L I S T Y č. 59

Landeszeitung č.23, ročník 8 ze 7. listopadu 2006

Kongres německé menšiny v Osijeku

Osijek. Ve dnech od 21. – 24. září se konal v Osijeku kongres německé menšiny východní, střední a jižní Evropy pod názvem „Co nám přinesla EU?“. K těžištím kongresu patřila výměna zkušeností s jinými organizacemi německé menšiny v zemích Evropské unie. Účastníky byli zástupci německé menšiny z České republiky, Polska, Maďarska, Slovenska a Slovinska. Ze zemí, které se o vstup do EU teprve ucházejí se účastnilo Chorvatsko, Rumunsko, Srbsko a Ukrajina. Sympozium bylo organizováno německém landsmanšaftem v Rakousku ve spolupráci s landsmanšaftem dunajských Švábů v Chorvatsku.

Během kongresu se referovalo o životě, činnosti a problémech německé menšiny v Evropě. Jednotlivé příspěvky jasně ukázaly, jak rozdílná je pozice menšin. Zatímco příslušníci německé menšiny v Maďarsku se dívají na EU spíše kriticky, byli zástupci z České republiky a Polska optimističtí. O špatné situaci informovali zástupci Němců ze Slovinska. V této zemi nejsou Němci až dodnes uznáni za národnostní menšinu a nedostávají tudíž žádnou podporu pro svou činnost. Po diskuzích se uskutečnila exkurze v městě. Účastníci navštívili hřbitov ve Valpovu, kde Nicola Mark a Rudolf Reimann vyprávěli o osudech dunajských Švábů v táboře Walpach v letech 1945-46. V této době zde přišlo o život asi dva tisíce lidí, kteří pak byli pohřbeni v jednoduchých hrobech.

Na závěr se konalo posezení u kulatého stolu se zástupci médií. Na zpáteční cestě navštívili účastníci Vukovar, město, které před čtrnácti lety obzvlášť trpělo pod srbským agresorem („Soustavné vraždění srbských obyvatel v širším Vukovaru začalo v červenci 1991… Zavraždění byli shazováni do Dunaje. Existují seznamy zločinců…kteří se zúčastnili bezuzdného vraždění kolem 4 000 Srbů… Popravy se konaly na břehu Dunaje, na polích, lidé byli podřezáváni jako za „starých ustašovských časů 1941-45.“ Prof. Dr. Rajko Doleček,DrSc., Bitva o Vukovar, část II, str. 6, vydalo KSH ve spolupráci s KČP, únor 2006. Ještě si připomeňme:“ 7. SS divize „Prinz Eugen“, sestavená z ´Volksdeutcherů, příslušníků německé menšiny v Jugoslávii, se ´proslavila´ trestnými expedicemi, zabíjením civilů a ničením měst i vesnic po Jugoslávii, v jejich převážně Srby obývaných částech… .“ Tamtéž str.1-red.) Přestože mnoho domů ve městě bylo nově vystavěno, jsou všude nápadné hluboké jizvy. Na místním hřbitově je mnoho hrobů, ve kterých odpočívají celé rodiny a obzvlášť nespočet mladých lidí. I. Kuncová

Kníže navštívil dřívější rodinný majetek

Louny. Kníže a senátor Karel Schwarzenberg navštívil v polovině října Louny a prohlídl si při této příležitosti místní pivovar, který dříve patřil jeho předkům. U vchodu pivovaru ho uvítal ředitel Daniel Urban a historik pivovaru Petr Žižkovský. Schwarzenberg řekl před zástupci tisku, že nenavštěvuje svůj bývalý majetek často a obdivoval, jak dobře jsou jednotlivé budovy pivovaru udržovány. Ředitel pivovaru provedl pana senátora celým zařízením, aby mu ukázal, jak se lounské pivo vyrábí. Při společném obědě diskutovali o historii pivovaru.

Pivovar založil roku 1892 Adolf Josef Schwarzenberg. Byl to jeden ze třinácti pivovarů, které tato šlechtická rodina vlastnila. V době první republiky zaujímal lounský pivovar 13. místo z 320 pivovarů v tehdejším Československu. „Strýc Adolf se postavil proti tomu Adolfovi s knírem a proto musel do exilu. Jeho vlastnictví pak bylo konfiskováno Němci. Po válce byl vydán speciální zákon Lex Schwarzenberg, kterým byl náš celý majetek vyvlastněn“, řekl kníže při své návštěvě. ( Zákon č. 61 z 10. prosince 1918 zrušil v Československé republice všechny šlechtické tituly. Redakce buď o tom ještě neví, nebo si libuje v nostalgickém vzpomínání na staré „dobré časy“ – red.) In

Polský premiér Kaczynski na návštěvě v Berlíně

Berlín. První návštěva polského premiéra Jaroslava Kaczynského 30. října v Německu byla provázena ostrou kritikou německých politiků, kteří projevili tímto svůj nesouhlas s varšavskou zahraniční politikou. Ke kritikům patřil například zástupce prezidenta spolkového sněmu Wolfgang Thierse (SPD), který nedávno mluvil o tom, že jsou různé neshody polskou stranou přímo organizovány, popřípadě přeháněny. Řekl také, že nabyl dojmu, že se polský tón v posledních dvou až třech letech změnil. Také zástupce předsedy německo-polské parlamentární skupiny Georg Schirmbeck (CDU) kritizoval důrazně vládu ve Varšavě. Výroky polského premiéra a jeho bratra Lecha, polského prezidenta, živí pochybnosti o spolehlivosti této sousedské země. Doslova řekl : „ Jestliže bratři Kaczynski chtějí politicky přežít, nesmějí se uchylovat k vnitropolitickému populismu, nýbrž musí také někdy dosáhnout úspěchů v Evropě a tyto pak svým občanům doma prezentovat“. Angela Merkel přijala Kaczynského s vojenskými poctami a snažila se zmírnit iritace poslední doby.

Kaczynski v rozhovoru s Bild-Zeitung popřel, že by se za jeho působení ve vládě polsko-německé vztahy zhoršily. Požaduje ale na spolkové vládě jasnými slovy dohodu, která vylučuje žaloby Němců na vrácení pozemků v Polsku.

Německo-polské vztahy byly v poslední době zatíženy spory o vyhnání Němců po druhé světové válce a dohady o plánech polských politiků omezit práva německé menšiny v zemi. (Jsou to opět tzv. vyhnanecké německé organizace, které již dlouhodobě neúnosně zatěžují svými požadavky polsko-německé vztahy. Německá vláda tyto organizace podporuje, a to nejen finančně. Němečtí politici by měli především sami změnit k Polsku své vztahy a pak teprve, jak to obvykle dělají i naší republice, udílet své rady. Nikdo je o ně neprosí, naopak, jsou nežádoucí a kontraproduktivní.-red.) Lz

Zklamání z humanitárního gesta

Praha. Vládní zpráva pro národnostní menšiny 2005 se v jednom bodě zabývá aktuálními problémy jednotlivých národnostních menšin. Zmíněny jsou především dva. Otázka humanitárního gesta a vydávání novin.

Německá menšina vedla již dlouho rozhovory o zmírnění příkoří a morální rehabilitaci občanů německé národnosti. V minulém roce uvítala omluvu premiéra Paroubka týkající se sudetoněmeckých sociálních demokratů a antifašistů. Zároveň ale očekávala zvrat v jednání o humanitárním gestu vůči v České republice žijící německé menšině, která měla být v roce 2005 ukončena. JUDr. Němec se však nechal slyšet, že omluvou premiéra Paroubka je toto téma ukončeno. Tím zklamal obzvlášť zástupce starší a staré generace. Příslušníci německé menšiny se cítí tváří v tvář tomuto vývoji občany druhé třídy. ( Češi, kteří po násilném připojení českého pohraničí k nacistickému Německu, zůstali z nějakých důvodů ve svých domovech, byli téměř bezprávnými. Byli podrobeni každodenní perzekuci. Češi vyhnaní v r. 1938 ze svých domovů z pohraničí, na čemž měli značný podíl příhraniční Němci, dosud nedostali žádné odškodnění a také ani omluvy. Jak se asi cítí naši vyhnaní? Zajímá to Zemské shromáždění Němců …? Snad napomohou k odstranění této nespravedlnosti.-red.)

Druhým problémem je snížení finanční podpory pro vydávání printmédií menšiny. Vydávání novin je velice náročná úloha. Vzhledem k nedostatečnému vzdělání v mateřském jazyce jsou překlady a korektury nutné. Požadavek 30% vlastního podílu na schválené podpoře 1 778 000 Kč pro Landeszeitung je velice vysoký a těžce dosažitelný. Zemský sněm a jeho svazy v regionech se zasazují ze všech sil o zachování našich novin a o zlepšení činnosti svazů. (České vlastenecké organizace nejen na svůj tisk, nýbrž i na další činnost nedostávají od vlastního státu finanční podporu. Prager Landeszeutung publikoval řadu protičeských článků. Proto vítáme, že již nevychází..–red.) In

Na pokračování : Násilí na Němcích, část šestá - Týrání v Masarykových kasárnách v Opavě

Opava. Němci z Opavy a okolí byli od května 1945 shromažďováni především ve sběrném táboře v Masarykových kasárnách a na internačních místech v Kylešovicích a Kateřinkách. V červnu 1945 se tam nacházelo 3 850 Němců (mezi nimi 1 900 žen), kteří byli hlídáni asi stovkou vojáků. Velitel tábora, komisař Karel Harazim, žádal otevřeně Opavany k „očistě města od Němců“. Tomuto postoji odpovídaly i životní podmínky Němců v  táborech. Byly nesnesitelné. Docházelo k početným násilným excesům ze strany vojáků, kteří byli Harazimem nařízeny. Archivní prameny mluví a poskytují důkazy o šestnácti zavražděných již v prvních dnech existence tábora. Podle očitých svědků bylo zavražděných mnohem více. V srpnu byl tábor natolik plný, že nemohl přijímat další vyhnané. Byl proto rozšířen o domy na Náměstí Svatopluka Čecha. Do konce listopadu 1945 zemřelo v opavských táborech na padesát lidí, většina z nich byla pravděpodobně utýrána. Dalších deset německých mužů bylo „zastřeleno na útěku“. Nezjistitelný je počet těch osob, které spáchaly sebevraždu. Všechny oběti byly zahrabány na pozemku Masarykových kasáren. Hned vedle, v opavském vězení, se konaly brutální výslechy Němců. Také v táborech Vítkov a Odry internovala armáda asi tisíc Němců. V táboře Vítkov uplatňoval jeho velitel Leo Frýdhaber obzvlášť brutální metody násilí. Byl proto během několika málo dní odvolán.

Na základě nařízení opavského národního výboru z července 1945 prováděli vojáci s policií a několika německými antifašisty domovní prohlídky. Při tom sestavovali seznamy osob, které měly být „pod nátlakem přesídleny“. Již 13. července opustilo asi 2 500 Němců město a odjeli vlakem do Děčína a pak dál směrem Sasko. Ve stejné době bylo posláno asi tisíc mužů a žen na nucené práce. Stovky Němců přišly na nucené práce do Ostravy. Situací v táborech na Opavsku se zabývala v roce 1946 kriminální policie. Proti dvěma mužům bylo zahájeno trestní řízení. Harazim, který pro své násilí přišel již v srpnu 1945 o místo velitele tábora, vyšetřován nebyl. Z násilností byl obviněn i holič Stanislav Ripper. Šetření probíhala v naprosté tajnosti. Výsledkem bylo konstatování, že žádná ze žalovaných osob není vinna. K násilnostem prý došlo na základě zákona 115/1946 a proto je jim odpuštěno. ( Nikdy k násilnostem nedošlo na základě zákona. Tato formulace je zřejmě zavádějící. Uvedené údaje nenavazují na minulost. Ještě v březnu a dubnu a počátkem května 1945 nacisté vraždili po tisících naše lidi. Již články tohoto druhu by měly být důvodem omezení státního příspěvku na německý tisk.-red.)

Landeszeitung č. 24, ročník 8 z 21.11.2006

Lenka Reinerová obdržela kříž za zásluhy

Německy píšící autorku Lenku Renerovou vyznamenal německý spolkový prezident Horst Köhler Velkým křížem za zásluhy.

Praha/Berlín. Paní Reinerová byla tímto řádem Spolkové republiky Německo oceněna za své celoživotní dílo jako „velká dáma“ německy psané literatury v Čechách. Spisovatelka se narodila v roce 1916 v jedné pražské židovské rodině. Za své povolání si zvolila žurnalistiku. Během druhé světové války musela svou zemi kvůli židovskému původu opustit. Po svém návratu do vlasti v padesátých letech byla v souvislosti s politickými procesy uvězněna. V letech šedesátých pracovala jako šéfredaktorka časopisu „V srdci Evropy“. Od roku 1968 nesměla publikovat. Začátkem let osmdesátých si vytvořila nejprve v Německu a pak i v Čechách stálý čtenářský okruh. Ve své asi nejpopulárnější knize „Das Traumcafé einer Pragerin“ vzpomíná na známé osobnosti, se kterými se v Praze stýkala – Franz Kafka, Max Brod, Egon Erwin Kisch, Jaroslav Hašek nebo Norbert Frýd.

„Píši v takzvané pražské němčině. Není to žádný dialekt, je to jen takové jazykové stínování, ve kterém se opět zrcadlí atmosféra Prahy“ říká autorka, která je často označována za poslední německy píšící autorku z Prahy. Za své dílo byla tato „Grande Dame“ česko-německo-židovské literatury vyznamenána mnoha renomovanými cenami. V roce 2002 Goetheho medailí a v roce 2003 jí bylo propůjčeno čestné občanství města Prahy. In

Na pokračování: Násilí na Němcích, část sedmá – Bruntál

V oblasti Bruntálu se po druhé světové válce prosazovala československá státní moc velice pomalu. Souviselo to s vysokým podílem německého obyvatelstva v kraji. V prvních poválečných dnech se městská správa skládala jen ze skupinky německých antifašistů a z několika málo Čechů. Bylo mezi nimi i pár partyzánů. Teprve koncem roku 1945 zde byl vytvořen národní výbor. V této době přišlo do města a jeho okolí několik vojenských jednotek včetně Rudé armády. V první fázi byly zabaveny veškeré cennosti Němců, které pak byly odevzdány na velitelském štábu v Olomouci. Zároveň s těmito skupinami se na Bruntálsku objevili členové revoluční gardy z Opavy, kteří se zde chtěli pouze obohatit. Vyřešením německé otázky v kraji byl pověřen major Šrámek, který hned nařídil různé razie, při kterých často docházelo k násilnostem. K obzvlášť brutálním činům došlo v obcích Vrbno a Karlovice. V oblasti Jeseníků se postarala o rozruch Rudá armáda. Vojáci odehnali dobytek ze stájí a ukradli cennosti. Archivní materiály svědčí i o znásilňování žen.

Aktivní němečtí fašisté byli vyslýcháni v bruntálském zámku, kde byli i vězněni. V zámku měla své sídlo i vojenská jednotka Rudá Morava. Později bylo v zámecké zahradě exhumováno šest těl pravděpodobně zavražděných obětí. Neznámý je počet Němců, kteří byli v prostorách zámku oběšeni. V okolí Bruntálu se v srpnu 1945 nacházelo šest táborů s 1320 Němci. Partyzáni a vojenské jednotky se od samého počátku netajili tím, že se pokládají za povolané rozhodnout o dalším osudu Němců. V archivech města Opavy se nachází několik stížností ze strany národního výboru, které kritizují násilné chování vojenských jednotek.

Historik Tomáš Staněk detailně popisuje ve své rozsáhlé publikaci situaci ve sběrném táboře u městského pivovaru v Bruntále. V červnu 1945 tam došlo k inscenovanému povstání, které se pak stalo záminkou pro další násilné činy na Němcích. Vedení tábora tvrdilo, že skupina Němců pod vedením radiomechanika Bedřicha Fochlera způsobila explozi. Několik osob bylo po tom hned zastřeleno nebo oběšeno. V jiné zprávě ovšem stojí, že Němci v tomto táboře byli klidní a vystrašení a že se nikdy nepokusili o odpor. Inscenované povstání stálo život minimálně padesáti lidí. Tato událost pak pravděpodobně i urychlila přípravy organizovaného vysídlení. 12. a 13. července 1945 odjely z oblasti dva vlaky asi s 3 700 osobami. Dalších asi šest set Němců následovalo za týden. V následujících měsících museli i další Němci opustit svou vlast. Násilné činy v oblasti Bruntálu prakticky vyšetřovány ani nebyly. Výjimku tvořilo vyšetřování týrání dr. Josefa Czecha, který 2. října v opavském vězení zemřel. (Přítomnost vždy bývá spojena s minulostí. To články uvedeného typu nechtějí připustit. Jednostranně líčí události vždy až od května 1945. Tenmto pohled deformuje realitu a má daleko od pravdy. Přečtěte si, prosím, publikaci Poslední rok v československém Bruntále, jejímž autorem je JUDr. Jan Brothánek. V ní se dozvíte o sadistickém řádění nejen ordnerů, ale i znacizovaných Němců. O pronásledování a vraždění Čechů ještě v ČSR. Vydali jsme ji v únoru 2006. –red.) In

Landeszeitung č. 25, ročník 8, z 5. 12. 2006

Hádky svazů vyhnaných o počet obětí

Historik a spolupracovník berlínského centra pro výzkum antisemitismu, Ingo Haar, považuje počet obětí, které jsou udávány svazy vyhnaných za přehnané. Udávaný počet asi dvou miliónů vyhnaných pochází z let padesátých a podle aktuálního výzkumu neodpovídá skutečnosti.

Berlín. „Není mi jasné, jak by se dal ještě dnes z tohoto vytlouct politický kapitál“ řekl Ingo Haar. „Tento údaj je špatný a kdo ho v oblasti zahraniční politiky použije, pokouší se o vytvoření situace, za které se může prezentovat za oběť“.

Počet dva milióny obětí byl výsledkem studií z let padesátých. Tehdejší spolková vláda zadala z politických důvodů studie, na základě kterých měl vyjít najevo co největší počet vyhnaných a mrtvých. Tyto počty byly později revidovány. V této době odhalil výzkum nové skutečnosti. Podle těchto se udává počet asi 500 000 obětí, z toho asi 100 000 sudetských Němců. Německo-česká komise historiků vychází od konce osmdesátých let dokonce z celkového počtu 15-16 000 mrtvých sudetských Němců. Již tehdy tyto komise žádaly, aby počty obětí udávané z let padesátých nebyly používány při politických debatách. Erika Steinbach, předsedkyně Svazu vyhnaných, se hájí tím, že počet asi dvou miliónů vyhnaných je oficiální údaj Spolkové republiky Německo, který byl velice pozorně propočítán. Podle jejího mínění je tento počet ještě příliš nízký. dlf

Plakáty z třicátých let uctívají práci antifašistů

Ústí nad Labem. 5. listopadu se v Ústí nad Labem objevily plakáty z třicátých let. Jsou to dotisky originálů demokratických sudetoněmeckých stran v předválečném Československu. Sloužily původně v oblasti severních Čech k boji proti národním socialistům (nacistům-red.) v době, kdy byl ještě v demokratickém státu politickými prostředky veden.

Čeští, slovenští a němečtí antifašisté byli brzy poté totalitním režimem německé říše přemoženi. Utvořili první velkou skupinu československých občanů, kteří byli nacisty pronásledováni a vražděni. Organizátor této plakátové akce ústeckého Collegium Bohemikum chce upozornit na skutečnost, že Československo těmto antifašistům přivodilo mnoho žalu a že se dočkali ze strany vlasti pouze nevděku. Plakáty byly vyvěšeny u příležitosti konference „I oni byli proti“. Plakáty jsou majetkem Národního archivu České republiky a svědčí o atmosféře doby a politického boje. Jedná se o jedinečnou sbírku. Motivy plakátů byly vydány i jako pohlednice, které byly zdarma rozdávány. Iz .

I oni byli proti Hitlerovi

V Ústí nad Labem byly představeny autobiografie německých antifašistů, které byly součástí dokumentárního projektu o odboji v Československu.

Ústí nad Labem. Účastníci z České republiky, Německa a jiných východoevropských zemích přijeli 13. listopadu do města ke třídenní konferenci pod titulem „I oni byli proti“. Jednalo se o výzkumný projekt k dokumentaci osudů aktivních sudetoněmeckých antifašistů. Zasedání muzea v Ústí a Institutu pro soudobé dějiny v Praze se konalo pod záštitou bývalého premiéra Jiřího Paroubka, který byl i iniciátorem tohoto gesta vlády a omluvy na adresu německých antifašistů a ministra pro oblastní rozvoj Petra Gandaloviče (ODS).

Vedoucí Institutu pro soudobé dějiny, pan Oldřich Tůma, pozdravil večer 13.11. na stovku hostů. „Uctění obětavé činnosti německých antifašistů je úkolem celé české společnosti“, řekl tento historik. Tůma chválil i politiky, kterým osudy antifašistů německé národnosti, většinou sociálních demokratů, křesťanských demokratů, komunistů a židů , nejsou lhostejné. „Politika posledních sedmnácti let se nikdy nemíchala do interpretace nejnovějších dějin. To platí i pro sudetoněmecké problémy“, řekl Tůma. Předseda ČSSD Paroubek označil soudobé vztahy mezi Čechy a Němci za velice dobré. Sudetoněmecký odboj proti Hitlerovi byl po mnoho let tabu, ale již zmíněným gestem vlády přesvědčil prý snad všechny, že Češi mají zájem o přezkoumání osudů těchto bez kompromisu pronásledovaných občanů. Paroubek vzpomněl i dobré spolupráce německých a českých sociálních demokratů v době první republiky. Bylo prý dobrým zvykem, že předseda německých sociálních demokratů Ludwig Czech přicházel k poradám českých sociálních demokratů, aby zde v češtině referoval o svých názorech. Stejně pak informoval český předseda Rudolf Beran v němčině své německé kolegy o politice jeho strany. Na závěr připomněl, že příslušníci obou stran společně demonstrovali dne 5. června 1938 proti agresivní politice Henleina. Ministr Gandalovič vyslovil názor, že Češi neměli často dost odvahy zasadit se za své německé spoluobčany. S krátkým referátem vystoupil i pan Walter Tschapek. Promluvil krátce o své těžké životní pouti v sudetoněmeckém pohraničí a později ve Velké Británii. Dnes v Lipsku žijící Tschapek se distancoval od politiky sudetoněmeckých organizací. „Chci zde zdůraznit, že paní Steinbachová a její centrum proti zapuzení nemá s antifašistickou tradicí nic společného“ poznamenal muž, který s 1 300 sudetoněmeckými antifašisty bojoval v exilové armádě proti Hitlerovi. S postavením antifašistů v sudetských oblastech v době protektorátu se zabýval i docent Zdeněk Radvanovský . Historik Institutu pro mezinárodní vztahy Václav Kural představil pak obsah výstavy „Němci a Češi – společně proti Hitlerovi“. Konference skončila pódiovou diskusí se sudetoněmeckými antifašisty. In

Na pokračování : Násilí na Němcích, část osmá – Rovesko pod Troskami

K masakru na několika stovkách Němců došlo v městečku Rovensko pod Troskami na severu země uprostřed Českého ráje. Život v malebné krajině pod ruinami hradu Trosky probíhal víceméně klidně a to až do 10. května 1945, kdy do města přišlo 365 Němců. Byli prohledáni a zatčeni. Údajně mělo být ve skupině asi padesát příslušníků wehrmachtu. Podle svědků se ale spíše jednalo o dělníky a utečence před Rudou armádou. Na silnici před místní školou došlo pak k události, která nebyla dodnes vysvětlena. Při odzbrojování skupiny Němců příslušníky československé armády a revoluční gardy se pokusil údajně jeden ze zatčených Němců o útěk a přitom zranil jednoho vojáka. Reakce na to byla jednoznačná: všichni měli být zastřeleni. Předseda národního výboru a několik vojáků chtěli tomuto masovému vraždění zabránit, ale narazili na odpor komisařů vojenských jednotek. Obyvatelům Rovenska se v několika okamžicích naskytl hrůzný obraz. Všech 365 Němců, mezi nimi nejméně osm žen, bylo zastřeleno. Mrtvoly byly odtransportovány na pole za školou, kde byly zahrabány do společného hrobu. Pak očistili vojáci stříkačkou krev z ulice. Vůdci vojenských jednotek sdělili později svým nadřízeným, že několik Němců bylo zastřeleno. Jestli jich bylo více nebo méně nehraje v tváří tvář skutečnostem, co dělali Němci za války žádnou roli, tak bylo uvedeno do protokolu. Tento čin by pravděpodobně nebyl nikdy vyšetřován, kdyby Červený kříž v roce 1948 nepátral prostřednictvím československých úřadů po pohřešovaných osobách. Ministerstvo obrany v této souvislosti oznámilo, že v Rovensku byli zastřeleni pouze váleční zajatci, mezi nimiž byli příslušníci jednotek SS. Zároveň bylo sděleno, že exhumace mrtvol nepřichází v úvahu. Na počátku let padesátých korigovalo ministerstvo pod tlakem Červeného kříže svou předchozí zprávu a konkretizovalo, že mezi zastřelenými byli i civilisté. Ohledně průběhu masakru jsou dodnes pochybnosti. Podle některých českých očitých svědků měli partyzáni nahnat Němce do města, podle jiných se měli i obyvatelé města na vraždění Němců podílet. Nejasná je i příčina, která k masakru vedla. V roce 1951 byla plánována  exhumace těl, ale nakonec k ní nedošlo.

Podle výpovědí německých svědků došlo v oblasti Turnova vedle této masové exekuce k dalším násilným činům, které stály životy asi padesáti Němců. V samotném Turnově bylo údajně 24. června 1945 zastřeleno minimálně čtrnáct Němců. In

Habartov hledá partnerskou obci

Cheb. Česká obec Habartov hledá obec v bavorské hraniční oblasti, která by měla zájem na vybudování partnerství. Dřívější hornická obec leží v blízkosti města Sokolov v karlovarské oblasti a má asi 5 500 obyvatel. V obci žije mnoho německy mluvících občanů. Iz

Landeszeitung č. 26, ročník 8, z 19. 12. 2006

Německé oběti války budou možná pochovány v Hlučíně

Kassel / Hlučín. Německý svaz pro péči o hroby obětí války uvažuje o zřízení hřbitova v Hlučíně, na kterém by byly pochovány německé oběti 2. světové války. Byl by to již jedenáctý čistě německý hřbitov v České republice. Na tomto hřbitově by měly najít svůj poslední klid pozůstatky asi 4 300 německých obětí války, které dosud z různých důvodů nemohly být pohřbeny a jsou dodnes uloženy v budově  jednoho vojenského areálu u Příbrami. Toto je výsledek jednání mezi zástupci výše zmíněného svazu a hlučínským starostou Davidem Manasem. Hřbitov bude zřízen na okraji města a bude hraničit s novým městským hřbitovem. Část pozemku je majetkem českého státu, další části jsou soukromým vlastnictvím. Počítá se s tím, že převod pozemku bude trvat asi šest měsíců. Iz

Vyhnání, přesídlení, znovuosídlení

České země zažily po 2. světové válce největší přesídlování obyvatelstva v celé své historii. Přes tři milióny Němců byly vyhnány, popř. vysídleny (nebo uteklo před zaslouženými tresty-red.). Většina z nich žila v pohraničních oblastech země. Nejméně 1,7 miliónů Čechů, Slováků a jiných etnických skupin přišlo paralelně do těchto oblastí jako „novoosídlenci“. Zatímco Němci museli na přímý nebo nepřímý nátlak své domovy v pohraničí opustit, přicházeli jejich noví obyvatelé dobrovolně. Vyhnání a nové osídlování probíhalo paralelně, bylo spolu nerozdělně spojeno a částečně i stejnými institucemi organizováno. Dá se dokonce tvrdit, že převážná většina nových obyvatel se v pohraničních oblastech usídlila dříve, něž bylo s vysídlováním Němců započato. Koncem roku 1945 se v pohraničních oblastech Československa nacházelo kolem jednoho miliónu nově příchozích, ale z oblasti bylo vyhnáno odhadem teprve 700 tisíc německých obyvatel.

Veškerý majetek Němců byl po válce konfiskován. Do sedláckých dvorců, továren, řemeslnických dílen, hospod, domů nebo bytů byli dosazeni tzv. národní správci, kteří doufali, že se jim tyto majetky dostanou dřív nebo později do rukou. Právě tato naděje na vylepšení dosavadního pracovního a sociálního postavení byla pro Čechy největší motivací k odchodu z jejich dosavadních bydlišť do pohraničí. Jen z Prahy přišlo 92 tisíc a ze Slovenska kolem 200 tisíc lidí. Zároveň osídlilo oblast dalších 200 tisíc Čechů a Slováků, kteří přišli ze zahraničí, neboť jejich předkové zemi opustili. Tento pohyb obyvatelstva změnil během několika málo let nejen etnickou, ale i sociální, politickou, ekonomickou a náboženskou strukturu v těchto oblastech. Na území, kde Němci před válkou tvořili většinu obyvatelstva jako např. v západních Čechách, byly tyto změny obzvlášť markantní. Po ukončení přesídlování bylo obyvatelstvo pohraničí z 95 % české. Pouhých 180 tisíc Němců z různých důvodů odsunuto nebylo. Protože noví obyvatelé nemohli co do počtu vyhnané Němce nahradit, zanikaly větší i menší podniky, v průběhu let zmizely i stovky celých vesnic. Tento proces byl posílen dále v letech padesátých, kdy byla na hranici ke Spolkové republice Německo a Rakousku vytvořena zakázaná zóna. V roce 1952 žily v bývalých sudetských zemích (přesně řečeno: v českém pohraničí-red.) pouhé dvě třetiny z předválečného počtu obyvatel, kterého nebylo ostatně ani dodnes dosaženo. Andrea Wiedemann

Překlad a redakce: prof. J. Rychlý Připravil: dr. O. Tuleškov

………………………………………………………………………………………………………….

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a OR KČP v Praze 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, leden 2007, webová str.:www.ksl.wz.cz E-mail :Vydavatel@seznam.cz