Lužičtí Srbové - co o nich víme?
Úvod.
Je pozoruhodným zjevem naší současnosti, že zatímco na jedné straně se projevuje snaha o integraci národů a států do větších hospodářských a politických společenství, na druhé straně se probouzí vědomí národní identity u národů, o nichž dosud bylo široké veřejnosti známo jen málo a jež byly většinou považovány jen za etnické skupiny v rámci jiných národů. Těchto národních identit se projevilo jenom v samotné Evropě nemálo. Zmíním se namátkou třeba o Kataláncích, Galicijcích, Bascích, Bretoncích, Kymrech ve Walesu, Rétorománech, abych uvedl jen ty nejznámější. Ale některé z nich jsou sotva známy i jen podle jména, jako třeba Frízové, Kašubové, Laponci a v neposlední řadě i Lužičtí Srbové, národ sídlící ve východní části Německa. Při tom bych chtěl zdůraznit, že Lužičtí Srbové nepatří mezi národy, kteří si svoji identitu uvědomují teprve v poslední době, naopak, jsou si jí vědomi po mnohá staletí, avšak do všeobecného evropského povědomí vstoupili jen nepatrnou měrou, a to ne svou vinou, ale vlivem krajně nepříznivých podmínek, ve kterých se stále nalézali. Jsou zbytkem rozsáhlého slovanského osídlení Polabí a baltického pobřeží, mluví dosud slovanským jazykem a rozvinuli pozoruhodnou kulturu. V dnešní době o nich v naší zemi málokdo ví více, než že zná jejich jméno, a naše mladá a střední generace většinou ani to ne.
A přece tomu bylo v poměrně nedávné minulosti zcela jinak. Naše styky s Lužicí jsou velmi starého data. Již v 7. století byli Srbové součástí říše Sámovy, později v 9. století patřili k říši Velkomoravské a počínaje 11. stoletím byla aspoň část Lužice součástí přemyslovského státu, až konečně Karel IV. připojil celou Lužici k České koruně, kde setrvala až do roku 1635, kdy ji Habsburkové zašantročili Sasku za pomoc v třicetileté válce. Avšak tím styky Lužice s našimi zeměmi nezanikly. V r. 1706 koupili dva srbští kněží, bratři Šimonovi, v Praze jezuitský pozemek, na kterém vystavěli budovu semináře nazvaného Serbski seminar sw. Pětra, který odchoval několik srbských buditelských generací. Byl otevřen v r. 1728 a stal se střediskem srbských studentů teologie v Praze. Své působení skončil v r. 1922, kdy jej míšeňský biskup Christian Schreiber, tvrdý germanizátor, prodal za 800 000 Kč Zemi české, a tím znemožnil srbským teologům vzdělávat se v přátelském slovanském ovzduší.
V době obrozenecké se rozvinuly čilé styky našich buditelů s Lužickými Srby. Nejvýznamnější národní pracovníci jako J. Dobrovský, F. L. Čelakovský, J. Kollár, P. J. Šafařík, F. Palacký, K. J. Erben, V. Hanka a mnoho jiných se o Lužici velmi zajímali a měli tam četné přátele. V pozdější době udržovali styky s Lužicí V. Hálek, J. Neruda, Sv. Čech, T. G. Masaryk a hlavně A. Černý, J. Páta, L. Kuba, Vl. Zmeškal, A. Frinta, Zd. Boháč a celá plejáda dalších.
Lužičtí Srbové byli známi v naší široké veřejnosti a těšili se jejím sympatiím. Zejména tomu tak bylo v řadách Sokolstva, srbští cvičenci se účastnili našich všesokolských sletů v letech 1926 a 1932. O zájmu našeho obyvatelstva svědčí mohutné shromáždění konané dne 5. července 1933 na vrchu Mužský u Mnichova Hradiště na protest proti útisku Srbů v Německu. Tohoto shromáždění se zúčastnilo na 30 000 lidí. O tom všem se u nás v době totality nemluvilo.
Slovanské osídlení v Německu a boj proti německé expanzi
Za první historický doklad o slovanském osídlení východního Německa můžeme
pokládat zápis Vibia Sequestra ze 6. století n. l., kde ve svém spise De
fluminibus se zmiňuje o tom, že Labe odděluje Svévy od Cervetiů, přičemž
Cervetiové je zřejmě zkomolený název pro Srby, což potvrzuje i to, že historie
nezná v této době žádný německý kmen na východ od Labe.
Francký letopisec Fredegar se již výslovně zmiňuje o existenci srbského
knížectví na řece Sále v letech 622 - 631. V jeho době byla slovanským
obyvatelstvem osídlena část Německa na východ od řek Sály a Labe, kde Slované
sídlili v kompaktním území, přecházejícím místy na západ od této hranice (v
Lüneburské stepi jihovýchodně od Hamburku). Slovany byly osídleny rovněž
ostrovy v Baltickém moři Fehmarn, Rujana, Uznojem a Volin. Slovanské osady však
sahaly i daleko na západ od této hranice, ale zde byla již jejich sídla
roztroušena mezi osadami německými a pod cizí vládou.
Tyto Slovany můžeme v podstatě rozdělit na dvě velké skupiny: severní, neboli vlastní polabsko-baltickou, a jižní, srbskou. Hranice mezi nimi probíhala povšechně podle rovnoběžky, směřující od ústí Sály do Labe až k ústí Nisy do Odry.
Severní Slované vytvořili během doby tři veliké kmenové svazy: na západě obodritský, ve středu lutický, neboli veletský, na východě pomořanský. Tyto kmeny se dostávají brzy do styku s expanzí říše francké, později německé. V krutých a nelítostných bojích, vedených se střídavým štěstím téměř 4OO let, konečně podléhají ve 12. století německé přesile. Jejich země byla neustálými válkami zpustošena, obyvatelstvo decimováno, takže vítězní němečtí dobyvatelé začínají do ní povolávat osadníky ze západních končin Německa, kterým poskytují výhodnější ekonomické podmínky než porobeným Slovanům; tito jsou stále více potlačováni a podléhají rychle germanizaci. První se poněmčila slovanská šlechta, ji následoval ostatní lid, takže zhruba po dvou stoletích byla celá země zgermanizována. Nepatrné zbytky se udržely jen v odlehlých a nepřístupných končinách.
Nejdéle se uchoval slovanský jazyk v území kmene Dřevanů v Lüneburské stepi. Tam se slovansky mluvilo ještě v 18. století a poslední obyvatel, který ještě uměl slovanský Otčenáš, sedlák Vtarac, zemřel r. 1798 ve vsi Kremlině. Avšak slovanské povědomí se v lidu udrželo a ještě při sčítání lidu r. 1890 se asi 500 obyvatel přihlásilo jako Wenden, což je německé označení pro Slovany. Slovansky ovšem z nich nemluvil již nikdo. Vědomí slovanského původu a některé lidové obyčeje a pozůstatky slovanských slov v řeči se dochovaly do dnešního dne.
Jaroslav Teplý, Česko-lužický věstník, č. 5 – 6/1997