Malý národ - velký blud?
Měrcin Wjenk

(Originální lužickosrbský titul úvahy zní Maly lud - wulki blud, má tedy rýmovanou formu.)

Hledáme-li v textovém korpusu lužické srbštiny slovní spojení „malý národ“ ve všech gramatických pádech, dostaneme více než 200 výsledků. A to v tom ani nejsou zahrnuty podobné formulace se stejným významem, jako na příklad „nárůdek“. Ve všech nalezených příkladech se sice nejedná o sebeoznačování Lužických Srbů na způsob „náš malý národ“; náhodné sondy ale ukazují, že se to vcelku týká většiny z nich. Odhlédneme-li od toho, že i když je korpus lužické srbštiny již poměrně obšírný, ani zdaleka ještě neobsáhl celé lužickosrbské písemnictví, najdeme výraz „malý národ“ coby sebeopisování Lužických Srbů také na dalších místech. Na příklad na internetové straně Lužickosrbského muzea stejně jako v blogu autora Piwarce; mnozí z vás si jistě také vzpomenou na nějaký projev nebo moment v rozhlasovém vysílání, kde se hovořilo o „malém lužickosrbském národě“.

I po spíše krátké rešerši můžeme tedy tvrdit, že se Lužičtí Srbové formulkou „malý národ“ označují dosti často a rádi. Co to však o nás vůbec značí a vypovídá? Jistě neuškodí se nad tím chvíli zamyslet. Ne, spíše naopak - myslím si, že to dokonce může mít svou cenu.

Zda je někdo malý nebo velký, je v první řadě otázka měřítka, stanovení nebo srovnávání. Měřítko: zrnko prachu je na atomární rovině příliš velké na to, abychom je postřehli - v planetárním měřítku je oproti tomu maličké. Ustanovení: kdo se chce v Sasku stát policistou, má měřit alespoň 1,6 metru - všichni ostatní jsou příliš malí. Srovnání: kočka je oproti lvu malá.

To, že se my Lužičtí Srbové sami označujeme jako „malý národ“, souvisí tedy v první řadě s neustálým porovnáváním se převážně s Němci, ale také s Čechy a Poláky. Není divu, že se srovnáváme právě s nimi - vždyť jsou to naši sousedé a součást naší každodennosti. To, že Lužičtí Srbové sami sebe vidí jako „malý národ“, není tedy náhoda anebo samovolné rozhodnutí, ale cosi souvisejícího s okolnostmi. Jistě, v bezprostředním sousedství přibližně 82 milionů Němců, 39 milionů Poláků a 11 milionů Čechů se nám zdá být samozřejmé, že na sebe nahlížíme jenom jako na malou hrstku a už se neptáme, zda je to oprávněné, užitečné, jestli je to vůbec zapotřebí či jestli to přece jen není pouze podvědomé počínání.
Když se oproti tomu v souvislosti s jazyky a počtem jejich uživatelů trochu rozhlédneme po světě, povšimneme si dvou zajímavých fakt. Ta snad nejsou právě nová nebo neznámá, ale není na škodu si je znova připomenout. Zaprvé: podle údajů organizace SIL International je mateřštinou poloviny lidí na světě některá z pouhých dvaceti řečí - z celkově přibližně 7 100 jazyků! Mezi uvedenými dvaceti jazyky nejsou ani polština, ani čeština; ze slovanských je to jenom ruština. To tedy znamená, že je třeba zbývajících více než 7 000 řečí rozdělit mezi druhou polovinu lidstva. Zadruhé: cca 4 800 jazyků je mateřskou řečí pro 100 až 100 000 uživatelů. Takto nahlíženo není počet Lužických Srbů velký ani malý, ale vcelku průměrný. Ano, většina z celkového počtu jazyků má dokonce méně mluvčích nežli lužická srbština.
Jistě, člověk rád nazírá na své prostředí tak, jak to odpovídá jeho osobnímu úhlu pohledu. Když pak nahlédneme oboje najednou - čísla, podle nichž lužická srbština zase tak málo mluvčích nemá, a současně tendenci, že se sami přesto považujeme za „malý národ“ -, ukazuje to na naše hodně slabé sebevědomí. Navíc je ještě dále oslabujeme, když se neustále sami popisujeme jako „malí“. Označení „malý národ“ totiž vychází z počtu mluvčích. Avšak při tom nezůstává - mluví-li se o zemích či etnikách, zní při použití výrazu „malý“ v podtónu vždy méněcennost.
Opačně tomu bývá, když se v podobné souvislosti objevuje výraz „velký“. Vždyť heslo Donalda Trumpa „Make America great again“ neznamená, že by chtěl zvětšit území nebo počet obyvatel USA, ale že usiluje o obnovu jak se zdá slábnoucí hospodářské a politické moci. A rovněž za pojmem „La Grande Nation“ tkví spíše představa o politickém a kulturním vlivu Francie nežli prostý počet Francouzů.
Ve spojení „malý národ“ zaznívá naopak stýskání si, bída a svízele. Navíc s tímto sebeobrazem souvisí i to, že se Lužičtí Srbové rádi vidí jako bezmocné oběti (o tom jsem na tomto místě již psal). Ano, pěstujeme si tak kolektivní komplex méněcennosti. Jak z toho ven? Prvním krokem by mohlo být to, že se vzdáme nepotřebného a škodlivého srovnávání. Vždyť - chce se mi říci naštěstí - nikdo „malý lužickosrbský národ“ nevezme za ruku. Ne, jsme odpovědni sami za sebe, a tak musíme, ani malí ani velcí, ale prostě dospělí, kráčet sami.

Měrčin Wjenk (*1987, Chrósčicy/Crostwitz) patří k nejtalentovanějším, nej aktivnějším a nej originálnějším současným lužickosrbsky píšícím mladým autorům. Je autorem řady časopiseckých a dalších literárních textů, včetně knižně vydané povídkové sbírky Starý dom

(Ludowe nakíadnistwo Domowina, Budyšin 2015). V Česko-lužickém věstníku (v č. 2/2016) byl pod názvem Oběti z přesvědčení? publikován překlad jeho esejistického zamyšlení o stereotypech „národního“ života a myšlení v Lužici. Nově předložený text Malý národ - velký blud? je možno chápat jako určité pokračování či pandán této úvahy. Autorovy sebevědomé názory, cíleně dekonstruující letité a omezující stereotypy a klišé, jsou v kontextu národní reflexe Lužických Srbů stále spíše výjimkou. Lze se domnívat, že analyzované téma může rezonovat i v českém prostředí - vždyť i více než deset milionů Čechů, tedy populace řádově, nesrovnatelně větší nežli Lužičtí Srbové, se tradičně a mnohdy automaticky označuje jako „malý národ“, včetně (podprahového) přebírání latentně defétistického podtónu - a obsahu tohoto pojmu.

Serbske Nowiny 21. 7. 2017, příloha Kultura a wumělstwo, s. 3
Přeložil a připravil Leoš Šatlava

Česko-lužický věstník, č. 9/2017, str. 67, 68