L I S T Y č. 57

Kleiner Brünner Gassenbote Nr. 1/2006

(KBG je vydáván přáteli a členy Deutscher Sprache und Kulturvereins Brno/Brünn – DSKV)

Rozpolcená bytost T.G.Masaryka

Život prvního prezidenta ČSR je dostatečně znám a popisován často i v celé své šíři, že studoval na německém gymnáziu v Brně ( TGM tam studoval v letech 1865-1869, tj. v době, kdy v Brně žádné české gymnázium, ani jiná česká střední škola, nebyla. První česká reálka v Brně byla založena až v r. 1880! Tato skutečnost byla důsledkem germanizace a národnostního útlaku Čechů za rakouské monarchie – pozn. red.), že dostal velmi obávanou školní důtku, která byla pozměněna, po intervenci jeho příznivce – policejního prezidenta, dvorního rady Le Mounniera, na dobrovolný odchod ze školy, že opustil gymnázium před maturitou a se svým příznivcem a jeho synem odjel do Vídně, kde konečně maturoval, že dlouhou dobu mluvil lépe německy než česky – to vše víme my.

Jedna malá epizoda tohoto života je jak pozitivní, tak i neznámá a proto vás chci s ní zde seznámit. My – a tím míním skupinu „Mládež“ brněnského poutníka - jsme měli venkovský dům v Mödlau. Mnoho času jsme trávili blízko splavu na řece Jihlavě. Tam přicházíval i prezident ze své letní rezidence – někdy na koni, někdy v kočáře. Přicházíval sám – ne jako je teď zvykem se dvěma či třemi ochránci.

Koupal se pod splavem zrovna tak jako my. Potom na břehu nás vždy prosil, abychom mu zpívali německé lidové písně.

Protože „Svaz poutníků – přelétavých ptáků“ byl organizací nepolitickou, patřila péče o naše lidové zvyky k našim hlavním úlohám. Proto jsme zpívali lidové písně i pro prezidenta.

Zajímavé bylo to, že i ve vodě měl prezident svou legionářskou čepici. Měla to být ochrana před sluncem, či poklona před českými legionáři? O tom posledním by se dalo pochybovat, když máme na zřeteli tu neslavnou roli, která je jim připisována od jejich zběhnutí z vojska, až po jejich loupeživé tažení Ruskem až do Vladivostoku. Nakonec však hráli legionáři povšimnutí hodnou roli při zakládání českého státu.

Písním naslouchající Masaryk byl docela jiný, než ten, který jako politik hovořil o německých „kolonistech“, kteří jako takoví do země přišli a zase jako takoví ji měli opustit.

Podle Goethova Fausta by si měl v tichosti přiznat: „Dvě duše obývají mou hruď.“

Dipl. Ing. Hans Pfleger

Útěk, vyhnání, integrace – výstava v Bonnu

„…kategoriemi historických poznatků nejsou vina a trest, nýbrž příčina a následek.“ Hans Rothfels

Předmluva

Výstava se pokouší představit kus historie, a to zčásti s úspěchem, zčásti nedostatečně. Jak H. Rothfels podotkl, při historických úvahách a vůbec v nauce o dějinách se jedná hlavně o úvahách, týkajících se příčiny a následku; mohli bychom dodat, že i doby, ve které jsou příčiny zkoumány.

Bohužel je jasné, že doba, kdy vznikají příčiny, je pojímána velmi libovolně; nejen na této výstavě je oblíbené „krácení dějin“.

Pro německou říši začaly příčiny chybného vývoje v r. 1919 ve Versailles. Při popisu dějin se však dává přednost považovat za nejvýznamnější příčinu všech chyb vývoje rok 1933 a převzetí moci nacionálsocialisty.

Pro Čechy nezačínají příčiny v žádném případě založením státu v r. 1918 a nezpochybnitelným přáním Němců nebylo začlenění do tohoto státu. Češi samovolně určují za počátek příčin rok 1938, kdy bylo v Mnichově rozhodnuto o odstoupení (neněmeckých, ale českými Němci obývaných – pozn. red.) příhraničních území! Vidí to jako následek hlasitého „Chceme domů, do Říše“, následek přání, které bylo vyjádřeno právě v r. 1918 při zakládání ČSR, přání, na které nebyl brán ohled a které bylo potlačeno a které dokonce stálo lidské oběti. Že toto nově vyslovené přání – nezůstat v tomto státě – by mohlo dovést k masakru, sotva někdo pomyslel; i v samotné Říši pociťovalo jen málo lidí, že nevyhnutelné následky nacizmu tak či onak – při vítězství nebo při porážce, mohou dovést k masakru.

Tolik k předmluvě o našich dojmech z návštěvy výstavy v Bonnu, kde – aniž to bylo přímo vysloveno – se holdovalo tezi „Kdyby Hitler nezačal válku, nebylo by ani vyhnání.“

Výstava

Na počátku výstavy byl sice učiněn pokus uvést i jiná vyhnání (Arménů) a také přesídlení Řeků a Turků; tito však s útěkem a vyhnáním Němců se nedají – i co do počtu – vůbec srovnat.

Je zřetelná snaha neuvádět na počátku prohlídky žádné dějinné souvislosti. Má být ukázán pouze následek, v žádném případě příčina. To lze zpozorovat i u filmových montáží, kdy se čile střídají ukázky proudů polských uprchlíků s obrazy bombardování, aniž by bylo poukázáno na to, že toto bombardování cílilo na uprchlíky. Při tom si nevolky připomene návštěvník výstavu „Zločiny Wehrmachtu“. Jistě by bylo dobře informovat návštěvníky , že zločiny nacizmu, které jsou nezpochybnitelné, nejsou jedinou příčinou útěku a vyhnání.

Rovněž tak by výstavě prospělo – a to více než ukázka mnohých a mnohých upomínkových předmětů – ukázka zemích, ze kterých uprchlíci pocházejí; takto by neupadnuly v zapomenutí velké zásluhy Němců na poli hospodářském a kulturním v těchto zemích.

Pochvalu zasluhuje široce rozvinutá ukázka úspěšného překonávání problémů včlenění. Pro Německo zpustošené válkou bylo poskytnutí obživy a nového domova přibylým milionům lidí opravdovým problémem, který úspěšně vyřešilo; toto je dobře a jasně zdokumentováno.

Zpravodaj umístění panelů nepovažuje za vhodné; při křivolaké chůzi se těžko udržuje celkový přehled . …

Ještě na samém počátku výstavy můžeme zjistit úžasnou věc: je to jeden francouzský tisk z první světové války, ve kterém bylo uvažováno o vytváření čistých národnostních států. V těchto skicách z r. 1915 byly uvedeny, kde jsou vyznačeny nové státní hranice ( státní hranice byly hledány a upřesňovány zvláště v závěru války a definitivně stanoveny až na mírové konferenci; je však známa zásada, že Německo jako poražený stát nemůže vyjít z války územně posílen, tedy, že je vyloučené, aby získal nějaké nové území a že právo na sebeurčení se vztahovalo jen na národy a nikoliv na národnostní menšiny. I faktor neznalosti složitých národnostních vztahů ve střední Evropě v tehdejší době mohl sehrát svou úlohu, nehledě na to, že dobové tiskoviny přinášely nejrůznější, i zcela nepřijatelné mapky, které vůbec neodrážely skutečné národnostní složení obyvatelstva i jeho příslušnost k určitému národu. –pozn. red.), je označeno území na okrajích předvídané ČSR jako čistě německé území sudetské.

Takto je mnohé, které bylo zapomenuto, znovu vzkříšeno a mnoho lidí je s ním seznámeno. Odstrašujícně zřetelná je míra a rigorosita nacistických plánů vytvořeni „Životního prostoru Východ“ a ústředních nacistických plánů o přetvoření protektorátního území na čistě německé. Toho mělo být dosaženo „poněmčováním“ části Čechů, jiná část měla být deportována. Okolo 7,5 milionu Čechů by mohlo v případě nacistického vítězství volit mezi „Scylou nucené germanizace a Charybdou nuceného vystěhování“; a to v případě, že by jim bylo dáno vůbec volit. (Ani tento relativně slušný článek neuvádí celou skutečnost, pravdou je, že část Čechů měla být vyvražděna a o osudu ostatních měly rozhodovat pouze příslušné nacistické orgány. – pozn. red.) Tyto plány byly většině Němců utajeny (pravdou je, že „sudetští“ Němci se podíleli na jejich vypracování a dokonce tlačili i na urychlené zrušení protektorátu. O slibovaném novém svém budoucím životním prostoru Němci věděli a ztotožňovali se s tímto zásadním cílem. Mein Kampf byl Němcům obecně znám. – pozn. red.)– Čechům však nikoliv; to vysvětluje mnohé z jejich záště.

Další pozoruhodnost: v době Mnichova (29.9.1938) žilo v Sudetech 780 000 Čechů. 200 000 území opustilo; převážně to byli státní zaměstnanci a vojáci. Několik tisíc … bylo vyhnáno nebo padlo za oběť spontánnímu vybočení z cesty. To bylo něco nového - při nejmenším pro zpravodaje. ( Pravda je jiná. Asi 180 000 Čechů bylo vyhnáno, mnozí z nich před tím byli mučeni, biti a připraveni zcela či částečně o svůj majetek, tisíce jich bylo zavřeno do nacistických vězení, další neměli kam jít, zůstali a byli tvrdě diskriminováni. Nacistický teror v českém pohraničí počal ještě před Mnichovem, byl organizovaný a cílený. Pozn. red.). Zajímavá jsou i dvě zde uvedená srovnání:

V r. 1961 se zmiňuje ještě Postupim, že 2,5 milionů Němců bylo „přesídleno“, protože již před mnichovskou dohodou se stali nástrojem Hitlerova imperialismu a z velké části nesou vinu na rozbití ČSR.

V r. 1998, bylo uznáno, že vyhnání bylo násilné, že byl dán prostor ke svévoli a že došlo i ke kriminálním činům.

Shrnutí

Radostná je skutečnost, že na výstavu bylo posláno mnoho školních tříd. Méně potěšující je skutečnost, že značná část této mládeže jen rychle prošla místnostmi se sluchátky na uších. Abychom ale učinili spravedlivý závěr: byla shromážděna spousta materiálů, ačkoliv by jejich menší počet přispěl k větší přehlednosti.

Celý tento chvályhodný podnik by však mohl být vzorem pro „Centrum proti vyhánění“ pouze z části.

Na otázku, co byste chtěl změnit, odpovídá Ladislav Vira: Zrušit Benešovy dekrety, aby Němci nebyli obviňováni jako jediní za světovou válku a veškeré zlo … .

Pozn. red. Z uvedených i dalších materiálů vyplývá, že mnozí Němci, a to i občané České republiky německé národnosti mají, slušně řečeno, značně zkreslené představy o dějinných událostech. Historická pravda je pro ně málo přijatelná, či dokonce nepřijatelná. Proto se pokouší přepisovat dějiny. Mezi ně patří sudetoněmecký landsmanšaft, jeho rakouská odnož a bohužel i někteří „čeští“ Němci. Právě tito již dlouhodobě poškozují česko-německé vztahy.

Co by si „brněnští Němci“ měli především připomínat nebo případně i my jim, pokud budou zkresleně či dokonce lživě psát a mluvit o událostech již minulých. Především výslovně protičeské role, které již sehráli za Rakouska-Uherska, za první republiky a zvláště v období druhé světové války. Dejme slovo prof. PhDr. V. Žampachovi,CSc.: „ Brněnští Němci vstřebali velkopanskou ideologii plnými doušky. Za své bytostné ohrožení považovali například i úsilí o zřízení druhé české univerzity v Brně a proto mu bránili ze všech sil. …

Vývoj brněnské minority je vskutku výjimečný. Například už tím, jak se v jeho zdech po první světové válce zorganizovali velkoněmečtí ultranacionálové kolem časopisu Aufbruch do pevného jádra německého dění. … Henleinovské hnutí bylo pro ně nedůrazné a příliš regionální. Jejich vidinou byla sjednocená Evropa pod německým diktátem. Někteří z nich (mimi jiných K. Schwabe) stáli v roce 1923 před soudem pro špionáž ve prospěch cizí moci. Byli to právě příslušníci tzv. Aufbruchkreisu Schwabe, Judex, Tobolar, Kun, Branczik, Hahnreich a další, kteří v součinnosti s říšskými politickými a zpravodajskými kruhy provedli 15. března dokonalý puč a zmocnili se Brna několik hodin před příjezdem wehrmachtu a zvláštních komand gestapa.

Schwabeho pučisté už svou příležitost z ruky nepustili a měnili se v jádro okupační moci a správy, tedy spoluokupanty. Spolu se špičkami delegovanými z říše vytvořili dokonalou teroristickou diktaturu, v níž i ten poslední hájoťák v hnědé košili byl nedotknutelným nadčlověkem terorizujícím své okolí. Čeští Brňané byli pro ně pouhým společenstvím domovníků a služek, spodinou, což ostatně vyjadřovali slovem Unterschicht.

Všechny násilné akty v Brně i širokém okolí prováděli především brněnští Němci, ať již to byly čistky veřejných úřadů od sokolů a legionářů, přes nucené deportování na otrocké práce do Německa, vyhánění obyvatel z Vyškovska, obsazování rolnických usedlostí v pásu od Runářova po Vranovce Němci z východních zemí, až po likvidaci českého středního školství a nahánění studentů do zbrojního průmyslu. Nelze opomenout ani dalekosáhlý pogrom na docenty a profesory brněnských vysokých škol a přeměnu Kounicových kolejí na věznici a katovnu horší středověkého Špilberku. …

Kromě nepočetných skupin levicově zaměřených Němců známých veřejnosti už z předmnichovských časů, nikde žádné větší stopy o tom, že by německé obyvatelstvo Brna hledalo východisko z marasmu války a okupace ve změně mocenského, militantního a šovinisticky nadřazeného postoje. Němci kolem Protifašistického výboru se snažili o likvidaci nejostřejších konfliktů, avšak bylo jich žalostně málo … . Potvrzovali však důležitou skutečnost, že hlavní společenský rozpor se netáhl v rovině etnické mezi Čechy a Němci, nýbrž mezi nacismem, fašismem a antifašismem. Když o problematice válečných zločinů diskutovali s významným německým filosofem Karlem Jaspersem, tento mimo jiné řekl: ´Člověk nemůže žít s lidmi, kteří upírají jiným právo na existenci.´ V tom je veškerá filosofie odsunu.“ Tolik prof. Žampach. Brněnští Němci se mohou hodně dozvědět z díla prof. PhDr. F. Hejla „Zvláštní akce 17. listopad a její průběh v Brně“, či z brožurky JUDr. Františka Vaška „Čeští vlastenci před Volksgerichtem“.

Bude redakce KBG schopná psát o historické pravdě a opravit své, řekněme s taktem, nedostatky? Uvidíme. Samozřejmě jsme připraveni zmíněné redakci pomoci.

Překlad a redakce: ing. arch. Nina Žečeva K tisku připravil: dr. O. Tuleškov

……………………………………………………………………………………………………….

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s brněnskou MO Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Publikace je určena pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Brno, Praha, listopad, 2006

Webová stránka: http://www.ksl.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz