Listy č. 66

Studijní texty

Landeszeitung č. 5 z 26. února 2008

Co dělá NPD úspěšně?

Při různých setkáních neonacistických skupin ve městech jako Praha, Plzeň, Krnov jsou přitom nejen čeští neonacisté, nýbrž stále častěji jejich „kamarádi a přátelé“ z Německa. To potvrdil před nedávnem holohlavý mladík   v státním  Českém rozhlasu. Proč? Táhnou němečtí a čeští neonacisté za stejný provaz?

Drážďanští politologové Uwe Backes a Henrik Steglich se pokusili ve své knize „Die NPD“ popsat, jak vypadá politický život německých neonacistů. Ve středu pozornosti celkem 18 statí stojí Nacionální strana Německa (NPD). Je nejsilnější neonacistickou stranou SRN. Byla založena v roce 1964. Od té doby je sledována Spolkovým úřadem pro ochranu ústavy, protože je hodnocena jako extrémně pravicová. NPD se hlásí ke kořenům nacionálního socialismu a označuje se jako demokratická a národní. Při volbách do zemského sněmu v šedesátých letech  v některých zemích překročila pěti procentní hranici a byla zastoupena například ve sněmu v Bavorsku a Hessensku – s více než 7 %. Až do převratu 1989/90 zůstala ale malou politickou stranou.

Od sjednocení  NPD získává především na východě Německa stále více členů. Jsou to ekonomicky hůře situované oblasti. Nezaměstnanost a ztráta sociálních jistot jsou nejdůležitější příčiny pro nespokojenost obyvatelstva. Největší úspěchy docílila NPD v zemských volbách v roce 2004 v Sasku a v roce 2006 v Mecklenbursku- Vorpommen s 7,3 % hlasů.

Steglich a Backer se zabývali příčinami volebních úspěchů na zemské úrovni a porážce strany na spolkové úrovni, neboť při volbách do spolkového sněmu nedocílila dosud nikdy hranici pěti procent.

Cíle, myšlenky a názory NPD rozšiřuje strana vlastním informačním listem. „Deutsche Stimme“ (Německý hlas), který existuje od roku 1976. Vychází v současnosti měsíčně v 35000 exemplářích. Od roku 2006 je dokonce na kioscích volně k dostání.

V informačních listech se rovněž upozorňuje na ochranu ústavy. Můžeme pozorovat, že „Deutsche Stimme“ v minulosti náklad zvětšoval a stále získával nové autory, zejména mezi mladými lidmi.

Vydavatelé se ale nespokojí sledováním NPD v Německu. Porovnávají NPD s jinými pravicově extrémními stranami zemí západní Evropy. Zatímco NPD je na spolkové úrovni „politicky bezvýznamná“, slaví úspěchy extrémně pravicové strany úspěchy v Belgii, Dánsku nebo ve Švýcarsku. NPD není v tomto okamžiku nebezpečná, konstatuje hned více autorů ve svých článcích. Její zákaz by mnoho neovlivnil, členové se budou neoficiálně dále scházet.

Avšak společensky je nebezpečná, varují autoři knihy. Narůstající počet násilných činů vůči cizincům v jednotlivých spolkových zemích je pro to uváděn jako příklad.

Již v roce 2001 podnikla spolková vláda pod vedením spolkového kancléře Gerharda Schrödera pokus stranu na jako protiústavní zakázat. Po dvou letech bylo jednání pro chyby v jednání zastaveno. Rozpoutala se rušná diskuze. Otázka, zda se u NPD jedná o protiústavní stranu, nebylo v této době vůbec přezkoumáno. Také úspěch pro NPD?  (Kniha: Uwe Backes/Henrik Steglich: NPD. Úspěšné podmínky pravicově extrémní strany.) Badan-Baden 2007                                                                                        Autor neuveden

Naše mládež – naše budoucnost!

V období od konce října 2007 do konce ledna 2008 uskutečnil Jukon anketu na téma „Práce mládeže v střediscích setkávání (Ss) německé menšiny“.  Jedenáct center podalo pohled na svou práci s mládeží. Tyto výsledky nyní leží před námi.

Stále jsou slyšet stížnosti:  již žádná mládež se nezajímá   o kořeny německé menšiny, německá menšina stojí před koncem. Jedno je jisté: práce s mládeží je důležitý aspekt pro budoucnost  Ss v České republice.

Protože práce s mládeží podporuje rozvoj osobnosti a sociální způsobilost, je schopna dát mladým lidem orientaci, jakož i zprostředkovat strukturu. Tímto způsobem budou hodnoty a poznatky, které v souvislosti s německou identitou, tradovány a dále rozvíjeny.

Jak to ale ve skutečnosti vypadá s prací mládeže na místě? Kde jsou problémy a jaké potenciály existují? Tyto otázky si klade Jukon, který  nastartoval v říjnu minulého roku anketu o práci mládeže, jež byla koordinována kulturní manažerkou Ifa Anett Browarzik. Dotazníkové archy byly zaslány do center setkávání v Trutnově, Liberci, Plzni, Chebu, Chomutově, Moravské Třebové, Brně, Šumperku, Hlučíně, Havířově, Opavě a Kravařích. Tam byly vyplněny současným vedoucím nebo odpovědným pracovníkem pro práci s mládeží. Až na Šumperk se na anketě všichni podíleli.

Regionální rozdíly

Velký zájem Jukonu je, kolik mládeže vůbec v centrech aktivně pracuje. V průměru má každé středisko setkávání dvanáct mladých, většinou ve věku 15 až 25 let. Z toho se skutečně angažuje asi devět. V regionech  jsou však zřejmé velké rozdíly.

Přesto, že se v Čechách nachází asi polovina všech dotázaných, mají centra jen 10 % mladých. V Chebu a Trutnově  mladiství působí mimo Ss. Tato skutečnost je zvláštní, neboť na severu a západě Čech žije většina Němců. Spolu s Kulturním svazem je hustota svazů v tomto regionu obzvlášť vysoká. Bylo by zajímavé zjistit, jak dalece historický vývoj a blízkost hranic přispívají k tomu, že v této oblasti je práce s mládeží věnovaná malá pozornost.

Docela jinak to vypadá ve dvou moravských centrech. V Moravské Třebové a v Brně existuje živá práce s mládeží. Ačkoli chybí statistika ze Šumperku, nachází se třetina mladých v dotázaných centrech na Moravě. Více než polovina mladých je  ve Slezsku. Každé dotázané centrum má přinejmenším deset mládežníků. Kromě toho leží všechna centra v bezprostředním regionálním sousedství, takže také vzhledem k tomu můžeme mluvit o vysoké koncentraci mládeže.

Dané základy

Tyto čistě statistické údaje dokazují, že na mnoha místech existují regionální základy pro práci s mládeží. Tento potenciál je některými centry využíván. Tak má aspoň polovina dotázaných center aktivní mládežnické skupiny, které se pravidelně setkávají. U uvedených skupin se často jedná o hudební a taneční skupiny. K nim patří Cheb, Moravská Třebová, Brno a Kravaře. Doplňkově jsou skoro v každém centru další nabídky: především německé a pomocné exkurse, mezinárodní setkání mládeže, prázdninové tábory, sport, soutěže nebo také vystoupení na akcích center nebo na zemském shromáždění. S těmito nabídkami se střediska setkávání obracejí na mládež, neboť sport, hudba a cestování jsou mládeží blízké. Zatím co se tyto zájmy sotva liší od jiných mládežníků, je zájem o národní tance a historii vlastní německé menšině.. Právě tradice německých tanců je udržována v některých centrech mládežnickými tanečními skupinami.

Propojení je nutné

Čím menší jsou personální a finanční kapacity, tím důležitější je spolupráce s partnery. A skutečně: Mnoho center se snaží vybudovat kontakty se školami a školními třídami nebo partnerství s mládežnickými skupinami podobného smýšlení jak doma, tak i v zahraničí. Je však nápadné, že efekty vyplývající z propojení s jinými centry a svazy z regionu jsou v mládežnické práci až dosud jen malé. Přitom se objevují společné akce a setkání, zejména ve Slezsku, velmi duchaplná. Výhody poznalo na příklad středisko Ss v Hlučíně. Hlučínský den je velmi oblíbený a mnoho mládežnických skupin regionu se na něm podílí.

Připomeňme, že s mnoha problémy nejsou centra sama. Mnoho dotázaných si stěžovalo na dominantnost angličtiny, na regionální roztříštěnost, na nabídky center, chybějící nápady a nedostatek času. Čilá výměna zkušeností, nápadů a problémů k tématu práce mládeže může vést k novým metodám přístupu, lepším kontaktům a také motivaci. To je zejména dobře myslitelné ve Slezsku.

 Jukon.jako centrální organizace může spojovat zájmy, kontakty mezi mládežnickými skupinami a zprostředkovat pro Ss, poradit jim v práci s mládeží a rovněž jejich projekty podporovat. Předpokladem pro to je zájem a pohotovost jednotlivců na takové spolupráci. Cílem průzkumu proto bylo, vyšetřit vztah center setkání k Jukonu. Polovina dotázaných uvedla, že se již jednou mládežníci z jejich centra na akcích Jukonu podíleli. Spokojenost s mládežnickými akcemi byla u většiny center vysoká. Zájem o akce Jukonu je ale větší, než dá tušit aktuelní podíl: Sedm z jedenácti dotázaných center projevilo zásadní zájmy. Ovšem centra ve Slezsku uvedla, že se budou účastnit jen akcí Jukonu. Požadovaly všeobecně vyšší angažovanost Jukonu ve Slezsku. S ohledem na skutečnost, že se většina mládeže německé menšiny nachází ve Slezsku, je tento požadavek oprávněný. Jukon se pokouší nabízet centrální organizaci akcí v celých Čechách. Proto je důležité, aby také regiony byly sami aktivnější a obrátily se nápady a projektovými návrhy na Jukon.

Některá centra ve Slezsku se snaží získat nové mládežníky a iniciovat dialog celého Slezka. Bylo by žádoucí, kdyby tato námaha vedla k novému oživení Jukonu ve Slezsku. V Chomutově je představitelem Centra Jan Bartoš, nyní člen předsednictva Jukonu, který by tam chtěl pracovat práci s mládeží. Rovněž v Moravské Třebové jsou plány pro založení regionální skupiny Jukon.                                                                         

Anett Browarzik  

Landeszeitung č. 7 z 25. března 2008

„Jukon je inovační spolek“

(vysvětlení, co to je Jukon)

 Anett Browarzik je několik měsíců v Praze. O jejich úkolech, cílech a přáních s ní mluvila Susanne Beckmann.

Anett, ty jsi od září v Praze, jaký dojem máš až dosud z Jukonu?

Jukon je pro německou menšinu velmi inovační spolek. Je to jediná centrální organizace mládeže, která dělá celostátní projekty. To si nemohou samotná Ss dovolit. Úžasné shledávám také, že usiluje o otevřenou perspektivu. Snaží se integrovat mládež německé menšiny.  

Co je přesně inovační?

Co shledávám inovační, je právě tento pohled přes okraj talíře. Jukon se v posledních letech snažil, dělat mezinárodní a celostátní projekty. To znamená podívat se, co mládež doopravdy zajímá. Tak jsme například přivezly do Čech hudební skupiny. Také hledání stop je dokonalý nový projekt, ve kterém je snaha, spolupracovat s různými partnery. Společně se dají na nohy postavit velké projekty. Jukon nabízí pestré spektrum kultury, přes další vzdělávání až k hudbě. Je toho hodně.

Převzato z internetu – www stránka Landeszeitung.

Landeszeitung č. 7 z 25. 3. 2008 – příloha

V dobrém příbuzenství

Friedhelm Janzen je od listopadu loňského roku oblastním koordinátorem Institutu pro zahraniční záležitosti (Ifa) ze Stuttgardu. Sám pracuje v Opole a je kompetentní pro koordinaci kulturních a vzdělávacích projektů německé menšiny v Polsku a České republice. Susanne Beckmann s ním mluvila jako se zástupcem Institutu zahraničních vztahů o cílech podpůrné politice.

Proč je Ifa zainteresován na německé menšině ve střední a východní Evropě?

Myslím, že to vychází z jednoho druhu spojitosti a povinnosti. Shledávám obraz rodiny jako vhodný. Jako „dobré příbuzenstvo“ zajímá se Ifa o to, co se v menšině stalo, jak se jí daří, co si přeje – a jak se s existujícími prostředky z vlastního pohledu nejlépe dá podporovat.

Přitom je důležité, abychom byli v kontaktu a podíleli se na výměně zkušeností jiných. Tato výměna zajišťuje, že se cítíme nadále spojeni a dobře si rozumíme.

Jsou s tím také spojena očekávání německé menšiny?

Rád bych chtěl  vědět, co si německá menšina například v Čechách přeje do budoucnosti; co si představuje, dělá nebo dělat by chtěla.

Zároveň očekávám, že se také zajímá o to, co se děje v Německu. Žádný z obou zúčastněných by se neměl před novým a neznámým uzavřít a myslet si „tak jak to už vždycky bylo“ je to nejlepší.

Moderní Německo nabízí  blízkou kulturou německé menšině četné možnosti. Právě ve spolupráci s Institutem pro zahraniční záležitosti může německá menšina vypracovat témata, mínění nebo stanoviska, která pro lepší spolužití ve společnosti a se společností mohou být velmi dobře využívána.

To zní skoro tak, jako když se chce ukázat, jak to můžeme dělat správně?

Ne, tak by to nemělo být chápáno. Jde mnohem více o to německou menšinu při tom podporovat, být uznávaný a vážený expert a zprostředkovatel mezi většinou a menšinou, mezi historií a budoucností. Když čeští spoluobčané chtěli zjistit něco o historii ve spojení s Německem v jejich regionu nebo také současnou realitu v Německu, pak by měli mít první adresu pro otázky  přímo v místě u německé menšiny.

Jak dalece hraje při tom roli strategický seminář?

Ifa podporuje seminář. Ifa spolu s vedením Zemského shromáždění Němců  v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (ZSN) na  tento seminář pozvala a právě také si promyslela, čím Ss v Čechách může být nápomocna. Chceme německé menšině pomoci se dále rozvíjet v současné době dlouhodobou perspektivou.

Ifa sama začala před dvěma roky začala s nově uspořádanou podpůrnou politiku,  neboť také tam jsou jen ohraničené prostředky. Musíme  především podporovat ty, kteří mají před očima jasný cíl. To neznamená, že jiné chceme nechat na trati. Dáváme rádi podněty, jaký potenciál vlastně mají, neboť to není právě málo. Mnozí jen nevědí, jak se to dá využít, nebo nemají odvahu, prosadit své možnosti také aktivně. Konečně jde také o to, že se německá menšina sama bude dále rozvíjet. 

Dík za rozhovor  

Landeszeitung č. 8 – z 8. dubna 2008

Cheb – země písní – dobro zůstává zachováno

Cheb. Kultura různých rodů, které již nemohou žít ve svém původním životním prostředí, je odsouzena k zániku. Vztahuje se to také na Chebany, kteří byli z větší části z Chebu vyhnáni.

Ale jsou rody, jež proti tomuto osudu bojují. Chebští – jsou jak známo – „tvrdé palice“. Proto sotva udivuje, že ještě šedesát roků po vyhnání je vidět jejich péči o kulturu. My, kteří jsme zůstali v zemi předků, jsme silně asimilováni a naše děti a vnoučata budou mít problém mluvit německy. O chebském nářečí nebudeme možná za dvacet let již nic slyšet. Přitom naši předkové zanechali velké kulturní bohatství. Jako příklad může být jmenováno hodně lidových písní.

Na jihu Chebska byla chebská dudácká hudba ovlivněna dudáky z Chodska a Čech, vzájemně se obohacovaly. Mimoto nastartoval jeden český hudební vědec projekt, který se zabývá záchranou německé lidové hudby. Ve spolupráci Ralfa Heimratha s „Bundesvüarstäiha“ a „Svazu Eghalanda Gmoin“ vznikly některé hudební snímky. Hudební vědec, klavírista a dudák, Tomáš Spurný, vyhrabal přes 150 roků staré rukopisy v archivu v Praze a převedl je do strojopisu. Lidové písně, které jsou určeny pro oddělení poslechu nově vybudovaného musea domovského krajského musea v Tirschenreuth, byly s největší pečlivostí  připraveny. Mimo jiné také od těch, kteří vedle zpěvu ještě mohou mluvit „nefalšovaným“ chebským nářečím. V lednu se setkalo, mimo Spurného a Heimratha, ještě více zájemců o hudbu.  

Pravicoví extremisté vzpomněli padlých vojáků

Jihlava. Pravicoví extremisté uctili v březnu na centrálním hřbitově v Jihlavě památku padlých německých vojáků  v druhé světové válce. Jeden jejich mluvčí byl policií zatčen pro podezření trestného činu podpory hnutí k potlačení práv a svobod. Podle policejních údajů účastnilo se této akce 150 extremistů.                                                                      Lz

Bez uznávaných skutečností  nepůjdeme vpřed

O plánovaném Centru proti vyhnání v Berlíně mluvil redaktor Landeszeitung s jednatelem nadace Adalbert centrum v Horní Plané Horstem Löfflerem. Löffler je znalec současné politiky sudetoněmeckého Landsmannschaftu.

„Viditelné znamení“ je kabinetem potvrzené. Co na to říkáte?

Pokládám již déle za zpožděné, že vyhnání a vyvlastnění milionů Němců v letech 1945/46, nejen v knihách a archivech, nýbrž veřejně, je právě až teď „viditelně“ dokumentováno.

Již příliš dlouho německá politika a také velká část veřejnosti toto téma tabuizovala nebo bagatelizovala. Když je nyní „Viditelným znamením“ v Berlíně pro veškerou veřejnost dokumentováno, je to docela určitě správné.

Jak se staví k tomuto centru sudetoněmecký Landsmannschaft?

Nemohu mluvit za sudetoněmecký Landsmannschaft. Ale v jednou tiskovém prohlášení z 19. března, Bernd Posselt výslovně vítal tento projekt a označil jej  za „ průlom v politice vyhnání“. On ale také dodal, že se nyní „musí na to dávat pozor, aby tato iniciativa nebyla zfalšována anebo použita k jinému účelu“. Je třeba předpokládat, že ostatní členové spolkového předsednictva SL toto hodnocení sdílejí.

Jaký vliv má takové centrum proti vyhnání na německo- české vztahy?

Podle mého mínění nebude „Viditelné znamení“ – Svazem vyhnaných propagované označení „Centrum proti vyhnání“, asi vědomě napadeno – a na německo – českých vztazích vůbec nic měnit, ani ve velké politice ani ve vztazích na komunální, organizační nebo osobní rovině. Těm, kteří takové vztahy pěstují a utvářejí, jsou fakta již déle známa, takže jejich veřejná presentace je něčím novým jen pro ty, kteří se tím nezabývali – a to jsou ti samí, kteří jsou na vztazích Čechů a Němců málo zainteresováni.

Myslíte, že to poslouží vypracování společné historie?

Uznání skutečností na obou stranách je podstatný předpoklad vypracování a pak možná souhlasného posouzení.

Česká vláda, jakož i polská, se na tom nebudou aktivně podílet. Můžete toto rozhodnutí chápat? Co si o tom myslíte?

Samozřejmě nemohu toto rozhodnutí pochopit. Jde přece o „Viditelné znamení“ vyhnání a vyvlastnění Němců mimo jiné z tehdejšího východního Německa a Sudet.

Čím by mohla polská a česká vláda k tomu přispět mimo poznatku, že tyto skutečnosti byly zcela proti národním a lidským právům. Zde podobné doznání nelze očekávat, je to jen logické a důsledné, nepodílet se. Právě málo lze očekávat, že obě vlády přispějí dokumenty k těmto událostem z vlastních archivů, protože takové dokumenty by určitě nebyly slávou pro tehdejší zodpovědné                                                               Dík za rozhovor.

Čechoněmci

Převzato z internetové stránky Landeszeitung

Již několik let je organizována vzdělávací a sociální činnost Zemského shromáždění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Na lázeňské pobyty získává finanční pomoc   z Německo – českého fondu budoucnosti. Po několikeré žádosti mi byla podpora také přislíbena a tak jsem se dostal s mnoha dalšími lázeňskými hosty do lázní Curie v Jáchymově. Bylo mi již známo, že nejsem jediný z německé menšiny.

Ale kolik nás bude, jsem samozřejmě nevěděl. To se dozvěděla většina z nás teprve na místě, když jsem v „lékařských pokynech“ plánu pro lázeňský pobyt četla: „Čechoněmci – 16 osob“. Co to mělo znamenat, se postižení nedozvěděli. Také se na to neptali. Je to přece projev toho, jak je na nás Němce v Čechách pohlíženo.

Na čele jsme to neměli v žádném případě napsáno.  V lázeňském domě Curie bylo také mnoho pacientů z Německa, nebylo nápadné, že jsme mezi sebou mluvili německy. Naproti tomu bylo nápadné, že někteří německy mluvící hosté neseděli v jídelně spolu s lázeňskými hosty z Německa a tak také neužívali exklusivní stravu. Rovněž bylo nápadné, že tato skupina pacientů se sice spolu bavila německy, ale s jinými mluvila plynně česky. To udivilo také některé pacienty z Německa. Byli jsme tím nápadní, ačkoli jsme neměli na čele napsáno „Čechoněmec“. Také já sám jsem byl častěji personálem osloven německy.

Personál se potom divil, že odpovídám česky. Musím dodat, že mi to přece trochu lichotilo, být brán jako Němec, a že mé křestní jméno, které mi především v době komunismu přinášelo mnoho problémů, vede teď k uznání mého německého původu. Výraz  „Čechoněmci“ může naproti tomu být považován jako diskriminace, která je pro nás urážlivá. My jsme přece Němci v Čechách a žádní německočeši. Pojem jako „Čeští Němci“ by byl akceptovatelný. Ale tento pojem neexistuje. A „Čechoněmci“ nejsme. Měli jsme přinejmenším svolat demonstraci před budovou vedení lázní a ministryni Stehlíkové předat ostrý protestní dopis. Bylo by zajímavé, jak by se vláda postavila k otázkám menšin. Bohužel postižených bylo jen 16 a na pravou demonstraci to je opravdu málo. Hlavní věc ale je, že jsem se sotva odlišovali od většinového obyvatelstva, ani vzhledem ani chováním. Místo demonstrování nebo psaní protestního dopisu, chtěli bychom  srdečně poděkovat.

Samozřejmě ne jako „Čechoněmci“, ale za lázeňský pobyt, a sice těm, kteří nám tento pobyt umožnili.                                                                                              

Hans D. Korbel

Landeszeitung č. 9 z 22. 4. 2008

Edmund a Edvard

Bavorsko a Čechy, srovnání a porovnání, souvislosti a rozdíly

Edmund a Edvard se nesetkali. Protože ten jeden přišel později, měl možnosti později narozeného. A využil je. Od druhého, dříve narozeného, nepřišla již žádná odpověď zpátky. Víme, o kom je řeč: Edmund Stoiber z Mnichova a Edvard Beneš z Prahy. …

Když se Beneš v roce 1919 vrátil z pařížské mírové konference, byl již uznávaným evropským státníkem a diplomatem. Již byla Československá republika. Později se stal presidentem státu, následníkem Masaryka. Hitlerův první protivník. Mnichovským diktátem 1938 se pro Beneše svět zhroutil, manželé šli do exilu do Anglie, a vrátili se 1945 triumfálně zpátky. A zase Německo prohrálo světovou válku. 1948 Beneš zemřel. Nezadržitelný vzestup komunistů se ještě urychlil. To je životopis jednoho, životopis druhého je ovlivněn dobou po Benešovi, bitvy byly skončené, nebyla již žádná nová válka.

Bavorsko mělo po porážce docela jiné starosti, o sudetských Němcích nemohla být žádná řeč. Mnichov se cítil teprve později mocnější a dostatečně silný chopit se sudetoněmecké otázky. Beneš předvídal, že podnět k tomu přijde. Neměl ponětí, že podnět bude vycházet z Bavorska. … Projevy jiných politiků, později narozených, začali se na české „předchůdce“ 20. století odvolávat. To se stalo zejména na každoročních Sudetoněmeckých dnech.   A my Bavoráci jsme museli získat konečně dojem, že se jméno Beneš víc a víc spojuje se Stoiberem, až k nerozlučnosti, takže nyní mohla vzniknout docela jiná otázka, zda se také  pověsí na Becksteina. A na jeho následovníky.

V roce 1993 měl Stoiber poprvé projev na Sudetoněmeckém dni. Na slavnosti 25. ledna 2006 v Sudetoněmeckém domě v Mnichově mluvil o dialogu s českými sousedy a řekl: „Bylo by to ve skutku vítězství humanity …, … pokud by na konci dialogu bylo odstranění tak zvaného zákona o beztrestnosti a zrušení Benešových dekretů, které vás jako sudetské Němce postihují“.  Beneš a Stoiber: Oba byli ve vládním úřadě „workoholiky“ a pracovali od 6 hod. ráno. Kdo z nich docílil nejvíce? Kdo přitom dopustil největší chyby?

Winifried Baumann 

Školní projekt hledá zapomenuté hrdiny

Žáci severočeských škol., pátrají po zapomenutých hrdinech. Ptají se  svých předků, sousedů a známých.

Ústí nad Labem. Je každý Němce nacista?  Kolaborovali Češi s Hitlerem? Na tyto a další otázky odpovídají žáci ze severních Čech v rámci interaktivního školního projektu “Zapomenutí hrdinové – o německých antifašistech“, za pomoci muzea a města Ústí. Mají přitom jen dvě možnosti odpovědí: ano nebo ne.

„Žáci tvoří dvě stejně velké skupiny a diskutují o tom“, vysvětluje koordinátorka projektu Hana Němcová. Po tomto zahřívacím kole musí chlapci a dívky zařadit různé historické události, mino jiné Mnichovskou dohodu, vítězství nad nacionálsocialismem, vyhoštění Němců nebo převzetí moci komunisty. Kromě toho se pokoušejí pochopit, jak tyto události sudetští Němci tehdy chápali. Nakonec obdrží žáci fotografie, které musí přiřadit k jednotlivým událostem.

„Detektiv Columbo s účesem komunistického kapitána“, tak označili děti fotografii prvního komunistického presidenta Klementa Gottwalda. „ sama éra komunismu je pro mládež velmi vzdálená. S druhou světovou válkou je to ještě horší. Náš projekt pomáhá proto tyto poznatky osvěžit. Úbytek předsudků je evidentní“.

Vyvrcholením dvouhodinového programu je představení šesti životopisů německých antifašistů ze severních Čech. Jakou historii chtějí děti a mládež slyšet a dozvědět se, mohou se sami podle fotografií rozhodnout. Jejich úkolem je dát historií  název. Nakonec odpovídají žáci ještě jednou na otázky položené na začátku.

Kurs končí domácím úkolem: Děti sami budou spolupracovníky ústeckého musea při pátrání po zapomenutých hrdinech. Během jednoho měsíce by měli vyhledat lidi a vyptávat se a své poznatky na výstavě ve škole představit. „ Toto téma vzbuzuje u žáků zájem. Dohadují se, kdo má ve své rodině německé předky nebo zná někoho s německými kořeny“, řekla Němcová. Školní projekt je částí projektu pro dokumentaci aktivních protivníků nacistů, kteří po skončení války byli neprávem československým státem pronásledováni.  

Projekt se vrací k iniciativě české vlády z roku 2005, k tak zvanému Paroubkovu gestu. Školní program je určený základním školám a gymnáziím. Po zastávce v severních Čechách bude na cestách po celých Čechách.

Ln

Internetworkshop „Propoj se!“ 

Opava. V pátek 4. dubna všechno začalo. Mládež z Opavy, Hlučína, Havířova a Pardubice se setkala v Ss Slezsko – německého svazu v Opavě, aby objevila tajemství tvůrčího psaní a vytvoření internetové stránky.

Seminář Jukonu byl pořádán a podporován Institutem pro zahraniční záležitosti, pod vedením Anett Browarzik a Susanne Beckmann. Cílem semináře je nejen spoluvytvořit novou domovskou stránku Jukonu, napsat vlastní texty a stát se online reportérem, nýbrž také poznat hodně nových lidí a mít z toho zábavu.

Při vtipné hře jsme se v pátek představili. Následně nám Anett Browarzik přiblížila organizaci Jukon a podala zprávu o jeho činnosti. Pak jsme již začali s první analysou textu, abychom zjistili, jak jsou novinářské texty vytvořeny. Tajemství je jednoduché: 7 W – wer, was, wann, wo, wie, warum (přeloženo: kdo, co, kdy, kde, jak, proč) a jaký pramen (jaký = welcher). Tyto otázky musí být zodpovězeny v každé zprávě.

V místnosti s počítači slezské university jsme vlastní texty napsali a dali na internet. Všichni chtěli být „Online redaktory“. Zda se to podařilo, to se zjistí na stránce Jukonu pod http\new.jukon.net.                                                                    

Josef Abel, Helena Jašková

Mluvit v Německu

Hlučín. O posledních prázdninách jsem byla v Mönchengladbachu. Bydlela jsem u svojí sestřenice. Je jí 25 a má už syna. Jmenuje se Dustin Cassidy a je mu 5 let.

Její sestra a moje druhá sestřenice, jmenuje se Alexandra, a je 28 roků stará. Má dvě děti: Casandře jsou čtyři a Cheynne sedm roků. Bydlí za rohem u Anetty. Při mé poslední návštěvě jsme byly stále spolu. Navštívily jsme Aquapark, cukrárnu, kavárnu a mnoho obchodů ve městě. Naše maminky jsou Polky, mluvily jsme tedy stále polsky a to bylo pro mne lehčí. Nemusela jsem mluvit a učit se německy. Ale nyní mají moje sestřenice  muže, kteří mluví německy. A to byl problém, protože jsme jim nerozuměla a oni nerozuměli mně.

V prvních týdnech jsem byla nejistá a nešťastná. Ale poslední týden to bylo lepší. Mluvila jsem polsky se svými sestřenicemi. Annette a Alexandra mluvily se svými snoubenci a přáteli německy Já a muži  mých sestřenic někdy mluvili anglicky, někdy německy.  

Michaela Bartusková 18 roků (článek vznikl na semináři Jukonu „ Propoj se“).

„ Přeji si, aby se vrátil život do Centra“

Jan Bartoš není pro Landeszeitung žádný neznámý. Učitel němčiny z Ústí nad Labem je spoluzakladatelem mládežnické kontaktní organizace ZSN Jukon. Nedávno byl mimo to zvolen vedoucím Ss v Chomutově. Mluvila s ním Sandra Kreisslová.

Honzo, začnu zcela od začátku. Jak to vlastně tehdy bylo se založením Jukonu?

Vlastně docela jednoduché. Mne a mým kolegům na universitě v Pardubicích bylo dáno na vědomí, že vlastně neexistuje žádná oficiální organizace pro práci s mládeží z německé menšiny. Tedy jsme se sešli a v roce 1999  „Mládežnickou kontaktní organizaci“ založili.

Tedy můžeme říci, že patříš k spoluzakladatelům této organizace?

Ne přímo. Nebyl jsem vlastně na zakládající schůzi přítomen, ale jinak patřím k úplně prvním, kteří měli něco s Jukonem.

Poslední novinkou je, že vedeš od března letošního roku Středisko setkávání v Chomutově. To ještě není dlouhá doba. Je tedy jasné, že se teprve musíš rozhlídnout, ale určitě už máš nějaké nápady a plány pro budoucnost centra?

Pro budoucnost si přeji, aby se od Ss vrátil život. Chtěl bych rád udělat z centra místo setkání, jak říká název. Lidí by sem měli přicházet pro informace a péčí o kulturu.

V klubovnách bych chtěl příležitostně uspořádat výstavy. Dále bych chtěl prohloubit spolupráci s místním gymnáziem. Centrum by mělo být středem vzdělání. Zde by měla být presentována historie, která ukazuje spolužití Němců a Čechů v tomto regionu.

Plánuješ zase nabídnout kursy němčiny?

To nemohu v tomto okamžiku říci. Podle informace, kterou jsem dostal, nebyl zájem o němčinu nijak velký. V trendu je dnes angličtina. A zůstane to také tak v budoucnosti. Již na základních školách má angličtina velký vliv. Jiné jazyky jsou stále méně požadované.

Chtěl bys s německými institucemi dělat společné projekty?

Ano, samozřejmě. V tomto okamžiku nemohu říci nic přesného, nejsem tu ještě dost dlouho. Ale pro budoucnost už plánuji. V současné době běží takové jedna spolupráce. A sice v červnu k nám přijdou členové německého vzdělávacího střediska z Essenu. Podnikají každý rok vzdělávací cesty do Čech a tentokrát by chtěli  nejdříve zavítat do Prahy a pak k nám. Samozřejmě budeme pro ně připravovat program – prohlídku města a setkání s domácími Němci a mládeží.

Máš další konkrétní projekty?

Ano, jedná se o všední den mládeže v Čechách a Německu. Mělo by to být setkání německých a českých mladých lidí, kteří mohou porovnat školské systémy v praxi: jaké možnosti nabízí ten který systém a jaké má přednosti a nedostatky. Co se jim na škole nelíbí?

Mimo to bych chtěl v květnu uspořádat literární seminář na téma kulturní vliv německé literatury v českých zemích na začátku 20. století. Bude to organizováno Jukonem.

To je pro začátek všechno. Musíme začít malými projekty, časem uvidíme, jak se dá jít dál.

Přeji ti hodně štěstí a děkuji za rozhovor.  

Landeszeitung – převzato z internetové stránky

Deset procent – překážka

V poslední době vzniká hodně různých programů, které podporují multietnickou pluralitu. Může z toho profitovat také německá menšina v České republice? Jak se dá na to upozornit? Asi dvojjazyčným označením obcí, částí obcí, ulic a veřejných budov?

Podle zákona o obcích 128/2000 (§ 29), je to možné, pokud se při sčítání lidu nejméně 10 % obyvatel přihlásí k menšině. Pak mohou zástupci menšiny klást požadavek na dvojjazyčné označení místa, které musí schválit místní výbor pro menšiny.

Celostátně je jen málo obcí, ve kterých žije více než 10 % Němců: v Abertamech v okrese Karlovy Vary je 16 % z 1103 obyvatel, v Mikulově u Litoměřic v okrese Ústí nad Labem je 15 % ze 150 obyvatel. Více než potřebných 10% jsou obce kolem Vejprt: Měděnec (25 % z 155), Kryštofovy Hamry (19 % z 89 obyvatel) a Vejprty (11 % z 376 obyvatel).

Necelých deset procent žije v Kovářské (9 % z 1401 obyvatel) a v Kravařích (8 % z 6725 obyvatel). Překvapivě se v Kravařích se přiznávají k německé národnosti málokteří, přestože mnoho obyvatel má pasy Německé spolkové republiky.

Proč nepodali představitelé německé menšiny ve Vejprtech požadavek na dvoujazyčnou místní tabuli? Předložili představitelé menšiny žádost u výboru pro menšiny – pokud existuje ? Vyslovil se tento výbor proti dvojjazyčnosti? Hodláme čekat, až většina přestárlých Němců zemře? Na druhé straně je dvojjazyčnost pro maličké obce vůbec únosná?

Když se menšina ani neosmělí, měla by být k tomu pobízena. Pokud jsou obstrukce ze strany většiny, měly by být porazitelné. Přes viditelné spolužití Němců a Čechů v těchto vzdálených obcích se nezhroutí Česká republika.

Pokud stojí v cestě finanční problémy, pak mohou být aktivováni sponzoři, začít například u Sudetoněmecké nadace.

Neznám polohu výše jmenovaných obcí jednotlivě, ale považuji dvojjazyčné nápisy jako obstojný pokus rozloučení se stále slabší německou menšinou, nejen v Krušných horách. I kdyby sama menšina měla jen ještě deset let šanci na přežití. Je třeba počítat s tím, že podíl menšiny během 10 až 20 let bude drasticky klesat k nule. Pro vleklé loučení by jeden štít s dvojjazyčným názvem obce byl pěkný pozdrav na rozloučenou.

Richad Neugebauer (11. 3. 2008)

Berlín kompletuje svá památná místa

„Viditelné znamení“ je budováno – Spolkový kabinet pro to uvolnil 19. března cestu. V Berlíně vzniká výstavní a dokumentační místo pro oběti vyhnání.

Ministr kultury Bernd Neumann dává najevo spokojenost s vládním usnesením. Vidí v tom „vynikající krok s ohledem na zpracování bolestivé části německé a evropské historie“. Neumann označuje právě tak za úspěch, že viditelné znamení je důsledkem shody obou vládních stran CDU/CSU a SPD. Tyto se dohodly zajistit místo, které by připomínalo křivdy vyhnaných. I v budoucnu bude za to odpovědný ministr kultury. Centrum proti vyhnáním  bude financováno státem. Vypracovaná by měla být především historie vyhnání německého obyvatelstva na konci druhé světové války. Na měnících se malých výstavách budou také presentovány situace útěku a vyhnání, za která je zodpovědná německá strana.

Navzdory vládní dohodě v koaliční smlouvě se strany dlouho dohadovaly o sídle centra. Mnozí z SPD se připojili ke kritikům především z Polska, kteří úmysly jako takové a také Berlín jako stanoviště odmítli. Jeden z nejostřejších kritiků byl náměstek předsedy Bundestagu Wolfgang Thierse, vyjednávač SPD. Vytýkal především účast svazů vyhnaných při zřizování centra. Absolutně neoddiskutovatelné bylo pro Thierse, že předsedkyně Svazu vyhnaných ( BdV), Erika Steinbachová, by měla být do díla též zapojena. Proti ní byly v zahraničí masivní výhrady, řekl Thierse v říjnu minulého roku.

Osobní údaje Steinbachové

Protesty proti Steinbachové a její práci byly velmi hlasité, když jí vedená nadace  předvedla výstavu „ Vynucené cesty“

Tehdejší výtka, že výstava staví neštěstí Němců po druhé světové válce do popředí a pojednává přitom velmi málo o příčinách vyhnání. Ty jsou totiž v politice rozpínání Hitlerova Německa. Tento fakt ale nebyl zamýšlen v historickém obraze nadace, jak Franziska Augustin napsala v Süddeutsche Zeitung (Jihoněmecké noviny).

Pachatel a oběť

„Problém není v tom, že kdosi Němcům zakazuje vzpomínku na utrpení vlastního národa. Problematické to bude teprve tehdy, až tato vzpomínka na německé utrpení oslabí jiné vzpomínky“, řekl polský předseda vlády Donald Tusk v rozhovoru s dopisovatelem FAZ Konradem Schullerem v prosinci minulého roku. Tusk varoval před vytahováním  německo – polských vztahů  ze „zákopů minulosti“.

Rovněž z tohoto důvodu se konaly 5. února ve Varšavě německo – polské rozhovory o historických otázkách ve vztahu obou zemí. Mluvilo se o možném Centru proti vyhnání s účastí Polska.

Německá delegace představila návrh dokumentace. To znamená, že měly by být zobrazeny historické souvislosti. Také deportace polského obyvatelstva bude zohledněna. I přes návštěvu z Německa je polské vládě jasné, že se formálně nebude podílet na zřízení „Viditelného znamení“. Akceptuje to jako německou záležitost a nevylučuje, že polští historici vědecky některé výstavy doprovodí. Polsko kritizuje zvolené sídlo v Berlínu, poněvadž tento byl vlastně výchozím bodem druhé světové války.

Vlády by podporoval evropské centrum proti vyhnání, pokud by mohlo vzniknout v jiném městě. Hovořilo se o Wroclavy; Tusk ale také vyjádřil o Gdansku, jako vhodném místu. „Všechny dimense válečné tragedie zde byly přítomné“, řekl Tusk .

Podobně reagoval v České republice ministr zahraničí Schwarzenberg. Vysvětlil v listopadu, že diskuze o „Viditelném znamení“ je vnitropolitické debata a záležitost Německa; do obojího se nebudeme zapojovat a podílet se na tom. Také česká veřejnost zůstává k plánovanému centru lhostejná. V tom je vidět, jak se postupně emoce oslabují. Před deseti lety by bylo asi vytvoření centra masivní kritikou znemožněno. Je to zásluha politiků na obou stranách, že toto téma nevyvolává žádný strach. Jediní, kteří ještě dnes neúnavně jsou proti centru jsou volnomyšlenkáři a komunisté.

Kompromisní řešení

 Diskuze o dokumentačním centru ale přesto pokračuje. „Viditelné znamení“ vznikne v berlínském Domě Německa v Stresemannstraße, místo s historií: Komplex budov na rohu Wilhelmstraße byl postaven mezi léty 1926 až 1931.   Tehdy sloužil  říšské vládě jako dům pro hosty a později jako hlavní úřad říšské bezpečnosti, centrále genocidy.

V současnosti zde mají sídlo různé instituce, např. „Pomník pro zavražděné Židy Evropy“, Spolková centrála pro politické vzdělávání, Institut pro výstavbu měst, Institut Roberta Kocha a vodní a lodní ředitelství – východ a Berlínský zemský Svaz vyhnaných. Hodně nájemců se bude muset vystěhovat, když v nejbližších letech bude v Domě Německa umístěno „Viditelné znamení“.                                                                       sbe (8. 4. 2008)    

Landeszeitung č. 9/2008 – příloha

Dialog generací

Po jedenácté diskutují Němci a Češi na hradě Hohenburg

Na letošním setkání bylo hovořeno o iniciativách a projektech překračujících hranice. Jako každoročně byl v popředí vývoj německo – českých vztahů. Mimo to podnikli účastníci více výletů po Chebsku. V Heppenheim na Bergstraße stojí „Dům na Maibergu“. Již deset let je zde „Akademie pro politické a sociální vzdělávání“ diecéze Mainz, zařízení katolické církve pod vedením ředitele Benedikta Widmaiera. V programu na rok 2008 je uvedeno: „Vzdělání má odjakživa požadavek, nabízet pomoc lidem a orientaci. To je v dobách velkých přelomů – a v takových nyní bezpochybně žijeme – obzvlášť důležité. Pro politické vzdělání hrají při tom také roli centrální myšlenky vysvětlení a emancipace; neboť jen vysvětlování a stateční lidé mohou aktivně společenský a politický vývoj ovlivňovat“.

Tato maxima se odrážejí v různých nabídkách „ Domu na Maibergu“, k nimž patří také „Německo – český dialog generací“. V únoru 2008 bylo to již po jedenácté, když přišel zástupce ředitele akademie Titus Möllenbeck do Hohenberg na Ohři, aby na hradě vedl německo – český dialog. Vždy mu dával podnět, pořádal a během celého průběhu moderoval. V průběhu jednoho desetiletí tím do určité míry Dům na Mainberg založil tradici.

Na Dialogu se od 20. do 24. února podílela  katolická odborná vysoká škola, Přátelé přírody z Liberce a Lávka ( Spolek pro vzdělání mládeže v České republice). Akce Dialogu v minulých letech byly v Hohenberg připravovány tématicky a obsahově historikem a vědcem Karl W. Schubsky, který doprovázel exkurse jako vedoucí. Schubsky, bytem v Hohenbergu, a jeho paní Irena, připravili obsahově také letos „Dialog“. To platí zejména o německo – českých iniciativách a výletech do pohraniční oblasti.

Setkání jako priorita

S pohledem na semináře v minulých letech můžeme konstatovat, že při všech dosud pořádaných Dialozích německo – českých stálo v popředí setkání. Měnící se politická, kulturní nebo sociální témata byla zpracována ve smíšených skupinách, doplněné přednáškami a v rámci exkurzí názorně vysvětlena. Tím mohl a může být vztah mezi Němci a Čechy v minulosti a současnosti osvětlen.

Počet účastníků na akcích se pohybuje podle předpisu mezi 25 až 30 osobami různého věku, přičemž se okruh účastníků ustavičně mění.  A jako každoročně musí účastníci často podniknout dlouhé cesty, aby se mohli semináře účastnit. Přicestovali z Liebenstein, Liberce, Plzně, Schönbach, Trutnova, Heppenheim/Bergstraße, Karlruhe, Kusel, Königstein, Taunus, Karlsruhe, Mainz a Pegnitz, aby se seznámili s aktuální situací v pohraničí.

Nejstarší účastník letos byl 84 letý a přijel z Liberce, nejmladší účastníci, 16 let, byli z Plzně.

Mimo to přijeli studenti z Westpfalz (Porýní Westfálsko).  K stálým účastníkům patří dva bývalí pražští Němci (Anni Weber a Karl Haas), kteří stále ještě visí na svém domovském městě. Posledně jmenovaní patří k svědkům generace, která ještě zažila první Československou republiku, zejména spolužití Němců, Židů a Čechů ve „Zlatém městě“. Vedoucímu semináře Titusu Möllenbeckovi jde o to, účastníkům semináře Dialogu nabídnul každý rok nový obsah.  

Cesta na Chebsko

Letos znělo téma semináře „ Iniciativy – projekty – akce. Region ve změnách“. Účastníci mohli zase zjistit něco o poměrech mezi oběma národnostmi. V prvé řadě se dozvěděli o projektu překračujícího hranice v Hohenberg a okolí. K tomu posloužily exkurse na Chebsko (Ostrov n. O. a Karlovy Vary) do Flossenbürgu (koncentrační tábor – památník) a Waldsassen (basilika a klášterní knihovna). Tam bylo zajištěno kompletní provádění.

Také Chebskému museu v Marktredwitz bylo věnováno jedno dopoledne, aby zde bylo zjištěno něco o Chebanech. Během dvaceti minut pod vedením vedoucího musea Volkera Dittmera se naučili  zabalit kufr vyhnance. Neboť více času v roce 1945 nebylo vyhnaným dáno.

Tři další nabídky doplnily odpolední program. Cesta vedla na hraniční přechod Schirnding, kde německo – český spolek „Přátelé pohraničního musea Schirnding“ své sbírky zpřístupnili veřejnosti.  

V souvislosti s tím vznikly dvě varianty: Návštěva německo – české školky „Fuchsbau“ ve Schirndingu nebo účast na přednášce „Přátel německo – českého porozumění“ o situaci Romů v České republice. – O aktivitách „Kruhu přátel“ byli účastníci již informováni od jejich iniciátorky a vedoucí, hohenbergerské farářky Corduly Winzer – Chamád, na druhém seminárním večeru na hradě.

„Mosty aliance Bavorsko – Čechy“

Hned první večer „Německo – českého dialogu generací“ představil Harald Meier, regionální manažer „Mosty aliance Bavorsko – Čechy“, v krátkém referátu svou práci: Přitom ukázal nové navržené cesty v pohraničí a hranice překračující spolupráci.

Z jednoho nejprve hornofranckého komunálního svazu šesti relativně malých městeček a obcí vznikl hranice překračující akční svaz. Podpisem smlouvy dne 17.8.2007 prohlásil tento komunální svaz svou kooperaci na Chebsku ležících sousedních obcí Hazlov, Libá, Lípová, a Pomezí n. O. Sídlo nově vzniklého spolku je Arzberg, největší obec. Geograficky leží tento mikroregion v trojúhelníku tří měst Marktredwitz, Selb a Cheb.

Harald Meier definoval cíle německo – českého partnerství: Region by chtěl nyní společně svou průmyslovou zónu zpeněžit, urychlit cizinecký ruch a prohloubit hranice překračující kontakty, aby zároveň také získat silnější pozici při žádosti o podporu veřejných dopravních prostředků.

O práci a aktivitách „ Mosty – Aliance“ budou občané pravidelně informováni listem „ Bürger – Boten“ (Občanský posel). Celkem 10X za rok vyjde toto periodikum v nákladu 8000 exemplářů a bude bezplatně rozšiřováno do domácností. Z toho důvodu má vzniknout dvoujazyčné vydání. „ Aliance“ vlastní také internetovou stránku (www.bayern-boehmen.de). Práce „ Mosty – Aliance“ bude  pracovními kruhy Image/Regionals, Příroda/turismus/krajina a hospodářství podporovat pracovní místa.. Také o finančních požadavcích projektu ztratil na konec pár slov: Podíl na podpoře je  ještě asi 50 % na bavorském ministerstvu hospodářství, další prostředky přišly z Hornofrancké nadace. Zajisté by mělo být nyní také více prostředků přijít z EU  pro cílené projekty.

Upozornění: Ne všechny v tomto studijním textu uvedené údaje lze považovat za důvěryhodné, ne se všemi stanovisky se lze ztotožňovat, ba naopak! Je nutné studijní text kriticky zkoumat!  Nelze vyvracet jednotlivé nepravdy, zkreslení skutečností je jich velmi mnoho.  Zastáváme stanovisko, že ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou.

Překlad a redakce: Irma von Tirb                                                    Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí při NR Klubu českého pohraničí a Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Publikace je určena pro studijní a jiné vnitřní využití vlasteneckých organizací. Praha, květen 2008.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz