Listy č. 70
(Studijní texty, volné a krácené překlady z německého tisku, rok 2008, 2009)
Sjezd odsunutých Němců v Čechách?
Takovou myšlenku vyslovili již několikrát Bernd Posselt za landsmanšaft a jednatel spolku Adalberta Stiftera Peter Becher. Této představy se chytla Mladá akce (Junge Kation-JA) Ackermann-Gemeinde a začala projednávat realizaci sjezdu odsunutých Němců v r. 2011 v severních Čechách. Spolkový mluvčí JA, Sebestian Kraft, viděl v tomto kroku „symbol spojení s vlastí a samozřejmě spolupráci sudetských Němců a Čechů.“
Rámcové faktory pro sjezd odsunutých Němců v Liberci naznačil Ondřej Matějka z Antikomplexu. Podle něj půjde ještě o dlouhodobý proces, než se tento sjezd bude moci uskutečnit v Čechách. Především by měli mít odsunutí Němci jasno, zda si to přejí či nikoliv. Ostatně by se sjezd mohl konat i v jiném městě. Liberec však byl dlouho po celá desetiletí městem německého kulturního dění v Čechách. Z této strany nemá Liberec žádné problémy, řekl Ondřej Matějka.
V diskusi byly vysloveny různé názory. Byl také navržen „den doma“, během kterého by pamětníci navštívili svá rodiště v Čechách, tentokrát již jako přátelé Čechů žijících v pohraničí. Podle jiného návrhu by se vše mělo konat na vyšší úrovni, jako společný evropský domov, společná kultura nebo vše pod záštitou sv. Anežky. Jiní navrhovali téma jako porozumění mezi národy nebo sousedé ve střední Evropě. Bernd Posselt se domnívá, že by se mělo začít s dílčími akcemi, aby nevznikly nové konflikty. Navrhoval, aby se akce konala na svatodušní pondělí, tedy ve volný den po sudetoněmeckém sjezdu. Funkcionáři z Ackremann-Gemeinde a monsignore Anton Otte navrhoval společné německo-české poutě a společné mše. Ondřej Matějka pobízel tzv. sudetské Němce, aby vyzkoušeli něco nového. Situace není tak špatná, politici v Liberci by měli kladné stanovisko k zamyšlené akci. Jiní odsunutí s tím údajně mají dobré zkušenosti: jako poprvé v r. 2001 Němci z Bukoviny na setkání v Bukovině. /Landeszeitung 11/08)
Pozn. red. Bohužel redakce listu Landeszeitung k tomu nedodala, že tzv. sudetští Němci by měli konečně uvažovat o tom, jak připomenout vládě Německa, že dosud z reparací zaplatila České republice necelé procento a že Češi vyhnaní v r. 1938 z pohraničí dosud nedostali žádné odškodné a ani jim nebyly vráceny věci ukradené „sudetskými“ Němci.
Společné stanové tábory „sudetské mládeže“ a spolku Sojka
V srpnu 2008 uspořádala okresní skupina sudetoněmecké mládeže Dolního Bavorska a Horní Falce společně se spolkem Sojka tradiční stanování v letním táboře Gaisthalu v Hornofalckém lese. Pro(mladistvé byl připravený zajímavý program zahrnující též pedagogické školení. (SdZ, 30/08)
Pobyt v táboře měl dvě etapy: první z nich byla pro mládež od 13 do 16 let v době od 3. do 16. srpna a druhá pro mládež od 8 do 12 let v době od 17. do 23. srpna.
Pozn. red. V poslední době český spolek Sojka často „spolupracuje“ se sudetoněmeckými složkami. Ovlivňování české mládeže sudetoněmeckou propagandou by mělo být středem pozornosti příslušných českých subjektů.
Kapesníky mládeže s hákovými kříži
Spolkové ministerstvo vnitra SRN soustřeďuje fakta a zkoumá údaje o možnosti zákazu radikální pravicové mládežnické organizace „Heimattreue Deutsche Jugend“ (Německá mládež věrná vlasti). Stanový tábor této organizace v Meklenburku-Předních Pomořanech byl počátkem srpna 2008 zrušen, jelikož tam dospělí funkcionáři seznamovali tři tucty dětí a mladistvých s nacistickými myšlenkami. Byly zabaveny kapesníky s hákovými kříži.
Ústřední rada Židů ve SRN požádala již 13. srpna 2008, aby organizace „Heimattreue Deutsche Jugend“ byla zakázána. (FAZ, 189/08)
Rakousko není 51. státem USA
Ministryně zahraničních věcí Uršula Plassnikova udělila Vídeňské bance pro hospodářství a práci správní pokutu, jelikož tato banka zrušila všem kubánským zákazníkům konta. V důsledku sankcí USA proti Kubě nesmí americké firmy obchodovat s Kubou.
Ministryně Plassnikova volila ostrá slova: „Americké právo nelze v Rakousku používat. Nejsme 51. státem USA. Neexistuje všeobecný bojkot ze strany Evropské unie nebo USA vůči Iránu nebo Kubě. Náš evropský princip je hledat dialog a partnerství.“
Historie germanizace Ostravska v sudeťáckém podání
Až 300 stran obsáhlou publikaci „Es begann am 1. Mai 1945 in Mährisch Ostrau“ (Začalo to 1. května 1945 v Moravské Ostravě) vydal vítkovický rodák dr. Alfred Oberwandling. Kniha začíná krátkým historickým přehledem německé kolonizace Moravy na počátku 13. století, zvaním německých kolonistů českým králem Přemyslem Otakarem I., a končí transporty posledních odsunutých Němců 18. dubna a 23. října 1946 z nádraží v Ostravě.
Autor vyslovil nespokojenost, že ani ostravský a opavský biskup Lobkovic, ani město Ostrava nepovolili upevnění vzpomínkové desky v jednom kostele nebo na hřbitově, která měla připomínat zesnulé Němce z Ostravy po květnu 1945. (SdP, 15/08)
Pozn. red. Samozřejmě autor nepřipomíná jednání Němců na Ostravsku v dřívější době. Neuvádí, že v Hlučíně již v r. 1931 byla vypálením zničena místní synagoga. Za okupace na Opavsku, Hlučínsku nebyla žádná česká obecná škola, ani měšťanka, tím méně gymnázium. Ani zmínka o tom, kolik lidí z tohoto kraje zahynulo v německých koncentračních táborech. Zato autor zveličuje ztráty Němců, zejména když je způsobili čeští partyzáni. Tradičně se Horní Rakousy vměšovaly do vývoje v Čechách
V současnosti se jejich zasahování projevuje zejména v otázce atomové elektrárny Temelín. Ale toto vměšování má dlouholetou tradici, dokonce od vzniku ČSR. Poslanci českého sněmu a říšského sněmu z Čech se sešli 6. ledna 1918 v Praze. Výsledkem byla „Tříkrálová deklarace“, která se vyslovila pro osamostatnění Čech a Moravy. Vojenské události směřovaly k 28. říjnu 1918, kdy byla vyhlášena samostatná ČSR. V té době také vzniklo „Německé Rakousko“, ke kterému se chtěli přidat také Němci z českého pohraničí. V listopadových dnech 1918 v okrese Kaplice bylo vyzbrojeno 1.600 mužů lidobrany, kterou vyzbrojil a zásoboval zemský sněm Horních Rakous. 3. prosince 1918 došlo k ostrým bojům o město Kaplice, když předtím kapličtí Němci české úředníky zavřeli do vězení. Při bojích část lidobrany přeběhla k Čechům. Poražená část lidobrany hledala spásu v Horních Rakousích. Na radnici český pekař opět vyvěsil čs. vlajku, rakouský „doppeladler“ byl stržen, obrazy císaře pána vyhozeny z radnice. Čs. hranice s Rakouskem pevně drželi českoslovenští legionáři, a to i včetně několika sporných osad a obcí, které připadly k Československu.
K popravě jednoho válečného zločince
U příležitosti 660 let od založení Karlovy univerzity se redakce listu Sudetendeutsche Zeitung v č. 18/08 i autor příspěvku o posledním rektorovi Karlovy univerzity dopustili několika nepřesností.
Posledním rektorem „německé“ Karlovy univerzity (české vysoké školy byly tenkráte zavřeny) byl prof. Josef Pfitzner, který se v r. 1901 narodil v Jeseníkách. V r. 1945 byl také zástupcem primátora města Prahy. Vše však řídil plně v německém duchu, jako by byl sám primátorem. V r. 1945 po osvobození Prahy byl zatčen, odsouzen a jako válečný zločinec popraven na Pankráci.
V článku je uvedené tvrzení, že veřejné popravě na dvoře pankrácké věznice přihlíželo 250 000 diváků. Kdo zná Prahu, ví, že na dvůr pankrácké věznice se tolik lidí nevejde.
Autor příspěvku Helmut Irblich přirovnává smrt představitele Čechů na pražské univerzitě, Jana Husa, který byl v Kostnici upálen, s popravou rektora „německé“ univerzity v Praze v r. 1945. (SdZ)
Nový litoměřický biskup pochází z Karlových Varů
Papež Benedikt XVI. jmenoval dosavadního budějovického generálního vikáře monsignora Jana Bažanta počátkem října 2008 novým biskupem v Litoměřicích. Jazykově nadaný biskup mluví německy, francouzsky, italsky a rusky.
Posledním německým biskupem v Litoměřicích byl Anton Weber, který na naléhání pražského arcibiskupa Josefa Berana v r. 1947 odstoupil a v r. 1948 byl nahrazen Štěpánem Trochtou. Teprve za dlouho po jeho smrti byl v r. 1988 biskupem jmenován Josef Koukl, který za svou spolupráci s odsunutými Němci byl v r. 2005 na jejich sjezdu v Norimberku vyznamenán „evropskou Karlovou cenou“.
Arcibiskup Robert Zoltisch
Byl odsunut jako Němec z Jugoslávie. Zúčastnil se v r. 2008 tzv. Dne vlasti, na kterém byl vyznamenán plaketou „Svazu vyhnanců“. Ve svých projevech vždy připomíná odsun, samozřejmě mluví o vyhnání, a vyzývá vyhnané, aby se věnovali usmíření, aby mohli spoluvytvářet budoucnost.
Pozn. red. Svaz vyhnanců velmi dojemně vzpomíná na vyhnání Němců, i když šlo o jejich přesídlení. Zapomíná však, že již v r. 1938 Němci skutečně vyhnali kolem 200 000 Čechů z pohraničí, statisíce Poláků, miliony Židů, Ukrajinců a Rusů z jejich domovů a několik milionů z nich z nich i povraždili.
„Den vlasti“ v Rakousku
Pod heslem „Stejný osud Němců a Maďarů v ČSR“ se konala akce sudetoněmeckého landsmanšaftu v Rakousku. 27. září 2008 ve Vídni v Domovině (Haus der Heimat) proběhl den otevřených dveří. Návštěvníci mohli shlédnout řadu propagandistických filmů. 28. září byl v nedalekém Klosterneuburgu připraven bohatý program, spojený s koncerty, mší, krojovaným průvodem a večer s několika řečníky v místní hale. Slavnost byla doprovázena několika výstavami a prodejem knih. Z rakouských známých politických osobností nikdo na „sudeťáckém Dni vlasti“ nevystupoval. (SdP, 15/08)
Německý řád tentokráte pro K. Schwarzenberga
Spolková republika Německo vyznamenala Karla Schwarzenberga Velkokřížem Řádu za zásluhy 15. prosince 2008. Řád mu slavnostně předal Franz-Walter Steinmeier, německý ministr zahraničních věcí. V německém spolkovém sněmu měl vyznamenaný přednášku. Mluvčí německého velvyslanectví v Praze zdůraznil, že Schwarzenbergovo zaujetí pro německo-české vztahy mělo své kořeny již před rokem 1989. V německých Frankách založil Schwarzenberg dokumentační středisko na podporu nezávislé čs. literatury, kde byly uchovávány četné v Československu zakázané spisy spisovatelů a disidentů. Německý ministr zahraničí svého českého kolegu několikrát označil za svého přítele. Vyzvedl zásluhy vyznamenaného při překonávání rozdělení Evropy. Po porážce „Pražského jara“ pomáhal K. Schwarzenberg mnohým českým emigrantům.
Velkokříž je zvláštní vysoký řád, který jakožto nejvyšší vyznamenání může být udělen ministrovi jiného státu. Mimořádný stupeň Velkokříže je vyhrazen pouze pro hlavy států. V r. 2000 jej obdržel prezident V. Havel. Velkokříž nižšího stupně byl udělen Cyrilu Svobodovi, Petru Pithartovi. Velký záslužný kříž získal kardinál M. Vlk, publicista P. Tigrid a historik J. Křen.
V r. 2003 byl také první čs. ministr zahraničí po „sametové revoluci“, Jiří Dienstbier, vyznamenán Velkým záslužným křížem s hvězdou a stuhou.
Pozn. red. Naši občané vyhnaní z pohraničí v r. 1938 by vyznamenaným mohli mnohé vyčítat. Nikdy se jich nezastali, ač měli.
Slovensko bylo kdysi údajně osídleno Němci
List Sudetenpost (22/08) lituje, že toto je dnes jen velmi málo známou skutečností. Do konce středověku převažovala německá města i vesnice v Horních Uhrách. Roztříštěně usídlení Slováci byli jen rolníky a pastevci. Sídlili ve větších údolích řek, zbytek země byl prales.
První maďarští králové zvali německé osídlence do země, aby mýtili pralesy a zakládali pole. Němci přicházeli také jako řemeslníci, kupci, učitelé, faráři, rytíři i vojáci. Důsledkem takové německé kolonizace bylo, že prostor pod severním obloukem Karpat, který se nazýval Horní Uhry, což je dnešní Slovensko, byl koncem středověku (kolem r. 1500) osídlen Němci.
Plíživá slovakizace se dostavovala později. Zanechala několik jazykových ostrovů s německou většinou, jako v okolí Bratislavy, oblast hornických měst v centru Slovenska, v Horní i Dolní Spiši. Ostatní části byly slovenské. Z Tyrnau se stala Trnava, ze Sillein Žilina, z Deutchendorfu Poprad a z Preschau Prešov. Svého času si Habsburkové mysleli, že udělají dobře, když zbaví německé obyvatelstvo privilegií. Bohatá města přitahovala chudé venkovany.
List Sudetenpost (22/08) na závěr dal prostor přehnanému tvrzení autora Heinricha P. Kocha, že teprve etnické čistky na základě Benešových dekretů (1945-46) učinily odsunem a vyvlastněním konec Němců na Slovensku. Již brzy nastane zánik jejich nepatrných zbytků. Skončilo 800 let německé kultury pod Karpaty. Budou nyní tito Němci vymýceni i z dějin?
Výstava „Deutschösterreich“ nevyhovuje rakouskému landsmanšaftu
V budově rakouského parlamentu ve Vídni byla 12. listopadu 2008 otevřena výstava o republice „Německé Rakousko“ (Deutschösterreich), která potrvá do 11. dubna 2009. Výstava návštěvníkům přibližuje zakladatelská léta Rakouska po rozpadu habsburské monarchie (1918-1920), dále připojení Rakouska (anšlus) k nacistickému Německu a též období druhé republiky až po současnost…
Podle Gerharda Zeihsela, představitele rakouského landsmanšaftu, výstava věrně nepřibližuje události ze 4. března 1919, kdy bojůvky příhraničních Němců přepadaly zejména čs. poštovní úřady v pohraničí, a pak problémy odsunu.
Osud přesídlenců byl zpočátku zkomplikován tím, že rakouské obyvatelstvo přesídlence nechtělo. Několik transportů přesídlenců bylo proto nasměrováno do Německa.
Nové památné místo v Žatci
V Žatci vzniklo nové památné místo s velkým křížem a s údajem roku 1945. Má připomínat oběti války a události po konci války, při kterých přišly o život stovky lidí. K slavnostnímu předání památního místa došlo na Dušičky 2008. Zúčastnili se ho zástupci města Žatce, kulturního kruhu Žatec a četní hosté.
Hlavními iniciátory nového památního místa byli Gerhard Illing, předseda kulturního kruhu Žatec, dále Jan Ranek, žatecký „historik a novinář“. Německá strana hradila náklady spojené se zřízením památného místa a obnovou části hřbitovního zdiva. Město Žatec převzalo zase péči o památné místo, což v projevu zdůraznil starosta Knoblauch. (Sudetenpost, 23/08)
Pozn. red. Co všechno Němci udělali žateckým Čechům v době od poloviny 19. stol. do konce druhé světové války, nikde na žádném památníku není zaznamenáno. Celé generace žateckých Čechů byly vystaveny krutému germanizačnímu tlaku tamních Němců, který si vyžádal mnoho obětí a nepředstavitelné utrpení. Doporučujeme k přečtení publikaci „Češi a Němci v Žatci“, jejímž autorem je PhDr. Pavel Macháček.
Pamětní deska Žateckých na staronové věži z Pradědu
Přesídlenci z Jeseníků si v Giessenu (Hesensko) postavili zrušenou věž z Pradědu. Na jejím 7. poschodí je pamětní deska kulturního kroužku vyhnaných Žatečáků. Nápis na této desce zní: „Na paměť občanů města Žatec a Žatecka, kteří v 1945/46 v bývalém pohraničí (Sudetenland) byli zavražděni, jakož i na památku občanů německého Žatecka, kteří 1945/46 z kolonizované vlasti byli vyhnáni.“
O odhalení pamětní desky 10. září 2008 psal místní tisk.
Kulturní kroužek Žatečáků umístil další dvě pamětní desky o mrtvých při vyhnání i v městě Roth a v Georgensmündu.(SdP, 23/08)
Zvláštní tisk „70 let Mnichovské dohody 1938 a osud vyhnaných“
Vydavatelství Sudetenpost rozesílalo tento zvláštní tisk s neobvykle pochybeným, čistě propagačním obsahem. Nenávist Čechů vůči Němcům prý nezačala v r. 1945 nebo 1938 či v r. 1918, ale údajně již v 19. století, kdy bylo založeno panslavistické hnutí. … Obdobně je líčeno období krize, i když se přiznává, že nezaměstnanost v ČSR byla relativně mírnější než v Německu a Rakousku. Henlein zprvu prý nebyl žádným nacistou. Chtěl jen hájit příhraniční Němce proti nespravedlnosti ze strany české vlády. Zavilého nacistu z něj udělaly jinak smýšlející sdělovací prostředky (!). (SdP, 23/08)
Vztah sociálně demokratického hejtmana k přesídlencům
Jindřich Zimola, jihočeský hejtman, v rozhovoru pro deník Neues Volksblatt na otázku, jak přispívá ke smíření s odsunutými, řekl: „Věřím, že k němu významně přispívám. Každým rokem se účastním přátelských setkání s přesídlenci v Reingersu (Dolní Rakousy). Proto také vím, že ty údajně napjaté vztahy mezi Čechy a přesídlenci jsou jenom mediální bublinou, nafouknutou některými novináři.“ (Sudetenpost, 23/08)
Pozn. red. Zda pan hejtman již také s landsmanšaftem jednal o tom, aby Čechům vyhnaným z pohraničí v roce 1938 byli nahrazeny škody, které jim vyhnáním Němci způsobili, nám pan hejtman dosud nesdělil. Možná, že pan hejtman vznese časem i požadavek, aby SRN nám uhradila reparace.
Nový hejtman v Korutanech
Po zemřelém Jörgu Heiderovi se stal novým hejtmanem v Korutanech jeho dosavadní zástupce Gerhard Dörfler, který kandidoval za stranu „Svaz pro budoucnost Rakouska“.
Dörfler jednal vždy stejně jako Heider, a to i v problematice dvojjazyčných označení obcí. Dörfler v nové funkci prohlásil, že v těchto otázkách nic nesleví a že se vynasnaží, aby zmařil nařízení Nejvyššího soudního dvoru o nutnosti respektovat předpisy o německo-slovinských označení obcí v Korutanech. (NZZ 249/08)
Darujte vlastivědné publikace, vybízelo vydavatelství landsmanšaftu
v předvánočním období. Jednu z doporučovaných publikací napsal Ján Mlynárik, Slovák, který údajně až v sudeťáckém duchu přednáší na českých vysokých školách. Jde o knihu „Fortgesetzte Vertreibung“ (Ustavičné přesídlování), jež popisuje některé události v pohraničí v letech 1945-1953, např. na Vitorazsku (Budějovice-Třeboň-České Velenice).
Další doporučovanou publikací byla kniha „Wo ist unsere Heimat?“ od „svědčených“ autorů Petra Pitharta, Petra Příhody a Milana Otáhala. (SdZ, 50/08)
Pozn. red. Najde se český historik, který by objektivně zhodnotil výše uvedená díla?
Výstava o plakátech z doby Rakouské republiky
Počátkem listopadu 2008 byla ve Vídni zahájena výstava „Plakáty ze založení republiky Rakousko 1918 – 19 let. Válka si vyžádala mnoho obětí. V zázemí byl hlad, vzpoury. V červnu 1918 ztroskotala poslední rakousko-uherská ofenziva na Piavě. Císař Karel I. udělal několik diletantských pokusů o mír. Lid ztratil důvěru v Habsburky a 12. listopadu vyhlásil republiku „Deutschösterreich“.
Ve Vídni se objevily plakáty např. s textem „Vídeňáci, nenechte si ukrást svoji potravinářskou komoru Jižní Moravu!“ Podobné revanšistické texty měly plakáty zaměřené proti Slovincům: „Němečtí občané Štýrska! Dostavte se… 2. února na náměstí Svobody ve Štýrském Hradci na lidové protestní shromáždění proti slovinským násilnostem. Pamatujte na mariborské zavražděné!“ (SdZ, 5.12. 08/49)
Ani kardinálovi se nepodařilo rozmluvit Bushovi přepadení Iráku
V sobotu 10. ledna 2009 zemřel v Římě kardinál, dlouholetý vatikánský diplomat, Pio Laghi ve věku 86 let. Italský duchovní udělal kariéru v diplomatických službách Vatikánu. Mimo jiné byl i nunciem v USA. Na jaře roku 2003 poslal jej tehdejší papež Jan Pavel II. za prezidentem Bushem, aby jej odvrátil od vojenského útoku na Irák, což se nepodařilo.
Bezpečnostní standardy AE Temelín
pochválil představitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii Mohammed El-Baradei. Za chvályhodné považuje, jak Česká republika řeší všechny problémy nukleárního zařízení. Současně zdůraznil zájem jeho úřadu (IAEA) na spolupráci s Výzkumným ústavem jaderné energetiky v Řeži u Prahy. (SdP, 23/08)
Poz. red. Tahanice kolem AE Temelín bývaly dosud vždy z rakouské strany propagačním nástrojem proti ČR. V jižních Čechách se nejednou našli nějací protestující, kteří stejně jako někteří Rakušané si nedokázali, nebo ani nechtěli, zjistit přímo ve Vídni u IAEA, že AE Temelín je v pořádku.
Katastrofa a územní ztráty po první světové válce
List Zur Zeit (1-2/09) ve svém článku revanšisticky popichuje součastníky, že Němci byli nespravedlivě potrestáni odnětím území. Belgie získala zpět území Eupen-Malmedy-St.Vith. Čtenářům je však vysvětlováno, že toto území patřilo po staletí ke Svaté říši Římské národa německého. Jižněji bylo Alsasko a Lotrinsko navráceno Francii, oč usiloval Němce nenávidící Clemenceau, i když obě území patřila také ke Svaté říši Římské.
Rovněž nepravdivě se líčí situace v Korutanech, kde zůstala značná slovinská menšina. Naříká se ale nad ztrátou dalších měst v čistě slovinském prostředí (např. Maribor). Vítězná Dohoda a také prezident Wilson byli velkorysí vůči Československu, které nedovolilo připojení německých oblastí k „Německému Rakousku“. Zde se již nepřipomíná historie, i když Čechy, Morava a Slezsko tvořily historický útvar po tisíc let.
Autor článku Bruno Burhart lituje, že zanikly Uhry, a že četní Němci se dostali do jugoslávského státu, Rumunska či do východní části ČSR. (Zur Zeit 1-2/09)
Partnerství měst Olomouc a Nördlingen
Již 35 let je bavorské město Nördlingen patronátním městem pro vyhnance z Olomoucka a střední Moravy. Nyní město Nördlingen uzavřelo s Olomoucí partnerství, které zahrnuje i „vyhnané“ německé Olomoučany. Podle souhlasného vyjádření olomouckého primátora Martina Novotného a primátora Nördlingen Hermanna Faula spočívá toto partnerství na třech sloupích: na Olomouci, Nördlingen, jakož i na „vlasteneckém spolku“ Olomouc a střední Morava. (LZ,2/09)
Rakouští sudeťáci haní Českou republiku a dr. Beneše
Předseda rakouských sudeťáků Gerhard Zeihsel v rozhovoru pro list „Zur Zeit“ projevil údiv, že Česká republika byla v r. 2004 přes existenci „Benešových dekretů“ přijata do EU a nyní od 1. ledna 2009 dokonce předsedá EU. Údajně 2/3 majetku, co Češi nakradli vyhnaným Němcům, je ve vlastnictví českého státu.
Hlava landsmanšaftu v Rakousku si též postěžovala, že problémy vyhnaných nikdy neřešila ministryně zahraničních věcí Plassniková. Rakouská velvyslankyně v Praze, M. Klestilová, si dokonce nenašla ani čas, aby navštívila Sudetoněmeckou kancelář na Malé Straně.
U příležitosti 60. výročí úmrtí dr. E. Beneše (3.9.08) se ukázalo, jak je bývalému prezidentu vzdávána úcta celým národem a vedoucí politické špičky pronesly nesčetné chvalozpěvy na člověka, kterého rakouský landsmanšaft považuje za „zločince vyhnání“. Beneše chválil prezident V. Klaus, premiér Topolánek, pro kterého je Beneš velkým státníkem, zatímco vyhnaní Němci Beneše považují za odpovědného za jejich vyhnání a vraždění. Čech Špidla potírá diskriminaci, ale nikoliv ve vlastním státu. V r. 2002 prohlásil pražský parlament o „Benešových dekretech“, že jsou nedotknutelné. Jenom 2% Čechů prý ještě je pro odškodnění vyhnaných Němců, lituje autor článku Bernard Tomaschitz.
Podle Prager Zeitung poslanec EU Zahradil v poskytnutém rozhovoru odsoudil německou tendenci mít monopol na výklad a utváření evropské integrace. Dále Zahradil obvinil Němce, že chtějí ovládnout střední Evropu (Mitteleuropa). (Zur Zeit 1-2/09)
Nacistický „hnus“ v „nacistické zásilkové službě“
V německé internetové zásilkové službě lze objednat nejrůznější nacistické materiály, jako nátělníky s nápisem „Kdo řekne A, musí také říci DOLF“, dále knoflíky Rudolfa Hesse, neonacistické písničky atd.
Martin Graf, třetí místopředseda Národní rady, se hájil tím, že o nacisticky zabarvené zásilkové službě se dozvěděl dosti pozdě až ze sdělovacích prostředků. Také nemohl vědět, že jeho spolupracovníci německé zásilkové služby využili.
S omluvou M. Grafa nebyli spokojeni Zelení, zejména poslanec Karl Öllinger. Zelení soudí, že dosavadní zákaz „nacistického šuntu“ je nedostatečný a proto by měl být přepracován. Nacistické produkty je totiž nadále možné objednávat v cizině. (Die Presse, 10.1.09)
Rakouský prezident Fischer rázně proti nacistickému dědictví
Heinz Fischer v rozhovoru pro list „Der Standard“ kritizoval třetího předsedu Národní rady Martina Grafa a jeho spolupracovníky kvůli některým jejich výrokům ve smířlivém duchu vůči nacistům.
Podle prezidenta Fischera nestačí při zmínkách o nacistickém období pouze říci, že se to již nikdy více nesmí stát. To je přece samozřejmé. Není možné se ani v náznacích nějak zmiňovat o nějakém duchovním dědictví z nacistického období.
I když M. Gráf byl vyzván, aby se jasně distancoval od nacismu, obrátil se na veřejnost projevem, ve kterém se sice distancoval od „nacistického šuntu“, ale jinak tvrdil, že někteří jeho spolupracovníci se nedopustili ničeho, co by bylo zakázáno.
Podle předsedkyně Národní rady, Barbary Prammerové, je záležitost dvou poslanců, kteří nasákli nežádoucími myšlenkami v Německu, již „uzavřena“. Jiného názoru byl Ariel Muzikant, předseda Izraelské náboženské obce ve Vídni, který byl postojem lidovců (ÖVP) a sociálních demokratů (SPÖ) „hluboce zklamán“. Zvolení Grafa do předsednictví Národní rady považuje za neštěstí. (Der Standard, 10.1.09)
Nábor pomocí nacistického hesla „Jedem das Seine“
V Německu pod tlakem veřejnosti zastavily firmy Tschiba a Esso společnou reklamní akci, která měla vést ke zvýšení konzumace kávy. V kampani bylo použito heslo „Jedem das Seine“ (Každému, co mu náleží), které bylo kdysi používáno nacisty. Velkým písmem bylo také uvedeno nad vchodem koncentračního tábora Buchenwald. (Die Presse, 15.1.09)
Horst Seehofer chce do Prahy se „sudeťáky“
Za 14 let svého působení ve funkci bavorského premiéra nepřijel Edmund Stoiber ani jednou na oficiální návštěvu Prahy. Jeho nástupce ve funkci Günter Beckstein byl v úřadě jen krátkou dobu. Nyní Horst Seehofer již ohlásil, že chce jako bavorský premiér navštívit se „sudeťáky“ Českou republiku. Sociální demokraté i Zelení v bavorském zemském sněmu k takovémuto kroku nevidí ještě vhodnou dobu. Poslanec Zelených Eike Hallitzky se obává, že by to bylo velice nevhodné počínání, které by mohlo vzájemné vztahy ještě zhoršit. Česká vláda vždy odmítala rozhovory s organizacemi přesídlenců, zvláště když se označovali za vyhnance. Také Christa Naassová (SPD) nepovažuje zmíněnou Seehoferovu strategii za šťastnou.
Jediný Bernd Posselt (CSU), mluvčí landsmanšaftu, je Seehoferovi velice povděčen za takový záměr.
Pozn. red. Již jen četná nenávistná protičeská stanoviska a rozpornost jednání landsmanšaftu německého i rakouského zejména s Postupimskou smlouvou, znemožňují účast jejich členů, tedy představitelů nikoliv subjektu mezinárodního práva, v delegaci vedené H. Seehoferem při jednání s ústavními orgány ČR.
Panu ministerskému předsedovi Seehoferovi s úctou vzkazujeme, že pokud by přijel na oficiální návštěvu do ČR s představiteli landsmanšaftu, že bude pro většinu českých občanů nevítaným hostem, a proto bude lépe, když zůstane v Bavorsku.
Němci odsunutí z ČSR mezi vedoucími politiky NDR
Pozn. red. V průběhu odsunu německého obyvatelstva z Československa odešli také němečtí antifašisté jak do sovětské, tak do americké okupační zóny, aby pomohli při budování nového německého státu a jeho demokratického aparátu. Odcházeli z Československa se svými rodinami zcela dobrovolně, jen na základě vlastního rozhodnutí. Mohli si vzít sebou veškerý majetek a odjížděli v transportech se zvláštním režimem. Jejich cílem bylo osobně pomoci položit základy nové německé demokratické, tudíž antinacistické, správě. Ano, o těchto obětavých lidech, kteří byli převážně komunisty nebo sociálními demokraty, toho víme hodně málo. Informace o nich jsou spíše zlomkovité a věříme, že i pravdivé. Jistě si zaslouží velké uznání i od nás, Čechů. Šli do zničeného znacizovaného Německa. Nevěděli, co je tam čeká. S jistotou však víme, že se zasloužili o vznik nového Německa, jak pozdější Německé demokratické republiky, tak i Spolkové republiky Německo. O účasti jen mála z nich na dění v NDR můžeme informovat. Pokud budeme mít potřebné údaje i ze SRN, rádi je též uveřejníme . Doufáme, že nějaký historik zachytí jejich životní osudy.
Mezi politiky NDR byli četní němečtí antifašisté z ČSR. O některých z nich se zmíníme.
Oskar Fischer (nar. 1923 v Aši) byl v letech 1965 až 1973 náměstkem ministra zahraničních věcí, poté státním sekretářem a od r. 1975 až do března 1990 ministrem zahraničních věcí NDR. Dříve byl také členem Světové rady mládeže a velvyslancem v Bulharsku. V letech 1962 až 1965 studoval v Moskvě na Vysoké škole ÚV KSSS. Od roku 1971 byl členem ÚV SED a od r. 1976 až do března 1990 poslancem Lidové sněmovny.
Na konci existence NDR se stal ministrem také Hans Wattek z Mimoně. Narodil se v r. 1932. Ve vládě Hanse Modrova až do dubna 1990 byl ministrem zemědělství, lesnictví a potravinářství. Do října 1990 byl poslancem Lidové sněmovny. Koncem července 1990 vstoupil do německé sociálně demokratické strany.
Funkci šéfa politické správy Lidové armády NDR zastával po určitou dobu Rudolf Dölling (1902-1975), pocházel z Hranic v Čechách. Emigroval již v r. 1939 do SSSR, kde byl redaktorem a mluvčím „Sudetoněmeckého vysílače svobody“. V r. 1945 se vrátil do ČSR, ale v r. 1946 v rámci odsunu se dostal do východní (sovětské) zóny v Německu. Stal se členem SED. Zastával funkci vedoucího inspektora a brzy generálního inspektora lidové policie NDR. V letech 1952 až 1955 byl náměstkem ministra vnitra. V r. 1957 ukončil Akademii generálního štábu armády SSSR, stal se náměstkem ministra obrany NDR a členem ÚV SED.
Jeho krajan Fritz Johne z Chotyně studoval též v SSSR, jako generálmajor vykonával funkci velitele vojenské akademie NDR. V letech 1963 až 1967 byl velvyslancem NDR na Kubě. Zemřel 14. září 1989.
Také na Ministerstvu státní bezpečnosti pracovala řada odsunutých Němců z Československa. Vedoucím hlavní osobní správy byl Franz Gold (nar. 1913 v Butrovicích). Již v r. 1941 přeběhl na frontě k Rudé armádě. V r. 1943 byl spoluzakladatelem „Národního výboru Svobodné Německo“. V r. 1944-45 velel za Slovenského národního povstání partyzánské jednotce. Po r. 1945 byl tajemníkem KSČ ve Fulneku. Po odsunu pracoval jako člen SED pro sovětskou zpravodajskou kancelář, později byl personálním ředitelem berlínského rozhlasu. V r. 1974 odešel jako generálporučík do důchodu.
Martin Weikert (narozen v r. 1914 v Dolním Sedle) působil v Erfurtu. V r. 1988 vyšla o něm v Lipsku (Sasko) biografie „Život bojovníka. Vzpomínky Martina Weikerta.“
Herbert Mally (rodák z Běsna) se stal generálmajorem, zastával funkci vedoucího hlavního oddělení dopravní policie NDR. V r. 1990 odešel do důchodu.
Josef Streit (z Bedřichova v severních Čechách) se stal členem ÚV SED a generálním státním navládním NDR.
Karl Kneschke, rodák z Chrastavy byl dlouholetým poslancem Lidové sněmovny. Zastával funkci spolkového sekretáře Kulturního svazu.
Zvlášť zajímavou osobností v politickém životě NDR byl Ferdinand Thun. Narodil se v r. 1921 v rodině knížete Franze Antona jako Ferdinand von Thun a Hohenstein. Tento rodák z Těšína se za druhé světové války jako německý poručík dostal do ruského zajetí, ze kterého byl propuštěn až v r. 1948. V NDR vstoupil do Nacionálně demokratické strany Německa, v níž od roku 1950 zastával funkci člena hlavního výboru. Do roku 1956 byl šéfem protokolu na ministerstvu zahraničních věcí NDR, pak velvyslancem NDR v Iránu a Afghánistánu. Později vykonával funkci zástupce NDR u UNESCO v Paříži.
Vysílání hesenského rozhlasu
Dokumentační pásmo hesenského rozhlasu o „Sudetských Němcích a Hitlerovi“ vysílala také hesenská televize ARD. Obsahově pravdivý dokument pobouřil některé tzv. sudeťáky, zejména ty, kteří jsou českého původu a mají poněmčelá příjmení. Proti vysílání se ohradil dr. Günter Kottek (česky Kotek) pocházející ze Znojma. Pobouřilo ho, že „sudeťáci“ byli ztotožňováni s Hitlerovými zločiny.
V druhém dílu se mu nelíbil titulek „Ztracená vlast“, prý mělo být „Vyhnání z vlasti“. Podle kritiky Kottka odsun neměl původ v Postupimi, ale již na panslavistickém sjezdu Slovanstva v Praze v r. 1848.
Další Němec s českým příjmením, Johann Slezak, ze sudetoněmeckého landsmanšaftu Horní Bavory, podal koncem r. 2008 u státního navládního v Mnichově trestní oznámení proti dr. H. Reitzemu z Hesenského rozhlasu, řediteli televize M. Kruppovi a redaktorce K. Schaiporové pro podezření z diskriminace menšin, spojených s podezřením ze štvaní proti národnosti a urážkám.
Důvodem je Hesenským rozhlasem vyrobeným a v ARD vysílaným dvoudílným dokumentačním programem s výše uvedeným názvem s podtitulky „Domů do Říše“ a „Ztracená vlast“. Svým vztahem k Čechům jako vlastizrádci a svou zvláštní blízkosti k Hitlerovi si přivodili přesídlení. Vysílání údajně postavilo „sudetské“ Němce do nepříznivého světla, jakoby byli zcela mimořádnými spojenci Hitlera. Podle Slezaka by měl mít Hesenský rozhlas zakázáno toto vysílání označovat jako dokument a tím navozovat zdání skutečnosti. Slezak se svou rodinou i se svými „krajany“ se cítí být uražen a diskriminován. (SdP, 1/09)
SRN má morální povinnost vůči bývalým koncentráčníkům
Izraelský ministr pro důchody Rafi Eitan navrhl, aby byla opětovně projednána Dohoda o poválečném vyrovnání z 10. září 1952 s tím, aby SRN byla vyzvána k sociální podpoře starých osob přeživších holocaust.
Sedm let po ukončení druhé světové války podepsali kancléř K. Adenauer a izraelský ministr zahraničních věcí Moše Šaret s předsedou „Jewish Claims konference“, Nachunem Goldmanem, na radnici v Lucembursku výše uvedenou dohodu. V této dohodě se SRN zavázala k platbám jednotlivým obětem holocaustu a k výplatě částky 3 miliard DM státu Izrael.
Svou současnou žádost zdůvodnil izraelský ministr pro důchody tím, že stát Izrael dosud postiženým vyplatil čtyřikrát více než kdysi dostal od SRN. V Izraeli žije asi 120 000 obětí holocaustu, mnohé z nich dostávají minimální důchod asi 300 eur, což po vysoké inflaci válečného hospodářství v Izraeli je velice málo. Ministr Rafi Eitan ví, že z právního hlediska je záležitost promlčená, ale Německo má rovněž „morální povinnost“, zejména s přihlédnutím k narůstajícím životním nákladům v izraelské ekonomice, jak napsal Süddeutsche Zeitung (259/07)
Pozn. red. Také v ČR doléhají na bývalé koncentráčníky a nuceně nasazené zvýšené životní náklady. Vzhledem k pokročilému stáří a podlomenému zdraví nejsou tyto sociálně slabší vrstvy schopny si přivydělat. Proto by měla mít SRN povinnost přispět malému zbytku žijících koncentráčníků a nuceně nasazených, popř. i jiným obětem nacistické zvůle, opětovnými měsíčními dávkami nebo jednorázovou částkou. Doufejme, že v ČR se této záležitosti ujme za postižené Český svaz bojovníků za svobodu, příp. ve spolupráci s výborem pro sociální politiku parlamentu ČR. Nelze zavírat oči nad těžkou situací obětí druhé světové války.
Německu hrozí žaloby bývalých italských nuceně nasazených
Bývalí italští nuceně nasazení budou žalovat Německo. Kasační soud v Římě nedávno posoudil žaloby asi 60 bývalých nuceně nasazených kvůli jejich újmě jako oprávněné a rozhodl, že Německo nemá právo odvolávat se na státní imunitu. Deportace je zločinem proti lidskosti, konstatoval kasační soud v případě asi tuctu rozsudků a německé námitky proto odmítl. Hrozí z toho spor mezi Římem a Berlínem. Podle italského soudu může být podáno tisíce žalob o odškodnění. Napsal to Sudetenpost 12/08.
Pozn. red. Také z České republiky někteří bývalí nuceně nasazení se domáhali odškodnění u různých subjektů ve SRN, ale vždy přicházely odpovědi, že ve sporech může být pro SRN partnerem jedině stát, tj. Česká republika. Zdalipak Ministerstvo zahraničních věcí v této otázce umožní bývalým českým nuceně nasazeným, aby se domáhali svých práv, jako úhradu zvýšených úhrad ve zdravotnictví a poplatků ve zdravotnictví při léčení starých neduhů, které jsou důsledkem nuceného nasazení.
„Sudeťáci“ demonstrovali před velvyslanectvím České republiky
13. ledna 2009 údajně proto, že ČR během svého předsednictví v EU nebere motto svého předsednictví „Evropa bez bariér“ vážně.
Demonstranti na svých transparentech v němčině, češtině a angličtině poukázali na to, že ještě dnes je v ČR platných 12 dekretů prezidenta ČSR Beneše, které prý byly podkladem pro genocidu na „sudeťácích“ v letech 1945/46. (SdP, 1/09)
Američané a Britové se nepřímo podíleli na vyhánění Němců
Proto mají velkou odpovědnost za nucený odchod Němců z Východu a za smrt více než 2 milionů lidí. Také akceptovali nelidský princip „transferu“ obyvatelstva, který údajně propagoval již od samého počátku války dr. E. Beneš.
Angloameričané bez nějakého zdůvodnění zradili vlastní principy Atlantické charty a tím odebrali milionům nevinných lidí právo na vlast. Dějiny bývají falešně podávány ve školních učebnicích. Přesídlení Němců se povětšinou bere za uzavřené. (SdP 1/09)
Odsunutí Němci mají ve smutečních oznámeních svých zemřelých uvádět
v tisku a v parte místo narození, nikoliv v českém místopisném pojmenování, a mají při úmrtích též pamatovat na odkazy, dědické podíly ve prospěch landsmanšaftu. (SdP, 1/09)
Vlastenecký kruh Stříbro – Plzeň
je velice aktivní v rozesílání literatury až ze západobavorského Dinkelsbühlu. Publikace Sidonie Dědinové „Pyrrhovo vítězství Edvarda Beneše“ vyšla nejdříve v němčině, v r. 2008 vyšla i česky. Publikace je určena českým přátelům, známým i neznámým. Především však mladým lidem, aby se dozvěděli, jaký osud postihl „sudeťáky“.
Ze stejného kruhu se na objednávku rozesílá publikace Gerda Schulze-Rhonhofa „Das tschechische-deutsche Drama 1918-1939“ (Česko-německé drama 1918-1939). Týž autor napsal i knihu „1938-Der Krieg, der viele Vater hätte“ (1938-Válka, která měla více otců). Publikace se snaží objasnit , jak Československo od r. 1918 do r. 1939 přispělo ke vzniku druhé světové války. SdP, 1/09)
Pozn. red. Odsunutí se snaží poznenáhlu přivodit změnu klimatu v českém národu ve svůj prospěch. Proto hodně sázejí na mládež, kterou mohou účinněji ovlivňovat. Kdo konkrétně stojí za vydáváním této protičeské literatury, kdo se skrývá pod označením vlastenecký kruh Stříbro-Plzeň? Lidé tohoto druhu působí velké škody česko-německým vztahům.
Posselt: za předsednictví v EU by měly být závadné zákony zrušeny
Posselt, mluvčí landsmanšaftu, vyzval Českou republiku, aby využila svého předsednictví v EU ke zrušení „protievropských a rasistických“ Benešových dekretů, které jsou neustále zdrojem bezpráví na milionech vyhnaných „sudetských“ a karpatských Němcích.
Je to jako „nebezpečná rakovina na evropském právním řádu“, která konečně musí být odstraněna nejen v zájmu českého národa, aby ve svých dějinách měl čisté konto. (SdP, 1/09)
Redakce a volný překlad: Ing. J. Liška Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a OR KČP v Praze 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, únor 2009. Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz