Metcalf. Vedoucím delegace Spojených států byl Raymond Seitz (tehdy v pozici druhého muže velvyslanectví, později se sám stal velvyslancem). Otec Metcalf prohlásil: „Pane, já pečuji o farnost v severní Nikaragui. Moji farníci postavili školu, zdravotní středisko, kulturní dům. Žili jsme v míru. Před několika měsíci na farnost zaútočila skupina contras. Všechno zničili: školu, zdravotní středisko i kulturní dům. Tím nejbarbarštějším způsobem znásilnili zdravotní sestry a zmasakrovali lékaře. Řádili jako divoši. Prosím vás, požadujte, aby vláda Spojených států skončila s podporou této odporné teroristické činnosti.“

Raymond Seitz měl velmi dobrou pověst racionálního, odpovědného a zkušeného člověka. V diplomatických kruzích se těšil značnému respektu. Naslouchal a potom s jistou vážností pronesl. „Otče,“ řekl, „dovolte, abych vám něco pověděl. Ve válce vždycky trpí nevinní lidé.“ Rozhostilo se ledové ticho. Zírali jsme na něho. On se ani nezachvěl.

Opravdu, nevinní lidé vždycky trpí.

Nakonec kdosi prohlásil: „Jenže v tomto případě se ‚nevinní lidé‘ stali obětmi jednoho z mnoha strašlivých zvěrstev podporovaných vaší vládou. Jestliže Kongres schválí pro contras další peníze, budou se dít další podobné surovosti. Nejde náhodou o tohle? Neprovinila se tudíž vaše vláda podporou vražd a ničení majetku obyvatel jiného suverénního státu?“ Seitz se nenechal vyvést z rovnováhy. „Nesouhlasím s tím, že by předložené skutečnosti měly vést k vašim závěrům,“ řekl. Když jsme pak odcházeli z velvyslanectví, řekl mi jeden z amerických poradců, že se mu líbí mé divadelní hry. Neodpověděl jsem mu.

Měl bych vám připomenout, že tehdejší prezident Reagan učinil následující prohlášení: „Contras představují mravní ekvivalent otců zakladatelů.“

Spojené státy podporovaly v Nikaragui déle než čtyřicet let krutou somozovskou diktaturu. Nikaragujský lid pod vedením sandinistů tento režim v roce 1979 svrhl během dech beroucí lidové revoluce. Sandinisté nebyli dokonalí. Měli značnou dávku arogantní domýšlivosti a jejich politická filozofie obsahovala mnoho vzájemně si odporujících prvků. Byli ale inteligentní, racionální a civilizovaní. Chtěli vybudovat stabilní, slušnou, pluralitní společnost. Byl zrušen trest smrti. Statisíce nejchudších rolníků byly zachráněny před jistou smrtí. Přes sto tisíc rodin získalo právo na svou půdu. Bylo postaveno dva tisíce škol. Pozoruhodná kampaň snížila negramotnost v zemi na méně než jednu sedminu populace. Bylo zavedeno bezplatné vzdělání a zdravotnictví. Kojenecká úmrtnost se o třetinu snížila. Byla vymýcena dětská obrna.

Spojené státy pranýřovaly tyto úspěchy jako marxisticko-leninský převrat. Z pohledu vlády Spojených států se zde odehrál nebezpečný příklad. Pokud by Nikaragui bylo umožněno položit základní normy společenské a hospodářské spravedlnosti, jestliže by země směla vybudovat standardy zdravotní péče a vzdělání a dosáhnout společenské jednoty a národního sebeuvědomění, sousední země by si položily stejné otázky a rozhodly se ke stejným krokům. Zároveň s tím probíhalo samozřejmě intenzivní odbojové hnutí vůči společenským poměrům v Salvadoru.

Před chvílí jsem mluvil o „předivu lží“, které nás obklopuje. Prezident Reagan běžně označoval Nikaraguu jako „totalitní žalář“. Tento postoj převzala do značné míry média a bezesporu rovněž britská vláda jako přesný a regulérní popis situace. Ve skutečnosti však během sandinistické vlády nebyl zaznamenán žádný případ eskader smrti. Nebyl zaznamenán žádný případ mučení. Nebyl zaznamenán případ systematické či úřední vojenské brutality. V Nikaragui nikdy nedošlo k vraždám kněží. Ve skutečnosti byli tři kněží ve vládě, dva jezuité a jeden misionář katolické charitativní organizace Maryknoll. Totalitní žaláře byly ve skutečnosti v sousedství, v Salvadoru a Guatemale. Spojené státy svrhly v Guatemale v roce 1954 demokraticky zvolenou vládu a odhaduje se, že následující vojenské diktatuře padlo za oběť přes dvě stě tisíc lidí.

V roce 1989 bylo na Středoamerické univerzitě v San Salvadoru brutálně zavražděno šest nejvýznamnějších světových jezuitů vládní jednotkou vycvičenou na základně ve Fort Benning ve státě Georgia. Neobyčejně odvážný muž, arcibiskup Romero, se stal obětí atentátu během sloužení mše. Odhaduje se, že zemřelo sedmdesát pět tisíc lidí. Proč byli zavražděni? Zavraždili je, neboť tito lidé věřili, že je možné dosáhnout lepšího života. Tato víra jim okamžitě zajistila označení za komunisty. Zemřeli, protože se odvážili zpochybnit daný status quo, nekonečný stav věčné chudoby, nemocí, ponižování a útlaku, který dostali do vínku už při narození.

Spojené státy nakonec sandinistickou vládu svrhly. Trvalo to několik let a vyžadovalo to zlomit značný odpor, ale neustálé hospodářské sankce a třicet tisíc mrtvých nakonec statečnost nikaragujského lidu podlomily. Lidé byli vyčerpaní a opět udeřila chudoba. Do země se vrátila kasina. Bezplatné zdravotnictví a vzdělání se staly věcí minulosti. Vrátil se svět velkého kapitalismu, který se mstil. „Demokracie“ zvítězila.

Nikdy se to nestalo

Ale tato „politika“ se v žádném případě neomezila na Střední Ameriku. Podobně byla vedena v celém světě. Bylo to nekonečné. A je to, jako by se to nikdy nestalo.

Spojené státy po druhé světové válce podporovaly a v mnoha případech zplodily veškeré pravicové vojenské diktatury na světě. Mám na mysli Indonésii, Řecko, Uruguay, Brazílii, Paraguay, Haiti, Turecko, Filipíny, Guatemalu, Salvador a pochopitelně také Chile. Hrůzu, kterou Spojené státy způsobily v Chile v roce 1973, nelze nikdy ospravedlnit a odpustit. V těchto zemích našly smrt statisíce lidí. Skutečně se to stalo? A lze tyto oběti ve všech zmiňovaných případech přisoudit zahraniční politice Spojených států? Odpověď zní ano. Skutečně se to stalo a oběti je možné přisoudit americké zahraniční politice. Jenže člověk nikdy neví.

Nikdy se to nestalo. Nikdy se nic nestalo. Dokonce ani ve chvíli, kdy se to děje, se neděje nic. Nezáleží na tom. Není to zajímavé. Zločiny Spojených států jsou systematické, ustavičné, ničemné a kruté, ale mluví o nich jen velice málo lidí. To se Americe musí nechat. Na celém světě docela objektivně manipuluje s mocí, ale vydává se přitom za sílu univerzálního dobra. Je to geniální, dokonce vtipný, vysoce úspěšný případ hypnózy.

Říkám vám, že Spojené státy jsou bezpochyby největším kočovným představením. Představením možná krutým, lhostejným, pohrdavým a bezohledným, ale rovněž velice chytrým. Jako obchodník si Spojené státy přijdou na své a jejich nejprodávanější komoditou je sebeláska. Spojené státy jsou vítězem. Poslechněte si, jak všichni američtí prezidenti vyslovují v televizi slova „americký lid“, jako například ve větě: „Vyzývám americký lid, že nastal čas, kdy bude třeba se modlit a bránit práva amerického lidu. Žádám americký lid, aby důvěřoval svému prezidentovi v krocích, které se chystá podniknout v zájmu amerického lidu.“

Je to povedený trik. Jazyk zde slouží k tomu, aby udržel rozum v patřičných mezích. Slova „americký lid“ poskytují vpravdě načechraný polštář duševní posily. Nemusíte přemýšlet. Stačí si na ten polštář položit hlavu. Polštář možná zadusí vaši inteligenci a vaše kritické schopnosti, ale je velice pohodlný. Pochopitelně se to netýká čtyřiceti milionů lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby a dvou milionů lidí, mužů a žen uvězněných v obrovském gulagu věznic napříč Spojenými státy.

Spojené státy se již nezabývají konfliktem nízké intenzity. Zdá se, že už nemá smysl být zdrženlivý nebo dokonce chodit křivolakými cestami. Je možné vyložit karty na stůl beze strachu a bez podpory veřejnosti. Spojené státy si jednoduše ze Spojených národů, mezinárodního práva nebo kritického nesouhlasu, který považují za slabý a irelevantní, nic nedělají. Mají také své blekotající jehňátko, které za sebou vlečou na vodítku, dojemnou a otupělou Velkou Británii.

Mrtvé nepočítáme

Co se stalo s naší mravní citlivostí? Měli jsme někdy nějakou? Co ta slova znamenají? Odkazují k termínu, který se dnes tak zřídka používá – k svědomí? K svědomí, které má co do činění nikoli pouze s našimi vlastními skutky, nýbrž i s naší sdílenou odpovědností za skutky druhých? Je tohle všechno mrtvé? Podívejme se na záliv Guantánamo. Stovky lidí zadržovaných bez obvinění po více než tři roky, bez právních záruk či řádného procesu, vlastně zadržovaných navždy. Tato naprosto nezákonná konstrukce je výsměchem ženevským konvencím. Je však nejen tolerována, ale to, čemu se říká „mezinárodní společenství“, tomu věnuje nějakou myšlenku jen zřídka. Toto zločinné násilí je pácháno státem, který sám sebe prohlašuje za „vůdčí zemi svobodného světa“. Přemýšlíme o obyvatelích Guanatánama? Co o nich říkají média? Občas o nich proskočí zprávička – drobný článek na šesté straně. Byli deportováni do země nikoho, odkud se skutečně nemusejí nikdy vrátit. V současné době mnozí z nich drží hladovku, jsou krmeni násilím, včetně britských občanů. Na té násilné výživě není nic příjemného. Žádná sedativa nebo anestetika. Jen vám do nosu a do krku zastrčí trubičku. Zvracíte krev. Je to mučení. Co o tom říká britský ministr zahraničí? Nic. Co o tom říká britský předseda vlády? Nic. Proč? Protože Spojené státy říkají: Kritika našeho chování v zálivu Guantánamo je projevem nepřátelství. Jste buď s námi, nebo proti nám. A tak Blair drží hubu.

Invaze do Iráku byl gangsterský čin, skutek do nebe volajícího státního terorismu, demonstrujícího totální opovržení konceptem mezinárodního práva. Invaze byla svévolnou vojenskou akcí vyvolanou snůškou lží a hrubou manipulací médií, a tudíž celé veřejnosti; akcí, jejímž záměrem bylo upevnit americkou vojenskou a hospodářskou vládu nad Středním východem, maskovanou – jako poslední útočiště, když všechna ostatní ospravedlnění selhala – jako osvobození. Hrůzu nahánějící tvrzení vojenské síly odpovědné za smrt a zmrzačení tisíců a tisíců nevinných lidí.

Přinesli jsme lidem v Iráku mučení, tříštivé pumy, ochuzený uran, bezpočet náhodných vražd, trápení, ponížení a smrt a říkáme tomu, že „přinášíme svobodu a demokracii na Střední východ“.

Kolik lidí musíte zabít, než získáte právo být označeni za masového vraha a válečného zločince? Sto tisíc? Řek bych, že to je až dost. Je tudíž jen spravedlivé, aby byli Bush s Blairem pohnáni před mezinárodní soudní dvůr. Jenže Bush je chytrý. Zřízení mezinárodního soudního tribunálu neratifikoval. Když se tedy nějaký americký voják nebo třeba politik ocitne na lavici obžalovaných, Bush varoval, že pošle na pomoc mariňáky. Tony Blair ale soudní dvůr ratifikoval, takže je možné ho trestně stíhat. Pokud by měli zájem, můžeme dát soudu i jeho adresu. Je to Downing Street 10 v Londýně.

Smrt je v této souvislosti irelevantní. Bush i Blair odsouvají smrt pěkně k ledu. Americké bomby a rakety zabily přinejmenším sto tisíc Iráčanů, dříve než vypukla irácká vzpoura. Tito lidé nejsou středem pozornosti. Jejich smrt neexistuje. Jsou vynechaní. Nejsou dokonce ani označeni za mrtvé. „Mrtvé nepočítáme,“ řekl americký generál Tommy Franks.

Na počátku invaze otiskly britské noviny na první straně fotografii, na níž Tony Blair líbá tvář malého iráckého chlapečka. „Vděčné dítě,“ pravil titulek. O pár dní později se objevil příběh s fotografií jiného čtyřletého chlapce bez paží, tentokrát uvnitř listu. Jeho rodinu vyhodila do vzduchu raketa. On jediný to přežil. „Kdy dostanu zpátky svoje ruce?“ ptal se. Příběh byl nezajímavý. Inu, nedržel ho v náručí Tony Blair, podobně jako nedržel tělo žádného jiného zmrzačeného dítěte ani žádnou zakrvácenou mrtvolu. Krev je špinavá. Zašpiníte si jí košili a vázanku, když pronášíte upřímný projev v televizi.

Dva tisíce mrtvých Američanů budí rozpaky. Přepravují je do jejich hrobů potmě. Pohřby jsou nenápadné, skromné, aby příliš neubližovaly. Mrzáci na postelích hnijí, někteří po celý zbytek života. Hnijí tedy mrtví i zmrzačení, jen v odlišných hrobech.

Zde je úryvek z básně Pabla Nerudy Vysvětluji některé věci:

A jednou zrána hořelo to všecko

a jednou zrána vyvstávaly

ze země vatry

a požíraly tvory,

a od té chvíle oheň,

střelný prach od té chvíle

a od té chvíle krev.

Bandité s letadly a Marokánci,

bandité se šperky, s vévodkyněmi,

bandité s černými žehnajícími mnichy

po nebi přicházeli a zabíjeli děti

a dětská krev běžela ulicemi,

tekla tak prostince jako krev dětí.

Šakalové, jež zavrhl by šakal,

kameny, jež by suchý bodlák s odporem hryzal,

zmije, které by pravé zmije nenáviděly!

Krev Španělska jsem viděl,

jak proti vám se zvedla,

aby vás udusila jedinou velkou vlnou

hrdé pýchy a nožů!

Generálové

zrádní:

vizte můj dům, je mrtvý,

vizte Španělsko v troskách:

ale z každého mrtvého domu vyráží rozpálený

kov místo květů,

ale z každé jámy ve Španělsku

Španělsko vstává,

ale z každého mrtvého dítěte povstává vidoucí puška,

ale z každého zločinu se rodí kulky,

které si jednou najdou místo,

kde máte srdce.

Zeptáte se, proč jeho poezie

k nám nehovoří o zemi a listí,

o velkých sopkách jeho rodné země?

Pohleďte na krev v ulicích,

pohleďte

na krev v ulicích,

pohleďte na krev

v ulicích!

Dovolte mi, abych zcela jasně prohlásil, že citováním Nerudovy básně v žádném případě nesrovnávám republikánské Španělsko s Irákem Saddáma Husajna. Cituji Nerudu, protože v současné poezii jsem nikde nenašel tak silný niterný popis
bombardování civilistů.

Můj Bůh je dobrý

Před chvílí jsem řekl, že Spojené státy nyní zcela upřímně vykládají karty na stůl. Tak se věci mají. Oficiálně deklarovaná politika Spojených států je nyní definována jako „dominance na všech úrovních“. To není můj výraz, je jejich. „Dominance na všech úrovních“ znamená vládu nad souší, mořem, vzduchem, vesmírem a všemi souvisejícími zdroji. Spojené státy v současné době mají ve sto dvaatřiceti zemích na celém světě sedm set dvě vojenské základny, s čestnou výjimkou Švédska, pochopitelně. Nevíme tak úplně přesně, jak se tam všude dostaly, ale jejich vojáci tam jsou usazení. Spojené státy vlastní osm tisíc živých a provozuschopných jaderných hlavic. Dva tisíce jsou připraveny v pohotovosti, mohou být odpáleny během čtvrt hodiny. Vyvíjejí nové systémy jaderné síly. Britové, vždy ochotní ke spolupráci, mají v úmyslu vyměnit vlastní jaderné střely Trident. Zajímalo by mě, na koho míří? Na Usámu bin Ládina? Na vás? Na mě? Na souseda odvedle? Na Čínu? Na Paříž? Kdo ví? Co ale víme, je, že to infantilní šílenství – vlastnictví a hrozba použitím jaderných zbraní – leží v samém srdci současné americké politické filozofie. Musíme sami sobě připomínat, že Spojené státy stojí na pevném militaristickém základě a nejeví žádné známky uvolnění.

Mnoho tisíc, ne-li milionů lidí v samotných Spojených státech je zjevně zhnusených, zahanbených a rozčilených činy své vlády, ale podle všeho nepředstavují soudržnou politickou sílu – alespoň zatím. Ale úzkost, nejistota a strach, které každým dnem ve Spojených státech viditelně rostou, pravděpodobně hned tak nezeslábnou. Vím, že prezident Bush má mnoho výjimečně schopných odborníků, kteří mu píší projevy, ale rád bych se o tu práci dobrovolně přihlásil sám. Navrhuji následující stručnou řeč, kterou by mohl pronést k národu v televizi. Vidím ho slavnostně vážného, s pečlivě učesanými vlasy, seriózního, vítězného, upřímného, často okouzlujícího, někdy využívajícího ironického úsměvu, zvláštně atraktivního, skutečného chlapa. „Bůh je dobrý. Bůh je skvělý. Bůh je dobrý. Můj Bůh je dobrý. Bin Ládinův Bůh je špatný. Jeho Bůh je špatný. Saddámův Bůh byl špatný, až na to, že žádného neměl. Byl to barbar. My nejsme barbaři. My nestínáme lidem hlavy. Věříme ve svobodu. A stejně tak Bůh. Já nejsem barbar. Jsem demokraticky zvolený vůdce demokracie vyznávající svobodu. Jsme milosrdná společnost. Poskytujeme milosrdné popravy elektrickým proudem a milosrdné smrtící injekce. Jsme skvělý národ. Já nejsem diktátor. To on. Nejsem barbar. To on. Opravdu on. Všichni jsou barbaři. Já mám morální autoritu. Vidíte tu pěst? To je má morální autorita. A na to nezapomínejte.“

Pohřbili jste mrtvé tělo?

Život spisovatele je velice zranitelná, téměř nahá činnost. Nad tím se nemusíme rozplakat. Spisovatel provádí volbu, které se drží. Je ale třeba popravdě říct, že jste odkryti všem vichrům, a některé z nich jsou po čertech ledové. Jste tam venku sami za sebe, riskujete v prekérní situaci. Nenacházíte žádný úkryt, žádnou ochranu – pokud ovšem nelžete, v kterémžto případě si svou vlastní ochranu vybudujete a dalo by se říct, že se z vás stane politik.

Několikrát jsem dnes večer mluvil o smrti. Nyní bych rád ocitoval svou báseň Smrt.

Kde našli to mrtvé tělo?

Kdo našel to mrtvé tělo?

Bylo to mrtvé tělo už mrtvé, když je našli?

Jak to mrtvé tělo našli?

Kdo byl tím mrtvým tělem?

Kdo byl otcem, dcerou či bratrem,

strýcem či sestrou, matkou či synem

mrtvého a opuštěného těla?

Bylo to tělo mrtvé, když je opustili?

Opustili je vůbec?

Kdo je opustil?

Bylo mrtvé tělo nahé, nebo oblečené na cestu?

Kdo vás přiměl prohlásit mrtvé tělo za mrtvé?

Prohlásili jste mrtvé tělo za mrtvé?

Jak dobře jste znali mrtvé tělo?

Jak jste se dozvěděli, že je mrtvé tělo mrtvé?

Omyli jste mrtvé tělo?

Zatlačili jste obě jeho oči?

Pohřbili jste tělo?

Nechali jste je opuštěné?

Políbili jste mrtvé tělo?

Když se díváme do zrcadla, myslíme si, že obraz, který stojí proti nám, je přesný. Ale o milimetr ustupte a obraz se změní. Ve skutečnosti se díváme na nekonečnou škálu odrazů. Někdy ale spisovatel musí zrcadlo rozbít – neboť pravda na nás zírá z jeho druhé strany.

Jsem přesvědčen, že navzdory nezměrné existující přesile neochvějná, neuhýbající, pevná intelektuální odhodlanost nás občanů definovat skutečnou pravdu o našich životech a naší společnosti představuje zásadní povinnost, která padá na nás na všechny. Je to vlastně závazek. Jestliže takové odhodlání nezabudujeme do své politické vize, nebudeme mít naději na znovunalezení toho, co jsme už téměř ztratili – lidské důstojnosti.

Verše Pabla Nerudy přeložil Miloslav Uličný (in: Pablo Neruda: Sídlo na zemi; Odeon, Praha 1976), úryvky z divadelních her Harolda Pintera citovány v překladech Milana Lukeše (Návrat domů) a Františka Fröhlicha (Staré časy).

§

§ Přeložil LADISLAV ŠENKYŘÍK.

§ Text vyšel v Literárních novinách 2005-52 na straně 1

Bosna: Srbové protestují proti zabití ženy silami EUFOR

Bělehrad, 6.1.2006 (AKI) – Srbští představitelé v Bosně i Bělehradě v pátek razantně protestovali kvůli zabití manželky předpokládaného válečného zločince silami EUFOR. Žena Rada Abazovicová, Dragomir Abazovic a 12tiletý syn Dragan byli těžce raněni, když vojáci zaútočili na jejich rodinný dům přibližně 60 km východně od Sarajeva.

K incidentu došlo, když vojáci EUFOR přišli zatknout Dragomira Abazovice, který byl hledán pro válečné zločiny, kterých se údajně dopustil během války v Bosně. Manželka Rada zemřela později v nemocnici a 12tiletý syn Dragan má těžké zranění (průstřel žaludku). Vojáci EUFOR dále uvedli, že Dragomir Abazovic „se sám poranil střelnou zbraní“.

Bosensko-srbský prezident Dragan Cavic uvedl v prohlášení, že bylo tragédií, když byl při akci EUFOR zabit nevinný člověk a dva lidé zraněni.

Cavic dále řekl, že to nebylo poprvé, kdy mezinárodní síly použily sílu proti občanům Republiky Srbské (RS) „s tragickými následky“.

Později popsal akci EUFOR jako „projev brutální síly a porušení evropských konvencí o lidských právech a svobodách“.

Síly EUFOR o počtu 5.000 mužů před rokem nahradily mezinárodní jednotky pod vedením NATO. Tento incident byl už letos druhým, kdy byl zabit nevinný člověk při honu na údajné válečné zločince.

Mluvčí premiéra Koštunici v Bělehradě Mladenovic řekl, že akce EUFOR byla „neprofesionální, surová a arogantní“.

„Nikdo nemá právo za žádných okolností spáchat zločin, a tentokrát bylo stříleno po nevinných lidech těmi, kdo předstírají, že uskutečňují spravedlnost“, řekl Mladenovic.

Taktéž s poukazem, že to nebyla první podobná nehoda, Mladenovic řekl, že to nemělo nic společného se spravedlností, „protože zabíjení žen a dětí nemůže být omluvitelné“.

Messin, 9.1. 2006

CIA spolupracovala s Gotovinou při akci „Bouře“

(Agence France Presse, Zagreb, 11.1.2006)

Bývalý ředitel CIA George Tenet pomáhal při plánování vojenské operace, která zakončila srbsko-chorvatskou válku v letech 1991-95 bývalému generálovi Ante Gotovinovi, který je stíhán pro válečné zločiny.

Poslední vydání nezávislého chorvatského týdeníku Globus uvádí:

„V červenci 1995 se na vojenské základně Sepurine poblíž města Zadaru Gotovina připravoval na akci „Bouře“ s bývalým šéfem CIA Georgem Tenetem a dalšími americkými experty a činiteli. Ten přijel do Chorvatska 10.července téhož roku. Experty prý tajně do Chorvatska poslal sám Bill Clinton.

Tenet a spol. jednali na základně Sepurine s chorvatským ministrem obrany Gojko Susakem, dále s bývalým šéfem tajných služeb Miroslavem Tudjmanem a Gotovinou, který byl odpovědným velitelem operace „Bouře“.

Útok skončil vyhnáním 200.000 etnických Srbů z Chorvatska.

Messin, 12.1. 2006

ZDROJ

Zpráva se objevila i na včerejší ČTK v 19.32, ale nikdo jí podle mého očekávání nikde neotisknul, ani se o ní nezmínil na českých zpravodajských serverech..

Zde uvádím její poslední odstavec: „Podle obžaloby jeho vojáci v roce 1995 tři měsíce plundrovali domy Srbů vesnici po vesnici, tisíce budov zapálili, vyplenili domy a zabili jejich obyvatele, desetitisíce lidí vyhnali z jejich domovů.“

Více o operaci „Bouře“ česky ZDE: http://sweb.cz/messin/krajina.html

The Independent: OSN poprvé přiznala civilní oběti při razii mírových jednotek na Haiti

OSN poprvé přiznala, že množství civilistů se mohlo stát „vedlejšími oběťmi“ a být zabito při kontroverzní akci mírových jednotek na Haiti. Přiznání bude pravděpodobně souviset se zvyšujícím se napětím uvnitř hlavního města Port-au Price, které je právě drceno vlnou násilí a chaosu - a nedávnou sebevraždou vojenského velitele jednotek OSN – tak jako s přípravami na velmi důležité volby.

Obsah vnitřního vyšetřování, který byl postoupen listu The Independent říká, že množství lidí se mohlo dostat do křížové palby mezi jednotkami OSN a členy ozbrojeného gangu, vedeného dobře známým vůdcem Emanuelem „Dread“ Wilmem. Zpráva tvrdí, že jednotky OSN střílely pouze v sebeobraně.

Zásah více než 400 vojáků se konal letos v červenci v chudinské čtvrti Cite Soleil, a jeho cílem/záměrem bylo rozdrtit gangy zodpovědné za pokračující násilí a únosy v hlavním městě. Mnoho z těchto gangů jsou stoupenci bývalého prezidenta Jeana-Bertranda Aristida. Pan Aristide, demokraticky zvolený a s drtivou podporou mezi chudými, byl vyhnán ze země před dvěma lety po vzpouře, organizované především členy obchodní elity, která obdržela podporu od Spojených států.

Video zhotovené po razii ukazuje množství těl očividně neozbrojených obětí. Svědci řekli The Independent, že bylo zabito více než 23 lidí – mezi nimi i žena a dva malí synové pana Frediho Romeluse – obyvatele Cite Soleil, který řekl reportérům, že jednotky OSN spustily palbu na jeho domov. „Obklíčili náš dům… běžel jsem a myslel si, že žena a děti jsou za mnou. Jenomže oni nemohli vyjít a vojáci (OSN) stříleli do domu,“ řekl Romelus.

Přiznání mise OSN (MINUSTAH), že civilisté mohli být zabiti „v průběhu operace a násilných srážkách“ nijak neulehčí obtížnou situaci na Haiti, kde byly už několikrát za sebou zrušeny prezidentské volby. Neustálé odklady jsou omlouvány násilím a problémy s distribucí volebních lístků.

Podnikatelská komunita už stávkou vyzvala OSN, aby udělala více pro zastavení násilí. Jenomže stoupenci vyhnaného prezidenta Aristida říkají, že to ve skutečnosti není nic jiného než další záminka pro zadržování/chytání členů jeho (Aristidovy) strany Lavalas. Bojovníci za lidská práva podrobně vylíčili obecně rozšířené odstraňování/zakazování/potlačování členů strany Lavalas prozatímní (dosazenou a nezvolenou) vládou a haitskou národní policií.

Mezi nejvýraznější případy sledované organizací Amnesty International patří kauza Otce Gerarda Jean-Justeho (59) – katolického kněze s nedávno diagnostikovanou leukémií, který je přítelem pana Aristida. Otec Gerard Jean–Juste je zadržován pro podezření ze zapletení do vraždy, ale Amnesty International říká: „je to vězeň svědomí, který byl zadržen pouze pro mírové uplatňování svého práva na svobodu projevu“.

Navzdory připuštění, že civilisté mohli být zastřeleni, OSN tvrdí, že většina mrtvých z letošního července byla ve skutečnosti zabita jinými členy gangu v odvetě za kolaboraci s OSN, nebo při dalších „oslavách“ smrti pana Wilma. Videozáznam je představován jako „jasný případ“ dezinformace.

Na Haití sídlící novinář Kevin Pinta – hlava týmu, který pořídil videozáznamy, odmítá tvrzení OSN. „Já osobně jsem předal kopii videa /vyslanci OSN/ Valdesovi na letišti JFK. Představuje to jako propagandu a lži, bez toho, aby se na to podíval. Přichylují se k těmto řečem/Jsou náchylní („predisposed“) toto říkat. Nechtějí vidět důkazy.“

Pinta se nedávno setkal s panem Romelusem, jehož rodina byla zabita. „Jeho život byl zničen. Když ho mohu najít já, proč by ho nemohla najít OSN a vyslechnout ho?“

Novinář Kevin Pinta říká, že OSN nyní založila systém „vložených“ novinářů k jednotkám mírových dozorčích. (termín „embedding journalist“ – něco jako spřátelený, či vložený novinář – známé už například z Iráku, kde tito novináři jezdili s Američany na tancích a podávali jen vhodné zprávy z bojiště, pozn. Mess) Pinta dále říká, že USA a Kanada financují programy na vyškolení haitských novinářů. „To oni chtějí kontrolovat média a ještě k tomu nás obviňují z dezinformací.“

Mezitím úřady vyšetřují jasnou sebevraždu vojenského velitele MINUSTAH, brazilského generála jménem Urano Teixeira da Matta Bacella, jehož tělo bylo objeveno v hotelovém pokoji tuto sobotu. Pan Bacella převzal velení jednotek OSN letos v září a nebyl zapojen do kontroverzního nájezdu v červenci.

Překlad Messin, 12.1. 2006

ZDROJ: http://news.independent.co.uk/world/americas/article337553.ece Skvělý článek kanadského profesora Michela Chossudovského: O co jde na Haiti, naleznete česky ZDE: http://sweb.cz/messin/haiti.html

Antiwar.com: Naši přátelé, míroví dozorčí –

Veselé Vánoce ve stylu EUFOR

Srbské pravoslavné Vánoce podle juliánského kalendáře připadají na 7.ledna. V okupovaném Kosovu využila srbská komunita v Mitrovici  bohoslužbě ruiny kostela, který byl vyhozen a zničen Albánci, ačkoliv byl pod „ochranou“ KFOR.

O dva dny dříve v  polookupované Bosně vtrhli vojáci EUFOR do rodinného domu Dragomira Abazovice, zabili jeho manželku a těžce zranili jeho 11letého syna.

Smrt zrána

Stejně jako je to se všemi zprávami přicházejícími s Balkánu, není možné říci, co se přesně stalo toho čtvrtečního rána ve vesnici Rogatica, která leží ve východní Bosně. Není pochyb o tom, že Dragomir Abazovic byl v roce 2001 obviněn z válečných zločinů, i když ne haagským tribunálem, ale bosensko-muslimským žalobcem. Je také jasné, že jednotka italských EUFOR vpadla do Abazovicova domova, a že všichni tři členové rodiny byli zraněni (s tím, že Rada Abazovicová, 47, zemřela druhý den). Co se stalo mimo to – a hlavně proč? – zůstává zahaleno tajemstvím.

Jak uvádí zpráva bosensko-srbských a srbských úřadů, nájezd byl nepatřičný, a přílišné užití síly EUFOR způsobilo střelení nevinných obětí italskými vojáky. EUFOR na druhou stranu prohlašuje, že vojáci jednali v sebeobraně (!), když Abazovic „vystřelil první a střílel opakovaně.“

Manželka Rada (nazvaná jednoduše „žena“) a 11letý Dragoljub („chlapec“) údajně vystřelili několik zásobníků („several clips“) z automatické zbraně (AK-47s) na vojáky EUFOR, kteří zázrakem neutrpěli žádná zranění a následně je oba vyřídili jedním výstřelem:

„Byla znehybněna („immobilized“) vojákem EUFOR jediným výstřelem. Chlapec, který také střílel na EUFOR, byl také střelen a znehybněn.“

Slovo „znehybnit/zbavit pohybu“ („immobilize“) je očividně nejnovější imperiální výraz pro „zabít“, ačkoliv technicky vzato, střelení do hlavy ve skutečnosti opravdu směřuje ke znehybnění někoho. V případě Rady Avazovicové poněkud nastálo.

„Odvaha a odvaha“

EUFOR vydali své prohlášení jen kvůli protestům Banja Luky a Bělehradu, pobouření – pobouření!, že si někdo dovolil označit jejich jednotky za něco jiného než anděly:

„vojáci EUFOR vždycky jednali s odvahou, sebekázní a v sebeobraně (!) a s odvahou čelili velkému osobnímu nebezpečí.“

Zmínit se o odvaze pouze jednou, nebylo očividně považováno za dostačují.

Imperiální tisk spolkl sdělení bez otázek. „Žena válečného zločince stála při svém muži při přestřelce,“ nadepsala svůj příběh agentura Reuters, která nezbytně akceptovala příběh EUFOR bez otázek. Nicholas Wood v New York Times jako naprostou pravdu.

Možná byl Abazovic skutečně ozbrojen. Mnoho lidí v Bosně nedůvěřují předepsanému míru a svým sousedům jiné národnosti. Jenomže příběh EUFOR silně zapáchá. „Žena“ a „chlapec“ mohli být „znehybněni“ jedinou ranou jen v případě, že by měli mizerné krytí/slabou ochranu a pokud je to pravda, tak jak by mohli tedy mít čas vystřelit několik zásobníků munice z AK-47 na útočníky, a mezitím ani jeden netrefit vůbec nic?

Na příběhu EUFOR může být pravda, že Abazovic a jeho žena oba hloupě a špatně stříleli, v tom případě jejich sundání bylo malou, nebo žádnou „odvahou“.

Trhliny v pravdě

Ironiicky právě zpráva NATO-financovaného ISN uvádí, že Abazovic nebyl hledán ICTY, ale místním soudem muslimsko-chorvatské federace, a že EUFOR místní správu neinformoval a naopak tak učinil až po střelbě. To je v přímém rozporu s tvrzením EUFOR, že zavolali místní policii těsně předtím, než se dostali do palby.

Další otázky zůstávají otevřené. Proč vůbec byly vůbec použity útočné jednotky? Doposud byla okupační vojska zapojena jen do zatýkání jednotlivců hledaných haagským tribunálem. Nebyl Abazovic záležitostí místní policie?

Mnoho zpráv uvádí, že obvinění proti Abazovicovi je už z roku 2001 a naznačuje, že místní policie jej odmítala zatknout. Je docela dobře možné, že úřady Republiky Srbské možná ignorovaly zatykač vydaný jejím federálním protipólem (zvláště v takto politickém případu obvinění z „válečných zločinů“), ale toto by byl spor justiční, k řešení pro nově centralizované policejní složky – tedy nikoliv něco, co měl řešit ranní nájezd EUFOR.

V neposlední řadě proč právě teď? Proč ráno před pravoslavným Štědrým dnem?

Příklad brutality

Média hlavního proudu nevznesla žádnou z těchto otázek. Pro ně je Abazovic jasně vinen – řekl to EUFOR! Dragomir tedy nebyl „obviněný z válečných zločinů“, byl to „obviněný válečný zločinec“ a jeho „manželka válečného zločince“ dostala co proto. Syn je zmiňován jen mimochodem, ačkoliv EUFOR v prohlášení podotknul, že on na ně také střílel. Veřejnost by možná mohla mít potíže s představou 11letého jako nelítostného zabijáka – ale navíc opět, byl to Srb. A o těch už bylo vytvořeno až dost propagandistických představ.

To neznamená, že by Dragomir, Rada, nebo Dragoljub byli čistí jako sníh. To je málokdo – pokud vůbec někdo takový existuje. V každém případě není žádný způsob jak to zjistit. Nikdo si ale nezaslouží být přepaden v jeho domově, ať už o dovolené, nebo ne, a být „znehybněn“ z rozmaru nějakého okupačního důstojníka, a následně být pošpiňován a pomlouván ve světovém tisku jako kriminálník, zatímco je bezbranný a v kómatu – nebo mrtev.

dubnu 2004 Vpadla další jednotka „mírotvůrců“ do domu pravoslavného otce Jeremiji Starovlaha, a udeřila/pažbami zranila kněze i jeho ženu Viktorku a jejího syna Aleksandra, při „hledání válečných zločinců“. Když SFOR následně čelil protestům srbské pravoslavné církve pro brutální zacházení s duchovenstvem, nabídl „vysvětlení“ pro zranění: „byla zaviněna (zranění) nárazem granátu použitého k vynucení vstupu do jejich domu“. Tisk přijel tuto zjevně falešnou omluvu, poslušně odmítl církevní protesty, a úplně incident pohřbil. Dodnes se rodině nedostalo ani omluvy, natož nějakého odškodnění.

Při několika jiných vstupů byli bosenští Srbové podezřelí z válečných zločinů (nikoliv „obvinění váleční zločinci“!) a jejich příbuzní zabiti imperiálními údernými jednotkami („stormtroopers“) – vždy v „sebeobraně“ nebo „když se pokoušeli uniknout“, samozřejmě. Bosenští „ochránci míru“ dokonce vpadli do domu, ve kterém před několika hodinami zemřela matka Ratko Mladiče doufajíc, že využijí její smrti k dopadení bývalého válečného velitele bosenských Srbů. Imperiální tisk opakovaně kryje tato týrání tím, že představuje oběti „mírových dozorčích“ jako zločince s jejich předpokládanou vinou, ačkoliv nikdy neměli žádný soudní proces.

Tragédie podobné té v Rogatici a jejich mediální „pokrytí“ se pravděpodobně budou stávat znovu, a to tak dlouho, dokud budou ozbrojené síly pod NATO, EU, nebo pod velením někoho jiného pokračovat v rozšiřování „demokracie“ a „právních norem“ v Bosně a jinde způsoby, ze kterých který by ve svých vlastních zemích tak lehce nevyvázly.

Nebo vyvázly?

Messin, 16.1.2006 ZDROJ

Překlad a redakce: Jiří Messin K vydání připravil: Svekos

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Z Charty Organizace spojených národů

„Kapitola VI, Pokojné řešení sporů, Článek 33

Strany v každém sporu, jehož trvání by mohlo ohrozit udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, nudou nejprve usilovat o jeho řešení vyjednáváním, šetřením, zprostředkováním, řízením smírčím, rozhodčím nebo soudním, použitím oblastních orgánů nebo ujednáním nebo jinými pokojnými prostředky podle vlastní volby.

Kapitola VI, Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných, Článek 39 Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42. aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost.

Článek 42

Má-li Rada bezpečnosti za to, že by opatření podle článku 41 nedostačovala anebo se ukázala nedostatečnými, může podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. …“

…………………………………………………………………………………………………………………

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 158. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, leden 2006.