L I S T Y č. 56

Landeszeitung č. 18 z 29. srpna 2006

Umělecká cena k německo-českému porozumění jde na Fond budoucnosti

Praha. Letošní Uměleckou cenu k německo-českému porozumění obdrží Herbert Werner a Tomáš Kafka, dlouholetí ředitelé Německo-českého fondu budoucnosti. Cena, která bude již po jedenácté předána 24.11. je udílena Nadací Adalberta Stiftera (Mnichov) a Sdružením pro dobré sousedství německy a česky mluvících zemí (Praha). Nositelé ceny obdrží umělecká díla, která darovali němečtí i čeští umělci. Dřívějšími nositeli ceny byli např. spisovatelé Ludvík Kundera a Reiner Kunze, bývalí ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher nebo koordinátoři VW-Škoda Vratislav Kulhánek a Detlef Wittig.

Na pokračování : Násilí na Němcích, část 1. : Postoloprty – Žatec

Postoloprty. V září 1947 informoval vysílač BBC v krátké reportáži o exhumaci masových hrobů v severočeských Postoloprtech, ve kterých byli pohřbeni zmasakrovaní němečtí obyvatelé tohoto města a blízkého Žatce. „Tento případ je jistě nejobsáhlejším aktem pomsty na německém obyvatelstvu na konci války“ míní historik Tomáš Staněk. Šlo o největší exekuci Němců v Československu. Ve zprávě vícepremiéra Zdeňka Fierlingera Klementu Gottwaldovi z 20.6.1947 stojí, že v červnu 1945 došlo v Postoloprtech k násilnému aktu na Němcích, při kterém bylo zabito na 1 500 lidí ( armádní místa sdělovala, že tvrdé zásahy proti Němcům byly „plně podloženy stanným právem a provokacemi Němců, neoprávněným držením střelných zbraní a nedodržováním vyhlášených vojenských předpisů.“-red.). V létě 1947 bylo započato s vyšetřováním těchto událostí. Bylo vyslechnuto mnoho svědků, mezi nimi také dva Němci. Od samého začátku bylo jasné, že se jednalo o akci organizovanou armádou, která podle prezidentského dekretu č. 115/1946/Sb. byla beztrestná. Na konci léta 1947 byla událost v Postoloprtech rekonstruována. První divize generála Čubka (jmenovaný byl pouz poručíkem a tudíž nemohl velet ani divizi-red.) byla bezprostředně po konci války vyslána do severních Čech, aby „očistila“ Postoloprty od nepřátelského obyvatelstva. 26. května dorazila do města. Hned dalšího dne bylo rozhodnuto o uvěznění „známých nacistů a členů NSDAP“ v místních kasárnách. Již během první noci došlo k popravám přímo v soudní budově. Během dalších nocí následovaly četné popravy především v kasárnách, ve Stádníkově a v Žatci, ale také v bažantnici, kam byli nahnáni ženy, děti a staří lidé. Podle archivních materiálů stříleli opilí Čubkovi vojáci na lidi a znásilňovali ženy. K jednotce patřili i vojáci z karpatské Ukrajiny.

Masové popravy dosáhly svého vrcholu na počátku června. Ve své zprávě Fierlinger napsal : „Popravy byly provedeny vojáky, kteří žili ještě ve válce, když do této oblasti přišli a pro které lidský život neměl žádnou cenu“. Další fáze následovala bezprostředně poté. 3. června 1945 bylo na náměstí v Žatci shromážděno až 5 000 mužů, kteří byli pak nahnáni do postoloprtských kasáren nebo do tábora v Žatci. Paralelně s popravami probíhaly i domovní prohlídky. Statistiky mluví o 200 sebevraždách, ke kterým v těchto dnech došlo. Byly nalezeny i rozkazy k popravám třináctiletých dětí s odůvodněním, že byly členy v Hitler-Jugend (podle historických údajů šlo o mladíky ve věku 13-15 let, kteří se chystali k útěku z internace.- red.)

Exhumace v roce 1947 potvrdila, že mezi 452 oběťmi v bažantnici a 224 mrtvými u školy byly ženy a děti. Krátce poté bylo šetření přerušeno. V devadesátých letech se policie krátce případem zabývala, ale pro nedostatek důkazů jej brzy odložila. In

Očitý svědek masakru v Postoloprtech vypráví

Postoloprty. … Peter Klepsch, očitý svědek hrozného masakru v Postoloprtech, navštívil společně s německým televizním magazínem Frontal 21 bývalé kasárny, dějiště poprav. Při procházce dvorem je stále ještě otřesen : „Bylo to peklo“ říká. Údajně měli být uvěznění pouze prověřeni na možnou spolupráci s nacisty. Přesto vojáci zastřelili stovky z nich bez jakékoli šetření a zahrabali je do masových hrobů. Mnoho z nich bylo před tím ještě mučeno. „Byli jsme jako telata na jatkách“ říká Klepsch, kterému bylo tehdy pouhých 16 let. „Rychle bylo všem uvězněným jasné oč jde. Ve středu bylo vše už mimo kontrolu. Vězni bloku smrti věděli, co je čeká. Všichni křičeli a běsnili. Nikdy na to nezapomenu“.

Tato kapitola poválečné historie hraje v politickém životě České republiky pramalou roli. Jan Zahradil, evropský poslanec a zahraniční mluvčí ODS řekl o vyhnání Němců : „Jsme pevně přesvědčeni o tom, že se jedná o historii 60 let starou. Proto není dnes možné vyvozovat z ní nějaké politické či právní konsekvence. Musíme za vším udělat čáru, abychom se mohli dívat do budoucnosti“. Peter Klepsch velice lituje, že v těch mnoha letech po převratu se v České republice nepodařilo postavit alespoň pamětní kámen, který by na masakr v Postoloprtech upomínal. (Proč Landeszeitung nevzpomíná také na ty, kteří v desítkách tisíc byli vražděni Němci v koncentračních táborech, na pochodech smrti i jinde ještě v květnu 1945? Proč alespoň několika články nevzpomene na vraždy, týrání vyháněných Čechů na podzim v r. 1938 z českého pohraničí. Uveřejní také nějaké vzpomínky pamětníků těchto nacistických zločinů? Jen tak se lze dobrat k objektivitě při hodnocení historických událostí.- red. )

Landeszeitung č. 19 z 12. září 2006

Město Aš plánuje dům přátelství

Aš. Západočeské město Aš v blízkosti německých hranic chce otevřít „Dům česko-německého přátelství a porozumění“. O tomto plánu informoval starosta města Dalibor Blažek. Projekt sám byl iniciován již před lety. Vyhlédnutá budova, bývalé kulturní centrum, byla dřívějším majitelem prodána soukromé podnikatelské firmě a plány zmizely v šuplíku. Nedávno se tato imobilie stala majetkem města a staré plány jsou opět aktuální. V domě má vzniknout česko-německá knihovna, zábavní centrum a další společenské místnosti.

Němci bojovali za demokracii

Mnozí spoluobčané německé národnosti nebyli v roce 1938 přívrženci Henleinovců, nýbrž se zasazovali za demokracii a věrně bojovali po boku Československa.

Sokolov. Sociálně-demokratická strana měla své tehdejší sídlo v Hornickém domě v Sokolově. Strana založila během ohrožení republiky organizaci Rotwehr, která byla později přejmenována na Republikanische Wehr. Cílem členů organizace bylo odvrátit útoky německých nacionalistů. V září 1938 stál v čele této organizace sociální demokrat z Karlových Var K. Windisch. Někteří členové organizace byli činní i v jednotce Stráž (přesně Stráž obrany státu-red.), která pomáhala armádě při obraně státních hranic. Na tomto místě je nutno poznamenat, že v roce 1938, tedy v roce přímého ohrožení republiky, existovaly v sokolovské oblasti demokratické a komunistické organizace, které se zachovaly demokraticky a stály na straně Československa. Když přišla do oblasti německá armáda a nacisti převzali moc, došlo k zatýkání. S rukama za zády byli zatčení hnáni do Kraslic, kde na ně každý mohl beztrestně a pod dohledem německé policie plivnout. V této době žil v Sokolově i dřívější poslanec rakousko-uherského parlamentu Simon Stark, který zde v roce 1905 založil Stranu svobodných socialistů, která v oblasti svého času vyhrála volby. Stark se stal říšským poslancem ve Vídni, kde se seznámil s T.G.Masarikem, kterého v roce 1911 pozval do Sokolova na volební mítink. Masarik skutečně přijel. Stark se stal později zástupcem města. V roce 1924 dokonce jeho starostou. Přestože byl Stark v době ohrožení republiky již starý, postavil se proti henleinovským fašistům. Když Němci přišli do města byl zatčen a zemřel ve vězení (podrobně vše v titulu „Povstání henleinovských ordnerů v září 1938 na Sokolovsku“, které Křesťanskosociální hnutí vydalo spolu s KČP v červnu 2006; o zvěrstvech znacizovaných Němců na Sokolovsku však opět ani zmínky.-red.).

Kolik německých spoluobčanů v hraničních oblastech bylo v roce 1938 zatčeno a zavlečeno do koncentračních táborů se již nezjistí. Jisté ale je, že v oblasti žili lidé, kteří se stali oběťmi nacistického násilí. Byli to sociální demokrati a komunisti, kteří často ani neuměli pořádně česky a měli existenční problémy. Po 15. březnu 1939 následovalo jejich zatčení a většina z nich se již nikdy nevrátila domů. Jiří John

Na pokračování : Násilí na Němcích, část 2. : Domažlice

Domažlice. K poválečným zločinům na německém obyvatelstvu v pohraničních oblastech Československa patří i zastřelení a poprava 220 Němců na Domažlicku. K policejnímu vyšetřovaní by patrně nikdy nedošlo, kdyby nebylo oficiálních dotazů na pohřešované ze strany jejich potomků. Za vraždy těchto obětí byl zodpovědný kapitán Josef Fahrner, který pocházel z německo-české rodiny. Jeho otec byl údajně i členem NSDAP. Fahrner strávil během války dva roky ve vězení, protože byl podezřen z činnosti proti říši. Od roku 1943 žil na Domažlicku, kde pracoval jako úředník a podílel se na odboji skupiny Niva proti nacistům. 5. května 1945, po osvobození oblasti Američany, stanul Fahrner na špici revolučního výboru a vstoupil do komunistické strany. V této době vznikly i revoluční gardy, které začaly se zatýkáním členů NSDAP a kolaborantů. Od konce května 1945 vyhledával kapitán Fahrner a jeho pomocníci na základě spisů uvězněných z Domažlic a sousedních Chrastavic ty lidi, kteří pak byli odvezeni do Draženova, kde byli oběšeni. Většina z nich byla členy NS, DAP, SA nebo SS. Oběťmi se stalo ale i civilní obyvatelstvo. Očití svědkové mluví asi o 200 zabitých. 120 z nich zemřelo na rozkaz Fahrnera. Celkem bylo na Domažlicku zastřeleno 300 Němců.

Fahrner vzal i v blízké Folmavě spravedlnost do svých rukou. Dne 13. května 1945 nechal zastřelit 30 Němců odvetou za smrt šesti českých partyzánů v posledních dnech války. Mezi zastřelenými byli nacisté ale i několik civilistů. V dalších dnech došlo ve městě lynčování a drancování, které podle očitých svědků stálo život dvaceti lidí. Státní bezpečnost předala sice informace o Fahrnerovi a jeho činech ministerstvu vnitra, které proti němu však nikdy žádné kroky nepodniklo. V listopadu 1945 se mu dokonce dostalo vyznamenání od ministra vnitra Noska za jeho zásluhy „v přesídlení Němců za státní hranici“. In

Landeszeitung č. 20 z 26. září 2006

Erika Steinbachová vyzývá Grasse k peněžnímu daru pro polské oběti nacismu

Praha. E. Steinbachová vyzvala Güntera Grasse, aby příjmy ze své autobiografie věnoval obětem nacismu v Polsku. Jeho přiznání, že patřil ke zbraním SS, poškozuje německo-polský vztah. Steinbachová navrhuje, aby příjmy z Grassovy nejnovější knihy „Beim Häuten der Zwiebel“ (Při loupání cibule), byly do posledního centu poskytnuty obětem nacistického režimu v Polsku. Grassovo překvapující přiznání se při prodeji knihy sice projevilo příznivě, vztahy mezi Německem a Polskem ale poškodilo. (Paní dr. E. Steinbachová, předsedkyně „Svazu vyhnanců“, poškozuje polsko-německé a česko-německé vztahy silně a soustavně. Ať jde příkladem a sama se snaží škody vzniklé její činností alespoň nepatrným zlomkem nahradit! –red.)

Střední Evropa – fronta proti Berlínu?

I Praha se připojila ke kritikům Centra proti vyhánění v Berlíně.

Praha. Nová vláda, nový ministr zahraničí a nové tóny z Prahy. Dosud nepřicházely z Prahy žádné tak rozhořčené reakce jako například z Varšavy. Nyní se ovšem vyslovil nový ministr zahraničí Alexandr Vondra v tom smyslu, že by plánované centrum bylo ve vztahu Německa ke svým sousedům spíše kontraproduktivní. V době sociálně-demokratického vedení v obou zemích, vládla všeobecná spokojenost s vývojem bilaterálních vztahů. Všichni se chtěli dívat jen do budoucnosti a bolestnou minulost nechat odpočívat v pokoji. Od nového ministra, dřívějšího disidenta a spolupracovníka Václava Havla, bylo všeobecně očekáváno pokračování dosavadní politiky vůči Německu. Na poli česko-německých vztahů není žádným nováčkem. Jak se ovšem ukázalo, můžeme být zvědaví, jak se prezidenti České republiky, Polska, Slovenska a Maďarska na téma Centra proti zapuzení v Berlíně vyjádří. Minimálně tři z nich – Klaus, Kaczynski a Gasparovic jsou vyhlášení odpůrci tohoto projektu. Nedá se proto vyloučit, že se v této otázce vytvoří jednotná fronta proti Berlínu. (Příčina event. vzniku této fronty tkví v současné politice německé vlády. Vytvoření zmíněného centra je zřejmou provokací jak vůči ČR, tak i Polské republice -red.) Die Presse

Iritace německé menšiny

Neklid v Německu vyvolala zpráva o údajných plánech vládní koalice ve Varšavě, podle kterých by měla být práva německé menšiny v zemi omezena. Jedná se o návrh strany „Liga polských rodin“ , aby bez dosažení pětiprocentní hranice nebylo možné německé zastoupení v parlamentu. Pro tento návrh se vyslovil i Kaczynski : „Je nutné velice vážně o tom přemýšlet“, citují slova polského premiéra noviny. Počet etnických Němců v Polsku se odhaduje na 300 tisíc. Od roku 1993 mají – bez ohledu na zmíněnou pětiprocentní hranici – právo na vlastní parlamentární zastoupení. (Lužickým Srbům Sasko ruší jejich školy, bere jim jejich jazyk i kulturu.) Iz

Steinbachová : Vyhnaní nemají ve svých řadách více zločinců než zbytek národa

Berlin. Šéfka Svazu vyhnaných Erika Steinbachová poskytla týdeníku Spiegel rozhovor. Byla dotázána na výstavu „Vynucené cesty – útěk a vyhnání v Evropě 20. století“ a na „hnědou“ minulost jejího svazu.

K otázce, zdali upřímné zacházení s minulostí, které požaduje od Polska a České republiky platí také pro vyhnané, řekla : „My – vedení svazu vyhnaných – si nemáme co vyčítat. Ze všech prezidentů byl pouze jediný zatížen nacistickou minulostí a musel proto ze své funkce odejít“. Podle paní Steinbachová je nutno rozlišovat pouhé členy běžence od aktivních členů s funkcí. Lidí zatížených nacistickou minulostí prý je možné najít např. i u bank nebo odborů mnoho. Výsledků rešerší Spieglu se prý nebojí. Doslova říká: „Kdybych měla pocit, že pod povrchem leží nevybuchlá bomba, tak bych již dávno něco podnikla. Na to můžete vzít jed. Ale nedomnívám se, že by vyhnaní měli ve svých řadách větší podíl zločinců než zbytek národa“.

Podle rešerší Spieglu k nacistické minulosti Svazu vyhnaných vyšlo najevo, že vedení svazu bylo v prvních třiceti letech mnohem početněji zastoupeno staronacisty než bylo dosud předpokládáno. Z dvou set nejvyšších představitelů svazu byla asi jedna třetina jmen nalezena na členských listinách NSDAP. Mezi nimi jsou i tři dřívější generální sekretáři a mnozí víceprezidenti. Podíl členů SS ve svazu je asi trojnásobně vyšší než je průměr v ostatním obyvatelstvu (zvýrazněno red.).

Na pokračování: Násilí na Němcích, část 3. : Terezín

Z koncentračního tábora do tábora internačního

Terezín. Přestože nacisti pár dní před koncem války koncentrační tábor v Terezíně opustili, hrůzy tam nepřestaly. Od června 1945 do roku 1948 sloužila pevnost jako internační tábor pro ty osoby, jimž byly dány za vinu zločiny v souvislosti s fašistickou nadvládou a pro Němce, kteří měli být vyhnáni ze své vlasti. Mezi prvními vězni byli nacističtí funkcionáři z pankrácké věznice. Celkem sem bylo dopraveno dvěma vlaky 680 osob, mezi kterými byly i ženy. Podle archivů bylo lynčování a znásilňování na denním pořádku. 50 osob přišlo násilným způsobem o život. Do konce srpna 1945 bylo v táboře již 2 600 Němců, mezi kterými byly i dvanáctileté děti. Do roku 1948 prošlo táborem na 3 800 lidí. Historik Tomáš Staněk odhaduje počet obětí v Terezíně na 550. Důležité postavení v provizorním vedení tábora měli bývalí vězni Alois Tomeš, Alfred Kling a Josef Průša. Tito měli údajně společně s ostatními dozorci iniciovat vraždy a lynčování. Kling prý přinutil vězněného německého lékaře, aby aplikoval německým vězňům injekce s jedem. To se mělo udát asi ve třiceti případech. 2.července 1945 převzal vedení tábora Otakar Kalal. Od tohoto dne se oficielně nazýval „Internační tábor malé pevnosti města Terezína“. „Nejprominentnějším“ vězněm byl od 26.ledna 1946 Heinrich Jöckel, bývalý SS velitel Terezína. Během pár dní ho sem následovala jeho žena a nejstarší dcera. Jöckel zůstal v táboře až do začátku svého procesu před soudem v Litoměřicích, kterým byl odsouzen k smrti a následně popraven.

Zločiny způsobené zástupci provizorního vedení tábora byly v roce 1945 předmětem vyšetřování. Policie vyšetřovala čtyři Čechoslováky, kteří byli pro nedostatek důkazů osvobozeni, čtyři Němce a jednoho Poláka. Polák Kling opustil po dvou letech vězení stejně jako dva Němci. Jeden z Němců ve vězení během vyšetřování zemřel. Čtvrtý Němec, Landrock, vzbudil největší pozornost, neboť měl i během své internace v Osvětimi páchat zločiny proti lidskosti. Byl odsouzen ke dvaceti letům vězení. In

Landeszeitung č. 21 z 10. října 2006

Minulost je část současnosti

Horní Planá. Rozhovory v Horní Plané probíhaly v letošním roce pod mottem „Jsme děti této země“. Nejdůležitějším bodem diskuse byla otázka, jak dosáhnout usmíření mezi německou minulostí a českou současností v bývalých Němci osídlených oblastech. Touto otázkou se v Horní Plané zabývali Češi, vyhnaní z vlasti a ti, kteří ve vlasti směli zůstat. Starosta města Jiří Hůlka ukázal na příkladu své obce, že je možné skloubit německou minulost s českou přítomností. Jestliže uznáme tuto minulost bez studu a falšování projeví se dokonce její pozitivní účinky na současné občany, kteří se zde stále více cítí být „doma“ a projevují stále větší zájem o minulost své vlasti. O tom svědčí i seminární práce čtyř místních maturantů, kteří se zabývali tématy z německé minulosti obce a jejího okolí. V dalších referátech byla vyzdvižena role některých umělců a příslušníků církve, kteří vždy usilovali o smíření. Dr. Peter Becher z Mnichova zmínil v této souvislosti nedávno zemřelého sochaře Otto Hájka, který jako vyhnaný z vlasti hledal po roce 1989 cestu zpět do Čech, kde se mu mezi Čechy, dokonce od českého prezidenta, dostalo velkého uznání. Pozornosti se těšil i pedagog a historik profesor Alfred Brückner, rodák z obce Králíky, který dnes žije v městě Weingarten. Zabýval se otázkou, kdo se má vlastně usmířit s kým a proč. Předpokladem smíření je podle Brücknera pravdomluvnost a dobrá vůle na obou stranách, stejně jako vůle vypořádat se se ctí s vlastní minulostí.

I oni byli proti

Ústí nad Labem. V souvislosti s dokumentačním projektem české vlády, v rámci kterého jsou prověřovány osudy německých antifašistů během druhé světové války, pořádá Institut součastných dějin a muzeum města Ústí nad Labem od 13. do 15. 11. konferenci historiků pod názvem „I oni byli proti“. „Náš projekt se týká těch občanů, kteří i v těžkých podmínkách zůstali věrni demokracii v Československu, kteří trpěli pod nacistickým režimem nebo se účastnili odboje“ říkají Tomáš Wiesner z ústeckého muzea A Oldřich Tůma z Institutu současných dějin. Oba chtějí touto akcí přispět k morální rehabilitaci mnoha tisíců dnes již nežijících a několika stovkám žijících občanů německé národnosti. „Mnozí z nich se po válce setkali s nevděkem ze strany českého a slovenského obyvatelstva. Proto chceme nyní jejich osudy představit veřejnosti“, říkají oba muži.

Na konferenci vystoupí historikové s příspěvky o odboji Němců v době protektorátu. Také regionální historici budou informovat o dosavadních výsledcích svého studia antifašistických jednotek ve svých oblastech.

Na pokračování: Násilí na Němcích, část 4. : Přerov

18. června 1945 zastavil na nádraží v Přerově vlak s vojenskými jednotkami Československé armády, přijíždějícími z Prahy. Vlak měl pokračovat dále na Slovensko. K poledni přijel na stejné nádraží vlak s několika stovkami karpatských Němců, kteří byli v prosinci 1944 před frontou evakuováni do Rumburka a po osvobození se vraceli domů. Ještě před tímto dnem navštívil přerovského bezpečnostního experta důstojník vojenské protišpionáže Karol Pazúr a vyzval ho k potrestání kolaborantů a fašistů nejkratší možnou cestou. Referent toto odmítl s tím, že se odvolal na předpisy, podle kterých musí dojít u každé podezřelé osoby nejprve k vyšetřování. Potom co zde jmenovaný důstojník neuspěl, obrátil tento svou pozornost ke karpatským Němcům na cestě domů. Pod záminkou, že musí“ ty nacisty“ prověřit, nechal z vlaku vystoupit namátkou vybraných 265 lidí – mužů, žen i dětí. Pak si vyžádal od velitele vojenského transportu 20 vojáků se samopaly. Tito vojáci své zajatce napřed oloupili a k večeru je nahnali směrem k obci Lověšice. Zde vyzval Pazúr starostu Antonína Miloše, aby muži z obce vzali krumpáče a lopaty a vykopaly na místě zvaném Švédské hradby dva metry hlubokou díru. Následně se Němci museli svléknout, postavit se čelem k díře a pak byli jeden po druhém v noci z 18. na 19. června zastřeleni. Jeden očitý svědek z obce později vypověděl, že on a další jeho spoluobčané prosili Pazúra, aby alespoň děti ušetřil. Pazúr údajně odpověděl, že jsou slaboši, protože všichni Němci by měli být postříleni. Poprava trvala až do půl páté ráno. Tento masakr patří podle historika Tomáše Staňka k nejhorším zločinům na sudetských Němcích na Moravě. Později byl Pazúr vyšetřován pro mnohonásobnou vraždu. Hájil se tím, že plnil svou vlasteneckou povinnost. V červnu 1945 byl Nejvyšším vojenským soudem odsouzen k dvaceti letům vězení. V roce 1952 byl na základě amnestie propuštěn. V letech šedesátých a sedmdesátých byl tento masový vrah zástupcem předsedy Svazu protifašistických bojovníků.

Těla žen a dětí byla v říjnu 1947 spálena v olomouckém krematoriu. Kosti mužů byly pohřbeny na hřbitově v Přerově. V listopadu 1993 odhalil starosta Přerova na tomto hřbitově pamětní mramorovou desku s dřevěným křížem, na které stojí: „Na tomto místě byly po exhumaci v roce 1947 pohřbeny ostatky karpatských Němců ze Slovenska. Byli společně se ženami a dětmi v noci z 18. na 19. června 1945 příslušníky 17. pěší divize z Petržalky na Švédských hradbách zavražděni“.

Landeszeitung č. 22 z 24. října 2006

Zástupci menšiny na velvyslanectví

Praha. Předsedové svazů německé menšiny společně s prezidentkou Zemského sněmu Irenou Kuncovou přijali pozvání německého konzula a 3. října, v den sjednocení Německa, přijeli do Prahy. Při letošním slavnostním aktu se prezentovala spolková země Bavorsko. Hosté mohli ochutnat bavorské pivo a obdivovat tradiční umění bavorského venkova. Z Mnichova dorazil bavorský ministr hospodářství, který se krátce předtím setkal s vedoucím Sudetoněmecké kanceláře Petrem Bartoněm, který s ním pohovořil o svých úkolech.

Intenzivnější podpora vzdělávacích programů pro menšiny

Praha. Příslušníci národnostních menšin v České republice mají nárok na vývoj své kulturní a etnické identity. Šance k vývoji kulturního života jsou dané a proto záleží pouze na národnostních menšinách samotných, jak těchto využijí. Toto je jeden ze závěrů mezinárodní konference „Multikultura – Rubikova kostka“, která se v říjnových dnech konala v Praze. Na konferenci bylo jasně řečeno, že je nutné, aby byly školní a mimoškolní vzdělávací programy národnostních menšin ještě více finančně podporovány, neboť vzdělaní příslušníci národnostních menšin mohou efektivněji řešit problémy svých skupin. Konference se zúčastnilo mnoho politiků a úředníků, mezi nimi i zástupci obou německých svazů, předsedkyně Zemského sněmu Irena Kuncová a ing. Glogowski za Kulturní svaz. (Nechť tato zásada platí i pro Lužické Srby v jejich vlasti! – red.).

Na pokračování : Násilí proti Němcům, část 5. : Chomutov

V oblasti Chomutova došlo hned k několika násilným akcím. Na konci války tam byly činné vojenské jednotky, kterým velel Karel Prášil. Z jeho iniciativy začala dne 9. 6. 1945 v městě „očista“. Několik tisíc Němců ve věku od 14 do 65 se shromáždilo tohoto dne na chomutovském hřišti. Prášil je nechal svými lidmi prohledat a zároveň prováděl domovní prohlídky. Na některých ze shromážděných – údajně na fašistech- došlo na místě k násilnostem. O všech těch hrůzách je v českých archivech mnoho materiálů, neboť si několik očitých svědků na příslušných místech stěžovalo. Odpoledne hnali vojáci 1500 až 3 000 lidí směrem ke státní hranici. Během pochodu zemřelo 60 až 75 lidí. Prášil vydal rozkaz, aby každý kdo nemůže sám jít, byl na místě zastřelen. Němci pochodovali přes Jirkov a Novou Ves v Horách k hranici, kde byli Rudou armádou posláni zpět. Někteří se vrátili do Chomutova, jiní přišli do tábora v Záluží u Mostu. Ti, kteří došli zpět do Chomutova, byli společně s ženami odvezeni na nucené práce do okolí Kladna. Historik Tomáš Staněk uvádí, že zacházení se ženami bylo obzvlášť násilné. K násilí docházelo i v táboře „Sklárna“.Podle očitých svědků byly všechny osoby při výsleších spoutány a tělesně týrány. Obzvlášť surově jednal důstojník Skalický. Nechával s radostí zatčeným Němcům nožem „malovat“ na záda hákový kříž. Do krvácející rány jim pak sypal sůl a pepř. Při těchto obávaných výsleších zemřelo asi 50 lidí. Podle očitých svědků bylo dalších 300 Němců popraveno „někde v lese“. Protože situace v táboře byla neudržitelná, poslala armáda nového velitele tábora, s kterým akce lynčování skončily. (I jednostranné informace mohou vzbuzovat emoce. Jde o vědomou akci redakce Landeszeitung?-red.)

Útoky na Němce byly i na jiných místech chomutovské oblasti na denním pořádku. Příkladem je např. obec Kalich. Zde byli 28.srpna zastřeleni tři muži. O několik týdnů později byli v okolí obce údajně týráni chlapci ve věku 13 – 15 let. Museli pít vařící vodu, byli pověšeni a dalšími nepředstavitelnými způsoby týráni. Zprávy bohužel neříkají kolik jich bylo a zdali přežili. Státní policie jednala stejným způsobem jako v případech jiných. Začala s vyšetřováním, které pro nedostatek důkazů přerušila.

Nový pomník obětem války odhalen v Brně

Brno. Před Justičním palácem v jihomoravském Brně byl 18. října odhalen pomník obětem obou světových válek a totalitárního režimu. Z dílny sochaře Michala Gabriela pocházející bronzová pyramida symbolizuje tři těžká období v českých dějinách. Zástupce starosty města, Jan Holík, označil tento asi dva metry vysoký monument za důstojný památník třech českých odbojů.

Překlad a redakce: prof. J. Rychlý Připravil: dr. Tuleškov

…………………………………………………………………………………………………

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2006

Webová stránka: www..ksl.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz