Prof

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc. VIII./ 2.

NECENZUROVANÉ OBRAZY

Z KOSOVA A METOCHIE

VZNIK ALBÁNSKÉ 21 . SS DIVIZE SKENDERBEG A JINÝCH ÚTVARŮ

Od samotného začátku okupace Kosova a Metochie italské i německé úřady stále více zapojovali lokální Albánce do udržování pořádku, do aktivit, které by umožnily jejich případné využití i k různé bojové činnosti na jiných frontách. V samotné Albánii, po její okupaci italským vojskem v r. 1939, byly postupně a přechodně (1940-41) albánské jednotky včleňovány do jednotek italských, ale později byly organizovány jako oddělené albánské vojenské jednotky, v rámci zvláštní „Skupiny Skenderbeg“ (nebyla to ale ještě až v roce 1944 vzniklá kosovsko-albánská 21.SS divize Skenderbeg), jejíž jeden prapor byl umístěn na Kosovu, kde několik tisíc Albánců působilo i jako příslušníci pomocných italských jednotek. Albánští fašisté měli svůj prapor „černých košil“ v Prizrenu.

Německé úřady v (Kosovské) Mitrovici hned po obsazení Jugoslávie organizovaly v severním Kosovu albánskou policii o síle kolem 1 000 mužů, kterou vedl Bajazid Boljetini, bývalý stipendista a důstojník královské jihoslovanské armády, syn Isy Boljetiniho, kdysi vůdce různých násilnických akcí a povstání Albánců, ještě za Turecka, v této oblasti. Je vhodné zde připomenout, že tento věčný rebel a povstalec, již zestárlý bojovník za „Velikou Albánii“, zahynul v přestřelce v roce 1915 na Černé Hoře, kde byl v té době internován, když se k místu jeho pobytu přiblížila rakousko-uherská vojska. V německé „oblasti“ bylo dále ve zbrani ještě kolem 1 000 dalších Albánců z Kosova v rámci tzv. „Albánské lidové ligy“.

Od roku 1943 německé úřady stále více naléhaly, aby byly utvořeny z obyvatel KosMetu albánské vojenské jednotky, které by bylo možné použít v případných bojích proti Mihailovićovým nebo Titovým jednotkám, které nejednou pronikaly do KosMetu, případně později i jinde, za hranicemi této oblasti. K uskutečnění toho cíle, probíhal veliký německý nápor od začátku roku 1944. V Bosně a Hercegovině, jako části kvislingovského Nezávislého státu Chorvatska, NDH (Nezavisna država Hrvatska) byla utvořena v polovině roku 1943 z tamních Muslimů (60% mužstva) a z Albánců (40% mužstva) pod německým velením, 13. SS divize HANDŽAR (handžár je krátký 70-80 cm dlouhý mečík, ostrý jako dýka na obou stranách). Významným iniciátorem vzniku této muslimské jednotky byl blízký spolupracovník Mussoliniho a pak i Hitlera, Muhammad Emin al Husseini, veliký jeruzalémský mufti, který se všemožně snažil vzbouřit arabský, muslimský svět proti západním spojencům (mufti je po rangu nejvyšší muslimský náboženský činitel v určité oblasti, který má právo vydávat tzv. fetvy, různá závazná ustanovení, právní rozhodnutí). 13.SS divize HANDŽAR měla maximálně do 20 000 mužů, z toho se udávalo 8 000 Albánců.

Veliký mufti stál ideologicky i u zrodu 21. SS horské divize SKENDERBEG, sestavené z Albánců převážně z Kosova a Metochie, pod německým velením, s určeným velitelem SS Obergruppenführerem Augustem Schmiedhuberem. 21.SS divize „proslula“ kromě masakrů srbského a černohorského obyvatelstva i tím, že stála za vyhlazením (spolu s německými úřady) i nevelké enklávy (udávalo se 281 pochytaných a odvlečených) sefardských Židů na Kosovu a Metochii, kteří zde žili po staletí. Jejich zatykání, oloupení, a deportování začalo o půlnoci 14. května 1944. Jinak se jako vojenský útvar 21. SS divize Skenderbeg nijak neproslavila, nebyla spolehlivá. Vůbec nesplňovala bombastické cíle albánského předáka Bedri Pejaniho, jak o nich psal vůdci SS Himmlerovi.

Ve svém dopise Heinrichu Himmlerovi ze dne 29. března 1944 Bedri Pejani, předseda Ústředního výboru Druhé albánské ligy z Prizrenu na obranu Kosova, píše o „militarizaci Kosova a osvobozených albánských oblastí pod německým vedením“:

Tato militarizace má za cíl organizaci jedné armády o 120 000 – 150 000 bojovnících svolných k válčení, která by byla schopna vzít na sebe boj proti srbsko-černohorským partyzánům, po celou dobu trvání nynější války…“

Ve svém dopise šéfovi Reichskanceláře Lamersovi píše o tom Himmler 4.května: „V této chvíli 1.albánská divize je ve stádiu utváření. Jakmile bude připravena, zahájím formování 2.divize, a pak formování jednoho albánského sboru. Byl bych Vám vděčný, kdybyste informoval předsedu Ligy, že Reichsführer SS po vytvoření 1.divize bude okamžitě uvažovat o utváření dalších jednotek. Heil Hitler ! Váš velmi oddaný H. Himmler Není bez zajímavosti, že jméno pro 21.SS divizi prý navrhl sám Goebbels, šéf hitlerovské propagandy. Jméno slavného albánského protitureckého vůdce z XV. století Skenderbega bude jistě velmi přitažlivé pro všechny Albánce, i když historické zdroje zcela jednoznačně uvádějí Skenderbegovi přátelské i rodové svazky se Srby i Černohorci.

Veliký jeruzalémský mufti, Emin al Husseini, rodák z Jeruzaléma, absolvoval nejvyšší islámskou náboženskou školu „Al Azhar“ v Káhiře, vojenskou akademii v Cařihradu, za I. světové války (1914-18) byl dělostřeleckým důstojníkem turecké armády. Po válce se stal velikým muftim a prezidentem Všeislámského kongresu v Mekce. Byl inteligentním a velmi lstivým mistrem pletich, který pomáhal vyprovokovat arabsko-izraelské střety v Palestině a za II. světové války se všestranně angažoval ve prospěch cílů Osy. Stál za protibritskou vzpourou Rašída Alího al Khailaniho v Iráku (1941), měl k dispozici značné fondy a jeho byra plně spolupracovala s vládci kvislingovských států fašistického Nezávislého Chorvatska a Veliké Albánie. Jeho nemalý vliv na muslimské masy pramenil i z toho, že byl prý údajně přímým potomkem z rodu samotného zakladatele Islámu, proroka Muhammada. Přes jeho četné přímé i nepřímé zločiny za II. světové války, nebyl obžalován po konci války za válečné zločiny, i když se jeho „práce„ za války v Berlíně, pod patronací Heinricha Himmlera, velmi snažila pomáhat nacistickým cílům. Bylo tam na příklad na „školení“, pro vznikající muslimské SS jednotky, i 15 imámů, nábožensky vzdělaných mužů, duchovních, kteří by měli vést modlitby v plánovaných muslimských SS jednotkách (viz i Pavle Dželatović-Ivanov: 21.SS-divize Skenderbeg, Nova Knjiga, Beograd, 1987).

Albánská 21. horská SS divize „Skenderbeg“ se v bojích nijak nevyznamenala, proslula ale terorem nad nealbánským obyvatelstvem. Velikou porážku utrpěla spolu s řadou různých německých SS jednotek (např. i části 7. SS divize „Prinz Eugen“) a různých albánských útvarů (např.dobrovolníků – vulnetarů) od Titových jednotek v bojích v rámci tzv.Andrievické operace (od Němců nazvaná „operace Draufgänger“ – odvážlivec, násilník), v červenci 1944, v černohorských horách, na západ od hory Čakor, na řece Lim, směrem na Andrijevicu a Berane, kdy se její německé velitelství pokoušelo zastavit nápor Titových jednotek do oblasti Kosova a Metochie, dále pak do Srbska. Během operace příslušníci této SS divize napáchali neslýchaná zvěrstva 28. července 1944 ve vesnici Veliki, ve které povraždili 428 civilů a vypálili 300 domů.

Němečtí okupanti razili heslo „národního státu Albánců“, ke kterému se klonila většina vládnoucí albánské elity. Italové zastávali svou ideu „personální unie“ (italská král byl současně i králem Albánců). Původní kolaborantskou vládu Albánců (1939) vedl Šefket Vrlaci, po kterém nastoupil koncem r. 1941 extremisticky laděný Mustafa Kruja, který hned začátkem r. 1942 vyjádřil svou vděčnost Mussolinimu a Hitlerovi, pro jejich „pochopení pro Albánii i Albánce“, v nastupujícím „novém světovém řádu“ – použil zde výraz, často používaný Hitlerem (O půl století později, se „nový světový řád“, v letech 1991-2005 zastupovaný Západem, za vedení USA, proti Jugoslávii, proti Srbům, postaral o likvidaci multietnické Jugoslávie). Na táboru lidu v Prištině v červnu 1942, prohlásil Mustafa Kruja:-„My jsme Kosovo vybojovali díky našemu sjednocení s fašistickou Itálií, společné koruně krále a krvi vojáků Osy a my si ho i nadále udržíme díky jejich pomoci.“ Po takových prohlášeních se rozpoutal teror, po kterém se v krátké době násilím vystěhovalo kolem 2 000 rodin Srbů a Černohorců. Násilí organizoval „Kosovský výbor“, za vydatné pomoci „komisaře pro Kosovo“ Ferat bega Dragy a albánských předáků z Peći, Djakovici (tato dvě města patřila do oblasti Metochie), Kosovské Mitrovici.

Větší skupina Ferat begových spolupracovníků, ustavila v létě 1941 v Kosovské Mitrovici další organizaci, „Národní svaz Albánců“, s cílem připojení tzv.“Malé Albánie“ (tj.oblasti směrem k městům Novi Pazar a Niš, pohraniční kraje Černé Hory, jakož i některé pohraniční oblasti Makedonie) k stávající Albánii s Kosovem a Metochií. Národní svaz Albánců vydal pokyny k urychlení a vynucení odchodu Srbů z těchto krajů, kolonistů i starousedlíků. Během 1941 bylo zaznamenáno 68 útoků na srbské vesnice, během kterých bylo vypáleno, jen v okolí Kosovské Mitrovici a města Vučitrnu. 856 domů. Tisíce obyvatel bylo vyhnáno a prchalo do okupovaného Srbska, kde o ně pečovalo srbské komisařství pro uprchlíky, které se v neuvěřitelně svízelných dobách staralo o statisíce uprchlíků, zcela bez prostředků, z Bosny a Hercegoviny, z ustašovského Chorvatska, jakož i o desetitisíce (!) od Němců do okupovaného Srbska vyhnaných Slovinců, o tisíce uprchlíků z Maďary okupovaného kraje Bačka, ve Vojvodině. Částečné, přechodné zlepšení stavu na severním Kosovu, kolem Mitrovici a Vučitrnu, nastalo v únoru 1942, když v okupovaném Srbsku vznikla jakási forma žandarmerie „Srbská státní stráž“, nicméně v kraji (Severní Kosovo) v této měli převahu Albánci.

Německá přítomnost nijak nechránila srbské starousedlíky, jak se přesvědčili obyvatelé Ibarského Kolašinu (údolí řeky Ibar, od Kosovské Mitrovici po Ribariće). Když tamní srbské obyvatelstvo (kolem 10 000 lidí) zamítlo dávat albánským agům a begům feudální znova zavedené dávky (tzv. „čtvrtiny“), rozpoutal se tam teror. Bylo vypáleno 22 vesnic, zavražděno kolem 150 obyvatel, vyhnáno přes 8 000 Srbů, kteří hledali záchranu na severu v okupovaném Srbsku, v okolních horách.

KAPITULACE ITÁLIE 8. ZÁŘÍ 1943

Významným předělem v osudech KosMetu byla kapitulace Itálie 8. září 1943. a okupace celé tzv.“Veliké Albánie“ německým Wehrmachtem. Paradoxně tu Německo vystupovalo v roli „osvoboditele“ a přítele, ochránce Albánců. V té době byla založena i Druhá prizrenská liga (17.-19. září 1943), která prohlásila sjednocení s Albánií Kosova, Metochie, krajů kolem Debru, Strugi, Ulcinje, Plavu a Gusinje. Bylo uvedeno výhledové sjednocení s Albánií i severní části Kosova kolem Kosovské Mitrovici, do kapitulace Itálie v držení Němců. Vznikla zcela nová vláda v Tiraně, která sjednocovala různé nacionalistické proudy, včetně royalistů (Legalitet), v roce 1942 na KosMetu založených ballistů (Balli Kombëtar = Národní fronta) aj. Vládu sestavil Redžep Mitrovica (v létech 1923-24 albánský ministr školství). Ve vládě zasedali jako ministři bývalý německý agent Džafer Deva, Bajazid Boljetini (velitel policie v „německé“ části Kosova v r. 1941), Bedri Pejani (člen albánského parlamentu 1923-24), Ali Draga (albánský předák z Mitrovici), Ibrahim Ljutvi, aj.

Na zprávu o kapitulaci Itálie zareagovalo německé vrchní velení bleskově, bylo na tuto eventualitu zřejmě předem připraveno. Okamžitě zablokovalo z Kosova ústupovou cestu italské divizi Puglia k moři, obsadilo motorizovanými jednotkami Elbasan (v Albánii), výsadkáři, za pomoci i „vyškolených“ kosovských Albánců, obsadili italské Hlavní velitelství v Tiraně. Částečně odzbrojené, až zcela odzbrojené, italské jednotky byly odeslány do bulharského a Němci okupovaného teritoria. Velitel italské divize Firenze v Debru (západní Makedonie) umožnil tamnímu hnutí odporu proti Němcům spolupráci se svou divizí (dodány zbraně), při tom prostředkovali britští styční důstojníci u hnutí odporu. Někteří členové divize Firenze se přidružili ke komunisty vedenému proti nacistickému odboji. Jak uvádí N. Malcolm (cit. kniha, str.304), jiní italští vojáci byli kupováni a prodáváni místními Albánci, kteří s nimi zacházeli jako s otroky. Němci oficiálně uváděli Albánii (tu Mussolinim ustavenou) jako neutrální, přátelský stát. Velkou roli ve „slaďování“ albánsko-německých vztahů měl německý „létající diplomat“ Hermann Neubacher, který jako by vycítil, jak Albánci mohou pomoci o rok později během odchodu, evakuace Wehrmachtu z Balkánu. Neubacher byl v přátelských vztazích s Džafarem Devou a Vehbi Frašerim, vnukem Abdul bega Frašeriho, bojovníka za albánský autonomní státní útvar „Arnautluk“ v turecké říši, koncem XIX. století. Vehbiho otec Midhat beg Frašeri byl jeden ze zakladatelů Balli kombëtar (1942) a význačný činitel Druhé prizrenské ligy (září 1943) po kapitulaci Itálie.

Britský styčný důstojník major Peter Kemp navštívil během dvou měsíců dvakrát Kosovo (prosinec 1943 a leden /únor ?/ 1944), kde se setkal s několika významnými tamními albánskými činiteli (např. s velitelem jedné albánské posádky, šéfem policie v Peći, starostou města Djakovica), kteří mu slibovali hory doly, jakmile začne spojenecká invaze na Balkán. Z kosovských feudálů (begů), Kemp navštívil Hasana, jednoho ze tří synů vlivného Rizy bega Kryeziu, v Djakovici, který neskrýval před ním své sympatie pro Anglii. Další dva synové, internovaní v Itálii, po její kapitulaci uprchli do Kosova, kde se charismatický Gani beg setkal s Kempem, s kterým naplánoval všeobecné povstání na Kosovu. Ale, sešlo z toho, protože SOE (Special Operations Executive – Výkonný orgán pro zvláštní operace, v Káhiře) zamítl plán Gani – Kemp, protože Veliká Britanie věrně podporovala pouze Titovy jednotky, a Gani by mohl být, jako „nekomunista“, Titovým rivalem. A to Britanie nechtěla. Také SOE možná nevěřilo příliš velikým slibům Gani bega a Albánců vůbec.

Kosovský výbor a Národní svaz Albánců měly sice plnou německou podporu, ale i Němcům připadaly, zdá se, jejich postupy při vytváření etnicky čistého KosMetu příliš tvrdé. I právě zmíněný „létající Hitlerův diplomat“ pro Balkán, Hermann Neubacher, měl proti tomu námitky (tento údajně bývalý starosta Vídně patřil v Srbsku k umírněným představitelům Reichu, který prý dokonce zachránil mnoho na smrt odsouzených Srbů v okupované zemi od popravy). Jen jako příklad albánského násilí, bylo během podzimu 1943, ihned po kapitulaci Itálie, po příchodu Němců, v kosovském městě Uroševac a jeho okolí Albánci povražděno přes 200 civilů, nealbánců, tedy hlavně Srbů a Černohorců. V Kosovské Mitrovici byl v té době (listopad 1943) vytvořen vražedný Kosovský pluk (Redziment Kosova), sestávající z téměř tisíce místních Kosovarů (Albánce z Kosova a Metochie často nazývají Kosovari). Koncem války, byly oblasti, ve kterých žili kolonisté, vyloupeny, zpustošeny a často změněny na spáleniště. Tento smutný osud postihl však i příliš mnoho osad, krajů, kde žili Srbové a Černohorci, starousedlíci, odnepaměti, nejen tedy kolonisté.

Výbor Druhé prizrenské ligy pomohl při evakuaci německé armády z Balkánu (druhá polovina 1944-první měsíce 1945) svými 10 000 vojensky organizovanými a zmobilizovanými Albánci. Samotná Druhá prizrenská liga přestala existovat 17.listopadu 1944 (Bělehrad byl osvobozen jednotkami sovětské armády a Titovými NOVJ /Národně osvobozenecké vojsko Jugoslávie/ a POJ /Partyzánské oddíly Jugoslávie/) dne 20.října 1944). Jak je vidět, události kolem „Veliké Albánie“, hlavně pak kolem Kosova a Metochie, nabraly velikou rychlost, ve kterých lidský život neměl velikou cenu, a ve kterých se na mapách rychle měnily údaje, kdo v kterém kraji ještě vládne. Stačí se ohlédnout na krátkou dobu posledních třech-čtyřech let.

Od zániku Jugoslávie v dubnu 1941 do poloviny 1944, byly k protektorátu „Veliká Albánie“ připojeny čtyři další prefektury, jako oblasti odebrané z bývalé Jugoslávie, tj. Kosovo (kromě jeho Bulharskem okupované východní části) a Metochie, západní Makedonie a jihovýchodní část Černé Hory, takže „Veliká Albánie“ měla celkem 14 prefektur. Tyto čtyři nové prefektury (pećská, prizrenská, prištinská a dibarská) znamenaly něco přes 800 000 obyvatel a skoro 11 800 km². Přidají-li se k tomu i části anektované z Černé Hory, z bývalé Jugoslávie, získala „Veliká Albánie“ navíc celkem přes 12 000 km² a skoro milión obyvatel. Nově získané oblasti byly včleněny do organizačního systému samotné Albánie, po stránce politické, hospodářské i kulturní. Během celé okupace, až téměř do konce 1944, cílem vlády v Tiraně bylo co největší možné odstranění srbské a černohorské populace a stop po ni v této oblasti. Spolu s vyháněním nealbánského obyvatelstva, byly často ničeny domy kolonistů i starousedlíků (aby se případně neměli kam vrátit), byly dokonce ničeny i kulturní památky (kláštery, pravoslavné chrámy), překopávány hřbitovy, aby tu nezůstaly žádné hmotné důkazy existence srbských i černohorských obyvatel. Udává se, že bylo uloupeno během likvidace srbských i černohorských osad i na 75 000 kusů dobytka.

Kdo nezažil válku v Jugoslávii, konkrétně v Srbsku (léta 1941-45), nedovede si představit neuvěřitelné zbídačení uprchlíků, zcela bez prostředků, bez příjmů a penzí, bez práce, kterým nezůstalo nic než holý život a vzpomínky na strašné události, kteří prchali do zbídačeného a okupanty vysávaného Srbska, z Kosova a Metochie, Nezávislého státu Chorvatska (NDH) a jemu nacisty a fašisty přidělené Bosny a Hercegoviny, z Maďary okupované části Vojvodiny (Bačka). Zcela oloupení uprchlíci byli plni hrůzy z vražd, velmi často svých nejbližších, loupení a ničení, a do roku 1944-45 zcela bez perspektivy, bez naděje.

Celkový počet vyhnaných Srbů a Černohorců z KosMetu se udával na 70-100 000, povražděných na 10 -11 000. Nebylo možné získat přesné údaje o počtech Albánců, kteří se během let 1941-44 přistěhovali na KosMet, na místo vyhnaných a oloupených Srbů a Černohorců, kolonistů i starousedlíků, jejichž majetky byly zkonfiskovány, nebo nejednou zcela zničeny. Nejčastěji se tvrdívá, že to bylo kolem 100 000 Albánců z Albánie, kteří se dostali na KosMet místo tamních vyhnaných nealbánců. Zdá se, že tento počet je podhodnocen. Nutno jednoznačně přiznat, že II. světová válka pozměnila etnické poměry této oblasti v neprospěch slovanského obyvatelstva.

POSLEDNÍ MĚSÍCE „VELIKÉ ALBÁNIE“ – ZVRATY ROKU 1944

Od poloviny roku 1944 bylo i na Balkáně stále zřejmější, že je porážka nacistického Německa, Japonska a jejich kolaborantů, loutek, různých těch kvislingů, už přede dveřmi. Sovětská armáda pronásledovala poražené německé armády, které však spořádaně ustupovaly za značných ztrát a za těžkých bojů. Zůstávala po nich spoušť a nesmírná nenávist mezi některými etniky, kterou hitlerovské Německo podporovalo v rámci případných stávajících nedobrých mezietnických vztahů. Heslo „Rozděl a panuj!“ bylo využito do krajnosti. Americké a britské letectvo neúprosně ničilo německý týl. Na Západě se vylodili Spojenci a úspěšně pokračovali v osvobozování Francie. Před předvídavým německým vrchním velením se začala neúprosně rýsovat nutnost postupné evakuace Wehrmachtu z Balkánu., při očekávaném sovětském úderu přes Bulharsko a Rumunsko, do Srbska. Na Balkáně bylo řádově kolem 400 000 německých vojáků, které bylo nutno včas evakuovat. Hlavní evakuační cesta z Řecka vedla přes Niš, v Srbsku. Když sovětská vojska pronikla do Bulharska a 9. září 1944 „Vlastenecká fronta“ Bulharska svrhla proněmeckou vládu a Bulharsko se náhle stalo přes noc spojencem Západu, německé velení armádního seskupení „E“ muselo svou hlavní evakuační cestu vést západněji, přes Kosovo, případně přes albánské a černohorské hory do Bosny. Stalo se to nezbytností, když sovětské a bulharské vojsko 14.října osvobodilo Niš. Velikou pomocí německým jednotkám generála Schulze, aby udržely část této evakuační cestu, bylo kromě jiného i asi 5 000 Albánců v oblasti Priština–Mitrovica. Byly v tom i části 21. albánské SS divize „Skenderbeg“ (patřila do skupiny německého 21.armádního sboru + jedné pancéřové divize se sídlem v Tiraně), bezpečnostní jednotky předáka vlády „Veliké Albánie“ z Tirany, Džafera Devy, značné počty „ballistů“, různé albánské milice, včetně vulnetarů (dobrovolníků) atd.

Prozíravost, byť i pozdní, vrchního velení Wehrmachtu i politického vedení Říše pověřeného balkánskými otázkami, se projevila způsobem, jak Říše vyřešila stále stoupající nedostatek svého vojska na Balkáně. Měla k dispozici dva marionetské, kvislingovské státy, „Nezávislý stát Chorvatsko“ a „Velikou Albánii“. Pavelićovo fašistické Chorvatsko zůstalo věrné svému německému spojenci až do trpkého konce, nikdy nekapitulovalo před Západem nebo Východem, „nepřevléklo kabát“ jako Bulharsko, Rumunsko nebo Maďarsko. Po stránce formální Chorvatsko nikdy neuzavřelo mír např. s USA. I když účast Chorvatů v Národně-osvobozeneckém proti- nacistickém a protifašistickém boji přišla až později a Chorvatů v Titově jihoslovanské armádě (NOVJ a POJ) bylo podstatně méně nežli Srbů, i když v kvislingovském Nezávislém státě Chorvatsko (NDH) probíhala genocida Srbů od chorvatských ustašovců a jejich spojenců, části bosensko-hercegovských Muslimů, Chorvatsko nespadalo do kategorie viníků za válku jako Hitlerova III. říše a Mussoliniho Itálie, Japonsko.

Během poměrně krátké doby 1943-44 se hitlerovskému Německu úspěšně podařilo „zmobilizovat“ Albánce, kteří mu většinou věřili a kteří během celkem úspěšné evakuace německého balkánského vojska svými životy pomohli zajišťovat odchod německé armádní skupiny „E“. Nejdříve italskému, a pak i německému vedení se podařilo krajně úspěšně zvýšit do krajnosti nenávist Albánců proti tamním nealbáncům (Černohorcům, Srbům, Romům a jiným) v oblasti Kosova a Metochie.

Samo německé velení SS divize Skenderbeg se nejednou nijak pochvalně nezmiňovalo o Albáncích jako válečnících, protože jím chyběla disciplina, protože byli zvyklí bojovat v tradičních tlupách, ne v určených jednotkách. –„Když prší, Albánec opouští svůj post, když nastane soumrak, on opouští svou pozici v poli a vrací se do vesnice, aby pil raki (kořalku).“ Velitel 21.SS.divize „Skenderbeg“ Obergruppenführer August Schmiedhuber píše o Bedri Pejanim a jeho korespondenci s H. Himmlerem (viz dříve), že se jedná o obyčejného albánského mluvku, který si chtěl zařídil pohodlný život. O samotných Albáncích se ke konci vyjádřil velmi kriticky: „(Albánec) útočí jen pokud najde něco, co může ukrást nebo uloupit. Mohl-li ukořistit kozu, pluh nebo kolo od šicího stroje, pro něho válka skončila a on svévolně odchází domů…“ Ale při ústupu a obranných bojích při evakuaci německé armády, německé velení se zmiňovalo i pochvalně o bojových akcích Albánců: „Albánci z Kosova se v posledních týdnech velmi úspěšně účastnili bojů, úspěšně se podíleli v obraně. Národní albánské vedení slíbilo, že bude pokračovat v boji i po odchodu německých sil. Poslední obrannou základnu představují albánské hory severovýchodně od Skadru…Během obranných bojů, pod velením německých důstojníků a poddůstojníků, (Albánci) vynikali vytrvalostí, v bojích muže proti muži se vyznamenala četa poddůstojnické školy, sestavená z bývalých válečných zajatců…“

Sama 21. SS divize „Skenderbeg“ měla mít původně přes 20 000 mužů-dobrovolníků, nicméně jich dosáhla maximálně něco přes 10 000 a ihned se začala zmenšovat následkem četných dezercí i značných ztrát v bojích. Její běžný stav nepřesahoval 5-6 000 mužů. V údobí kolem evakuace německých jednotek se s nimi stahovala také, sváděla boje v Bosně, na řece Drině (u města Zvorniku zajišťovala přechod přes řeku), v severovýchodní Bosně v rajonu města Bijeljina bojovala s jednotkami NOVJ. Už velmi zmenšená pro těžké ztráty a dezerce, dostala se na úroveň pluku, přechodně podporována ustupujícími německými námořníky z Balkánu. Spojovala se, už jako pluk, se zbytky 7.SS divize Prinz Eugen, byla přesunována zpět do Bosny, za těžkých ztrát „bránila“ Sarajevo v horské oblasti Romanija. Jako 14. SS pluk Skenderbeg a zbytky 7. SS divize Prinz Eugen se objevuje už po konci války, tj. 10. května 1945, u Zidanog Mosta ve Slovinsku (východně od Lublaně), kde její bludná a velmi krvavá pouť končila. Hlavní část jejich zbytků byla zajata, menšímu počtu mužstva se podařilo prorazit do Rakouska a dál na Západ, kde pokračovalo v proti- jugoslávské činnosti. Je dobré zde zmínit, že 4. května 2005 prištinská radnice odhalila pomník na památku vražedné albánské 21. SS divize Skenderbeg. Šéf mise OSN pro Kosovo Sören Jessen - Petersen o tom věděl. Proč by se pak nepostavil pomník SS manům, kteří vládli v Osvětimi?

Němcům se podařilo včas evakuovat jednotky ze Skoplje (11.listopadu 1944), při odchodu vyhodit 12. listopadu do povětří důlní zařízení velkodolu Trepča v severní části Kosova. Německé velení úspěšně stáhlo z Řecka a jiných částí Balkánu 350 000 mužů a 10 000 vozidel, i přes závažný nedostatek pohonných hmot.

Pokud se jedná o účasti různých německých vojenských útvarů, které byly nasazeny i kolem Kosova, nesmí se opomenout ani účast poněkud „zvláštní“, sabotážní a diverzní divize pro zvláštní účely „Brandenburg“, vlastně jejich některých jednotek, nominálně podléhající „šéfovi“ vojenské rozvědky, Abwehru, admirálu Canarisovi. V rámci jejich výcvikových jednotek v okupovaném Srbsku (Beograd, Pančavo), byli připraveni i albánští „specialisté“ pro diverze, přepady a sabotáže, kteří se například zúčastnily obsazení Velitelství italského vojska v Albánii, v Tiraně, po kapitulaci Itálie 8. září 1943. Průběhem času divize „Brandenburg“ napáchala mnoho zločinů, například v průběhu nasazení svých jednotek do boje proti partyzánům. První velitel jednotky (ještě na úrovni roty) o jejich cílech už v roce 1941 prý řekl: „Šéf (tj. admirál Canaris) chce, abyste se stali bandou loupežníků, připravených, jestliže to bude zapotřebí, ukrást i čerta z pekla!“ (Jiří Brož: „Admirál Canaris“, Agentura VPK, Praha, 1995, str.113). Jinak se diverzantské a sabotážní jednotky budoucí divize „Brandenburg“ proslavily během přepadení Jugoslávie a Řecka v dubnu 1941, před postupující německou armádou. V době vzniku „Veliké Albánie“, v roce 1943, divize Brandenburg měla svůj 4. pluk v těsné blízkosti Kosova, v oblasti Sandžaku, mezi severovýchodní Černou Horou a jihozápadním Srbskem.

Ke konci posledního roku trvání nacisty sponzorované „Veliké Albánie“ (1944) se část jejího vedení pokoušela ukázat, že vlastně nebyla přesvědčeným kolaborantem s fašisticko-nacistickou vrchností, ale že kolaborovalo, aby zabránilo komunisty vedeným slovanským elementům, v čele s Josipem Brozem-Titem, získat vládu nad těmito kraji. Samotná „Velká Albánie“ s Kosovem (jeho východní část si přisvojilo Bulharsko), celou Metochií, jihovýchodní Černou Horou, západní Makedonií, byla původně organizována podle italského fašistického modelu korporativního státu a jak se zdá, odpovídala představám Albánců. Na první pohled mohlo vypadat, že je proto vyloučena nějaká větší spolupráce jejich vznikajících antifašistických (antinacistických) sil s antifašistickými (Titovými) silami. Ale za ideologické „pomoci“ KPJ, Komunistické strany (partija) Jugoslávie, se Komunistická strana Albánie, jako „Národně-osvobozenecká fronta“, brzy úspěšně (doopravdy ?) odpoutala od představ nacionalisticko-monarchistických skupin, od Balli kombëtar (ballisti) a Legalitet (do této royalistické skupiny patřili prý veliká většina důstojníků albánské armády) , které začaly ztrácet podporu Albánců, kteří nemohli nevidět, jak jejich nacističtí „přátelé“ a „ochránci“ nenávratně ztrácejí válku. Při tom ale Albáncům zůstaly i nadále velkoalbánské představy.

Povšechně možno říci, že Albánci ze samotné Albánie méně vášnivě „lnuli“ k Němcům, před tím k Italům, nežli Kosovarové, Albánci z Kosova a Metochie. Kosovarům více imponovali Němci, protože doufali, že jím mohou více prospět k dosažení svých cílů. Přes všechny proněmecké a proitalské projevy, ballisté i Legalitet, v rozhovorech s britskými styčnými důstojníky (např.major Kemp) poukazovali na své přátelské postoje k Británií. Prostě chtěli to mít dobré na obou stranách. Je známo více jednání britských styčných důstojníků, uprostřed války, doslova za zády Němců, s příslušníky albánských monarchistů (Legalitet) i Balli kombëtar, kteří dostávali i něco zbraní od západních spojenců. Tito však dodávali zbraně hlavně komunisty vedeným albánským skupinám, které aktivně bojovaly proti Wehrmachtu. Rozmluv s Brity se účastnili i významní albánští feudálové, begové, z rodiny Kryeziu, včetně charismatického Gani bega a jeho bratrů Hasana a Saida. Brity zajímala skutečnost, že Albánci z Kosova a Metochie nebojují proti Němcům. Riza beg jím odpověděl, že Němci dali Albáncům určitá práva a že jím to znemožňuje, aby proti nim bojovali. Britové jím tehdy prý radili, aby všude organizovali čety (měl je vést jistý Ejup Binjaku), které by působily na Albánce, aby nevstupovali do NOVJ (Národně osvobozenecké vojsko Jugoslávie), kterou ale při tom Britové a jejich válečný vůdce Winston Churchill všestranně pomáhali, kvůli které zradili generála Mihailoviće a jeho Jihoslovanské vojsko v otčině.

Ejup Binjaku byl původně učitelem, pracoval pro italskou civilní zpravodajskou službu OVRA (dobrovolná činnost na potlačování antifašizmu), byl tajemníkem albánské fašistické organizace. Přes toto všechno, přešel na stranu Titovy NOVJ, bojoval proti Němcům na Sremské frontě, západně od Bělehradu (konec podzimu 1944-zima 1945) jako zástupce velitele praporu, po demobilizaci přebíhá do lese k ballistům, aby s nimi 1946 uprchl do Řecka. Jeho příklad je uveden jako jeden ze sta, ne-li tisíců Kosovarů, aby ukázal jaké zvraty se odehrávaly v kritických létech 1944-46.

Samotná komunistická strana v KosMetu byla začátkem války velmi malá a sestávala hlavně ze Srbů a Černohorců. Poněkud početnější byla v oblasti Peći, prý asi 90 členů, z kterých byla většina za války pozatýkána, hodně jich zahynulo v bojích nebo zradou, někteří byli popraveni. Mezi jejími členy byli i Albánci Fadilj Hodža (významný člen KPJ v Titově Jugoslávii) a Emin Duraku, který zahynul v bojích koncem 1942. Oba původně působili v marxistických skupinách v Albánii. V září 1942 vznikla první kosovsko-albánská malá partyzánská jednotka „Zejnel Ajdini“, která měla i několik menších bojových akcí proti Němcům. Tato jednotka vznikla jako památka na albánského studenta, národního hrdinu, Z. Ajdiniho, který zahynul 7. března 1942. U osady Lipljan 14. ledna 1943 zahynul v boji s albánskou fašistickou „létající skupinou“ i Čech Robert Gajdík, ilegální člen strany, který pracoval na Kosovu. Dva význační členové komunistického hnutí odporu proti Italům, Srb Boro Vukmirović a Albánec Ramiz Sadiku byli zrazeni a zajati v Djakovici (Gjakova) a popraveni v dubnu 1943. I Borovi i Ramizovi byl posmrtně udělen titul národních hrdinů a jejich činnost byla uváděna jako příklad albánsko-srbské spolupráce a přátelství.

Jak ukazovaly zprávy italských i německých zpravodajských služeb, -„Dokonce i v Djakovici, baště kosovského komunizmu, byly skutečné příklady spontánní kolaborace občanů, které umožnily pozatýkat nebezpečné komunisty.“ N. Malcolm cituje zoufalou komunistickou zprávu ze srpna 1943: „Hnutí (komunistické) na Kosovu je velmi slabé, je skoro mrtvé. Je zcela odtržené od albánských mas…Mezi albánskými masami se na komunisty dívá, jako že se prodali Srbům.“ Toto nahrávalo protikomunistickému, do jisté míry centristickému hnutí „Národní fronty“ (,Balli kombëtar, ballisti), s ideologií republikánskou a nacionalistickou, podle levicových historiků hlavně podporovanou albánskými feudály (begy, agy), statkáři, některými intelektuály.

Ballisti, kteří měli po „Veliké Albánii“ desetitisíce členů ve zbrani, se přes vzájemné pokusy neuměli dohodnout s komunisty a Titem vedeným Národně-osvobozeneckým hnutím Jugoslávie, protože ballisti chtěli „etnickou“ (čistou) a nezávislou Albánii. Významný pozdější komunistický předák a diktátor Albánie, Enver Hodža, v té době na první místo kladl boj proti fašizmu a ne tak boj za nezávislost, i když z některých jeho projevů z té doby přece jen významně zněly „nacionalistické struny“. A tak válka na Kosovu a Metochii a kolem této oblasti, mezi ballisty a jejich nacionalistickými spojenci na jedné straně a s komunisty vedenou Titovou Národně-osvobozeneckou frontou na straně druhé, propukala plnou silou, jak německá Wehrmacht opouštěla tuto část bývalého Království Jugoslávie.

V samotné Albánii nějaká významnější Albánská komunistická strana v roce 1941 neexistovala, kromě po městech roztroušených komunistických buněk. Teprve koncem roku, po příchodu dvou Titových emisarů, Miladina Popoviće a Dušana Mugoše, se objevily koordinované akce této strany, jejíž pozdější vůdce Enver Hodža ještě v roce 1944 uznával, jak významnou roli tito Titovi emisaři měli, protože albánští komunisté do té doby neměli větší organizační a politické zkušenosti. Otázky albánského Kosova se v komunistické straně Albánie na první pohled nijak významně, veřejně, do 1944 neměly přetřásat, protože tato diskuse se měla týkat jen Komunistické strany Jugoslávie, jak prohlásil Miladin Popović, který byl v čele Krajského výboru KPJ Kosova a Metochie od jeho založení v r. 1937 jako jeho politický tajemník. Nicméně na samém konci roku 1943 (31. prosince) a první dva dny roku 1944 (1. a 2.ledna), představitelé (Jugoslávské) komunistické strany Kosova a Metochie měli konferenci na osvobozeném teritoriu, v samotné Albánii, ve vesnici Bujanu, nedaleko Tropoje, západně od Djakovici, kde v rezoluci po konferenci zazněla slova, která vyvolala nelibost nejvyšších představitelů Ústředního výboru KPJ, prý i Titovu, který údajně kritizoval Miladina Popoviće, že to připustil. Strana chtěla potlačit jakýkoli albánský odpor proti Němcům, který by nevedla sama komunistická strana. Jakákoli diskuse o sebeurčení a secesi, ve válečné době, v bojích proti Němcům, oslabovala podle Tita „jednotu“ Národní fronty. Ze 49 přítomných delegátů na konferenci byli ale 43 Albánci (část z nich ze samotné Albánie) a pouze 6 nealbánci, což vůbec nepředstavovalo v té době „mocenské a početní poměry“ v tamní stranické hierarchii. To, co „pravá ruka Tita“, Černohorec Milovan Djilas, kritizoval o závěrech konference, bylo možno shrnout do jedné kontroverzní věty toho závěru:

….“protože jediná cesta jak docílit svobodu je, když všechny národy, počítaje v to i Albánce, mají možnost rozhodnout se o svém vlastním osudu, s právem na sebeurčení, až po secesi i za cenu secese…“

Otázka případného sjednocení Kosova a Metochie s Albánii, dávána v této době do popředí k diskusi, znamenala by, podle Tita-Broze, poskytování podpory kvislingovským a velkoalbánským snahám (tedy i ballistům), které se, a to právě na německé koncepci „Velké Albánie“, snaží znemožnit posílení antifašistické fronty na Kosovu a Metochii. Ještě nutno dodat, že Jugoslávská komunistická strana na Kosovu koncem 1943 pozměnila název „Metochia“ na „Dukadjinská (Dukagjinská) náhorní plošina“, podle názvu kraje v severní části centrální Albánie, podle osady západně od města Kukës. Jinak tu kdysi vládli Dukadjinové (Dukagjinové), středověký albánský feudální rod. Albánci neradi slyšeli slovo : METOCHIA, protože připomínalo srbskou, pravoslavnou, minulost celé oblasti, jak již bylo opakovaně uvedeno (metoch – klášterní, církevní majetek). A dnes znamená i to, že mnoho od kosovských Albánců zabavené půdy patří pravoslavné církvi, kterou by jí bylo nezbytné vrátit. A co se týká majetku, tady je i prodejný Západ dost zásadový.

V té době se však už začala rýsovat možnost „Balkánské federace“ (Jugoslávie, Bulharsko, Albánie), kterou osobně Tito-Broz zřejmě plánoval a podporoval, na začátku i se souhlasem Stalina, než Stalin později (1948) zjistil příliš velké vůdčí tendence a „ideologické přestupky“ Tita v samotné Jugoslávii a v této plánované federaci.

POVSTÁNÍ BALLISTŮ

Současně s evakuací německého vojska, a vzhledem k existenci desetitisíců ozbrojených kosovských Albánců (zbytky 21. albánské SS divize „Skenderbeg“, Kosovského albánského pluku (redziment), četných jednotek ballistů, různých polovojenských albánských útvarů, milicí, vulnetarů („dobrovolníků), četnictva, apod.), vedení Druhé prizrenské ligy vyhlásilo všeobecnou mobilizaci, k obraně etnických albánských hranic. Jednalo se o čtyři úseky obrany:

(1) Oblast Karadaghu (Skopská Černá hora), vedená právníkem Ševhetem Skupi, který pracoval pro německou bezpečnostní službu,

(2) Oblast horského masivu Šar Planina, vedená plukovníkem Fuadem Dibri, velitelem pluku pro obranu Kosova a Metochie,

(3) Kraj Drenica, vedený profesorem Imer Berišou, který úzce spolupracoval s Němci, a byl významným činitelem při organizaci výboru po osvobození od okupace, který se spojil s britskými představiteli v Tiraně (Drenica je kraj na západ od Prištiny, v povodí řeky Drenica, podle které dostal jméno; je v něm i pohoří Čičavica),

(4) Šalja - podhůří horského masivu Kopaoniku, na východě Kosova, pod vedením Adema Voci a Ahmeta Seljance (oba byli spolupracovníci bezpečnostní policie).

Není bez zajímavosti, že všechny tyto skupiny byly vytvořeny na pokyn Džafera Devy a jejich úkolem bylo bojovat proti Titovým jednotkám NOVJ a POJ, a vydržet až do března 1945, kdy prý dostanou pomoc letadly z Německa !!! Na druhém setkání britských důstojníků s albánskými předáky u Djakovici, ve vesnici Rugova, v únoru (lednu ?) 1944 Britové jím slibovali podstatnou pomoc, a že dojde k spojeneckému vylodění v Albánii Je neuvěřitelné, co všechno naslibovala ustupující Wehrmacht (a i britští styční důstojníci) a čemu všemu část Albánců věřila. Jejich předáci, kteří jistě věděli jak skutečná vojenská situace vypadá, tomu přece nemohli věřit. Sám Džafer Deva se opakovaně pokoušel navázat spojení s Brity v Itálii a Řecku, posílal za nimi své emisary. (P.Dželatović-Ivanov : 21.SS-Divize Skenderbeg, Nova Knjiga, Beograd, 1987).

Džafer Deva byl do války obchodník, měl pilu v (Kosovské) Mitrovici. Vzdělával se na Americkém ústavu (college) v Cařihradě, ve Vídni absolvoval Exportní akademii. Stal se agentem německé zpravodajské služby, za války pracoval pro německou vojenskou zpravodajskou službu Abwehr. Byl starostou Mitrovici, náčelníkem okresu, předsedou Druhé prizrenské ligy, pak i ministr vnitra vlády Velké Albánie v Tiraně. Jeho nastávající manželka, Němka, také pracovala pro zpravodajskou službu. Kosovo a Metochii opustili spolu s německou armádou, během její evakuace. Ze zahraničí dával instrukce účastníkům vzpoury ballistů, sliboval intervenci některých západních armád (britské ?) proti vzniku vlády komunisty vedeného Národně osvobozeneckého hnutí v oblasti Kosova a Metochie.

KosMet byl osvobozen od nacistických vojsk jednotkami NOVJ a POJ, vedenými maršálem Titem, v listopadu 1944, když jednotky Wehrmachtu a řady jejich přisluhovačů opustily (byly vypuzeny) tuto oblast. Jako datum osvobození se pokládá den 23. listopadu. Ale toto vůbec neznamenalo konec bojů a velikých krveprolití. S novou vládou nesouhlasili všichni ti, kterým „Veliká Albánie“ přirostla k srdci, kteří napáchali mnoho nepravostí až zvěrstev proti albánskému i nealbánskému obyvatelstvu na KosMetu, kteří souhlasili s cíli Itálie i Německa během války, kteří si přáli etnicky čisté Kosovo i Metochii za cenu vyhnání odtamtud ostatních, nealbánských etnik, kteří si za tím cílem okrvavili své ruce a oloupili své slovanské sousedy. A tak se v této oblasti se sešlo téměř 40 000 obrojených nespokojenců, kteří podle plánu vedení Druhé prizrenské ligy chtěli zajistit to, co bylo plánované pro výše uvedené čtyři skupiny odporu. A hlavně zajistit etnicky čisté Kosovo a Metochii. A tak se všechny fašistické, separatistické a různé „kvislingovské“ organizace z doby války spojily ke konci roku 1944 pod názvem Národně demokratické výbory Škipetarů (NDŠ). V srbštině název pro Albánce „Šiptari“ může mít někdy i poněkud pejorativní význam, i když se původně Albánie za Envera Hodži nazývala „Republika Popullare e Shqipërisë“, a i staré překlady knih Karla Maye uvádějí jako český název pro Albánce : Škipetaři. Velmi aktivní výbory NDŠ vznikaly v Drenici, Orahovci, Peći, Prizrenu…A všechny připravovaly povstání proti nové moci na Kosově a Metochii, proti komunisty vedené Titově vládě. Aby jejich akce byla úspěšnější, neváhali členové ilegálních výborů NDŠ vstupovat do nových orgánů „lidové vlády“, které vznikaly po příchodu Národně osvobozeneckého vojska Jugoslávie, NOVJ. Byli přijímáni bez většího „kádrování“, začali zaujímat i významná místa v nově vzniklé lidové správě, dokonce i v NOVJ. A při tom čekali na vhodnou chvíli, aby vojensky zajistili přechod vlády na sebe, k splnění svých plánů. Etnicky čisté Kosovo a Metochie byly jejich cílem, s výhledem připojení se k Albánii.

Všude bylo plno ozbrojenců a nová vláda, nová „lidová moc“ vedená maršálem Titem, včas nepochopila (není právě jasné, jak to bylo možné), že se chystá její svržení, likvidace mnoha těch, kteří ji představovali. Vznik vzpoury ballistů (byli nejlépe organizovaní, bylo jich nejvíce, ve všech společenských vrstvách) příznivě ovlivnila i příliš benevolentní amnestie 21. listopadu 1944, ihned po převzetí moci na KosMetu jednotkami NOVJ i POJ (Partyzánské oddíly Jugoslávie). Znamenala pro mnohé kolaboranty, kvislingovské předáky, násilníky doslova jejich legalizaci a účast na veřejném životě, vstup do nových vojenských i vládních struktur moci. Příkladem trapných chyb a závažných omylů nové „lidové moci“, vedené členy KPJ, byl raketový vzestup do nové moci, a jak tuto zneužil, bohatého sedláka Šabana Poluži, z vesnice Poluža, ve vždy neklidném kraji Drenica, který byl synem kačaka (zbojníka, lupiče), který spoluloupil a spolubojoval s legendárním kačackým velitelem Azemem Bejtou, o kterém bylo již dříve podrobněji zmiňováno.

Šaban Poluža bojoval na straně okupantů proti partyzánům (POJ), aktivně působil ve vražedném Redziment Kosova, pod velením Bajazita Boljetiniho. Při „čistících akcích“ pluku bylo v Peći v prosinci 1943 zabito 68 členů Národně osvobozeneckého hnutí (NOP), v Tiraně prý mnohem víc. Jeho renomé mezi lidem bylo takové, že po amnestii snadno obelstil nové orgány lidové moci a na konec se stal dokonce velitelem brigády NOVJ, pro kterou dokonce mobilizoval kosovské Albánce pro údajné boje proti Wehrmachtu na Sremské frontě západně, od Bělehradu…Šabanova (!) 7.Kosovsko-metochijská brigáda (7 000 mužů) se dala na pochod. Její jádro (5 000 mužů), se samotným Šabanem, se zastavilo u města Podujevo (na východ od Mitrovici), kde vyzval bojovníky ke vzpouře, aby se vrátili do Drenici a tam svrhli novou vládu. Je zajímavé, jak N.Malcolm ve své knize o Kosovu (1998) tuto situaci velmi nepravděpodobně líčí, několika řádky (str.312). Šaban prý musel do Drenici proto, že se tam chystali Mihailovićovi četnici napadnout Albánce. Ale proč Šabanovi lidé zahájili první boje s jednotkami NOVJ na hoře Čičevica, nedaleko hradu Vučitrn? Šabana v Drenici čekalo dalších 1 500 mužů, které „zmobilizoval“ poručík Mehmed Gradica, bývalý žandarm (četník) v Království Jugoslávii. Ze západu, od Orachovce, přišel Uk Sadik a Ćazim Barjaktar se svými muži, takže v Drenici bylo už 10 000 vzbouřených, ozbrojených Albánců, převážně patřícím k balistům. Z východu spěchal na pomoc ze Šalji Adem Voce, s asi 2 000 vzbouřenci, s kterými napadl na cestě prapor NOVJ, kterému přišly na pomoc zbývající části brigády NOVJ a po těžkých bojích celou Ademovu tlupu zničily, za nemalých ztrát i pro NOVJ.

Vzhledem k rozsahu vzpoury byla na Kosovu a Metochii zavedena vojenská správa. Na likvidaci vzpoury se účastnilo 15 brigád (téměř 40 000 mužů). Vzbouřenci utrpěli porážku , než bylo vedení vzbouřenců obklíčeno 21.února 1945 ve městě Trstenik, v Drenici. V boji zahynul Šaban, zahynul i těžce zraněný Gradica, unikli (přechodně) Uk Sadik a několik dalších vůdců ballistů. Uk Sadik byl chycen v únoru 1947 a zastřelen. Roztroušené tlupy ballistů přepadaly až do 10. října 1951, kdy byla zničena tlupa Hasana Ribnika, za okupace člena policie. Asi poslední významný vzbouřenec, který se stáhl do ilegality, aby později pokračoval v boji, byl Rádža Mula (mula – učený člověk, teolog; soudce ve větším městě) Idriz, který padl až v létě 1952. Byl to on, náboženský činitel a schopný velitel, který organizoval 23. prosince 1944 útok na město Gnjilane (albánsky Gjilan), které málem padlo do rukou vzbouřenců, než zbytku obránců, četě ochrany štábu OZNA (obávaná tajná státní policie, Oddělení ochrany /zaštita/ lidu) přišla na pomoc 5. Kosovsko-Metochijská brigáda a ballisty rozprášila. Na obou stranách bylo hodně mrtvých. Ballisti z této oblasti vpadali i dál na východ, ve směru na město Preševo, kde jím padlo za oběť více příslušníků jednotek NOVJ, které se nemohly dostat tímto směrem na Kosovo. Jako doklad urputnosti bojů, byly jejich ztráty kolem 500 bojovníků.

Zde stojí za zmínku skutečnost, že mezi vzbouřenci Šabana Poluži byl aktivní i jeho jmenovec Šaban Jašari z Dolního Prekazu v Drenici. O 53 let později, na jaře 1998, z opevněných bunkrů klanu Jašariovců stříleli na jugoslávskou armádu a policii kromě starého Šabana a jeho vnuků i Šabanův syn Adem, jeden z velitelů teroristické organizace UCK (albánské Osvobozenecké vojsko Kosova), která v létech 1997-98 zabíjela, většinou ze zálohy, srbské policisty, úředníky a pro-jihoslovanské Albánce (tyto obzvláště surově). Při útoku (jaro 1998) na opevněné bunkry klanu Jašari jich většina, včetně Adema, zahynula. Západní media tehdy razila termín „pole, kde se zabíjí“ („killing fields“), aniž by uváděla, že to byli Adem a jeho tlupa, kteří tam zabíjení, střelbu vůbec začali a že zabili nejednoho vojáka a policistu. V roce 2005 tam albánská vláda z Prištiny postavila Ademovi Jašari pomník, jako hrdinovi. Odhalení pomníku se účastnil i šéf mise OSN pro Kosovo Sören Jessen-Petersen

Kosovské město Uroševac (albánský Ferizaj) polovinou prosince 1944, dva týdny po osvobození, přepadlo asi 3 000 vzbouřenců, ke kterým se zrádně přidal i Hamdija Jašarević, novopečený velitel města. Za Království Jugoslávie byl žandarmem, za okupace velitelem policejní stanice ve městě, kdy vyšel vstříc některým bojovníkům Národně osvobozeneckého hnutí a pro tuto „laskavost“ ho „lidová moc“ postavila do celkem významného postavení velitele města. V bojích padlo 56 bojovníků 3. Kosovsko-Metochijské brigády NOVJ a kolem 100 jich bylo zraněných. Ztráty ballistů byly nesrovnatelně větší.

Po téměř třech měsících tvrdých bojů po celém Kosovu a Metochii, plných nečekaných zvratů a zrady, byly hlavní síly vzbouřenců 21.února 1945 zničeny a hlavní štáb pro boj s vzbouřenci na KosMetu je vyzval, aby se vzdali a vrátili se domů a vyhlásil druhou amnestii. Lhůta pro odevzdání zbraní a kapitulaci byl stanoven na 10.března, výsledky byly dobré, hodně vzbouřenců se vzdalo, mnozí ale „se zlými úmysly“. Brzy potom byl 13. března zastřelen ve své pracovně významný politický pracovník a tajemník Oblastního výboru komunistické strany Miladin Popović. Vrahem byl Albánec, učitel z Djakovici, Haki Taha, kterého brzy po vraždě vystopovali a zastřelili. Miladin Popović byl tvrdým zastáncem etnické tolerance, prosazoval heslo bratrství a jednoty. O obtížnosti situace na KosMetu prohlásil:

„Kosovo a Metochie jsou bez okupantů, ale my nevládneme celým terénem. Velikou překážku představují dovčerejší sluhové fašistického okupanta, kteří teď za změněných okolností používají nové způsoby boje proti národně-osvobozeneckému hnutí…Proto je v této chvíli hlavním úkolem očistit Kosovo a Metochii od band, jejichž existence představuje největší překážku pro posílení nové lidové vlády…“

Příliš mnoho bývalých kolaborantů s fašistickými okupanty se vetřelo do státní správy, do KPJ, do armády. Vznikla celá řada ilegálních organizací. Plánovaly se a uskutečnily vraždy řady aktivních politiků „lidové správy“. Bdělá OZNA (s rolí NKVD) pozatýkala mnohé z nich, některým se podařilo na podzim 1946 uniknout do Řecka, jiní, neméně významní, byli zlikvidováni (např.známý Imer Beriša, Džon Skreči, aj.). Byl ale zastřelen i nejeden důstojník OZNY. Před tím se odehrál „kongres ballistů“ 26. července 1946 na pohoří Lipovica. Lipovického „kongresu“ se účastnilo na 200 ballistů a 150 delegátů ze všech části Kosova a Metochie. Byly naplánovány různé akce, byla naznačena možnost brzkého vítězství, spolu s podporou západních spojenců (!). Byly zformovány 4 divize (!), určeni velitelé a štáby…V zápětí se odehrálo několik politických vražd stranických pracovníků, činitelů místní správy. Lidský život měl stále malou cenu, vládl neklid. OZNA postupně pozatýkala mnoho skrytých a aktivních členů Národně demokratických výborů Škipetarů (NDŠ) v Djakovici, Orahovci, Peći, atd., kteří veřejně pracovali i ve velmi významných stranických funkcích. Zase se sháněly zbraně, výbušniny, podněcovala se vzpoura na všech úrovních, probíhaly atentáty a vraždy.Všechno uvedené znamenalo do jisté míry postupnou přípravu tragických událostí na Kosovu a Metochii v létech 1998-99, kdy Západ zradil svého osvědčeného spojence ze dvou válek, Srby.

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Obvodní radou Klubu českého pohraničí jako svou 163. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha, únor 2006.

Webová stránka: Křesťanskosociální listy wz.cz, Balkánská tématika, e-mail:Vydavatel@ seznam. cz