L I S T Y   č. 53 - 54

 

Landeszeitung  č. 12 z 6. 6. 2006

 

„Chceme kultivovat historickou paměť“

( z proslovu premiéra Paroubka u příležitosti otevření dokumentačního projektu)

 

Začátek měsíce května je již přes šedesát let spjat s koncem 2. světové války, s koncem tragického období našich dějin. O této dobře zdokumentované epoše panuje na všeobecné úrovni shoda, ale existuje ještě mnoho rozporných interpretací a nezodpovězených otázek. To se týká i rozboru naší vlastní historie, která byla až donedávna ideologickými předsudky ovlivňována. Dnešní svobodné podmínky historického bádání otevírají nové perspektivy. Jistě musíme vyrovnat některé dluhy. Například uznat roli, kterou měli „naši Němci“ v antifašistickém odboji, nebo objektivně ohodnotit činnost naší exilové vlády. Nesmíme při tom zapomínat na jednotlivé osudy, které jsou sotva známé nebo doposud přehlížené. K tomu nás zavazuje pravda a fatální zkušenost s totalitní chybnou interpretací.  Jedná se o osudy lidí, kteří zůstali myšlence Československa věrni i po násilném připojení Čech k Německé říši. Trpěli pod nacistickým režimem a částečně se i podíleli na odbojových akcích. Je smutnou a prokázanou skutečností, že někteří byli po konci války považováni v souvislosti s tehdejším právním pořádkem za „nepřátelské obyvatelstvo“. Ve snaze kultivovat historickou paměť iniciovala česká vláda historicko-dokumentační projekt , který se má osudy těchto lidí zabývat. K dnešnímu představení projektu byli proto pozváni nejen experti, nýbrž také ti lidé, kterých se bezprostředně týká, tehdejší účastníci antifašistického odboje. Z pochopitelných důvodů se jedná o starší lidi, pro které cesta k nám byla namáhavá, o to větší mám radost, že jsou dnes mezi námi. Zdravím paní Šiškovou z Odry, paní Sedláčkovou z Brna, pana Knorra z Frankfurtu nad Mohanem a pana Fiedlera ze saské Pirny. Chceme, aby toto historické bádání bylo zároveň rehabilitací několika tisíců lidí, kteří již dnes nežijí a snad několika stovek žijících občanů dřívějšího Československa, neboť oni zůstali věrni republice a svým odbojem přispěli k její obnově. Odměněni byli za to pronásledováním a nevděkem ze strany našich předků. Proto považuji tento projekt za minimálně symbolickou splátku naší viny vůči vám.     

 

 

Landeszeitung č. 14 ze  4. 7. 2006

 

Vzpomínka na zmizelé obce

 

Chomutov. Na Chomutovsku vzniká park, který má vzbudit zájem o historii této oblasti. Celkem 107 kamenných sloupů zde bude upomínat na 107 z povrchu země zmizelých obcí v oblasti severních Čech.

 

Perštejn.  Park vzniká v těchto měsících  na okraji obce Perštejn, na křižovatce k hlavní silnici z Karlových Varů do Chomutova. Již dnes se zde tyčí kříž z pískovce, který je pravděpodobně největším ve střední Evropě. Okolo kříže stojí základní kameny, které pocházejí právě z těchto 107 již zaniklých obcí. K tomu zde vznikne ještě malé jezírko, keltské zbytky zdí budou starým základem zdí nových, vzniknou zde cesty, které budou symbolizovat spojení mezi tehdejšími obcemi a jejich obyvateli. Keltské zdi upomínají na první doložené osídlení v této oblasti. Jezírko pak má být symbolem těžišť na hnědé uhlí, kterým mnohé obce padly za oběť.

Pan František Foltýn ze společnost „Zaniklé obce a města chomutovského regionu“ řekl : „Ještě v tomto roce chceme občany Perštejna požádat o spolupráci tím, že každý zasadí jeden strom“. Historie oblasti Chomutovska je podobná oblastem sousedním. Leží blízko hranic s Německem a zažila před i po druhé světové válce velký pohyb. Vyhnání sudetských Němců a znovuosídlení oblasti občany z celé republiky byly těmi největšími.  Nepodařilo se celou tuto hraniční oblast osídlit. Mnozí z nově příchozích ji naopak záhy opustili. Dále nutno zmínit, že se zde jednalo o oblast bohatou na nerostné suroviny a proto zde komunističtí držitelé moci začali stavět továrny a doly bez ohledu na potřeby a zájmy obyvatelstva. Výsledkem toho pak byl zánik právě těch 107 obcí jen v oblasti Chomutovska.

V Perštejnu jsou nyní lidé, kteří se zajímají o historii zmizelých domů. Založili s pomocí Městského úřadu společnost „Zaniklé obce a města chomutovského regionu“ a zasazují se především za zachování památek a o to, aby minulost nebyla zapomenuta. Spojili se proto s Úřadem pro ochranu památek České republiky, s muzeem v Chomutově a Svazem Němců oblasti Krušnohorska. Společně prostudovali staré dokumenty a knihy, aby nalezli co nejvíce informací o zaniklých obcích. Při tom jim velice pomohly rozsáhlé  vědomosti pana Bernarda Stübigera, bývalého předsedy krušnohorských Němců. Výsledky této jejich práce budou vbrzku prezentovány veřejnosti. V souvislost s tím je právě v rekonstrukci i kostel sv. Vendelína, který má kromě jiného sloužit i jako výstavní a kulturní prostor. Park má být otevřen již v příštím roce.    

 

Národnostní boj sudetských Němců

 

Opět se prokázalo, že český čtenář je velice dobře informován o výsledcích vědeckých prací k německo-české minulosti. Zcela na rozdíl od čtenáře německého. Důvod je v tom, že díla německých historiků jsou rychleji překládána do češtiny než je tomu naopak. Čeští historici mohou proto svým německým kolegům závidět.  U knihy „Na stráži němectví nebo v postavení menšiny“ to však trvalo o něco déle. Přestože kniha byla vydána v Německu již v roce 1977, dočkala se svého českého překladu až v novém tisíciletí. Autor knihy prof. dr. Rudolf Jaworski se v knize zabývá národnostním bojem sudetských Němců za první Československé republiky.  Jaworski se staví kriticky ke skutečnosti, že tento takzvaný tichý národnostní boj byl veden extremistickými stranami DNP a DNSAP. Tyto negativistické malé skupiny a jejich politici ovlivňovali ve 30tých letech 20. století stále více veřejné mínění střední sudetoněmecké vrstvy.  Jaworski zkoumal podrobně archivní materiály v Německu i Československu, kde měl samozřejmě omezený přístup, a došel k závěru, že sudetoněmecký aktivismus sledoval v určité zmírněné formě negativní cíle. Přínos knihy nevidíme však pouze ve zkoumání politické kultury sudetoněmeckých stran, nýbrž v obzvlášť podrobném popisu činnosti takzvaných ochranných spolků a zahraniční politiky k Německu.

 

Hledají se nápady pro „Cenu národnostní skupiny“

 

Opava. Německá národnostní skupina v České republice by se měla více prezentovat a ukázat více sebevědomí. Dobrým nápadem by byla vlastní „Cena národnostní skupiny“, která by se ale jasně musela odlišovat od té ceny, kterou každoročně propůjčuje sudetoněmecký landsmannšaft ve Spolkové republice Německo. Tato cena je udělována převážně německým občanům a je vázána na historii vyhnání  a tím i na tradici  předválečné doby.

My v České republice jsme v jiné situaci. Na jedné straně máme to štěstí zde žít a na druhé straně jsme jako národnostní skupina tak slabí a do různých končin rozprášení, že jsme na české nebo německé státní úrovni lehce přehlédnutelní. A proti tomu musíme něco dělat. Patronem ceny by mohl být jak Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nebo všeobecně prospěšné organizace jako je např. Bohemia Opava. Tato „německá národnostní“ cena by se mohla dělit na dvě kategorie. V jedné kategorii by byla cenou poctěna výjimečná osobnost z oblasti hospodářství, která nad rámec svých povinností činí něco mimořádně důležitého pro naši skupinu. V druhé kategorii by pak měla být oceněna za mimořádnou práci osobnost z oblasti sociální, vzdělávání nebo vědy.  Jak by se naše cena měla jmenovat? Oslovme napřed firmy jako sponzory nebo se v prvních letech omezme na symbolickou cenu – např. bronzová cena. Bude založena komise pro výběr nositelů ceny? Kdo vypracuje organizaci a pravidla?

Vědomě otevírám toto téma, aniž bychom měli pro cenu jméno nebo zodpovědné organizátory. Měl bych velkou radost, kdyby se vám tato myšlenka zalíbila a čtenáři se hlásili se svými nápady.     Richard Neugebauer

 

Landeszeitung č. 15, ročník 8 z 18. 7. 2006

 

Divadlo a zpěv u příležitosti Hlučínského dne

 

Hlučín, Již posedmé se sešli příslušníci německé menšiny hlučínské oblasti ke svému „Hlučínskému dni“. Letošní oslavy se konaly v duchu 750. výročí založení města českým králem Přemyslem Otakarem. Předseda svazu, pan Florian Placzek, uvítal hosty z českého i polského Slezska. K proslovu se přihlásil i zástupce starosty města Hlučína a poslanec, pan Luboš Kubus.

Na programu se podílely četné skupiny pěvecké, divadelní i recitační. Hlučínský den byl slavnostně ukončen společným chórovým zpěvem lidové písně „Horní Slezsko je mou vlastí“.  Florian Placzek

 

Bavorský dům navrhnut pro Prahu

 

Praha. Noviny „Sudetenpost“ představily dne 16. 6. svou myšlenku založit v Praze „Bavorský dům“. Toto zařízení by mělo upevnit partnerství mezi Českou republikou a Bavorskem a vést k normalizaci v politických vztazích. Tento dům by v Praze nahradil sudetoněmeckou kancelář, která je mnohým českým politikům trnem v oku.

     

Starosta města Vendolí děkuje sudetským Němcům

 

Vendolí / Stangendorf. Dva autobusy německých občanů města Kirchheim ze spolkové země Bádensko-Würtembersko přijely první středu měsíce července ke vzájemnému setkání  do Vendolí. Většina z účastníků setkání byla ještě dětmi, když byli z oblasti vysídleni. Přesto cítí silnou vazbu k jejich rodnému městu. Setkání bylo německo-českou slavností, při které hlavně političtí reprezentanti města poděkovali sudetským Němcům za finanční pomoc při opravě kostela sv. Ondřeje.

 

Nový památník obětem nacismu

 

Praha. Předseda senátu Přemysl Sobotka a starosta města Prahy MUDr. Pavel Bém odhalili 25. května na Klárově v Praze památník českého odboje proti nacismu. Tím má být upomenuto na 360 tisíc českých obětí nacionalismu. Pomník představuje vlající potrhaný prapor, který má symbolizovat, že není bezejmenných obětí, nýbrž že ve válce přišlo o život mnoho nevinných. Slavnostního odhalení památníku se účastnilo i mnoho dřívějších bojovníků za svobodu.  

 

Německá menšina v Polsku uznána

 

Praha / Varšava. Od doby svého uznání národnostní menšinou mají Němci v Horním Slezsku právo podílet se na politickém životě. Toto právo jim náleží od 17.6.1991, kdy byla podepsána německo-polská dohoda. Volby posledních let dokládají, že tato smlouva mnohé změnila. V čele slezských obcí stojí němečtí starostové a i zemský sněm vojvodství Oppeln má svého německého zástupce. Většina Němců v Polsku žije právě v okrese Oppeln, v západní části historické oblasti Horního Slezska.  

Při parlamentárních volbách v roce 1991 obdržela německá menšina sedm mandátů. Od té doby se počet křesel v parlamentu snížil. Je možné, že to leží na malém zájmu německé menšiny o politiku Polska. Přesto je pro Němce v Polsku jejich místo v parlamentu důležitým znamením pro své uznání.

S uzavřením hraniční smlouvy, se měl mezi oběma zeměmi otevřít most, přesto existují dodnes bariéry. Před porozuměním a spoluprácí jde Němcům v Polsku o nápravu. Němci požadují, aby byli za křivdy utrpěné po roce 1945 ze strany Polska odškodněni. Zároveň chtějí od státu, a to jednou provždy, zpět status národnostní menšiny. Spolková vláda se drží v těchto záležitostech spíše v pozadí. Poláci se bojí o svou vlastní identitu. Přesto se kola ve směru k porozumění začínají točit. Zvláštní úřad ministerského rady by se měl o problémy a potřeby menšiny starat. Grémium se otevře i dalším otázkám : Může být mateřský jazyk použit při úřední komunikaci? Mají být názvy měst a obcí v oblastech osídlených Němci vyznačeny dvojjazyčně? I vztah Poláků k Němcům se v posledních letech pozitivně změnil. Dokazuje to klesající počet Němců, kteří mají zájem o vysídlení do Německa.

Německá menšina v Polsku je podporována i spolkovou vládou. Každoročně proudí z Německa do Polska 25 miliónů eur na kulturní účely. Tyto peníze umožňují vznik různých center, kulturních domů nebo knihoven. V Polsku žije asi 280 000 Němců.

 

Poradce Klause : V Jihlavě se falšuje historie

 

Praha. Poradce prezidenta Václava Klause pro německo-české otázky, Michal Petřík, kritizoval nedávno „Jihlavské rozhovory“, které jsou organizovány Berhard-Bolzano společností v Praze a  Ackermann-Gemeinde v Mnichově.

„Myslím si, že tato jihlavská setkání nejsou ve vlastním slova smyslu skutečným německo-českým dialogem.  Sudetoněmecké téma je zde zastoupeno stále stejnou skupinou, jejíž velká většina se dívá pouze zpět“, napsal Petřík 17. května v deníku Právo. Podle jeho mínění nebyla tedy aktuální jihlavská konference kritickým pohledem na uplynulých patnáct let, jednalo se prý opět o setkání, které se již celou tuto dobu točí v kruhu, kde se stále opakují ty samé věci a kam stále jezdí ti samí lidé. Petřík dále novinám sdělil, že ze 180 účastníků jich napočítal asi dvacet, kterým bylo pod čtyřicet.  Petřík kritizoval i proslov spolkového předsedy sudetoněmeckého landsmannšaftu, pana Posselta, z kterého při pódiové diskusi vyplynulo, že vyhnání Němců bylo podle jeho názoru národnostní vraždou, což bylo ostatně i motto 57. Sudetoněmeckého dne v Norimberku. K tomu Petřík říká : „To je snaha změnit události druhé světové války, pokus o falšování historie a především se zde překrucují základní jazykové výrazy jako v době totalismu“. Proslov pana Posselta byl kritizován i jinými. Historik Martin Schulze-Wessel a bývalá kandidátka na úřad spolkového prezidenta, paní Gesine Schwan, prohlásili při diskusi, že výrok pana Posselta je provokací.

Petřík je dále názoru, že „Jihlavské rozhovory“ jsou pro „určitou skupinu lidí pravděpodobně důležitým symbolem a místem k vyjádření svých názorů“. České straně však doporučil tyto ignorovat a místo nich vytvořit jiné fórum, které by jako partner zohledňovalo německé občany všech spolkových zemí, neboť podíl Bavorů je v Jihlavě asi 90 procentní. Toto fórum by mělo být orientováno především do budoucnosti a neměla by ho dominovat jedna generace.

„Jihlavské rozhovory“ se konají již od roku 1991 a umožňují německým a českým politikům, žurnalistům a historikům vyměnit si své názory a zkušenosti. Poslední „Rozhovory“ se zabývaly tématem patriotismu v Evropě.

 

Landeszeizung č. 16 z 1. 8. 2006

 

Vyhnaní předávají kroniku města

 

Radkov. V Radkově u Moravské Třebové pomáhají vyhnaní při objasňování historie této oblasti.  Před nedávnem předali městu německy psanou kroniku. Starosta Oldřich Bušina oceňuje nejen obsah knihy, ale také fotografie obce. „Byli jsme vesnicí s především německými obyvateli. Po druhé světové válce byli tito občané odsunuti. Zůstala jen hrstka. Odsunutí přicházejí často, aby se podívali na své tehdejší domky“, říká starosta o vztazích k sudetským Němcům.

 

Zmizelá sudetská země na Šumavě

 

Srní na Šumavě.  V této obci je v současné době prezentována výstava „Zmizelá sudetská země“, která poputuje dále do obce Modrava, kde bude do 27. srpna. 24. 8. plánují pořadatelé diskusní večer na téma Sudety. Výstava nabízí především obrazy dnes již neexistujících obcí českého pohraničí.

 

Páter Maximilián Hilbert zemřel při masakru v Postoloprtech

 

Postoloprty. V  kapucínském klášteře v Žatci sloužil páter Maximilián Hilbert každou neděli  slavnostní bohoslužbu.  Dne 3. června to byla jeho poslední.  Ráno v osm hodin přišel do kostela český voják se samopalem. Prohledal všechny místnosti a poručil obyvatelům kláštera, aby se shromáždili  na místním tržišti. Všichni se tam odebrali. Také páter Hilbert, který se mohl pohybovat pouze o holi. Kolem poledne se vydali němečtí muži za doprovodu českých vojáků na pochod. Podle očitých svědků dozírala na průvod i ozbrojená mládež. Tento pochod se udál v létě roku 1945.  Ve své knize „Poválečné ´excesy´ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“ popisuje český historik Tomáš Staněk historická fakta této tragické události.

Páter Hilbert šel s ostatními duchovními v první řadě. Těžce na srdce nemocný a křečovými žilami trpící kněz nebyl ale schopen udržet tempo.  Brzy se dostal až na konec kolony pěti tisíc lidí. Český důstojník ho proto vzal do auta a odvezl ho do postoloprtských kasáren. Zde tento kněz čekal a modlil se.  Kolem 22. hodiny museli všichni muži nastoupit na kasárenský dvůr. Zde byl vydán rozkaz : „Všichni na zem, kdo vystrčí hlavu, bude zastřelen“. Páter Maximilián ležel u nohou bratra Elzeara. Přestože byli všichni unavení, nikdo nespal. Celou noc se střílelo. Příští ráno všichni vstali. Mladší muži byli posláni k práci. Velitel tábora Marek nechal vyhledat všechny, kteří byli u SS nebo SA a ti byli okamžitě před očima všech zastřeleni. Trvalo to skoro celý den. Mrtvoly byly naházeny  do jámy v blízkosti kasárenské zdi. Večer byly ostatním vězňům odebrány všechny cennosti. Kněží museli odevzdat dokonce i své cingulum a růženec. Noc ze 4. na 5. červen strávili  tito lidé v chlévě. Zvenku slyšeli křik mučených. Až do 7. 6. museli pak sedět každý den unavení, žízniví a hladoví na dvoře a přihlížet mučení a popravám.  Kolem poledne tohoto čtvrtka se vydal průvod několika kněží a jiných mužů na zpáteční cestu do žateckého kláštera. Páter Hilbert utrpěl po cestě těžký infarkt. Muži z průvodu jej podpírali a později  nesli. Tím se kolona zpomalila, což mnohým vyneslo několik ran bičem. Vojáci nakázali kněžím, aby pátera posadili do příkopu a pokračovali v cestě. Po chvíli bylo slyšet dva výstřely. Bylo 15 hodin.  Pohřeb pátera se konal 9. června. Svědectví o posledních dnech pátera Maximiliána Hilberta bylo objeveno teprve v roce 2002 v archivu kláštera Altötting a díky divadelnímu projektu „Persekuce.cz“ uveřejněno.

 

Seliger-Gemeinde chce podpořit projekt dokumentace

 

Schrobenhausen.  Seliger-Gemeinde nabízí svou podporu na projektu dokumentace osudů německých antifašistů v Československu, který byl otevřen 23. května premiérem Jiřím Paroubkem.  „Cílem tohoto projektu je zachování historické paměti a jednotlivých lidských osudů“, říká spolkový předseda Seliger-Gemeinde Helmut Eikam. Podle vlastních údajů má tato společnost  k dispozici rozsáhlé archivní materiály o antifašistické činnosti členů Německé sociálně-demokratické dělnické strany (DSAP). Jejich knihovna obsahuje taktéž mnohé písemné dokumenty o pronásledovaných a uvězněných členech.  Seliger-Gemeinde se cítí být následníkem DSAP v první Československé republice. Oceňuje proto projekt jako částečné spravedlivé odškodnění pro německé sociální demokraty z Čech, Moravy a sudetského Slezska. Byli často uvězněni v koncentračních táborech nebo byli nuceni během války emigrovat do Švédska, Anglie a Kanady.

Projekt staví tyto lidi v očích české veřejnosti do úplně jiného světla.

 

Landeszeitung č. 17 z 15. 8. 2006

 

Vyšla zpráva vlády o národnostních menšinách

 

Praha. V červnu 2006 rozhodla česká vláda o pravidelné zprávě o národnostních menšinách za rok 2005. Tento obsáhlý raport  nabízí přehled politiky České republiky vůči národnostním menšinám a o Národnostní radě vlády. Členem této rady za Zemský sněm Němců v Čechách, na Moravě a Slezsku je rodák z Chebu Richard Šulko. Zpráva seznamuje s kulturními a mediálními projekty menšiny. V minulém roce financovalo Ministerstvo kultury České republiky hned několik kulturních projektů německých oblastních spolků.  Je možné získat i přesný přehled o vydávání Landeszeitung nebo Brněnského malého pouličníku, které je taktéž financováno českou vládou.

 

Němečtí vyhnaníí žalují polský stát

 

Němečtí vyhnaní chtějí u Evropského soudního dvora docílit navrácení vyvlastněného majetku. Spolková vláda stojí na straně polského státu.

 

Berlín.  Již napjatým německo-polským vztahům hrozí další těžká zkouška. Němečtí vyhnaní chtějí letos na podzim zažalovat polský stát u Evropského soudního dvora pro lidská práva. Pruská společnost, která zastupuje asi tisíc akcionářů, žádá navrácení nebo odškodnění majetků miliónů vyhnaných. Jestliže dojde v tomto smyslu ve Štrasburku k procesu, hodlá spolková vláda vystoupit proti podobným požadavkům. Německá vláda je názoru, že individuální nároky německých občanů kvůli vyvlastnění v souvislosti s druhou světovou válkou, nejsou v žádném případě oprávněné.

Podle odborníků je uplatňování těchto nároků bez šance.  Již na podzim roku 2004 ohlásila výše zmíněná společnost svou cestu před soud, čímž vyvolala v Polsku silné reakce. Tehdy žádal polský parlament , aby Varšava zahájila s Berlínem jednání o válečných reparacích.  Dnešní polský prezident Lech Kaczynski, v roce 2004 starosta Varšavy, prohlásil, že škody způsobené Němci v době druhé světové války pouze na území Varšavy se pohybují kolem čtyřicet miliard dolarů. Již tehdejší červeno-zelená vláda slíbila Polsku svou plnou podporu v případě podobných žalob.   Předseda pruské společnosti Alexander von Waldow ale říká : „Tato otázka nesmí zůstat otevřená. Jestliže je  tak početné skupině obyvatelstva bez náhrady vyvlastněn majetek, je to loupež“. Kteří právní zástupci by měli zájmy vyvlastněných ve Štrasburku zastupovat, není dosud známo. Mnohé známé advokátní společnosti svou spolupráci v této záležitosti odmítly.

Již od roku 2004 se spolkoví politici od této organizace vyhnaných jasně distancují. V létě 2005 varoval spolkový prezident Horst Köhler  před svou návštěvou Varšavy před „malou hrstkou zatvrzelých a slepých, kteří ještě stále mluví o svých nárocích“. Polská strana reagovala na ohlášenou žalobu německých zapuzených tím, že v Gdaňsku založila vlastní společnost, která má hájit v případném sporu polské zájmy. Právním zástupcem této organizace je berlínský advokát Stefan Hambura. Podle jeho názoru by bylo dobrým řešením, kdyby  soudní dvůr pro lidská práva odmítl svou zodpovědnost, neboť evropská konvence pro lidská práva vstoupila v platnost teprve v roce 1953, tedy až po odsunu Němců. Pravdou ovšem zůstává, že se k Evropskému soudnímu dvoru pro lidská práva může obrátit každý občan, jehož země je členem Evropské rady. Žaloba kvůli případnému porušení lidských práv musí být namířena vždy proti určitému státu. Mnoho stížností ztroskotá hned u první překážky – zkoumání přípustnosti. Dokonce ani uznání nároku ve Štrasburku nemusí znamenat úspěch. Soudci nemohou často své rozsudky vzhledem k nedostatku exekutivní moci prosadit. Německý Ústavní soud například rozhodl, že štrasburské rozsudky musí být v Německu zohledněny, nejsou ovšem pro zemi zavazující.                                                                                        Oliver Hinz

 

Na cestě k Bavorskému domu v Praze

 

Již před dvěma lety se zrodil nápad Bavorského domu v Čechách, konkrétně v Praze. Bavorský stát  jako nejdůležitější soused České republiky, nemá u svého souseda žádné vlastní zastoupení. Bavorsko hrálo u Čechů vždy velkou roli. Není proto divu, že je o vzniku bavorského centra v Praze vedena diskuze. Bavorsko musí přímo do Čech, musí do Prahy. Musí k Čechům oficiálně, i když ne v diplomatické formě konzulátu. Češi si myslí, že vše české na jejich hranici končí. Velká chyba. Bavorský dům v Praze by byl domem především českým, aby sousedství obou států bylo všem zřejmé. Oba státy mají mnoho společného. Řadu umělců, princezny, které byly v zájmu států provdávány – vzpomeňme na Markétu z rodu Lucemburků a Přemyslovců, která se stala vévodkyní bavorskou, bavorský vládce vystupující ve hře „Noc na Karlštejně“, která by se líbila i bavorským divákům. Česká veřejnost by se také měla dozvědět,  která místa v Bavorsku jsou slovanského původu.  To vše by mohlo být zpracováno formou trvalé výstavy. Možná, že by něco podobného přivedlo české školy a univerzity na mnoho nápadů k tématu minulost a budoucnost  našich zemí. Nezapomínáme ani na téma Hitlerova Německa. Bavoři v exilu, Češi v Dachau, pochod smrti, příchod vyhnaných do Bavorska a jejich pomoc při výstavbě země. Kdo by měl historie už dost, měl by určitě hlad. Pak by byl vítán v bavorské restauraci u bavorského piva a nějaké té  specialitě. Návštěvníci by si mohli přečíst bavorské noviny, aby se Češi stali konečně zvědavými na to, co se v Bavorsku děje. Bylo by toho hodně, co by nám všem mohla budoucnost přinést. Čas od času nové aktuální téma, návštěva známé osobnosti, prezentace, výročí… Bavorsko se musí stát předmětem zájmu, aby stále více Čechů mělo chuť se dozvědět, co se skrývá za tajuplnou větou : U nás v Bavorsku. A nad tím vším by „trůnil“ bavorský ministrprezident jako patron tohoto ideálního sousedství v srdci Evropy.  ( Sousedství s Bavorskem má do ideálnosti hodně daleko. Stále více Čechů vnímá bavorského předsedu vlády dr. E.Stoibera převážně negativně. Pokud Bavorsko se nebude distancovat od protičeské politiky sudetoněmeckého landsmanšaftu, která poškozuje česko – německé vztahy, bude případná Bavorský dům v Praze žádoucí asi jako současné „sudetoněmecké velvyslanectví“ v Praze. –red.)

 

Laudacio Bernda Posselta na dr. Josefa Pühringera, zemského hejtmana Horního Rakouska

(Z materiálů 57. sjezdu odsunutých Němců)

 

Milí soukmenovci, v zastoupení našeho mluvčího pana Johanna Böhma přistupuji k uctění  nositele naší Karlovy ceny. Pojem „zemský hejtman“ je v sudetoněmeckých uších důvěrný. Oba národy českých zemí a také česká šlechta dosadily v průběhu mnoha let naši historie nespočet vynikajících osobností Čech, Moravy a rakouského Slezska do aktivně vedoucích pozic. I v dnešním Rakousku byli naši sudetoněmečtí krajané vždy aktivní.  Vzpomínám na zakladatele našeho landsmanšaftu, rytíře Rudolfa Lodgeman von Auen , který byl zemským hejtmanem německých Čech až do doby, kdy byl v roce 1919 nucen odejít do exilu ve Vídni. To vše ukazuje, že jsme s titulem zemský hejtman minimálně tak spjati jako s titulem ministrprezident, který je v podstatě to samé.  Jsou to stále rakouští politikové, které zde vyznamenáváme Karlovou cenou, která upomíná na císaře Karla IV. Je to již 650 let  od vyhlášení Zlaté buly. Karel IV. - velký Evropan, mluvčí Němců, Francouzů, Italů a Slovanů, největší představitel integrace, který dal svým národům právní pořádek.  Ve vzpomínce na něj udělujeme jeho cenu osobnostem, které se mimořádně zasloužily o demokratický pořádek ve střední Evropě, které tedy prostředky a systémy dnešní doby dál předávají národům myšlenky Karla IV.

Jednou takovou osobností je dr. Josef Pühringer. Narodil se v roce 1949, stejně jako Evropská rada, tedy první evropská instituce a také v roce vzniku Spolkové republiky Německo. Dá se tedy říci, že je dítětem Evropy a nově vznikající demokracie. Narodil se v Horním Rakousku, tedy v blízkost železné opony. Měl stále na vědomí, že je naším úkolem tuto železnou oponu všemi mírovými prostředky překonat a národům za ní žijícím vrátit právo na sebeurčení, což Bohu dík v roce 1989 nastalo. Josef Pühringer je muž, který stojí v tradici Karla IV. zcela ojedinělým způsobem. Je právník a teolog. Když se člověk zamyslí nad působením Karla IV. a jeho Zlatou bulou, uvidíme, že se zde jedná o koncepci, která na jedné straně staví do popředí právo – to je pro nás sudetské Němce obzvlášť důležité, neboť oběti bezpráví vyvíjejí citlivý smysl pro právo, na straně druhé Karel IV. ale věděl, že se právní systém nedá vystavět na písku, nýbrž na pevných základech. Na základech křesťanské víry. Pro oba faktory, prosazování práva a křesťanské víry, je dr. Pühringer zářným příkladem. Jako starosta města Traun ví, co je samostatná komunální správa, jaké jsou jeho povinnosti vůči svým spoluobčanům, pro které je vždy k dispozici. V Horním Rakousku žije hodně sudetských Němců. Nalezneme tam dokonce Nový Jablonec u Enz. Spolková země Horní Rakousko dobře ví, za co je svým sudetoněmeckým  spoluobčanům vděčna.

Josef Pühringer zastává svou funkci již přes deset let. Víme, jak moc mu leží naše věc na srdci. V tomto smyslu dělá aktivní sousedskou politiku přesně tak, jak my si to představujeme. Úzce spolupracuje se svým jihočeským sousedem, jehož komunálním, ale i zemským politikům předává své zkušenosti, které tito mohou využít při výstavbě demokracie, dokonce vím, že se naučil česky. Při vší své práci nezapomíná na požadavky svých sudetoněmeckých spoluobčanů. Vyslovil je jasně, zřetelně a velice rozumně. To ukazuje, jak lze naše požadavky úspěšně zastupovat. Nic nezamlčet, věcným a rozumným způsobem mluvit o historických pravdách, realitách a o našich představách budoucnosti. Být vždy otevřený každému, kdo je ochoten na této bázi vést rozhovor, to je vlastností mimořádné osobnosti.

Pane Pühringer, Vy jste zůstal vždy věrný a za to děkujeme a cítíme respekt. Za to, za Vaší práci Vám tímto udělujeme Evropskou Karlovu cenu.   

 

Poděkování pana dr. Pühringera za udělení Karlovy ceny

 

Srdečně děkuji za udělení evropské Karlovy ceny sudetoněmeckého landsmanšaftu. Jsem si vědom co to znamená zařadit se do řady jejich nositelů. Je to pro mne čest. Chtěl bych zmínit několik osobností, které znám, které mají silný vztah k Rakousku, nebo ty, které byly pro mne vzorem.

Vzpomínám na Franze Josefa Strauße, Edmunda Stoibera a Theo Waigela, kteří se starali, popř. se starají, aby hlas Bavorska měl sílu v Evropě i ve světě. Myslím na Silvia Magnago a Luise Durnwaldera, kteří bojovali za práva jihotyrolské menšiny v Itálii. Jejich zásluhou je bezkonfliktní a plodný společný život tří národnostních skupin. Myslím na Wolfganga Schüssela, který v těchto měsících zastává funkci prezidenta Evropské rady a nese ohromnou zodpovědnost za evropský Mírový projekt. Myslím na Aloise Mocka, který přivedl Rakousko do společné Evropy.

 

Dámy a pánové, mně udělená cena je pojmenovaná po velké osobnosti, která vstoupila do dějin jako císař 14. století. Karel IV. zanechal i nepřímé stopy v Rakousku. Důvodem toho byla jeho rivalita s Rudolfem. Co Karel udělal v Praze, musel mít Rudolf ve Vídni. Zde dva příklady :

-          Karel začal se stavbou chrámu sv. Víta. Rudolf začal se stavbou chrámu sv. Štěpána.

-          Karel založil v Praze Universitu, Rudolf udělal totéž ve Vídni.

Karel byl na tehdejší dobu velice moderně smýšlející císař. Ještě dnes, 628 let po jeho smrti, nás s ním mnohé spojuje. Spojuje nás s ním, že byl nepřítelem války a násilí. Spojuje nás s ním, že již tehdy myslel evropsky. Podporoval hospodářskou spolupráci a odstranil celní bariéry. K jeho podpoře hospodářské prosperity patřilo i pokračování v tradici jeho předků na českém trůně. Povolal Němce jako zemědělce, horníky, řemeslníky a obchodníky do okrajových oblastí Čech. Z tohoto opatření vyplývá respekt, který před těmito lidmi zřetelně měl. Respekt, který mě s ním osobně spojuje, neboť mnoho potomků těchto německy mluvících lidí žije dnes v Horním Rakousku. Mám před nimi respekt, neboť museli po roce 1945 v Horním Rakousku udělat to, co jejich předkové ve středověku činili dobrovolně v sudetských zemích. Po jejich násilném vyhnání jim nezbylo nic kromě toho mála, co měli při sobě. Ztráta vlasti patří k tomu nejhoršímu co se člověku může stát. Znamená to být vytržen z kořenů, ztratit vše důvěrně známé. Ernst Zuckriegel vyjádřil v jedné ze svých knih smutek nad ztrátou vlasti těmito slovy : „Jako tisíce mých krajanů stojím někdy na hranici Rakouska. Tu vidím nadosah mou rodnou vesnici. Pěšky bych tam došel za dvě hodiny. Pak bych byl doma. Ale, co bych tam dělal? Žádný z dřívějších obyvatel nebo jejich potomků tam už nežije. Všichni byli vyhnáni. Jsou to cizí lidé, kteří bydlí v našich domech a sklízí plody našich polí. Mnoho domů, stodol a sklepů se rozpadlo. Vše co upomínalo na to, že zde žila německá menšina, bylo odklizeno.“. Ale dámy a pánové, ti co tyto lidi vyhnali jim jedno nemohli vzít, totiž jejich píli, pracovitost, organizační dovednost a jejich víru.  Přestože jim tehdy nikdo nemohl pomoci, začali si z ničeho stavět novou existenci. Horní Rakousko nebylo tehdy pouze zemí uprchlíků, ale především zemí ubytoven. Tento stav trval 15 let. Největší uprchlický tábor byl v naší sousední obci Ansfelden, kde tehdy bydlelo až pět tisíc lidí.

I tady se ale prokázal jejich tvůrčí duch, kterým se vyznačovali již od dávných dob. Správu táborů, ve kterých byli nuceni žít, vzali do svých rukou. Vznikla zde zařízení, která najdeme jinak jen v obcích – mateřské školky, školy, společné kuchyně, nemocniční stanice, kostel a také řemeslnické provozy a obchody.  Sudetští Němci byli ve 40tých letech motorem společnosti a v letech 50tých hospodářským zázrakem Rakouska. Jestliže se dnes ohlížíme na těch uplynulých šedesát let, jestliže jsme dnes hrdi, že Horní Rakousko je v hospodářství státu spolkovou zemí č. 1, zemí s nadprůměrným hospodářským růstem, s nejnižší nezaměstnaností, tak je to také vaše zásluha.

 

Rakousko slavilo v minulém roce mnohá významná výročí : šedesát let založení republiky,  padesát let státní smlouvy a deset let členství v EU. Ve středu všech státních oslav stála samozřejmě vděčnost za ony úspěchy , které druhá republika napsala v posledních šedesáti letech. Tyto úspěchy jsou také úspěchy vyhnaných z vlasti, kteří k nám po druhé světové válce přišli.

Já sám žiji v městě s mnoha spoluobčany, kteří ztratili vyhnáním svou vlast. Poznal jsem je a naučil jsem se jich vážit. Jsou to pilní a rozšafní občané. Kladou ohromný důraz na pospolitost a obohacují kulturu Horního Rakouska svými bohatými tradicemi a zvyky, které si ze staré vlasti přinesli. Vím proto ze své vlastní zkušenosti, že sudetští Němci zůstali dodnes sudetskými Němci i když se již stali přesvědčení a upřímní Rakušané, popř. Němci. Proto jsme jim vděční a považujeme se za hlásnou troubu těchto sudetských Němců ve všech jejich záležitostech. Zcela nahoře agendy stojí jejich přirozený požadavek , aby jejich šedesátileté čekání na spravedlnost našlo svůj konec.

Vyhnání sudetských Němců bylo jednou z největších křivd 20. století. Stopy těchto křivd musí být konečně odstraněny. Myslím tím především Benešovy dekrety z let 1945 / 1946, které byly v Čechách a na Slovensku základnou pro vyhnání sudetských Němců ze země a ještě dnes jsou v platnosti.  Z rozhovorů s mnoha sudetskými Němci vím, že jim dnes nejde primárně ani tak  o odškodnění za majetky, které ve staré vlasti museli zanechat, nýbrž především očekávají, a to právem,  že z oficiálních míst Čech uslyší přiměřeným způsobem doznání viny za křivdy, ke kterým po konci druhé světové války došlo.

Česká republika je stále dlužna odpověď  na již v červnu roku 2002  Evropským parlamentem vydané rozhodnutí, v kterém se v rámci  rozšíření EU praví : „Rány mnoha historických neshod mohou být nyní uzavřeny“. Parlament očekává „od všech stran ochotu k otevřeným a upřímným rozhovorům, jejichž základem je priorita budování sjednocené Evropy, před prosazováním poválečného pořádku“.       

Spolupracuji samozřejmě s Českou republikou jako novým členem EU.  Vítám samozřejmě gesto uctění premiéra Paroubka vůči sudetoněmeckým antifašistům jako první důležitý krok. Současně ale zdůrazňuji : myslet si, že se vstupem České republiky do EU, nejsou v zemi Benešovy dekrety již aktuální, by byl velký omyl. My chceme Evropu, ve které nějaké zapuzovací dekrety nemají místo. Vyžadujeme naprosto jasný akt české vlády a parlamentu, který nás ubezpečí, že tyto dekrety již nemají právního trvání. Křivda nezná promlčení. Křivda musí být odstraněna.

 

Je na české straně, zda-li uchopí napřaženou sudetoněmeckou ruku k usmíření. Tato ruka je napřažená již 56 let. Již v roce 1950 vydali němečtí vyhnaní z vlasti historické prohlášení, ve kterém se výslovně zříkají jakákoli pomsty nebo odplaty. V tomto prohlášení vyjádřili svou vůli k usmíření a mírovému spolužití s národy, kterými byli zapuzeni. Již tehdy se zřekli odplaty za křivdy jim učiněné. I za to jim patří srdečný dík. Jejich cílem je mírové spolužití národů a proto patří k Evropanům první hodiny. Sudetští Němci proto patří k prvním Evropanům, neboť EU není nakonec nic jiného, než poučení Evropanů ze 150ti let válek, které byly vedeny ve jménu nacionalismu. Jako odpověď na tuto zkušenost byla založena EU. Všechny další následující kroky integrace jsou součástí velkého programu. Programu k odzbrojení nacionalismu. Při prvních krocích, např. tzv. Mountanunion, byl nacionalismus odzbrojen prakticky v tom, že byly tehdejší válečné nerostné suroviny jako uhlí a ocel podřazeny společnému úřadu. Velice brzy ale přišli soudobí političtí představitelé k přesvědčení, že je to příliš málo. Bylo jim jasné, že nacionalismus musí být odzbrojen i duševně. I s tím se začalo velmi brzy.

 

Dámy a pánové, proč tyto historické poznatky :

-          Mají upomínat na skutečnost, že Evropa měla být již v letech svého založení něčím víc, než pouhou svobodnou obchodní zónou.

-          Mají upomínat na to, že Evropa nebyla nikdy plánována jako Evropa chladnokrevných počtářů, nýbrž jako Evropa, která by měla překonat ony hranice, které vyznačil nacionalismus v 19. a v první polovině 20. století.

-          Mají nás upomínat, že jsme stále ještě povinni cílům a vzorům evropských politiků 50. a 60. let. K nim patří pochopitelně i osobnosti sudetoněmeckého landsmanšaftu.

 

Podepsáním smluv pro vstup do EU, není ještě toto velké dílo sjednocení ani zdaleka ukončeno. Státní hranice mohou být otevřeny prakticky ze dne na den. Odstranění duševních hranic – to je vyzváním k určité formě boje. Situaci přiostřuje i skutečnost, že proces sjednocení posledních let utrpěl odmítnutím EU Ústavy Francií a Holandskem těžkou ránu. Přesto odmítám mluvit v této souvislosti o evropské krizi. Evropské instituce pracují dál. V posledním roce padla mnohá, pro budoucnost spojené Evropy důležitá rozhodnutí.  Nesmíme přenechat pole těm, kteří by chtěli  Evropu redukovat na  pouhou svobodnou obchodní zónu…

Je dobře vědět, že právě sudetští Němci jsou v evropském projektu sjednocení spolehlivými partnery. Jsou dokonce ještě více. Při znovuobjevení středoevropské myšlenky jsou našimi vzory. Oni v posledních desetiletích aktivně spolupracovali na výstavbě Evropy, přestože Evropa zatím nebyla schopna zajistit jim spravedlnost. Spravedlnost, která musí být součástí pořádku Evropy 21. století. Jsem přesvědčen, že právě mírová sjednocená Evropa je nejlepším předpokladem uskutečnění tohoto cíle.

 

Děkuji za propůjčení této významné ceny. Považuji ji za úkol dále přispívat podle svých sil k tomuto pořádku a tím míru. Budu i v budoucnu z hlubokého přesvědčení zastupovat vyhnané z vlasti, sudetské Němce.

(Pan dr. Pühringer nás přesvědčil, že nechce respektovat objektivní historickou pravdu. Jeho a jemu podobných lze se obávat. Ohrožují evropskou myšlenku. Usilují o její pogermánštění. Prosazování cílů jim uvedených může nejen ohrozit česko-německé a česko-rakouské vztahy. –red.)

 

Sudetendeutsche Zeitung č. 23 z 9.6.2006

 

Hlasy médií k 57. Sudetoněmeckému dni

 

Pan Posselt  ve svém proslovu u příležitosti 57. Sudetoněmeckého dne, který probíhal pod mottem „Vyhnání je národnostní vraždou – právu na vlast patří budoucnost“ zmínil v této souvislosti vraždy na muslimech v Bosně. Většina účastníků mu tleskala. Dostalo se mu ale i nesouhlasu z vlastních řad. Zástupce Ackermann-Gemeinde, Adolf Ullmann, označil toto motto za přehnané a odmítl se s ním identifikovat, neboť společnému dialogu nemůže pomoci. Pro mnoho účastníků začala historie teprve roku 1945 po druhé světové válce. Nikdo z nich nenašel odvahu  upomenout na roli, kterou sehráli sudetští Němci jako Hitlerova pátá kolona  v tehdejším ještě svobodném Československu. Není žádnou náhodou, že největší aplaus se dostává těm řečníkům, kteří otevřeně uctívají revisionismus. Absolutní cenu za největší nestydatost by měl obdržet právník Rudolf Grulich, když po Velké Británii žádal omluvu za její podpis na Postupimské dohodě.

Blahoslav Hruška – Právo

 

Mezi skepsí, nadějí a bezradností se pohybovali účastníci 57. Sudetoněmeckého dne v Norimberku. Na jedné straně se v posledních dnech ozývaly pozoruhodné tóny z Prahy, které se tykají problematického vztahu k sudetským Němcům. Na straně druhé zrovna prohrál ten český politik, který zavdal naději na uvolnění mezi Čechy a sudetskými Němci, parlamentární volby - sociální demokrat Paroubek. Cíl české strany protahovat sudetoněmecké požadavky na odškodnění tak dlouho, až nikdo z postižených již nebude žít, byl dosažen jen částečně. Ve skutečnosti existuje pravděpodobně už jen malá menšina těch sudetských Němců, která by se po své plné rehabilitaci chtěla vrátit do své bývalé vlasti. Praze se dodnes nepodařilo plášť historie nebo závoj zapomenutí rozprostřít nad nelidským a obzvlášť brutálním zapuzením svých německých spoluobčanů po druhé světové válce. Jestliže měli ti, kteří za těmito křivdami chtěli udělat definitivní tečku, podporu v dřívější červeno-zelené spolkové vládě, je nutno jim dát najevo, že za součastné kancléřky Angely Merkel vane z Berlína úplně jiný vítr. Obě strany by teď měly ideální možnost citlivou politikou odstranit všechny ty žalostné bariéry a dojít k vyrovnání. Ostré tóny z obou stran by byly kontraproduktivní. (Odsunutí Němci nemají právo na odškodnění za majetek, který nechali v Československu. Podle Pařížské reparační dohody jsme museli všechen německý majetek konfiskovat tak, aby se nikdy nedostal zpět do německých rukou. Naopak podle této dohody máme nárok na reparace od Německa ve výši cca 360 miliard předválečných korun. Abychom mohli dojít k vyrovnání, je nutné, aby SRN nám uhradila výše uvedenou částku. –red.)

Ralf Müller – Nürnberger Zeitung

 

Co ze západoevropské strany znepokojuje není výsledek, nýbrž agresivní styl, ve kterém je v zemi Vltavy veden volební boj. Především pan Topolánek, který si nenechal ujít žádnou příležitost, aby netáhl proti EU do pole a který se nerozpakoval označit Ústavu EU za, mírně řečeno, „kupu hnoje“.  Jsou to zajímavé tóny, neboť pan Topolánek ví, stejně jako jakýkoliv jiný evropský politik, že si jeho země na cestě do šengenského prostoru a zóny EU, žádné krize nemůže dovolit.

Werner Menner – Münchner Merkur

 

Sudetendeutsche Zeitung č. 24 z 16.6.2006

 

Vzpomínka na všechny mrtvé

 

Každý pátek před svatodušními svátky je dnem, kdy jsou  u příležitosti vzpomínky na všechny mrtvé vyhnané německé menšiny, kladeny k pomníkům věnce. Tak tomu bylo např. i v na norimberském Hallském náměstí. Pan Eberhard Heiser uvítal při této příležitosti početnou řadu krajanů, kteří přicestovali na 57. Sudetoněmecký sjezd. Ve svém projevu pan Heiser řekl:

„Bylo a je nám nejen tradicí, nýbrž čestnou povinností uctít před každým naším Sudetoněmeckým dnem naše zesnulé. Nechceme a nemůžeme na ně zapomenout. Děkujeme jim totiž nejen za naší biologickou existenci, nýbrž také za to, že díky jim byly zapuštěny kořeny.  Přiznali se k té zemi k zemi, kde po staletí rozvíjeli svou kulturu, naše vědění, naše zkušenosti, lásku k městu a zemi, naše různá nářečí a tradice.  A i když mnozí znají svůj bývalý domov jen skrz mlhu dětských vzpomínek nebo jen ve sporých fragmentech, pěstují přesto již zmíněné česko-moravsko-sudetoslezské tradice svého bývalého domova. Dík matkám, otcům a prarodičům, kteří zde byli před námi a nám toto dědictví vlasti zprostředkovali. Vzpomínáme na mrtvé, na které jsme nikdy nezapomněli. Nezapomněli jsme na ty, kteří nám byli milí a drazí a kteří byli před námi povoláni na věčnost. Vzpomínáme na mrtvé, kteří byli pochováni ještě do země své rodné vlasti a jejichž klid byl rušen barbarským ničením jejich hrobů. Dlouhá doba šedesáti let nesmazala vzpomínky na naše, stejně jako na jiné, mladé muže, kteří ztratili své životy na evropských válečných kolbištích. Vzpomínáme na naše mrtvé židovské spoluobčany, kteří vysokou měrou obohatili naši kulturu a vědu. Vzpomínáme na ženy, děti a staré lidi, kteří zůstali ležet ubiti na cestách, na popálené a udušené při leteckých náletech v Drážďanech, v Couventry, ve Varšavě, v Rotterdamu, ve Würzburku nebo v tomto krásném městě Norimberku. Na místě, kde právě stojíme a v jeho širším okolí došlo k ohnivému infernu, které upomínalo na Dürerovo ztvárnění apokalypsy. Skláníme se před těmi lidmi, kteří zemřeli v německých, českých nebo jiných koncentračních táborech nebo byli umučeni v trestních táborech. Naše myšlenky patří našim krajanům, které jsme pohřbili v posledních desetiletích mimo jejich rodnou zem. Zbožně myslíme na naše mrtvé a zdravíme, také v tomto smyslu, naši starou vlast“.

 

Sudetendeutsche Zeitung č. 25 z 23.6.2006

 

Důležitý krok do budoucnosti

 

Při zasedání Rady Kulturního svazu občanů německé národnosti v České republice dne 15.6.2006 se omladilo vedení nejstaršího spolku zůstalých sudetských Němců. Tomuto významnému zasedání poslali srdečné pozdravy i prezident sudetoněmeckého spolkového sněmu, Werner Nowak a spolkový předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu, Bern Posselt. Pozdravy předal vedoucí sudetoněmecké kanceláře v Praze, Petr Bartoň. Pan Posselt zdůraznil význam přínosu kulturního svazu na cestě k porozumění mezi národy, za zachování středoevropské mnohočlenné kultury a za zasazení se o národností a lidská práva : „Vaší činností dáváte mnohým lidem, mezi nimi i nám, odvahu, sílu a naději“.

Werner Nowak napsal : „Zůstane pro mne nezapomenutelné, jak jste mi vyprávěli o namáhavé a za těžkých politických podmínek vykonávané práci při obnově německé a sudetoněmecké identity zůstalých krajanů. S pohnutím jsem si prohlížel donesená alba s fotodokumentací a zprávami z různých vašich akcí z této nejtěžší doby vaší i naší historie. Byly pro mnoho lidí v hlubokém zoufalství znamením naděje a pomocí při znovunabytí ztraceného sebevědomí“.

Také pan Bartoň sám našel při předání pozdravů pár vlastních slov uznání 37 let svazové, identitu chránící práce, která se vztahuje i na otázky sociální. Historie svazu začala za „oblevy pražského jara“. Dnes má toto první zastoupení německé národnostní skupiny cca 2000 členů v 26 základních organizacích v mnoha městech a obcích České republiky. Tato síla souvisí s tehdejším komunistickým zákazem, zakládat organizace v jiných sudetských zemích, než podél hranice k NDR a dále v Praze a Brně. Na hranici k Polsku se kulturní svaz organizovat nesměl.    

Dnes pracují na Chebsku a v oblasti Krušných hor navíc centra setkávání např. v Chebu a v Chomutově. Věkový průměr organizovaných členů se udržuje na stejné úrovni jako před pěti lety. Každoročně vstupují do těchto organizací noví členové, jejich počet se pohybuje mezi čtyřiceti až padesáti.  

Pan Posselt chválil ve svém pozdravném dopise zásluhy práce dlouholeté předsedkyně svazu paní Rosemarie Knap a práci malého týmu novin „Prager Volkszeitung“, k jejímž nadšeným čtenářům v posledních letech patřil. Dále uvítal “omlazení“ vedení Kulturního svazu. Nová předsedkyně svazu, paní Irene Novak, zná velice dobře svého kolegu Petra Bartoně, a to z doby jeho působnosti v Nadaci Hanns-Seidel v Praze. Paní Novak zde pracovala jako průvodkyně německých hostů nadace. Dnes pracuje v cestovní kanceláři „Maivatour“ v Praze, se kterou sudetoněmecká kancelář v Praze úspěšně spolupracuje. Paní Novak, rozená Schmied, je sudetoněmeckého původu, její rodiče jsou rodáci z Jablonce. Práce s německy mluvícími zákazníky posiluje její pocit sounáležitosti s jejím národem a její angažmá při práci s Němci žijícími dodnes v České republice.

Čas na osobní návštěvu si našel i viceprezident Zemského shromáždění Němců, pan Richard Šulko. Díky tomu bylo možné, aby se setkali zástupci tří sudetoněmeckých organizací – landsmanšaftu, Kulturního svazu a Zemského shromáždění. Pan Šulko velice ocenil práci pana Petra Bartoně, který podle jeho názoru odvádí jako vedoucí sudetoněmecké kanceláře vynikající práci mezi Němci v České republice.

Bernd Posselt také zdůraznil, že je velice důležité, aby všichni členové svazu zůstali stále aktivní. Ubezpečil hosty, že se landsmanšaft nebude do práce Kulturního svazu Němců v České republice v žádném případě vměšovat . Je ale názoru, že by bylo pro věc dobré, najít pro všechny Němce ve vlasti společnou střechu. Werner Nowak apeloval na přítomné slovy : „Již staří Římané oslabovali své protivníky podle motta rozděl a panuj. Přispějte proto podle svých možností, aby toto motto nebylo aplikováno na naši národnostní skupinu“.

Jak to se spolky Němců v České republice půjde dál, ukáže prý možná již letošní podzim.

 

Pühringer proti Temelínu

 

V konfliktu kolem atomové elektrárny v jihočeském Temelínu intervenoval hejtman Horního Rakouska v Praze a požadoval prošetření své stížnosti, neboť se domnívá, že zde bylo ututláno velké atomové nebezpečí. Provozovatelé Temelína toto nařknutí jednoznačně odmítají, přiznávají však „určité problémy“. Při návštěvě pana Pühringera v Praze, kde se setkal v doprovodu velvyslankyně Rakouska v Praze, paní Margot Klestil-Löffler, s premiérem Jiřím Paroubkem, s prezidentem Václavem Klausem, s ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou a s prezidentem senátu Přemyslem Sobotkou, bylo rakouské straně přislíbeno, že všechny případné problémy budou objasněny.

 

Stránský zúčtovává

 

Pod nadpisem „Komunismus a nacismus“ zúčtovává předseda  Svazu obětí nacismu Oldřich Stránský s českými „bojovníky za svobodu“. Stránský : „V Čechách máme organizaci, která se nazývá Český svaz bojovníků za svobodu. V jejím vedení stojí mnoho exponentů komunistického režimu. Jména některých z nich jsou dokonce na seznamu spolupracovníků se Státní bezpečností. Jako člověk, který byl z této organizace vyloučen, nejsem přesto ochoten jména dotyčných osob zveřejnit. Nejsem žádný revanšista. Vyrazili mě před dvěma lety, protože jsem odmítal agitovat s vedením organizace stejným způsobem a ve stejném rytmu českého nacionalismu nepřátelství proti Německu a stálého omlouvání všeho, co se za komunistického režimu stalo“.

Stránský upomíná na jména již zemřelého komunistického prokurátora Karla Vaše, který odsoudil Miladu Horákovou k smrti, nebo na Miroslava Grebeníčka, bestiálního vězeňského dozorce a otce jednoho současného významného politika Komunistické strany Čech a Moravy, kteří jsou stále ještě na seznamu členů zmíněné organizace. Dále připomněl případ Hanse Reftmeistera, který musel v nedávné době opustit Výbor bývalých vězňů v Sachsenhausen. Podle Stránského by se Český svaz bojovníků za svobodu měl konečně očistit od své minulosti.         

 Překlad a redakce: prof. J. Rychlý                                                        Připravil:dr. O. Tuleškov   

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných  v

roce  1938  z  pohraničí  a  OR  Klubu  českého  pohraničí  v  Praze  10  pro  vnitřní

vlasteneckých organizací. Praha, září 2006

Webová stránka: http://www.ksl.cz  E-mail:Vydavatel@seznam.cz