Listy č. 75
(Studijní texty, volné a krácené překlady z německého tisku)
Kde je 60 000 pražských Němců?
Počátkem května 1945 žilo v Praze i s Ilmarem Tessmannem (dnes Vídeňák) 120 000 Němců. 60 000 jich odešlo na Západ (SRN). Kde je zbytek? Jsou mrtví? Při návštěvách v rodném městě v Praze jsem navštívil také místa smrti. Jak devastovaný německý evangelický hřbitov ve Strašnicích, tak též důsledně hlídané hromadné hroby v Satenicích, u vojenského letiště v Kbelích na severu Prahy, jakož i rokli Divoké Šárky a náměstí u motolského krematoria. Mé smrti zabránil jeden ruský voják. Co si rudoarmějci říkali, jsem rozuměl díky jazykovým znalostem. V táboře jsem nevyhladověl, jelikož jsem byl přidělen k odnášení mrtvol. (SdP, 8/09)
Pozn.red. K nacistickým plánům na germanizaci, vystěhování a likvidaci českého národa se vyjádřilo i vedení NSDAP v Praze: „Rasově schopní Češi, kteří se nebudou chtít stát Němci, musí být k tomu přinuceni nebo zastřeleni.“(11. března 1942). Část tzv. pražských Němců se počátkem května 1945 postavila se zbraní v ruce proti pražskému povstání. Značný podíl z nich sloužil u uniformovaných i „civilních“ složek nacistického potlačovatelského aparátu, které se s wehrmachtem podílely na krvavých akcích proti pražskému povstání.
Je nutné pro zachování historické paměti našeho národa mluvit nejen o německých zločinech, k nimž došlo v Praze v období od 4.5. do 9.5. 1945, ale i o 500 příslušnících sovětské armády,kteří padli na přístupech ku Praze a v Praze v posledních bojích s Němci. Na české straně bylo téměř 5000 obětí,z nichž bylo 1961 zabito nebo zavražděno Němci. I materiální ztráty byly velké. Téměř 3400 objektů bylo poškozeno, 51 zcela zničeno. Zatím Němci se ani o náhradu škod, způsobených našemu národu nezajímají. O reparacích nechtějí ani slyšet.
Obama prý málo rozumí Evropě
Gustav Chalupa pravidelně uveřejňuje v listu Sudetenpost politické komentáře. V jednom z jeho čísel napsal, že Václav Klaus svrhl svého dřívějšího stranického přítele Topolánka s pomocí opozičních sociálních demokratů a též komunistů. Prezident Klaus se podle Chalupy nevyjádřil k opětovně potvrzenému stanovisku prezidenta Obamy, že radar v Brdech se přece jen stavět bude. Pochvalná zmínka Obamy o Masarykovi, jako zakladateli Československa, nasvědčuje, jak málo Obama rozumí Evropě. To dokazuje také Obamův nátlak, aby Turecko bylo přijato do Evropské unie. V Istanbulu postrčil Obama do popředí své první jméno Hussain, což inspirovalo dopisovatele vídeňského listu „Kronen Zeitung“ k vyjádření: „ Obama by měl Turecko přijmout za 51. stát USA, jelikož Turecko je od Washingtonu stejně vzdálené jako Havajské souostroví. (SdP, 8/09)
I v krizi mají Němci konjunkturu ve vývozu zbraní
Podle stockholmského ústavu International Peace Research Institute (Mezinárodní ústav pro mírový výzkum) stoupl německý vývoz zbraní za posledních 5 let o 70%. Největším odběratelem německých zbraní je Turecko (15,2%), Řecko (12,9%). Nejvíce na odbyt jdou tanky Leopard 2A4 a také německé ponorky typu 214, z nichž část se vyrábí v cizině v licenci. Stoupá poptávka po ponorkách. Německo patří k několika málo státům, které je mohou dodat.
Více zbraní vyváží jen USA (31%) a Rusko (25%§. Německý podíl na světovém trhu se zbraněmi stoupl na 10%. Jako vývozce zbraní se stále více uplatňuje i Čína. (SZ, 97/09)
Spolková vláda ustavila nadační radu „Útěk, vyhnání, usmíření“
Radu, která je třináctičlenná, zřídila počátkem dubna 2009, a to na dobu 5 let. Byli také jmenováni členové nadační rady z řad členů politických stran (CDU,CSU, SPD), vládních orgánů a zástupců církví (katolické, evangelické a židovské, jakož i předseda správní rady Německo-českého fondu budoucnosti. Tím je také volná cesta pro výstavbu plánovaného výstavního a dokumentačního střediska v Berlíně.
Nyní pro potřebnou přestavbu Německého domova na Anhaltském nádraží ve čtvrti Fridriechsheim-Kreuzberg bude vypsána soutěž pro architekty. Na výstavbu centra dává vláda k dispozici asi 14 mil. euro a na provozní náklady pak ročně 2,5 mil euro.
Dokumentační středisko bude klást hlavní důraz na osud německých vyhnanců, ale též i na osudy vyhnanců jiných národů. Pozornost bude věnována i nacistické expanzi a její zničující politice jako příčinu útěku a vyhánění 1945/46.
V září 2000 založená nadace „Středisko proti vyháněním“, založené Erikou Steinbachovou a tzv. Svazem vyhnanců (BdV) existuje nadále nezávisle na spolkové nadaci. (SdZ, 15/09)
K činnosti landsmanšaftu
Seligerova obec uspořádala 25. dubna 2009 odhalení vzpomínkové desky v bývalém koncentračním táboru Flossenbürgu na památku tam kdysi vězněným sudetoněmeckým sociálním demokratům. Projev pronesl dr. Max Mannheimer, který přežil holocaust. Přítomen byl i B. Posselt, mluvčí sudeťáků.
V Řezně se 25. dubna 2009 konala výroční schůze landsmanšaftu Dolní Rakousko-Horní Falc za účasti Petra Bartoně, vedoucího sudetoněmecké kanceláře v České republice.
Ackermann-Gemeinde ve Freiburku uspořádala 4. května diskusi na téma „Svobodně ke svobodě – Kde stojé církve v Čechách a na Slovensku 20 let po převratu“. Diskuse se zúčastnil biskup Dominik Duka z Hradce Králové a Jana Tomová z Banské Štiavnice.
Spolek Adalberta Stiftera a Dům německého Východu v Mnichově uspořádaly 4. května 2009 prezentaci knihy „Kalte Heimat“ (Studená vlast) a rozhovor s jejím autorem Andreasem Kossertem. (SdZ, 16/09)
Mytologizované vyhánění
Proti sudetoněmeckému landsmanšaftu údajně často vystupuje manželský pár hitoriků, Hahn a Hahnová. Dr. Hans Henning Hahn je profesorem východoevropských dějin (se zaměřením na Polsko) na univerzitě v Oldenburgu. Dr. Eva Hahnová je historičkou na volné noze. V letech 1981 až 1999 byla vědeckou spolupracovnicí v sudetoněmeckém Collegium Carolinum. Dnes podle listu Sudetenpost je ostře proti sudetoněmeckému landsmanšaftu. List uvádí několik příspěvků publikovaných v německém tisku, ale také v Národním Osvobození (č. 16/02), přičemž Národní Osvobození je listem Sudetenpost nazváno „štvavým plátkem“. V něm měl vyjít článek „Smířit se s výsledky války“. V Lidových novinách dne 2.7.2003 údajně vyšel článek dr. Hahnové „Rozkol v landsmanšaftu“. Činnost dr. Hahnové natolik rozčílila sudeťáky, že jí doporučují, aby se věnovala českému mýtu o „Temnu“ za 300 let habsburské nadvlády nebo se věnovala rozjímání nad Biblí. (SdP, 8/09)
Zneužitá genocida
V „Domě vlasti“ ve Vídni byla nedávno výstava „Genocida, Arméni – sudeťáci, stejný osud“. Asi 25 států genocidu Arménů uznalo, v některých státech je popírání této genocidy trestné. Švýcarský okresní soud ve Winterthuru v říjnu 2008 obvinil tři Turky z rasové diskriminace, jelikož masakr a vyhnání Arménů za první světové války označovali za „internacionální lež“.
Jasně mluvil také Barack Obama, když před rokem v předvolební kampani sliboval, že jako prezident se zasadí o uznání genocidy na Arménech. Když však nedávno navštívil Turecko, již nemluvil o genocidě. USA mají totiž enormní zájem, aby Turecko se stalo členem EU. Proto Obama se zabýval usmířením mezi Turky a Armény.
Francie podobně jako i jiné členské země EU nemají problém arménskou genocidu jasně pojmenovat., jelikož mají v úmyslu znemožnit přijetí Turecka do EU. Mluvit o spáchání genocidy se v tomto případě stává i politickým nástrojem. Velká Británie však jej proti Turecku nepoužije, jelikož má zájem EU vstupem Turecka oslabit.
List v závěru tvrdí, že každým pádem sudeťáci a Arméni zůstávají osudově jednotní. (SdP, 8/09)
Na tzv. Dnu vlasti v Berlíně promluví Merkelová
„Den vlasti“ v Berlíně uspořádá „Svaz vyhnanců (BdV) dne 22. srpna 2009 od 12. hod. v Mezinárodním Kongresovém středisku. Heslem akce je „Pravda a spravedlnost – silná Evropa!“ Hlavní projev přednese kancléřka Angela Merkelová. Čestnou plaketou BdV bude vyznamenán spolkový ministr vnitra ve výslužbě Otto Schily.
Od poloviny července do začátku září bude možné navštívit výstavu nadace „Středisko proti vyháněním“ v berlínském paláci Korunního prince.
Důležité upozornění: účast 22. srpna jen na zvláštní propustky, o které je možné se přihlásit do 27. června 2009 v organizaci BdV v Bonnu. (SdP, 17/09)
Řady landsmanšaftu opustili aktivní funkcionáři
Nosným sloupem aktivit landsmanšaftu v Hesensku byl Rudolf Löffler, který se narodil 30. října 1930 v Liberci, zemřel 16. dubna 2009 v Treburu, okres Gross Gerau. Jeho manželka Anna pocházela z Chebska.
Kulturní svaz občanů německé národnosti v České republice oznámil, že 4. dubna 2009 ve věku 83 let zemřela spolupracovnice jeho ústředí v Praze Gisela Javurek(ová). Vedla archiv Kulturního svazu. Až do svého onemocnění byla spolupracovnicí listu „Prager Volkszeitung“. Javůrková se narodila v Praze. Zde navštěvovala německé gymnázium. Po přesídlení žila v Desavě v Sasku-Anhlatsku. Pozdní láska ji přivedla zpět do rodného města. Po smrti svého manžela se věnovala práci v Kulturním svazu.
Z dosavadních žijících sudeťáckých historiků se nedávno dožil 90 let Kurt Budde. Narodil se v Lovosicích. Sloužil u válečného letectva. Dobrou průpravu získal v tiskovém oddělení velkého elektrokoncernu. Napsal stručné dějiny tisku přesídlenců, složil sudeťáckou hymnu. Po léta jezdívá dvakráte do roka k historickým bádáním do vlasti, kde navštěvuje Litoměřice, Ústí n.L., Liberec, Karlovy Vary. (SdZ, 17/09)
List Sudetendeutsche Zeitung uveřejnil životopis ThDr. J. Tisa
Monsignore dr. Josef Tiso se narodil v r. 1887 ve Velké Bytči a zemřel v r. 1947 v Bratislavě. Knězem byl vysvěcen 1910. Za první světové války byl knězem c. a k. armády. Od r. 1915 se stal vedoucím teologického semináře v Nitře. V r. 1925 byl v parlamentu ČSR poslancem za opoziční Slovenskou ludovou stranu. Během přechodné účasti ve vládě v letech 1927 až 1929 byl ministrem zdravotnictví a sportu ČSR. V roce 1930 byl zvolen místopředsedou ludové strany. Po úmrtí Andreje Hlinky byl od r. 1938 předsedou strany. V témže roce se stal premiérem vlády autonomního Slovenska. Po vzniku Slovenského státu 14.3.1939 se stal předsedou jeho vlády a od 26.10.1939 pak prezidentem. Nadále byl činný jako katolický kněz, když předtím byl od r. 1924 farářem v Bánovcích nad Bebravou.
Za Tisovy vlády bylo přes 70.000 slovenských Židů deportováno do nacistických vyhlazovacích táborů.
Po osvobození Slovenska Rudou armádou utekl Tiso v dubnu 1945 přes Rakousko do bavorského Altöttingu, kde žil v kapucínském klášteře sv. Anny. Zde byl vypátrán. Spojenci jej vydali do ČSR, kde byl v roce 1947 odsouzeen k smrti pověšením. Dodnes je částí slovenského obyvatelstva považován za mučedníka a někteří usilují o jeho prohlášení za blahoslaveného. V Žilině Tisu připomíná deska s nápisem: „Na tunajšej fare posobil v rokoch 1911-1912 ThDr. Josef Tiso, první slovenský prezident.“ (SdZ, 17/09)
Plány na vyhánění jsou britského původu
Celosvětovým překvapením je odhalení britského historika Browna, že Britové plány na poválečné vyhánění, odporující mezinárodnímu právu, Čechům a Slovákům nejen trpěli, ale také účinně rozvíjeli. Vše začalo příkazem britské vlády ve spisu o přesídlení obyvatelstva ze září 1939, a to v souvislosti se studiemi o problémech, které by mohly nastat po skončení války. Práce začaly nejdříve v „Royal Institute for International Affaire“ (Královský ústav pro mezinárodní záležitosti, zkráceně RIIA) na Univerzitě Balliol v Oxfordu. Později práce byly svěřeny k Ministerstvu zahraničních věcí připojenému Foreign Reseach and Press Service (Zahraniční studie a tisková služba – FRPS) Mezi projednávaná témata patřilo „přesídlení menšin“ a mělo dát odpověď na problém, „které německé a neněmecké menšiny plánuje Hitler přesídlit“ a které jiné problémy a menšinami se mohou vyřešit přesídlením?
Odpovědnost za projednávání těchto témat měl sir John Hope Simpson, který, ve spolupráci se svým asistentem Johnem Davidem Mabottem, právě dokončil důkladnou studii o problematice utečenců v Evropě. Mabott byl akademik, politický filosof, seznámený s problematikou menšin ve východní Evropě. Koncem května 1940 dokončil práci „Transfers od Minorities“ (Přesídlení menšin). Došel k závěru, že přesídlení není jen proveditelné, o čemž nasvědčují některé výměny obyvatel provedené Hitlerem, ale že pro německou menšinu v Československu je to jediný způsob, jak vyřešit vzniklé problémy. Doporučoval provést přesídlení jedině v mezinárodní spolupráci.
Mabottova práce byla projednána na nejméně svou nezávislých jednáních. RIIA později pověřila Mabotta, aby napsal knihu o národnostních menšinách. Během roku 1940 bylo na britském ministerstvu zahraničí řešení sudetské otázky v takovém rozměru obtížným problémem. Práce předložená Mabottem v r. 1940 byla první z mnoha dalších obdobných, zaměřených na přesídlení obyvatel. Britský historik, čechofil a spolupracovník ministerstva zahraničních věcí, R.W. Seton-Watson, předal Benšovi kopii Mabottova „přísně tajného“ spisu. Češi a Slováci neměli správnou představu o vyřešení přesídlení, Britové to vyřešili za ně. Od konce r. 1940 se plány na nucené přesídlení sudeťáků staly součástí britské zahraniční politiky. V prosinci 1943 bylo založeno meziministerský výbor pro přesídlení německého obyvatelstva, který se zabýval otázkou přesídlení Němců.
Evropský soud potvrdil majetková práva vyhnaných kyperských Řeků
S velkým napětím byl očekáván rozsudek Evropského soudního dvora v Lucemburku, který potvrdil vlastnická práva kyperských Řeků, kteří byli vyhnání ze severu obsazeném Turky. Evropští soudci dali za pravdu kyperskému Řekovi, který se dožadoval uvolnění jeho nemovitosti, kterou po turecké okupaci musel opustit. Britský kupec, který vybudoval na jeho pozemku vilku na dovolenou, musí pozemek vyklidit a zaplatit náhradu škody.
Po turecké invazi v létě 1974 až 200 000 řeckých Kypřanů muselo z okupovaného území utéci na jih ostrova, zatímco 50 000 tureckých Kypřanů uteklo z jihu na sever.
Toto rozhodnutí Evropského soudního dvora, které má značný význam, by se mohlo stát podkladem pro navrácení majetku a vyplacení odškodného vyvlastněných sudeťáků. Tato otázka bude nyní podle údajů rakouského landsmanšaftu prozkoumána sudeťáckými právníky. (SdP, 7/09)
Pozn. red. Je srovnáváno nesrovnatelné. Kyperští Řekové byli ze svých domovů skutečně vyhnání. Tzv. sudetští Němci byli odsunuti z ČSR na základě rozhodnutí vítězných mocností. Jejich transfer i konfiskace majetku byly v souladu s normami mezinárodního práva.
Český režisér se vrací do Čech
Český fotograf, tvůrce dokumentárních filmů, režisér a scénárista, Václav Reischl, pochází ze Šumavy. Narodil se v r. 1947 ve Větřní (okres Český Krumlov), vyrůstal na Šumavě. V r. 1972 dokončil své studium fotografie na filmové a televizní fakultě Akademie muzických umění. V r. 1973 se přestěhoval z Československa do Spolkové republiky Německo. Společně s dřívějším spolužákem Liptákem založil v r. 1978 Fotostudio R+L a firmu Foto a Filmprodukce. V roce 1983 obdržel stipendium Kulturní nadace Bádensko-Wütemberska. Poté V. Reichel natočil tři filmy o přesídlení německého obyvatelstva z Kaplicka (Buchers). Reischl udělal interview s Němci, kteří do roku 1945 ve vesnici bydleli, ale též s Čechy, kteří ještě před obsazením wehrmachtem byli vyhnáni.
V části „Pohraničí“ je mimo jiné popsán návrat některých německých obyvatel na Šumavu po „sametové revoluci“. Třetí film „Ne každý Hietler je Hitler“ (Nicht jeder Hietler ist ein Hitler“ je věnován rodině hospodského Hietlera a jeho problémům s příjmením.
Tyto tři filmy rozesílá tzv. Svaz Šumaváků ve Vídni jako DVD nebo jako video. (SdZ, 16/09)
Němečtí brněnští gymnazisté se scházívají
Bývalí studenti z německého gymnázia, ročníky 1927, 1928 a 1929, se také letos v květnu setkali v Solnohradě. V r. 1944 byli přímo ze školy povoláni k Říšské pracovní službě, někteří jako pomocníci k letecké službě. V letech 1945/46 byli všichni přesídleni. Ještě dnes si někteří vzpomenou na uctívanou „Jolli“, profesorku latiny, která nyní působí jako vedoucí landsmanšaftu ve Štýrsku. Článek vyzývá čtenáře, kteří mohou přispět nějakou vzpomínkou, nechť zavolá Arnolda Holubetze (také Brňáka) do Solnohradu. (SdP, 6/09)
Pozn. red. Své vzpomínky by měly oprášit i ti, kteří něco vědí o tom, že v době povstání českého lidu v květnu 1945 byla ve Velkém Meziříčí zavražděna řada českých lidí. Vraždění se zúčastnili i členové Hitlerjugend. Obdobně tomu bylo i některých dalších českých městech, především v Praze, kde Němci jen v průběhu několika dní zastřelili či zavraždili přes 1600 našich lidí.
Vídeňští studenti provokovali antisemitskými výroky i v Osvětimi
Letos se zvýšil počet pravicově extrémistických a antisemitských aktivit. V bývalém koncentračním táboře v Ebensee provokovalo pět mladistvých. Nyní gymnazisté vídeňské školy na Albertově ulici se „proslavili“ při zájezdu do koncentračního tábora v Osvětimi a také i tam. Již během jízdy do Osvětimi měli někteří studenti nevhodné výroky. V židovské čtvrti v Krakově a pak v koncentračním táboře v Osvětimi někteří studenti nadávali na „Židy, dokonce někteří měli říci, že patří do plynu, a to všichni. Při prohlídce bývalého koncentračního tábora neustále rušili a o událostech v koncentračním táboře dokonce vtipkovali. Jelikož nebylo možné zjistit viníky, byla celá třída z Osvětimi poslána zpět do Vídně. Ředitelství gymnázia se velice omlouvalo na všechny strany. Sdělovací prostředky začaly ještě i připomínat událost v Ebensee, kde byli do vyšetřovací vazby umístěni dva 16 letí mladíci. (Die Presse, 15.5.09)
Pozn. red. Rakušané rádi tvrdívají, že byli oběťmi nacistů, ale značná část nacisty nadšeně vítala. Mnozí Rakušané měli, a někteří dosud mají, povýšené stanovisko nejen vůči Židům, ale i všem Slovanům.
Množící se výtržnosti neonacistů v Rakousku
Skupina nacistických výtržníků černě oděných a zakuklených narušila počátkem května 2009 vzpomínkovou slavnost v pobočce bývalého koncentračního tábora v Mauthausenu v hornorakouském Ebensee. Hajlovala, vyvolávala nacistický pozdrav „Sieg heil“ a gumovými projektily ostřelovali bývalé koncentráčníky, kteří přijeli z Francie. Francouzská skupina ihned z Ebensee odjela do vlasti. Neonacisté při útěku ve štolách ztratili atrapu „kalašnikova“.
Již v únoru 2009 byly zdi koncentračního tábora popsány různými nacistickými hesly, jako „Was unsern Vater der Jud, ist für und die Moslembrut“ (Čím byl našim otcům Žid, tím je pro nás islamská havěť.).
V Braunau, v Hitlerově rodišti, byl koncem roku 2008 zavřen obchod, kde se prodávaly nálepky oblíbené u neofašistů, nátělníky a svetry s runovými nápisy jako „Liška pouště“, tak byl nazýván maršál Rommel. Pravicový extremismus je rozšířen v Solné komoře, kde si dříve své vily budovali nacističtí pohlaváři, jako Adolf Eichmann. Také je tam veliké procento evangelíků, kteří v třicátých letech byli orientováni na Německo. (Die Presse, 12.5.2009)
Vyhánění jako důsledek války?
Tuto tezi se snaží v delším článku vyvracet předseda slezského landsmanšaftu, Rudi Pavelka, V Německu je obvyklé považovat vyhánění za důsledek nacistických zločinů. Závěry „velké trojky“ (Stalin, Truman, Churchill) jsou důkazem toho, že státnici prosazovali některé zásady v rozporu s právem a humanitou. Motivem k tomu byla bezesporu vůle kolektivně potrestat Němce a obohatit se z německého jmění. Postupimkými závěry, ostatně nebyly žádným parlamentem ratifikovány, byla území východně Odry-Nisy svěřena do správy Polsku. Kromě toho bylo v Postupimi učiněno rozhodnutí, že německé obyvatelstvo z Maďarska, Polska a Československa má být přesunuto humanitním způsobem do Německa.
Proč ale bylo přesídlení uplatněno i na území Polska, které mu bylo svěřeno jen do správy: Úloha Polska při vyhánění je pochybená, vždyť polské milice již od počátku května 1945 na pokyn z Varšavy začaly s etnickými čistkami. Vliv na vítězné velmoci vykonávali Poláci již prostřednictvím exilové vlády v Londýně. Takže vyhánění nebylo jen důsledkem druhé světové války, ale bylo dávno před koncem druhé světové války dohodnutým opatřením proti Němcům. Nějaký vliv na to měly tendence nacionalismu v 19. století a navazující plány uspokojit se na úkor jiných národů. Byly tedy po druhé světové válce vyhánějící státy mstiteli za nacistické oběti? (SdP, 8/09)
Valné shromáždění rakouského landsmanšaftu
V rakouském vedení je Bernard Zeihsel opět předsedou, zástupci Alfred Bäcker, dr. Günther Kottek a Diete Kutschera, zapisovatelka Christa Gudrun Spinková, zástupcem Herbert Reckziegel, pokladní Gertruda Sassmannová, zástupkyně Ursula Faustrmannová. Revizoři: Franz Krejsa, Ing. Heinz Macho, dr. Helge Schwabová. Příští valné shromáždění se bude konat 10. dubna 2010.
Sudetoněmecká mládež připomenula, že v září 2009 bude připomenuto bezpráví mírové smlouvy ze Saint Germain, kdy byli sudeťáci zbaveni práva na sebeurčení. Na závět se zpívala píseň „Kein schöner Land“ (Žádná hezčí země). (SdP, 9/09)
Usnesení z valného shromáždění rakouského landmanšaftu
Usnesení obsahovalo body, které byly řazeny podle let. Před 90 lety: v 15 německých okresních městech v Čechách a na Moravě stříleli čeští okupanti do mírových davů. Obětí bylo 54 mrtvých a 180 zraněných. Na spolkovou vládu byl vznesen požadavek, aby 4. březen byl prohlášen za vzpomínkový den na právo na sebeurčení. Před 60 lety: Vyvlastnění bez náhrady z 2.8.1945 odporuje mezinárodnímu právu a nebylo „postupimským prohlášením“ nikdy legalizováno. Vyhnaným z vlasti bylo v Rakousku ze SRN rezervováno 195 milionů DM. Při čs.-rakouské smlouvě o majetku v r. 1974 nebylo na vyhnané ničím pamatováno. Před 20 lety: když ztroskotal komunistický systém v ČSSR měla KSČ asi 3 miliony členů, včetně poválečných partyzánů a revolučních gard, kteří podle zák. 115 z 8.5.1946 byli amnestováni. Před 10 lety: Požadovali jsme zrušení Benešových dekretů a narovnání podle rezoluce OSN 2002/30 a 2006/21 a podle prohlášení Evropského parlamentu z dubna 1999 a rak. Parlamentu z května 1999. Většina ukradeného německého majetku je v rukou čs. státu. Před 5 lety: ČR byla přijata do EU. Němci by tedy neměli být podle Benešových dekretů považováni za „státně nespolehlivé Němce“, ale měli by být rehabilitováni.
Vyhánění není uzavřenou kapitolou dějin. (SdP, 9/09)
Václav Klaus byl vyznamenán Hayekovou cenou. Pobouřilo to sudeťáky.
Ve Freiburgu im Briesgau (Bádensko) byl 10. května 2009 vyznamenán český prezident V. Klaus za své angažování v tržním hospodářství Hayekovou cenou. Pochvalný projev přednesl bývalý německý prezident Roman Herzog. Ale list Sudetenpost je udiven a ptá se, co je na tom všem vynikajícího, a co vlastně mohl R. Herzog vůbec chválit? Snad, že V. Klaus patří k největším stoupencům Beneše v Čechách? Nebo že snad Klaus omlouvá vyhnání sudeťáků? Nebo že se považuje za „disidenta Evropské unie“ a tím EU klade na stejný stupeň s komunistickými diktaturami? Tržně hospodářské krédo tohoto politika nemůžeme vidět, aniž bychom nepřihlédli k celkovým hodnotám, které prezident Klaus zastává.
Vyznamenání V. Klausovi není jenom zbytečné, ale poškozuje vážnost instituce dávající toto vyznamenání, Nadaci von Hayeka, a též slavnostního řečníka, prezidenta R. Herzoga. (SdP, 9/09)
Pozn. red. Jsou politici, které landsmanšaft chválí. Patří k nim např. K. Schwearzenberg, O. Liška a Cyril Svoboda, nově zvolený předseda KDU-ČSL. Klaus patří mezi české politiky, které SL nejvíce napadá, hanobí. Jako občané ČR můžeme být rádi, že máme ještě takové politiky, které hájí naše státní a národní zájmy.
Rasismus v České republice historickým dědictvím
M. Topolánek ještě v době, kdy byl předsedou vlády, o posledních výstřednostech proti Romům řekl, že jde o „latentní rasismus“, který je v české společnosti. Podle G. Zeihsela, zemského vedoucího SL v Rakousku, je poslední eskalace násilí proti etnické menšině historický fenomén, který se proti vlastnímu obyvatelstvu projevoval již dříve.
V r. 1945 bylo z ČSR vyhnáno více než 3 miliony sudeťáků, 241 000 z nich přišlo o život. Podle rasisticky motivovaných „Benešových“ dekretů byli považováni za politicky nespolehlivé osoby. Amnestijní zákon č. 115 z 8. května 1946 dosud chrání ty Čechy, kteří se dopustili trestních činů vůči Němcům. Romové nevyhovují nacionalistickým ideálům, proto jsou v české společnosti diskriminovaní a sociálně ghetoizovaní. Zeihsel vyzval evropskou komisi, která podporovala vstup ČR do EU přes existenci „Benešových dekretů“, aby se postarala, aby v ČR bylo učiněno vše, aby se neuskutečnilo další vyhánění. Jak může být ČR členem EU, když tam existují hesla jako „Cikáni do plynu“ a tiše to trpí. Zde by měl Brusel jednat. (SdP, 9/09)
Pozn red. Pan Zeihsel, pokud chce bojovat proti rasismu a antisemitismu, měl by začít nejdříve v Rakousku. Nacistické provokace v koncentračním táboře v Ebensee, hajlování, střelba gumovými projektily proti bývalým francouzským vězňům. Gymnazisté z Vídně vykřikovali v koncentračním táboře Osvětim hesla ve smyslu „Židé do plynu“, Ano, i my bychom měli být mnohem méně tolerantnější vůči neonacistům a rasistům.
Islámská federace ve Vídni
Islámská federace ve Vídni (IFW) vystoupila ofenzivně poprvé v devadesátých letech minulého století. Jde o sunitskou organizaci, která cynicky označuje islám za Ústavu lidských práv po 1400 letech. Eduard Schock za vídeňské FPÖ (Svobodní) požaduje, aby kdekoliv ve Vídni, kde je islám vyučován nebo kázán, jedno zda ve veřejných školách nebo v koránových školách či mešitách, byly občas provedeny zkušební prověrky obsahu hlásaného, zda je v souladu s duchem demokratických hodnot nebo podle šarie. (Zur Zeit, 20/09)
Antiislámský kongres v Kolíně nad Rýnem
Občanské hnutí „Pro Kolín“ uspořádalo 8. až 10. května 2009 antiislámský kongres. Uspořádaná demonstrace byla namířena proti plánované výstavbě velkých mešit v centru Kolína nad Rýnem, dále v Leverkusenu a v Dormagenu. Na hlavním shromáždění v kolínské čtvrti Deutz uvítal předseda občanského hnutí „Pro Kolín“ asi 1000 návštěvníků a také zástupce belgické organizace „Vlaams-Belang“. Letošní kongres byl podnětem pro další evropské akce proti islamizaci. Pro příští rok je naplánován další protiislámský kongres.
Za rakouskou stranu Svobodných (FPÖ) byl na letošním kongresu přítomen generální sekretář FPÖ Harald Vilimsky. Tisková odezva na účast FPÖ byla v Rakousku značná. Kongres byl fórem, na kterém měla být vydána výzva, aby byla zakázána stavba minaretů. (Zur Zeit, 20/09)
Výstavy na počest bitvy v Teutoburském lese
V r. 9 po Kristu u Teutoburského lesa byly poraženy římské legie, jejichž velitelem byl Varus. Vyhrál cherubský vojevůdce Hermann, bývalý římský legionář. Na počest 2000 let od vítězství Germánů nad Římany uspořádali Němci četné výstavy.
Články o výstavách jsou plné nadšení nad vzestupem starých Germánů. (Zur Zeit, 20/09)
Vleklý spor kolem „válečných zrádců“
Ještě 70 let po zahájení druhé světové války nejsou odsouzené oběti nacistické vojenské justice paušálně rehabilitovány. Příslušný návrh SPD (sociální demokracie) ztroskotá vždy na odporu pravicových stran CDU/CSU. Asi 30 000 lidí bYlo nacistickou justicí odsouzeno k smrti pro dezerce a válečnou zradu. Z nich bylo 20 000 skutečně popraveno. Předpisy o válečné zradě byly často používány proti politickým protivníkům režimu a někdy též kvůli napomáhání Židům.
Je nestydatost, že četní jednotlivci v CDU/CSU nejsou ochotni připustit, aby oběti nacistického bezpráví byly rehabilitovány. I dodatečné přezkoumání jednotlivých případů se osvědčilo. Všechny soudce, kteří vynesli nespravedlivé rozsudky, bychom mohli prohlásit za zločince, jelikož vědomě a záměrně vynesli nespravedlivý rozsudek. Ovšem všechny rozsudky tohoto druhu nemusely být vyneseny „se zločineckým úmyslem“.
Ve SRN již 3 a půl roku je předložen návrh zákona strany Levice na nápravu uvedeného. Právní výbor ale vždy takový návrh odloží. Poslanec strany Levice, Jan Korte, je proto připraven tento návrh připojit k návrhu SPD. Společný návrh má větší naději na úspěch. (SZ, 120/09)
Vypsání chebské kulturní ceny Jana z Teplé, 2009
Svaz Chebanů při sudetoněmeckém landsmanšaftu vypsal na počest z Chebska pocházejícího Jana z Teplé, který svým dílem „Oráč z Čech“ již v r. 1400 vytvořil první významnější prozaickou báseň v nové spisovné němčině, Chebskou kulturní cenu, která bude předávána osobám, které vytvoří vynikající kulturní dílo o Chebsku. Cena bude udělována za díla v literatuře, hudbě, výtvarném umění, architektuře, vědě, v lidovém umění. Cena se skládá z hlavní ceny ve výši 2500 eur a z dalších podpůrných cen ve výši až 500 eur.
Cena se bude předávat u příležitosti Dne Chebska v Marktredwitz v sobotu 5. září 2009. Návrhy na udělení cen budou doručovány do 1. srpna 2009 A. Reichovi do Stuttgartu. Rozhodnutí poroty zůstanou tajná. Porota se sejde 29. srpna 2009 ve Wiedlingenu na Nekaru. Udělení cen zveřejní časopis „Der Egerländer“ a dále Sudwetendeutsche Zeitung a Sudetenpost. (SdP, 8/09)
Němci opět vyznamenali Václava Havla
Na jaře 2009 udělili Němci V. Havlovi „mezinárodní demokratickou cenu Bonn“, která je dotována částkou 10 000 euro. Cenu převzal před více než 200 hosty v Muzeu Kleniv v Bonnu. Přítomen byl také K. Schwarzenberg. Ve svém děkovném projevu V. Havel řekl: „Ve svém životě jsem byl několikrát v situaci, kdy jsem zcela neúmyslně přispěl k tomu, že jsem založil novou tradici. Byl jsem prvním svobodně zvoleným prezidentem své země po pádu železné opony. Já jsem také první, kdo v České republice založil tradici exprezidenta.
Spolkový ministr zahraničních věcí, Steimeier, ve svém chvalozpěvu vyzvedl: „Václav Havel je velikánem v evropském demokratickém hnutí. Bez něj by nebyla mírová změna ve střední a východní Evropě myslitelná.“ (SdZ, 18/09)
Již zapomenuté pojmy „Volksdeutsche“ a „Reichsdeutsche“
Nacisté zavedli pro Němce rozdělení také podle státní příslušnosti. Ti, kteří měli příslušnost k „Třetí říši“ byli říšskými Němci (Reichsdeutshe), zatímco Němci z německých menšin v zahraničí měli společné označení „Menšinoví Němci“ (Volksdeutsche). Tyto pojmy u nás znají již jen někteří pamětníci, mladší generace tyto výrazy již nepoužívá, není důvod. Je překvapující, že v roce 2006 vydalo nakladatelství Fibze-Verlag v Osnabrücku publikaci Maile Sacha „Die Volksdeutschen in Polen, Franreich, Ungarn und Tschechoslowakei. Mythos und Realität.“ (Němci z německých menšin v Polsku, Francii, Maďarsku a v Československu. Mýty a skutečnost.) Jednotlivé příspěvky pochází z Německého historického ústavu ve Varšavě. Čtenáři se v publikaci jednak dočtou, jak se označovali Němci z německých menšin mezi Neněmci, kteří používali výrazů jako Hitlerovi fašisté, zrádci apod. Když Němci ustupovali před Rudou armádou, potřebovali Němci „kanónenfutr“ a tak Volksdeutsche museli rukovat, i když se mnohým již moc nechtělo, ačkoli kdysi byli vášnivými nácky. Podobně jako sudeťáci. Avšak „podvratná šeptanda“, které dobře jazykově rozuměli, udělala své. Z řad zahraničních Němců se dosud rekrutují mnozí němečtí navrátilci, stěhují se za vyšší životní úrovní.
Hitlerovy děti
Publikace Quida Knappa „Hitlers Kinders“ (Hitlerovy děti) vydalo v Mnichově nakladatelství Berte Verlag již několikrát. Publikace vznikla na základě tisíce rozhovorů s lidmi, kteří přežili rok 1945 a poznali hitlerovský režim. Nikdy před rokem 1933 se německá mládež nepovažovala za tak důležitou jako za Hitlera. Až do roku 1939 bylo členství v Hitlerjugend (Hitlerovy mládeže) dobrovolné. Kdypak asi vstoupil současný papež Benedikt XVI. do Hitlerovy mládeže? Hned po roce 1933 byli propuštěni všichni demokraticky smýšlející učitelé a nahrazeni nedoučenými nacisty. Ve stále větší míře se stávaly děti udavači vlastních rodičů. Důrazně byla dětem vštěpována hesla jako „Ty nejsi nic, národ je všechno!“ Opravdovým otcem všech německých dětí je Hitler. V dopisech mladých Němek Hitlerovi byly nesčetné nabídky k sňatku a přání mít dítě s Hitlerem. Brzy bylo pro každého mladého Němce samozřejmostí stát se vojákem. Když jsme nebyli v uniformě, žádná dívka s námi nemluvila. V okupovaném pohraničí německé dívky dávaly přednost námořníkům, proto procento sudeťáků u válečného námořnictva bylo vysoké. Z ročníků 1921 až 1926 padl za Hitlera nebo zahynul každý druhý.
Rakušané o „křišťálové noci“ byli horlivější než nacisté v Německu
Při vzpomínce na 70 let od „křišťálové noci“ připomenula primátorka tyrolského města Innsbrucku (inomostí) Zachová, že Innsbruck byl jedním z nejkrvavějších míst „křišťálové noci“. Bylo zavražděno několik profesorů, lékařek a vysokoškoláků. O křišťálové noci nacionálně socialistický stát odevzdal světovým dějinám slavnostně svou vizitku. Takzvaný hněv lidu byl důsledně organizován. Byla to vzorná spolupráce mezi říšskou vládou, vedením strany, všemi složkami SS a SA, bezpečnostní službou a gestapem; policie na zoufalé telefonické volání nesměla reagovat. Stát a organizovaný zločin byly totožné. (Neue Illustrierte, leden 2009)
XXXV. Panevropské dni v Pasově
Na jaře 2009 uspořádala Panevropská unie Německa výroční kongres za účasti 300 Evropanů z 27 národů, který se konal především v Pasově, ale též po několik málo dní také v dolnobavorském Vilshofenu, hornorakouském Freistadtu a v jihočeské Horní Plané.
Panevropskou vlajku předal Bernd Posselt v Horní Plané starostovi Jiřímu Hůlkovi za přítomnosti prof. Rudolfa Kučery. Kongresu se zúčastnila též novinářka Ludmila Rakušanová, novinář dr. Jaroslav Šonka. Chorvatský premiér Ivo Sander litoval, že na nedávném setkáni NATO ve Štrasburku nebyla Makedonie společně s Chorvatskem a Albánií přijaty za členy NATO. Posselt zdůraznil své NE k přijetí Turecka do EU, jelikož Turecko je v Malé Asii a ne ve Velké Evropě. Bavorský ministr osvěty Ludvík Spaenle je jako Panevropan pro mírovou Evropu od Kosova po hranice Ruska.
Evangelickou mši měl český farář Miloš Rejchrt a Marek Bárta za České bratry. Panevropané se ve dvou fórech zabývali tématy „Regiony Evropy“ a „Je Evropa antikřesťanská?“. Na závěr ročního kongresu byl Bernd Posselt zvolen na pět let předsedou, jeho místopředsedkyní se stala Uršula Schleicherová, poslankyně EU, a Renata-Charlotta Rabbethgeová, místopředsedkyně Meklenburska-Předních Pomořan, jakož i Alfred Gomolka, poslanec EU, a Dirk H. Hoss, nakladatel z Augsburku. (SdZ, 19/09)
Udělování vyznamenání „Brückenbauer – Stavitel mostů“
Ve středisku Bavaria-Bohemia (CeBB) v Schönsee (Bavorsko) byly již potřetí udělovány ceny „Brückenbauer-Stavitel mostů“. Hosté byli i ze vzdálených míst jako z Aše, Mnichova, Plzně, Řezna či Selbu (jižně od Aše). Hrálo hudební těleso „Ivan Aires Trio“.
Mezi nově vyznamenané patří i Erwin Aschenbrenner z Řezna, Bernhart M. Baron z Weidenu, dále Věra Biedroňová i Erwin Biedroň z Aše, jakož i Alois Gillizer z Nieder-Murachu, Kašpar Sommer z Freyungu, Miroslava Vacková z Chelčice, ale též praktická základní škola z Domažlic. Slavnostní projev přednesl generální konzul Borůvka. (LZ, 9/09)
Podíl Polska a Německa na zániku ČSR
Autor četných historických článků Rudolf Grulich uveřejnil v listu Sudetendeutsche Zeitung článek, pro který čerpal z publikací Fritze Petra Habela jednak o „domnělém“ vyhnání Čechů z čs. pohraničí v r. 1938, jednak o tom, jak Poláci a Maďaři obsadili v září 1938 část ČSR, o čemž se na Západě téměř neví.
Slovensko bylo po 1000 let součástí Uher pod názvem „Horní země“. Teprve v Pittsburku se dohodli Češi a Slováci na vytvoření společného státu. Území ve Slezsku patřily Polsku. Podle dohody z Trenčína připadly ke Svaté říši římské národa německého (!). Po roce 1918 se část Těšínska stala sporným územím mezi ČSR a Polskem, V lednu 1919 česká vojska obsadila část Těšínska. Od 23. ledna do 5. února trvala polsko-česká hraniční válka. V té době Polsko vedlo válku s Ruskem a proto varšavská vláda přistoupila na kompromis s ČSR. Šlo také o menší území ve Spiši a na Oravě.
Při sčítání obyvatel před první světovou válkou žilo na Těšínsku 124 000 Poláků, 39 000 Čechů a 22 000 Němců. V r. 1921 bylo Poláků jen 68 000, Čechů již 89 000 a v r. 1930 již přes 120 000. Po Mnichovu dalo Polsko ČSR ultimatum, aby do 1. října 1938 odstoupilo část Těšínska. V Katovicích byly již vytvořeny „polské legie pro Zaolší. Vláda v Praze se podvolila a 11. října 1938 Polsko obsadilo část českého Těšínska, ze kterého uteklo 30 000 Čechů. Po vypuknutí druhé světové války toto území připadlo Německu.
Co obsadilo Polsko v říjnu 1938, to okupovalo Slovensko v listopadu 1939. V listopadu 1938 postoupila ČSR po vídeňské arbitráži území na jihu Slovenska Maďarsku. Z 852 322 obyvatel odstoupeného území bylo 59% Maďarů, 34% Slováků. Miklos Horty v listopadu 1938 slavnostně navštívil Košice, odkud uteklo 30 000 Čechů a Slováků. (SdZ, 18/08)
Studenti z Těšína navštívili sudeťáckou kancelář v Tomášské
Hans Mantis, vedoucí regionálního svazu Těšínské Slezsko a vedoucí Svazu Němců, doprovodil do Prahy české studenty z obchodní akademie v Českém Těšíně, aby česká mládež mohla být konkrétně informována o snahách o porozumění, jak to charakterizoval Petr Barton ze sudeťácké kanceláře v Tomášské ulici na Malé Straně v Praze. Studenti nejdříve v Praze navštívili německé velvyslanectví a teprve poté šli do Tomášské na instruktáž. (SdZ, 19/09)
Neonacisté chtěli zaútočit na dvě synagogy
Brazilská policie zmařila útok neonacistů na dvě synagogy v Porto Alegre na jihu Brazílie. Současně byla zabavena nacistická literatura, nože a tři trhavé nálože. Předběžně bylo zajištěno 14 mužů. Skupina, která se pojmenovala „Nová země“, byla založena v r. 2002 Brazilci a několika cizinci. Dobře organizovaná skupina asi 50 lidí je zaměřena proti Židům a homosexuálům. (NZZ, 23.5.09)
Pozn. red. Tato skutečnost podporuje stanovisko, že mezi teroristy lze počítat i některé neonacistické a neofašistické skupiny. Proto by měl být boj proti nim veden jako proti teroristickým organizacím.
Zaniklá německá nářečí v České republice
Nový jazykový atlas má podchytit nářečí němčiny na území České republiky.. Pracuje na něm badatelka dialektů ve Vídni, která pátrá v rámci německo-rakouského-českého projektu po posledních jazykových ostrůvcích v ČR.
Po přesídlení Němců najít poslední tuzemské Němce užívajících ještě jazyková nářečí, je velice obtížné. Partnery bývají lidé přes 65 let. Jejich děti a vnoučata již neovládají žádný německý dialekt němčiny.
Kdysi se o zmapování německých nářečí v česko-moravském prostoru pokoušeli také sudeťáci, ale došli k závěrům, že mnohá nářečí vznikla z jazyka přistěhovalců i ze vzdálenějších koutů kdysi velice rozdrobeného Německa, ale i Nizozemí, kteří se pak postupem času stávali němci. Svědčí o tom některá příjmení, typická pro Nizozemce, z kterých pocházejí i četné kmeny Gottwaldů. (LZ, 9/09)
Slovinci v Korutanech se dožadují dalších práv
25 zástupců rady korutanských Slovinců se dožaduje, aby byl pozměněn závěr rakouského soudního dvora a již obce s desetiprocentní slovinskou menšinou měly před obcemi dvojjazyčné označení obcí u silnic.
Karel Smole, nový zástupce Slovinců, se dožaduje změny korutanské ústavy: požaduje, aby v zemském sněmu byl vždy jeden zástupce slovinské menšiny, nezávisle na výsledcích voleb.Obdobné opatření podle vzoru v Chorvatsku požadují také zástupci německých menšin. Chtěli by, aby německá menšina ve Slovinsku měla ze zákona jednoho zástupce ve slovinském sněmu. (SdZ, 8/09)
Velmi se omlouváme za to, že překlad obsahuje stanoviska, závěry i terminologii, které jsou vlastní sudetoněmeckému landsmanšaftu. Tato skutečnost vzbuzuje obavy, zda nešíříme sudetoněmeckou propagandu. Rozhodně ne! Chceme-li čtenáře věrně informovat o obsahu části německého tisku a překlady považovat za skutečné studijní materiály, nemáme jinou možnost.
Redakce a volný překlad: ing. J. Liška Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných z pohraničí v r. 1938 a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, červen 2009.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz