XV./2

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

NECENZUROVANÉ OBRAZY Z KOSOVA A METOHIJE

JARO – LÉTO – PODZIM 1998 NA KOSOVU A V METOHIJI

Příklady Kondy barjaktara (praporečníka), pravoslavného albánského předáka z plemena jihoalbánských Tosků, a jeho druhů, kteří pomáhali Srbům během Prvního povstání proti Turkům při osvobozování Bělehradu(1806), spojenecké rozhovory některých albánských předáků se srbským knížectvím (pak i královstvím) v druhé polovině XIX.století, boj dvou skupin Albánců na srbské straně během povstání v Toplici (1916-1917) za první světové války, a obzvláště příklad významného albánského vůdce a přítele Srbů, muslima Esada paši Toptaniho i za nejtěžších okolností pro Srbské království (1915-1918), ukazují na skutečnost, že mezi řadou Albáncú a Srbů, Černohorců, existovaly velmi přátelské, spojenecké vztahy. K tomu nutno přidat i dávnou účast části Albánců - křesťanů, pravoslavných i katolíků, v bojích proti Turkům v XVII. století, po turecké porážce pod Vídní v  r. 1683, migrace některých Albánců spolu se Srby, za Velikého stěhování Srbů na sever, do Uher, do Vojenské hranice, v  roce 1690. A nesmí se zapomenout, že se bojů za průlomu Soluňské fronty (1918) účastnilo i 1 000 Albánců Esad pašových milicí.

Tragedií pro srbsko-albánské vztahy bylo, že se Turkům podařilo koupit si řadu albánských předáků, kteří přijali Islám a dostali tituly agů nebo begů, případně i pašů. Pod jejich vlivem začali pak jejich albánští poddaní, kteří přijali Islám, všelijak pronásledovat pravoslavné Srby i Černohorce. Většina Albánců se tak stala páteří turecké vlády v těchto končinách a významně pomáhala při udržování turecké nadvlády (poroby) na Balkáně. I když se albánským masám na Balkáně nevedlo také zcela dobře, přece jen měli jako muslimové víc práv, nežli svým způsobem nechráněné a bez práv pravoslavné, křesťanské masy, rája, vystavené zvůli Turků a jejich souvěrců, často ještě horších utlačovatelů - značné části Albánců-muslimů.

Od druhé poloviny XIX. století stoupá zájem Itálie, Rakousko-Uherska, i Anglie o Albánce, včetně Kosova a Metohije, a jejich snaha, zajistit si oblast, ve které žijí, pro své ekonomické i strategické, velmocenské zájmy. Projevem těchto mnohem širších plánů koncem XX. století (místo Rakousko-Uherska nastoupilo Německo), během rozvrácení Jugoslávie, dostala se do popředí i snaha po odtržení od Srbska Kosova a Metohije, původní kolébky srbského státu a pravoslaví ze XII. -XV. století. Pod mohutným protisrbským nepřátelským vlivem Německa, za stoupající pomoci USA, Anglie, Francie a Evropské unie povšechně, stupňovalo se násilí albánské většiny na Kosovu a Metohiji proti Nealbáncům: Srbům, Černohorcům, Romům, Gorancům, etnickým Turkům, nevelké kolonii Chorvatů, ale i proti Albáncům, kteří byli projugoslávští, prosrbští. Od druhé poloviny devadesátých let XX. století, kdy se stále více organizovala a aktivovala albánská teroristická organizace UÇK (OVK, Osvobozenecké vojsko Kosova, anglicky KLA, Kosovo Liberation Army), bylo vražděno stále víc nejen srbských policistů, úředníků, běžných občanů, ale i Albánců, kteří byli pro setrvání Kosova a Metohije v Srbsku, jako jeho provincie. UÇK toto zabíjení vlastních lidí nazývala „popravou zrádců“. Jak již řečeno, uvedl americký představitel pro Jugoslávii Robert Gelbard tuto organizaci jako teroristickou (23. února 1998, tisková konference v hotelu Hyatt Regency, v Bělehradě). Později Spojené státy tuto definici významně pozměnily, vlastně odvolaly.

Od začátku jara 1998 se aktivita albánských teroristů stupňovala. Začaly, kromě stoupajícího počtu vražd a únosů (obvykle končicích smrtí, „zmizením navždy“, unesených), blokády komunikací, zabírání a ničení majetků, některých církevních, civilních i vojenských zařízení, vyhánění Nealbánců z jejich domovů (hlavně Černohorců a Srbů, ale i Romů). A při tom v té době probíhalo (viz dříve) masové očkování dětí všech národností této oblasti proti dětské obrně, organizované ministerstvem zdravotnictví Srbska a Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Nějak v tom čase poměrně „umírněný“ albánský „prezident“ Kosova dr. Ibrahim Rugova (netěšil se bezvýhradné podpoře UÇK) vydal zcela nepravdivé, zavádějící prohlášení, že žádná teroristická organizace UÇK neexistuje, že si ji vymyslely srbské úřady (sic), aby prý mohly víc utlačovat Albánce. To už ale proběhly boje v oblasti Drenica (podle řeky Drenica, jižně od Kosovské Mitrovici), spojené s likvidací místních velitelských bunkrů UÇK klanu Jašariů v osadě Donji Prekaz, odkud byly řízeny blokády cest, útoky na srbskou policii a vojsko, útoky na srbské osady. Při bojích a dobývání bunkrů zahynuli i civilisté, včetně členů klanu Jašariů. Značná část západních medií dodávala zcela jednostranné a krajně zveličené zprávy o „vražedných polích, popravištích“ („killing fields“), aniž by uvedla, že původcem všeho byla organizace UÇK, která veškeré ničení a zabíjení nemilosrdně začala a prováděla. Západní media většinou zcela zapomněla na práva státu bojovat proti importovanému teroru, udržet pořádek, zabránit ničení a vraždění. Ale někteří stateční a poctiví novináři (např.britský S.Jenkins – viz níže) na toto poukazovali.

Z Albánie přes hranice, za bojů, do Kosova a Metohije pronikaly stále více větší nebo menší tlupy v Albánii nebo na Západě (např. v Německu) vycvičených bojovníků UÇK, ze světa Islámu pronikali členové různých islamistických, teroristických skupin, včetně Al Kaidy. Západní media rozehrála, ve spolupráci s různými státníky (Blair, Cook, Albrightová, Fischer, Schröder, Scharping, Robertson, Chirac atd.) záplavu dezinformací o přítomné údajně Srby vyvolané humanitární katastrofě, o stoupajícím počtu uprchlíků, začala se objevovat zcela nepravdivá tvrzení o Srby organizované genocidě a etnické čistce Albánců. Při tom však nikdo z nich neříkal, kdo to zabíjení a ničení začal, že to vše bylo připraveno za spolupráce značné části medií a oficiálního Západu, který s neuvěřitelnou drzostí pošlapával principy nevměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu. Na Západě oficiálně nezakazovali a netrestali financování pokusu o násilné odtržení části Srbska, nikdo účinně nezakázal sběr peněz na výcvik a nákup zbraní k zabíjení, uniforem (např.německých) pro UÇK, téměř nikdo z vládnoucích kruhů nekritizoval vraždění, která tato teroristická organizace prováděla. A oficiální USA, tak „citlivé“ na otázky obchodování s drogami, jako by nevěděly, že veliká část prostředků teroristů na Kosovu a Metohiji pochází z obchodu s drogami, jejich výrobou i pašováním. A že řada předáků UÇK hraje významnou roli v obchodu s drogami. K tomu se přidal ještě jejich obchod s „bílým masem“ (prostitutkami).

V rakouském časopise Die neue Kronen Zeitung „znalec albánských poměrů“ Paul Flieder uveřejnil dva články 10. a 17. října 1998. s albánskou tematikou, v zásadě protisrbsky laděné. O samotném UÇK Flieder doslova píše:-„Přitom je UÇK stále více prostupováno zločineckými vyvrheli (Verbrecherabschaum), zahraničními Albánci z celé Evropy, kteří si od nezávislého Kosova slibují to, co italsko-albánská mafie už v jižní Albánii má – bezpečnou základnu, v niž jí ani nepříjemní policisté, ani soudy nemají co přikazovat… FBI a Interpol jsou už dlouho zajedno v jednom – Albánie, včetně Kosova a Metohije, jsou pro Evropu cestou pro narkotika (drogy) z Orientu na Západ…Albánští Albánci pokládají kosovské Albánce za lehce potřeštěné, fanatické a kriminální. Kosovští Albánci přezírají albánské Albánce pro jejich chudobu a chaos (události v roce 1997, kdy doslova statisíce různých zbraní bylo „uloupeno“ z armádních skladů samotné Albánie a většina těchto zbraní se dostávala potom do Kosova a Metohije) a, pochopitelně, pro jejich kriminalitu…“ V samotné Albánii pracovala VELMI předimenzovaná americká (prý kolem 2000 lidí (!) i německá „diplomatická“ i jiná zastoupení (hlavně rozvědky) v době vznikajícího uvedeného chaosu. Neměly v tom také prsty, nechystaly právě i ony tragické události na Kosovu ?

Významný britský novinář Simon Jenkins se podivuje, že Britanie a USA nechápou plné právo FRJ (Federální republiky Jugoslávie, tzv.„malé Jugoslávie“ - v té době jen Černá Hora a Srbsko) se bránit a udržovat pořádek ve své provincii a chránit své občany jakékoli národnosti proti teroristickým praktikám a zabíjení, které zahájilo a provádělo UÇK. Ve svém článku „Teoretik velikého třesku“ s podtitulkem „Cookova politika na Kosovu se vešla do slova o čtyřech písmenech“ (The Times, 20.ledna 1999) Jenkins píše:-„Není nic takového v Chartě OSN, co by dávalo Britanii a Spojeným státům právo, aby jednostranně zaútočily na Jugoslávii pro činnost, která je v podstatě v její domácí pravomoci, jako státu…“ Ta čtyři Jenkinsova písmena představují slovo BOMB, které v angličtině znamená jako podstatné jméno bomba nebo jako sloveso bombardovat (to bomb).

Pod tlakem stupňujícího se násilí, zabíjení a ničení, přešly srbské bezpečnostní síly do protiofenzívy proti UÇK a během týdenní operace koncem července 1998 uštědřily teroristům řadu drtivých porážek, otevřely zablokované komunikace, dobily řadu základem UÇK, včetně dvou významných v Mališevu (centrální Kosovo) a v Orahovci (západní Kosovo), ukořistily mnoho zbraní a munice. Pro teror prováděný zbývajícími tlupami UÇK, pokračovala ofenzíva i v srpnu 1998. Postup těch UÇK tlup byl stereotypní: přepadly nějakou vesnici nebo město, případně jen pronikly do nich a začaly tam nejen zabíjet své nepřátele a případně ničit některá zařízení, ale na začátku často i násilím - mnozí šli ale zcela dobrovolně, s radostí - mobilizovat albánskou mládež do UÇK, která dostávala za svou účast i plat. To byl mohutný stimulus k účasti, nejen následkem veliké nezaměstnanosti v provincii, ale i pro nacionalistickou pohnutku u mnoha. UÇK pak odtud z obsazené osady obvykle ostřelovalo policii nebo armádu, které se zase snažily nepřátelská ohniska, odkud se na ně střílelo, všemožně eliminovat. Při tom mohli, pochopitelně, zahynout i mnozí civilisté, a také nejednou zahynuli. Mnoho civilistů prchalo ve strachu z bojů z takto obsazených osad, ve kterých UÇK hned začalo organizovat i svoji vlastní místní správu.

Junik, významná základna teroristů v západní Metohiji, padla 16. srpna. Junik chránil cestu do Tropoë, centra UÇK v severovýchodní Albánii. Byl zlikvidován i odpor v neklidné Drenici, kde kdysi po první světové válce „řádil“ i charismatický vůdce kačaků (odpadlíků, lupičů, psanců), kosovský Albánec Azem Bejta a jeho půvabná žena Ćerima. Štáby CNN, některých německých i jiných zpravodajských agentur, úspěšně a zcela veřejně inscenovaly fingované útěky např. albánských studentů. Filmování se opakovalo, než z toho byly věrohodně vypadající scény. Bylo zneužíváno utrpení uprchlíků (ale jen albánských), aby se natočily velikými emocemi naplněné scény. Základním pravidlem bylo ukazovat jen plačící albánské ženy, ne ale už plačící Romky nebo Srbky. Oficiální Západ i značná část medií těžce nesly porážky svých chráněnců během července a srpna 1998.

Z oblastí, zasažených boji, prchali Albánci i Nealbánci, nejednou aby si zachránili holý život. A při tom toto utrpení celkem bezbranných uprchlíků prakticky všude vyvolaly tlupy UÇK svými přepady policie nebo vojenských jednotek, terorem nad civilisty, blokováním komunikací a ničením různých zařízení v určité oblasti, aby vyvolaly odezvu bezpečnostních sil. Teroristické skupiny doslova nutily albánské civilisty, aby prchali do hor, nebo později při zahájení leteckých útoků NATO letadel, aby prchali v masách do Albánie, případně do Makedonie, kde již všude čekaly televizní štáby, aby „bezprostředně přenesly válku na obrazovky“, protože to bude mít, při dobré režii, veliký vliv na západní veřejnost, aby lépe přijala zcela neopodstatněně agresivní chování Západu proti Srbsku, aby co nejvíce v jejich očích byli Srbové očerněni. Značná část západních medií toto uváděla jako etnické čistky, případně genocidu, i když události, základní definice genocidy a počty později objevených těl mrtvých tomu absolutně neodpovídaly, protože zcela negovaly výmysly o statisících nezvěstných Albánců, tedy zřejmě mrtvých (feared dead) mužů, jak je např. šířilo americké Ministerstvo zahraničí, prezident Clinton, německé Ministerstvo obrany (výmysly proslul např.německý ministr obrany R.Scharping), britská vláda (Blair, Cook), různá media a veliká část západních politiků. Poměrně značná část naších medií tyto jednostranné informace a dezinformace také úspěšně šířila. Vůbec se tomu nelze divit, vždyť téměř 90% našeho tisku patří zahraničním, ve veliké většině německým firmám. Ale byly i mnohé články, které nedezinformovaly, které neváhaly podávat i informace z  té druhé strany. Byly to například články Jiřího Müllera (Právo, 7.října 1998) „A co albánská strana v kosovském konfliktu“, Jana Rychlíka (Právo, 12.října 1998) „Vzpoury nelze tolerovat“ i jiných, které nejednomu čtenáři otevřely oči. Podobně i říjnové zpravodajství Martina Dorazína z Kosova na ČT1 dávalo věcem nesmlouvavě správná jména a nebálo se mluvit o UÇK jako o teroristech. Mnoho vedoucích státníků a politiků Západu (Albrightová, Clinton, Blair, Cook, Scharping atd.) i media se dožadovali vojenské intervence na Kosovu. Stále více se mluvilo o tom, že by to mělo provést NATO. Ale lidé u nás, přes četné dezinformace různých domácích (např. prezident Havel) i zahraničních státníků a medií, nebyli hloupí. Na anketu v Hospodářských novinách ze dne 19 .října 1998 „Byl by zásah v Kosovu správný ? z 1061 dotázaných odpovědělo 948 NE, 113 ANO…A lidé na Kosovu skutečně trpěli, žádná strana tu nebyla bez viny. Hlavní viníci toho všeho však byli ti, kteří toto ošklivé, zločinecké, strádáním příliš mnoha nevinných obou stran doprovázené „divadlo“ naplánovali, umožnili a stále více podporovali.

K poražení zbytku Jugoslávie (rump Yugoslavia), k  maximálnímu poškození Srbska a aby to při tom vypadalo, že to je „boj proti Miloševićovu komunistickému režimu“, Německo (vláda kancléře Kohla) podnikla řadu opatření: (1) německá civilní i vojenská rozvědka cvičila a vybavovala budoucí a pak již stávající jednotky UÇK, koncem září 1998 o tom psal londýnský European, (2) Německo poskytovalo azyl a všemožnou podporu „vládě Kosovské republiky v exilu“ – v Německu žilo přes 200 000 Albánců, později prý až 400 000, (3) jedna z největších agentur německé zpravodajské služby sídlila (jak výše uvedeno) v Tiraně, v Albánii, (4) Německá federální zpravodajská služba, BND (Bundesnachrichtendienst) vybírala a školila z členů UÇK velitelské kádry (Klaus Kinkel, budoucí ministr zahraničí Německa, byl v době Titovy smrti /1980/ ředitelem BND v létech 1979-1982), (5) Německo pašovalo zbraně z  armádních skladů bývalé NDR do Albánie, které se odtamtud dostávaly do Kosova a Metohije.

V britském deníku The Daily Telegraph (12 .října 1998) Derek Prag píše, že útoky NATO proti Jugoslávii by byly (1) zjevně ilegální, (2) nemorální a nepoctivé, (3) jednostranné a nečestné, protože nic nebylo uděláno pro statisíce Srbů „etnicky očištěných“ a vyhnaných z Bosny a Chorvatska, (4) šílené – mnoho nevinných by bylo zabito a zohaveno, (5) hanebné – ukázaly by surovou nevděčnost k národu, který statečně bojoval na spojenecké straně za strašlivých protivenství ve dvou světových válkách. Henry Kissinger (na Foru 2000) zhodnotil použití bomb na Kosovu jako nesmysl, podobně se vyjádřil i již penzionovaný elitní britský generál Michael Rose, bývalý velitel UNPROFORu v Bosně a Hercegovině. I Václav Klaus měl stejné mínění. Jen náš tehdejší prezident Václav Havel nezklamal své západní mentory, byl pro vojenský zásah. Nesmrtelnou ostudu během zločinecké NATO agrese proti Jugoslávii v roce 1999 získal prezident Havel svými slovy v pařížském Le Monde (29.dubna 1999: „Domnívám se, že během zásahu NATO na Kosovu existuje věc, kterou nikdo nemůže popřít: nálety, bomby nebyly vyvolány nějakým hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární (sic)…“

Základní dezinformace světových medií i mnoha západních státníků zcela pomlčela o vlně prchajících Nealbánců, kteří prchali nejen před boji ale i před terorem band UÇK. Velmi zle se vedlo několika tisícům Srbů, vyhnaným z Chorvatska, které vláda v Bělehradě umístila do Kosova a Metohije, do míst, která před tím tamní Srbové opustili pod albánským tlakem.O tyto uprchlíky se na oficiálním Západě (a většina jeho medií) celkem nikdo nestaral. Ke dni 16. srpna 1998 bylo na Kosovu a Metohiji hlášeno 5 000 srbských uprchlíků a 178 odvlečených osob (Srbů), o kterých se nic nevědělo a kteří byli na různých místech provincie „popravováni“. Podobně se nikdo nestaral o „popravované“ Albánce, kteří nesouhlasili s činností UÇK.

Pravé martyrium zažívali uprchlíci ze samotné Albánie (Srbové i Černohorci), kteří odtamtud byli před nevelkým počtem roků vyhnáni nebo uprchli. Jejich tábory u západních hranic s Albánií byly opakovaně napadány bojůvkami UÇK. O nich se vůbec nepsalo. Málokdo si totiž dovede představit úzkosti těch „etnických ostrůvků“ v moři 1 : 10, když tomu tak během posledních 1 – 2 generací nebylo a když ta desetina obyvatel slyší jen hrozby značné části Albánců a UÇK, a dezinformace a hrozby západních medií a politiků. Generální tajemník OSN Kofi Annan („americký“ člověk od srpna 1995, když zajistil použití NATO letadel proti bosensko-hercegovským Srbům Republiky Srbské) ve své zprávě o Kosovu nepoužil své vlastní zdroje, ale hlavně zdroje NATO a různých západních agentur, jejichž hodnověrnost, podle dosavadních zkušeností, byla při nejmenším sporná.

Byly to stejné dezinformace jako v případu nedávných výmyslů o událostech v Bosně kolem Srebrenici v roce 1995, kdy se vůbec neuváděly ztráty té druhé, srbské strany, pod terorem muslimských jednotek Nasira Oriće ze Srebrenici. Podle dezinformací Západu, sarajevských úřadů a, bohužel, i podle zcela nesprávných údajů Mezinárodního tribunálu pro souzení válečných zločinů v někdejší Jugoslávii, v Haagu (ICTY), byli prakticky všichni mrtví Muslimové v oblasti Srebrenici údajně následkem Srby prováděné genocidy, téměř nikdo podle nich nezahynul v bojích, trvajících v této oblasti už tři roky. Více než 3 000 od Muslimů zavražděných Srbů v  tom kraji nikdo z  ICTY neuváděl, jak je jmenovitě (3 262 jmen) obsahovala malá „Kniha mrtvých Srbů Srebrenica-Bratunac 1992-1995“, připravená M. Ivaniševićem v roce 2005.

O špinavé roli části západních medií v konfliktu v Jugoslávii promluvil například i britský generál Michael Rose v Královském ústavu spojených armádních složek (cituje ho Bill Carr, vedoucí pracovník Defence & Foreign Affairs Strategic Policy 31. března 1995). Jeho slova plně platí i o činnosti medií během událostí na Kosovu a Metohiji v létech 1998-1999: „Mnohá hlášení medií byla přinejmenším zlomyslná a většinu času přímo zavádějící (klamná)…Media působila jako oddělení propagandy vlády v Sarajevu…“ Na Kosovu a Metohiji by bylo možné dodat “jako oddělení propagandy UÇK“.

Představa UÇK, jeho velitelů a bohatých sponzorů ze zahraničí o všelidovém povstání Albánců na Kosmetu (Kosovo a Metohije) se v té době (první ¾ roku 1998) neuskutečnila. Jeden z albánských představitelů pan Maliqi (Malići) prohlásil podle RFI (Radio France International) 1. srpna 1998, že civilní obyvatelstvo (Albánci !) je nespokojeno s UÇK , protože na civilisty vůbec nemyslelo, nemělo žádné plány na jejich případnou evakuaci, udělalo obrovské chyby (stály mnoho lidských životů), když se zmocňovalo celkem nebráněných větších osad, které nemohlo udržet a vystavovalo civilisty hrůzám pouličních bojů, dělostřeleckých útoků, atd. V té době teroristická činnost UÇK zasáhla méně než polovinu provincie, byla řada míst, kde Albánci i Nealbánci (např. Srbové) sklízeli společně úrodu za ochrany policie. UÇK se všemožně snažilo uplatnit v praxi zásadu čím hůře, tím lépe, takže například (BBC v angličtině v 08,00 dne 22.srpna) zabraňovalo kolonám UNHCR (vysoký komisař Spojených národů pro uprchlíky, United Nations High Commissioner for Refugees) dělit pomoc uprchlíkům.

OFICIÁLNÍ ZÁPAD NENECHAL PADNOUT SVÉ CHRÁNĚNCE Z UÇK

Po drtivých porážkách tlup UÇK to na Kosmetu začalo vypadat mnohem klidněji, i když se stále více šířily zprávy o kontaktech představitelů Západu, obzvláště z USA, s vedoucími představiteli teroristů. Značná část západních medií, bohužel i našich, mluvila o hrůzách (a nebylo jich málo) na Kosmetu, o chystající se humanitární katastrofě, proti které (podle Západu) bude zřejmě nutno bojovat se zbraní v ruce, k ochraně „bezbranných (sic) kosovských Albánců“, aby se zastavil údajný teror Miloševićových bezpečnostních sil a srbských paravojenských jednotek, jejichž činnost tu udávanou katastrofu prý připravuje. Jakými zprávami byla „krmena“ veřejnost na Západě ukazuje například článek tří autorů (J.Brown, D.Klaidman, M.Liuová) amerického týdeníku NEWSWEEK „Chvíle pro UÇK“ (The KLA´s Moment), z 20.července 1998 :

„Co je vlastně UÇK? Před rokem bylo skoro neznámé. 1,8 miliónů etnických Albánců z Kosova bylo reprezentováno zvoleným vůdcem Ibrahimem Rugovou, který byl proti násilí. Pak Slobodan Miloševićposlal poslal srbské vojsko do Kosova, které srovnalo se zemí vesnice a vyhnalo tisíce Kosovanů…“Podle uvedeného textu soudě, se najednou v Bělehradu zčistajasna rozhodli a poslali do Kosova vojsko, které tam poničilo vesnice a vyhnalo jejich obyvatele. Jaksi zapomněli na ty povražděné policisty, civilisty Srby, Romy i Albánce, útoky a ničení různých zařízení, včetně starobylých klášterů a chrámů, blokády komunikací, atd., které teprve vyvolaly odezvu, jejíž plný dopad se projevil až po polovině července 1998. Podle článku to téměř vypadá, že „zlí Srbové“ začali vpadat do vesnic a vraždit bez jakéhokoli důvodu, že se vlastně jen bránila „ta sbírka v hadrech několika set ozbrojených sedláků“ (a ragtag collection of several hundred armed peasants). Ty předem připravené bunkry v mnoha částech Kosova, plné zbraní a munice, s komunikačními systémy, přechody tisíců ozbrojenců z Albánie, vycvičených v různých základnách nejen v Albánii, ale i na Západě, finančně dobře zásobených sbírkami pro válku a penězi z obchodu s drogami, to všechno bylo pro pány z Newsweeku jen těch „několik set otrhaných sedláků“.

Stále více se objevovaly zprávy o masových hrobech Albánců, mužů, žen a dětí, které bez dalšího vyšetřování byly hned připisovány srbským bezpečnostním jednotkám. Bohužel, některé to možná i byly, protože v té době nikdo nebyl bez viny. Ale podobně jako v Bosně a Hercegovině (BaH), řada z těch událostí mohla znamenat, a některé jistě i znamenaly, opakování syndromu Markale, kdy samotné muslimsko-chorvatské úřady BaH organizovaly masovou vraždu výbušninami svých vlastních lidí, aby pak za to (spolu se Západem) obžalovaly Srby a ospravedlnily tak zásah Západu (NATO) proti bosensko-hercegovským Srbům, což se jim i po Markale II (28. srpna 1995) podařilo v srpnu-září 1995 během NATO agrese, s mnoha mrtvými a s rozsáhlým ničením, proti Republice Srbské.

Zatím co kvůli údajným srbským zločinům na Kosovu a Metohiji (Kosmet) bývala svolávána i Rada bezpečnosti OSN, když se jednalo o zločiny UÇK, to svolání už chybělo. Aby pomohly svým „chráněncům“, USA poslaly do velitelství UÇK své významné představitele (jsou i vyfotografováni s předáky teroristů) pány R.Gelbarda a R.Holbrooka, typického představitele „diplomacie dělových člunů“. Snažili se, kromě jiného, nějak zajistit širší reprezentaci kosovských Albánců, když jejich bojové složky (UÇK) chtěly jen samy tyto reprezentovat, protože jim „umírněný“ dr. Ibrahim Rugova, jako základní představitel Kosova a Metohije, nevyhovoval. Ukázala to později jeho téměř nulová role během diplomatické frašky v Rambouilletu před NATO agresí v březnu 1999 proti FRJ Jugoslávii.

Začátkem srpna 1998 rakouský ministr zahraničí Wolfgang Schüssel (byl v té době předseda evropské „trojky“) tvrdě požadoval po Bělehradu, aby hned zahájil rozhovory s kosovskými Albánci, i když v té době neexistovala jejich žádná reprezentativní delegace. Také vyžadoval okamžité zastavení bojů proti „separatistům“, kteří ničili a zabíjeli po Kosmetu a kteří utrpěli řadu rozhodných porážek. Vláda FRJ opakovaně posílala své delegace do Prištiny, ale neměly s kým jednat. Albánci nedokázali sestavit svou delegaci, která by měla dostatečný mandát k jednání. Západní činitelé stále více požadovali po vládě v Bělehradě, aby stáhla část svých bezpečnostních sil, aniž by poskytli jakoukoli jistou záruku, že toto bude následováno zastavením teroristické činnosti UÇK tlup. Začalo se chystat říjnové setkání Milošević – Holbrooke, které znamenalo veliký podvod proti uklidnění situace na terénu, protože velmi prospělo teroristům UÇK.

Po značných porážkách UÇK, prohlásil jeho „mluvčí“ Adem Demaći 21. srpna 1998, že UÇK přechází na gerilovou válku, která zachvátí celé Kosovo a pak bude běda Srbům. Sám Adem Demaći byl dříve více let vězněn pro svou nesmlouvavě separatistickou činnost. Při tom se nyní (léto 1998) zcela volně procházel po Prištině. Zde nutno upozornit, že i v době bojů srbských bezpečnostních sil proti UÇK, vycházelo na Kosovu a Metohiji kolem 50 různých albánských časopisů, periodik, které téměř všechny psaly ve prospěch UÇK, proti vládě v Bělehradu, proti jednání s Bělehradem. Represe se v tomto případě zde neprojevila tak, jak ji líčil Západ.

Rada bezpečnosti OSN přijala 23. září 1998 rezoluci 1199, která vyzývala, aby obě strany konfliktu ukončily bojovou činnost, aby bezpečnostní síly FRJ okamžitě přestaly s represemi vůči albánskému obyvatelstvu, aby UÇK okamžitě ustalo se svou teroristickou činností. V rezoluci však nebyla zmínka o Albánii, bez které by větší konflikt na Kosovu a Metohiji nebyl možný, protože Albánie představovala velikou základnu a výcvikový tábor pro teroristy UÇK. I když samotná albánská vláda, pro již dříve uvedené zcela chaotické poměry v zemi, byla celkem bezmocná. Rezoluce 1199 obsahovala i varování pro prezidenta Miloševiće, neuváděla však žádné sankce ani použití síly proti FRJ Jugoslávii.

Když minometná palba z Albánie 1. října 1998 u karaulu Koševo zabila 6 srbských pohraničníků, Rada bezpečnosti nebyla svolána. Ve vesnici Klečka našly 27. srpna 1998 srbské bezpečnostní jednotky 22 ohořelých těl Srbů a Černohorců, mezi nimi i několik dětí a žen. Zajatí bojovníci UÇK vylíčili, jak před popravou v „krematoriu“ své oběti mučili. Americký velvyslanec v Skoplji Christopher Hill byl nálezem šokován. Popraviště navštívilo i 30 studentů ze zahraničí. Nedlouho potom 8. září bylo nalezeno další „popraviště“ u osady Glodjany (okres Djakovica), kde bylo „popraveno“ 39 lidí, většinou Srbů, ale i několik Albánců a Romů. Těla „popravených“ byli pohozena do kanálu, vedoucího do Radoničského jezera. Místo navštívili i diplomaté a novináři, ale tyto zločiny nenalezly větší odezvu na Západě. Pro mnohé vlády na Západě jsou teroristé jen ti, kteří zabíjejí JEJICH občany. Zabíjejí-li teroristé (UÇK) občany Srbska (Jugoslávie), jak se to dělo například na Kosovu, mnozí na Západě jako by to nepokládali za teroristický čin a ti, kteří ty zločiny prováděli, získávali dokonce podporu: přímou dodávkami zbraní a výcvikem, nebo nepřímou propagandou, dezinformacemi medií, diplomatickou pomocí, zprávami rozvědek. Na UÇK základně v Klečce byly nalezeny nemalé zásoby z dodávek mezinárodních humanitárních organizací.

V polovině října 1998 se uskutečnila schůzka Milošević – Holbrooke, která měla přinést uklidnění situace na Kosovu a Metohiji, která však přinesla v krátké době její nápadné zhoršení, jejímž vyvrcholením byla zločinecká, 78 dnů trvající NATO agrese proti FRJ Jugoslávii, která začala 24.března 1999. Domluveno bylo stažení značné části bezpečnostních sil FRJ z provincie, doprovázené neurčitým slibem za UÇK, že zastaví své operace. Jakýmsi garantem dodržování smlouvy měla být OBSE (Organizace pro Bezpečnost a Spolupráci v Evropě), jejímž vedoucím, v roli velvyslance, pro tuto oblast se stal americký diplomat William Walker, nechvalně známý ze svého poměrně nedávného působení v osmdesátých létech v El Salvadoru v době, kdy tam působily ultrapravicové vražedné „eskadry smrti“, část z nich vycvičená na vojenských základnách v USA. OBSE dodalo na udržení té smlouvy Milošević-Holbrooke, toho jakéhosi „příměří“, nemálo pozorovatelů (ověřovatelů) z různých zemí, u kterých se později zjistilo, že to byli vesměs členové různých zpravodajských služeb, z kterých někteří dodávali přímo nebo nepřímo zprávy pro UÇK a také pro velitelství NATO o vojenských základnách, posádkách armády a policie FRJ. Agrese na příští rok proti FRJ (Srbsku) se už plnou měrou připravovala.

Jako významný pokus o dohodu na Kosovu a Metohiji proběhla 25. listopadu 1998 konference různých národností této provincie, za účasti dvou projugoslávských albánských stran, Srbů a Černohorců, Romů a Goranců, etnických Turků. Byla vydána deklarace o privilegiích každé národnosti, o organizaci DOLNÍ komory parlamentu (podle hlasů získaných ve volbách) a HORNÍ komory, kde by každá národnost měla stejný počet svých představitelů – aby si ani jedna národnost nemohla osobovat právo vládnout nad těmi ostatními. Před tím by ovšem muselo proběhnout sčítání lidu za mezinárodní kontroly, aby se skutečně zjistilo, kolik je které národnosti na Kosovu a Metohiji. Toto byl zřejmě požadavek, s kterým značná část Albánců už od osmdesátých let nesouhlasila, protože by to totiž mohlo ukázat, kolik set tisíc albánských obyvatel Kosmetu tam vlastně „nepatří“, protože se ilegálně během několika desetiletí přistěhovali do této provincie. Těch „ilegálních“ bylo údajně kolem 400 000. A jak je známo, kosovští Albánci v roce 1991 zcela bojkotovali sčítání lidu. Západ, a zcela pochopitelně i UÇK, tuto významnou a logickou iniciativu pro řešení kosovského problému nepřijaly, pro ně to byl Miloševićův podvod.

Brzy po říjnové smlouvě Milošević – Holbrooke, když se speciální policie a armáda stáhly z řady oblastí a značná část jich zcela opustila provincii, začaly se množit zprávy, o zvýšené aktivitě UÇK, jehož bojůvky se začaly zmocňovat armádou a policií opuštěných oblastí, zase přišly vraždy Srbů, Romů i projugoslávských Albánců, pokud tito ještě na Kosovu zůstali. Do oblasti kolem Podujeva (severovýchodní Kosovo), do té doby celkem poklidné, když ji opustily protiteroristické jednotky, vtrhly tlupy UÇK. Utvořily si ve čtyřech tamních vesnicích základnu. Poblíž této základny zavraždily policejního inspektora Miliće Joviće, dále 23. prosince zabily jednoho Albánce a ranily dna policisty v Kosovské Mitrovici (20-25 km od Podujeva), zabili u vchodu do jeho domu posledního Srba ve vesnici Obranče. Maskovaní Albánci zastřelili 27. prosince tři Romy z rodiny Gušani v Kosovské Mitrovici, byla postřelena řada srbských obyvatel – vše členy UÇK ze základen kolem Podujeva. V té době neomalenost velitele NATO generála Wesley Clarka a generálního sekretáře NATO Javiera Solany jako by neznala mezí, když si stěžovali, že jednotky FRJ zase zahájily operace proti vzbouřencům, kteří výše uvedené zločiny právě spáchali ! Jako by neměly ochraňovat obyvatele provincie, různých národností, proti teroristům. Vypadalo to tak, jako by se úřady FRJ měly omluvit těm, kteří vraždili Albánce, Romy, Srby, že je při tom „ruší“. Pro neomalenost generála Clarka a generálního sekretáře Solany by se asi nejlépe hodilo jidiš slovo CHUCPE, které znamená cosi jako „nebetyčná drzost“ (viz str.86 knihy R.Littella „Šimon Peres – Pět rozhovorů“, LN, Praha, 1998).

Během noci mezi 13. - 14. prosincem 1998 tlupa 140 mužů a několik žen v uniformách UÇK přepadla stanoviště jugoslávských pohraničníků a pokusila se proniknout do Metohije. Po více než hodinové bitvě bylo zabito kolem 30 útočníků, 9 bylo zajato a bylo ukořistěno mnoho zbraní, které tlupa chtěla propašovat do Kosova a Metohije. Již 14. prosince jeden (dva ?) terorista vpadl do studentské kavárničky „Panda“ v Peći, v Metohiji (severozápadní Kosovo), kde se scházeli studenti ze sousedního srbského gymnázia Sv. Sávy. Ihned zahájil palbu samopalem a zabil pět chlapců (14 až 17letých) a jednoho 26letého muže, pět gymnazistů zranil. W. Walker prakticky udělal rovnítko mezi událostmi kolem pronikajících teroristů a dětmi, které popíjeli nealkoholické nápoje v „Pandě“. Západní media zpočátku popisovala obě události (boj na hranici s těmi, co ji chtěli násilím překročit a vraždu gymnazistů) jako téměř stejného rázu, nicméně přece jen později vyjádřila svůj šok nad chladnokrevnou vraždou dětí. Pohřbu dětí se účastnil i 83letý srbský pravoslavný patriarcha, Jeho Svatost pan Pavel, který pronesl celkem smířlivý projev pro truchlící v Peći. Pan Holbrooke vyjádřil svůj šok, nicméně prohlásil, že to pohraničníci přehnali. Měli snad podle pana Holbrooka pustit po zuby ozbrojenou bandu teroristů s velikou dodávkou zbraní do Kosova, k urychlení zabíjení a ničení, nebo vůbec neměli bránit hranici?

PODVODEM VYTVOŘENÁ KAUZA RAČAK

Do takto zjitřené situace se zrodila 15. ledna 1999 kauza RAČAK, kterou vláda USA, řada vlád Západu a veliká část západních medií nebývale zneužila a pomohla vytvořit výmluvu („rozbušku“) pro vojenskou intervenci na Kosovu. Odezvu vlády USA na organizací UÇK inscenovanou záležitost popisuje americký novinář Harry G.Summers, Jr. ve svém článku „Politika Spojených států na Balkáně je horší než zločin – je to hrubý omyl“(TheWashington Times, 25. ledna 1999). “Amerika pracuje proti svým nejpodstatnějším zájmům tím, že podporuje muslimskou teroristickou základnu v Evropě, ona ničí samotný cíl své balkánské intervence. Zřejmě plánovaná, aby zvýšila stabilitu v oblasti, americká zahraniční politika dělá pravý opak tím, že podporuje muslimskou revoluci…“ Omyl USA číslo jedna je skutečnost, že se sjednocenému Německu pana Kohla podařilo nalákat Ameriku, aby sehrála tak aktivní roli při rozkouskování přátelského a suverénního státu Jugoslávie, vše to za pomoci prodejného Evropského společenství (unie) a servilní části OSN.

Fakt, že jsou Spojené státy jedinou skutečnou supervelmocí, dělá z jejich zásadních, hrubých omylů a špinavé hry osudové nebezpečí. Je pro svět nepříznivé, je-li jediná supervelmoc (USA) vedena arogantní, nemorální, věcí neznalou „elitou“, která zneužívá fantastickou moc příliš často jednostranných, neférových a prodejných medií, aby mohla podle své potřeby zmanipulovat veřejné mínění ve vlastní zemi a po světě. Přenesení války, krvavých událostí a strádání nevinných civilistů nečestnými lidmi bezprostředně na obrazovky televizí, podle jejich nepoctivých představ, komentářů a cílů, skýtá nebývalé možnosti dezinformací v rámci „špinavé hry“ při zmanipulování veřejnosti. Vše to a události kolem aféry prezidenta Clintona (lhal pod přísahou !) a Lewinské vnucují pochybnosti o morálce a důstojnosti této garnitury oficiálních USA, aby mohly vést svět. Použití síly (násilí) a dezinformací, pří neznalosti (?) základních skutečností, se tu zdá být hlavním argumentem americké zahraniční politiky. Člen Národních bezpečnostních studií při všemocné Radě pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations) John Hillen napsal v prestižním The National Review (3. srpna 1998) článek „Know Nothings“ (Nic nevědoucí), ve kterém kritizuje CIA, že mnoho věcí zaspala. Ukázalo se to ostatně ve svrchované míře o několik let později, i za vlády republikánského prezidenta Bushe, v Iráku. Podle Hillena je zásadní problém USA „kombinace arogance a neznalosti, která ochromuje schopnost Ameriky, aby chápala kulturní (pozn. i jiné) proudy mimo své hranice“.

Události kolem Račaku představují opakování různých špinavých triků z Bosny a Hercegoviny, aby byly Srbové vykresleni v co nejhorším světle (cíl Německa ?). Dne 10. ledna 1999 teroristé z místního velitelství UÇK ve vesnici Račaku (jihozápadně od Prištiny) zabili srbského policistu Svetislava Pržiće, těsně před tím tři další a pak ještě několik projugoslávských Albánců. Další ohrožovali. Sám Račak byl opuštěn svými obyvateli během letní (1998) ofenzívy proti teroristům, takže se tam 15. ledna 1999 „kouřilo z komínů pouze dvou domů“. Aby vrahy zatkla, vyjela ráno 15. ledna z Prištiny policejní jednotka s několika obrněnými transportéry. Policie o tom informovala OBSE v Prištině a pozvala zástupce Associated Pressu (AP), aby vše zaznamenali na video. Policie přijela do Račaku v 10,00 hod., pod stálou palbou z okolních kopců, kde byla postavení UÇK, která policie o něco později napadla. Stejný den Radio Bělehrad hlásilo, že během bojů bylo zabito 15 teroristů. Policie opustila Račak odpoledne. V tamním velitelství UÇK se zmocnila mnoha zbraní a munice, dokumentů a potravin, z části NATO původu.

Dva francouzští novináři pozorovali v kritické době 15. ledna průběh událostí přímo v Račaku. R.Girard o tom napsal v pařížském Le Figaro 20. ledna 1999 zprávu „Kosovo: Nejasnosti kolem masakru“. Sledoval video záběry dvou pracovníků AP. „Zdá se, že policie neměla co skrývat, protože v 8,30 pozvala 2 členy televizního týmu AP, aby akci filmovali. OBSE byla pozvána také, poslala svá růžová auta s americkými diplomatickými poznávacími značkami“. C. Chatelot z pařížského Le Monde napsal svou zprávu 21. ledna „Byli mrtví z Račaku skutečně chladnokrevně zmasakrováni ?“ On navštívil Račak stejného dne v 16,30 a pak po odchodu policie v 18,00. Viděl tři mezinárodní ověřovatele v jejich růžových autech OBSE, jak odváželi dvě lehce zraněné ženy a dva muže do nedalekého města Štimlje na ošetření. Ověřovatelé se beze spěchu bavili se třemi Albánci v nejlepších letech. Panu Chatelotovi řekli, že se nic zvláštního toho dne nestalo…Pařížské deníky Le Figaro a Le Monde jsou známé svými protisrbskými postoji.

Po odchodu srbské policie z Račaku se tam zase vrátili teroristé z UÇK. A druhý den (16. ledna) ráno se v Račaku nečekaně objevili západní i albánští novináři, ale bez Srbů. Představitelé teroristů je ihned odvedli k malé rokli u Račaku, kde ležela řada mrtvých Albánců v civilních šatech. Další mrtví byli nalezeni na dvorku jednoho domu i jinde. Počet mrtvých se udával na 40 (45 ?). O něco málo později se tam už objevil i americký diplomat a vedoucí ověřovatelů OBSE William Walker, který před tím odmítl vzít s sebou z Prištiny srbskou vyšetřující soudkyni Danicu Marinkovićovou, která o to žádala, aby se mohla seznámit osobně s okolnostmi kolem nálezu mrtvých těl.

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 214. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, srpen 2007.

Webová stránka: www..ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz

Do Račaku se dostala až za dva dny potom, pod prudkou palbou teroristů, při které zahynul policejní velitel Miro Mekić a dva policisté byli těžce zraněni. Soudkyni Markovićové se s velikými obtížemi podařilo převézt mrtvá těla do Prištiny k soudní pitvě, kterou uskutečnili jugoslávští a běloruští patologové, ke kterým se připojili za několik málo dnů i finští patologové, vedení lékařkou Helenou Ranta.

William Walker, jakmile přišel k mrtvým v Račaku, bez zaváhání, bez jakéhokoli bližšího vyšetření a svědectví o okolnostech smrti těchto mužů, ihned 16.ledna prohlásil Srby za odpovědné za hromadnou vraždu a projevil své rozhořčení nad zvěrstvem, „provedeným srbskou policií a jugoslávskou armádou nad civilisty“. Tato slova BEZ patřičných důkazů a znalostí všech okolností byla zcela nezodpovědná, byla by možná dobrá pro novináře, hledajícího zpravodajského „solokapra“, který chce ohromit čtenáře a je mu jedno, zda je to pravda nebo není. Nehodila se ale pro zodpovědného diplomatu v krajně rozjitřené situaci na Kosovu a Metohiji  té doby. Odpovídalo to ovšem praktikám posledních několika let části amerických diplomatů, jejichž slova byla příliš často vyslovena ve zlém úmyslu a často neodpovídala pravdě. Jak napsal britský novinář Tom Walker v článku „Srbský velitel umírá v boji ve vesnici“ (The Times, 20.ledna 1999), srbská media nazvala potom W.Walkera „velvyslancem lží“. Týden po událostech v Račaku prohlásil 22.ledna ministr zahraničí Norska, právě předsedající OBSE, pan Knut Vollebaek, že pan W.Walker byl ukvapený.

Verze UÇK, kterou bez dalšího přijal W.Walker pravila,že maskovaní policisté vpadli 15.ledna do domů v Račaku, oddělili muže od žen, muže odvlekli směrem do kopců a tam je postříleli (podobně začínala i kauza Srebrenica v Bosně). Tato verze však v ů b e c neodpovídala skutečnosti. Dva právě uvedení francouzští novináři Girard a Chatelot a pracovníci AP byli během 15.ledna v Račaku a nic takového, anebo podobného, tam neviděli. Ani podrobné video záznamy pracovníků AP nic takového neukázaly, policisté neměli žádné masky na obličejích. Dvě lehce zraněné albánské ženy a dva lehce zranění muži (viz výše uvedený článek C.Chatelota z Le Monde), kteří byli převezeni do nemocnice v Štimlji, nic podobného nepopsali. Kolem roklinky, kde měli být Albánci údajně postříleni, nebyly téměř žádné použité nábojnice, bylo tam jen málo krve,

Srbské zdroje udávaly, že mrtví byli bojovníci UÇK, kteří zahynuli v bojích kolem Račaku, že jim jejich kolegové zřejmě svlékli uniformy a oblékli civilní šaty a přenesli je pak do roklinky u Račaku a do Račaku samotného. Nehledě na skutečnost, že někteří bojovníci UÇK nosili z části i civilní šaty. O těchto možnostech píše i britský novinář Jonathan Steele v článku „S těly v Račaku bylo tajně manipulováno“ (The Guardian, 21.ledna 1999), což připouštějí (ale jen s podmínkou anonymity!) i někteří mezinárodní pozorovatelé OBSE. Při hodnocení události v Račaku se francouzský novinář R.Girard ptá „Nepokusilo se UÇK (výše uvedenou propagandou a s pomocí Západu) přeměnit vojenskou porážku v politické vítězství? Pitevní výsledky jugoslávských (srbských) i běloruských patologů, s kterými souhlasili v podepsaném společném prohlášení i finští patologové, ukázaly, že mrtví nebyli zabiti střelbou zblízka, ale z dálky, zřejmě během boje. Finští patologové provedli ještě další testy v Helsinkách. Dr.Helena Ranta svá tvrzení časem i poněkud měnila.

Dr.Helena Ranta v některých svých pozdějších prohlášeních uvedla, že nemohla (nesměla ?) všechny své nálezy zveřejnit. Řada jejich sdělení několik roků po Račaku naznačovala skutečnost, že v době před NATO agresí proti FRJ Jugoslávii veškeré údaje, které by zpochybňovaly, že se v Račaku jednalo o Srby provedený masakr, musely být odstraněny. Později kritizovala tribunál v Haagu (ICTY), že v obžalobě prezidenta Miloševiće používal jako důkazný materiál k údajnému „masakru v Račaku“ to, co říkal W.Walker. Pravila: -„Když velvyslanec Walker říká, že se v Račaku jednalo o masakr, nemá toto vyjádření žádnou právní platnost. Již tehdy jsem prohlásila, že pozorovatelé z OBSE zcela opomenuli veškeré postupy, které se normálně očekávají při zajišťování místa činu…“ Paní Dr.Ranta bylo jasné, že ve dnech před začátkem války (na Kosovu) –„celá řada vlád měla zájem na takové verzi událostí v Račaku, která by činila zodpovědnou pouze srbskou stranu“ (citováno dle Markus Bickel: „Není zájem o srbské oběti“ – /Keine Interese an serbischen Opfern/, Berliner Zeitung, 17.ledna 2004). O událostech kolem Račaku Tribunál v Haagu (ICTY) vyslýchal i Miloševiće, který využil křížového výslechu Dr.Ranty, aby mu vysvětlila, proč na tiskové konferenci 27.března 1999 (těsně před NATO agresí) uváděla o 40 pitvaných, že se jednalo o neozbrojené civilisty. Dr.Ranta zdráhavě odpověděla, že v té době neměla jiné informace. Milošević se jí zeptal, jak to mohla tvrdit, když to nevěděla. Pak ji uvedl do rozpaků otázkou, jak to, že mrtví (jejich část) na původní fotografii, měli vojenské holinky, vyrobené v Německu.. Dále ji uvedl do rozpaků otázkou, proč původně souhlasila po pitvách s nálezy jugoslávských, běloruských i finských patologů a pak se vyjadřovala jinak. Dr.Ranta na mnohé otázky Miloševiće řekla, že o tom neví, že to nezná.

Milošević se divil, proč nebyl závěrečně vyhodnocen „test na střelný prach“ na rukách mrtvých mužů, jako doklad toho, že sami stříleli. Ze 40 vyšetřených byl u 37 pozitivní podle jugoslávských a běloruských odborníků. Dr.Ranta odpověděla, že je to zastaralý, nespecifický test. Ale Finové ho neprovedli. Jako doklad toho, že mrtví zahynuli v boji byla podle Miloševiće skutečnost, že řada z nich měla mnohočetné zásahy kulkami v těle. Dva mrtvé měli více než 16 zásahů. Zásahy byly z různých uhlů, což by u udávané popravy nebylo možné. Na hřbitově v Račaku, na hrobech některých mrtvých (dle Wolkera „civilistů“) bylo napsáno, že to byli bojovníci UÇK. Milošević se ptal, zda slovo Dr.Ranty „zastřelní“ má znamenat „popravení“. Dr.Ranta odpověděla, že nikdy neřekla slovo „popravení“. Milošević citoval práci finského patologa university v Helsinkách Juha Rainino, který uzavírá, že odpověď na řadu otázek leží v oblasti politiky. –„Naproti očekávání nelze odpovědět na základní politickou otázku případů v Račaku na základě výsledků pitev. Jakýkoli pokus toto uskutečnit, vedl k nedokonalým závěrům“. Podle Miloševiće nebylo možné prokázat, že šlo o civilisty. Ve vynikající knize německého publicisty Jürgena Elsässera „VÁLEČNÉ LŽI – Od konfliktu na Kosovu po soud s Miloševićem“ (KRIEGSLÜGEN – Vom Kosovokonflikt zum Milosevic-Process, Kai Homilius Verlag, Berlin, 2004, 331 str.) jsou podrobně uvedeny záznamy citovaného křížového výslechu (str.310-316).

Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai měl možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE (dokud tam pracoval), podle kterých –„mělo být zjištěno, že na místě činu (Račak) byly uskutečněny změny (manipulace)…podle toho byla jen část ze 45 obětí zabita na místě nálezu…Někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami…“ (Heinz Loquai „Křižovatka války“. Internationales Krisenmanagement und die OSZE im Kosovo-Konflikt, Baden-Baden, 2003, str.107-108).

Kauza Račak byla rozbuškou, která se hledala, aby ospravedlnila zločin vojenské intervence Západu (USA, Německa, NATO, Veliké Britanie, Francie, Holandska, atd.) proti FRJ Jugoslávii. Britský The New Statesman (5.dubna 2001) uveřejnil článek A.Georgiana a A.Neslena „Ne jak to vypadá – byl Račak kosovský Tonkinský záliv“ (pozn. údajný útok Vietnamu na US plavidla byl „rozbuškou“ války ve Vietnamu, kterou USA hledaly), ve kterém cituje prohlášení politického výboru republikánů US senátu ze dne 12.srpna 1998: -„Plánování Amerikou vedené NATO intervence na Kosovu je teď už široce zahájeno. Jediný, ještě chybějící prvek se zdá být nějaká událost – s odpovídající odpovědí medií – která by intervenci učinila přijatelnou (verkaufbar-možnou“prodat“ )…Je stále zřetelnější, že Clinton čeká na „rozbušku“ na Kosovu“. Je to zase pouhé opakování klišé z Bosny a Hercegoviny, kde se „rozbuškou“ a přípravou rozbušky stal vládou v Sarajevu organizovaný výbuch a masakr vlastních obyvatel Sarajeva Markale II (28.srpna 1995) a těsně před ním začátek kauzy „Srebrenica“, který zahájila M.Albrightová ukázkou leteckých snímků z Bosny o údajných bosensko-srbskou armádou prováděných masakrech Muslimů po pádu města Srebrenica.