L I S T Y č. 62

Kleiner Brünner Gassenbote

(KBG je vydáván přáteli a členy Deutscher Sprache und Kulturvereins Brno/Brünn – DSVK)

KBG č.4, červenec, srpen 2007

Jak tomu bylo tehdy v Brně?

Naše dnešní mládež neví vůbec nic o tom, co se dělo před šedesáti a osmdesáti lety. Ptají se na tehdejší situaci i na to, proč bylo tolik lidí nadšeno Německem a volilo Hitlera. Chci o tom trochu povykládat, protože naši vnuci pravnuci by měli vědět, co se dělo v naší vlasti a obzvláště v Brně.

Brno, hlavní město Moravy, patřilo po staletí k Rakousku. Po první světové válce bylo připojeno k nově vytvořené Československé republice. Po připojení četných předměstí mělo Brno sotva 240 000 obyvatel, z toho čtvrtina německy mluvících , zbytek byli Češi. Kromě toho žilo v Brně asi 6000 Židů, velmi podporujících německý kulturní život. . Německé jazykové ostrůvky jižně od Brna nebyly k městu připojeny z důvodu zamezení většího podílu Němců.

Čeština se stala okamžitě státním jazykem. Povinná byla i v německých školách. Dospělí Němci v Brně se museli učit česky, aby se mohli dorozumět na úřadech. Mnoho našich zařízení přešlo do českých rukou, jako např. naše městské divadlo, postavené z příspěvku německých Brňanů. Četné veřejné německé školy byly postupně redukovány. Státní nátlak na rodiče ve smíšených manželstvích a na Němce na státu závislých, přinutil je posílat své děti do českých škol - bez ohledu na status ochrany menšin. 3,5 milionu Němců, žijících v ČSR – převážně v pohraničních oblastech – mělo být postupně počeštěno. Tito museli neustále bojovat o zachování německého jazyka. Boj probíhal na Moravě a v Brně přiměřeněji, takže jsme v Brně zachovali naše gymnázia, odborné školy a Vysokou školu technickou. Hospodářský nátlak a světová hospodářská krize měly za následek velkou nezaměstnanost. Naši politici nebyli v stavu zabránit systematickým újmám, činěným Němcům, natož pak realizovat autonomii oblastí německy mluvících občanů, přislíbenou vítěznými mocnostmi.

V té době národnostních nesnází mnozí pokukovali po mateřských zemích Rakouska a Německa. Německo se od r. 1936 hospodářsky velmi vzchopilo, podařilo se mu přemoci nezaměstnanost, vybudovat obrannou moc a osvobodit se od utlačujících se ustanovení versailleského mírového diktátu (např. osvobození Porýní a saarského území). My, mladí, jsme obzvláště obdivovali sportovní a technické úspěchy Německa, jako např. Olympijské hry v Berlíně v r. 1936, německou tělocvičnou a sportovní slavnost ve Wroclavi v r. 1938, úspěchy německého „Stříbrného šípu“ – Mercedesu a Automobilky Unie na našem brněnském automobilovém závodišti (Masarykův okruh), ale také zdolání Eiger – severní stěny říšskoněmeckou a rakouskou skupinou a přirozeně i stavba první dálnice, jakož i udělení Nobelovy ceny fyziku Weberu Heisenbergu. Politický vývoj nás nezajímal.

Když se v ČSR stále zmáhal politický útlak nás, Němců, zvažoval prý Hitler intervenci. Z tohoto důvodu vyhlásila česká vláda v květnu 1938 mobilizaci dvou ročníků. Hitler vyhrožoval rozbitím ČSR. Západní mocnosti (Velká Británie a Francie) se snažily zamezit vypuknutí války. Přiměly prezidenta Beneše přistoupit na vydání Říši německy mluvící oblasti Sudet, severní Čechy se sudetským pohořím, Krušnohoří, Český les, jižní Moravu, severní Moravu s Jeseníky, sudetské Slezsko. 21.9.1938 Beneš souhlasil – ovšem s podmínkami. Mnichovská dohoda čtyř mocností dne 29.9.1938 stanovovala obsazování Sudet podle britského časového plánu – od 1. do 10.10.1938. Obsazena byla pouze místa, kde se nacházelo 50% německy mluvících občanů. Německá vojska a Hitler byli nadšeně vítáni jako osvoboditelé.

Brno nepatřilo k Sudetům a proto zůstalo ve zbytku ČSR (nemělo také i potřebnou německy mluvící většinu).

Půl roku poté Hitler obsadil i zbytek ČSR – bylo to protiprávní svévolné přepadení – a zřídil zde „Protektorát Čechy a Morava“. Libovůle diktátora. My, brněnští Němci, jsme tehdy tuto akci nepovažovali za diktátorskou a vůbec jsme ji neodsuzovali. Byli jsme šťastni, že jsme osvobozeni od dvacetiletého cizího nadvládí Čechů a vzmáhajícího se útlaku zrovna tak, jako Němci v Sudetech v r. 1938.

Zde ale musíme potvrdit: oslavovali bychom německá vojska i kdyby nás osvobodila jiná strana – např. sociálně demokratický vůdce, třeba bývalý říšský prezident Ebert. Proto tvrdíme, že jsme nevítali nadšeně nacionálně – socialistickou německou stranu (NSDAP), ale vojsko a zástupce znovu silného a ve všech odvětvích tak úspěšného mateřského Německa. Brno dostalo opět německého starostu – tak jak tomu bylo prakticky již od roku 1243. (V roce 1243 český král potvrdil Brnu městská práva, markrabím byl Čech Vladislav III. Morava byla součástí Českého království. – pozn. překladatele). Zavřené školy nám byly navráceny, městské divadlo přešlo opět do našich rukou. Hospodářská situace brněnských Němců se zlepšila.

Díky říšskoněmeckému obsazení byla ustanovena naše vlastní správa – tak např. úřad vrchního zemského rady, německé soudnictví, branné komando a pro veškeré obyvatelstvo kriminální úřad a gestapo. Z toho důvodu přišlo mnoho nacionálních socialistů z Říše do Brna.

Změny jsme pocítili i na naší Vysoké škole technické. Akademickému rektorovi byl postaven před nos „Piefke“ jako správní ředitel. Doposud prosperující samostatné buršácké spolky – např. tři buršácké spolky (Arminia, Liberta, Moravia), Korps, Akademický alpský spolek apod. byly zastaveny, případně zakázány. Jejich členové byli, aniž by byli otázáni, zařazeni do nacionálně socialistického studentského svazu a rozděleni do tří „kamarádských spolků“ (Brno I., Brno II., Brno III.), které byly vedeny studenty z vyšších ročníků vysokých škol v Říši, např. z Vysoké technické školy v Cáchách.

Přirozeně byl i upravován tisk, který podléhal cenzuře. Kritické a nežádoucí zprávy byly zakazovány - tak tomu je vždy za diktatury.

Velké brněnské strojírenské továrny – Zbrojovka, Královopolská strojírna s výrobou vagonů, První brněnská strojírenská společnost, firma Ignác Storek – ocelářská huť, Slévárna a strojírna bří Uxa aj. pracovaly pro vyzbroj Říše, vždyť 1.9.1939 začala druhá světová válka.

Četné národně socialistické organizace měly velkou přitažlivost: pro chlapce – Jungvolk (Mladý národ), Hitler-Jugend (Hitlerova mládež), pro dívky Jungmädel (Mladé dívky), BdM – Bund deutscher Mädchen (Svaz mladých dívek). Mládež byla nadšena množstvím sportu, schůzkami s kulturními programy, pochody, vícedenními pobyty a tábořením v Říši. Starší a dospělé to táhlo do organizací jako Allgemeine SS, NSKK (NS – Kraftfahrtkorps) a NSFK (NS – Fliegerkorps). V těchto organizacích byl prováděn předvojenský výcvik s pochody, sport, pochody s vybavením, střelba malokalibrovou zbraní apod. Příslušníci těchto organizací měli své vlastní uniformy, na které byli hrdi a které poukazovaly na to, že jsou Němci. Tehdy jsme nevěděli, že toto vše slouží Hitlerovi k přípravě války.

Bylo těžké státi stranou těchto mládežnických organizací. Tento problém měly děti ze smíšených německo – českých manželství a dětí s protinacistickými rodiči. Svrchu byl na ně vyvíjen silný tlak. Nesmíme zapomínat, že naši mladí muži narukovali k pozemnímu vojsku, letectvu a námořnictvu. Byli nasazeni do války, počet padlých byl nadprůměrný. Také dívky byly povolány k pracovní činnosti v Říši (práce v zemědělství); většině se to líbilo; později byly u pomocných válečných služeb. Nyní, když o tom všem přemýšlím, divím se, že jsme přijímali všechna tato opatření a zákazy bez vnitřní opozice. Zřejmě jsme byli fascinováni Německem – a vše, co odtamtud přicházelo, bylo přijímáno jako samozřejmost. Protivit se – to nepřicházelo většině ani na mysl, nevědělo se také, zda by nemohlo končit smrtí.

Češi byli německým obsazením zděšeni a rozhořčeni. Mnoho z nich odešlo do odboje, jiní k partyzánům. Pokud byli chyceni, byli posláni do koncentračních táborů nebo na základě rychlého řízení popraveni gestapem.

Co jsme věděli my, Brňané, o nacistických zločinech? Nic, nevěděli jsme nic. Cenzurovaný tisk ani jednou nic nenaznačil. Odkud jsme se měli něco dozvědět? To, že existovaly koncentrační tábory pro „kverulanty“ a odbojáře bylo známo.To, že byli internováni i např. sociální demokraté, jsme nevěděli. Ovšem, byly věci, o kterých jsme zauvažovali: např. radikální uzavření všech českých vysokých škol v r. 1939 na základě násilných projevů českých studentů – to ale již bylo za války, která začala 1.9.1939.

Nezůstalo mezi námi, spolužáky, nezpozorováno i pronásledování židovských spoluobčanů. Viděli jsme sice profesora se žlutou hvězdou – potlačovali jsme však závěry, byli jsme příliš mladí, abychom o tom přemýšleli. Jeden z nás přišel na Hlavní nádraží, kde mu náš bývalý profesor chemie nabídl své služby jako nosič. Především však jsme zpozorovali postupné mizení židovských spoluobčanů a známých. Bylo řečeno, že jsou soustřeďováni v ghettech v Polsku. Že by měli být vyvražďováni, nikdo se nedomníval, ani nemyslel.

Takový byl tedy náš život v Brně. Vy, mladí lidé, kteří již jako druhá či třetí generace vyrůstáte svobodní, bez bídy v blahobytu v demokratickém Německu, si nemůžete představit v žádném případě život za diktatury.

Je slyšet některé naivní otázky, proč jste volili Hitlera?

Odpověď: Hitler a jeho NSDAP byli zvoleni jako nejsilnější strana v Říši již v r. 1932. Po několika změnách vlády pověřil v r. 1933 říšský prezident von Hindenburg Hitlera úřadem říšského kancléře.

V protektorátu nebyl Hitler nikdy volen – tedy také nebyl volen námi v Brně.

Nebo: Proč jste nebojovali proti nacistům?

Odpověď: Boj proti nacistům nepřicházel v úvahu, protože se nám za jejich vlády dařilo mnohem lépe než v Československé republice. O tom,co později vyšlo najevo, jsme nic nevěděli.

Nebo: Proč jste se nebránili proti povolávání ke službě v armádě?

Odpověď: Právo na vyvázání z branné povinnosti, které dnes máme, za nacistické diktatury neexistovalo. Došlo by k vojenskému soudu a při nejmenším k poslání do koncentračního tábora.

Nebo: Kdo vás nutil střílet za války po lidech?

Odpověď: Ten, kdo střelil první, přežil. (Odpověď krátká a nekompromisní. Nebyl však rozdíl mezi tím, kdo neprávem napadal jemu nepatřící zemi a tím, kdo tuto zemi bránil před agresorem? – pozn. překl.)

Když se na jaře 1945 blížili k Brnu ruské tanky, nacisté z Říše z města zmizeli. Také mnoho brněnských Němců opustilo své domovské město. Ti, kteří zůstali – bylo jich asi 25-30 000 – byli shromážděni, sehnáni dohromady v Brně. 30.5.1945, tři týdny po ukončení války, po totálním vyvlastnění a oloupení byli v úplně bezprávním stavu hnáni v pověstném „pochodu smrti“ přes Pohořelice a Mikulov do Rakouska. Přitom zahynulo asi 5 000 lidí. To byl konec brněnského němectví.

Dr. Helmut Schneider, 10.2.2007

Poznámka překladatele:

Tato autorova „zpověď“, která je tendenčně polopravdivá až zcela nepravdivá, jistě však zavádějící, je - jak sám píše – adresována mladé německé generaci, která se narodila ve své vlasti – Německu a nemá nic společného s požadavky „Bruny“ a sudetoněmeckého landsmanšaftu. Autor „opomněl“ říci to nejzákladnější. Jestli se Němcům v českých zemích za vlády nacistů dařilo lépe než v Československu, tak to bylo na úkor českých lidských a materiálních zdrojů a za cenu okupačního teroru. O odsunu Němců, a to nejen z Československa, rozhodla s konečnou platností Postupimská konference vítězných velmocí, která též zásadně stanovila povinnost Německa zaplatit reparace. Z ní vycházela i Pařížská reparační dohoda. Ta stanovila: „ Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu.“ To se týkalo i konfiskace majetku sudetských Němců (vyjma antifašistů). Československu přiznané náhrady válečných škod od Německa ve výši zhruba 350 miliard předválečných korun byly uhrazeny SRN, právním nástupcem „Třetí říše“, jen v nepatrné výši.

Proč tato základní fakta autor neřekl mladým Němcům? Nevěděl o nich? O masovém vraždění Čechů přece psal zcela otevřeně veškerý německý a „protektorátní“ tisk. V Lidicích byli zavražděni všichni muži, v Ležákách i ženy. O rozsudcích stanných soudů byla veřejnost informována. O skutečných pochodech smrti vězňů koncentračních táborů věděla i část české veřejnosti. Věděla i o popravách stovek českých občanů v Kounicových kolejích. Ještě 20. dubna 1945 velitel bezpečnostních jednotek Rausch poslal na smrt na střelnici v Medlánkách 14 mužů a jednu ženu. U gestapa, SS, v koncentračních táborech sloužila přece řada tzv. sudetských Němců, někteří z nich se dokonce na vraždění podíleli.

Podle dr. Schneidera byli brněnští Němci – a to nejen brněnští Němci - nevinnými oběťmi nacismu, který – jak sám přiznává – tolik obdivovali. Museli být ale hluší a slepí, když neslyšeli o řádění svých „soukmenovců“ v pohraničí, o znacizované Sudetendeutsche Partei, která organizovala hromadné pronásledování Čechů, jejich vraždění, únosy, povstání proti demokratickému zřízení republiky, o vyhnání 170 000 Čechů z jejich domovů v pohraničí. Oni o ničem nevěděli – konečně, vždyť byla válka a k válce vše patřilo. I Frank tvrdil, že byl přelháván a zneužíván.

Překlad a redakce: ing. arch. Nina Žečeva – Uvírová Připravil: ing. O. Svoboda

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s brněnskou MO Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Publikace je určena pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Brno, Praha, listopad 2007

Webová stránka:www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz