Dlouho očekávaný návrh zákona o ropě
byl v minulých dnech konečně předložen iráckému parlamentu. Zprvu jej hodlal
kabinet Núrího Málikího udržet co nejdéle v utajení. Skupina iráckých
intelektuálů však získala jeho kopii a díky překladu Raeda Jarrara se s ním teď
může seznámit celý svět. S Jarrarem, jinak též ředitelem irácké sekce Institutu
Global Exchange, a Antonií Juhaszovou, americkou analytičkou, která sleduje
praktiky nadnárodních společností, mluvila o povaze zmíněné legislativy Amy
Goodmanová z nezávislého mediálního syndikátu Democracy Now!
Pane Jarrare, vy jste byl, pokud je
mi známo, prvním, kdo rozšířil úplné znění návrhu nového iráckého zákona o ropě
na internetu. Jak se vám podařilo dokument získat?
Raed Jarrar (RJ): Nezískal jsem ten
dokument jako první. Již někdy na přelomu února a ledna 2007 jej z úřadu irácké
vlády vynesl, a posléze na svých stránkách zveřejnil profesor Fuád Al Amír. Odtud se
rozšířil na další servery, mimo jiné i stránky iráckého institutu Niqash , kde
jsem jej nalezl já. Mojí zásluhou v celé věci je pouze pořízení anglického
překladu.
Váš překlad byl zveřejněn terpve před
pár dny. Jen málokdo se s ním zatím mohl seznámit. Můžete ve zkratce přiblížit
obsah nového zákona?
RJ: Návrh zákona tvoří přes třicet
hustě popsaných stránek. Nelze jej tudíž shrnout do několika vět. Vyzdvihl bych
ovšem tři body, o kterých by se mělo, podle mého mínění, debatovat podrobněji:
Za prvé, zákon legalizuje značně
nevýhodný typ dohod se zahraničními investory (takzvané dohody o sdílené
výrobě, jinde též dohody o výrobních službách, PSA). Uzavírají se na pětatřicet
let, během nichž nemohou být podmínky měněny. Ložisko zůstává majetkem státu,
ropná společnost ale získává výhradní právo těžby a zpravování. Za to odvádí
předem stanovený poplatek. Nehledí se ani na pohybující se cenu ropy, ani
proměnu potřeb dané země (špatnou hospodářskou situaci, zvýšení nákladů,
živelné katastrofy a tak dále) Zákony, které se dostanou s úmluvou do rozporu,
nemusí investor dodržovat. Po celou dobu platnosti musí zkrátka zůstat smlouva
neporušená.
Za druhé, novým zněním zákona se Irák
vzdává části své suverenity. Vláda v Bagdádu již nebude moci stanovovat těžební
limity (což vylučuje stát z ropného kartelu OPEC). Část pravomocí centrálního
kabinetu získá nově ustavená instituce Federální rada pro ropu a plyn, v níž
usednou i zástupci největších nadnárodních společností. V praxi tedy budou
představitelé korporací Shell, BP či ExxonMobil dohlížet na dodržování smluv se
sebou samými.
A za třetí, zákon se stává počátkem
konce irácké celistvosti - poslední slovo při uzavírání těžební smlouvy je
odebráno ústředním orgánům a předáno provinčním úřadům. To je dle názoru mnoha
analytiků první krok k rozdělení státní pokladny, a posléze i samotné země.
Paní Juhaszová, vy zkoumáte aktivity
nadnárodních firem v Iráku od počátku války. Můžete upřesnit, co pro ně tento
zákon znamená?
Antonia Juhaszová (AJ): Dle mého
soudu představuje tato legislativa jeden ze splněných cílů celé invaze, a to
jak pro nadnárodní společnosti, tak pro Bushovu vládu. Irácký ropný průmysl se
nyní otevře zahraničním investorům na všech úrovních. Je pravda otázkou, jaký
typ dohod s nimi jednotliví zmocněnci uzavřou - fakt, že zákon PSA legalizuje,
ještě neznamená, že se k nim všichni úředníci přikloní. Důležité je ovšem to,
co říkal Raed: uvědomme si, že velkou část odpovědnosti za ekonomiku celé země
přebírá instituce, v níž budou rozhodovat zástupci domácích a zahraničních
koncernů. Oni určí, jaký typ kontraktu mohou Iráčané s investory uzavřít. A je
jen málo pravděpodobné, že budou hlasovat proti zájmům svých nadnárodních
zaměstnavatelů.
Irácká národní ropná společnost,
doposud zastřešující celé odvětví, bude zachována jako jen obyčejná firma, bez
jakýchkoliv privilegií. Model, v němž státní správa kontroluje těžbu a
zpracování takto významné suroviny, je přitom společný zemím, jež vlastní
devadesát procent ropných zásob na světě.
Co ale odvětit na námitku, že Irák
velké nadnárodní koncerny potřebuje? Sami Iráčané nemají, zdá se, dostatek
prostředků k výstavbě poničené infrastruktury, k obnově plné těžby, a tudíž i k
podnícení rychlého hospodářského růstu.
AJ: Ač to tak na první pohled
nevypadá, Iráčanům se při správě ropné těžby docela dařilo. Před válkou země
vytěžila dva a půl milionu barelů ropy za den. Poté těžené množství naráz
kleslo, postupně však začalo - na rozdíl od množství vyvezeného - opět
narůstat. Před rokem, než se útokem na samárskou mešitu rozpoutaly
etnicko-náboženské střety, se statistika blížila předválečné hranici. Mohlo se
tak stát sice jen díky americkým dotacím na opravu infrastruktury, daleko větší
škody však způsobil vpád Bushových armád do země. Ačkoliv tedy dnes funguje 125
z celkových 526 vrtů, nelze říci, že by Iráčané sami těžit ropu nezvládli.
Potíž nastává až se zisky z jejího
prodeje. Irák se stal rejdištěm všelijakých překupníků, v jejichž kapsách končí
bezmála čtyřicet procent z celkového objemu vytěžené suroviny. Irácká ropa je
velmi snadno dostupná. Náklady na její těžbu nepřesahují jeden a půl dolaru za
barel. Na světových trzích se přitom prodává stejně množství za
čtyřicetinásobek. To jsou ohromné zisky, které stále lákají spoustu nelegálních
podnikavců. A bagdádští, ale zejména provinční úředníci nejsou zrovna proslulí
svou neúplatností. Proti tomu je třeba bojovat, alespoň pokud chceme Iráku
opravdu pomoci.
Zůstává nicméně pravdou, že irácké
technologie zastarávají. Během jedenácti let, kdy země trpěla mezinárodními
sankcemi, nedolšo k téměř žádné inovaci výrobních postupů. Irák byl ochuzen o
zahraniční zkušenosti. Není však proto nutné se hned uchylovat k neoliberálním
postupům. Kuvajt, Irán či Saudská Arábie uzavřely s nadnárodními společnostmi
dohody spíše technického rázu, případně smlouvy na velmi omezenou dobu. Ani
Irák na tom není tak špatně, aby se musel uchýlit k podpisu PSA.
Pane Jarrare, jak o návrhu nového
zákona smýšlí irácké obyvatelstvo?
RJ: Téměř nikdo z Iráčanů návrh
doposud nestudoval. Materiál byl dlouho držen v tajnosti. Teprve nyní, když se
jej podařilo zveřejnit na internetu, spustil Malikího kabinet propagační
kampaň. V ní je zákon líčen coby bezmála boží dar, který přivábí do Iráku
zahraniční investory, jejichž peníze promění zemi v nový ráj katarského typu.
Ani poslanci, jež budou zakrátko o návrhu hlasovat, však ještě neměli čas se s
ním podrobně seznámit. To byl ostatně také hlavní důvod, proč jsem jej během
minulého víkendu celý přeložil a rozeslal mnoha vládním i nevládním organizacím,
Nemůže být důvodem dlouhého mlčení
spíš obava, že rozruch kolem přesun pravomocí z centrální úrovně na jednotlivé
provincie iráckou společnost rozdělí?
RJ: Ony dvě záležitosti - vytvoření
zákona dle představ korporací a přesun pravomocí z centra na regiony - spolu
úzce souvisejí. V dnes existující centrální radě mají nadnárodní společnosti
také svůj vliv. Orgán je ale přebyrokratizovaný, a jelikož si drží právo veta,
může uzavírání slmuv komplikovat. Nová legislativa opravňuje k rozhodování
přímo provinční správu a již zmíněnou Federální radu pro ropu a plyn. Může tak
snadno nastat situace, již známe například z Afriky: jednotlivé provincie
začnou o přízeň korporací bojovat, čímž si navzájem zhorší vyjednávací pozice.
Dále se zvýší sociální nerovnost; země se rozdělí na chudé a bohaté regiony,
lidé si začnou závidět a zájem státu jako celku se naprosto vytratí ze zřetele.
Stále mi není jasné, proč iráčtí
právníci takto problematický zákon vůbec vytvořili.
RJ: Současný návrh není pouze dílem
Iráčanů. Jádro zákona bylo dokončeno již v polovině roku ve Spojených státech
(odtud jej druhdy získali i reportéři nedělníku Independent Sunday. Irácké
úřady jen původní verzi doplnily o uvedené posílení regionální správy. Zbytek
zůstal ve znění, jenž v létě 2006 schválily Washington a Mezinárodní měnový
fond. Je tedy zřejmé, že nastávající kurdsko-šíitská koalice usiluje víc o
posílení federálního charakteru země (ne-li o rozpad na tři samostatné státy),
než o hospodářský vzestup Iráku.
Sleduje Bushova vláda stejný cíl i v
Íránu, paní Juhaszová?
AJ: Do určité míry bezpochyby. Írán
má, po Saudské Arábii a Iráku, třetí největší zásoby ropy na světě. Podobně
jako dříve v Iráku, také v Íránu vládne režim se zjevně protiamerickými záměry
a rovněž Írán může být vyložen coby bezpečnostní hrozba. Mnoho známých
republikánů, a většina členů současné washingtonské vlády v minulosti zasedala
ve správní radě některé z ropu-těžících společností, takže je obeznámena s tím,
jak to v oboru chodí. Zároveň ale nemusí trpět výčitkami ohledně střetu zájmů -
dbají-li na osobní prospěch, hájí tím současně i postavení Spojených států.
Každý ze studentů ekonomie či mezinárodních vztahů vám dnes potvrdí, že
kontrolou surovinové těžby na Blízkém a Středním východě lze snadno ovlivňovat
politiku asijských velmocí, zejména Číny a Indie. Ty mohou - pokud se
"něco nestane" - zakrátko dostihnout Spojené státy v moci i
hospodářském vlivu. Zájem korporací je tudíž v iráckém i íránském případě
totožný se zájmem Washingtonu. A žádnou spikleneckou teorii v tom hledat vůbec
netřeba.
Návrh nového iráckého zákona o ropě
je v plném znění k dispozici na stránkách serveru al-ghad.org (anglická i
arabská verze)
Přepis rozhovoru ze serveru Democracy
Now! byl poskytnut Literárním novinám (č.10/2007). 15.3.2007
Bronwen Maddox, The Australian
S každou příležitostí dostat se z
problému Guantánamo si USA pouze vyrobí další.
Nejnovějším je rozhodnutí o zákazu
přístupu médií k tribunálům pro 14 „nejcenějších“ vězňů Guantánama.
Vydaný přepis soudu s Khalidem
Shaikhem Mohammedem, údajným třetím nejvyšším velitelem Al-Kaidy, který se
podle Pentagonu konal minulou sobotu, způsobil šok množstvím jeho údajných
přiznání: Mohammed říká, že měl roli při útocích z 11.září 2001 a skoro třech
tuctech dalších útoků.
Znepokojení ale také způsobila
možnost, že přiznání mohlo být získáno mučením.
Sdělení zdá se podporuje americké
tvrzení, že přinejmenším někteří z více než 400 zadržovaných mužů na
Guantánamu jsou vysoce nebezpeční teroristé.
Jenomže tyto tribunály a nové
utajování stále umožňují obviňování USA z porušování svých vlastních
principů spravedlnosti při jejich válce proti terorismu.
Charakter vojenských tribunálů byl
vždy kontroverzní. Při předběžných výsleších tyto tribunály stanovily, že vězni
z Guantánama jsou „nepřátelskými bojovníky“ a tak USA prohlašují, že je
mohou soudit zvláštní vojenské komise, nebo je možné je zadržovat na neomezenou
dobu bez obvinění.
USA vymyslely status „nepřátelský bojovník“
v reakci na kritiku, že rozbíjejí Ženevské konvence, podle kterých musí status vězně
určit kompetentní soudní dvůr.
Ale kritici, které vedou obhájci
zadržovaných říkají, že tribunály nejsou férovým nástrojem, jak rozpoznat
nevinné nezúčastněné diváky od nepřátelských bojovníků a nedávají vězňům
férovou možnost právně napadnout své zadržování.
Vězeň, který stane před porotou tří
vojenských důstojníků nemá, jak upozorňují, právníka, ale pouze vládou
jmenovaného zástupce.
Vězeň nemá právo slyšet důkazy proti
němu, pokud jsou tajné. Jen zřídka může povolat svědky (Mohammedova žádost o
dva byla zamítnuta).
Plukovník Dwight Sullivan, šéf
skupiny obhájců Pentagonu určených pro vězně řekl, že tribunály nedokážou
poskytnout vězňům adekvátní prostředky k napadení důkazů proti nim.
Všech přibližně 550 předchozích
slyšení bylo otevřeno médiím, přestože některé materiály byly utajeny.
Ministerstvo obrany tvrdí, že slyšení s těmito 14 zadržovanými musí být z
bezpečnostních důvodů neveřejná.
Jenomže kritici říkají, že je to
kvůli tomu, že byli mučeni.
Scott Horton, předseda mezinárodně
právního výboru Advokátní komory města New York (International law committee of
the New York City Bar Association) řekl, že Pentagon byl znepokojen tím, že
„těchto 14 řekne, co jim udělali. Oni byli mučeni a týráni a tento fakt podléhá
utajení“.
Tisková agentura Associated Press
rozhodnutí o utajení zpochybňuje, uznává sice, že požadavek utajení částí
slyšení z důvodu bezpečnosti je možný, ale úplné uzavření porušuje principy
ústavního práva i vlastní principy ministerstva.
Vydaný přepis slyšení s Mohammedem
tyto obavy nijak nerozptyluje. Mohammed v něm říká, že některá prohlášení
učinil následkem špatného zacházení „lidí z CIA“ poté, co byl zadržen v roce
2003.
K objasnění se ho kapitán NAVY
vedoucí vojenskou porotu zeptal: „existuje nějaké prohlášení, které jste udělal
z důvodu tohoto zacházení – jak říkáte mučení. Udělal jste nějaké prohlášení
kvůli tomu?“ Odpověď je nejasná, protože spadá do části, kterou Pentagon
vyškrtnul. Nicméně, těsně před dlouhým popisem svých teroristických aktivit
Mohammed také řekl členům tribunálu, že v tom okamžiku nemluvil pod nátlakem.
Spojené státy měly během těchto
slyšení vězňů možnost prokázat svá tvrzení, že mezi zadrženými jsou nejhorší
teroristé a začít odpovídat na kritiku Guantánama a vojenských komisí.
Namísto toho daly prostřednictvím
nařízeného utajování, pro které se najde jen stěží nějaké ospravedlnění,
nedůvěřivému světu ještě více důvodů myslet si, že mají co skrývat. Překlad Messin, 20.3. 2007
Paul Joseph Watson, GlobalResearch,
18. března 2007
Falešné svědectví předkládané jako
senzace vybouchlo do tváře Pentagonu
Údajné přiznání při výpovědi K.S.
Mohammeda bylo důkladně zdiskreditováno poté, co vyšlo najevo, že jeden
z jím identifikovaných cílů, Plaza Bank (banka Plaza) nebyla založena
dříve než v roce 2006, tedy až čtyři roky po zatčení tohoto údajného
vrchního plánovače Al-Kaidy.
K.S. Mohammed tvrdí ve svém přiznání,
že „byl jsem zodpovědný za plánování, výcvik, mapování a financování nové (nebo
druhé) vlny útoků proti následujícím mrakodrapům po 9/11: …Plaza Bank, stát Washington.“
K.S. Mohammed (dále jen KSM) byl
zatčen v březnu 2003. uvádí, že byla založena na začátku roku 2006, což
znamená, že KSM nemohl o její existenci v roce 2003 ani vědět.
Skepse ohledně legitimity doznání KSM
přichází ze všech stran a zanechává důvěryhodnost Pentagonu a procedury
vojenských tribunálů v ruinách. Vyvolává také doplňující otázky, proč se
údajný duchovní otec Al-Kaidy doznal k zapletení v tak obrovském
počtu spiknutí.
Mnohé komentáře (The Times, Matt
Lauer, Rossie O Donnel) jsou ohledně správnosti svědectví KSM otevřeně
cynické, že tvrzení byla přehnaná, avšak
stále trvají na odpovědnosti KSM za 11.září 2001 „od A až do Z.“
Bývalý důstojník CIA Robert Baer mluví
také o tom, „co bylo skutečným cílem
Pentagonu, když uvolnil přepis doznání K.S. Mohammeda.“
„KSM je podle zainteresovaných
vládních kruhů na první pohled charakterizován jako chlubivý a občas mentálně
labilní. Je také jasné, že si vymýšlí. Lidé zapojení do vyšetřování mi řekli,
že KSM byl přítomen během popravy dopisovatele deníku Wall Street Journal
Dannyho Pearla, ale ve skutečnosti nebyl osobou, která ho zabila. Existuje
nahraný záznam popravy, který roli KSM minimalizuje. A pokud KSM skutečně
přeháněl svou roli ve vraždě Pearla, vyvolává to otázku, co dalšího ještě zveličil,
nebo si přímo vymyslel,“ píše Bear.
Aspekt Pearlovy vraždy a důvod, proč
chtěla vláda celou záležitost zavřít pod pokličku přisouzením viny KSM jsou
zajímavé v souvislosti s tím, co řekl v září 2006 pákistánský
prezident Mušaraf. Ten totiž označil za úkladného vraha novináře Pearla muže jménem
Omar Sheikh. V přepisu svého údajného přiznání KSM tajemně hovoří o
zapletení CIA a Mossadu na popravě Pearla, jenomže text je těžce redigován. Tvrzení
KSM, že stál za bombovým útokem na WTC v roce 2001 je také velmi
podezřelé, protože příhodně zametá pod koberec skutečnost, že to byla FBI která
skrz svého informátora objednala provedení útoku.
KSM byl navíc v 80.letech známý jako
osoba přínosná pro CIA a byl používán jako spojka mezi CIA – financovaným
afghánským „džihádem“ proti sovětské okupaci.
Další otázky vyvstávající ohledně svědectví se
točí okolo použití amerikanizované angličtiny, včetně termínu „od A až do Z“,
ve které mnozí vidí spíše formu slangu použitelnou hlavně do titulků novin, než
lidovou mluvu radikálních islámských extremistů.
Myšlenkové úvahy s odkazem na skutečnost, že poznámky KSM
o mučení a další možné důkazy o tom, že byl přímo mučen, byly v přepisu
redigovány.
Výsledkem toho všeho je, že přehnaně
chvástavé doznání KSM, které se zdá bylo úmyslně zveličeno tak, aby mohla být
uzavřena záležitost množství mlhavých spiknutí citovaných Bushovou vládou pro
ospravedlnění její politiky, vybuchlo do její tváře a jen prospělo zlehčování a
pochybování o oficiální vládní verzi 11.září 2001 a mýtické války proti
terorismu.
Překlad Messin, 22.3. 2007
Nebojsa Malic, Antiwar.com
Před osmi lety zahájilo NATO letecký
útok proti Jugoslávii pod záminkou zastavení zuřícího „konfliktu“ mezi
albánskými separatisty a jugoslávskou armádou a policií v srbské provincii
Kosovo. Útok začal po ultimátu předloženém Bělehradu ve francouzském
Rambouillet. Ultimátum mělo podobu mírové dohody, která měla dát Kosovo pod
okupaci NATO a albánským separatistům právo odtrhnout se během tří let.
Po 78 dní sypaly bombardéry NATO
zkázu na Srbsko a Černou Horu, zasahujíc nejtvrději Kosovo. Zároveň
s bombardováním NATO rozpoutalo propagandistickou kampaň nebývalých
rozměrů, krmící denně západní veřejnost odpornými výmysly a konstrukcemi lží.
Psychologická válka šla ruku v ruce s fyzickým ničením srbské
infrastruktury, úmyslně kalkulující s terorizováním a zastrašováním lidí,
aby se podvolili požadavkům NATO.
Strůjci války v Clintonově
administrativě předpovídali, že vláda Slobodana Miloševiče padne během několika
dní. Místo toho Srbsko odolávalo přes dva měsíce, zatímco bombardování se
stupňovalo a zoufalé NATO vydávalo plané hrozby pozemním útokem. Nakonec to byl
až moskevský slib Bělehradu, že by se ruští vojáci připojili v Kosovu
k NATO jako součást mise OSN, který přiměl Miloševiče v červnu 2006
podepsat příměří.
Většina požadavků rezoluce Rady
bezpečnosti OSN č.1244, která legitimovala přítomnost NATO v provincii
jako součást mírové mise, nebyla nikdy uskutečněna; místo toho Aliance
s rezolucí zacházela jako se zpětným ospravedlněním invaze, která sama
představuje trestný čin.
Dokončení práce
Třebaže se toho za posledních osm let
mnoho stalo – 11.září 2001 údajně „všechno změnilo,“ ale ne tak docela –
politika západních sil v Kosovu zůstala neměnná. Šokující ukázka nenávisti
a násilí v březnu 2004, kdy Albánci prováděli třídenní Křišťálovou noc ve
stylu pogromu proti Srbům, byla zastánci Albánců překroucena do argumentu pro
urychlení politiky ústupků. I když byla Bushova administrativa ochotna během
svého prvního mandátu v Kosovu opustit Clintonovu politiku, v květnu
2005 přijala program pro Balkán, za který bojovala čerstvě poražená
Demokratická strana. Jedním z jeho hlavních bodů byla nezávislost Kosova.
Jak se věci v Afghánistánu a
Iráku stávaly stále pochmurnějšími, odhodlání a úsilí amerických diplomatů
„zvítězit“ v Kosovu se zvětšilo. Na konci roku 2005 OSN (pod vlivem
Washingtonu a Londýna) zahájila „rozhovory o statusu“ pod vedením Marti Ahtisaariho.
Bývalý finský prezident byl v roce 1999 poslíčkem NATO a protože pracoval
s fanaticky pro-albánskou Mezinárodní krizovou skupinou (International
Crisis Group), bylo jeho vybrání jako hlavního vyjednavače jasným signálem, že
půjde o frašku.
Letos 2.února předložil Ahtisaari
svůj návrh pro budoucí status Kosova, který se rovnal nezávislému albánskému
státu pod koloniálním patronátem EU. Stejně jako dříve v Rambouillet byl
návrh neochotně přijat Albánci a přímo odmítnut Srbskem. 11.března Ahtisaari
vyhlásil „rozhovory“ za ukončené s tím, že byly neúčinné.
Moskva a Bělehrad
Zatímco americká a britská politika
v Kosovu zůstala konstantní, v Moskvě a Bělehradě došlo od roku 1999
ke změnám. Proamerický vládní systém Borise Jelcina byl nahrazen rozhodnou a
sebevědomou vládou vedenou Vladimirem Putinem. Zatímco Jelcin ovládal Rusko
primárně s americkou pomocí, Putin se těší ryzí podpoře veřejnosti a
rozhodl se konfrontovat americkou agresi.
Mezitím velké množství peněz,
instruktáží CIA, propagandy a hrozeb vyústilo v říjnu 2000 ve svržení
vlády Slobodana Miloševiče. Nástupnické vlády potom několik let plnily každý
požadavek z Washingtonu a Bruselu. Jenomže nepřetržité dlouhodobé urážky a
hrozby vyprodukovaly v Srbsku zcela opačnou reakci. V roce 2006 přední deník
impéria zuřivě napadl srbské vůdce a z dřívějších „demokratů“ a
„reformátorů“ byli najednou „nekompromisní“ nacionalisté – to všechno proto, že
odmítli souhlasit s pokračováním loupeže jejich území z roku 1999.
Jak se zvětšovala nespokojenost
impéria a pozlátko lží a zmatení pojmů nabalené na kosovskou politiku začaly
odpadávat, odhalil se nebezpečně bojechtivý plán, který měl máloco společného
jak s Albánci z Kosova, tak se Srby, ale za to měl co dělat
s rivalitou studené války mezi Západem a Ruskem.
Nová bitva
Richard Holbrooke, Clintonův sekerník
v Bosně, který se o stejnou věc pokusil v Kosovu (a neuspěl), se opět vynořil z
politického neznáma a stal se jedním z nehlasitějších zastánců nezávislého
státu Kosovo. V případě volebního vítězství demokratů v prezidentských volbách
v roce 2008 ho podle zpravodajů údajně čeká křeslo budoucího ministra.
Ve svém pravidelném komentáři v listu
Washington Post Holbrooke
12.března prohlašuje, že pokud nebude Kosovu udělena samostatnost, na Balkáně
by mohla být další válka. Ale odpovědnost za válku by podle Hobrooka nesla Moskva spíše než Albánci, kteří by ji
odstartovali, protože „poslala špatné signály“ Bělehradu a stála v cestě
„mírovému“ úsilí Washingtonu a Londýna.
Proalbánský britský komentátor Tim
Judah nazval Holbookovo vyjádření „prvním výstřelem“ v nové „bitvě o Kosovo,“
stavíc proti sobě USA s EU a Rusko. Podle Judaha zbývající disidentské země
zevnitř EU – zmiňuje Španělsko, Slovensko a Rumunsko – jsou „přiváděny k
přizpůsobení“ a jejich postoje k navrhovanému řešení budou vedlejší. Imperiální
politici se nicméně nemohou rozhodnout, „jestli to Rusové myslí vážně, nebo
pouze zvyšují napětí jako součást eventuálního procesu smlouvání, ze kterého
potom vymámí z USA ústupky jinde.“
Konfrontace na východní řece
Přesto to vypadá, že to Moskva myslí
skutečně vážně. Podle zprávy agentury AFP ruský zástupce při OSN Vitalij Čurkin
vtrhnul minulé pondělí na zasedání Rady bezpečnosti a obvinil současného
kosovského místodržícího Jaochima Ruckera z „dělání kázání“ a „propagace nezávislosti“
namísto podávání zprávy o uskutečňování svého mandátu od OSN. Mezitím řekl
vlivný ruský zákonodárce agentuře Itar-Tass, že Rusko má dost důvodů pro
použití... svého práva veta v Radě bezpečnosti.
Moskva si také povšimla Holbrookova
útoku. Bělehradské nedělní Vecernje Novosti
citovaly ruského velvyslance Alexandra Alexejeva:
„Holbrookova slova byla ve
skutečnosti podněcováním násilí a zlomyslným kopnutím do Ruska. Moskva
nekontroluje nic v Kosovu, a není absolutně odpovědná za to, jak špatnou cestou
tam šly věci od roku 1999. Nikdy nic nikomu neslibovala, ani nedávala záruky,
nebo neposílala „osobní vzkazy“. Moskva nemá nic společného ani s půl milionem
zbraní, které Albánci drží přímo před nosem UNMIK a vojenské mise NATO.“
Na druhou stranu, podle zprávy AKI,
americký vyslanec v Radě bezpečnosti OSN Alejandro Wolf „chválil Ruckerovu
zprávu jako objektivní a vyváženou“ a zdůraznil americkou podporu Ahtisaariho
plánu. A generální tajemník OSN Ban Ki-moon vydal 16.března prohlášení, které
virtuálně opakuje jeden z argumentů zastánců nezávislosti: „Kosovo a jeho lid
potřebují po osmi letech prozatímní vlády mít jasno o své budoucnosti.“
Kdyby tato situace nebyla tak
nebezpečná, byla by až skoro komická. Moskva protestuje proti fraškovitým
„rozhovorům“ a nestydatě jednostranným „kompromisům“, které jasně porušují
chartu OSN a současnou rezoluci OSN, zatímco OSN – ovládaná osou
Washington/Brusel – kolísá mezi „tak to prostě není, všechno je báječné“ a „la
la la, my nic neslyšíme/neposloucháme.“
Skutečné barvy
Invaze do Iráku v roce 2003,
stejně ilegální a nelegitimní jako útok na Jugoslávii čtyři roky předtím, možná
mohly způsobit rozpárání amerického imperiálního projektu. Nicméně se zdá, že
to bude Kosovo – „úspěch“ tak milovaný liberálními intervencionisty – kde bude
impérium skutečně otestováno.
Samo NATO prohlašovalo, že
bombardovací kampaň byla vedena za „založení politické dohody o Kosovu ve shodě
s mezinárodním právem a chartou Spojených národů“, nicméně invaze porušila
oboje a navrhované „řešení“ dělá to samé. Když na to Rusko upozorňuje, je
obviňováno z „podněcování násilí“ – zatímco jeho skuteční pachatelé, albánští
separatisté, mají volnou vstupenku.
Ať se na to díváme z jakéhokoliv
úhlu, politika Washingtonu, Londýna a Bruselu v Kosovu nedává žádný smysl.
Jakmile odhodí oficiální rétoriku o albánském utrpení, srbském útlaku,
Miloševičově dědictví, sebeurčení a další propagandistické hlouposti, tak zdá
se jediné, co zbylo, je poněkud neopětovaná agrese přebraná ze studené války.
Snad by bylo lepší, kdyby samozvaní
„analytici“ papouškující oficiální prohlášení ministerstva zahraničí a cokoliv
od nabubřelé byrokracie v Bruselu, věnovali pozornost slovům, které napsal
bývalý náměstek ministra Nelson Strobridge Talbot III v úvodníku ke knize
svého bývalého ředitele pro komunikaci Johna Norisse:
„byl to jugoslávský odpor vůči širším trendům politické a ekonomické
reformy – nikoliv nepříjemná situace kosovských Albánců – který nejlépe
vysvětluje válku NATO.“
Konec studené války nabídl americkým politikům
pokušení prohlásit USA za neomezenou světovou velmoc a rozšířit jejich vliv
všude po bývalém sovětském bloku. Tomuto pokušení nejsou schopni odolat.
Jugoslávie (později Srbsko) byla jednou z nemnoha zemí, které se nechtěly
podrobit, natož nadšeně přijmout tuto změnu událostí. Jednou z dalších je
Putinovo Rusko.
Nově vytvořené impérium se tak vydalo
na cestu ke střetu s Ruskem, přes země jihovýchodní Evropy, kde se mnoho
říší střetlo už v minulosti. Arogance, nekompromisnost a agrese amerického
impéria nyní vyprodukovaly skutečnou hrozbu, kterou by mohla být znovu vyplněna
Bismarckova předpověď evropské války, způsobené, jak řekl : „nějakou zatraceně
pošetilou věcí na Balkáně“.
Překlad Messin, 29.3. 2007
Navzdory naprostému odporu Bělehradu
a Moskvy předal minulý týden OSN jmenovaný „zprostředkovatel“ Martti Ahtisaari
svůj návrh Radě bezpečnosti OSN. Ahtisaari řekl generálnímu tajemníkovi Ban
Ki-moonovi, že „kontrolovaná nezávislost“ je „jedinou životaschopnou možností“
pro srbskou provincii, která je od června 1999 okupována NATO a spravována misí
OSN a „prozatímní“ albánskou vládou.
Washington deklaroval svou pevnou
podporu Ahtisaariho návrhu. Po 78 dnech, následované téměř osmi lety násilné
okupace, se impérium nakonec pohnulo k oddělení Kosova od Srbska.
Rozhodnutí je pokračováním systematického porušování mezinárodního práva, Charty
OSN a NATO, americké ústavy .
A co je ještě horší, odůvodnění
ospravedlňující tento trestný čin je cynické a falešné, nemající nic společného
se skutečností, či logikou.
To zní dost jasně.
Profesor nicméně v článku
pokračuje tvrzením, že přednostním řešením by bylo rozdělení území kvůli
ustavení alespoň nějaké
legitimity pro albánskou (nebo „kosovanskou“ jak ji chybně nazývá) věc, pro
kterou používá „argument lidských práv“. Prohlašuje, že Albánci byli oběťmi
„neustálé kampaně potlačování“ Miloševiče, a „zločinů proti lidskosti“
jugoslávské armády a policie, a proto prý „brutalita Miloševičovy invaze do
Kosova může být argumentem k vyřazení Srbska z jakékoliv další vlády
nad Kosovany.“
Tenhle „obětní argument“ byl dlouho
používán k ospravedlnění bombardování NATO, následného vyhnání a
pronásledování Srbů („odvetných útoků“) a jiných národností Albánci, a
samozřejmě pro tvrzení o „právu“ na samostatnost. Podporovatelé nezávislosti
opakovaně tvrdí, že Srbsko nějak „ztratilo“ svou svrchovanost nad Kosovem kvůli
akcím v Kosovu v roce 1999 a předtím.
Když začaly v březnu 1999
dopadat na Jugoslávii bomby, média v zemích NATO začala vyrábět hrůzné
příběhy o zvěrstvech podle zdokonaleného modelu použitého o pár let dříve
v Bosně. Bylo v nich všechno - uprchlíci, etnické čistky, genocida,
masakry i znásilňovací tábory. Jako doplněk potom americká vláda a další vlády
NATO vše přímo hustily do důvěřivých zpravodajů.
Dokonce ještě dnes opakují tvrzení o
srbských „etnických čistkách“ Albánců, vedoucích k útoku NATO. Nic nemůže
být dále od pravdy. NATO zahájilo útok v březnu 1999 poté, co nedokázalo
donutit Srbsko během falešných jednání ve Francii přijmout okupaci. Oficiální
ospravedlnění pro bombardování bylo donutit Bělehrad podepsat smlouvu,
představenou americkými zástupci v Rambouillet. Všechna údajná zvěrstva se
měla stát až následně po
začátku bombardování. Vskutku, obžaloba proti Miloševičovi obsahovalo jen jeden zločin, předcházející 23.březnu.
Na konci roku 1999 bylo zřejmé, že
počet obětí v Kosovu je méně než údajných 100.000 – nebo dokonce běžně
užívaných 10.000, často lživě označovaných za albánské civilisty (tohle číslo
bylo ve skutečnosti divokým tvrzením britského ministra zahraničních věcí,
který se snažil ospravedlnit bombardování). Celkové množství těl exhumovaných
vyšetřovateli ICTY bylo 2.108 osob všech etnik a s různými příčinami
smrti. Není jasné, zda obětí zahrnuje
četné Albánce zabité UCK, vlastní oběti UCK, nebo ty z jugoslávské armády.
V každém případě, hrůzostrašné příběhy předkládané jako fakta ve „zprávách“
ministerstva zahraničí byly později doloženy jako falešné. Například případ
„dolů Trepča“ byl odhalen z Wall Street Journal. Podle falešné
propagandy provázející bombardování se v tamních hutích měla spalovat těla
stovek Albánců. Příběh tehdy pilně rozšiřoval kosovský Albánec Halit Berani.
Pravda, od roku 1999 bylo v provincii objeveno několik dalších hromadných
hrobů .
Ačkoli během povstání UCK a
bombardování NATO mnoho Albánců trpělo, jejich tvrzení o „srbských zvěrstvech“
, kterými získali právo na nezávislost, drží jen velmi málo nad vodou.
Husa a houser
Jenomže ani Albánci ani jejich
západní sponzoři vlastně nevěří „argumentu krutostí“ z principu. Pokud by
tomu tak bylo, a argument by byl všeobecně použitelný, oni sami by ztratili nárok na Kosovo!
Můžeme to vzít od začátku: Sama válka
NATO byla nezákonná a nelegitimní. V průběhu války piloti NATO ničili i
civilní infrastrukturu. Aliance samozřejmě prohlašuje, že to byly „nešťastné
chyby““. Přesto generál Michael Short, že kampaň byla navržena k donucení
Bělehradu ke kapitulaci .
To jsou jen některé ze zločinů spáchaných během „humanitární“ války
v roce 1999.
Jakmile vláda v Bělehradě
souhlasila, že ustoupí z Kosova a umožní OSN zabrat provincii (v praxi to
bylo okupace NATO), albánští separatisté začali terorizovat Kosovo. Násilí
proti Srbům bylo dostatečně zdokumentováno na fotografiích, v tisku. Je
důležité poznamenat, že Srbové nebyli jedinými oběťmi útoků Albánců; Rómové a
ostatní komunity v Kosovu byli také vystaveni násilí, zastrašování,
vydírání a vraždám.
Zde jsou některé z nejvíce
ohavných případů násilí proti Srbům:
Červenec 1999: čtrnáct srbských
zemědělců masakrovaných na poli poblíže Staro Gracko.
Říjen 1999: byl zabit činitel OSN
z Bulharska, protože „mluvil srbsky“ .
Únor 2000: autobus dopravující Srby
na hřbitov byl vyhozen do vzduchu..
Únor 2001: další autobus byl vyhozen
do vzduchu.
Červen 2003: srbské rodiny
v Obiliči. Byly zmasakrované.
Srpen 2003: srbské děti koupající se
v řece poblíže obce Goraždevac byly zabity.
Březen 2004: po celé provincii útoky zaměřené
na Srby; 8 mrtvých, 4.500 vyhnaných, několik vesnic srovnáno se zemí.
To všechno doprovázené ničením srbských
pravoslavných kostelů, kaplí, klášterů a hřbitovů.
Albánští separatisté a vůdci NATO
tvrdí, že srbské násilné potlačení teroristické UCK v letech 1998-99
zasluhuje nejenom reakci ve formě nelegální agrese, ale že jím také Srbsko
ztratilo své svrchované právo nad Kosovem. Přesto Albánci „neztratili“ jejich
právo na Kosovo z důvodu systematického teroru pod NATO okupací – naopak
byli za to odměněni
nezávislostí!
Chorvatský precedens
Dalším důkazem, že „argument
krutostí“ slouží pouze konkrétnímu účelu výroby oprávnění pro oddělení
okupované provincie od Srbska a vytvoření albánského státu, je absolutní
nepřítomnost nějakého podobného argumentu v případě Chorvatska, které mělo
na svém území značné množství srbského obyvatelstva.
Žádný „humanitární“ intervencionista
nikdy netvrdil, že zvěrstva ustašovského režimu v letech 1941-1945, při
kterých zahynuly stovky tisíc Srbů (chorvatské a německé oběti, dokonce až půl
milionu osob) nějak diskvalifikovaly Chorvatsko od jeho suverenity nad územími
s většinovou srbskou populací, která se vzbouřila v roce 1991. Tvrdil
někdo někdy, že Chorvatsko „ztratilo“ svou svrchovanost po vyhnání Srbů
v roce 1995, následujícím po
chorvatské vojenské invazi, která ukončila srbské povstání a
„reintegrovala“ sporná území? Tak v čem je Kosovo jiné? V čem se
liší?
Když se Chorvatsko zabývalo
potlačováním srbského povstání, bylo spojencem Spojených států a NATO a užívalo
si pomoci – vojenské, politické, zpravodajské a diplomatické. Když se Srbsko o
tři roky později pokusilo potlačit albánské povstání, byla tam opět podpora
USA/NATO – na straně Albánců! Proto neplatí stejná logika ohledně Krajiny a
Kosova, Chorvatska a Srbska. Není tu žádná logika, žádný logický systém správně
nebo dobře – mimo holý argument síly: Kohokoli podporuje impérium, ten je
spravedlivou obětí a jeho nepřátelé jsou nenapravitelní darebáci.
Konečný skok Imperiální
doteďka trhal křehkou tapetu
mezinárodního práva na kusy. OSN už ztratila tolik důvěryhodnosti a respektu ve
světě, neschopná zastavit zneužívání Washingtonem řízeného „mezinárodního
společenství“, ale Ahtisaariho show je posledním hřebíkem do její rakve. Za
posledních patnáct let bylo překročeno mnoho linií, mohly být právě posledním
krokem přes okraj do propasti, ze které by se zbytky západní civilizace možná
už nemusely nikdy vrátit.
Překlad Messin, 5.4. 2007
Smrt šesti kanadských vojáků minulou neděli v jižním
Afghánistánu nám připomíná slavný výrok, že kdo si nepamatuje minulost, je
odsouzen k jejímu opakování (George Santayana).
Vojáci byli zabiti poblíž oblasti
Maiwand, jejíž jméno většině obyvatel Západu nic neříká. Ale 27.července 1880
tam během krvavé druhé afghánské války britské Impérium utrpělo jednu
z nejhorších porážek ve své koloniální historii.
Dva roky předtím napadla anglická
vojska podruhé Afghánistán. Britové dosadili v Kábulu a Kandaháru
k moci afghánské loutky.
Ayub Khan, syn bývalého afghánského
emíra, shromáždil 12.000 domorodých bojovníků (většinou Paštúnů) k boji
proti britské síle, jejíž misí bylo podle slov Londýna „osvobodit“ afghánské
kmeny a přinést „světlo křesťanské civilizace“. Dnešním sloganem je „podpora
demokracie“.
Divocí afghánští bojovníci vzdorovali
imperiální síle, složené z běžných britských vojáků, včetně namyšlených
granátníků a indických vojáků v britských službách v další zuřivé
bitvě.
Tohle epické afghánské vítězství
proti britskému kolonialismu připomínám, protože porozumění dnešní válce
vyžaduje náležitý historický kontext. Století a čtvrt po Maiwandu pokračují
paštúnští bojovníci jižního Afghánistánu v odporu vůči další světové
velmoci a jejím spojencům, kteří věrně následují strategii staré britské Raj.
Invaze do Afghánistánu byla prodávána
Američanům jako „protiteroristická“ mise a úsilí implantovat demokracii. Byla
prodávána Kanaďanům jako ušlechtilá kampaň „budování státu, rekonstrukce a
ochrana práv žen“.Všechno to zní pěkně, ale z větší části jsou to lži.
Ve skutečnosti vidíme válku západních
sil, snažících se ovládnout strategický ropný koridor Afghánistánu, namířenou
proti paštúnským lidem, kteří tvoří polovinu populace. Dalších 15 miliónů jich
žije hned za hranicí v Pákistánu. Co nazýváme „Taliban“ je v podstatě
volná aliance paštúnských kmenů a klanů, spojených s nacionalistickými
silami a bývalými mudžáhidy z bojů proti Sovětům v 80.letech.
Minulý rok shledal v Bruselu
sídlící institut – přední autorita na
Afghánistán, že Taliban a jeho spojenci kontrolují, nebo ovlivňují polovinu
národa – hrubě odpovídající domorodému území Paštúnů. Jeho studie rozhodně
odporuje růžovým zprávám o vojenském úspěchu a „budování státu“
z Washingtonu a velitelství NATO.
Tento týden vydalo stejné poradní
středisko šokující průzkum, založený na 17.000 rozhovorech. „Afghánci
v jižním Afghánistánu jsou vzrůstající měrou připraveni připustit svou
podporu Talibanu a dále je mezi lidmi obecně rozšířeno přesvědčení, že vláda a
mezinárodní společenství nebudou schopni Taliban porazit.“
Studie Senlis Institute se shoduje
s mými vlastními zjištěními v jižní Asii, kdy Pákistán a Indie
nezávisle usoudily, že NATO bude nakonec poraženo a ustoupí. USA nicméně asi
zůstanou a posílí svých 30.000 vojáků, protože nemohou připustit druhou porážku
po iráckém debaklu.
USA a NATO v Afghánistánu
nebojují proti „teroristům“ ani si rozhodně nezískávají přízeň místních lidí.
Bojují proti největšímu domorodému kmenu na světě. Čím déle lidé za Západu
zůstanou a budou bombardovat vesnice, tím více bude vzrůstat odpor. Tak
nevyhnutelně jako v každé guerillové válce, o kterých jsem v minulosti
psal.
Západní vojáci jsou zaklíněni
v tomto odporném guerillovém konfliktu, stojícím denně 2 miliardy dolarů,
který se stává stále více brutálním, demoralizujícím a násilným. To je přesně
to, se přihodilo dalšímu zatím poslednímu z předchozích útočníků na
Afghánistán, Sovětskému svazu.
Afghánský loutkový režim prezidenta
Karzáího kontroluje pouze hlavní město. Zbytek země je pod vládou Talibanu,
nebo kmenových náčelníků, provozujících vrůstající obchod s narkotiky, což
činí z NATO hlavním obráncem vedoucího narkostátu na světě.
Pokud 160.000 sovětských vojáků a
240.000 afghánských komunistických vojáků nemohlo porazit Paštúny za deset let,
jak se to může podařit 50.000 vojákům USA a NATO? Ti generálové a politici,
kteří tvrdí, že tahle válka bude vyhrána během pár let, by si měli prostudovat
Maiwand. Překlad Messin, 19.4. 2007
Felicity Arbuthnot, Global Research
(14.4.2007)
Kdo vymazává historii Iráku? Už po
minutě pobytu v zemi každého návštěvníka informují: „jsme kolébkou civilizace“.
Následně vypukne vášnivé chlubení historickými klenoty a archeologickými divy
sahajícími zdánlivě až za hranice času. Oni nejsou sunnité, šíité,
křesťané…atd, jsou to Mezopotámci (Mesopotamias) a jsou živeni pýchou od
počátku časů.
Zlatá mešita v Sámaře, byla zničena 22.února
minulého roku. Byla šíitskou svatyní v převážně sunnitském městě. Zdejší
obyvatelé se o ní starali a chránili jí po celá staletí. Jižní svatá města
Nadžáf a Kerbala v minulosti vyhledávali všichni Iráčané – bez ohledu na
vyznání. Před invazí bylo nepředstavitelné zajímat se o to, zda je host, řidič,
či obchodník vyznavačem nějakého náboženství, nebo sekty. Byli to zkrátka
Iráčané, vzájemně provázaní sňatky, žijící vedle sebe. Ale od doby, kdy se Irák
dostal pod zvýšený dohled a bylo vyhlášeno, že „mise je splněna“ (9.dubna
2003), jsou zde podle amerického a britského slovníku „sunnitské a šíitské
kmeny“. Jsou to najednou lidé „neschopní převzít odpovědnost za svou zemi“ (což
předtím nápaditě zvládali i přes 13 let trvající sankce, uvalené na zemi OSN po
americkém a britském nátlaku.)
Tak jsou Iráčané představováni jako
rozdělený, zaostalý světový národ a v rámci pravidla „rozděl a panuj“, jsou
vnášeny pochyby tam, kde nikdy nebyly a ničeno vše, co je drží pohromadě.
Jednou ze základních takových věcí je v tomto případě historie.
Jedním ze zlomků moderní historie
(podle iráckých měřítek) byl minulý týden zničený most Al Sarafiya. Postavili
ho Britové v časech jiného mezopotámského dobrodružství na začátku 20.století.
Na rozdíl od mnoha jiných iráckých podivuhodných mostů přežil kobercové
bombardování v roce 1991, ale ne už nynější invazi. Zatímco tvrzení se liší –
od bomby v kamionu (a existuje množství zpráv o tom, jak majitelé kamionů,
dodávek a vozidel nalezli po zastavení koaličními jednotkami ve svých vozech
výbušniny), jeden očitý svědek – Farhan Sudani tvrdí, že viděl raketu
vystřelenou z americké helikoptéry.
„Je to jedna z bagdádských památek.
Každý den ztrácíme hodně z naší historie“, říká Ahmen Adul-Karim, kteří žije
poblíž. „Je to jedna z nejslavnějších památek spojována s novou bagdádskou
historií“, říká architekt Haider Ghazala. Irácké mosty jsou jako tepny, které
spojují srdce Bagdádu se vzdálenými okraji. Když byly bombardovány v roce 1991,
téměř všechny byly přestavěny s neobyčejnou vynalézavostí i přes uvalené
embargo. Most 14.července – pojmenovaný tak pro připomínku revoluce z roku 1958
proti Britům (kteří otevřeli dveře monopolům k drancování ropného bohatství)
byl přestavěn naposled. Iráčané sledovali komplikovanou přestavbu se zatajeným
dechem a mnozí ani nevěřili, že to lze udělat. Když bylo hotovo, nahrnuli se do
Bagdádu z celé země a mnozí si lehali na zem a líbali beton mostu.
Většina Babylonu byla zničena
americkými a polskými vojáky, archeologickými barbary, stejně jako Ur – místo,
kde se údajně narodil Abraham. A kdo má odvahu cestovat po „osvobozeném“ Iráku
a vyhotovit seznam dalších iráckých zničených klenotů a historických památek?
Dnes je to Kerbala, místo jedné z
nejctěnějších šíitských svatyní, hrob Imáma Husseina Bin Aliho a jeho bratra
Abbase, kteří zanechali význačnou stopu v islámské historii v bitvě u Tuffu
(Battle of Tuff) roku 622. Imam Hussein byl nemilosrdně zabit, údajně v jedné
ruce s koránem a v druhé s mečem. Jeho slova: „lepší důstojná smrt, nežli život
v ponížení“ hluboce rezonují nejen v jeho šíitských následovnících, ale i v
celém Iráku. Ve skutečnosti tato slova vlastně silně působí na každý napadený
národ. Zatímco píši tato slova, sbírají části lidských těl.
Před invazí byli sebevražedné výbuchy
v Iráku něčím neslýchaným. V 90.letech bylo několik bomb v automobilech, které
ohromily Iráčany a zdály se být dílem bývalé Američany oblíbené Irácké národní shody (Iraq National
Accord) Iyada Allawiho. Američtí mluvčí opakují svou mantru: „Al-Kaida“. Ale před invazí v Iráku žádná Al-Kaida (beztak
výtvor CIA) nebyla. Není nejsilnější armáda na světě schopna uhlídat irácké
hranice? Saddám Husajn s tím neměl nikdy problém. V každé případě, americká
armáda sama řekla, že zahraniční bojovníci páchají jen minimální procento útoků
a Iráčané žili společně po celá staletí. Když přítelkyně – a mnoho dalších –
před invazí řekla: „jen ať přijdou, bojovali jsme proti útočníkům po celá
staletí“, mluvila právě o tom. Iráčané nebojují proti Iráčanům.
Sunnité by napadli Kerbalu? Během
obléhání Fallúdže lidé Nadžafu a Kerbaly cestovali riskantní severozápadní
cestou s kamiony potravin, zboží a léků. Stálo by jim to za to, tolik se
přiblížit okupantům, pokud by uvnitř byli nepřátelé?
„Dokonce i v případě války Irán-Irák
byla naše archeologická místa a historie respektovány“, řekl smutně archeolog v
roce 1991, když referoval o nevybíravém ničení ze vzduchu a naprosté
lhostejnosti k lidským životům, mezinárodním konvencím i dohodám o pravidlech
války.
Vzpomeňte na raketu vystřelenou na
most v iránské provincii sousedící s iráckou Basrou. „Ta bomba měla britský
akcent“, řekl mluvčí iránské vlády. Možná měla, možná, že ne, ale „náhodné
krámy/materiál“ („stuff happens“) po celém regionu, jak to vyjádřil Rumsfeld po
invazním zplenění a zdecimování země – to je něco, co před 9.dubnem 2003 prostě
neexistovalo. Britské jednotky (někteří z nich byli minulý rok v arabských šatech s autem plným výbušnin,
zatčeni a následně vysvobozeni tím, že k jejich záchraně museli
Britové zbořit celou věznici) předaly Kerbalu tento měsíc do rukou
Iráčanů. Stejně jako už to učinili v roce 1915.
O Velikonocích měli britští a čeští
vojáci v jižním Iráku soutěž s hasičskými vozy k výběru peněz na charitu (Češi
vyhráli) a nashromáždili 2.000 liber. Charita byla určena pro jejich zraněné
kolegy z personálu v jedné z nejbohatších zemí na planetě, Velké Británii.
Nikoliv pro zmrzačené rodiče a děti jižního Iráku, za jejichž zranění jsou
nájezdníci odpovědni. Mohli bychom si zrovna tak představit, že by se mohli
rozjet až do Kerbaly a doručit tam částku jako součást spěchající pomoci,
kterou obyvatelé Nadžafu a Kerbaly navzdory svému nedostatku a bídě poskytli
Fallúdži. Žádné tajení dechu. A KDO
vymazává iráckou historii?
Překlad Mesin, 26.4. 2007
Afghánský prezident Hamíd Karzáí dnes
před shromážděnými veliteli NATO v Kábulu varoval, že afghánským lidem už dochází trpělivost se zabíjením civilistů při
proti-povstaleckých akcích a bombardování, které provádějí koaliční jednotky
pod vedením NATO.
Jenom při posledních nájezdech
zahynulo na 60 civilistů, což spustilo několik demonstrací, na kterých lidé
požadovali odstranění Karzáího pro jeho neschopnost je ochránit. Karzáí řekl,
že opakovaně žádal velitele USA a NATO, aby své nájezdy koordinovali
s jeho vládou, přestali prohledávat civilní domy a snažili se vyhnout se
civilním obětem. „Bohužel, ta spolupráce a koordinace nám nedala výsledek, jaký
jsme chtěli“ řekl Karzáí. „To je něco, se musí změnit a opravit, jinak to bude
mít špatné důsledky pro nás pro všechny,“ dodal.
Podle bývalého vládního ministra
Tarziho už koaliční jednotky ztratily sympatie lidí.
V provincii Herát poblíž hranic
s Iránem koaliční jednotky zabily 51 civilistů, včetně 18 žen a dětí.
Mluvčí provincie informoval, že kvůli koaličnímu bombardování opustilo své
domovy na 1.600 rodin a nyní jsou v péči Červeného kříže.
Mluvčí americké armády sdělil, že ve
spolupráci s afghánskou vládou věc vyšetřují.
Messin, 2.5.2007
Oficiální verze událostí z 11.září 2001 dostala další
významný zásah. Tentokrát se o něj postaral velmi známý senátor za stát
Massachusetts a bývalý demokratický kandidát na prezidenta John Kerry.
Na nedávném setkání v Austinu (stát
Texas) senátor John Kerry reagoval na otázku ohledně pádu budovy Světové
obchodního centra č. 7 (dále WTC 7) vyjádřením, že podle jeho informací byl pád
výsledkem kontrolované demolice, což přímo odporuje oficiálnímu příběhu, že se
stavba zřítila v důsledku požáru a poškozením sutí a troskami.
Budova WTC 7 byla 47 patrová stavba v
komplexu Světového obchodního centra a zřítila se 11.září v 17.20 hod. místního
času. Stavba byla strukturálně zpevněná a nebyla zasažena letadlem, přesto se
zhroutila ve stejnoměrné implozi ve vlastní stopě během pár sekund poté, co
nevydržela relativně lehké poškození troskami a požárem po zhroucení dvojčat.
Zprávy BBC a CNN navíc oznamovaly pád
budovy ještě předtím než se zhroutila, což naznačuje, že médiím byl předán
popis událostí, které se měly teprve rozvinout.
Hasičům, policistům a technickému
personálu oblasti Ground Zero bylo hodiny předem řečeno, aby vyčistili zónu
zhroucení budovy č.7, jako by se chystalo její „svržení.“
Členové sdružení 9/11 Truth Now z
Austinu se Kerryho dotazovali na budovu WTC 7. Kerry odpověděl: „vím, že ta
stěna, vzpomínám si, byla v nebezpečí a myslím, že učinili rozhodnutí založené
na nebezpečí, kvůli možnosti poškození dalších věcí a tak to udělali
kontrolovaným způsobem.“
Kerry v podstatě říká, že stavba byla
úmyslně stržena s úmyslem předejít náhodnému zhroucení blízkých staveb. Jenomže
toto nebylo nikdy jednoznačně přiznáno. Činitelé se drželi názoru, že kolaps
byl očekáván, ale nebyl podpořen náložemi s trhavinou, protože přiznání
kontrolované demolice by mohlo vydat v nebezpečí samotný výklad událostí z
11.září 2001.
Jestli Kerry založil svou odpověď na
vnitřní/důvěrné znalosti, či znalosti z doslechu je irelevantní. Skutečnost, že
úřadující senátor Spojených států otevřeně popírá oficiální verzi 9/11 dává
silný úder samotnému jádru diskuse o budově WTC 7, stejně tak soudní řízení
kolem multi-miliardové pojistky na pozemek obklopující strženou budovu.
V únoru 2002 vysoudila společnost
Silverstein Properties za účelem přestavby budovy WTC 7 na pojistném ve sporu s
Industrial Risk Insurers 861 milionů dolarů. Odhadovaná investice Silverstein
Properties vložená do WTC 7 byla 386 milionů dolarů. Samotné zhroucení stavby
tedy skončilo platbou téměř 500 milionů dolarů. Rozhodnutí o platbě této sumy
přitom zcela záviselo na tvrzení, že zhroucení bylo náhodnou událostí
způsobenou pádem dvojčat.
EMT, hasiči a první vypovídající
všichni věděli, že budova byla stržena. Nikdo, kdo má alespoň špetku selského
rozumu, nemůže při sledování známého videa tvrdit, že budova nespáchala
sebevraždu. A přesto Silverstein, vláda a její propaganda jsou oddáni mýtu, že
stavba spadla důsledkem škod při požáru. Jsou zavázáni tomuto vysvětlení,
protože jakékoliv přezkoumání kvůli jeho podpoře by podminovalo celý sled
událostí 11.září a zpochybnilo další aspekty oficiálního příběhu.
Jejich důvěryhodnost závisí na
zametání záležitosti pádu budovy WTC 7 pod koberec, což pro nás znamená
povinnost neúnavně „bušit do bubnu“ WTC 7.
Oficiální vyšetřovací zprávy NIST a
FEMA sice říkají, že nemohou vysvětlit pád budovy WTC 7, ale současně tvrdí, že
souvisí s teroristickým útokem na komplex 11.září. Nicméně, zpráva FEMA
obsahuje vyjádření, že „specifika požárů ve WTC 7 a způsob, jakým způsobily pád
budovy, zůstávají v tomto okamžiku neznámé. Nejlepší hypotézy jsou jen velmi
málo pravděpodobné. K vyřešení tohoto problému jsou nutné další zkoumání,
vyšetřování a analýzy.“
NIST v současnosti podniká zkoumání
za účelem stanovit, zda nebyly ke svržení stavby WTC 7 použity výbušniny, či
zápalná zařízení.
Expert na kontrolované demolice Danny
Jowenko po shlédnutí záznamu pádu a schématu budovy WTC 7 v holandské televizi
okamžitě uzavřel, že její zhroucení bylo výsledkem úmyslně umístěných výbušnin.
Příprava stržení i jen průměrné
budovy trvá týdny příprav. U stavby velikosti budovy WTC 7 by to zabralo
přinejmenším stejnou dobu. Proto myšlenka, že stavba byla zničena následkem
ohně rozšířeného z dvojčat není uspokojivou odpovědí, protože budova nemohla
být připravena k neočekávané demolici během několika hodin, tím méně zatímco
požáry spalovaly vnitřek. Veškerý personál byl z budovy stažen o mnoho dříve,
což znamená, že výbušniny jasně patrné na filmových záběrech byly umístěny dny,
či týdny před 11.zářím 2001.
Kerry byl dále tázán na výzkum
Dr.Stevena Jonese, který testoval vzorky oceli z dvojčat a také roztavený
prach. Oba vzorky byly pozitivní na látku Thermate, která se používá při řezání
podpůrných nosníků kvůli místním reakcím při kontrolovaných demolicích.
Kerry prohlásil, že o výzkumu nemá
žádnou povědomost a je „připraven naslouchat na základě faktů a důkazů“.
Protože je John Kerry kolegou
prezidenta Bushe v organizaci Skull and Bones a přes masivní podvody prohrál
volby v roce 2004, nemůžeme očekávat se zatajených dechem, že by Kerry znovu
oživil vyšetřování událostí 9/11. Nicméně jeho závěr, že budova WTC 7 byla úmyslně
stržena přidá značnou váhu záhadě 9/11 a vede ke kritickému zděšení vyšších
státních činitelů.
Překlad Messin, 3.5.2007
Překlad a redakce: J. Messin
K tisku připravil: Svekos
……………………………………………………………………………………………………….
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR
Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 211. publikaci určenou pro
vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, květen 2007.
Web. str. www.ksl.wz.cz E-mail:Vydavatel@seznam.cz