Vitalij Čurkin tak v pondělí
oslovil Radu bezpečnosti a kritizoval také hlavní žalobkyni za obviňování Ruska
z ukrývání klíčových osob, podezřelých z válečných zločinů
v bývalé Jugoslávii.
ICTY byl založen roku 1993
v nizozemském Haagu a své procesy a odvolací řízení má údajně zakončit do
roku 2010. Rusko naléhá na zasedání RB OSN, které by určilo tomuto ad-hoc
tribunálu pevný termín ukončení činnosti.
„Skutečnost, že tribunál nemá některé
z obviněných k dispozici, nemůže být brána jako ospravedlnění pro
neurčité rozšíření jeho mandátu,“ řekl Vitalij Čurkin v odezvě na návrh
hlavní žalobkyně Del Ponteové o prodloužení mandátu.
Del Ponteová řekla Radě bezpečnosti,
že i když je 91 podezřelých ve věznici ICTY, čtyři klíčoví podezřelí jsou stále
na svobodě, včetně bosenských Srbů Radovana Karadžiče a Ratka Mladiče.
Vlastimir Djordjevic, srbský generál
policie, zatčený o víkendu v Černé Hoře na základě obvinění za zločiny
proti lidskosti při krvavém konfliktu v Kosovu byl jedním
z posledních zatčených. Velvyslanec Ruska při RB OSN Čurkin zdůraznil, že
místo pobytu generála odporuje opakovaným tvrzením hlavní žalobkyně, že
uprchlíky kryje Rusko.
„Bohužel, obvykle výřečná žalobkyně
dnes nenašla žádná slova, aby připustila, že žalobci mezinárodních tribunálů
nejsou neomylní,“ řekl ruský diplomat.
Del Ponteová ve své zprávě tvrdí, že
si je pořád jistá, že Karadžič a Mladič jsou skrýváni v Srbsku či „na
dosah Srbska.“ „Nicméně bych vás měla informovat, že má kancelář nemá žádnou
informaci o tom, kde se pan Radovan Karadžič v současné době nachází,“
dodává.
Čurkin dále řekl, že RB OSN by se
měla samostatně zabývat případem Ramushe Haradinaje, bývalého předsedy vlády
Kosova a guerillového vůdce, obviněného ze zločinů proti Srbům v oblasti.
Jsme vážně znepokojeni vývojem kolem
případu Haradinaj. Problémy kolem bezpečnosti svědků, hlavně údajně náhodná
úmrtí hlavních svědků, nemůžou být ignorovány ani tribunálem pro Jugoslávii,
ani zapojenými státy a subjekty OSN,“ řekl Čurkin.
Tribunál zahájil proces proti
Haradinajovi v březnu. Ten je podezřelý z vydání rozkazů
k vyhnání tisíců Srbů a Rómů z Kosova, a dále páchání mučení, vraž a
znásilnění.
Bývalý kosovský vůdce se vzdal
v březnu 2005. O tři měsíce později byl propuštěn a bylo mu povoleno
pokračovat v politických aktivitách. Popřel všechna obvinění proti své
osobě.
Překlad Messin
Předseda srbského parlamentu Oliver Dulic volá po formálním
prošetření informací, že finský zmocněnec a vyjednavač OSN pro Kosovo, Marti
Ahtisaari přijal od albánského organizovaného zločinu opakovaně úplatky ve výši
desítek milionů eur, aby napsal návrh, doporučující srbské provincii Kosovo
nezávislost.
Zprávu obviňující Ahtisaariho
přinesla o tomto víkendu bosenská tisková agentura Fokus. Podle zprávy německá
zpravodajská služba – Bundesnachrichtendienst čili BND – odkryla konto
vlastněné Ahtisaarim, na které bylo posláno 2 miliony eur a přinejmenším
při dvou příležitostech byl Ahtisaari příjemcem plateb v hotovosti
v celkové výši až 40 milionů eur.
Agentura Fokus uvádí, že brigádní
generál německé tajné služby BND Luke Neiman, který operaci řídil, nahrál
rozhovor mezi Ahtisaarim a nejmenovaným etnickým Albáncem, kde hovoří o převodu
2 milionů eur na Ahtisaariho účet ze švýcarské banky s číslem
239700-93457-00097, jenž byl maskován jako zahraniční účet („offshore account“)
pod kódem XS52-KOLER.
Vlastníkem těchto účtů je údajně
kosovský Albánec Exhet Boria, který je znám ve zločineckých kruzích a patří
k nejvyšším vrstvám albánského organizovaného zločinu, který ovládá obchod
s heroinem v Evropě.
Tisková agentura Fokus také tvrdí, že
německá BND vlastní nahrávku, kde 12.února 2007 v 6:23 ráno přijíždí džíp
vlastněný kosovsko-albánskou vládou k budově, kde působil zmocněnec OSN
Ahtisaari a zde předal Ahtisaarimu dva stříbrně zbarvené kufry. Podle agentury
Focus agenti BND později potvrdili, že kufry byly přeplněné hotovými penězi.
„Tohle všechno by se mělo samozřejmě
vyšetřit“ řekl předseda srbského parlamentu Oliver Dulic, „a pokud se to
prokáže, vrhne to dlouhý stín na konečné rozhodnutí.“ (o Kosovu).
Podle Fokusu byla německá zpráva už
registrována u OSN.
Ani OSN ani Marti Ahtisaari neučinili
v souvislosti s obviněním žádné prohlášení.
Překlad
Messin
Hlavní proud českých médií úspěšně
opsal kružnici a skončil tam, kde začal před téměř dvěma desetiletími - opět u
propagandy. O důkazy pro toto tvrzení se starají téměř denně média sama. Stačí
číst noviny, nebo sledovat televizi, aby bylo možno v několika větách sestavit
obecný katechismus českého média. Tedy soubor tezí, které tvoří ideologický rámec,
jaký není vhodné překročit. Co je to za rámec a proč existuje? Pokud zde píši o
českých médiích, pak mám na mysli především jejich hlavní proud,
"mainstream". Ten tvoří především deníky s největším prodaným
nákladem a televize s největší sledovaností zpravodajství. I kdyby novinářské
prostředí ve svém celku nakrásně užívalo kritického rozumu, přesto to bude vždy
mainstream, jenž vytváří hlavní témata a ovlivňuje jejich obraz.
Politika, jak ji provádějí média, má
v našem světě zásadní význam, a přitom se věnuje malá pozornost technologii,
zejména původu jednotlivých informací. Ke čtenáři nebo divákovi přichází text
či obraz s informací, aniž by bylo vždy dost dobře znát, odkud se obojí vzalo,
kdo to vyprodukoval a jakými cestami a proč své sdělení šíří. Uvážíme-li
aktéry, kteří ovlivňují obraz událostí, zůstávají velká média hráčem
rozhodujícím. Není těžké pochopit, jak špatnou službu poskytují veřejnosti,
pokud se média drží ideologického rámce, díky kterému prosévají fakta,
informují jednostranně, vylučují z diskuse nebo komentářem diskreditují
nositele jiných pohledů na věc a podobně. Prostor, který v demokratických
společnostech zůstává otevřený objektivnějšímu a nezaujatému posuzování světa,
se tak zužuje na menší média, literaturu, posluchárny univerzit, případně na
prkna některých divadel. Tyto sféry zůstávají poměrně svobodné, neboť nositelé
moci se právem spoléhají na hlavní proudy médií, které plní úkol tím, že
úzkostlivě drží vytyčenou linii, aniž by se sebeméně od ní odchýlily.
Dalo by se namítnout, že současná
média přece chrlí spoustu informací a tvrdě, bez milosti a podle hesla padni
komu padni zasahují cíle. Při bližším pohledu se však ukáže, že oněch cílů není
tak mnoho a jsou pečlivě vybrány. Nejlépe je výběrovost zasažitelných cílů znát
v zahraničním zpravodajství a publicistice. Zatímco domácí scénu se česká média
naučila pojímat familiérně, jakoby o nic vážného nešlo, je zahraniční politika
sledována až s úzkostlivým smyslem pro neporušení ideologického rámce. Pro
domácí politiku se ustálil styl, se kterým mohou být politici spokojeni. Je to
takové pošťuchování a lechtání pod žebry, při kterém se nakonec všichni
zasmějí. Nad zahraniční politikou a nad celkovým obrazem světa ale jakoby se
vznášel baldachýn čehosi svatého a neporušitelného. Vztyčený prst. Pozor, tady
se nežertuje!
Mohlo by se říci, že je to autorita
zdrojů, ze kterých hlavní česká média přijímají své zprávy a inspiraci. Velké
světové agentury produkují obraz událostí a ten prodávají dál. Někdy existuje
několik mezistupňů v tomto obchodu s informacemi, jako jsou například domácí
tiskové agentury. Někde v celém řetězci by ale divácká a čtenářská obec asi
očekávala kritický rozum novináře, který informace doplní o scházející aspekty,
a komentátora, který o věci poskytne svůj vlastní názor. Vzhledem k tomu, že si
lidé vědomě nevytvářejí o ničem falešné mínění, dalo by se čekat, že komentátor
udělá vše pro to, aby jeho osobní mínění falešné nebylo. Vždyť je to,
koneckonců, jeho práce a jeho profesionální čest. Nabízí se ale otázka: Je
zveřejňování nezaujatého názoru ještě vůbec v zájmu komentátorů? Nebo, naopak
by to byl jejich profesionální konec na vlajkových lodích médií?
Věc je, bohužel, ještě složitější.
Velice se mýlí ten, kdo se domnívá, že redakce současných médií (možná až na
výjimky potvrzující pravidlo) představují prostory, ve kterých se hledá pravda
a bojuje za objektivní uchopení světa. Spíš se zde vede trvalý boj o materiální
existenci než o ideje a bývají prostorem dosti velké osobní řevnivosti.
Agenturní zpravodajství - ta velká autorita - je v případě vlivných médií
podepřeno ještě prací vlastních zahraničních zpravodajů. To jsou lidé, kteří
většinou disponují profesionálními kvalitami a nepochybně většina z nich je
schopna sama vyhodnotit rozpory mezi svými vlastními produkty a realitou. Jsou
to ale také lidé v prestižním postavení, kteří si jsou velice dobře vědomi své
zranitelnosti a nechtějí přijít o dobrou práci.
Systém funguje obdivuhodně, aniž by
využíval cenzury. Je směšná představa, že by šéfredaktoři nebo jiní odpovědní
vedoucí nutili své redaktory psát či točit s určitým ideologickým, výslovně
daným klišé. Jak již před časem napsal Noam Chomsky, systém zaměstnává jen
lidi, kteří jsou si sami vědomi pravidel hry, nebo kteří je rychle pochopili.
Média ale také stále více využívají něčeho, co bychom mohli nazvat
"spontánní nevědomostí". Zaměstnávají mladé lidi bez zkušeností,
kteří jsou pro zdatné manipulátory snadnou kořistí. Mnozí z nich si už stačili
osvojit obraz světa, jak jej produkuje mainstream, a i během své praxe si chodí
pro informace do denního tisku či televizního zpravodajství, tedy tam, kde
existuje jen hromada střepů a žádná kompletní amfora. Takže se takoví novináři
ocitají v pevně uzamčené pasti, ze které není snadné uniknout. Někdy to má za
následek efekt, který znají učitelé ve školách, kdy dobrý žák napíše špatně
diktát a celá třída to od něj opíše. Pražské "literární" kavárny,
jako jsou Louvre nebo Slavia na Národní třídě, se hemží novináři, kteří se cítí
být polichoceni účastí na dění doby a zdánlivou příslušností k elitě. Přitom
není nic zranitelnějšího než novinář, který se odchýlí od většinového obrazu
světa. Ocitá se v situaci kacíře, jehož osudem není sice hranice, ale nutnost
dříve či později sbalit kufry a věnovat se něčemu
Zaměstnávání mladých a nezkušených
elévů, kterým je svěřována práce, jakou v zahraničních médiích vykovávají
většinou ti nejzkušenější novináři, má ale také i jinou příčinu, možná ještě
zásadnější. Zkušení a erudovaní novináři představují potencionální hrozbu pro
vedení redakcí, v nichž ne vždy zasedají ti nejlepší. A tak strach o místo a
snaha zabezpečit se před potenciální konkurencí, příliš často vyřazují z
českého mediálního prostředí lidi, kteří by byli schopni analytické práce a
jejichž profesionální čest by jim nedovolila papouškovat alespoň ty
mainstreamové věci, které jsou v rozporu s logickým myšlením a sloužit v
průhledných a prvoplánových kampaních za něco či proti něčemu.
Jaký je vlastně mainstreamový obraz
světa, ukazuje názorně mimo jiné i zpravodajství České televize. Například,
docela nedávno, v neděli 1. července. Ve dvou zpravodajských formátech -
Události a 168 hodin - si tvůrci šotů vzali na mušku hned několik dovolených
cílů kritiky. Čína se svým výročím připojení Hongkongu, ruská nabídka vojenské
základny v Afghánistánu, Írán a potíže muslimských žen a ještě pár dalších.
Řeklo by se, že výběr zpráv odpovídá aktuálním událostem. Jistěže ano. To by
bylo v pořádku. Co však budí pozornost, je způsob, jakým byly šoty poskládány,
a hlavně jejich ideologické vyznění, nulový respekt ke kauzalitě a nedostatečná
hloubka informací. Určitou výjimku tvořila reportáž Tomáše Etzlera, jehož
zpráva z Číny při vší snaze nevyzněla jednoznačně protičínsky. Zato ruská
nabídka základny v Afghánistánu dostala od zpravodaje ČT tradičně prvoplánový
protiruský nátěr, aniž by si zpravodaj položil otázku, jak si s tím tahem na
šachovnici poradí Washington, když ruská nabídka vlastně testuje, zda
protiraketová obrana USA skutečně sleduje Severní Koreu a Írán, nebo má úplně
jiné cíle. Naproti tomu byl zpravodaj velmi zaskočen bezpečnostními opatřeními
na ruské základně.
Propagandistický charakter hlavního
proudu českých médií, zejména v zahraničním zpravodajství, je dán několika
konstantami. Především černobílým viděním světových problémů, přesně tak, jak
rozděluje administrativa Bílého domu svět na síly dobra a zla. Povolené cíle
jsou Rusko, Čína, Kuba, Bělorusko, Írán, Severní Korea a donedávna i Srbsko,
které se teď jemně snažíme připravit o Kosovo. Naproti tomu zcela
nekritizovatelné jsou Spojené státy a oblasti jejich zájmu, především Izrael.
Média si rovněž nevšímají porušování lidských práv, genocid a válečných
konfliktů, které probíhají mimo hlavní zónu amerických zahraničních zájmů.
Česká média se ze strachu z
přešlápnutí hranice povoleného raději nevěnují vůbec vnitřním problémům USA a
omezují se pouze na běžně dostupné informace válečného charakteru (těch je dost
a zdá se, že tomu tak bude ještě hodně dlouho), případně na živelní katastrofy
či excesy v oblasti kriminality, které nelze pominout. Vnitřní problémy USA
jakoby neexistovaly. Válečné zájmy americké administrativy, sílící
nacionalismus ve společnosti spojený s náboženským mesianismem, imigrační
problémy, negramotnost, defektní vzdělávací systém, na jehož konci stojí
absolventi škol takřka bez minima vzdělání, nedodržování práv válečných zajatců
a pohrdání mezinárodními vojenskými tribunály, které nemají právo soudit
válečné zločiny amerických vojáků, sociální problémy, tradičně vysoká
kriminalita, kastovní prvky ve společnosti... Nic z toho česká média nezajímá.
Kruh se uzavírá. Pokud byla některá
témata tabu před rokem 1989, jsou jiná témata stejně tabuizovaná i dnes. A
přitom je nepopiratelným faktem, že v médiích nevládne cenzura. Proč? Není jí
zapotřebí. Velké české deníky jejich němečtí vydavatelé uzpůsobily jako
regionální tiskoviny mající těžiště v grafice, pestrosti, barvě, praktických
informacích, fotografiích, velkých titulcích a omezující publicistiku a
analytické části na minimum. A z regionálních udělali nosiče placené reklamy. I
tyto faktory úspěšně působí při oslabování objektivity médií. O filtrování
informací a jejich vkládání do prefabrikovaných modelů světa ale pečuje
především dokonalý a jako perpetuum mobile fungující mechanismus, jehož
součástmi jsou spontánní angažovanost redaktorů a strach o práci (někdy i o
dobrou práci), dále nedostatečné vzdělání novinářů a najímání nezkušených. To
vše podtrhuje obecný nezájem o etiku a hledání něčeho, co se alespoň blíží
objektivitě, když už objektivní pravda jako filozofická kategorie neexistuje.
Stav médií odpovídá stavu
společnosti, která nedefinuje žádné ideje (údajně se všechny zdiskreditovaly),
nikam nesměřuje a žije v podstatě den ze dne. Společnost nevyznává vyšší
hodnoty, takže proč by se měla média chovat jinak? Společnost přijala jako
fakt, že věci o sobě vypovídají něco jiného, než čím ve skutečnosti jsou.
Uplatňuje se reklama a politika získala atributy divadla. Se lží se počítá jako
s konstantou, zásadovost se nevyplácí, hrdinství je podezřelé, lpění na faktech
směšné. Jaký div, že média tuto životní filozofii prostě přijala a dělají svou
práci v jejím rámci?
Autorem
textu je Ivo Šebestík, novinář žijící toho času v Belgii
Tedy impozantní skupina - staří vlci
z dob studené války (nikdo z těchto výše uvedených Američanů se narodil po roce
1938), působící v nejvýznamnějších vrstvách skutečné ekonomické a politické
moci, z vojensko-průmyslového komplexu, kteří se sešli, aby udělali dojem na
„mladíka" Vladimíra.
Téma jednání: „Rusko-USA: Pohled na
budoucnost". Výsledky jednání? Jak lakonicky řekl H. Kissinger při odchodu
(nezaznamenaném západními svobodnými médii): „Oceňujeme čas, který nám
prezident Putin věnoval a otevřený způsob s jakým nám vyjádřil svoje
stanovisko". V diplomatickém žargonu, „otevřenost" znamená „absolutní
rozdíl". Mohli mluvit o protiraketovém deštníku, který Bush rozmisťuje v
Polsku a Česku. O Kosovu, proti jehož nezávislosti se Putin staví. Nebo snad o
Iránu, kterému Moskva pomáhá při obohacování uranu. A nebo, a to je
pravděpodobnější, o tom jak Gazprom vyhodil americké a anglické ropné
společnosti z arktického naleziště Shtokman v Barentsově moři, aby se spojil s
Totalem. Nebo o ropovodech, které Putin staví ze Střední Asie a které
„likvidují" západní moc. Ať už bylo téma jakékoli, víme, že Putin byl
„otevřený". Delegace se vrátila s jistotou, že „budoucnost" Ruska a
Ameriky se neshoduje.
Uplynulo méně než 48 hodin a nová
vláda Gordona Browna vyhostila čtyři ruské diplomaty z jejich ambasády v
Londýně s prohlášením, že je to odveta za odmítnutí Moskvy vydat Andreje
Lugového, kterého Angličané obviňují, že otrávil ex-agenta Alexandra Litviněnka
poloniem 210. V téže chvíli mafiánský Boris Berezovský, kterému poskytli v
Londýně politický asyl, veřejně v BBC obvinil Kreml, že nařídil atentát na jeho
osobu a ten byl odhalen britskými zpravodajskými službami. Bylo to varování
nedotknutelných: válka bez příměří. Britské rozhodnutí, zdá se, překvapilo
Moskvu, už i proto, že tento čin nemá od dob studené války precedent. Londýn
jedenadvacetkrát odmítl žádost Ruska o vydání Berezovského, známého a
potvrzeného zločince (hledaného i v jiných zemích, mezi kterými je i Brazílie)
a Achmeda Zakajeva, exponenta čečenských teroristů. „Pokud by Moskva použila
stejné kriterium, britská ambasáda v Moskvě by měla o 80 diplomatů méně",
řekl náměstek ministra zahraničních věcí A. Gruško.
Ale to nestačí. Několik hodin poté
britská média oznámila: „Stíhačky RAF vzlétly, aby zahnaly dva ruské
strategické bombardéry, které mířily do britského vzdušného prostoru".
Další bezprecedentní oznámení. Kde ale byly ruské bombardéry? V jaké
vzdálenosti se nacházely od vzdušného prostoru Velké Británie „ke kterému"
směřovaly? Kolikrát se takové incidenty staly v minulosti, aniž by o nich bylo
informováno? Tentokrát to už není nějaké upozornění, ale jasná hrozba. Proč, to
je snadno pochopitelné.
Rusko má 6,6%
potvrzených zásob ropy a 26% světových zásob plynu. Od května 2007 se stalo prvním vývozcem energií na světě, když
předstihlo i Saudskou Arábii, jejíž zdroje vykazují pokles. Tenhle poklad
musely americké společnosti pustit z hlavy, když v Moskvě Putin nahradil
Jelcina. Putin buduje s Německem společný baltický plynovod a dodává 80%
potřeby plynu. Podepsal se Sarkozym smlouvu, která přivedla Gazprom ke spojení
s Totalem při využívání naleziště Shtokman. Buduje plynovody a ropovody, které
přivedou energii do Turecka a na Balkán. Uzavřel dlouhodobé smlouvy s
odběratelskými zeměmi o vzájemné zainteresovanosti, evidentně s cílem přerušit
staré vazby z dob studené války, které stále pojí Evropu a USA. Navíc je to
stavění aktivní překážky projektu nového NATO (a jeho trojských koní v Evropské
unii J. Barrosy a J. Solany ) uchytit se za hranicí Černého moře. Tento projekt
byl sepsán černé na bílém v dokumentu „The new Nort-Atlantic Strategy for the
Black Sea region", připraveného jednou německou nadací s výstižným jménem
Marshall Fund for the United States a předložený při posledním summitu NATO. V
tomto dokumentu jsou Černé moře a Zakavkazí definovány jako „nová
euroatlantická hranice zatížená konflikty zděděnými ze sovětské éry".
Podle studie, tato oblast se zmrazenými konflikty se začíná rozvíjet na funkční
agregát na „nové hranici expandujícího Západu".
NATO (nebo také USA) vidí tedy tuto
oblast jako „hranici" ve smyslu jakým byl americký Západ, tedy jako
pohyblivou hranici. Je tomu tak, vždyť se v tomto dokumentu uvádí, že
Ázerbajdžán a Gruzie společně poskytnou koridor pro unikátní dopravní transit
energie z Kaspického moře do Evropy, stejně jako nenahraditelný koridor pro
základny NATO a americké operace ve Střední Asii a na „širokém" Blízkém
východě. Tedy nová pohyblivá hranice musí postupovat, když dobude a vypudí z
dosaženého území nové rudokožce. V tomto smyslu je pochopitelný pokus o vyhlášení
nezávislosti Kosova, blokovaný v Radě bezpečnosti Ruskem. Kosovo je předmostí k
postsovětskému prostoru plnému „zmrazených konfliktů" a tedy využitelných
pro vytváření nestability, pro hledání států-satelitů za účelem enormní
balkanizace rozšířené od Jadranu po Kaspik. Jestliže Kosovo, dnes americká
základna, se stane „nezávislým", zrodí se desítky „nezávislých
státečků" stále více na východ, kde se vytvoří známý „koridor"
tvořený státy - satelity, indiánskými rezervacemi a bantustany, které jako
zásadní řešení hodnotí anglo-americká centra moci.
A za další je to pochopitelné i
proto, že imperiální hegemonie USA závisí od schopnosti kontrolovat světovou
ekonomiku. A ta závisí od schopnosti vnucovat dolar jaké světovou rezervní
měnu. Ve své době tato kvalita dolaru závisela na skutečnosti, že platby za
ropu a plyn se prováděli v dolarech. Dolar stále slábne, ropa je stále
vzácnější. Dvě třetiny zásob jsou pod Kaspickým mořem. Tedy imperativ pro mocné
zastoupené v Kissingerově delegaci byl stanovit pevnou kontrolu na zásobami v
Kaspickém moři. Nemohou dovolit, aby se jednoho dne ropa platila v jenech,
eurech a juanech nebo dokonce v rublech. Byl by to multipolární svět, který si
přeje Putin a G8.
Tohle jel říci Kissinger a další do Moskvy a vyjádřili to zcela jednoznačně:
použijeme každého prostředku, abychom získali Kaspik. Kdokoli se nám v tom
pokusí zabránit, bude považován za „hlavního protivníka". Nebo řečeno
rusky „glavny protivnik". A toto je imperiální politika, ne šílenství
neokonzervativců, jejichž vykonavatelem je Busch Jr. On odejde, ale tato politika bude
dovedena do konce příštím prezidentem USA, ať už to bude kdokoli, protože to
bylo rozhodnuto v neměnných centrech moci. Pro ně je to literárně řečeno otázka
života nebo smrti. Bude použit každý
prostředek. Řízená nestabilita, hnutí za nezávislost vzniklá z ničeho, „barevné
demokracie", obchody se zbraněmi, „islámské" atentáty, čečenské a
kosovské, propaganda a psychologická válka, démonizace. Všechny prostředky. Až
po hrozbu jadernou válkou Moskvě, skutečnému „darebáckému státu", který je
třeba srazit.
Článek vyšel 30.7.2007 na serveru PUBLICA.CZ
Rozhodnutí Radovana Karadžiče nevzdát
se je pouze strategické. Pokud by se vzdal, byl by odsouzen za nejzávažnější
krutosti a Republika srbská (RS) v BaH by zmizela. Toto řekl
v rozhovoru pro srbský list Glas javnosti Luka Karadžič, bratr bývalého prezidenta
RS, obžalovaného haagským tribunálem.
Glas javnosti: Váš bratr byl obviněn z genocidy, porušování
válečných konvencí, vyhánění na rasovém a náboženském základě a
z násilného přesídlování.
Luka Karadžič: Ti, kdo podali tuto žalobu vědí, že žádný
z těchto bodů obžaloby není pravdivý, nebo založen na právním základě. Je
to obvinění, které bylo koncipováno dříve, než vypukla válka v Bosně a
Hercegovině (BaH). Víme, kdo naplánoval válku a způsobil konflikt mezi národy
bývalé Jugoslávie.
Ti, co projektovali válku, předem plánovali obvinit Srby
z nejstrašnějších zvěrstev. Zatímco haagský tribunál obžaloval mého bratra
a spoustu dalších Srbů, pominul zločiny NATO, Spojených států a dalších kteří
bombardovali Srby v BaH, pominul chorvatské vyhánění Srbů a ostřelování
kolon uprchlíků, pominul zločiny muslimských a islámských extremistů. Srbové
vedli válku proti ozbrojeným silám a těm, kteří byli ozbrojeni a napadali Srby
na srbském území. Válka nebyla vedena proti civilistům, ani chorvatským, ani muslimským.
Můj bratr se zjevně hlavně provinil tím, že předcházel nové genocidě proti
Srbům. Možná ho obviňují, protože poprvé Srbové bojovali ve válce, ve které se
nestříleli po sobě navzájem, ve které Srbové neprolévali krev Srbů.
Glas javnosti: Existuje nějaké nařízení/příkaz, dokazující, že se
Karadžič dopustil některého z činů, ze kterých je obviněn?
Luka Karadžič: Je to zarážející. Neexistuje jediný písemný příkaz,
žádný svědek mezi Srby, nikdo v armádě Republiky srbské, dokonce ani mezi
těmi, co se později spojili s Biljanou Plavšičovou, který by mohl říci,
nebo svědčit o takovém příkazu, nejenom od mého bratra, ale i kohokoliv
z nejvyšších činitelů Republiky srbské, jak z civilní, tak
z vojenské oblasti. Za to ručím svým životem. Pokud někdo může dosvědčit
něco jiného, nebo prezentovat důvěryhodný dokument, ať to udělá.
Glas javnosti: Obvinění hovoří jinak.
Luka Karadžič: Tribunál čeká jen na Radovana a Ratka Mladiče. Byli
odsouzeni už před začátkem svých soudů za genocidu a žádný právník, či dokument
nemohl prokázat, že to genocida nebyla, a že genocidu nepřikázali, je to jen
kvůli zrušení Republiky srbské.
Glas javnosti: Spojené státy nabídly 5 milionů dolarů a BaH
federace 4 miliony KM (Konvertabilní marka) za informace o Radovanovi.
Luka Karadžič: Jsou mimo. To je pro Radovana drobnost. Kdo by ty
peníze vzal a utratil? Pochybuji o komkoliv. Viděl někdo v těch filmech o
nájemných vrazích, že ty peníze někdo dostal? Jsou to kovbojové; nabízejí
peníze. Který Srb by utratil ty peníze a utratil je se svou rodinou poté, co by
udal Radovana a Ratka Mladiče, kteří bojovali pouze za srbský stát, srbské lidi
a jejich děti, a já vás ujišťuji, za všechny lidi z dobrými úmysly, kteří
žili a stále žijí v BaH, v územích pod kontrolou srbských sil a součástí
Republiky srbské?
Haagský tribunál zabavil v letech 1997 a 1998
z Republiky srbské přes 300 dokumentů, jenom aby našel něco, co by se dalo
použít k obvinění Radovana. Byl jsem tam asi sedm nebo osmkrát, když přišli.
Vyšetřovatelé pracovali velmi profesionálně, uctivě a odborně. Kdo ví, co se
těmi dokumenty stalo. Nikdo o nich nikdy nehovořil. Neexistuje žádný dokument,
žádné prohlášení, přestože měli k dispozici video i zvuková prohlášení a
protokoly s podpisy. Dostali každý příkaz, každé rozhodnutí, co učinil
Radovan i republikové shromáždění. Není tam jediný dokument, který by mohl
vznést špetku podezření, že bylo učiněno něco nezákonného, nebo nečestného,
v rozporu s mezinárodními konvencemi, mezinárodním právem a
mezinárodním válečným právem.
Glas javnosti: Celá rodina Karadžičových je kvůli Radovanovi stále
střežena.
Luka Karadžič: Čtyři z nás bratrů a sestra. Stalo se to pro
nás běžným a docela nudným.
Glas javnosti: Co hledají?
Luka Karadžič: Nemám ponětí. Když prohledávají dům, ptáme se
jich, co hledají a oni nedají žádnou odpověď. Když naposled byli u mě
v domě v Niksici, bylo tam více než 20 ozbrojených lidí a doma byla
jenom moje žena. Představte si, že někdo zvoní na váš zvonek a klepe na bránu.
Nevyrazili dveře, ale obklíčili náš dům, jako by uvnitř byli teroristé, těžcí
kriminálníci, nebo překupníci drog. To by vyděsilo každého normálního muže,
nebo ženu.
Glas javnosti: Počítáte ty prohlídky?
Luka Karadžič: To bylo podruhé, co prohledali dům, když byla sama;
jednou jsem tam byl já také. Moje Milica, věrná láska, se mě pokusila
kontaktovat, ale oni hovor přerušili. Slyšel jsem jí říkat „co je za problém?
To je můj telefon a můj muž. Musím uvědomit manžela.“
Glas javnosti: Nemůžete cestovat do zahraničí?
Luka Karadžič: Spojené státy mi už dávno zakázaly vstup, což mě
sotva rozrušilo; neměl jsem žádné plány cestovat do Spojených států, takže jim
děkuji. Stejné je to s EU. Právě před třemi týdny, a já jim děkuji také;
nebudu cestovat do Evropské unie. Nepotřebuji je. Jsem také vyloučen
z přepravy přes EU. To znamená, že nemůžeme cestovat do Ruska a na
Ukrajinu autem, nebo vlakem. Jedině letadlem, protože oni nemůžou zastavit
letadlo. Děkuji jim, protože nemám v úmyslu cestovat, obzvláště jestli je
to ta Evropa, která nám vezme Kosovo, vytrhne naše srdce. Netoužím jet do
Evropy.
Glas javnosti: Tady máte problémy také.
Luka Karadžič: Jsme zvyklí, že jsme sledováni. Ale já se cítím
bezstarostně stejně tady, jako tam. Vím, že mě poslouchají, ale mě
neznepokojuje, kdo je za mnou. Vím co vím a co nevím, a nikdo nemůže zjistit
věci, které nevím.
Glas javnosti: Kdy jste naposledy viděl Radovana?
Luka Karadžič: Každý se mě na to ptá. Řeknu vám to, a vy si
zaznamenejte do telefonu, že to bylo v roce 1998. Neptejte se mě znovu.
Každý se mě ptá opakovaně a já říkám každému to samé. Pamatuji se, že jsem to
řekl mnoha novinářům a přesto se mě ptají znovu a znovu.
Glas javnosti: Věděl jste tehdy, že to bylo naposled?
Luka Karadžič: Přišla k moci Biljana Plavšičová a Dodik.
Obrovsky zvítězila ve volbách v roce 1996. Poté, po dohodě s její
blízkou přítelkyní Madeleine Albrightovou – která jí potom poslala
k haagskému tribunálu – přerušila spolupráci se stranou SDS (Srbská
demokratická strana) a potom začala hanobit stranu, Radovanova i srbské vůdce.
Myslela si, že spolupráce s Američany bude odměňující obchod. Neviděla,
jak dopadli mnozí před ní. Urážela všechno to, pro co jí v minulosti mnozí
nazývali srbskou císařovnou. Spustila kampaň na zatčení Radovana, jak jí
přesvědčovala Albrightová a její personální šéf – nešťastník Price – Srb
s americkým občanstvím, a potom přišel Dodik. To je důvod, proč Radovan odešel
do kompletní izolace a anonymity a nikdo neví, kde je.
Glas javnosti: Učinil další opatření?
Luka Karadžič: V roce 1996 změnil z bezpečnostních důvodů
složení své ochranky. Od roku 1990 nebyli nikdy v jeho ochrance
kulturisti, bodyguardi či ostří hoši. Byli to profesionálové, členové
zvláštních sil ministerstva vnitra BaH. Když se BaH dělila, stali se součástí
Srbské republiky. Udělal to kvůli jejich bezpečí.
Glas javnosti: Paddy Ashdown říkal, že Legija (Milorad Ulemek) byl
členem ochranky Radovana.
Luka Karadžič: Nikdy. Je to nesmysl a jedině někdo stupidní může
tvrdit, že Legija uprchnul ze Srbska a našel po vraždě Djindiče u Radovana
útočiště. To je prostě tak směšné a
absurdní, že to ani nemělo cenu popírat.
Glas javnosti: Co Karadžičovi garantoval Holbrooke?
Luka Karadžič: Holbrooke garantoval, že obvinění bude staženo, když
Radovan úplně odejde z politiky a veřejného života. Oni mají tuhle
instituci stahování obvinění a my jsme měli naději, nejenom protože to řekl
Holbrooke, ale protože máme všechny argumenty a protože tribunál má dokumenty,
které podporují Karadžičovu nevinu. Bohužel, je zajímá pouze odsouzení Radovana
a Mladiče.
Glas javnosti: Zdá se vám o vašem bratrovi?
Luka Karadžič: Mnohokrát. My jsme si byli velmi blízcí. Já jsem druhé
z pěti dětí našeho otce Vuka a matky Johanky. Radovan se narodil
v roce 1945. Náš otec byl ve vězení po dobu čtyř let a 10 měsíců, protože
byl Četnik (srbský nacionalista ve 2.světové válce). Vrátil se domů v roce
1950 a já jsem se narodil v roce 1951. Myslím, že jsme měli štěstí, že náš
otec byl Četnik. Kdyby byl v partizánských jednotkách (vedených Titem),
byl by určitě poslán na ostrov Goli Otok (kam byli posíláni političtí vězni po
2.světové válce), nepřežil by a já bych se nenarodil. Byl to muž slova, měl
autoritu a nemohli jste udělat něco, co by bylo proti jeho svědomí.
Glas javnosti: Jaký byl nejbolestnější okamžik ve vašem životě?
Luka Karadžič: Když zemřela matka a Radovan nemohl přijít, aby jako její prvorozený mohl přednést
poslední řeč a jménem nás všech jí dát poslední sbohem, jako to udělal, když
v roce 1987 zemřel otec.
Glas javnosti: Měl by se Radovan vzdát?
Luka Karadžič: Někdo napíše co se stalo, to vytvoří historii. Není
si na co stěžovat, není třeba kázat. Všechno co bylo uděláno, bylo uděláno
v zájmu Srbů. Radovanovo rozhodnutí nevzdát se je strategické. Pokud by se
vzdal, bude usvědčen z nejstrašnějších zločinů a Republika srbská zmizí. Překlad Messin
Ioannis Michaletos – Balkán 2007: Začátek?
S blížícím se podzimem se náhle
začíná vynořovat obrat ve světovém politickém dění, který by mohl znamenat, že
se Balkán už potřetí během posledních 100 let opět stane místem „kde začaly
všechny ty hloupé věci.“
Březen 2007 byl zdá se rozhodujícím
mezníkem pro vznik „pravoslavné energetické osy“, kdy Rusko, Řecko a Bulharsko
podepsaly smlouvu o stavbě ropovodu Burgas-Alexandropolis. Poprvé
v historii tak Rusko obešlo Bosporský průliv a to s pomocí dvou zemí
NATO – Bulharska a Řecka. Obě země byly odměněny stavbou velkokapacitních
ropných skladů o celkové kapacitě 1,5 milionu tun ropy ve svých přístavech.
Řecko navíc právě zakoupilo špičkovou ruskou zbrojní techniku, která by mohla
znamenat skutečnou změnu v rovnováhy sil v širší oblasti. O tři měsíce
později Rusko, Bulharsko, Řecko a Itálie podepisují velký obchod ohledně
zemního plynu, který ještě více posunuje Balkán právě do samého středu
světového dění. Moskva sleduje Černou Horu, kam investovala opravdu hodně
v sektoru nemovitostí a nepřetržitě ukazuje svou geopolitickou roli ve
všech státech oblasti, prozatím s výjimkou Albánie.
Současně jsou hlavní města Západu
šokována neústupným postojem Moskvy v otázce případného uznání
nezávislosti Kosova, která zároveň Bělehradu nabídla všechnu možnou pomoc, aby
vydržel tlak. Nakonec se Francie a Německo začaly opatrně neutrálně stavět mezi
USA a Rusko, a odhadujíc vyčerpání amerických jednotek na rozmanitých frontách
po celém světě kvůli válce proti terorismu; začaly zkoušet budovat na západním
Balkáně vlastní zóny vlivu, v rozporu se všemi dohodami, podepsanými po
válce v roce 1999. Léto roku 2007 ukázalo, že proces globalizace je
napodobeninou období 1870-1914, kdy všechny mocnosti navzájem soupeřily a
vytvářely aliance pro svůj vlastní prospěch, právě tak jako kolonizovaly
planetu a podrobovaly si slabší kultury a společnosti.
Kosovo už hostí americkou základnu
Camp Bondsteel, s více než 500 hektary plochy a více než 300 stavbami a
tisíci lidmi personálu, vojáků, civilů a bezpečnostních jednotek. Doslova hrad
uprostřed chudé a nerozvinuté oblasti postižené organizovaným zločinem, korupcí
a vysokou porodností, které dusí tuto venkovskou oblast Balkánu. Hlavní funkcí
„hradu“, bez ohledu na vytváření bezpečnosti podle dohody z roku 1999; je
hrát rozhodující roli v zabezpečení navrhované stavby potrubí AMBO
natahovaného z přístavu v bulharském Burgasu, skrz Makedonii (FYROM)
a zakončeného až v albánském Vlore. Jeho stavba byla vždy v ohrožení
kvůli křehké sociální a etnické situaci v západní Makedonii, na kterou
nemůžeme pohlížet bez toho, aniž bychom vzali do úvahy vývoj v Kosovu. Ve
skutečnosti každý posun k nezávislosti dostane makedonskou vládu do
nepříjemné situace, kdy bude sousedit se dvěma albánskými státy, expandující
populací a svou vlastní velmi početnou albánskou menšinou, která se při
pokračování současného demografického trendu stane většinou už v roce
2020. Bulharsko si už částečně zabezpečuje svůj vliv vydáváním desítek tisíc
pasů pro občany svého východního souseda.
Řecko-americké konsorcium SENCAP
navíc prohrálo hospodářskou soutěž o získání tepelné elektrárny Negotino;
s kanadsko-bulharskou koalicí. Přestože předešlí nabídli více, vládnoucí
strana BMPO podpořila bulharskou korporaci a informace z Makedonie
popisují zuřivý americký odpor vůči celému vývoji. Je zajímavé všimnout si
rozšiřujících se zvěstí o možné „federální unii“ mezi Makedonií (FYROM) a
Bulharskem, které začaly obíhat. Tato událost by měla pravděpodobně závažnější
a intenzivnější následky, než nezávislost Kosova.
Srbsko během léta dosáhlo víceméně
odepření svých diplomatických bodů, získaných na jaře, ze kterých byla
nejdůležitější schopnost udělat červenou čáru, za kterou už nelze ustoupit a
také odmítnutí členství v EU výměnou za vzdání se Kosova. Je zbytečné
říkat, že to byla většinou symbolická prohlášení s dlouhodobým účinkem na
jiné státy přející si vstup do EU, jako Turecko, či Ukrajina. Ve skutečnosti už
Evropa není tou přitažlivou dámou, jakou byla po pět dekád, či ještě před pěti
lety, a proces stárnutí začíná ovlivňovat její schopnost aktivně vyjednávat
v důležitých a citlivých záležitostech, jakou je například Kosovo. Tudíž
každý národní stát zaplňuje mezeru EU, jako tomu bylo v roce 1991, době
největšího respektu.
Albánie má potencionál stát se
ohniskem politického vývoje nadcházejících měsíců kvůli rostoucímu odporu mezi
Berishovou vládou a opozicí a dalších vzrůstajících tendencí po celé zemi,
požadujících připojení k Evropě ve smyslu občanských práv, méně korupce a
decentralizaci úřadující těžkopádné politické patronace. Všechny tyto tendence
se mohou zviditelnit v říjnu, pokud nedojde k žádným náhlým
událostem, který by vtáhly zemi do politické slepé uličky.
Řecko zažívá vlnu požárů, která byla
podle vládních prohlášení velmi dobře a úmyslně naplánovaná. Komisař EU Fratini
to navíc okomentoval výrokem, že Evropa zažívá novou vlnu terorismu, „územního
terorismu“, používajícího prostředí jako „zbraň proti obyvatelstvu, ekonomice a
státu“. Podle některých je Řecko první zemí, kde byla tato forma terorismu
realizována, i když bez znalosti konkrétních viníků.
Během několika minulých let uzavřela
aténská vláda některé okázalé obchody s Ruskem, otevřela svůj trh čínskému
a arabskému kapitálu a kultivovala silné svazky se silnými americkými monopoly,
obzvláště těmi z východního pobřeží, koncentrovanými v New Yorku.
Několika slovy rozšířila svůj vliv a udělala ze sebe finanční středisko
oblasti. Tento proces zvětší roli Řecka v mezinárodním obchodě, jak v
oficiálním, tak v „paralelním“ (drogy, pašování, praní špinavých peněz, atd.).
Řecko a následně Balkán jsou branou Evropy ke Střednímu východu, severní Africe
a Černému moři, takže každá náhlá změna v ustavené rovnováze sil souvisí
s širšími posuny zájmů globální ekonomiky, navzdory miniaturnímu HDP,
který produkují státy v oblasti ve srovnání se zbytkem světa.
Balkán zažije množství událostí,
které budou nakonec dříve či později kulminovat událostmi většími. Následující
podzim bude odhalující, soudě podle koncentrace nevyřešených otázek v tak
omezeném geografickém území a netřeba dodávat, v tak vzpurné a nervózní
části Evropy. Evropští, američtí a ruští vůdci mají historickou příležitost
kompromisu v širokém rozsahu záležitostí v jihovýchodní Evropě a
pohledu dále do budoucnosti, aby odolali globálním výzvám ničení životního prostředí,
islámského fundamentalismu a divoké ekonomické konkurenci Asie. Jinak bude
Balkán hrát opět roli rozbušky pro Eurasii, což bude mít neznámé důsledky na
globální bezpečnost po celá nadcházející desetiletí. Překlad
Messin
Tento víkend se v bělehradském kostele sv. Marka uskutečnila
vzpomínková bohoslužba za přibližně 100 srbských obětí chorvatské operace v
oblasti takzvané Medacké kapsy.
Mše byla sloužena za duše mrtvých
civilistů, vojáků i policistů, kteří byli zabiti v chorvatské oblasti Lika před
14 roky.
Chorvatský útok proti vesnicím jižně
a jihovýchodně od Gospiče trval od 9. do 7.září 1993.
Nevládní organizace včetně Veritas
uvádějí, že počet mrtvých a zmizelých etnických Srbů po útoku byl 88, včetně 46
vojáků, 8 policistů a 36 civilistů.
Další organizace pro uprchlíky
uvádějí číslo 103, zatímco 5 osob stále zůstává pohřešováno.
26 obětí bylo starších 60 let a 17
obětí bylo ženského pohlaví. Při útoku nebyli žádní zranění, zatímco tehdejší
zprávy z bojiště říkaly, že srbské vesnice byly „etnicky vyčištěny taktikou
spálené země.“
Medacká tragédie se odehrávala před
očima vojáků OSN v oblasti, kteří poprvé opustili pozice nezaujatých
pozorovatelů a utkali se chorvatskými jednotkami a policií, aby zastavili teror
proti srbskému civilnímu obyvatelstvu.
Podle UNPROFOR bylo zraněno několik
kanadských vojáků, zatímco chorvatská armáda měla ztráty až 30 mužů.
Když po třech dnech bojů převzali
konečně kanadští vojáci OSN kontrolu nad Medackou kapsou, jejich velitel Jean
Cot řekl, že „ve vesnicích nebyly žádné známky života, žádní lidé, žádná
zvířata, zničení bylo kompletní, systematické a záměrné.“
Medacká kapsa je dnes pustina
zarostlá křovím. Mají tu domov pouze dva z původně 500 zde žijících Srbů, kteří
zde žili před 14 lety.
Haagský žalobce obvinil bývalého
chorvatského hlavního vojenského velitele generála Janka Bobetka a dále
generály Rahima Ademiho (kosovský Albánec) a Mirko Norace z válečných zločinů v
oblasti Medacké kapsy.
Generál Stepan Stipešic a současný
premiér Kosova Agim Ceku byli také do akce zapojeni, ale nikdy obviněni nebyli.
Bobetko mezitím zemřel, zatímco Ademi
a Norac jsou souzeni v Záhřebu poté, co ICTY jejich případy předal v září 2005
Chorvatsku.
Obžaloba oba obviňuje ze zavraždění
32 civilistů, jednoho válečného zajatce a svévolného zničení několika stovek
domů.
A zatímco Ademi byl propuštěn k
přípravě své obhajoby na svobodě, Norac si v současnosti odpykává trest 12 let
vězení poté, co ho v roce 2003 odsoudil soud v Rijece za organizování poprav
desítek srbských civilistů v oblasti Gospiče na podzim 1991.
Překlad Messin
Plánují
USA do budoucna invazi na Sibiř?
|
Ruští experti se obávají, že se do budoucna musí počítat s
vypuknutím globálního konfliktu o oblasti bohaté na ropu. Vyplývá to z článku
„USA plánuji útok na Sibiř“, který
vyšel v polském Deníku. Autorka článku
Magdalena Miroszewska v něm píše, že USA se podle ruských expertů dlouhodobě
připravují k útoku na Ruskou federaci a plánuji se pokusit obsadit ruské
oblasti bohaté na nerostné suroviny, a to hlavně na ropu. |
|
Podle ruských expertů může dojit k americkému útoku na Ruskou
federaci již za deset let. Hlavním mluvčím znepokojených ruských expertů je
generálmajor Alexandr Vladimirov. Ruští odbornici se sešli na diskuzi v
redakci Komsomolské pravdy a o
jejich setkáni také informoval německý Die Welt. Podle ruských expertů stoji Rusko v cestě americké snaze
dominovat bezkonkurenčně ve světě a hlavně v Eurasii. Podle Rusů USA také
touží po obrovských nerostných zásobách nacházejících se na území Ruské
federace a tolik potřebných pro americkou ekonomiku a její další fungování. Experti varují, že dlouhodobým cílem USA je dostat armády NATO
na teritorium Ruska a vyvolat odtržení kavkazských, kaspických a dalších
ruských oblastí od Ruské federace. Rusové se obávají, že cílem USA je
dosáhnout svých cílů s „mezinárodním“ posvěcením a ruští experti vidi jediné východisko v úniku před útokem USA v
masivním zbrojení. Ruští představitele se obávají, že pokud nebude Rusko mít
dostatečný odstrašující potencionál v konvečních i nekonvenčních zbraních,
může to povzbudit USA k útoku na Ruskou federaci pod záštitou mezinárodního
souhlasu s ovládnutím ruských nerostných zdrojů americkými firmami a vládou
USA. Otázkou je jakou roli
podle Rusů v amerických plánech tedy doopravdy bude hrát radarová základna
umístěná v ČR. Článek „USA plánuji
útok na Sibiř“ naleznete ZDE K tomu dodává Jakub
Rolčík:
Obsáhlá diskuse čtyř ruských expertů s názvem „Bude Amerika
bojovat s Ruskem?“ je na webové stránce listu Komsomolskaja Pravda uvedena konstatováním, že i
když prezidenti Ruska a USA společně pojídají humry zapíjené pivem a nazývají
se přáteli, vztahy mezi oběma zeměmi už tak přátelské nejsou. Rusku se nelíbí, že se NATO stále více
přibližuje k jeho hranicím, že Spojené státy budují vojenské základny stále
blíže ruskému teritoriu a že se nehodlají zříci svého úmyslu umístit prvky
protiraketové obrany v Polsku a v České republice. Ruští a američtí
generálové údajně rozpracovávají nové vojenské doktríny, které nevylučují
útok jadernými zbraněmi. Diskuse zveřejněná
listem Komsomolskaja Pravda
je dalším z celé řady dokumentů zpochybňujících závažným způsobem tvrzení
českých vládních činitelů, že umístění prvku americké protiraketové obrany na
území ČR je výlučně záležitostí dvoustranného jednání Spojených států a České
republiky. |
Политика
Будет
ли Америка
воевать с
Россией?
17.7.2007
Виктор
БАРАНЕЦ
Хотя
президенты
США и России
иногда мирно пьют
пивко с
лобстерами и
называют
себя партнерами,
отношения
между нашими
странами не
столь
дружелюбны.
Москве
страшно не нравится,
что
американцы
все ближе
подталкивают
НАТО к
российским
границам,
строят вблизи
наших
территорий
новые
военные базы
и не хотят
отказаться
от еще одной
затеи - разместить
свою ПРО в
Польше и
Чехии (о
сроках строительства
ПРО читайте
на стр. 2). В
ответ Кремль
объявляет
мораторий на
участие в
Договоре по
ограничению
вооружений -
ДОВСЕ. А
российские и
американские
генералы разрабатывают
новые
военные
доктрины, не
исключающие
ядерных
ударов. И не
скрывают, что
новая
«холодная
война» может
перерасти в «горячую».
Возможно ли
военное
столкновение
между США и
Россией? Мы
спросили об
этом известных
экспертов. В
дискуссии
участвуют:
-
Александр
ВЛАДИМИРОВ,
генерал-майор,
вице-президент
Коллегии военных
экспертов
России;
- Виктор
ЕСИН,
генерал-полковник,
первый
вице-президент
Российской
академии
проблем
безопасности,
обороны и
правопорядка;
- Леонид
ИВАШОВ,
генерал-полковник,
президент
Академии геополитических
проблем;
- Александр
ШАРАВИН,
директор
Института
политического
и военного
анализа.
Кто начнет
первым?
А.
Шаравин: -
Война
возможна,
если Россия
спровоцирует
США. Как?
Активной поддержкой
(политической
и военной)
основных противников
США (Китая,
Ирана,
Венесуэлы и др.).
Своей
военной
слабостью,
деградацией
стратегических
ядерных сил
(СЯС) и
системы ПВО.
Наконец,
внутренней
политикой,
направленной
на
свертывание
демократии и
подавление
оппозиции.
Причем
должны
совпасть все
три фактора.
В этом случае
США могут
пойти на
обезоруживающий
удар
высокоточным
оружием по
российским
СЯС с целью
лишить Россию
возможности
представлять
для США военную
угрозу.
Сегодня все
указанные
факторы
имеют место,
но не в такой
степени,
чтобы
привести к
войне.
Л.
Ивашов: - Я
тоже считаю,
что война США
против
России
возможна.
Кстати,
Соединенные
Штаты
готовят и
ситуацию, и
свой военный
потенциал к
войне с
Россией. В антироссийском
духе
обрабатывается
общественное
мнение.
Некоторые
руководители
прямо
указывают на
Россию как
объект силового
воздействия.
Причины
возможной
войны? Это
реализация
Штатами
вековой
мечты о мировом
господстве и
устранение
России как
главного препятствия
для
установления
полного
контроля над
Евразией. Это
обострение
борьбы за природные
ресурсы
(нефть, газ,
пресная вода)
на фоне их
истощения,
роста
населения
планеты и
увеличения
объемов
потребления.
Это попытки с
помощью
военной силы
остановить
возрождение
России в
качестве
мощной
мировой
державы,
способной
конкурировать
с Америкой и
Европой.
В.
Есин: -
Сегодня
вероятность
войны между Россией
и США
ничтожно
мала. И не
потому, что «мы
больше не
враги». Такая
война с
учетом ее последствий
не отвечает
жизненно
важным
интересам ни
России, ни США.
|
|
А.
Владимиров: -
Война между
Россией и США
возможна уже
в ближайшие 10 - 15
лет. И
инициатором ее,
и прямым
агрессором
будут США.
Основные причины
войны -
борьба за
монопольное
владение
ресурсами
России и недопущение
к ним Китая. А
цели такой
войны очевидны
уже сейчас.
Это
устранение
самого мощного
геополитического
соперника,
обладающего
возможностью
за 30 минут
стереть США с
лица земли.
Это
обеспечение
беспрепятственного
доступа США к
ресурсам
Сибири и российского
Дальнего
Востока. Это
устрашение остального
мира и Китая
военной
победой и мощью
технологий и
оружия.
А
третья
мировая
будет?
А.
Шаравин: -
Гипотетическая
российско-американская
война по
своему
размаху и
значению
сама по себе
является
мировой, даже
если больше
ни одна
страна в нее
вовлечена не
будет.
Л.
Ивашов: -
Вероятнее
всего, война
против России
в третью
мировую не
перерастет. У
нас нет
союзников
стратегического
масштаба, а российский
военный
потенциал не
сопоставим с
евроамериканским.
В.
Есин: - Если
все же
представить,
что между
Россией и США
возникла
война, то она
неизбежно
перерастет в
третью
мировую
войну.
Главный аргумент:
США являются
членом блока
НАТО, сущность
которого в
военном
отношении
составляет
система
коллективной
безопасности.
А.
Владимиров: -
Перерастание
такой войны в
мировую
маловероятно,
так как все
остальные
страны будут
молчать и
ждать, кто
победит.
Возможна
разве что
военная
активность наиболее
мелких
государств,
выступающих
на стороне
США (Польша,
Латвия,
Эстония, Грузия
и даже
западная
часть
Украины). А
Китаю эта война
будет
выгодна - он с
высокой горы
станет
наблюдать за
смертельной
схваткой тигров
в долине...
Оружие
противников
А.
Шаравин: -
Скорее всего,
США из
экологических
соображений
постараются
обойтись обычным
высокоточным
оружием, хотя
возможно
применение
ядерных
зарядов
малой
мощности. России
же отвечать
будет
практически
нечем.
Л.
Ивашов: -
Наиболее
вероятным
вариантом возможной
войны
США-НАТО
против
России будет
массированное
применение
обычных вооружений
и
группировок
войск (сил) с
целью
разгрома сил
общего
назначения.
Будет
активно
применяться
ядерный
шантаж с
целью
принуждения к
капитуляции.
Будут широко
использоваться
силы
специальных
операций
(спецназ).
В.
Есин: - В
прямом
военном
столкновении
с США (читай - с
блоком НАТО)
у России
сегодня и на
обозримую
перспективу
есть только
единственный
аргумент - ее
ядерные силы.
Поэтому для
пресечения
американской
(натовской)
агрессии
Россия будет
вынуждена
применять ядерное
оружие.
А.
Владимиров: -
Эта война неизбежно
перерастет в
ядерную.
Независимо от
того, какие
средства
будут
применяться
в ее начале.
Как
поведут себя
союзники?
А.
Шаравин: -
Организация
договора о
коллективной
безопасности
(ОДКБ)
существует
для того,
чтобы Россия
защищала
остальных
его членов, а
не для того,
чтобы они
защищали
Россию (для
справки:
участниками
ОДКБ
являются Армения,
Белоруссия,
Казахстан,
Киргизия, Россия,
Таджикистан,
Узбекистан. -
В. Б.). Соответственно
даже
Белоруссия
за нас
воевать вряд
ли будет.
Члены НАТО в
политическом
плане
поддержат
США, в
военном
плане Америке
они не нужны
(кроме как
для
предоставления
своей
территории и
воздушного
пространства).
Л.
Ивашов: - На
стороне США
против
России выступит
большинство
стран НАТО. В
целом Европа,
кроме
Великобритании,
Польши, стран
Балтии, будет
воевать
против
России неохотно.
Страны ОДКБ
примут
участие в отражении
агрессии
против
России
частью своих
сил и
средств. А
вот
Белоруссия
наверняка
будет
сражаться
всей своей
военной, экономической,
духовной
мощью.
В.
Есин: -
Полагаю, что
и российские,
и
американские
союзники будут
выполнять
взятые на
себя
обязательства.
Одни - по
Договору о
коллективной
безопасности,
другие - по
Североатлантическому
пакту. Что
касается
ОДКБ, то я
тоже полагаю,
что в любой
ситуации
наиболее
существенную
военную
помощь
России
окажет
Белоруссия
(братство
славян).
А.
Владимиров: -
А я считаю,
что союзники
США по НАТО
будут «в
ужасе
молчать и
бояться», так
как Европа
помнит войну
и страшно ее
не хочет.
Государства
ОДКБ будут
сражаться на
стороне
России, так
как другого
способа
выживания у
них нет.
Ввяжутся
ли в драку
другие
ядерные
страны?
А.
Шаравин: -
Китай под
предлогом
«защиты России
от
американской
агрессии»
может начать
оккупацию
тех наших
территорий,
которые он
считает
«незаконно
отторгнутыми»
у него по
«неравноправным»
и
«несправедливым»
договорам.
Остальные
ядерные
державы сохранят
нейтралитет.
Л.
Ивашов: -
Другие
ядерные
страны
существенной
помощи
России не
окажут.
Возможна политическая
поддержка
России со
стороны Китая,
Индии, Ирана
(хотя он не
является
ядерной
державой) и
ряда арабских
государств. А
вот Израиль
однозначно поддержит
США.
В.
Есин: - Эти
страны,
скорее всего,
воздержатся
от участия в
российско-американской
войне.
А.
Владимиров: -
Все ядерные
страны будут
осуждать США,
«молчать и
бояться».
Северная
Корея и
стоящий на пороге
вступления в
«ядерный
клуб» Иран
превратятся
в «неядерные»
еще до начала
этой войны.
Их ядерный
потенциал
будет
уничтожен США.
Возможные
сценарии
А.
Шаравин: -
Вполне
вероятно, что
США нанесут
один массированный
авиационно-ракетный
удар по объектам
СЯС и,
возможно, по
отдельным
объектам
других видов
Вооруженных
сил России и
по центрам
военного и
политического
управления.
Последующие
удары
возможны
после доразведки
в том случае,
если первыми
не будут уничтожены
все цели.
России
отвечать
будет нечем
(если даже
некоторое
количество
вооружений
СЯС уцелеет,
их добьет
американская
ПРО. При этом
СЯС США
останутся в
неприкосновенности).
Л.
Ивашов: -
Сценарии
возможной (не
дай бог, конечно)
войны против
России многовариантны.
Начальный
этап войны
может носить
локальный
характер с
быстрым перерастанием
в
широкомасштабное
противостояние.
России будет
предъявлен
ультиматум,
например,
изменить
внутреннюю
политику
страны под
предлогом
нарушения
прав человека,
допустить
западные
компании к
источникам
сырья. В случае
отказа
России по
объектам на
ее территории
(РЛС, ПВО,
пункты
управления,
инфраструктура)
будут
нанесены
удары
крылатыми ракетами
в обычном
снаряжении и
авиацией. После
этого
ультиматум
ужесточится
вплоть до требования
ввести на
территорию
России «миротворческие»
войска НАТО.
В
случае
отказа
российского
руководства от
условий
ультиматума
будет
нанесен массированный
авиационно-ракетный
удар по группировкам
войск и сил
флота,
инфраструктуре,
военно-промышленным
объектам.
Войска НАТО
вторгнутся в
Белоруссию и
в западные
регионы
России. А
дальше можно
предположить
лишь два
сценария.
Первый: либо
Москва
примет
ультиматум (с
сохранением
лица), и
начнутся
переговоры
об отторжении
от России
Калининградской
области, части
Северного
Кавказа и
Прикаспия,
передаче
газонефтяного
комплекса
под транснациональный
контроль, а
ядерных сил -
под международно-натовское
наблюдение. И
второй сценарий:
Россия
предупреждает
США, что в случае
продолжения
агрессии
будет
нанесен ответный
удар с
применением
всех
имеющихся
ядерных
средств.
Война будет
остановлена.
Начнутся
переговоры
на условиях,
которые
трудно предсказать...
В.
Есин: - Я
твердо
убежден, что,
пока Россия
будет
обладать
потенциалом
полноценного
ядерного
сдерживания
США, войны не
будет. Но
если все же
между США и
РФ возникнет
война (а не
локальный
военный конфликт),
то ее итогом
станет
всемирный
апокалипсис.
А.
Владимиров: -
Какими бы ни
были
сценарии возможной
российско-американской
войны, итог
будет только
один - наша
полная
победа! Эта
война будет
безусловным
преступлением
против
человечества
и закончится
неминуемым
национальным
крахом Североамериканских
штатов.
Как
избежать
апокалипсиса?
А.
Шаравин: -
Надо не
влезать в
конфронтацию
с США (для нее
нет ни одной
рациональной
причины). А
еще -
заниматься
строительством
Российской
армии
реально, а не
виртуально.
Л.
Ивашов: -
Следует
восстанавливать
армию, военную
промышленность,
создавать
новые эффективные
средства
вооруженной
борьбы. А в
военной
доктрине
России четко
прописать
положение о
применении
ядерного
оружия в
ответ на
совершение
крупномасштабной
агрессии.
Нужно
сформировать
крепкую систему
союзников
России.
В.
Есин: - Надо
твердо
противостоять
амбициям США.
Опираясь,
разумеется,
на
соответствующую
экономическую
и военную
мощь. И
прежде всего
на
российские
ядерные силы.
И пока эти
силы будут
способны создавать
для США
адекватную
угрозу -
будет существовать
и гарантия
того, что
войны между
США и РФ не
случится.
А.
Владимиров: -
Избежать
войны Россия
может при
планомерном
и быстром
обеспечении
нового и
высшего
качества
военной мощи.
В том числе -
за счет
ускорения
разработки
оружия,
основанного
на новых
физических
принципах.
Кроме того,
нам нужно
радикально
улучшить
качество
высшего
командного
состава и
офицерского
корпуса
армии.
ВОПРОС
СОЮЗНИКУ
А что
скажут
белорусские
товарищи?
Валерий
ФРОЛОВ,
генерал-майор
в отставке, бывший
командир 28-го
армейского
корпуса Белорусской
армии:
- Я
убежден, что
Договор о
коллективной
безопасности
предполагает,
что
Белоруссия должна
участвовать
во всех
военных
мероприятиях
совместно с
Россией. Это
разумный
подход обеспечения
совместной
безопасности.
Правда,
этот же
Договор
носит
односторонний
характер. То
есть, если у
Белоруссии
проблемы,
россияне,
помогайте, а
если у
России, то мы
повоюем за
вас, но
только на
своей
территории.
Как бы будем
отсиживаться
в своем «кутке».
Я указывал
белорусскому
министру
обороны на
неправильность
такого
подхода. Но...
И все
же я уверен,
что в случае
войны белорусская
армия будет
воевать на
стороне России,
даже
несмотря на
газовые
конфликты и все
остальные
разногласия.
Другого
выхода у нас
не остается.
ВЗГЛЯД
ИЗ АМЕРИКИ
«К войне
надо
готовиться»...
Роберт
ГЕЙТС,
министр
обороны США:
- Надо
увеличить
численность
вооруженных
сил США для
того, чтобы они
были готовы к
масштабной
войне с потенциальными
противниками.
Помимо Ирана
и КНДР, к ним
относятся
Китай и
Россия... Нам
необходимы
все средства
ведения
войны...
Роберт
ДЖЕРВИС,
профессор
Колумбийского
университета,
cпециалист по
конфликтологии:
- Ныне
невозможна
крупномасштабная
война между
США и
Россией. Но я
не исключаю
резкого ужесточения
конкуренции
между
Россией и Америкой
за влияние в
Средней Азии
и на Кавказе
из-за нефте- и
газопроводов.
Еще вероятнее
борьба между
Москвой и
Вашингтоном
за контроль
над Украиной
и
Белоруссией.
Маловероятно
прямое
столкновение
между США и
Россией, если
только
Россия
готова
смириться с тем,
что не будут
восстановлены
границы Советского
Союза...
И ЧТО В
ИТОГЕ?
«Ядерная
зима» накроет
землю
Александр
БЕЛОУСОВ,
старший
научный
сотрудник
Института
экологических
проблем,
доктор
химических
наук:
«Ядерная
зима» -
неизбежный
итог такой
войны. Все
живое на
земле
погибнет.
Экологические
и
биологические
системы
планеты не
смогут
«выздороветь»
никогда. Даже
те районы земного
шара, которые
будут
находиться
далеко от эпицентров
ядерных
ударов,
получат
мощнейшие
удары в виде
ядерной пыли,
торнадо, морских
или
океанических
потопов.
Překlad a redakce: J. Messin K tisku připravil: PhDr.S.Svekos
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve
spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 220.
publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. V Praze
22. září 2007.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz ,
E-mail: Vydavatel@seznam.cz