Lidé uvěřili, že důchody zvyšuje Babiš, ne my,

prohlásila M. Marksová

 

„Jednou z neúspěšných kandidátek letošních voleb je i místopředsedkyně ČSSD a ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Voliči ČSSD podle ní utekli k hnutí ANO, protože Andreji Babišovi se podařilo lépe akcentovat sociální témata. Uvěřili mu podle ní třeba to, že zvyšuje důchody, řekla Marksová v rozhovoru pro Novinky krátce po zveřejnění výsledků, v nichž měla ČSSD 7,27 procenta.“ (Novinky.cz).

 

Paní M. Marková, pokud jde o důvody nevídaného propadu ČSSD, se mýlí podobně jako celá řada dalších vedoucích činitelů sociální demokracie. V jednom má samozřejmě pravdu. Někteří voliči strany utekli k Babišovi.

 

Co však bylo hlavní příčinou propadu ČSSD? Opakujeme znovu. Byla to její politika vnitřní i zahraniční. Sobotkovské vedení nejen že neplnilo své volební sliby, ale chytlo se zcela jiné orientace. Ve vnitřní politice, místo aby ČSSD alespoň částečně upravila zákon o tzv. církevních restitucích,  přivinula k sobě Bělobrádkovo kádeuáky, jejichž jedním z hlavních poslání ve vládě bylo udržet restituce v neměnné podobě.  Tak sociální demokraté sami sobě vědomě zablokovali cestu k jakýmkoliv změnám církevních restitucí. Volební sliby občanům v předcházejících volbách byly pro ně šum a fuk. V průběhu volení kampaně v nedávných volbách do Poslanecké sněmovny začali voličům opět slibovat téměř modré z nebe, ale málokdo z nás jim uvěřil. Nebyli pro nás dostatečně důvěryhodní.

 

V zahraniční politice, jejíž některé důsledky se promítaly i do vnitřní politiky, to bylo ještě horší. Viditelná podpora banderovského režimu na Ukrajině a systematická silně proněmecká politika, jež začala vyhlášením tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN, vzbudila občanský odpor. Ostatně na takovéto politice měla svůj díl i právě paní ministryně sociálna. V tomto směru se snažila již od roku 2010. Vyčetla ČT, že se bojí tzv. sudetských Němců, kteří již v tehdejší době se v očích budoucí ministryně stali téměř bílými beránky, ČT též paní M. Marksová obvinila, že nevěnovala dostatečnou pozornost sjezdu sudetů.

 

Podobně pokračovala i v době, kdy se stala ministryní. Dokonce na jednom setkání sůdetů promluvila o významu Wiesbadenské dohody, uzavřené mezi landsmanšaftem a fašizující skupinou generála L. Prchaly počátkem 50. let minulého století. B. Posselt nazval tuto smlouvu vizionářskou a projevil přání, aby alespoň v duchu této smlouvy probíhala jednání mezi sudety a českou stranou. Čím byla pro landsmanšaft tato smlouva důležitá? Především zakotvovala právo sudetů na návrat do vlasti, Československa. Ovšem měli se vrátit nikoliv jako jednotlivci, ale jako národnostní skupina, jež by se v ČR  stala druhým státotvorným národem a vytvořila s českým národem česko-německou federaci, v níž by se střídali prezidenti čeští a němečtí.  Co konkrétně paní ministryně o Wiesbadenské úmluvě v Německu říkala, nevíme dosud. Dokonce i německý tisk přinesl jen velmi kusou informaci, česká média jako vždy v těchto případech mlčela.

 

Zato mnohem více jsme se dozvěděli o „prosudetské“ činnosti paní ministryně v dalších případech, kdy např. zavítala na Mariánsko-lázeňské rozhovory, kdy jednala s B. Posseltem.  Když pan B. Sobotka vyhlašovat, že sudeti jsou našimi spojenci, že v nich nemůžeme vidět pohrobky nacistů, mlčela. Mlčela a mlčí dodnes, i když nás sudeti označují za zločince válečné, že jsme se dopustili zločinů proti lidskosti nebo dokonce genocidy na ubohém přesídlovaném německém obyvatelstvu.

Domníváme se,  že paní ministryně Marková se v těchto případech měla ozvat, stejně tak i ostatní vedoucí činitelé ČSSD. Ale neozvala.

 

Jistě byly i další důvody, které vedly k tomu, že voliči nedali paní M. Marksové svou důvěru a tak nebyla zvolena poslankyní. Jako jedna z vedoucích funkcionářek si to zasloužila. Měla by z katastrofy, jež postihla ČSSD vyvodit důsledky a ze všech vedoucích stranických funkcí odejít. Sama se zasloužila značným dílem o velkou volební porážku ČSSD. Novou politiku mohou v ČSSD dělat jen nezatížení nebo noví lidé. K nim paní M. Marksová nepatří.

J. Kovář