Landeszeitung
č. 21, ročník 13, příloha 21/2007, 9. října 2007
„Pravda má
neopakovatelnou vlastnost, osvobozuje.“ To řekl starosta Horní Plané, Jiří
Hůlka na letošních rozhovorech v Horní Plané. Účastníci z Německa,
Rakouska a České republiky přicestovali v polovině září na Šumavu, aby
pohovořili o společné budoucnosti Čechů a Němců, zejména sudetských Němců. „Strach před pravdou ? Němci a Češi a jejich
zažité obrazy dějin“ to byla témata semináře.
Celkem přišlo 80
účastníků do centra Alberta Stiftra. „ Chceme strhnout mosty a zdi a opatrovat hroby“, řekl vedoucí semináře
Horst Löffler na začátku shromáždění. Tohoto dne jsme chtěli vyslovit veřejně výhrady a zaujetí.
Zahájení semináře provedl
historik Albert Brückner. Ve svém referátu hovořil o rozumném kruhu přátel se
znalostmi historie. Ve svých výkladech chtěl přispět k odstranění
nedorozumění. Obrazy a výsledky komunikace
mezi popsaným a pozorovatelem … utváří
vlastní obraz za pomoci zkušeností a
vzpomínek. Ovšem, jak poznamenal Brückner, je obraz vždy podbarven vnějšími
vlivy „ velkým silným štětcem, špatně očištěným štětcem, se smíchanými barvami,
nečistými barvami, barvami, které se dají vymazat, barvami které lze těžko
sehnat“.
Na tomto
místě bývají často media zatracována,
servírují ze zvyku jen předsudky. Přitom
neovlivňují analýzy v novinových zprávách a v televizi náš obraz jen
negativně.
Semináře jako
v Horní Plané mají svůj cíl. Znovu vyvolat obraz dějin. Neboť kdo může
říci, že je jeho obraz historie pravdivý ? Je vůbec pravda ? Obrazy dějin jsou
cizí obrazy, říká Brückner. Pozdější generace nemohou mít vyvinut vlastní obraz
dějin. Historie jako taková se nedá uchopit, neboť popisuje co se stalo. Je
více méně otázkou, jak se na to co se stalo, díváme. Také těm, kteří to, co se
stalo, prožili, klade Brückner uctivou otázku, zda to, co prožili, je skutečná
historie a tedy absolutní pravda ?
Brückner
mluví s dostatečnými přestávkami na vzpomínání. Jeho hluboký hlas opakuje
důrazně argumenty o otázkách obrazů a jejich pravdivosti. Brückner dříve
vzdělával učitele a byl členem komise vytvářející učební plány. Byl zodpovědný
za učebnice v Německu a Jižním Tyrolsku. Říká ironickým tónem, že je přece
lehké napsat německo – českou učebnici
dějepisu. Muselo by se ale vynechat všechno, co je sporné a pak jen
z hlediska usmíření prodávat. Možná by tomu dokonce sám věřil ?
Německo a
Čechy mají nyní různý pohled na historii, která byla v minulých letech
formulována a občanům předkládána. Není
žádný platný obraz dějin minulosti pro všechny. Toho si musíme být vědomi.
Historie je vždy vyprávěna z jiné perspektivy. Brückner nazývá tento fakt
multiperspektiva. Pohybujeme se na tenkém ledě, když svůj obraz dějin
považujeme za absolutní. Je rozumné přijmout jiné obrazy dějin a zkušenosti, to
činí pokorným. „Rozum je záchranná vesta
v zacházení s obrazy historie“, řekl Brückner.
Jeho
nejdůležitější požadavek večera byl, mít pichlavé oči, abychom mohli přesně
nahlížet. Nahlížet znamená, vykonat práci se vzpomínkami, aby vývoj a události
mohly být vzaty na vědomí.
Bývalý
novinář Rudolf Erhart byl při své práci často svědkem doby při německo –
českých jednáních a oblíbeným kolegou německého
i bavorského rozhlasu. Ve své přednášce v mediích měl Erhart mluvit
o opatrování historických předsudků.
Skutečně vykreslil obraz nejdůležitějších politických událostí německo – českých vztahů a reakci
medií na ně. Mezi ně počítá Erhart omluvu Václava Havla bývalým německým
spoluobčanům, mezistátní smlouvu mezi Německem a Československem v únoru
1992 , za třetí slavnostní projev v Karolínu v roce 1995 a jeho pokus
o smíření, německo – českou smlouvu z roku 1997, komisi historiků
přesahující hranice a německo- český fond budoucnosti.
Nahlas a zřetelně podal
Erhart zprávu o komunistickém tisku v Čechách, vždy velmi anti - německém.
Rozšiřoval anti – německé stereotypy , které se stále a stále znovu objevovaly
v českých denících. Po převratu
doufali sudetští Němci ve smíření, ale
media nebyla zvyklá na volné debaty a euforie z nově se vytvářejícího
sousedství nevydržela dlouho.
„V mediálním boji o normální a přátelské vztahy mezi Čechy a jejich
bývalými spoluobčany německé národnosti se na naší straně zase pomalu vynořily staré předsudky a ‚ komunistické
strašidlo‘, které začalo převažovat“,
řekl Erhart. Staré konflikty se zase objevily v tisku s novou
dynamikou.
Rovněž omluva
Havla sloužila v Čechách a v Německu pro mediální pozornost. Před
jeho volbou za prezidenta republiky v roce 1989 řekl Havel v jednom
rozhovoru v televizi tuto větu: “Věřím, že se nikdo z vyhnaných
nechce vrátit, ale myslím, že jsme povinováni se vyhnaným Němcům omluvit“.
Německá media se na to dívala jako na přiznání dluhu. Pro komunistické novináře
v Čechách to byl vítaný impuls pokračovat v jejich osvědčené
propagandě. Odpověď na otázku, zda se máme za vyhnání omlouvat, byla převážnou
většinou českých medií odmítnuta.
Erhart došel
ve své přednášce k zhodnocení, že navzdory
četným novinářským kampaním porozumění nebo sbratření mezi Čechy a Němci
bez dalšího nebylo možné. Mezi českou
veřejností byly osudy zde žijících Němců sotva známé, opačně na německé straně
se nevědělo, jaké trauma Mnichov a protektorát Čechy a Morava přinesly
Čechům. A to by byla měla být úloha
medií.
Odbourávání předsudků je proces
Výlet do země medií
ukázal zřetelně, jak je těžké udělat výměnu, pojmenování věcí a prožitků. Čím
blíže přicházíme k lidem s jejich osobními zkušenostmi, tím těžší
je dialog.
Při jedné
diskusi mluvili poslanci českého parlamentu, Walter Piverka, právní zástupce
Günter Kottek a historici Václav Houžvička a Ivan Slavík o otázce, proč
jsou historické předsudky udržované.
Rozhovory vedl právní zástupce Reinfried Vogler.
Když se
otevřely hranice do České republiky došlo také k porozumění obyvatelstva
bez politického a mediálního úhlu
pohledu. Doposud jakákoliv politická strana stěží přispěla k odbourávání předsudků, řekl Piverka. V minulých
letech se utvářela fora rozhovorů jako rozhovory v Horní Plané. Docházíme
k uvažování o událostech minulosti a
to vede ke změně pohledu. Tím se přidává historik Slavík
k výkladu Piverky.
Sociolog
Houžvička uskutečnil před několika roky anketu mezi Čechy. Přitom šlo o
všeobecné přijetí Němců, obzvláště sudetských
Němců a německého jazyka. Výsledky byly
málo překvapující. Starší generace měla větší výhrady, než existovaly u
mladších. Nápadné je také, že u lidí, kteří žijí v pohraničních oblastech,
existuje méně předsudků než u těch ve vnitrozemí.
Slavík
poukázal na to, že se musíme ptát, komu
jsou předsudky užitečné a komu poslouží, když se odbourají ? Mnoho lidí
v Čechách chtělo – jako rovněž na německé straně – udělat tlustou čáru.
Odbourávání předsudků je dlouholetý proces, na kterém se musí lidé aktivně podílet. Je důležité, akceptovat mínění
druhých. Na tom se nesmí založit žádný
absolutismus současnosti.
Právní
zástupce Kottek to považuje jako výzvu sporné téma zamést pod koberec.
Požaduje, aby dialog byl veden
s postiženými, jinak je vyloučené smíření. Jako zástupce sudetoněmeckého landsmannschaftu
vyzývá český stát akceptovat zvolené
zástupce landsmannschaftu. To česká
vláda až dosud odmítá , jedná jen s Berlínem. Kottek požaduje, aby „ si pachatelé byli nejprve vědomi své křivdy a pak
v konfrontaci s obětmi se musí přiznat.“
Při setkáních
k rozhovorům, jako v Horní Plané, nemůže jít o naplnění takových
požadavků. „Muset“ je podle názoru
Piverky rovněž špatné slovo. Kdo používá „musí“ , staví se svatým a jen říká,
že někdo jiný udělal chybu, on sám ne.
Přesto bychom si přáli konkrétní diskusi. Mohl
by se vzniknout dojem, otevřená diskuse
zůstává u všeobecného jednání o tématu. Často citované předsudky nejsou
pojmenované. A jak budou ošetřovány a proč, nebylo také řečeno. Zřetelnější byl naproti tomu autor Josef
Škrábek, který podle jeho vlastní perspektivy, sudetoněmeckého Čecha(?) , podal
zprávu. V jeho knize „ Včerejší strach“ pojmenoval obě strany a tím obě
pravdy. Češi jakož i sudetští Němci narazí při tom na pasáže, které
nebudou rádi číst. Reakce publika byla odpovídající.
Každý chce
svou pravdu přinést jako platnou, objektivní pravda obsahuje subjektivní pravdy
a nepravdy.To řekl ve svém závěrečném referátu generální tajemník národní rady
české vlády Andrej Sulitka. Upozornil na to, že si musíme být vědomi
stávajících rozdílů. O německo - české historii je mnoho vzpomínek.
V českém popisu osudu o vyhnání ze Sudet 1938 se píše, německý záznam se
zabývá vyhnáním v roce 1945. Zatím co sudetští Němci toto vidí jako
bezpráví, mluví se na české straně o tom, že toto vyhnání má svou příčinu
v druhé světové válce. Sudetští Němci chápou své vyhnání, ale spíše jako
následek Mnichovské dohody a protektorátu. Sulitka ukončil citátem Milana
Kundery, který píše, mělo by se „ všechno zapomenout a nic nezapomenout“.
Veronika Šťavíková ( VS)
a Viktorie Hanišová (VH) jsou bývalé studentky germanistiky a současné době
vyučují němčinu na universitě v Praze.
VH :
Především se mi líbí, že lidé do Horní Plané přišli, aby dobili most. Často
jsem zažila na jiných shromážděních, že
účastníci vedli spor. To se zde nestane. Každopádně jsem to ještě
nezažila. Bohužel musím ale rovněž říci, že stále potkávám stejné lidi. Často
je již znám jmény. Potkám je zde nebo při jiných akcích.
VS: Do Horní
Plané přicházejí také mladí lidé, kteří se zajímají o historii a její vývoj.
Jsou zde jako my, abychom se dozvěděli,
jak to kdysi bylo. Možná si také
zapamatují, že jsou odpovědni za společný obraz budoucnosti.
Osobně
přicházím z bývalé sudetské oblasti a mohu přednášky porovnat se
skutečností. Neboť vidím výsledky
historie, osiřelé hřbitovy. V knihách mohu zjistit, jak města a vesnice
kdysi vypadaly. A to velmi oceňuji. Historii jsem „ spoluprožila“ Ne všichni
Němci byli pryč, někteří ve vesnicích zůstali. Žili jsme spolu s nimi.
Dochází mi
také, jako bychom ve škole o vyhnání
nemluvili. Mluvili jsme jen o konci války. Možná při tom padla zmínka, že
obyvatelstvo bylo odsunuto. Nevím to již určitě.
VH: Ve 14
letech jsem se učila ve škole němčinu. My žáci jsem to nedělali příliš rádi,
ale patřilo to k tomu. Vzpomínám si na mého učitele dějepisu, který byl určitě velmi dobře vzdělaný. Ale řekl nám
také, že vyhnání - nebo jeho slovo odsun
– bylo správné a jinak to nešlo. Vyhnání jsme věnovali možná jednu hodinu, jak
si vzpomínám. Učitel nám vysvětlil, že se to „tak a tak“ muselo udělat. Jako
žáci jsme pokyvovali hlavou a nepřemýšleli o tom. Nemohu si bohužel vzpomenout
na to, jak to bylo napsáno v učebnicích.
Myslím si, že
se tento pohled mezi tím změnil. V novinách a časopisech se hodně mluví o
vyhnání. Myslím si, že se všeobecné mínění změnilo. Nemluví se tolik o
minulosti, nýbrž o budoucnosti. Máme společné kořeny, na kterých můžeme stavět.
VS: Nyní se
více vysvětluje, jak to opravdu bylo. Neříkáme, že to bylo dobré nebo špatné.
Nejmenuje se to jen „ byli jsme trpící“. Také jsme na konci války Němcům
udělali špatnost.
VH: Nejde o
to, že by se měl někdo omlouvat. Je mnohem více to, že se dříve vůbec o tom
nemluvilo a nyní čteme v novinách a časopisech, jak a co se stalo a že
přitom zemřeli lidé. To dříve nebylo.
VS:
V době globalizace můžeme vidět, jak rychle se na historii zapomíná.
Musíme o minulosti mluvit a přitom byt zainteresováni na budoucnosti. Mně by se
zamlouvalo odstranění předsudků u mladých lidí. Když se nemluví o historii,
zdědí pohledy starých lidí.
„ Jako pětiletý jsem byl
se svou rodinou vyhnán z Hohenfurt – Vyšší Brod - . Horní Planá je pro mne
velmi zajímavá obec, protože se zde narodil Adalbert Stifter, je úzce spojena se Šumavou. Stejnojmenné
centrum navštěvuji velmi rád. Obdivuji, že zde
pan Löffler, navzdory velkému odporu, vybudoval centrum v evropském duchu. V centru
Adalberta Stiftera se mohou setkávat
Češi, Hornorakušáci, Němci a také sudetští Němci a své názory si vyměňovat a
mluvit o svých problémech. Na obou stranách jsou lidé, kteří nejsou dřívějškem
ovlivňováni. Že se vysoká politická úroveň , která přechází od vlády
k vládě, skoro úplně tlumí, beru
jako následek. Podle mne to patří dohromady. Nechtěl bych říkat, když se mluví
o řešení problémů Čechů a sudetských Němců, „ to vyřeší čas“. To znamená, až
postižení zemřou, budou problémy vyřešeny? Ale historie má dlouhý dech. A když
to nebude poměrně zásadně řešeno, pak jsou znovu někdy problémy, které se možná
tak lehko nedají do pohybu, jak při posledních rozhovorech.
V Horní Plané bude
s obrazy dějin zacházeno tak, že také názor nebo chápání někoho jiného může
být druhým převzat.
Adolf Grübl je
v současné době místní funkcionář sudetoněmeckého landsmanšaftu a také
Svazu vyhnaných, a ze své návštěvy zde chce
vytvořit pevnou tradici.
Jaromír Boháč a jeho
kolega Roman Salamanczuk se již roky zabývají historií Chebska; specielně
německou minulostí. V tomto roce vyšla kniha“ Zmizelé Chebsko/ Das
verschwundene Egerland“ objasňuje změny německo – českého pohraničí po vyhnání
Němců. O jejich práci a jejich motivaci s nimi mluvila Susanne Beckmann.
O tomto víkendu jde o pevně utvořené obrazy dějin a o předsudky. Na jaké předsudky denně narážíte při své práci ?
Předsudky
jsou zcela rozličné. Ale jedno
mohu říci, již dlouho se ukazuje rozdílné sledování dějin. Jak říkáme tomu , co
se stalo v minulosti ? Z mého pohledu považuji slovo „vyhnání“ za
správné označení činu. To popisuje to, co se stalo. Za oficiálním slovem
„odsun“ (odsun je termínem mezinárodního práva, termín vyhnání je sudetoněmecké
provenience-red.) se jen schováváme A to
je hlavní předsudek, který není žádným předsudkem, nýbrž dogma, za kterým
zůstáváme schováni.
Obyčejně to
jsou malé předsudky v hlavách, na které se vždy spoléhá. Na příklad předsudek,
že sudetští Němci nesou sami vinu na rozbití republiky. Na druhé straně pak, že
vlastně všichni Češi po roce 1945 byli rudí gardisté a špatní lidé.
Zjednodušuji to na tomto místě.
Tyto zajeté
zorné úhly bazírují částečně jen na malé skutečnosti, pro kterou budou ale vždy mít zevšeobecněnou
odpověď. To samozřejmě není pravda.Celkový obraz je vždy trochu jiný.
Ve Vaší přednášce šlo o popřenou historii. „Popřené“ je velmi pragmatické slovo. Co je konkrétně popřené ?
Je nejisté,
zda to skutečně popřené je. Lépe je říci, že to jen není napsané nebo se o tom nemluví. Historie Němců
v Čechách byla až do roku 1989 zamlčována, nyní je tomu jinak.
Ale, když se
tím zabýváme, znamená to vždy ještě být konfrontován duševním otřesem. Poněvadž
se musí o osobitých selháních mluvit, musí se možná také mluvit o vlastních
komplexech a vlastních dluzích. To může být traumatické. Když se takové
traumatické téma pojmenuje, potom to může znamenat, popřenou a zamlčenou
historii znovu odhalit.
Tímto se zabýváte již 33 roků. Jak to bylo v době , když jste začínal, vypracovávat historii zmizelých obcí ? S kým jste mohl mluvit ? Byli ještě svědkové?
Knihu a celou dokumentaci
jsem dělal v posledních 15 letech
společně s dr. Salamanczukem. Založili jsme Společnost Alois – John, která
nynější Chebsko srovnává s tím, jak
to bylo dříve. Většina pramenů byla v němčině. Měli jsme mnoho
konkrétností a věcností. Mohli jsme všechno dobře dokumentovat, popsat a
popisně si prohlédnout. Ale lidí, kterých jsme se mohli ptát, byli pryč. Nikdo
nám nemohl vypravovat historii nebo vzpomínky . Výzva naší práce spočívá
v tom, historii tak dalece jak to jde přinést zpět, spojit lidi
s těmito věcmi. Když se nám to trochu podaří, pak bude historie méně
popírána.
Jaké prostředky jste použili k objasňování?
Zde jsme ještě docela na
začátku. V současné době se zabýváme jen porovnáváním dokumentace, jak to také dělá
občanské sdružení Antikomplex. Hlavně to děláme fotografiemi. Přirozeně je pak velmi důležité, připojit vyprávění a
lidské osudy. Je to strašné, neboť v základu děláme archeologii nové doby. Přitom je archeologie
něco, co se o staletí později vyhrabuje ze země. My naproti tomu hledáme a
nenacházíme vždy stopy posledních 60 let. Mnohými životopisnými náčrtky a
osobními historiemi se pokoušíme získat obraz této doby.
Jak úspěšní
jste se svou prací ? Bude přijata širokou veřejností ?
Mohu říci, že široká
veřejnost naši práci o zmizelém Chebsku překvapivě s velkým zájmem
přijímá. Neočekávaně druhá nebo třetí generace zde narozených klade otázky, kdo
tady kdysi byl a komu tato vlast patřila ? Myslím,
mají pochopení pro to, že to je společná vlast, těch kteří zde byli a kteří tam
jsou noví. Jsou starousedlíci, to je pravda, kterou nemůžeme změnit. A jak
dalece to pochopí také dobrý nový osídlenec, který se této pravdě musí postavit,
že je to nutné pro jeho nynější přítomnost?
Proč je to
pak nutné pro naší nynější přítomnost ?
Nutné to je, protože jsme
lidé. Bez vzpomínek nejsme více lidmi. Pak jsou jen techničtí úředníci, pro
které to je jen otázka technokratického řešení. Takový svět jsme měli u nás 50
let. Lidé byli jen pracovními silami pro plánované plnění produktivity, byli
jen kapacity. Člověk se při tom vytratil. První pokus jsme udělali s Němci
a pak později také s českým obyvatelstvem.
Jak jste se
dostal ke své práci ?
Bylo to před
33 roky, po studiu jsem nemohl a nechtěl zůstat v Praze. Tam bych se byl
musel nějak politicky prodávat. Schoval jsem se v museu v Chebu.
Věříte mi, nikdy jsem si nemyslel, že
budu mužem v museu. Nějaký museolog, který
se bude zabývat kategoriemi nějakých dokumentů. Během schování před
světem jsem objevil problematiku zmizelého Chebska a pochopil, že se to také
nějak týká mne.
Roman
Salamanczuk: K tomu bych chtěl něco říci. Pan
Boháč je zvědavý. Má přirozenou zvědavost, chce přijít věcem na kloub. Tehdy to
bylo těžké, nemohli jsme se takřka od
lidí dozvědět, jak se dříve obec německy jmenovala. Bylo to státní tajemství.
Člověk mohl být rychle zatčen, a na takovém tématu se zůstalo viset. Pan Boháč
je vlastně rebel. Čím méně se o tom smělo mluvit, tím více jsme se o to
zajímali.
Ptal jste se
předtím na předsudky; největší, komunisty pečlivě opatrovaný předsudek bylo „
revanšisté vám chtějí vzít vaše domy“. Revanšisté – rozumějte všichni sudetští
Němci. Když jsme ale tyto revanšisty potkali, byli to z 90% milí, starší lidé. Mnohokrát se těšili
z toho , že je dům rodičů v pořádku. Nevznášeli žádné nároky. Určitě
byly také výjimky.
Můžeme také říci, když se
lidé mohou dorozumět stejnou řečí, pak se také přátelsky rozcházeli. Je něco
jiného, když mezi sebou mluví jen politici.
Politici jsou závislí na čtyřletých volebních cyklech a nechtějí přece ztratit
žádné hlasy. Naše naděje je, aby kontakty, přednášky a knihy přispěly
k porozumění.
Kolik podpory
jste zatím ve své práci zažili ? Z jaké strany přicházejí ?
Salamanczuk: Již osm až deset let pracujeme s vlastními prostředky.
Boháč : Ano, nejlepší podporu si dáváme sami. Z důvodu, že jsem pracoval
polovinu života v museu a druhou polovinu v archivu, měl jsem také
lepší možnosti. Nepotřebuji žádnou podporu. Bylo důležité, že se toto téma
nenapíše na stránku a odloží. Máme co dělat s tisíci obory. A z 80 %
musíte pracovat s nerozumnými úředníky a vyplňovat formuláře. Začali jsme
naší první dokumentaci v museu. Tehdy byly projekty, které se zabývaly „výstavbou socialismu“. Obce byly
z velké části zrušeny a když se tam zřídily nové prodejny, rád jsem je
vyfotografoval. To byl úspěch socialismu. Tuto příležitost jsme jednoduše
využili a zároveň jsme vyfotografovali celou obec. Tak jsme pořídili dokumentaci pro museum v Chebu, o
pozvolném dožívání a mizením jednotlivých kulis záhuby.
Salamanczuk: Sotva představitelné pro mnoho lidí, ale takového něco se dalo za
socialismu udělat, museli jsme se nějak „ protloukat“. Mohli jsme udělat dílčí
výstavu o nábytku z dvorů. Nesmělo se to pojmenovat chebský selský
nábytek, nýbrž lidové umění.
Kolik obcí
bylo na Chebsku zrušeno ?
To se dá posoudit ve dvou
rovinách. V roce 1930 bylo v okrese Cheb 61 samostatných obcí,
s přilehlými osadami 145. Do roku 1950 bylo úředně rozpuštěno z 61 obcí
50. Takže jich oficiálně bylo 11. Co se tam nedá nalézt, je, že 34 obcí a osad
bylo úplně zničeno. Byly srovnány se zemí. Ale rovněž všechny další, které
ještě zbyly, jsou k nalezení jen z poloviny. To je druhá rovina.
Nezmizely, ale jsou to ruiny, o kterých můžeme mluvit.
Máte německé předky ?
Ano, moje maminka byla
Němka. Vyrůstal jsem v německo – české rodině. Pro mne nebylo žádným
tajemstvím, že byli Němci. Neboť Němci jsou polovinou mého života. Měl jsem
později výhodu proti mým spolužákům. Protože byl můj otec Čech, nebyla pro mne
čeština tak komplikovaná. Rychle jsem se
adaptoval v českém světě. Jiní ne. Nyní říkám, že mohu číst české básně a
v němčině všechny pohádky. Ale oba jazyky jsou mi cizí. Mnohem více je pro
mne chebský dialekt mateřským jazykem.
Spolupracujete
s centrem setkávání německé menšiny v Chebu ?
V roce 1989 jsem
toto centrum založil, společně
s představitelem Svazu Egerländer Gmoin ( BGS ) , Seffem Heilem. Bylo to
štěstí pro Chebské. Právě v této době, až do jeho smrti před pěti lety,
byl vedoucí osobností. Nyní to vede paní Hrubá. Přejeme si, aby GBS více vyzařoval než je možná možné. Je dobře,
že je zde GBS pro zbytky německé menšiny. Různé výstavy, knihovny a centrum
jsou spolu malým kolečkem, docela spokojené, jak to má být.
Jak vidíte budoucnost
Chebska a německé menšiny ?
Jsem bohužel pesimista.
Budoucnost kultury vzpomínek v bývalých německých oblastech bude stále
více museem a v něm bude dále žít. Ale v současnosti, v dnešku,
nemůže pravděpodobně nic nového být. Jazyk je velmi důležitý komunikační
prostředek pro soužití, ale je pryč. Žijí zde ještě jedna nebo dvě generace a
tím také německá kultura. Nemyslím, že tato součást regionu bude aktivnější.
Salamanczuk: Dr. Boháč je vždy pesimistický.Chebsko se nachází
v době přelomu. Po staletí to byla země s vysokou mírou
samostatnosti. Dříve svobodné říšské město, později osobní zástava českého
krále, nepatřilo správně k zemím České koruny. Každopádně bylo Chebsko
kulturní krajinou, která byla vybudována německy mluvícími lidmi.
V porovnání s jinými oblastmi bylo na Chebsku mnoho svobodných
sedláků. Bylo to zdatné město se svými pilnými obchodníky a zázemí pro sedláky.
Dnes je pravých Chebských stále méně. Jejich děti přicházejí, aby hledali domy
svých otců a dědů. Nejmladší generace se v gymnáziu zabývá minulostí.
Zájem je zde, přesto to na Chebsku již nemůže být jako dříve. Nemůžeme vědět,
jak to bude pokračovat. Nehledě na
výjimky: vize dr. Boháče.
Boháč: Moje vize je velmi optimistická. Jak se právě
ukazuje, nemohli jsme Němce obcházet.
Vyhnali jsme je a nyní jsme vlastně „ etnicky čistí“ . Máme konečně naši
vlastní stáj. Ruší nás ještě cikáni.
Náhle je zde docela nová
menšina, jsou to Vietnamci. Oficiálně žije v Chebu 2000 Vietnamců,
neoficiálně 6000. Pokud půjdeme podle naší ústavy, museli bychom v Chebu
v restauracích obdržet jídelní lístek ve vietnamštině. Také vyhlášky
radnice by musely být česko – vietnamské. Přiberte ještě zprávu, která před
dvěma roky prošla tiskem: Nejlepší česká školní práce z literatury byla na
gymnáziu napsána Vietnamkou. To je přece jednoznačné. Za tři nebo čtyři
generace tam budou Vietnamci dělat
universitní závěrečnou zkoušku. A budou se ptát, co je to Chebsko, jaké stopy
Čechů jsou v této krajině. Tak jak se vykopávají a probádávají indické
jazyky, aby byly nalezeny vlastní prameny a kořeny , tak budou Vietnamci na
universitě budovat dialektologii Chebska. Moje vize proto je, že Vietnamci budou jednou na
Chebsko v kroji přicházet a mluvit
chebským dialogem. Možná udělají
například jednou v roce dožínky nebo
václavskou slavnost . To je optimistická varianta pro Chebsko. Susanne Beckmann
***
Vyhnání vyhnaných v Německu?
Zabývat
se tématem útěk a vyhnání má v poslední době v Německu konjunkturu.
Vrcholem je letošní výstava německých
dějin v Bonnském domu s titulem „Vynucené cesty“. Po desetiletí byl
však zájem o útěk a vyhnání v německé společnosti, politice a historickém
výzkumu velmi malý, jak napsal Manfréd Kittel ve své studii „Vyhnání
vyhnaných?“, která nedávno vyšla. Kittel směřuje ve své publikaci k otázce,
do jaké míry je útěk a vyhnání Němců z východní Evropy přiměřeně hodnoceno
a připomínáno v západoevropské společnosti. Dále klade otázku o řádu
německého východu v kulturních vzpomínkách Spolkové republiky.
Hlavní období sledování
je obsaženo v jedenácti kapitolách
uvedené studie a vztahuje se na závěrečnou fázi Adenauerovy éry až po
začátek éry Kohla. Pohledy zpět na padesátá léta … jsou doplněny především pohledy
na současnost. Zatímco osud vyhnanců zabíral ve vědomí veřejnosti v 50.
letech značné místo, změnilo se toto na počátku 60. let. Paralelně k tomu
zřetelně vzrůstala, až dosud silně pomíjena
důležitost zločinů za nacismu.
Mediální zpravodajství a Eichmannův proces k tomu výrazně
přispívaly. Obratem v „rozhovorech vyhnanců“ označuje Kittel stavbu zdi.
Strnulé fronty studené války se začaly pomalu drolit, velmoci opatrně sahaly
blíže k politice faktické moci nad věcí bez právního vlastnictví. Na tomto
pozadí bylo strnulé upevňování Spolkové republiky v jejich starých
právních pozicích s ohledem na německá východní území rostoucí
problematikou. Rozum a duch času vyžadovaly zřeknutí se těchto území jako akt
odpykání a napravení zločinů opovrhujících lidmi v době nacismu. Levicově
liberální tisk a velký podíl rozhlasu a televize poskytly tomuto myšlení pomoc.
Vybízely uznat hranici „na linii Odře-Nisa“ jako „skutečnou existenci“.
V rozporu
s médií se politici 60. let drželi dalekosáhle zpět s veřejným prohlášením
proti vyhnancům. Toto platilo pro všechny strany, jejichž rozdíly
v politice vyhnání byly, podle Kittla, jen mírné. Již Adenauer měl
východní německá území za ztracená, ale na veřejnosti mluvil docela jinak. Miliony
vyhnaných platily za důležitou volební skupinu. Naléhání vyhnaných bylo však
v té době dopřáno málo sluchu.
Za spolkového kancléře
Brandta rýsoval se paradigmatický obrat v podpoře vyhnaných. Tak zvané
uznání „nových“ hranic Německa vedlo k masivnímu odcizení SDP a Svazu
vyhnaných (BdV). Ze strany spolkové vlády byly snahy rozštěpit jej jako
zpátečnické a pravicové zatížení. Napjaté poměry vedly k citelným
finančním omezením. Kittel zde hovořil o cíleném vysýchání práce
s vyhnanými především za kancléře Schmidta.
V závěrečné kapitole
shrnul Kittel výsledky své studie. Přitom zdůraznil ještě jednou, že politiku
vyhnání považuje za nepřetržitý proces vytlačení, který nenechá rozsáhlé
západní integraci Spolkové republiky nic dlužen. Iz
Překlad a redakce Mgr. I. Martinovská Připravil:
dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve
spolupráci s OR KČP v Praze 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých
organizací. Praha, listopad 2007
Webová
stránka: www.ksl.wz.cz E-mail:
Vydavatel@seznam.cz