Konec M. A. D. – začátek šílenství

Jedno šílenství nahrazuje druhé

Eric Zuesse

 

John Helmer, který vysvětluje vojensko-strategické záležitosti lépe a znaleji, než kdokoliv jiný, 30. května napsal: „Červená čára překročena, v hledáčku, s prstem na spoušti“ (“The Red Line Crossed, In the Cross-Hairs, At Trigger Point”) a uvedl to:

 

    Nejdříve přišlo oznámení o červené čáře. V pátek (27. května) v Aténách byl pronesen výrok o hledáčku. V říjnu, měsíc před americkými prezidentskými volbami, bude prst na spoušti.

 

    USA a NATO se chystají na válku s Ruskem a urychlují nevyhnutelné, a to, že Rusko udeří v sebeobraně. Právě před tím první a druhý výrok prezidenta Vladimira Putina varoval. Žádný varovný výrok pak již nebude.

 

Zpravodajská média na Západě zachází s každou takovou zprávou – že Rusko by mohlo být zatlačeno do situace, ve které by byl (a možná dokonce bude) bleskový jaderný útok proti Západu racionální reakcí Ruska na operace Západu s cílem obklíčit Rusko nepřátelskými silami na jeho hranicích – tak, jako by na tomto názoru bylo něco praštěného: zachází s nimi tak, jako by Západu nevládli lidé, kteří jsou zlo, jako by rozpoznání tohoto zla ve vládci na Západě mělo být zakázáno (obzvláště je-li tímto vládcem americký prezident, místo, například, tureckého prezidenta, u kterého je povoleno připisovat mu zlo). V rámci této příležitosti by však měla věnovat velkou pozornost situaci, kterou popisuje Helmer, a měla by o této záležitosti informovat, dokud je ještě dost času vyhnout se nepředstavitelné katastrofě, ke které by celkem pravděpodobně (jak Helmer podrobně vysvětluje) mohlo letos dojít.

 

Západ tvrdě popírá realitu. Zatímco kubánská raketová krize v r. 1962, mezi JFK a Chruščovem, byla doprovázena patřičným strachem veřejnosti na obou stranách, ještě nebezpečnější dnešní situace, mezi Putinem a Obamou, vyvolává strach jen u Rusů, ale vůbec ne u Američanů a dalších zápaďáků.

 

Vzájemně zaručené zničení, či M. A. D. (anglicky Mutually Assured Destruction, ale akronym M.A.D. tvoří také anlické slovo mad - šílený, vzteklý, posedlý. Jde o náhodu, ale v podstatě by se dal titulek přeložit "Konec šílenství, začátek šílenství", neboli Jedno šílenství nahrazuje druhé, poznámka editora), je jedinou skutečností v jadernými zbraněmi vyzbrojeném multipolárním světě, a je stejně tak důležité, jako psychologie davu, víra, že jaderná válka nemůže mít vítěze – že jakákoliv jaderná válka (obzvláště konflikt mezi dvěma jadernými velmocemi) zničí planetu, kterou všichni sdílíme. Tento pocit společného osudu obou stran je pro M. A. D. klíčový, stejně jako byl úhelným kamenem poválečné éry, nejdelšího období bez globální války, od objevení se globální války v r. 1914.

 

Tato éra nyní, tragicky, skončila.

 

M. A. D. na Západě skončilo, stejně jako psychologie davu, ale nikoliv na Východě – nikoliv v Rusku, a nikoliv v dalších svobodných zemích světa, jinak známých jako nezávislé země (země, které nejsou pod kontrolou americké aristokracie a žádné aristokracie napojené na ni) zvané také „BRICS“ (které nyní ztratily „B“, když v Brazílii proběhl puč, díky kterému se nyní Brazílie stane satelitem USA, a bude následně [pokud se jaderné válce zabrání] „zachráněna“ úvěry MMF, které budou ždímat brazilskou veřejnost a zajistí ji nižší životní úroveň a ještě větší zadlužení, za což bude moct vděčit zahraničním věřitelům).

 

M. A. D. vedlo k rovnováze mezi NATO řízeným USA a protiváhou, Varšavskou smlouvou, řízenou SSSR. Proto se předpokládalo, že myšlenka jaderného „dobývání“, ve vojenském smyslu, je prostě nepraktická, nejen pro veřejnost na obou stranách, ale stejně tak pro aristokracii obou stran. Západ proti Východu, spojenci USA proti spojencům SSSR.

 

Konečným výsledkem tajné strategie amerického prezidenta George Herberta Walkera Bushe, v letech 1990-1991, bylo ukončení M. A. D., kdy jeho režim lhal, aby oblbnul Gorbačova a přiměl ho skoncovat se SSSR a Varšavskou smlouvou, zatímco Gorbačov (a pak jeho nástupce Jelcin) umožní pokračování existence a dokonce rozšiřování NATO, takže na Západě nyní chybí téměř hysterie kvůli strachu ze vzájemného jaderného zničení, která mezi Západem a Východem existovala během studené války, a byla nyní nahrazena nonšalantním Západem a stále více vyděšeným Východem, neboť Západ se připravuje na to, o čem americká aristokracie stále více věří, že bude bezprecedentní situací, ze které může americká aristokracie a její loutkové aristokracie (v Evropě, Japonsku a Austrálii) vzejít jako vítěz jaderné války.

 

Takže na Západě žádná hysterie, která existovala kdysi, kdy si všichni budovali domácí bunkry, není, a Západ nyní utahuje svoji jadernou smyčku kolem kolektivního ruského krku. Místo toho byl předešlý strach, a někdy dokonce hysterie, nahrazen situací, kdy jen někteří jedinci (a nikdo neví kolik) z aristokracie Západu si koupili důmyslné opevněné podzemní luxusní bunkry, v rámci příprav na svoji stále pravděpodobnější budoucnost v předpokládaném světě po jaderném holokoustu; přičemž masy na Západě se vůbec nijak nenaštvaly kvůli tomu, že budou ponechány napospas, bez bunkrů; a nejsou naštvané proto, že věří, že je jejich země „chráněna“ protiraketovou obranou, či systémem BMD nebo ABM, proti jakémukoliv „nepříteli“ (nejen proti Rusku); již se žádného nepřítele bát nemusí.

 

„Hvězdné války“ Reaganovy éry a jejich sen o protiraketové obraně pro americkou aristokracii začínají být v Obamově éře konečně realizovány prostřednictvím „pobřežního protiraketového obranného systému Aegis“, coby domnělé cesty ke konečnému globálnímu vítězství americké aristokracie, který je rozmísťován ve východní Evropě a dalších oblastech hraničících s Ruskem nebo v jeho blízkosti. Americká a ostatní západní veřejnost o tom lehkovážně nic neví, protože „zpravodajská“ média aristokracie jim řekla, že „je to jen obranné opatření proti možné další ruské agresi“ (a ne snaha o globální conquistu americké aristokracie, kterou to ve skutečnosti je).

 

To je jeden z důvodů, proč, z pohledu amerických vládců, je tak životně důležité, aby informace o těchto luxusních bunkrech kolovaly pouze v publikacích pro elitu, jako Forbes. Pokud by si veřejnost začala být vědoma, že miliardáři činí vlastní přípravy na život v zemi po možné jaderné válce, pak by mohly přijít nepohodlné otázky, jako proč federální vláda nepomáhá veřejnosti a nečiní totéž (nebo aby lidé mohli žít aspoň v nějakém bunkru, jako tomu bylo za „starých dobrých časů“).

 

Je to rovněž výsledkem „libertariánské“ či „neoliberální“ ideologie, ideologie „individualismu“, kterou aristokracie systematicky vtloukala do hlavy generacím lidí na Západě a která haní závazky vlády vůči lidem a místo toho staví do popředí ideál víry v „každý sám za sebe“, „nejsme v tom společně“, neboť „masy líných flákačů a hloupých lidí by měly dostat jen to, co si zaslouží“. Pokud si miliardář může dovolit žít „bezpečně“ hluboko pod zemí, pak mu podle této ideologie – hlásající, že rovnost práv je špatně a že místo ní si jedinec nezaslouží více práv, než kolik má majetku, bohatství a peněz, věcí k obchodování s ostatními jedinci, kteří vlastní bohatství – náleží „více moci“. V USA tento transakční základ práv jednotlivců byl základní ideologií u řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako u rozhodnutí Citizens United z r. 2010, že právo jedince na „svobodu projevu“ by mělo proporcionálně odpovídat tomu, kolik peněz utrácí na její nákup a přesvědčení ostatních, aby hlasovali tak, jak po nich požadují, nebo aby jim koupili to, co chtějí.

 

Tento transakční koncept práv jednotlivce je ochranou pro peníze, nikoliv pro lidi. Je to pro aristokracii (a v jejích službách), ne pro demokracii. Tento Nejvyšší soud podpořil aristokracii, nikoliv demokracii. A protože po druhé světové válce se to stále více stávalo novým étosem, a nejen ve Spojených státech, ale ve všech zemích, které přebraly americký ideál, není západní veřejnost vůbec naštvaná, že bude nechána na holičkách v případě, že nový vojensko-bezpečnostní systém, který nahrazuje systém sdílené bezpečnosti M. A. D., bude znamenat konkurenční a nesdílenou bezpečnost „jaderné převahy“ a skončí tak, že veřejnost skončí v jaderné zimě v nepřátelském táboře.

 

Nakonec ve zcela konkurujícím si světě vítěz bere, poražený dává; a „kořist náleží vítězi“. Tak tomu nutně nemusí být v ekonomii, ale zcela jistě je tomu tak ve vojenství; dokonce to i určuje vojenské vyhlídky – o kterých zde koneckonců mluvíme.

 

A pokud musí lidé za svá práva platit, pak „nepřítelem“ není aristokracie – zcela určitě ne vlastní – ale lidé, kteří nemají peníze, aby si svá práva koupili. Někteří lidé tomu říkají politický systém „svobody“ či „libertariánství“, nebo „liberalismus“ či „neoliberalismus“; ale ať se tomu říká jakkoliv, určitě to není demokracie a určitě to není o rovnosti práv, a určitě to není o rovnosti příležitostí. Jedním slovem je to fašismus. Je to rozšířením vojenského pohledu na všechno.

 

Ale dalším přesným výrazem pro to je „šílenství“. Nicméně je to šílenství, které bylo západní aristokracií veřejnosti udáno, což je důvodem, proč víra v M. A. D. nyní na Západě zmizela. Populární vírou nyní je: žer nebo budeš sežrán. A sežráni nemají být aristokraté, kteří tento jed prodávají; ale „nepřítel“. (Mezitím Amerika a NATO mohou povolat hrdlořezy jako tito „přátelé“ a dokonce „členové NATO“, a přesto se nadále označovat za stoupence „demokracie“, což je výraz, který nyní na Západě ztratil význam.) To je důvod, proč veřejnost na Západě nezajímá strach, který pociťují Rusové kvůli rozmístění amerických systémů protiraketové obrany.

 

V tom nejzákladnějším smyslu je koncept, že jsme v tom všichni společně, na Západě minulostí. Pokud neexistuje jak na Západě, tak na Východě (konkrétně v Rusku, kde existuje), pak je jaderná válka extrémně pravděpodobná, a skutečnou otázkou je: Kdy k ní s největší pravděpodobností dojde?

 

The End of M.A.D. — The Beginning of Madness vyšel 1. června 2016 na thesaker.is. Překlad   Zvědavec.