L I S T Y  č. 48

 

Prager Volkszeitung  č. 47 – 48  z  24. 11. 2005

 

Dlouhá cesta do nové vlasti

Rok 1945. Rok války a vyhnání. Válka skončila a mír je strašný. Zapuzení, vyhnání. Postavy v nekonečně dlouhých kolonách z východu na západ. Armáda ztracených a zatracených. Navždy a na věky ze staré vlasti, z jejich milované sudetské země, „odsunuti“. 

 

Mladí nebo staří, všichni se vlečou přes hřebeny Krušných hor, přes vrcholy Lužických hor, kulhají podél toku řeky Labe. Tlačí před sebou kočárky, táhnou za sebou káry, jsou ověšeni několika málo uzlíky se svými osobními věcmi. K těmto apokalyptickým obrazům patří i nákladní vlaky, které jedou opuštěnou a zničenou krajinou. Nikdo se nesměje a nikdo nemává. Veselí a  radost zemřely. Přes noc zestárlé ženy a muži sedí nebo leží na zbytcích staré slámy. Skrz pootevřené dveře vagónů jsou vidět jen neuvěřitelně smutné oči dětí. Tato utrápená stvoření byla oloupena o  dětství, bezpečí o ochranu. Nad tím vším se vznáší strašidlo : hlad. Krajíc chleba a pár doušků vody se staly nedostižnou cenností. Kdo má chleba a vodu, je králem. V té valící se márnici je ale mnohem více žebráků než králů. Každou hodinu někdo zemře. Pana Bože, opustil jsi své ovečky? Jestliže pro nás není východiska, vezmi si nás k sobě. Náš osud leží v tvých rukách. Je zde mladá a přece již stará matka se svým polorozpadlým kočárkem. Tlačí ho ze všech sil, běží, jen pryč odsud. Matka si ani nevšimla, že v kočárku, který tlačí přes ty zaprášené cesty, leží již mrtvé dítě. Úplně vyčerpaná žena zůstane po chvilce stát a plna starostí se sklání nad kojencem. Dítě zemřelo hladem a žízní. V naprosté panice nechává matka stát kočárek s dítětem uprostřed cesty a běží za kolonou. Cesta pokračuje přes lesní paseku, kde ještě nedávno byl život. Stihači zde způsobili masakr. Jejich smrtonosný náklad roztrhal lidi, zvířata a vozy. Zbily zde jen mrtvoly, mršiny a zničený majetek. Sedm osob, z toho pět dětí ve věku dva až deset let, leželo v trávě blízko rybníka.

Hladoví a vyčerpaní lidé se vlečou dál. Jsou pokousáni od vší a blech, na sobě pár hadrů, jejich žaludky kručí a jejich vředy bolí.

Jsem nejstarší dítě v „trupě“. Mým úkolem je táhnou starý vůz s několika zavazadly, která byla naším jediným majetkem. Tento vehikl vyměnila matka za několik balíčků „zachráněných“ cigaret, které otec přinesl během jedné své dovolené z Ruska. Jak často jsme byli v posledních dnech přepadeni vojáky Rudé armády, kteří nám ukradli i těch pár maličkostí, které nám zbyly. Po cestě jsem se snažil zchladit si nohy v potůčcích, neboť moje sandály se již dávno rozpadly. Dvacetikilometrové pochody denně jsou běžné. Málo odpočinku, nedostatek spánku, hadry ovinuté nohy. Jen slunce to s námi myslí dobře. Sluneční paprsky nás zahřívají a nechají nás na chvíli zapomenout naší bídu, smutek a bolest. Má osmiletá sestra říká : „Tady je to skoro jako u nás doma, jen lesy a zvětralé rozhledny na vrcholcích hor zde chybí“. Po cestě se živíme šťovíky, které žvýkáme jako dobytek. Před spánkem zpíváme naší píseň na dobrou noc – „Žádná hezká země v této době“. Zpívají všichni a já v polospánku slyším ještě matčinu modlitbu, která ukončí další náš den. Kolik dní ještě uběhne, než budeme mít konečně střechu nad hlavou, dostatek jídla, novou vlast? Než se k nám vrátí mír, klid a láska. Zbyteček naděje zbývá. Pane, dej nám znamení. Zítra jdeme dál                                                           Werner Pflughaupt

                                                                                                                  

 

Vina zlehčování

Zapuzení jako politický prostředek se táhne jako červená nit historií lidstva

Rok 2005 nebyl jako žádný jiný předešlý rok. Byl to rok, který nabízel mnoho příležitostí k zamyšlení a ke vzpomínce. Před šedesáti lety skončila 2. světová válka se všemi svými hrůzami. S milióny mrtvých, zničenými městy a vypálenou zemí. Skončil Holocaust. Skončila německá okupace mnoha evropských zemí. Skončila nacionálně-socialistická nadvláda, která znásilnila „Protektorátem Čechy a Morava“ Československou republiku. Šedesát let od konce války, šedesát let od následujícího zapuzení patnácti miliónů Němců z jejich staré vlasti ve východní, středovýchodní a jihovýchodní Evropě. Vyhnáni do nejisté budoucnosti. Nepopsatelná bída, žal, utrpení a smrt po cestě. Všem vyhnaným byl radikálně zabaven majetek, který byl výsledkem těžké práce mnoha generací. Zavazadla s několika kilogramy osobních věcí, někdy po cestě vypleněná lupiči na nulu.

Bezpříkladné zlo. Krátkost času, množství postižených, z toho vyplývající posun obyvatelstva, to vše bylo historickým prvenstvím v Evropě a v tomto měřítku jistě i ve světě. Hrstka těch, kteří směli zůstat, byla vystavena brutálnímu násilí, nuceným pracím, ztrátě majetku a diskriminaci na dlouhá léta.

 

Na co se často rádo zapomíná je, že tato katastrofa nepřišla zčista jasna. Nebyla ani bezprostředním následkem nacionálně-socialistické nadvlády. Byla již dávno předtím plánovaná. Již zpočátku 20. století spekulovali vědci, jak by bylo možné řešit latentní problémy národnostní a problémy menšin. Řešení, které se nabízelo, bylo zapuzení. Beneš, Stalin, Hitler a jiní převedli všechny jejich teorie do praxe. (Jiní vědci se na jiných místech, zvláště v Německu, také zabývali různými podobnými otázkami, a to nejen otázkami menšin, ale také jak „vyřešit“ otázku tzv. méněcenných národů, např. Poláků, Čechů a dalších Slovanů, zvláště pak Židů. Od představ o přesídlení celých národů přešli ke genocidní praxi likvidace řady národů. Jak vypadaly pochody smrti vězňů z východních nacistických táborů na Západ, všichni dobře víme. Ještě v dubnu a dokonce i v květnu 1945 Němci vraždili ve velkém vězně v koncentračních táborech, po tisících je ubíjejí  tím nejsurovějším způsobem na vzpomenutých pochodech smrti. Proč o tom nenapíší tiskoviny německé menšiny ani slovo? Zřejmě se jim to nehodí do jejich protičeského křížového tažení. Jak se chovali příhraniční Němci k sestřeleným spojeneckým pilotům? V nejednom případě se i německá mládež a ženy z pohraničí podíleli na jejich zvěrském ubití. Tisíce Čechů Němci zabili v průběhu květnového povstání českého lidu, české civilní skupiny hnaly jako štíty před svými útočícími tanky v Praze. Je z těchto a mnoha jiných důvodů nepochopitelné, že v této revoluční době došlo k excesům? V mnohých místech osvobozené ČSR, zvláště v pohraničí,  v té době ani neexistovaly orgány policejní, justiční, ani národní výbory.–pozn. red.) Jen ve 20. století bylo po celém světě zapuzeno 250 miliónů lidí (z toho, jak uvádí prof. dr. Rajko Doleček, DrSc., bylo 1 milion Srbů. V r. 1938 bylo z našeho pohraničí vyhnáno téměř 200 000 lidí. Nikdo z nich nedostal alespoň nějaké odškodnění. – pozn. red.)  Poučení si z toho lidé nevzali. Výraz „etnická čistka“ se stal strašákem naší doby, synonymem pro smrt a zbídačení.

Přitom mohlo být vše jinak. (Souhlasíme, např. kdyby příhraniční Němci zůstali věrni Československé republice. Pak by nemuseli ani sloužit v nacistických ozbrojených silách. 200 000 jich padlo pod nacistickým hákovým křížem. Odsun nebo odsouzení by se pak týkalo jen malého zlomku z nich, ale uvedené možnosti je dosud snad ani nenapadly. –pozn. red.)  Příklad  smírného řešení konfliktu ležel na stole : „Moravské vyrovnání“ mezi Čechy a německými Moravany z roku 1905. Některé stavební elementy tohoto „Moravského vyrovnání“ byly aplikovány r. 1948 při řešení problémů jižního Tyrolska, před padesáti lety se o ně opíralo i Bonn-kodaňské prohlášení, které upravilo práva německých občanů ze severního Šleswicka  v Dánsku a dánských občanů v jižním Šleswicku. V roce 1933 byly pak použity při přestavbě Belgie ve stát tří národností – Valonů, Flámů a Němců. Tyto „stavební kameny“ najdeme i v ústavě Chorvatska z roku 1990, Slovenska z roku 1991 a v maďarském zákoně o místní správě menšin z roku 1993. Také smlouva, která byla uzavřena v předchozích letech v Ochridu mezi slovanskými a albánckými Makedonci, se inspirovala ve svých důležitých částech stoletým „Moravským vyrovnáním“. Nic lepšího se o tomto historickém díle říci nedá.

 

Před šedesáti lety začaly také „Norimberské procesy“ s vůdci zaniklého Německa. Tyto procesy měly být základem mezinárodně akceptovaného práva proti válečným zločinům a nelidskosti. To se podařilo jen částečně, neboť na straně soudících mocností byli ve smyslu některých vznesených bodů obžaloby i jejich pachatelé. Teprve v dnešní době je naděje na nové právo. Prabuňkou dnešní EU, jejímž členem je i Česká republika, je 55 let stará iniciativa francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana o vytvoření Evropské společnosti pro uhlí a ocel (EGKS), která měla Evropu od základu změnit.  EU dnešní doby se pokusila dát našemu společenství společnou ústavu, což se prozatím nepodařilo. Tento pokus se stal i v Německu důvodem ke sporům.

Před 55 lety vznikla i Charta německých zapuzených z vlasti, ve které se tito zřekli jakékoli pomsty a odvety proti zapuzujícím zemím. Byl to velký historický čin, který na straně adresátů nenašel vytouženou akceptanci. (Opět jen nepravda.“ Zdobí“ je nejen revizionismus, ale již dlouhodobá nenávistná protičeská kampaň – pozn. red.)

Dne1.srpna 1975 byla uzavřena Helsinská dohoda o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která stanovila základní principy evropského míru : uznání existujících hranic v Evropě a ochrana národnostních menšin uprostřed těchto hranic. Před 15ti lety, v listopadu 1990 byl premiéry evropských států vyhlášen evropský mír. Opět se ovšem ukázalo, že papír má hodně trpělivosti. Principům nenásledovaly činy. Roku 1991 vypukla válka v Chorvatsku, 1992 v Bosně. (Na přípravě a vzniku této války se SRN značně podílela, a proto nese i krvavý díl odpovědnosti. –pozn. red.) Oběma byl udělán konec teprve po deseti letech utrpení, která by civilizovaný svět dneška nepovažoval za možná. Ukončit zapuzení by mělo být nejdůležitější úlohou zodpovědné politiky. Zlehčování, trpění, zalhávání, mlčení – tak jak je to od zapuzení Němců běžné – je spoluvinou.

                                                                                                                     Hans Gebe

 

Oficiální návštěva českých parlamentářů v Sudetoněmeckém domě

Při příležitosti své první oficiální návštěvy pobyli čeští parlamentáři ze senátu a poslanecké sněmovny v Sudetoněmeckém domě v Mnichově, sídle sudetoněmeckého landsmannšaftu, sudetoněmecké rady a dalších organizací sudetoněmecké národnostní skupiny. Viceprezident senátu Edvard Outrata (nezávislý), senátoři Zdeněk Bárta (KDU-ČSL)a Jan Hadrava (US) a poslanec Svatopluk Karásek (US) pohovořili s mluvčím skupiny, panem Johanem Böhmem, s předsedou sudetoněmeckého landsmannšaftu, panem  Posseltem, s jeho zástupcem, panem Sehlingem a panem Franzem Olbertem o politické situaci a o možných krocích na cestě k porozumění. Rozhovoru se účastnil i generální konzul Karel Borůvka a konzul Jan Hloušek, stejně jako pan Paul Hansel z bavorské státní kanceláře. Senátor a farář evangelické církve Zdeněk Bárta položil pod krucifix ve foyer Sudetoněmeckého domu kytici na paměť sudetoněmeckých obětí zapuzení se slovy : „Bože, promiň nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům“. Bylo to skutečně dojemné gesto usmíření.

 

Prager Volkszeitung, č. 37-38, 15.9.2005

 

„Německá choroba“ naléhavě vyžaduje léčení. Po volbách odchod k novým břehům? Země upadla do dluhů. Vztahy jsou zcela bez konfliktní až na jednu výjimku

K jakým následkům došlo pro Českou republiku po změně moci v Berlíně? Každopádně nenastaly žádné rozdělující změny. K čemu také? Hospodářské vztahy fungují k oboustrannému prospěchu a užitku téměř bez konfliktů. … Tolik proklínaný český sklon ke korupci byl daleko předstižen na německé straně. Německá turistika je v rozkvětu.

Spolková kancléřka Merkelová by měla věnovat i pozornost složitým sudetoněmeckým-českým vztahům. Samozřejmě i ona je pro vyrovnání a porozumění v této otázce, ale nikoliv za každou cenu. … Při veškerém respektu pro zájmy jiných hodlá hájit i zájmy německé. U předchozích vlád k tomu málokdy docházelo.

 

Když Klaus chtěl vést  ještě přímé rozhovory

Zde se bude muset kabinet předsedy vlády Paroubka a skupina spolupracovníků státního prezidenta postavit na jinou stranu jednání. Takto dále se ničeho nedosáhne. Vláda se vyslovila pro gesto usmíření se sudetoněmeckými antifašisty. Státní prezident, který jej striktně odmítl, měl by uvažovat o tom, že on měl dříve v sudetoněmecké kauze jiné názory, než má dnes.

Klaus, který nyní příkladně zatracuje přímé jednání vládních činitelů se zástupci sudetských Němců, by si měl vzpomenout, že i on počátkem devadesátých let vše viděl jinak.  Tenkrát jako šéf uložil své koaliční vládě, aby vytvořila speciální pracovní skupinu, která měla za úkol účastnit se jednání se zástupci sudetoněmeckého Landsmanšaftu. Když jedna z koaličních stran se zdráhala vyslat své zástupce do takové pracovní skupiny, k jednání nedošlo.

Kdo ví, jak by tenkrát  vše proběhlo, kdyby Klaus na svém rozhodnutí dále trval. Možná, že by sudetoněmecká otázka nebyla již sporná. Myslíme-li na to znovu a vše zvažujeme, není ještě tak pozdě. Prezident je skutečně jediný politik v Čechách, který by měl tu sílu vstoupit do přímých rozhovorů se sudetskými Němci. Bylo by to jenom ku prospěchu v nazírání na republiku v Evropě a v celém světě. Paní Merkelová by jej měla o to požádat, až přijede na návštěvu do Prahy jako spolková kancléřka.                                                                                                   

                                                                                                                     Hans Gebe                        

 

Prager Volkszeitung, č. 43-44, 27. říjen 2005

 

Před šedesáti léty chtěli Lužičtí Srbové připojení k ČSSR

Téměř zapomenutá kapitola dějin. – Sny, které vyprchaly. – Stalin odmítl. – Beneš se držel zpátky.

Po nedávném schválení nedostatečného zákona o menšinách v Polsku, je pro nás zajímavý pohled na Lužické Srby v Německu s jejich velkými právy a velkorysou finanční státní podporou. (Skutečností je, že lužickosrbské školy jsou rušeny, do orgánů a institucí lužickosrbské menši nastupují Němci. Finanční pomoc se zmenšuje a není zdaleka velkorysá. –pozn. red.) V Německu jsou Lužičtí Srbové malou menšinou. (Dříve Lužičtí Srbové byli samostatným národem, kterému Němci vzali jeho samostatnost a hubily ho ohněm i mečem, později násilnou germanizací, zejména po bitvě na Bílé Hoře, kdy se brzy dostal pod nadvládu Sasů a následně i Braniborů. V důsledku tohoto vývoje žijí Lužičtí Srbové jen na zlomku svého původního území. Ostatní již postupem staletí zcela germanizovali Němci. Pokud bychom přistoupili na „usmiřovací“ podmínky Němců, mohl by náš národ čekat podobný osud. Barevnou mapu německého Drang nach Osten můžeme, vzhledem k její finanční náročnosti, i nadále rozesílat jen postupně. – pozn. red.)

Přesto ale dostali zvláštní výsadu: budou od státu finančně podporováni a tím budou i chráněni.

Ale přesto jsou vymírající menšina, je jich stále méně. A ti početně klesající Srbové mluví stále méně Srbsky. „Území osídlené Srby je možno srovnat s ledovou krou, která pomalu taje a postupně se rozpadá v drobné kusy“,tak tuto situaci názorně charakterizuje Ditrich Schulze, ředitel srbského Institutu v Budišíně (pan ředitel je, jak jméno svědčí, také Němec – pozn. red.).

Srbština Horní Lužice se podobá češtině

Kolik obyvatel má vůbec tento malý západoslovanský národ. To je sporné. Po dobu čtyřiceti let trvání NDR se stereotypně udávalo, že v Lužici žije asi 100 000 Srbů. Tak to nařídila SED (Jednotná socialistická strana Německa). V noci, kdy spadla železná opona, 9.11.1989, muselo 40 000 Srbů náhle zmizet nebo zemřít, protože během hodiny se mluvilo jen o 60 000 Srbech. Tak to zůstalo až do dnešního dne. Při každém zveřejňování údajů se udává stereotypní formule 60 000 Srbů, z toho v Horní Lužici  a v Sasku 40 000 a v Dolní Lužici a v Braniborsku 20 000.

Podle srbských pramenů se ale došlo k počtu 42 000 Srbů, z toho 22 000 v Horní Lužici a 20 000 v Dolní Lužici, a ti jsou označování jako „Wendové“ – Lužičtí Srbové, ostatně tak byli již po staletí označováni, také si udrželi svou  vlastní řeč. Ta se podobá polštině. Ta hornosrbská, v Horní Lužici, se podobá češtině.

Na svoji identitu byli Srbové tázáni jen jednou. Totiž krátce po válce při sčítání lidu 29. října 1946. Již tehdy se hlásilo k srbské národnosti jen 62 000 občanů. Bylo to ve stejné době, kdy v Německu vládla bída a Praha lákala balíčky s potravinovými dárky a jinou pomocí. (ČSR dodávala Lužickým Srbům potraviny a v severních Čechách pro jejich mládež zřídila školy – pozn. red-). To bylo více než před půlstoletím. V listinách výsledků sčítání lidu je poznamenáno: K srbské národnosti se přihlásilo 7% obyvatelstva ve starých zemských krajích Budyšín a Kamenec, v kraji Zhořelec jen 2 % … (Není divu. Bylo to po 12 letech nacistické tyranie, která usilovala o vyhubení všeho lužickosrbského.  –pozn. red.)

Vlastní srbský stát až k hranicím Berlína

V ústředí „Domoviny“, organizace Srbů, se tenkrát po válce v Budyšínu uvažovalo o tom, že když poražené Německo nemá vlastní vládu, ale je spravováno čtyřmi okupačními mocnostmi, že by bylo možné vytvořit vlastní srbský stát. Německá veřejnost, plně zaujatá svojí nouzí, si toho vůbec nevšimla. Já jsem tenkrát v v domě „Domoviny“ držel v ruce  hotový návrh státního znaku plánovaného srbského státu, který chtěli vytvořit. Měl dosahovat až k jižní hranici Berlína. …

Tehdy se uvádělo, že by české oddíly hned vpochodovaly a dokončily připojení. Pověsti nebyly nepodložené. V Praze se ihned po ukončení války 9.5.1945 vytvořil nový „Srbský národní výbor“, který již jednou vznikl v roce 1918. Již tenkrát byla poslána petice vítězným mocnostem, které ve Versailles jednaly o poraženém Německu. Hlavním iniciátorem nového pokusu byl farář Jan Cyz, nedávno propuštěný z koncentračního tábora v Dachau. Ten se ihned obrátil na pražskou vládu: „Prosíme československý národ a jeho vládu, aby nám pomohly a aby nás vzaly do svého státu., nechceme již dále žít pod vládou německého národa, který nás stále potlačoval.“ Heslo znělo: „Země k zemi, krev ke krvi, bratr k bratru.“

Výrazně byl podporován českou společností „Přátel Lužice“ (za nacistů byli funkcionáři i někteří členové této české společnosti vězněni a zavražděni- pozn. red.), ta usilovala nejen o okamžité připojení Lužice, ale postarala se také o vysílání pražského rozhlasu v srbské řeči, o zavedení stipendií srbským studentům na Karlově univerzitě, o zřízení srbského gymnázia ve Varnsdorfu a o uvedení srbské tiskárny do provozu. Organizovala dokonce vydávání srbských novin „Nase Dzelo“ (Naše věc“), ty však v sovětské okupační zóně nesměly být vydávány.

Srbské gymnázium v severočeském Varnsdorfu

Tehdy také vyšel plakát s nápisem: „Nyní nebo nikdy, Lužičtí Srbové žádají připojení k Československu“ (Horní i Dolní Lužice asi 300 let patřily k zemím Koruny české a Němci si je neoprávněně přivlastnily – pozn. red.). Mluvčí této společnosti tehdy   na manifestaci v Praze 24.7.1945 pateticky řekl: „Země k zemi, krev ke krvi, bratr k bratrovi, Lužice k Československu.“ Vědomě bylo ignorováno, že v Lužici žila většina Němců, že tu měla svůj význam i dlouhotrvající asimilace a že Srbové představovali jen malou většinu. (To bylo bráno v úvahu a bylo to také důvodem, samozřejmě mezi řadou dalších, proč od uvedených úmyslů bylo upuštěno.Jedny Němce jsme odsunovali, a to i do Lužice, jiné jsme měli získat? –pozn. red.)

Srbský Národní výbor se pokusil o řešení v situaci, kdy Německo nebylo schopno jednat. Již 12.5.1945 poslal memorandum o připojení Edvardu Benešovi, prezidentu Československa, a Josefu Stalinovi. Jeho úřad, zřízený již na konci června v Budyšínu, poslal pamětní list postupimské konferenci. V něm bylo požadováno, aby autonomní země Lužice byla připojena k Československu.

Skupina bankéřů začala mezi sebou rozdělovat Lužici bohatou na hnědé uhlí. Pražský ministerský předseda Fierlinger  se dotkl tohoto tématu, když v Moskvě byl na něj vznesen požadavek, aby Podkarpatská Rus byla připojena k Sovětskému svazu. Pravděpodobně tady mohl dostat Lužici jako vyrovnání, tak si to představoval. … Také Beneš, který již v roce 1919 se stavěl kladně k delegaci prvního, tenkrát ještě Lužickosrbského národního výboru, který prosazoval napřed jen autonomii Lužice v německém státu a později i vytvoření samostatného „státu Lužice“, se držel nápadně zpátky.

Komunistická strana Německa (KPD) a později i SED (Jednotná socialistická strana Německa) tyto plány ostře odsoudily. Jen malá část Srbů tento plán národní odluky podporovala. Domovina měla obavu, že v jednom západoslovanském společenství s velmi podobnými jazyky a kulturou by se mohla srbská národnost ještě rychleji a beze zbytku asimilovat  než v německo-srbském soužití. Také „Domovina“  podporovala separatistické akce velkými projevy v srpnu 1945 v Budyšínu, ale jen krátce.

Asi o rok později se v Budyšínu  30.11.1946 konala první poválečná valná hromada. 297 z 300 delegátů se postavilo proti návrhu na připojení. Za předsedu zvolili Pavla Nedo, který připojení odmítl. … Jednání o samostatnosti Srbska probíhalo ještě určitou dobu mezi Budyšínem, Moskvou a Prahou, až jej ukončil pražský převrat v roce 1948.

Spisovatel Petr Jakostra ze Sprembergu popisuje ve své knize „Bobrowski a jiní, kronika Petra Jakostry“:  „Toto území si vlastně bezprostředně po válce vymohlo určitou autonomii. Byli fanatikové, kteří s pomocí Čechů a pražské vlády chtěli prohlásit vlastní „srbskou národní republiku“, která měla zaujímat pohraniční území Horní Lužice včetně Spreewaldu. …

Předčasný a neplánovaný konec Slánského a jeho přátel ukončily tyto separatistické plány, ale dobré vztahy s Prahou Srbové rozvíjeli dále po  dobu trvání NDR, ale k nelibosti SED.

Domovina …byla velmi tvrdě vedena v duchu marxisticko-leninské politiky. SED nechala Srbům volný prostor pro jejich folklor. … Srbové se sami velmi bránili zvláště kolektivizaci svého zemědělství.

Dnes jsou jednou ze čtyř národnostních menšin v  Německu

Vychází deník „Nowa Doba“, v srbštině Dolní Lužice „Nowy Casnik“. Vychází také kulturně-politický měsíčník „Rozhlad“, pedagogický časopis „Srbská sula“, dva dětské časopisy, vědecký časopis „Letopis“, jeden evangelický a jeden katolický církevní časopis, „Ponhaj Bole“ a „Katolicki posol“.

Pro Srby důležitá „Domovina“ byla založena 13. října 1912 v Hoyerswerdě. Nacisté ji v roce 1937 zakázali. Dnes je její sídlo v Budyšínu. Srbové jsou vedle Dánů, Friesů a Sinti/Romů jednou ze čtyř národnostních menšin v Německu. Po sjednocení Německa měla srbská menšina velkou konjunkturu. … Organizace byla finančně posílena, takže Srbové mohli zřídit vysoké školy. Dosáhli toho, že v Lužici byly silniční ukazatelé označeny dvojjazyčně. Velmi levně dostali v srbštině rozhlasové a televizní vysílání. Největším úspěchem bylo založení Nadace pro srbský národ, financované zejména Saskem a Braniborskem.

V roce 2004 v důsledku zkracování státního rozpočtu dostala Lužice o 350 000 euro menší podporu. 

Odchod ohrožuje namáhavě udržovanou identitu

Nyní vypustili Srbové do světa dobrodružně působící myšlenku. Chtějí „Národní zastoupení národa Srbů“. Po svém zvolení by získalo kompetence a pravomoci v oblasti vzdělávání a kultury. Jak by toto mělo být uvedeno v soulad s německými základními zákony, to je zatím tajemstvím. Jediná Srbka ve Spolkovém sněmu, Marie Michalková (CDU), řekla: „Nepotřebujeme žádného srbského krále, ani srbského ministerského předsedu. Jsou náznaky, že Domovina to chce říci a tak získat peníze.“

Pokud jde o samostatnou srbskou stranu Bernard Ziesch, předseda Domoviny, řekl: „Tady nemáme žádnou šanci. Pro jeden mandát je zapotřebí minimálně 20 000 hlasů. V našem národu volební potencionál k tomu nedosahuje. Proto založení strany není pro nás žádným řešením pro získání většího politického vlivu. Vyzýváme Srby, aby při volbách volili etablované strany.“ …Modročervenobílá srbská vlajka v  území obývaném Srby může být použita rovnoprávně se státními symboly.

Menšina vymírá se svou řečí

Nespočetné je množství menšin po celém světě, na všech kontinentech. Velké menšiny jsou ty, které mají význam ve své zemi, malé ty, kterým hrozí vymření. … Menšiny musí dostávat státní podporu. Nevyskytuje se téměř žádná menšina, která by v cizí zemi mohla přežívat z vlastních sil. … Pro každou menšinu je rozhodující udržet si vlastní kulturu, vlastní dějiny, obyčeje a zvyky a folklor, především však vlastní řeč. … Srbsky již nemluví mnoho Srbů. Nestojí to tedy dobře s Lužickými Srby.                                                                                                         Werner Bader

 

 

 Sudetendeutsche Zeitung  z 9. 12. 2005

 

Aliance s Klausem

Prezident Chorvatska Stipe Mesič je proti odškodnění 

Chorvatský prezident Stipe Mesič vyzval vládu země, aby plánovanou smlouvu s Rakouskem o odškodnění vyhnaných dunajských Švábů ještě jednou zvážila. Znění smlouvy by prozatím nemělo být ani předloženo chorvatskému parlamentu. Prezident Mesič říká : „Jsem názoru, že by se tato smlouva stala precedenčním případem, proto by měla být stažena“. Mesič se v této záležitosti telefonicky spojil s prezidentem ČR, Václavem Klausem, který o plánované smlouvě mezi Chorvatskem a Rakouskem mluvil jako o „nepříjemném překvapení“. Pan Klaus odmítá jakýkoli rozhovor o odškodnění sudetských Němců ze strany České republiky. Gesto pana premiéra Paroubka vůči sudetoněmeckým antifašistům označil prezident Klaus za „mimořádně nešťastné a nebezpečné“. Podle jeho slov se tímto gestem „otevřela Pandořina skříňka“.

Ze strany ministerstva zahraničí ve Vídni bylo zdůrazněno, že mezi plánovanou smlouvou a podpoře Chorvatska pro vstup do EU z rakouské strany není žádná souvislost. Text smlouvy byl vyhotoven 5. 4. 2005 a rozhodnutí o rozhovorech pro vstup do Unie padlo až 3. 10. Smlouva má být jen „noblesním gestem“, jak zdůraznil kancléř Schüssel, který doufá, že k jejímu podpisu již brzy dojde. …Od roku 1991 požádalo Chorvatsko o odškodnění 4 211 osob. Na jejich odškodnění by Chorvatsko vydalo 102,96 miliónů Eur.

 

Sudetendeutsche Zeitung  z  16. 12. 2005 

 

Sudetoněmecká kancelář se prosadila

Předseda národní rady českého pohraničí, Josef Groušl důrazně protestoval proti návštěvě delegace českého senátu v Mnichově, kde jednala se zástupci „protičeského a revanšistického hnutí“, což není v zájmu českého státu. V souvislosti s návštěvou mluví „prorok“ Groušl o následujících „nebezpečích“:

-    spolková kancléřka podporuje revanšistický projekt Centrum proti zapuzení

-         katolická církev se angažuje v projektu „Usmíření“

-         revanšistická sudetoněmecká kancelář v Praze se prosazuje.

Groušl končí svůj výčet hrozbou : „Vyhrazujeme si právo vystoupit proti krokům senátu ČR “.

Poslankyně EU Zuzana Bobošíková protestovala proti účasti generálního konzula ČR při výše zmíněném jednání v Sudetoněmeckém Domě v Mnichově. Bylo jí odpovězeno, že je zvykem a dokonce i povinností konzula doprovázet oficiální delegace při návštěvách v zemi.                                               

                                                                                                                 pb

 

Překlad a redakce“: dr. J. Čermák,CSc.,                                             Připravil: dr. O. Tuleškov

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí pro vnitřní potřebu

vlasteneckých organizací. Praha, leden 2006.