Křesťanský sociál květen, červen 2006                                                                  ročník XV.

 

Z myšlenek prezidenta dr. E. Beneše

 

„V tom smyslu prožívá měšťanská evropská společnost poválečná svůj nový existenční boj obrovských rozměrů právě dnes. Je to boj o zachování jednak demokracie politické proti totalitním diktaturám pravým, je to však také boj o řešení sociálních problémů v duchu a se zachováním demokracie i vzhledem k diktatuře komunistické. Po mém soudu je to boj o přerod staré, ryze politické demokracie měšťanské v nové formy a stadia vyšší a zároveň hlubší a dokonalejší demokracie politické, sociální a hospodářské, již bych nazval demokracii humanitní.“ (Dr. E. Beneš, Demokracie dnes a zítra, str. 24)

„…liberální buržoazní demokracie po roce 1918 až 1919 politicky svých problémů nezvládly..“. (C.d., str. 216)

„Opakuji jen ještě jednou, že jsem demokratem, poněvadž pokládám ideový, politický a sociální systém demokracie jako ucelený názor na život a na svět mravně a filozoficky za dosud nejlepší. ˇČlověk, lidský tvor, je mu hodnotou a mírou života a světa. Také proto pravé, vyspělé demokracii politické, sociální a hospodářské říkám demokracie humanitní.“ (C.d., str. 303)

 

Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.,: Edvard Beneš v evropské politice let 1938 – 1948 (výňatky)

„V Benešově politice za války lze sledovat, přes početné manévry taktické povahy, jednoznačnou linii: v žádné vývojové fáze války nepřipustit, aby se v jakkoli složitých a dramaticky se proměňujících situacích  dostal náš vnitřní i zahraniční odboj do konfliktu se Sovětským svazem. Neustále se orientovat na válečnou spolupráci spojenců, pokračující a prohlubující se i po vítězné válce ku prospěchu mírové Evropy i světa. …

V podmínkách zřetelné mocenské převahy našich komunistů ´uhrál Národní frontu´, jako svazek různorodých sil, obecně se hlásících k národnímu, demokratickému, sociálně pokrokovému pojetí socialismu

Zahraniční politika, byť hlavně akcentovala spojenecké svazky se SSSR, vyplývající z československo-sovětské smlouvy z prosince 1943, měla směřovat ke spolupráci, mírové koexistenci velmocí i malých států s rozdílným společenským zřízením. V tomto ohledu mělo Československo spolupracovat ve všech oblastech s Východem i se Západem, vědomo si toho – řečeno s Janem Masarykem – že nestojí geopoliticky mezi Západem a Východem, nýbrž mezi SSSR a poraženým a politicky dosud nevyhraněným, dříve nepřátelským a vůči Čechům a Slovákům genocidnim Německem. …

Československá exilová i „košická“ vláda byla mezi všemi ostatními exilovými vládami jediná, pokud v průběhu celé války sledovala kurz na trvalou poválečnou spolupráci Západu a Východu, jakožto jedině žádoucí alternativu progresivního vývoje Evropy i světa..

Zdá se nesporným, že též Benešova iniciativa přispěla k tomu, aby v závěrečné fázi války byla přece nereprezentativní „lublinská“ vláda dosazená Stalinem doplněna několika lidmi Mikolajzcyka. …    Již příprava, tím více realizace Benešovy cesty do Moskvy na sklonku roku 1943 byla doprovázena pochybnostmi, ba vážnými varováními představitelů obou západních členů velké antinacistické trojky Anglie a USA. Dost silné, možná převažující zastoupení v rozhodujících kruzích těchto velmocí měly názory o předčasnosti, a tím i nevhodnosti Benešovy moskevské mise, ústící ve spojeneckou smlouvu – Následující vývoj dal za pravdu Benešovi a nikoli jeho kritikům! Velká Británie, a po jistém váhání i USA, zejména po teheránské schůzce velké trojky na sklonku roku 1943, Benešovu politiku akceptovaly. Také, a zejména tím, že začaly naléhat na polské a jihoslovanské exilové politiky, aby se snažili nalézt se SSSR modus vivendi po Benešově vzoru, dokonce i za cenu rozkolu v exilových politických špičkách. …

Neblahý vývoj k pohlcení střední a jihovýchodní Evropy stalinským SSSR i následující meziblokový konflikt, hrozící až zkázonosnou atomovou válkou, prokázal – žel – nereálnost Benešova přesvědčení, že je možná trvalá, všestranná spolupráce mezi státy antinacistické koalice, že si Československo, i při zahraničně politické orientaci na SSSR, může uchovat relativně demokratický vnitřní režim! …

Benešovo přesvědčení o možnosti a naléhavé potřebě mírového spolužití a spolupráce velmocí i malých zemí antinacistické koalice, rozšiřované a prohlubované i o spolupráci s denacifikovaným, demilitarizovaným, demokratizovaným, dekartelizovaným Německem (viz Postupimské dohody)) se opíralo o dost významné reálné faktory jak v západním (váha antinacistických demokratických i socialistických sil), tak i v sovětském vnitřním i zahraničním vývoji .  Ty ovšem, žel, nepřevážily!  

Připomínám Benešovy soudy na závěr jeho „Pamětí“ z r. 1948 (Orbis-Praha, s. 430) a plně s nimi souhlasím: „A půjde tento vývoj dále až ke konečnému násilnému vyvrcholení, anebo jej obě strany (podtrhl E.B.), přestavše se holedbat svou revoluční silou nebo atomovými pumami, jakož i zdůrazňováním skutečných nebo jen předpokládaných  slabostí svého odpůrce, samy. Navrátivše se k politice tak státnicky prováděné za těžké doby války, zastaví a obrátí jej ve směr pro obě strany nutný a příznivý? Ne-li, pak běda, běda bez rozdílu všem nám!

Neboť od zodpovězení této fundamentální otázky  závisí dnes opět mír a veškeren osud celého světa a jeho rozumný nebo násilný a nešťastný další vývoj“. (Podtrhl E.B.)…

Edvard Beneš, vzdor omylům, nepřesnostem v hodnocení poměru sil, úmyslů a činů hlavních dějinných skupinových i individuálních politických aktérů prosazoval vždy všemi silami státníka malé středoevropské země ony vývojové alternativy, jejichž vítězství by znamenalo mírový, demokratický vývoj Evropy a světa. A zabránilo by onomu, žel, autentickému, tedy válečně konfrontačnímu „studenoválečnému“ vývoji.

Spatřujme tudíž aktuální Benešův odkaz dnešku v tom, že lepší budoucnost českého i slovenského národa (v jeho terminologii „československého“), evropského i celosvětového společenství spojoval s formováním všestranné spolupráce rovnoprávných národů  a států. Ideálem vnitřního uspořádání mu pak byla demokracie socializující. (Zvýraznila redakce)

Jak blízké proslulé tezi polsko-německo-židovské socialistky Rózy Luxemburgové o tom, že socialismus je natolik socialistický, nakolik je demokratický a demokracie je natolik demokracií, nakolik je socialistická! (Zvýraznila red.)

Byl to pouhý sen, nepřípustná iluze, či reálná naděje i perspektiva lidstva? To přesně a přísně posoudí až další historie začínajícího 21. století. Nicméně o smysluplnosti a permanentní akční podnětnosti i aktuálnosti Benešovy humanistické vize nemůže být pochyb.“

(Z publikace Edvard Beneš a Československo, Sborník statí a studií, Futura, Praha, 2005)

 

Česká národní politika

 

Uskutečňuj pravdivé

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

 

Jedno z nepříjemných a každého osobně se týkajících „změtení lidstva“ leží v tom, že zákonodárci vymýšlejí „práva nepravá“ a podle nich pak soudí. Toto poznání není nové. Znalec Bible v hořejší větě pozná proroka  Izaiáše, kapitolu 10, verš první: „Běda těm, kteříž ustanovují práva nepravá, a spisovatelům, kteříš těžkosti spisují“.

Snad každý člověk, či alespoň v mládí, se snaží chovat spravedlivě a intenzivně dělat dobré. Velmi často ale za svoji činnost dostane „přes čumák“, nedopadne-li daleko hůře. Připomeňme si ty, kteří pro pravdu trpěli nejvíce od těch, co měli moc soudit, a jistě nemůžeme vynechat jména pravdivých Čechů: Mistr Jan Hus, Karel Havlíček Borovský a Miroslav Dolejší!

Také ti, co nepravdy spisují, podobně dopadnou jako křiví soudci. Lež nejen otravuje, ale doslova ubíjí duši, a kolik jsme  na naše trpitele slyšeli pomluv …

U Karla Havlíčka se mu děsné křivdy dostalo ihned v kněžském semináři. Masaryk se o něm v roce 1896 vyjádřil, že o žádném z našich velkých buditelů neměla tehdejší generace názory tak neúplné a křivé jako o Havlíčkovi.

Dnes o znalostech o Havlíčkovi nejsme či dokonce nechceme být dále!

Havlíčkovo skvělé nadání zapůsobilo už v ranném mládí i na faráře Jana Brůžka, který se mu pak výjimečně věnoval. I když Karel později studoval, měl štěstí, že se dostal do výborného Německobrodského gymnázia, které spravovali premonstráti  ze slavného želivského kláštera. Když odcházel do Prahy roku 1838, aby pokračoval na „filosofii“ která byla přípravkou na univerzitu, měl už solidní základ ve znalostech i víře. I spolustudenti Havlíčka, jako Vilém Gábler i Václav Zelený se shodují, že pod drsnou skořápkou  „ žil již tehda  duch neobyčejně vyvinutý“.

Autoři pozorovali, že Havlíček byl z počátku v Praze zcela ponořen do studia , ale mimo národovecký proud. Chtěl být upřímně knězem, a zřejmě se mu tehdy mnohdy plané národovecké básničkaření nezamlouvalo.

Václav Zelený (mimochodem vzácný předek známého čecho-amerického ekonoma Prof. Milana Zeleného) vzpomíná, jak mu Havlíček kázal, co vše  „řádný kněz v prospěch lidu může konati“.

Ctít Boha, to chtěl!

Proto je dnes trapné, když skalní katolík o něm mluví s pohrdáním.

Havlíček neustrnul v předepsaném studiu, ale čítal navíc českou Bibli, když vše okolo bylo tolik německé a rakušácké (a četl ji, dle Mokrého, až do smrti). Havlíček byl čím dále tím více seminářem znepokojen. Bohužel, seminární výchova  „se brala směrem zpátečnického absolutismu, licoměrného pobožnůstkářství a slídičství“, jak připomíná novinář exulant  A. Mokrý ve svém díle.

Jediní dva profesoři českého původu P. Jan Smutek a P. Jan Mařan dávali Havlíčkovi naději, ale jaké zklamání! Když je na přání kolegů oslovil k jejich výročí blahopřáním, které zcela bezelstně zakončil strofou:

Popřálo, vážení, Vám nebe, vůdcové

Vůdců slovanských! Šlechtiti Slávii:

Ne díky! Vám jenom zdar může zásluhu odplatiti královskou!

V zápětí dostal za vyučenou! Takové přáníčko bylo totiž za Rakouska skoro velezradou!  Zvláště P. Mařan se Karlovi odvděčil tím, že ho nechal ze svých předmětů  hebrejštiny a Starého zákona propadnout.

Než se Karel dostal k tomu vysvětlit otci, jaké poměry v semináři panují, a že nechce dále v studiu pokračovat, dostal odsouzení, že vedle toho, že propadl,  „velmi lehké zásady jevil, vidělo se Jeho Arcibiskupské Milosti po zprávě alumenů vyloučiti ho ze semináře“.

Havlíček byl vyloučen za svoji opravdovost a češství, ne pro nelásku k Církvi či Bohu!

Ani jeho dřívější ochránci, jako kněží Brůžek, Slavík s Serbusek na Karla ale pro nepřízeň arcibiskupskou nezanevřeli, věděli, jak se věci mají.

Havlíčka samotného dlouho potom ale pálilo pocitem křivdy tvrzení, že:  „velmi lehké zásady jevil“, a ohradil se tedy velmi důrazně. Dostal pak pod pečetí osvědčení, že vedl život mravný.

Příběh sám by měl být před námi jako stožár varování, a jak bylo a je hluboce nespravedlivé, když oproti skutečnostem obě strany, jak katolická tak jinověrci či nenáboženští, Havlíčka používali a dosud používají jeden proti druhému jako kanón se šrapnely. Hledejme pravdu.

Odkaz Havlíčka, jehož stopadesáté výročí od skonu (19. července 1856) letos vzpomínáme, ovšem leží někde jinde než v teologii, humorném Křtu svatého Vladimíra, či v půvabných Tyrolských elegiích, který snad každý Čech má v knihovně.

Dle mého soudu je v pokladu pravdivého  novinářského konání a politického nadhledu, s pronikavými direktivami pro management společnosti.

Jako na naši dobu šité můžeme vidět jeho slova:

„Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení k předu pomůže … .“

Co k dnešnímu vlastenčení:

„Nám začíná být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, … pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národa … co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umříti, než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti …“, tolik Havlíček.

Havlíček nebyl revolucionář či „liberál“, jak mu z neznalosti dnes kdosi přisuzuje, naopak byl člověkem velmi rozvážným a umírněným:

„Není radno věřiti v pevnost svobody, která se udílí národům toliko z okamžité tísně. Musíme svobodu postavit na staré základy odvěkého práva státního …“

Havlíček varoval před tehdejším opojením z příslibů konstituce (1848). Byl také od samého počátku proti revoluci.

K národnostní politice psal hned v druhém čísle Národních novin (1848):

„Rovnost mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, abychom všeho měli Němci polovic a Čechové polovic. Toť bychom za velikou křivdu Čechům vždy považovali, neboť jest Čechů ¾ a Němců ¼ v zemi… Čechové ale přednost mají, poněvadž v Čechách jsme a většina Čechů.“

„Žádným způsobem nechceme být provincií rakouskou: nýbrž Koruna česká požívati musí plné samostatnosti, čím více, tím líp, …“.

Slyšel jsem také hany na Havlíčka stran Palackého, ač byli přáteli. Čtěme raději poděkování Palackého Havlíčkovi za knihu „Duch Národních Novin“.

„… ve věcech podstatných víte dobře, že smýšlíme stejně; jsouce svobodomyslní, jsme také snášenliví, protože nežádáme svobody jen pro sebe sami …“.

Mokrý zaznamenává: „Znali se Palacký a Havlíček, dva charakterové balvany tvrdosti a čistoty křišťálu“.

Po nešťastných Svatodušních bouří v roce 1848 v Praze píše Havlíček své hluboké poznání: „Jen vzdělaní národové mohou být opravdu svobodni…“. A dále: „ při všech politických bouřkách, zmatcích mnozí lidé nepoctiví jako hmyz se objevují a pro sebe něčeho při tom urvati se snaží. Ti pak zapletou všechno mnohem více a pokazí tolik, že to ani celý věk napraviti nedovede …“. „Svoboda se nedá vykřičet, vyplakat a vylamentovat, jen z ruky pilné naděje kvitne …“ (zdůraznění autorem článku).

Závěrem ocitujeme velmi důležité názory Havlíčkovy na poslání obce a státu. Havlíček byl proti centralizaci moci a byl názoru, že správa záležitostí obecních je základem české samosprávné školy:

„Základ jakož i první počátek státu jsou svobodné obce. První svazek, ve které společnost lidská kromě svazku rodinného vešla, byl svazek obecní, když více rodin sestoupilo se k snadnějšímu hájení společných interesů. Každá rodina postoupila část svého práva obci, které tím možným se stalo, jednati pro všechny ve jménu všech. Tu vidíme již první zárodek státu na základě, který bez výjimky za jedině platný považovati můžeme, totiž na základě smlouvy.“

Havlíček nás upozorňuje: „…že s centralizací nevyhnutelně spojena jest nadvláda jedné části nad ostatními, čili jinými slovy, že centralizace nesrovnává se s pravou svobodou.“

Havlíček žádá: „…aby vláda a úřednictvo nemíchaly se do jejich obecních záležitostí, aby nechtěli jako poručníci s nemluvňaty zacházeti…“.

A kolik dalšího bychom se mohli u Havlíčka přiučit!

Zdá se, že politické strany dneška, sní jen, jak dobudou volebního vítězství, a jak se zmocní vlády nad plnými koryty. O to jak, a toho kdo koryta naplní, zájem jeví pramálo.

Na tvořivou podstatu základního společenství v obcích a tedy o decentralizaci moci užitečné pro občana, jako bychom zcela zapomněli. Bez základu skutečné samosprávy v obcích, bez demokracie zdola, nemůžeme počítat s obrodou.

Londýn, 15. března 2006

(Podklady použity s laskavým dovolením, gen. M.F.Kašpara:“Karel Havlíček, člověk veskrze český“,; přednáška z roku 1996, soukromý archiv gen. Kašpara, Londýn; a knihy Adolfa Mokrého: „Karel Havlíček Borovský po stu letech“; Sklizeň svobodné tvorby, Česká kulturní rada v zahraničí, Stockholm, 1956.

 

 

Zisky ve zdravotnictví

 

Časopis Kanadské lékařské asociace (Canadian Media Association Journal – CMAJ) publikoval v červnu 2004 významnou studii: Platby za péči v soukromých ziskových  a soukromých neziskových nemocnicích: Systematický přehled a meta - analysa.

Tato studie srovnávala, kolik stojí péče v amerických ziskových a neziskových nemocnicích. Studie používala metodologie nazývanou systematický přehled / review a meta-analysa, která syntetizuje výsledky existujících vysoce kvalitních studií, které se všechny týkají jediné otázky, v tomto případě: ´Existuje diference v platbách za péči pacienta, které přijímají soukromé ziskové nemocnice a těmi, které přijímají soukromé neziskové nemocnice?´

Výzkum staví také na dřívějších nálezech zveřejněných v roce 2002 toutéž badatelskou skupinou McMaster University, která odhalila vyšší úmrtnost v privátních ziskových nemocnicích a dialytických centrech investorsky vlastněných ve Spojených státech. ´Naše předcházející studie ukázala, že motiv zisku ústí ve vyšší úmrtnost, a tato studie ukazuje, že to strojí daňové poplatníky více´, řekl dr. P.J. Devereaux, vedoucí autor této studie. „S péčí zaměřenou na zisk skončíte tak, že ji zaplatíte svými penězi a svým životem.´ (Zvýrazňováno  i dále red.)

Systematický přehled je založen na studii o více než 350 000 pacientech mezi léty 1980-1995, kteří byli ošetřováni v soukromých ziskových a neziskových nemocnicích USA. Studie shledala, že v ziskových nemocnicích stojí péče o pacienty o 19 % více…

V privátních ziskových nemocnicích investorsky vlastněných stojí zdravotní péče více a poskytuje méně – zjistila hlavní studie.

´Pacient zaplatí za péči v ziskových nemocnicích investorsky vlastněných více proto, že ziskové nemocnice musí vyprodukovat zisk, aby uspokojily investory, zaplatily bonusy pro špičky výkonného aparátu a vysoké administrativní náklady´, říká dr. Devereaux. ´Neziskoví provozovatelé účtují za péči méně, protože nemají investory a mají nižší bonusy pro exekutivu i nižší administrativní náklady´, dodává. Ve svém úvodníku dr. Woolhandler a dr. Himmelstein z Harvardu poskytli ještě jeden důvod: chamtivost.

Zastánci investorsky vlastněného soukromého ziskového poskytování zdravotní péče udávají, že motiv zisku optimalizuje péči a minimalizuje náklady. Ale někteří se obávají, že zisková zařízení jsou více nakloněna tomu, aby reagovala na finanční tlaky omezováním kvality péče a vyššími poplatky , protože jde o udržení dividend akcionářů. Tato hlediska vyústila ve vzrušenou debatu.

Zkušený badatelský tým z McMaster University provedl tuto studii, aby určil dopad ziskového motivu na náklady pro pacienta nebo třetí stranu plátců – tj. pojišťoven nebo vlád.

Když se diskutuje o našem (kanadském) systému zdravotní péče, je důležité, abychom rozlišovali mezi placením (kdo platí naši zdravotní péči) a poskytováním (kdo vlastní a provozuje naše zdravotnická zařízení).

V současné době jsou v Kanadě nemocniční služby hrazeny z veřejných peněz – platíme je prostřednictvím našich daní. Pokud jde o poskytovatele, tak ačkoli se o nich mluví obecně jako o veřejných institucí, jsou kanadské nemocnice skoro všechny neziskovými institucemi vlastněnými obcemi, náboženskými organizacemi nebo regionálními zdravotnickými úřady.

Debata týkající se ziskovosti nebo neziskovosti je zaměřena na poskytovatele: jestli máme zavést do našeho převážně soukromého neziskového systému poskytování zdravotní péče investorsky vlastněná soukromá zařízení zdravotní péče.

Výsledky přehledu jsou přímo relevantní pro Kanaďany ze tří hlavních důvodů:

Statisticky významné vyšší platy za péči v širokém spektru investorsky vlastněných nemocnicích se týkají dvanáctiletého období, ačkoli během něho došlo k významným změnám v americkém systému zdravotní péče.

Výsledky byly prokázány jak mezi veřejně placenými, tak mezi soukromě placenými  

pacienty.

Jestliže Kanada vykročí směrem k ziskovým nemocnicím, tytéž velké americké nemocniční řetězce zahrnuté ve studii budou skupovat kanadské nemocnice.

´Zdravotní péče je ve federální volební kampani ústřední záležitostí. Několik provincií povoluje zisková chirurgická a radiologická zařízení. Konzervativní strana zastává liberální postoje vůči investorsky vlastněným soukromým ziskovým zařízením zdravotní péče´, poznamenává dr. Devereaux. ´Naše výsledky by měly vzbudit vážné pochybnosti o pohybu směrem k soukromé ziskové péči, ať jde o  nemocnice, operační ambulance nebo jiná ambulantní zařízení. Zjištění naléhavě podporují politiku poskytování neziskové zdravotní péče…´

Kanada v současnosti spotřebuje ročně na zdravotní péči 120 miliard dolarů, nemocniční péče činí 32 % z celkových výdajů. Proto jestliže Kanada přejde na investorsky vlastněné soukromé ziskové nemocnice, zaplatí kanadské vlády za zdravotní péči ročně 7,2 miliardy dolarů navíc.“

(Z anglického originálu na e-mailovém listu MAI-NOT  vybrala a přeložila mp; článek jsme uveřejnili asi před rokem, vzhledem k jeho aktuálnosti jej znovu publikujeme. –red.)

 

Ještě několik vět k danému tématu

I u nás je aktuální otázka, zda nemocnice budou zařízeními neziskovými či ziskovými. Pro jejich  neziskový charakter je ČSSD a KSČM , ODS  je pro privatizaci zdravotnictví .

Co může přinést privatizace zdravotnictví obyčejnému člověku? Jak vyplývá z výše uvedených údajů, vyšší výdaje za zdravotní péči a větší úmrtnost!. Obyčejný člověk proto jen z neznalosti může volit politickou stranu, byť ´vlasteneckou´, která je pro privatizaci zdravotnictví a celkově  málo sociální

Zápas o zachování českého tisku v českých rukou jsme prohráli. Kanada naopak postupně získala tisk zpět. Dala nám návod, jak postupovat. Údajně pro nás je tato cesta neschůdná. A tak český tisk, převážně v německých rukou, dále ovlivňuje své čtenáře někdy i v rozporu se základními českými národními a státními zájmy. Doufejme, že dočasu!

Kanaďané nám dokazují prostřednictvím odborných studií, že je obecným zájmem, aby zdravotnická zařízení byla součástí neziskového veřejného  sektoru. Využijme jejich argumenty i k našemu volebnímu aktu! –red.

 

Kdo s koho?

 

V blížících se volbách nesoupeří ideje, ale strany. Pravičáci včetně socdem žádné ideje nemají, a komunisté se za tu svou stydí. Je to škoda, protože to je idea krásná, i když její životnost vyprchala. Touha po krásném světě, kde všichni budou moci pracovat a všichni budou moci žít. Ne v luxusu, ale v míru a jistotě, tak jako v každé normální rodině.

Ta idea ztratila reálnost, protože se ztratil proletariát, který ji měl prosadit. Jeho síla byla v nepostradatelnosti jeho rukou, … který měl politickou i reálnou moc, … a který se mohl organizovat, vzepřít a vyjednávat. Proletariát je nahrazován na jedné straně stroji … a na druhé chudinou. Stroje nemají ideje, - a chudina nemá žádnou sílu leda v bouřích a teroru. Přičemž je otázkou, zda a komu ten teror doopravdy slouží, a zda a co dobrého by mohl alespoň té chudině přinést. Navíc pak by stačilo tu i tam přivřít nějaké kohoutky když už ne někam něco hodit, aby chudina vymřela i se svým terorem.

Stejně je však pravda, že sami ideje komunismu už ztratily svou přitažlivost. Co nám nabízíte? Z hesel francouzské revoluce stojíme jen o volnost, … s rovností a bratrstvím jděte do háje. A volnost chce spoustu peněz, a ty nevyděláte vlastní prací, ale jen rabiáctvím v mašinérii podnikání, kapitálu, trhu a peněz. Takže je jasné, komu věříme, za kým a za čím stojíme, a kam půjdeme a chceme jít. Komunisté pak už stejně nemají komu velet. Nejsou již reálnou politickou silou, ale již jen silou parlamentní. Která nemůže měnit reálné podmínky světa, a v podmínkách isolace a ignorance nemůže ani politizovat a postupně neupadat do formálního parlamentarismu a volebních her.

Ony ovšem ani ty ostatní strany nemají reálnou moc. Samy jsou předmětem lobbyistických hrátek, evropejských instrukcí a podsunutých zájmů, a skutečný pohyb světa spíše udýchaně dobíhají, než aby na něj měly nějaký podstatnější tvůrčí vliv. A tak strany slibují, krátkodobě, napřeskáčku, bez reálného možení i chtění a bez vědění jak. S jedinou reálnou zkušeností, že ve zmatku proher a vítězství, v tunách novinových článků a hodinách televizního plácání stejně nikdo neví, co kdo kde kdy komu slíbil a jak co s čím souvisí. A tak slibují platy, silnice, domy, elektřinu, vzduch, ordinace, nemocnice, polednice, lékárny, vodu, volno, práci, zaměstnanost, školy, vzdělání, cestování, parky, auta, vzduch, vodu, zaměstnání, volno, zdraví, obchod, práci, mobilitu, jistoty, operabilitu, kratší pracovní dobu, delší pracovní dobu, pense i odchody… Nikdo neví jak. A všichni tomu jako věří nebo se tak alespoň tváří, protože jak si jinak zachovat post?

Ústřední otázky, před kterými stojí dnes lidstvo, jsou přitom jen dvě a navíc úzce propojené: Jak lidsky přijatelně snižovat přelidnění světa a jak lidsky přijatelně snižovat zátěž přírody. A k tomu si definovat, co to je ono „lidsky přijatelně“.

Místo toho lkáme, že nás ubývá, závidíme porodnost Romům i Číňanům, a plánujeme růst výroby a spotřeby absolutně i na obyvatele. Představy o ekonomice, kde by jedno dítě slušně a důstojně uživilo dva rodiče, a kde klesal náš počet automobilů i naše spotřeba elektřiny ve prospěch zemí, pro které i holé nemocniční lůžko je teprve snem, nás nenapadají ani v podroušení. A veřejně je vyslovit by snad mohl jen pan Izer nebo některá slečna VyVolená.

Zajímavé jsou postoje církví. Tváří se apoliticky a jakoby se odříkají zásahů do reálného chodu světa. Současně slovy i skutky podporují to, co se stále ještě nazývá kapitalismem, s příslibem ovšem, že až ony (pokud) získají skutečnou duchovní, ale především majetkově doloženou politickou moc, obalí majetek, (tento božský princip života společnosti), láskou a spravedlností. Kapitalismus s lidskou tváří, - to je heslo našich církví. Ani jedna si však zatím (za posledních 150 let) nedala práci s tím, aby srovnala myšlení evangelia a myšlením třeba pana Hayeka. Ekonomické myšlení například encykliky „Centesimus annus“, ale i českého „Pokoje a dobra“ je po této stránce otřesné, a vyrovnají se mu jen nesystematicky ovšem předkládané ekonomické úvahy našich teologů protestantských.

Ne, že bych si dovolil pohrdat nebo dokonce odmítat lidskou tvář. Naopak. Když už nic lidského, tak alespoň tvář. Problém církví je však v tom, že jejich hlasem je hlas duchovenstva. A to nejen u katolíků, ale i u těch ostatních. A duchovenstvo je zvláštní lid, vytržený z reálného světa i z reálného myšlení, - bohužel ne z myšlení pragmatického. Úsilí o církevní rozvoj a moc spolu s idejemi mimosvětnými a zásvětnými jim pak proměňuje hodnoty, a ideologické dělení na „my“ a „oni“ je vyčleňuje ze spolupráce s kýmkoliv jiným i mezi sebou navzájem. Příčemž i jen idea demokracie, - a to i jen demokracie parlamentní, - je jim v podstatě cizí. Duchovenstvo nemyslí demokraticky, i když sem tam nějaké lístečky také zná.

Má vůbec cenu jít k volbám? Myslím, že ano. I v našem bazaru slibů jsou sliby více nebo méně příjemné, více méně pravděpodobné, více méně závazné. A dobrá každá kapka. Volby však , i když nejsou místem rozhodování, jsou také alespoň zčásti kolbištěm idejí. A nemůžeme-li již o svých životech rozhodovat, pojďme si o nich alespoň popovídat anebo alespoň manifestujme, po čem toužíme a co hodnotíme výš. Protože jsou ideje, které stojí za to zachovávat byť i jen v muzeu, byť i jen k poučení, byť i jen pro naději a touhy příští.

Rozhodovat se mezi jednotlivými pravicovými stranami nemá u nás v principu význam. Po stránce ideové má smysl rozhodovat se mezi lidovci jako stranou monarchisticko-katolicky-kapitalistickou, komunisty jakožto stranu propadlých vizí nových zítřků, a ostatními stranami našimi jakožto stranami zaprodaně kapitalistickými. „Noví“ zelení se netají, že půjdou s tím, kdo vyhraje; když už jsou kurevní a dávat jim hlas nemá smysl, aspoň to neskrývají. V detailech pak jde o to, zda kdo má rád nebo nemá tu Bruselskou vládu, tu pány Stoibera s Posseltem, homosexuály … nebo rod Salmů. Což není samo o sobě jistě podstatné, ale významné asi ano, a přinejmenším, postačí k tomu, aby sem tam někomu zahýbalo žlučí.

Takže k volbám jděte. Trochu si ulevíte a budete moci (muset?) přemýšlet o tom, jak naše volby k ničemu nejsou. Protože všude budou stejně sedět ti samí lidé co dosud leda trochu napřeskáčku, a tahat je za pacičky budou stejně samé firmy, velmoci, instituce, orgány, zájmy a příbuzenstvo jako dosud.

Takže šťastné a veselé volby 2006!

Ing. Ilja Herold, CSc.

 

Zelení – falešné lákadlo pro mladé

 

Současní „zelení“ znamenají pro mladé lidi opět jen falešné lákadlo. Jejich návrhy jsou často populistické směrem k mladým (zrušení zkoušek na školách, 16ti letí voliči), nebo zcela nereálné (ekologická daň s dalším zdražením energií, adopce dětí homosexuály). Placení receptů a návštěv u lékaře by při neprůchodném odstranění příplatků na léky znamenalo další zhoršení situace seniorů a vážně nemocných.

Jak chtějí chránit naše životní prostředí dokázali naprostou netečností k zavalování naší země odpady. Mladí potřebují dostupnou možnost bydlení a pomoc při zakládání rodiny a ne podporu při adrenalinových rvačkách s policisty na nezajištěném ČEK-TEKu.

František Truxa

 

Proč jsem rozhodl volit…

 

V následujících červnových volbách půjde o střet dvou koncepcí. Na jedné straně ODS, KDU-ČSL, Zelení aj., kteří programově prosazují protilidovou a protisociální politiku, např. placení školného, placení u lékařů, v nemocnici. Tolerují neustálé zdražování základních lidských potřeb – elektrické energie, plynu, uhlí, vody – ačkoliv nejrůznější obchodní společnosti, zejména energetické, každoročně vykazují vysoké miliardové zisky.

Jsou však i další problémy, které tíží obyvatelstvo, např. kancelář německého landsmanšaftu v Praze. Nečinně k činnosti této „kanceláře“, přihlížejí i sociální demokraté.

Uvedené strany již vyjádřily  své  více či méně kladné postoje k americké politice v Jugoslávii, Iráku, kde USA prosazují silou svoje „nároky“. Za zbytečné považuji naše zasahování do vnitřních záležitostí některých států, Kuba, Bělorusko.

V současnosti je módní napadat KSČM. Opomíjí se však, že kariéristé tuto stranu již dávno opustili. Jsou v jiných politických stranách, nejen v ČSSD, ale také v ODS. Být dnes členem KSČM vyžaduje kus odvahy. Tato strana podle mého názoru důsledně hájí zájmy důchodců, zaměstnanců, dělníků, nájemníků. Proto ji svým hlasem podpořím.

Nikdo by při volbách neměl zůstat doma a nevolit. Svého času na různých náměstích lid volal : „Chceme svobodné volby“. Nyní je v podstatě takové máme. Tak neseďme doma! Nenechme za sebe rozhodovat jiné!

Nebo si myslíte, že občané mající milionové příjmy a tzv. celebrity budou prosazovat levnější bydlení, topení, bezplatné zdravotnictví, školství? Nebudou! ! Pro ně budou dělat zákony již jmenované politické strany. A budou je dělat úspěšně, když získají větší politickou podporu. Tu také získají i tím, když někteří z nás rezignují na možnost jít volit.

Vzpomenu slov prezidenta USA, H. Trumana : „Zákony dělá ruka, která vhazuje volební lístek do volební urny.“ Bylo by užitečné, aby každý občan našeho státu, si v den voleb na toto úsloví vzpomenul.                                                       Ing. J. Hora

 

K jednomu aspektu politické atmosféry před volbami v roce 2006 aneb komu slouží antikomunismus

 

Česká společnost se za posledních více než 16 let výrazně sociálně rozrůznila. V zemi máme 11 tisíc dolarových milionářů (mnozí z nich přišli k majetku zcela bezpracně) a na druhém pólu se ocitají dvě třetiny občanů, kteří zdaleka nedosahují průměrné mzdy a navíc půl milionu nezaměstnaných a desetitisíce bezdomovců. Některé politické strany usilují o to, aby tento proces ještě zvýraznily a přitom se nestydí žádat o podporu ve volbách i ty společenské vrstvy, které se podle jejich záměrů mají dále propadat ke dnu.

V naši zemi, kde kultura má tak bohaté tradice, se v předvolebním boji v poslední době zcela vytrácí kulturnost. Pravicoví politici usilující o každý hlas nás voličů, nehledí na formy a metody boje a snaží se vytlačit levici z volební soutěže, anebo ji alespoň odsunout na vedlejší místo. Za výrazný příklad pokrytectví pravice může sloužit její akce spjatá s letošním Prvním májem. Je známo, že pravice po listopadu činila vše možné, aby z lidí práce učinila jakýsi podřadný přívěsek společnosti. I ze slovníku jejich představitelů a většiny hromadných sdělovacích prostředků vymizely mimo jiné pojmy dělník, rolník, pracující; nepamatuji si, kdy se naposledy v televizních zpravodajských relacích, které se, bohužel, převracejí do značné míry v černou kroniku a antikomunismus, mihnul pracující člověk, který spoluvytváří bohatství pro společnost.                                                                                            

Pro Svátek práce měla pravice vždy spíše posměšky a pohrdání; v Senátu její představitelé navrhli zrušit Svátek práce jako státní svátek, který je respektován ve všech demokratických státech. Letos měsíc před volbami – zneužila Prvního máje k tomu, aby na Letenskou pláň svezla z celé republiky tisíce občanů, k nimž představitelé Konfederace politických vězňů, Občanské demokratické strany a Křesťansko demokratické unie - Československé strany lidové při ignorování  České strany sociálně demokratické a přirozeně Komunistické strany Čech a Moravy a také všech odborových organizací předvedli defilé politických projevů nenávisti k levici, přičemž se snažili získat lidové vrstva pro své protilidové programy a záměry.

Herec Jan Kraus se před časem před televizní obrazovkou pochlubil tím, že učí svého syna střílet na komunisty (zatím do terčů). Jiná umělkyně, Barbora Hrzánová, odměněná čestnou cenou pro vynikající herce, Thálií, při slavnostním jejím převzetí v Národním divadle pronesla trpce památnou větu, že Rusáci a komunisté jsou svině a pobídla přítomné: Dejte si to! – Další „umělci-politikové“ přišli s heslem „S komunisty se nemluví“. Ukázalo se, že toto heslo je antiproduktivní – ani v Poslanecké sněmovně, kde mají komunisté více než pětinu poslanců nelze s nimi nemluvit, a tím méně v zastupitelstvech, kde pro ně hlasovalo více než 20 % voličů a kde mají 2 primátory, 3 náměstky primátorů, 374 starostů, 362 místostarostů a stovky radních a kde v zájmu obcí a občanů každý jedná s každým.

Zrodila se také petice „Zrušte komunisty“. Ale vždyť komunisté jsou řadoví občané této země, K čemu to autoři této petice nabádali? Přitom se dá předpokládat, že se tato petice dostala až do Parlamentu. Kdo se proti ní ve jménu lidských práv postavil? Co kdyby titíž nebo jiní autoři nechali kolovat jinou petici, třeba „Zrušte starce“? Také by společnost mlčela ?  - Jiná kampaŇ, která se objevila, nese název „Trikem proti komunismu“. Jde o trička, která jsou viditelně nošena a jsou tudíž vyzývavá. Jejich nápisy a malůvky mají množství protikomunistických variant. Jedno z nich si dokonce navlékl Václav Havel. I v těch nápisech a obrázcích se stále přitvrzuje, až se objevilo heslo „Zabij si svého komunistu“ nebo „Zabij komunistu –  posílíš mír.!“ Mimo jiné, takováto hesla byla prezentována v letošní den Svátku práce na Letenské pláni.

Jiná iniciativa se zrodila u senátorů Mejstříka a Štětiny, kterou už podpořil Senát a pro kterou zatím bezúspěšně tito senátoři lobovali v Poslanecké sněmovně. Oni chtějí do zákona prosadit, že komunismus jako ideologie je zločinecký a jako takový i používání tohoto pojmu postavit mimo zákon. Ti nejzběsilejší z řad pravice se dokonce snaží postavit mezi pojmy nacismus a komunismus rovnítko. Sami přitom se ve svém slovníku neštítí používat terminologie z dob nacismu (Grosstapo, Noc dlouhých nožů apod.) a záměrně zamlčují, že mezi prvními knihami, které nacisté pálili , byli knihy zakladatelů teorie komunismu, a že první lidé, které nacisté zavírali do vězení a popravovali, byli komunisté.

Takhle se zintenzivňuje a houstne antikomunistická atmosféra, při níž opadávají veškeré společenské zábrany. Z takovéhoto podhoubí, nikoliv nepodobného vývoji v Německu na počátku třicátých let minulého století, se pak rodí mimo jiné stovky anonymních internetových hanebností, jako například: „Komunisty na pustej ostrov a atomovku na komunisty … tak takhle bych to viděl“. Odtud je už jen krůček k odpornému a zavrženíhodnému hrubému fyzickému násilí na komunistickém poslanci, místopředsedovi Ústředního výboru KSČM Jiřím Dolejšovi.

Bohužel, i předmájový diskusní pořad na veřejnoprávní televizi, který řídil talentovaný moderátor Václav Moravec, sklouzl nakonec do protikomunistického rámce, a to ve chvíli, když se moderátor zeptal všech, zejména pak … Miroslava Kalouska, zda nepovažuje zneužití agrese proti poslanci Dolejšovi ve prospěch volebního úspěchu KSČM, odvolávaje se na závěr usnesení Výkonného výboru ÚV KSČM k tomuto případu, v němž se říká: „Dnes se násilí a manipulace obracejí  proti komunistům, zítra může postihnout každého, komu jde o lepší život pro lidi. Pomozte zastavit násilí dřív, než nás pohltí! Lhostejnost rozhodně není na místě. Výkonný výbor ÚV KSČM  vyzývá občany České republiky, aby nepodléhali atmosféře pasivity a znechucení, aby se seznámili s volebním programem KSČM a přišli k volebním urnám.“ Člověk by v této napjaté situaci očekával, že objektivní moderátor spíše vyzve diváky, aby si program této napadené strany přečetli či prostudovali, aby z něho stejně jako z konkrétní činnosti této strany mohli sami vyvodit, zda v programu, či v konkrétní 16leté činnosti od vzniku KSČM je nějaký aspekt nedemokratičnosti, násilí či nabádání k násilí; mohli by posoudit, zda jejich program i praktická činnost podporuje myšlenku „S lidmi pro lidi“. Zde by se spíše nabízelo krédo německého pastora Martina Niemöllera, které pronesl, když přežil nacistický koncentrační tábor. Dovolím si je parafrázovat: Když Hitler zavíral komunisty, mlčel jsem, neměl jsem s komunisty nic společného; když Hitler zavíral sociální demokraty, mlčel jsem, nebyl jsem sociální demokrat; když Hitler zavíral odboráře, nezastal jsem se jich, protože jsem nebyl nikdy odborově organizován.  Když jednoho dne nacisté uvěznili mne, nebylo nikoho, kdo by se mne zastal.

Před 50 lety si sotvakdo dovolil srovnávat nacismus a komunismus; oběti komunistů, sovětských občanů a demokratických sil byly ještě příliš živé. Až v dobách studené války, kdy se Spolková republika Německo za pomoci USA opět stávala evropskou velmocí a ekonomické a vojenské síly socialismu a kapitalismu se začaly vyrovnávat, představitelé krajní pravice ve snaze nedopustit rovnováhu či dokonce převahu socialismu nad kapitalismem, postupně upouštěli od kritiky fašismu, nacismu a nacistické ideologie, přičemž se snažili je oddělovat od jejich kapitalistické podstaty, a na druhé straně zintenzivňovali kritiku socialismu, komunismu a komunistické ideologie. Snažili se a snaží se dosud podsunout nezákonnosti, nedemokratické projevy spojené s vládou komunistických a levicových stran v první etapě výstavby socialismu za samu podstatu socialismu a komunismu, a tím socialismus a komunismus v očích národů odrovnat. Tyto tendence výrazně zesílily po porážce první historické formy výstavby socialismu v Sovětském svazu a v zemích střední a východní Evropy.               

Je známo, že Marx a po něm Engels předpokládali budoucí společnost sociálně spravedlivou s maximální demokracií, umožňující mírové urovnání sporných problémů. Navíc osvobozující proletariát i buržoazii od hanebného a ponižujícího vykořisťování. Co může být na této ideologii zločinného? Je známo vulgárním antikomunistům, že v anketě BBC vyhlášené koncem minulého století byl právě Marx označen za myslitele tisíciletí? Podobně v jedné z anket německé televize se Marx umístil v první trojici. Myslí si snad tito antikomunisté, že všichni hlasující byli také zločinci nebo jejích stoupenci?

Že aplikace této filosofie se v praxi dostala mnohdy v revolučních dobách s touto ideologií do konfliktu, je, bohužel, jiná záležitost. Je politováníhodná a od roku 1989 do současnosti na ni reagovalo množství omluv oficiálních orgánů KSČ i KSČM a všech jejích přestavitelů. Vedoucí předlistopadoví činitelé KSČ byli ze strany na mimořádném sjezdu v prosinci 1989 vyloučeni a žádný z vlivných předlistopadových členů nikdy nebyl zvolen do vedoucích orgánů KS%CM. Jako historik jsem přesvědčen, že budoucí kolegové – až nastane doba k objektivnímu posuzování a hlásání pravdy o minulosti – překonají současný jednostranný antikomunistický pohled na první historickou formu výstavby socialismu. Není na omluvu chyb a tragédii minulosti, ale těžko lze nalézt revoluci, která by se obešla bez přehmatů či krveprolití.. Cožpak myšlenky Velké francouzské revoluce – rovnost, volnost, bratrství – se napadají jako zločinecké, protože v revolučních dobách v průběhu buržoazní revoluce došlo také k velkému krveprolití? A dosud se, pokud vím, žádná francouzská vláda, kolik jich od té doby bylo, neomluvila za ono krveprolévání. Nebo snad znáte nějakou fašistickou či dokonce nacistickou organizaci, která by se byla za nespočetné oběti, které lidstvu způsobila, omluvila?

Slyšeli něco  o nacistických rasových teoriích pánové z pravice, kteří kladou rovnítko mezi nacismus a komunismus. O tom, že holocaust, který se aplikoval na Židech, se připravoval i pro další národy, když nacisté, kteří se považovali za nadlidi, některé národy (například Slovany) považovali za podlidi a připravovali jim stejný úděl? Znají Hendrichův projev na Pražském hradě z 2. října 1941, v němž bylo nacisty dáno konečné řešení českého národa, podle něhož jedna jeho část (ohebná s germánskými rysy) mohla být poněmčena, jiná část vystěhována třeba na Sibiř, kde by Češi mohli nacistickým dobyvatelům sloužit jako otroci a třetí část, nepřizpůsobivá nacistické ideologii a praxi bez ohledu na její rasové zařazení, měla být prostě postavena ke zdi! Ale to antikomunisty nezajímá, jim jde jen o to šířit zášť proti komunistům jakožto průkopníkům sociálně spravedlivé společnosti, v níž by bezpracné zisky byly omezovány a v žebříčku hodnot by vypluly do popředí takové kategorie, jako je práce pro společnost a blaho národa a spravedlivá odměna za ni, lidská solidarita, rovnost v péči o zdraví a vzdělání občanů atd.

Snad by stálo za to antikomunisty upozornit na to, že z jejich sociálního prostředí pocházejí i někteří sociálně a demokraticky lépe smýšlející občané a politici.  Jedním z nich, kterého rozhodně nelze podezřívat ze sympatií ke komunismu, ne například ve 20. století žijící americký politik a diplomat James William Fullbright (1905-1995), původně právník, v letech 1941 -1943 člen Kongresu, 1945-1974 senátor, 1959-1974 předseda zahraničního výboru Senátu. Ten ve své knize podává jiný pohled na nacismus a komunismus. Zde je:

„Kdyby komunismus jako doktrína byl zavrženíhodný a jako praktické hnutí nepodléhal změnám, nezbývalo by nám než bojovat s komunistickými státy tak dlouho, dokud by jedna nebo druhá ideologie nebyly zničeny. S nezkrotným zlem nemůže být kompromisu; kompromis je způsob, jak sladit protichůdné zájmy, a vychází z předpokladu, že tyto zájmy, třeba protichůdné, jsou oprávněné a zaslouží si do jisté míry uspokojení. Postavíme-li se na stanovisko, že cíle komunistů nemají žádné oprávnění, že v komunistických společnostech není nic správného a humánního, pak musíme každý kompromis pokládat za úmluvu s ďáblem  a naše oficiální státní politika „budování mostů“ ke komunistickému světu se nám musí jevit jako morální debakl. Kdyby takový názor na komunismus byl správný, bylo by pro nás věcí cti a povinnosti k našim zásadám vést boj všemi dostupnými prostředky, včetně nukleární války, za zničení komunismu a za všeobecné prosazení našeho typu demokracie.

Já nevěřím, že tento pohled na komunismus je správný, stejně tak nevěřím, že je správné srovnávat komunismus s nacismem. Nacismus bylo zvrhlé hnutí, surový a úpadkový romantismus; komunismus, přes všechny úchylky v praxi a přes všechny zločiny spáchané v jeho jménu, je učením o sociální spravedlnost a produktem západní civilizace s filosofickými kořeny v humánním procesu proti nespravedlnostem kapitalismu 19. století. Řečeno slovy náboženského časopisu Christianity and Crisis: „ V případě komunismu máme co činit s něčím jiným než v případě nacionálního socialismu. Stalinismus měl mnohé z nejhorších rysů hitlerismu, byl však jen přechodnou fází sovětského komunismu.  Ukázalo se, že je méně uzavřený, než jsme předpokládali, že se dovede v různém stupni humanizovat, ne-li demokratizovat. Není monolitický a není to ani neměnný otrokářský systém; jeho poslední vývojové fáze umožňují  z politického i morálního hlediska soužití zahrnující jak spolupráci, tak soutěžení. Pochybujeme, že by takové soužití bylo možné s nacismem.“ (Fullbright, James William: Pýcha moci, Praha, Svoboda 1969, s. 85-86.)

Na závěr uvádím citaci místopředsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Vojtěcha Filipa ze závěru našeho Ústavního soudu v diskusním pořadu ČT 19.11.2005: „Není však důvodu trestně právně postihovat samotné učení o beztřídní společnosti, jestliže by bylo podporováno snahou dosáhnout uvedeného cíle demokratickou cestou a po jeho dosažení zachovat demokratickou a politickou pluralitu. Bránilo by tomu ustanovení článku 17 Listiny a článku 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.“

Pro ty, kteří se vlamují do otevřených dvéří, a neustále se domáhají omluvy komunistů za období, kdy byli u moci, přikládám jako jeden z příkladů  dnes zamlčovaný dokument mimořádného sjezdu KSČ z prosince 1989 tak, jak byl uveřejněn v tehdejším Rudém právu 21.12.1989. Podobné projevy v podobě dokumentu či prohlášení představitelů následné KSČM zazněly snad ze všech jejích polistopadových sjezdů a při dalších příležitostech.           Doc. PhDr. Ota Lev, CSc.

 

Prohlášení k občanům ČSSR

Delegáti mimořádného sjezdu KSČ schválili ve středu následující Prohlášení k občanům ČSSR:

„Vážení spoluobčané,

v této osudové i nadějné chvíli našich národů, celé naší vlasti, obrací se na vás mimořádný sjezd KSČ. Naše slovo je zároveň vyznáním. Draze vykoupené poznáním, že se veškeré politické a ekonomické úspěchy, jsou pomíjivé, protože věčný je jenom člověk a jeho mravní hodnoty, jeho osud, jeho radosti a starosti, naděje a zklamání, jeho víra a pochybnosti – zkrátka všechno, co vyjadřuje podstatu jeho života.

Tak chápeme veřejnou lekci, kterou nám, komunistům, byla udělena v posledních týdnech. Naše doznání všech chyb a omylů, všech deformací proti lidskosti a demokracii není jen prázdné gesto.

Protože naše bývalé vedení nenašlo v sobě dosud tolik cti a odvahy veřejně se omluvit, činí tak delegáti mimořádného sjezdu KSČ. Omlouváme se naší mládeži i všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi, omlouváme se dětem těch rodičů, které trpěly  postihy ještě v dalších generacích. Omlouváme se za veškerá příkoří i členům strany, kteří za svoje reformní postoje, za nesouhlas s protizákonným vstupem vojsk pěti spojeneckých zemí v roce 1968 museli KSČ opustit a ztratili postavení rovnoprávných občanů.

Rovněž cítíme povinnost vyjádřit politování nad tím, jak bývalé stranické vedení v uplynulých letech hrubě a nezákonně  nerespektovalo právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ včetně Charty 77. Jsme si vědomi i odpovědnosti celé naší členské základny, že tomu nedokázala zabránit.

Proto se strana rozhodně rozchází se všemi, kteří se vědomě dopouštěli zvůle, zneužívali moc, dali se korumpovat a korumpovali druhé, se všemi, kdož vydávali lež za pravdu, dopustili znehodnocení ideálů socialismu, čestnosti a spravedlnosti, významu práce a jejích mravních hodnot, víry v domov a vlastenectví, v jednotu slov a činů a kteří dopouštěli zneužívání pořádkových sil proti občanům. Dáme plný průchod takovému hodnocení všech skutečností, které bez předpojatosti zhodnotí míru odpovědnosti i institucí státu a strany v uplynulých čtyřech desetiletí s plným respektováním všeho  nesporného a trvalého, čeho bylo dosaženo v průběhu národně demokratické revoluce i při výstavbě socialismu v naší vlasti. Přitom budeme vždy starostlivě dbát pravidla chovat se pozorně k dějinám, neboť jinak bychom se dopustili dalších chyb, dokonce na svých matkách a otcích, sami na sobě. Proto nedopustíme ani snižování pracovních a občanských zásluh těch členů strany, kteří po desetiletí svědomitě a nezištně plnili politické a pracovní úkoly ve prospěch naší společnosti.

Bezpráví, které neodpovědní činitelé státu a strany spáchali na mládeží 17. listopadu tohoto roku, se nesmí už nikdy opakovat.“ (RP,21.12.1989)

 

(Diskuse o tom, že komunisté by se měli národu omluvit a dosud tak neudělali, je pro nás vyjasněná. Komunisté se omluvili. Bylo také proč se omluvit. Konec čtyřicátých let a padesátá léta byly bezpříkladně tvrdé. Statisíce občanů naší republiky bylo postiženo. Několik tisíc jich zahynulo, řada z nich byla poznamenána na celý život. Normalizační postihy již nebyly tak těžké. Důsledky toho všeho však dosud přetrvávají. Jedním z jejich projevů je antikomunismus. Slovo socialismus nabylo pejorativní smysl. Část společnosti dává na ošklivec i slovo sociální, pochybuje o reálnosti úsilí o dosažení sociálně spravedlivé společnosti aj. Co z toho však dělá současná propaganda? Jak existující rozpory dále zostřuje, jak téměř vyobcovává z národa komunisty a dokonce i část sociálních demokratů, jak přispívá k rozdělování národa v době, kdy by měl být jednotný, aby dokázal čelit současným nebezpečným tlakům, je však odsouzeníhodné. Není v zájmu republiky, aby byla vnitřně rozdělena. Naopak! Národní smíření by mělo být jedním z našich předních cílů. Prosíme, zhodnoťte ty, kdož k tomu pracují, a odmítejte ty, kteří činí jinak. Jejich antikomunismus současnosti je již především účelovým prostředkem k upevnění rozdělení našeho národa, nikoliv tedy odrazem určité politické reality a více či méně odpovídající reakcí na ni. Z obranného antikomunismu se stal agresivní, sledující i dalekosáhlé cíle dále omezující demokratickou formu vlády a vedoucí k demokracii omezené.  Odmítněme ho! Usilujme v plné demokracii a při respektování lidských práv, a to i sociálních, o  národní smíření! Česká otázky byla a je i otázkou sociální. ( Red. publikovala tento text, poněvadž jinde  otištěn nebude.)

 

Náš stranicko- politický systém

je v neustálém  pohybu. Nové stranické subjekty vznikají, jiné chřadnou a postupně z politické scény odcházejí, aby se již, zpravidla, nikdy nevrátily. Stačí si vzpomenout dobu „rozkvětu“ Občanské demokratické aliance“ a „Unie svobody“. Vždyť ještě v době, kdy již dávno překonaly vrchol svého vzepětí, měly se stát sloupy Čtyřkoalice, jejímuž ustavení předcházela velká jednání,  slavnostní  projevy politiků i svatováclavské sezení. Na počest jejího očekávaného zrození troubili v Jerichu i v Novgorodu. Hora se zachvěla a nic se nestalo. Ze známých důvodů, přes veškerá „radostná očekávání“, Čtyřkoalice nevznikla.

ODA odešla , řečeno slavnostně, jak se na tento okamžik sluší a patří, do historie, kamž ji v brzké době bude zřejmě následovat i US, a to přes slušnou bratrskou pomoc ze strany KDU-ČSL. Příznivci a voliči zvěčnělých stran již určitou dobu hledají vazby na jiné politické subjekty. Značnou část nedávných dezertéru z ČSSD, která za panování Špidly malého a Grosse známého byla vším jiným, než stranou, která by mohla zvítězit v dalších volbách, umně dovedl  domů pan ing. J. Paroubek. Jsem přesvědčen, že především jemu a týmu jeho blízkých spolupracovníků  ČSSD vděčí za tolik již potřebné ozdravění. Jsem přesvědčen, že i současná koaliční vláda má zásluhy o republiku. Jsem přesvědčen, že se o ně zasloužili i komunisté. V. Havel i V. Klaus byli do funkce prezidenta republiky zvoleni díky i hlasům komunistických volitelů. Nikdo z nich před volbou nevyhlašoval, že nechce být prezidentem s pomocí komunistů. Právě naopak!

Na zešpidlovatění ČSSD někteří vandrovníci však stále nemohou zapomenout. Váhají nasměrovat svou loď do domovského přístavu. Početní jsou i dřívější souputníci ODS a KDU-ČSL, kteří zvažují, komu dát hlas. Řada dalších nerozhodnutých též hledá. Již i proto je volební kampaň, která bohužel postrádá politickou kulturu ještě více, než  volební klání předcházející, tak drsná.

Pro stranicko-politický systém je též příznačné, že jsou v určitém pohybu též vztahy mezi jednotlivými politickými stranami, jež sami prodělávají menší či větší vnitřní změny, např. personální, programové. I tyto se odrážejí na celkové relevanci politických subjektů.

Zmíněnými změnami, některé můžeme zaznamenat, jsou viditelné, o jiných, zřejmě asi významnějších, se můžeme pouze dohadovat,  prošli i naši zelení. Důsledkem tlaku i vnějších sil, jejichž vlivnost nelze podceňovat, bylo zvolení M. Bursíka předsedou strany. Jeho cesta k tomuto postu byla dlouhá. Z oblíbence J. Dienstbiera ,blízkému srdci V. Havla v dobách OH i poté, se stal křesťanským demokratem. Odkud odešel, aby hledal. A nalezl, když potřebně zezelenal. Stojí v čele strany, která má určitou naději stát se parlamentní stranou. Aby se jí stala, hned po určitých preferencí byli její představitelé netradičně zařazování do televizních debat, kdo se o to zasloužil?, se zástupci parlamentních stran. To na cestě do parlamentu zeleným nepředstavitelně pomáhá, ale viditelně znevýhodňuje ostatní neparlamentní strany. Široce založená kampaň ve prospěch zelených, jíž podporuje nejen Václav Havel a část jeho věrných, má i jiné podoby.

Deus ex machina rozhodl zřejmě i při doplňovacích volbách do Senátu v minulém roce. O osiřelý senátorský mandát po Z. Roithové, která upřednostnila poslanecké křeslo v Evropském parlamentu, se ucházel v zelených barvách i známý harcovník Štětina. Na první pohled by se zdálo, že neměl šanci. Když si však uvědomíme určitou provázanost jistých politických sil, mohli jsme předpokládat, že hlasy původních voličů Z. Roithové může pan kandidát Štětina zdědit. Tak se stalo. Nadto někteří voliči se domnívali, že je možné volit  mezi špatným a horším, tím horším pro ně byl kandidát ODS, a dali svůj hlas známému publicistovi. A tak pan Štětina se stal senátorem. Pochlapil se. Nějak však pozapomněl na tradiční programové požadavky zelených a neprodleně se pustil  hlava nehlava do komunistů. Budou tyto jeho první senátorské kroky předznamením parlamentní činnosti zelených nebo jde jen o jeho osobní exces?

V nedávných dnech došlo opět k zásahu bohů ve prospěch zelených, pokud ovšem to nebyly dlouhé ruce určitých politických kruhů a části mocenských struktur, jak se nevěřící samozřejmě mylně domnívají. Posuďte však sami! Paní Kateřina Jacques , mladá a jistě zasloužilá i zkušená ředitelka sekce vlády pro lidská práva, bohužel nějak méně známá veřejnosti, demonstruje se svými dětmi proti pochodu neonacistů. Zlý policista, opravdu jen zlý?, který se samovolně ujal velení skupiny policistů, ji „zmlátí hlava nehlava“, zraní. Au, au, vykřikuje bitá a hrdinně čelí policejnímu teroru. Jak příkladné!  Tisk píše, hlasatelé hlásají v rozhlase i televizi, s paní Jacques dělají televizní redaktoři rozhovory, pozornosti kamer se dostane i jejím dětem, vše má seriálovou podobu, padají policejní hlavy a sypou se obvinění. A to, prosím, vše během několika dní. Jsou holt postižení a postižení. I mezi nimi jsou někteří privilegovaní. K nim patří i paní Jacques, jenž kandiduje za zelené v Praze do Poslanecké sněmovny PČR. Seriál, v němž hraje a bude hrát hlavní hrdinku, bude mít do volebního dne jistě ještě několik dílů, pro volební účely by však bylo nejlepší kdyby byl vysílán bez přerušování, každodenně.

Ať to je již jakkoliv. Paní Jacques se stala známou i pro obyčejné, zvláště pražské  voliče. A právě to je tak potřebný dar z nebes. Znamená mnohem více než doporučení známých a vážených osobností. Tyto rekomandace jsou však jistě jeho vhodným doplňkem.  Stále platí, komu Bůh, tomu všichni svatí.

Co vše je ve hře? Každý z nás chápe, že jediným cílem není pouze to, aby zelení slavnostně vstoupili do Poslanecké sněmovny PČR, aby zde jejich poslanci bojovali za tradiční zelené hodnoty. Hra má i další cíle. Jde o změnu poměru sil mezi levicí a pravicí. Dosud sociální demokraté a komunisté, když se na něčem, bez velkého lámání jedněch druhými, dohodli, dokázali to zpravidla  také v PS PČR prosadit. Ve volbách v roce 2002 voliči svými hlasy totiž rozhodli, že vládnout má levý střed. V parlamentě měl pohodlnou většinu. Že tato možnost byla využita jen tak, jak byla, je druhou věcí. Proč asi? Mluvit jen o nezaslouženě odměněném, doma propadlém nynějším eurokomisaři Špidlovi by bylo příliš primitivní a zcela zavádějící.  

Pokud zelení vstoupí do parlamentu, je pravděpodobné, že dojde k jistému posunu mocenského těžiště. Většinové postavení levého středu se stane málo pravděpodobným. A to je ta hlavní očekávaná změna, jíž mají blížící se volby přinést. Přinesou? K dosažení tohoto cíle je vše dobré. Od nenávistného antikomunismu, hlásaného i některými z těch, kteří mluví o lásce k bližním, až po zásah bohů a rukou  i slov pana exprezidenta. Vzhledem k tomu, že ani tentokrát nám pan bývalý prezident nemůže říci celou pravdu, bojme se již nyní o demokracii, o sociální rozměr lidských práv o důstojnost života obyčejných lidí, o mír a spravedlnost ve světě, ohroženém v budoucnosti opětným možným humanitárním bombardováním kdekoho a kdekoliv, třeba od Kuby až po Bělorusko.

Četl jsem řadu kritik na chování některých lidoveckých, pardon, křesťanskodemokratických politiků, kteří se údajně systematicky chovali vůči svým sociálně demokratickým koaličním partnerům naprosto nekoaličně. Za postižené jeden novinář napsal, že za svou malou snahu, malé úspěchy i malou bojovnost byli potrestáni tím, že byli nuceni vzít do koalice lidovce. Lidovci byli představováni jako zosobnění trestu. Myslím si však, že takovéto hodnocení nemusí platit ani u těch, kteří se ho v současnosti drží.  Budou-li zelení v koalici se sociálními demokraty, můžeme se dočkat  brzkého zavzpomínání na zlaté lidovce. Pokud na lidoveckých kandidátkách bude více těch, kteří výrazněji sociálně cítí, mohou dostat i více hlasů. Někteří z nás, z nedostatku výběru a ze setrvačnosti ,  přestože v pravostředové KDU-ČSL křesťanskosociální frakce neexistuje, budou asi volit KDU-ČSL V takovém případě považuji za vhodné  dát preferenční hlasy  osvědčeným sociálně cítícím kandidátům. Řekněme si však pravdu celou. Další z nás budou volit sociální demokraty nebo komunisty. Názorově patříme k levému středu, k jehož středu by měla patřit i KDU-ČSL, jak se domníváme. Nezapomínejme, že šrámkovská politika byla středovou a někdy až levostředovou. Kolikrát J. Šrámek a celé vedení ČSL bylo pravicí označováno jako až bolševické. Ještě po druhé světové válce prohlásil prezident dr. E. Beneš, že Šrámek a jeho lidovci jsou mnohem socialističtější než celá národně socialistická strana. A co sociální doktrína církve? Její naplňování, nikoliv slovy, ale skutky, by lidovce k politickému středu jistě dovedlo. Zpětně by však též dovedlo řadu křesťanů, hledajících sociálně spravedlivější řád, do řad KDU-ČSL. Je však vůbec o ně zájem? Asi ne. Naděje však umírá poslední.

Nejhorší možnou povolební variantou by podle mého názoru bylo, kdyby jazýčkem na váhách byli zelení společně s namodralými a nazelenavšími lidovci. Jejich společná koalice s ODS by bohužel nemusela skončit pouze a jen osvědčeným sarajevským atentátem na nového Klause. Kdo že tu tehdejší politickou zvrácenost vlastně vymyslel a kdo že ji realizoval? Kdo jsou ti lidé? Kde nyní jsou? Za čím stojí? Co připravují? Naplňují již dnes své nové scénáře? Nevíme. Jděme však volit, ostatně je to i křesťanská povinnost, a pokusme se jim znemožnit svým hlasem alespoň v pokračování  jim vlastních praktik.

Náš stranicko-politický systém i politické stranictví čeká ozdravný proces. Účinné kůry předepsal již dříve prezident dr. E. Beneš. Umožní volební výsledky potřebnou léčbu? Doufejme že ano.                                                                     Dr. O. Tuleškov

 

Následující článek Naomi Klein ukazuje na jeden rys fungování současného světového pořádku, který se dostal do popředí v posledních letech.Základní cíl zůstává stejný: zisk.

Vzestup kapitalismu pohromy

(The Rise of Disaster Capitalism)

V srpnové okurkové sezoně, kdy media podřimovala, doktrína Bushovy vlády o preventivní válce učinila podstatný krok dopředu. 5. srpna 2004 vytvořil Bílý dům Úřad koordinátora pro rekonstrukci a stabilizaci vedený bývalým velvyslancem USA na Ukrajině Carlosem Pascualem. Jeho pověřením bylo koncipovat podrobné „postkonfliktní“ plány až pro 25 zemí, které nesou – dosud – v konfliktu. Podle Pascala bude také možno koordinovat v plném rozsahu tři rekonstrukční operace „současně“ v různých zemích, v nichž každá „trvá“ pět až sedm let.

Vláda oddaná ustavičné pre-emptivní de-konstrukci má nyní, příhodně, trvalý úřad ustavičné pre-emptivní rekonstrukce.

Tytam jsou časy, kdy se čekalo na vypuknutí válek a pak se koncipovaly ad hoc plány na posbírání střepů. V úzké spolupráci s Národní bezpečnostní radou Pascalův úřad udržuje „vysoce rizikové“ země na „seznamu pozorování“ a shromažďuje sbory rychlé reakce hotové angažovat se v předválečném plánování a „schopné rychlé mobilizace a rychlého nasazení“, když konflikt utichl. Sbory jsou vytvořeny soukromými společnostmi, nevládními organizacemi a některými koncepčními středisky (thinks tanks). Některé, sdělil Pascal v říjnu posluchačům ve Středisku pro strategická a mezinárodní studia, budou mít „předem uzavřené“ (pre-completed) kontrakty na znovuvybudování zemí, které se dosud nerozpadly. Tato předem udělaná papírová práce by mohla !zkrátit dobu vašich odpovědí o tři až šest měsíců“.

Plány, které Pascualovy týmy koncipují v jeho málo známém úřadě na Ministerstvu zahraničí, směřují ke změně „vlastního sociálního tkaniva národa“, řekl Centru pro strategická a mezinárodní studia. Víte mandátem úřadu není přebudovat některé staré státy, ale vytvořit státy „demokratické a tržně orientované“. Tak např. (a nepochybně zvolil tento příklad „náhodně“) jeho rychle jednající rekonstruktoři by mohli pomoci při  rozprodeji „státem vlastněných podniků, které vytvořily neživotaschopnou ekonomiku“. Vysvětloval, že někdy znovuvybudování znamená „roztrhání na kusy starého“.

Málo ideologů se může ubránit kouzlu prázdného státu (blank state) – to byl lákavý slib kolonialismu: „objevování“ rozsáhlých nových zemí, kde se utopie zdála uskutečnitelná. Ale kolonialismus je mrtev, nebo tak se nám to alespoň říká; nejsou žádná nová místa k objevení, žádná terra nullius (nikdy nebyla), žádné další prázdné stránky, na kterých, jak jednou řekl Mao, „mohou být napsána nejnovější a nejkrásnější slova“. Avšak je množství destrukce – země roztřískaná na trosky, ať tak zvanými zásahy božími nebo zásahy Bushovými (na příkaz Boží). A kde je destrukce, tam je rekonstrukce, šance zmocnit se  „hrozné neproduktivnosti“, jak nedávno jeden úředník OSN popsal devastaci v Acehu, a naplnit ji nejperfektnějšími, krásnými plány.

„Mívali jsme vulgární kolonialismus“ říká Shamali Guttal, výzkumník z Focus on Global South (Zaměření na globální Jih) se sídlem v Bangalore. „Nyní máme sofistikovaný kolonialismus a oni to nazývají „rekonstrukce“.

Zdá se zajisté, že stále větší části světa jsou ovlivňovány aktivní rekonstrukcí: jsou přebudovávány paralelní vládou sestávající ze známých poradních firem jdoucích po zisku, strojírenských společností, obrovských nevládních organizací, vládních i pomocných organizací OSN a mezinárodních finančních institucí. A od lidí žijících  v těchto rekonstruovaných místech – od Iráku po Ach, od Afghánistánu po Haiti – je možno slyšet podobně znějící sbor stížností. Práce je příliš pomalá, jestli se vůbec koná. Zahraniční poradci žijí na vysoké noze, jsou jim placeny účty na náklady a vydávání i denní plat tisíce dolarů, zatímco místní jsou vyřazeni z prácí, které tolik potřebují, z výcviku a rozhodování.  Odborníci na „budování demokracie“ přednášejí vládám o tom, jak je důležitá průhlednost a „dobré vládnutí“, avšak většina smluvních stran a nevládních organizací odmítají otevřít své účetnictví těmže vládám, neřku-li nechat je kontrolovat, jak jsou vynakládány peníze určené jim na pomoc.

Tři měsíce po tom, co tsunami uděřila na Aceh, v New Yorku Times proběhl otřesný příběh vyprávějící, že !patrně nebylo uděláno téměř nic pro to, aby se začalo s opravami a novou výstavbou“. Takové sdělení klidně mohlo přijít z Iráku, kde jak právě informovaly Los Angeles Times, všechna Bechtelem údajně znovu vybudovaná vodní zařízení se začala hroutit, jeden z dalších z nekonečné linie rekonstrukčních zmetků. Mohlo také přijít z Afghánistánu, kde prezident Hamit Karzai nedávno lál „zkorumpovaným, plýtvajícím a neodpovědným“ zahraničním kontraktům za „plýtvání cennými zdroji, které Afghánistán  obdržel jako pomoc“.. Nebo ze Sri Lanky, kde 600 000 lidí, které ztratili své domovy při tsunami, dosud strádá v provizorních táborech. Sto dní po tom, co obrovské vlny uděřily, Herman Kumara, vedoucí Národního rybářského hnutí solidarity v Negombo ve Sri Lance, vyslal zoufalý e-mail kolegům na celém světě. Napsal, že „fondy, které jsme obdrželi ve prospěch obětí, jsou zaměřeny k dobru několika privilegovaných a ne ve prospěch skutečných obětí“. Naše hlasy nejsou slyšeny a není dovoleno, aby zazněly.

Ale jestliže je rekonstrukční průmysl ohromujícím způsobem při obnově neschopný, může to být proto, že znovuvybudování není jeho primárním účelem. Podle Guttala „to vůbec není o rekonstrukci – je to o přetvoření všeho.“ Jestli k čemu, pak tyto příběhy o korupci a neschopnosti slouží k tomu, aby zamaskovaly hlubší skandál:  vzestup zhoubné formy kapitalismu pohromy (disaster capitalism), který využívá zoufalství a strachu způsobené katastrofou k zavedení radikálního sociálního a ekonomického inženýrství. A na této frontě pracuje rekonstrukční průmysl tak rychle a účinně, že privatizace a uchvácení půdy je obyčejně ukončeno dříve, než místní obyvatelstvo pozná, co je potrefilo. V jiném e-mailu Žumara varuje, že Sri Lanka nyní čelí „druhé tsunami korporativní globalizace a militarizace“, potencionálně dokonce ničivější než ta první. „Vidíme to jako akční plán, uprostřed krize tsunami, k předání moře a pobřeží zahraničním korporacím a turismu za vojenské asistence námořnictva USA.“

Jako náměstek ministra zahraničí Paul Wolfowitz navrhl nápadně podobný projekt v Iráku a dohlížel na něj: v Bagdádu ještě hořely ohně, když okupační úředníci USA přepisovali investiční zákony a oznámili, že státem vlastněné společnosti v zemi budou privatizovány. Někteří poukazovali na tento časový rekord, když argumentovali, že Wolfowitz se nehodí pro vedení Světové banky; ve skutečnosti nic by ho nemohlo připravit na tuto novou práci lépe. Wolfowitz dělal právě to, co Světová banka dělá prakticky v každé válkou zničené a pohromou postižené zemi – i když s menšími byrokratickými jemnostmi a větším ideologickým chvástáním.

Postkonfliktní země nyní přijímají 20-25 procent z celkových půjček Světové banky, od roku 1998 vzrostly ze 16 procent – to samo o sobě je 800 procentní navýšení od roku 1980, podle studie Kongresové výzkumné služby. Rychlá reakce na války a přírodní pohromy – to byla tradičně doména agentur Spojených národů, které pracovaly společně s nevládními organizacemi a poskytovaly pomoc v nouzi, stavěly dočasná přístřeší a tak podobně. Ale nyní se přišlo na to, že rekonstrukční práce jsou ohromně lukrativním průmyslem, a příliš důležitým nato, aby byl ponechán dobrodincům v OSN. Tak je to dne Světová banka, která už – věrna principu zmírňování chudoby prostřednictvím vytváření zisku – vede tuto péči.

A není žádných pochybností o tom, že na rekonstrukčních záležitostech se dá vydělat. Existují masivní inženýrské  a dodavatelské kontrakty (10 miliard samotnému Haliburton v Iráku a v Afghánistánu); „budování demokracie“ explodovalo do 2 miliardového průmyslu: a nikde nebyly  lepší časy pro poradce ve veřejném sektoru – soukromé firmy, které radí vládám při rozprodeji jejich majetku, často samy řídí vládní služby jako subdodavatelé. (Bearing Point favorizovaná mezi těmito firmami v USA oznámila, že výnosy jejího oddělení „veřejných služeb  stouply čtyřnásobně za pouhých pět let“ a zisky jsou ohromné: USD 342 miliony v roce 2002 – marže zisku 35 procent).

Ale pro Světovou banku jsou otřesené země atraktivní z jiného důvodu: dobře přijímají příkazy. Po kataklysmatické události vlády obyčejně kvůli dolarové pomoci udělají cokoliv, ať to stojí, co stojí – dokonce i když to znamená navršení ohromných dluhů a souhlas s drastickými politickými změnami. A za situace, kdy místní obyvatelstvo zápasí o to, jak najít přístřeší a potravu, se politické organizování proti privatizaci může jevit jako nepředstavitelný luxus.

A z perspektivy banky je ještě lepší to, že mnohé válkou zpustošené země jsou ve stavu „omezené suverenity“: jsou pokládány za příliš nestabilní a nezpůsobilé spravovat peníze z pomocí, které přicházejí, takže jsou často složeny do svěřeneckého fondu spravovaného právě Světovou bankou. To je případ Východního Timoru, kde banka přiděluje peníze vládě, pokud prokáže, že je spotřebovává odpovědně. Je zřejmé, že to znamená radikální snížení míst ve veřejné sektoru (vláda na Timoru je poloviční oproti té, co byla za indonéské okupace), ale štědré vydávání peněz z pomoci na zahraniční poradce, k jejichž najímání banka vládu nutí (badatel Ben Moxham píše: „V jednom vládním oddělení jediný mezinárodní konzultant  vydělá za jeden měsíc tolik, kolik jeho dvacet gomorských kolegů vydělá společně za celý rok“.)

V Afghánistánu, kde Světová banka také spravuje pomoc zemi prostřednictvím svěřeneckého fondu, se již podařilo zprivatizovat zdravotní péči tím, že odmítla poskytnout ministerstvu zdravotnictví fondy na budování nemocnic. Místo toho peníze nalévala přímo nevládním organizacím, které provozují své vlastní soukromé zdravotní kliniky na základě tříletých kontraktů. Také nadekretovala „zvýšenou úlohu  pro soukromý sektor“ ve vodním hospodářství, telekomunikacích, ropě, plynu a hornictví a nařídila vládě, aby se „stáhla“ ze sektoru elektrické energie a nechala jej „zahraničním soukromým investorům“. Tyto hluboké proměny afghánské společnosti se nikde nediskutovaly ani se o nich nepsalo, protože málo lidí mimo banku ví, že se staly; změny byly hluboko zasuty v „technickém dodatku“ připojeném ke grantu zajišťujícímu „naléhavou“ pomoc afghánské infrastruktuře zničené válkou – dva roky před tím než měla země zvolenou vládu.

Téměř stejný případ se týká Haiti poté, co byl vyhnán prezident Jean-Bertrand Aristide. Výměnou za půjčku 61 milionů USD banka požaduje „veřejně- soukromé partnerství a ovládání oborů vzdělání a zdraví; podle dokumentů banky to znamená, že soukromé společnosti řídí školy a nemocnice. Roger Norriega, náměstek ministra zahraničních věcí pro záležitosti západní hemisféry, jasně sdělil, že Bushova vláda sdílí tyto cíle. „Také povzbudíme vládu Haiti, aby ve vhodnou dobu pokročila s restrukturalizací a privatizací – některých podniků veřejného sektoru,“ sdělil 4. dubna 2004 American Enterprise Institutu.

Toto jsou neobyčejně kontraverzní plány v zemi s mocnou socialistickou základnou a banka připouští, že to je právě to, proč je prosazuje nyní, kdy vláda na Haiti se blíží vládě militaristické. „Přechodná vláda poskytuje prostor pro příležitost uskutečnit reformy ekonomického vládnutí …, které pro budoucí vládu může být obtížné odstranit“, poznamenává banka ve své dohodě o Projektu  operací reformy ekonomického vládnutí. Toto je pro Hajťany zvláště trpká ironie: mnozí obviňují mnohonárodní instituce, včetně Světové banky, z prohlubování politické krize, která vedla k vyhnání Aristida tím, že stáhly slíbené stamilionové půjčky. V té době Meziamerická rozvojová banka (Inter-American Development Bank) pod tlakem ministerstva zahraničí tvrdila, že Haiti je nedostatečně demokratické pro přijetí peněz, poukazujíc na drobné chyby při legislativních volbách. A nyní, kdy Aristide je pryč, Světová banka otevřeně oslavuje výhody operování ve svobodné zóně demokracie.

Světová banka a Mezinárodní měnový fond alespoň po tři desetiletí vnucují šokovou terapii zemím v různých situacích šoku, nejnápadněji po vojenských pučích v Latinské Americe a po kolapsu Sovětského svazu. Avšak mnozí pozorovatelé říkají, že dnešní kapitalismus pohromy se rozběhl na plné obrátky s hurikánem Mitch. V říjnu 1998 na celý týden se MItch zastavil nad Střední Amerikou, polykal celé vesnice a zabil více než 9 000 lidí. Už tak zbídačené země zoufale potřebovaly pomoc pro obnovu – a ona přišla spojená s podmínkami. V těch dvou měsících poté co Mitch udeřil, když země byla ještě po kolena v sutinách, mrtvých tělech a bahně, kongres Hondurasu inicioval to, co Financial Times nazval „rychlými výprodeji po bouři“. Odhlasoval zákony umožňující privatizaci letišť, přístavů a dálnic a rychlou cestu pro plány na privatizaci státní telefonní společnosti, národní společnosti pro elektřinu a části vodního sektoru. Zvrátil zákony o pozemkové reformě a ulehčil cizincům kupovat a prodávat majetek. Bylo to úplně stejné v sousedních zemích: v těchž dvou měsících Guatemala oznámila plány na prodej svého telefonního systému; Nikaragua udělala podobně a k tomu připojila svou společnost pro elektřinu a ropný sektor.

Všechny tyto privatizační plány byly agresivně prosazovány obvyklými podezřelými subjekty. Podle Wall Street Journal „Světová banka a Mezinárodní Měnový fond se celou svou váhou postavily za prodej  (Telecomu), učinily jej podmínkou pro uvolnění zhruba 47 milionů USD ročně po tři roky jako pomoci a spojily to se zrušením asi 4,4 miliardy USD zahraničního dluhu pro Nicaragui“.

Nyní banka využívá tsunami z 26. prosince (2003, pozn. red.) k prosazení politiky dělení koláče.. Nejvíce zdevastované země neviděly téměř žádné ulehčení dluhů a většina naléhavé pomoci Světové banky přišla ve formě půjček nikoliv grantů.  Spíše než zdůrazňovat potřebu pomoci malým rybářským komunitám – což je více než 80 procent obětí vln tsunami – banka rozvoje prosazuje rozvoj turistického sektoru a průmyslových rybářských farem. Pokud jde o zničenou veřejnou infrastrukturu jako jsou silnice a školy, dokumenty banky uznávají, že jejich obnova „by mohla přetížit veřejné finance“ a navrhují, aby vláda uvažovala o privatizaci (ano, mají jenom jednu myšlenku). „Pro některé investice“, poznamenává plán banky odpovídající na tsunami, „může být vhodné využít soukromého financování“.

Jako na jiných místech obnovy od Haiti po Irák pomoc po tsunami má málo co činit s nahrazením toho, co bylo ztraceno. I když hotely a průmysl začaly rekonstrukci na pobřeží na Sri Lance, v Thajsku, Indonésii a Indii, vlády přijaly zákony zabraňující rodinám obnovit své domovy v pobřežní linii. Statisíce lidí jsou násilím přemísťováni do vnitrozemí, do baráků vojenského charakteru v Acehu a prefabrikovaných betonových krabic v Thajsku. Pobřeží není znovu vybudováno jako bylo dříve – s roztroušenými rybářskými vesnicemi a plážemi posetými ručně vyrobenými sítěmi. Místo toho se vlády, korporace a zahraniční dárci spojují, aby je vybudovaly tak, jak by je chtěly mít: pláže jako hřiště pro turisty, oceány jako vodní doly pro rybářské flotily korporací, oboje obsluhováno privatizovanými letišti a dálnicemi vybudovanými za vypůjčené peníze.

V lednu Condoleezza Riceová podnítila malou kontraverzi, když popsala tsunami „jako skvělou příležitost“, která „nám přinesla velké dividendy“. Mnozí se zhrozili myšlenky zacházet s nezměrnou lidskou tragedií jako se šancí k hledání výhod. Ale když nic jiného, Riceova tomu případu rozuměla.  Skupina, která se nazývá Thailand Tsunami Survivors and Supporters říká, že pro „obchodníky-politiky byla tsunami odpovědí na jejich modlitby, neboť doslovně vyčistila pobřežní oblasti iod komunit, které před tím stály v cestě jejich plánům o střediscích zábavy, hotelích, kasínech a farmách garnátů. Pro ně jsou všechny tyto pobřežní oblasti otevřenou zemí“. Pohroma, zdá se, je nová terra nullius.

(Z anglického textu v The Spokesman č. 86 , Apokalypse Soon, r. 2005, vydává Bertrand Russell Peace Foudantion Ltd, Anglie, přeložila Míla Hradečná.)

 

 

Křesťanskosociální mírové forum

 

Mariánská a katolíci

Bylo to někdy v červnu roku 1954, kdy jsem z pankrácké věznice, kde jsem byl ve vazbě Nejvyššího soudu, dorazil, spolu s dalšími, přes ústřední tábor  do pracovního tábora Mariánská.

Ubytovali nás v různých barácích, které jistě již hodně pamatovaly. Byly stejně omšelé, zchátralé a zanedbané. Oproti věznici však tábor měl jednu zvlášť velkou výhodu. Nebyli jsme zavřeni na celách, či na samotce,  v níž jsem jako mnozí strávil několik měsíců, a proto jsem hned ocenil možnost volného pohybu po táboru a kontakty s dalšími stejně postiženými. Mezi sebou jsme o sobě mluvili jako o muklech. Tato běžná zkratka byla vytvořena z následujících slov: muž určený k likvidaci. Oficiální označení pro nás bylo potrestaní. V tu dobu jsme byli potrestáni již jen  těžkou a nebezpečnou prací v hladu, zimě, v nedostatečném oblečení a obutí a za nepředstavitelné šikany

Byli jsme určeni na práci v uranovém dole Eva. Za co nejmenších nákladů, v podmínkách někdy i ohrožujících život,  jsme měli vytěžit co nejvíce uranové rudy a smolky, které po určitých úpravách byly dopravovány do SSSR. Na splnění stanovených plánů dohlíželi nejen českoslovenští příslušníci vězeňské stráže, ale také určití vedoucí sovětští  důlní pracovníci. V tu dobu tedy již přednostně nešlo o přímou likvidaci skupin vězňů, ale o jejich maximální pracovní nasazení, a to bez ohledu na jejich momentální zdravotní stav. O schopnosti pracovat rozhodoval bývalý gestapácký lékař, válečný zločinec. „Léčil“ tak, že práceneschopní , kromě obětí důlních úrazů, téměř žádní nebyli.

Po krátké době práce v dolech jsem odmítl pracovat na jednom díle, kde jsem měl naložit hlušinu do důlních vozíků. Byla to těžká práce. Měl jsem pocit  nebezpečí. Nad hlavou mi visel velký plochý kámen.  Obával jsem se, že může spadnout. Samovolně jsem vyfáral. Následovaly tresty. Vztyčené ruce v zařezávajících se poutech bolely stále více, zvláště když napuchly. Musel jsem se dívat do slunce. Z vrátnice mne pozorovali příslušníci. Když bylo vidět, že již nemohu, přišel jeden z nich, přikázal mi dát ruce dolů a uvolnil pouta. Den jsem skončil u jednoho táborového referenta. Na mé prohlášení, že jsem byl odsouzen k  ztrátě svobody a nikoliv k nuceným pracím a tudíž  fárat odmítám, reagoval po krátké době velmi rázně. Byl jsem potrestán temnicí a přeložením do trestního baráku.( Na pracovišti, které jsem opustil, byl později spadlým kamenem těžce zraněn jiný mukl. Při převozu do nemocnice zemřel. Byl to horník z povolání, který údajně za nějaký vtip na A. Zápotockého byl odsouzen asi na jeden rok. ) Sám tábor Mariánská byl v tehdejší době považován za trestní. V jeho oploceném prostoru se strážními věžemi byl zvlášť oplocen jeden barák, ten trestní.

Dostávali jsme méně jídla. Po pracovní době jsme neustále někde museli „brigádničit“. Do baráku na několika místech zatékalo a dokonce pršelo. V zimním ránu jsme museli odtrhávat přimrzlé boty od podlahy. V této pro mne tak těžké situaci, byl jsem odsouzen na pět let, jsem se v nedlouhé době seznámil s řadou velmi zajímavých lidí. Na trestním baráku se mnou sousedil jeden mladý  člověk, s kterým jsem  dost často rozmlouval. Ze svých porcí jídla mi téměř pravidelně nabízel knedlík, trochu brambor, chleba. Zdráhal jsem se, ale na jeho důrazné vyzvání, abych si vzal, činil jsem tak. Hlad byl o něco málo menší. Jeho známí mu na barák občas něco podstrčili. Brzy jsem znal i je. Dozvěděl jsem se, že můj soused je jezuita a jeho kamarádi pocházeli z jižní Moravy. Byli součástí sítě, která zabezpečoval vybraným či ohroženým lidem  přechod přes hranice do Rakouska.  Byli to veselí chlapci, zpěvaví a optimističtí, zvláště Cyrílek.

Následně jsem byl seznámen i s dalšími lidmi. Jeden z nich, opět jezuita, dříve učil na arcibiskupském gymnáziu v Praze, další byl katolický farář (pravděpodobně děkan) a několik dalších aktivních katolíků. Všichni drželi pohromadě. Do této skupinky jsem začas byl neformálně přijat. Při rozhovorech jsem se hodně poučil, dozvěděl. Začali mi půjčovat i různé knihy, především s náboženskou tématikou. Po přečtení jedné jsem dostal další. Někdy jsem i nepřečtenou knihu musel vrátit. Kolegové se dozvěděli, že bude prohlídka, filcunk. Knihy putovaly včas do úkrytů. A když pominulo nebezpečí, opět začaly kolovat.

V šachtě, do které jsem se musel vrátit, jsem dělal  občas s nějakým civilem. Jednou mi jeden z nich nabídl jídlo. Vzal jsem si ho s vřelým poděkováním. Ne jednou jsem tak dostával chleba s máslem a salámem. Ano, nebyla to náhoda. Ten horník udržoval kontakty s katolickou skupinou na táboře. Byl zřejmě i jedním ze zdrojů, které nás zásobovali knihami. Jednou v neděli ráno jsem byl vyzván, abych si přišel k určenému baráku zazpívat. To jsem „bydlel“ již na normálním baráku. Moravští kluci měli kytary a brzy začali hrát a zpívat. Později jsem se dozvěděl, že v jedné místnosti tohoto baráku sloužil náš známý farář  mši.  My jsme tak dělali venkovní zvukovou clonu. Místnost byla zabezpečena i z chodby.

Profesor z arcibiskupského gymnázia se mnou často rozmlouval. Po delších diskuzí mi řekl, že bych jednou mohl být dobrým právníkem. Všichni jsme tehdy věřili, že tak či onak brzy půjdeme domů. Komunistický režim jsme chápali jako dočasný, který buď pod tlakem Západu padne, nebo alespoň bude muset dát politickým vězňům postupně svobodu. Katolíci věřili v obnovu církve, o čemž jsem nepochyboval ani já, a nadto jsem věřil, že dostuduji.

Za čas jsem si mohl udělat obrázek o důležitých vnitřních i mimotáborových kontaktech mých nových přátel. Co jsme byli na staré Mariánské, všechno se jim bez velkých potíží dařilo. Táborový bezpečnostní referent o nich neměl ani tuchu, přestože pomáhali nejrůznějším lidem pro ně nejnutnějším způsobem. Dovedli doručovat dopisy rodině i od rodiny, samozřejmě i ústní vzkazy. Dokázali malomyslné podpořit , hroutící se postavit na vlastní nohy. Byli tam, kde bylo zapotřebí. Proto jeden z nich býval často i na trestním baráku, aby byl blízko těch, kteří zpravidla potřebovali největší pomoc. Nemocným muklům občas dokázali sehnat i lepší místa, lepší stravenky, dávali jim i táborové poukázky, aby si mohli přilepšit  nákupem v táborové kantýně.

Katolíci se nevěnovali jenom politickým vězňům, jichž tehdy byla na táboře většina, ale také tzv. vlčákům, mladým lidem potrestaným za kriminální delikty. Dobré slovo a kousek chleba znamenal pro  značnou část těchto lidí hodně. Zdaleka ne všichni byli v pracovních úderkách  se zvláštními stravenkami a volnějším režimem na táboře. Úderníci měli dost jídla, zbytky svých porcí vyhazovali. Hodně se zásobovali  nákupy v kantýně. U odpadních nádob někdy postával spoluvězeň Schwarcenberg (bývalý kníže). Vybíral odhozené knedlíky, sušil je a pak jedl.

Skupina katolíků na táboře Mariánská, a to na staré i nové, byla tvořena hluboce věřícimi lidmi, kteří v těžkých podmínkách dokázali i hnedle nemožné. Svou víru žili skutky. Pomáhali jiným, aniž by měli záruku, že o jejich jednání se nedozví někdo z táborové bezpečnosti. Riziko bylo o to větší, že i mezi politickými vězni byli donašeči, bonzáci. Zvláště katoličtí kněží byli ohroženi. Jakmile by se jejich činnost odhalila, byla velká pravděpodobnost, že by se dostali nejen do korekce, příp. bunkru, ale i do tábora smrtících mlýnů, kde bylo hodně farářů a jiných církevních hodnostářů. Již tehdy jsem si těchto katolíků velmi vážil.( Bratři z protestantských církví takovéto organizované akce neuskutečňovali.) Dodnes můj respekt k ním trvá. Jeden z nich , u něhož jsem byl se svým známým moravským jezuitou  v roce 1968 na návštěvě v arcibiskupském paláci, pokřtil později jako farář u sv. Matěje mou vnučku a jednoho syna. Tento syn u něj několik let ministroval. Ač jsem k nim měl hodně blízko, rodinná tradice rozhodla. Mám své místo v sedmé lavici v chrámu CČH v Dejvicích, kde sedával již můj děda, babička, teta, strýc i maminka, kam chodil i můj otec, když studoval v pražském semináři,  a kde se s maminkou seznámili.  

V osmdesátých a devadesátých letech jsem se seznámil s řadou katolických farářů, vysokoškolských pedagogů a praktikujících katolíků. Mohu říci, že si jich vážím.  Prosím Boha, aby jim dal sílu postavit se zjevně na stranu dnešních chudých, trpících, pronásledovaných, aby jednali v souladu s církevní sociální doktrínou a patřili k těm, kteří  usilují o spravedlnost  a mír pro všechny lidi na celém světě.

Dr. O. Tuleškov

 

Pohádka z Ria

(Osoby i děj této pohádky jsou smýšleny. Jakákoliv  podobnost může být jen náhodná.)

V Riu, nedaleko stanice Copacabana, bylo tuto noc zastřeleno dalších sedm chlapců. Obtěžovali počestné obyvatele, protože spali na schodech banky. Pořádkové komando, ve kterém bylo i několik policejních důstojníků, bere za svou mimořádnou službu odměnu od místních velkopodnikatelů.

Jeden ze zabitých chlapců se náhle zvedl a s rudou stružkou stékající po krku doběhl až do Říma. „Svatý otče“, řekl zabitý chlapec, „ti velcí lidé, kteří platí své brigády smrti, aby stříleli nás děti, ti se nazývají křesťany jako Ty, co chodí jako Ty, a bydlí ve velikých krásných domech jako Ty. Kristus byl přibit na kříž a my jsme byli zastřeleni ve spánku, protože bohatým znechucujeme jejich obchody.

„Církev je na straně chudých“, řekl Otec. „Kdybych znal jména těch bankéřů, vyloučili bychom je z Církve bez váhání a byli by zatraceni.“ Ale já znám některé z těch lidí“, řekl mrtvý chlapec. „Jsi mrtev, chlapče,“ zněla odpověď „Žádný soud na světě tě nemůže vzít za svědka. Nejsi již na zemi, jsi v nebi: Blahoslavení jsou chudí, protože jejich je království nebeské.“

Tu začal chlapec křičet: „Ale v Brazílii  se toulá po ulicích dalších sedm milionů kluků jako já. A jedenáct milionů v Mexiku. Proč jsme chudí a bez domova, proč musíme žít na ulici, proč nemůžeme žít v krásných domech a kostelech jako Ty?“

„V kostelech se slouží mše. Kostely jsou modlitby. Kostely nebyly postaveny pro uličníky jako jsi ty. Ale my vám pomáháme. Vaříme polévky, organizujeme křesťanskou službu, přispíváme na dětskou kliniku a sbíráme na akci Chléb pro všechny.“

„Jenže to je kapka v oceánu. Potřebovali bychom pomoc, po jaké volají kristovské sbory a teologie osvobození. Ale Ty jsi je, Otče, oboje zatratil.“

„Církev zachraňuje duše a neplete se do politiky. To je to, co od nás žádá Pán.“

„A přeje si Pán také, aby se jedni topili v přepychu, zatímco my nemáme kde složit hlavu a vybíráme odpadky z košů?“

„Měj víru, dítě, a modli se. Protože Pán je s tebou a ne na straně tvých vrahů. Jsi již v nebi. A blahoslavení jsou chudí, protože jejich je království nebeské.“

„Nemohl bys alespoň dovolit antikoncepci, Svatý Otče, tak aby nás na ulici tolik nepřibývalo a aby nás komanda nemusela pronásledovat a likvidovat?“

„Vaši rodiče by vás neměli plodit, pakliže se o vás nechtějí starat. Měli by žít v čistotě. A měli by se vystříhat potratů, protože každý započatý život je svatý a bohulibý.“

Zabitý chlapec s rudou stružkou zasýchající na krku se přemykl z Říma zpět na ulici Ria a schoulil se na schodech banky vedle svých kamarádů. A druhý chlapec, s opálenou skvrnkou na prostřeleném čele, se zvedl ze svého spánku a zamířil daleko na sever k domu bílému jako sníh. „Pane prezidente“, pravil ten chlapec, „proč dovolujete komandům bohatých střílet pouliční děti na dvorku Spojených států hned před Vašimi dveřmi?“ „Mé drahé dítě“, pravil prezident největší mocnosti“, jaká strašná věc se ti to přihodila, - ale v naší se děti na ulicích nestřílejí a na tvou zem já nemám sebemenší vliv.“

„Ale, pane prezidente, spousta bohatých podnikatelů a bankéřů u nás vede obchody právě s vámi a mnoho společností a bank Vašim občanům přímo patří. A tak musí být nějaká cesta jak nám pomoci. A nakonec, vy jste přece jednali i na Středním východě, když tam Irák obsadil ropná pole.“ „Mé drahé dítě, kdybychom znali jména amerických společností a podnikatelů zapletených do vraždění dětí na ulicích Ria, vůbec bychom neváhali zavřít je a odsoudit za jejich činy.“

„Pane prezidente, řekl chlapec, kterému kulka prolétla hlavou, „znám řadu společností a bohatých podnikatelů tady z USA, kdo mají účast na hanbě naší chudoby a smrti.“

„Ale, můj milý chlapče,“ odpověděl prezident USA, „vždyť jsi mrtev. Je to škoda, ale mrtvý svědek nemůže být předvolán před soud. Nebýt toho, skutečně bychom uvěznili a odsoudili vrahy vás, dětí, bez váhání. Ale to v demokratickém státě nelze provést bez důkazů. Sám jsi nakonec viděl, jak jsme zakročili na Středním východě, když jsme měli přímé důkazy.  Bombardovali jsme Irák a zahnali je zpět. A to ne kvůli naftě, jak nás někteří pomlouvají, ale protože zde byl zneuctěn Západ a lidská práva.“

„Ale, pane prezidente, vždyť také bojkotujete Kubu, ačkoliv tam se děti nestřílejí a ačkoliv je tam život daleko spravedlivější a lidštější než ve většině latinskoamerických zemí.“

„Mé milé dítě, tomu ty nerozumíš. Zde jsou důvody politické. Na Kubě nemají demokracii a svobodu jako v ostatních latinskoamerických zemích. Kuba je ve spárech zla, socialismu. A socialismus musíme umořit k smrti tak, aby se nemohl rozšířit.“

„Ale pane prezidente, to znamená, že chcete, aby se na Kubu vrátili boháči. Jenže pak tam také budou děti na ulici. Co je to za lidská práva a demokracii, když bohatí posílají na děti eskadry smrti?“

Prezident potřásl shovívavě svou moudrou hlavou: „Demokracie nemá nic společného se zabíjením pouličních dětí. Demokracie je věc humánní a dobrá.“ „Ale tak to přece není! Jak může být demokracie dobrá a lidská, když jen vaše země vydává desettisíckrát víc na zbrojení než na potírání chudoby? A 40 000 dětí umírá denně po celém světě, protože nemají co jíst?“ „Obávám se, že doopravdy nevíš, oč jde“, řekl se svým úsměvem pan prezident.  „A já teď již musím jít. Nemohu ztratit tolik času s jedním děckem z ulice. Máme zasedání Velké sedmičky.“

A chlapec se prolnul zpět do Ria a opřel se o schod s očouzenou dirkou v čele mezi ostatní chlapce. A třetí chlapec se zasýchající skvrnou na špinavé košili tam, kde mu dřív bilo srdce, se postaví na mrtvé nohy a nechal se donést na místo, kde sídlí neumrtvitelné srdce Banky Světa a Fondu, jenž se nazývá Mezinárodním.

„Páni bankéři a správci kapitálu“, obrátil se k nim, „jak to s penězi zacházíte, že chudým nesou jenom bídu a žal, kdežto bohatství a přepych jiným vzkvétá?“

„Drahé dítě“, odpověděli muži peněz, „kapitál musí plodit zisk. My osobně s tím nemáme co společného, že bohatí bohatnou a chudí chudnou. To je zákon Kapitálu. A ten není dovoleno měnit, pokud zem je demokratická a lidská práva tím nejvyšším.“

„Ale pánové“, řekl nevzdělaný chlapec s rudou skvrnou na košili, „kde jsou lidská práva a kde demokracie, když chudým národům půjčujete peníze na takový úrok, aby jej nikdy nemohly splatit?“ „Milé dítě“, my za to nemůžeme, že lidé v chudých zemích málo pracují a nevydělávají si na své bohatství. Od nás dostávají světové ceny za své zdroje. A jsou to jen objektivní zákony volného světového trhu, že nakonec v chudých zemích Jihu dá víc práce zbohatnout než u nás.“

„Vzácní páni bankéři“, řekl chlapec, „lidé v chudých zemích chtějí a dovedou pracovat, ale žádná práce pro ně nezbývá. Ve vašem hospodářství jsou miliony takových lidí. I ve vašich bohatých zemích jsou nezaměstnaní. Může být spravedlnost, demokracie a láska tam, kde tolik lidí nenajde obživu? Jsou země, kde pěstují krmení pro dobytek, aby měli dolary na splácení úroků. Ale protože pěstují krmení pro dobytek, nemají kde sít obilí pro sebe. A musí trpět hlad.“

„Milé dítě, ve skutečně svobodné ekonomice se nic neplánuje. To znamená, že ani tvá chudoba není naplánovaná. V souladu se zákonitostmi svobodného trhu si svou chudobu musíte překonat sami. Vše co pro vás můžeme udělat je, že vás řídíme a že vám půjčujeme peníze, abyste si svou ekonomiku vybudovali.“

„Ale vždyť jsou to právě úroky z těch půjček, které vám musíme odvádět a pro které jsme k chudobě odsouzeni. Nemůžete nevědět, že nás vznešení dávají střílet jen právě proto, abychom je nerušili a oni se mohli věnovat svému vydělávání. A my umíráme, abyste se vy dočkali svých úroků.“

„Ne, dítě, nerozumíš“, Tvoji rodiče nechtějí pracovat a proto vás posílají na ulici. Ve svobodném hospodářství se každý může vypracovat a všichni máme stejné možnosti.“

„To není pravda“, začal křičet chlapec. „To není pravda. My nemáme vůbec žádné možnosti. Pro nás práce není. Pro nás není místo. My musíme krást, abychom nezemřeli. A musíme čichat ředidla, abychom alespoň na chvíli zapomněli, že krademe. Jsme stříleni vlastními lidmi jako vzteklí psi, protože náš počet na ulicích pořád a nezadržitelně roste. . Naši rodiči jsou zadupáváni do větší a větší chudoby jen proto, abyste vy sami mohli žít stále bohatěji.“

„Jsi hloupý uličník“, pravili bankéři, “ a je zbytečné vysvětlovat ti zákony svobodného trhu. A kdybys ještě žil a my ti dali pár korun, stejně by sis za ně koupil ředidlo místo aby ses poohlédl po práci. Nakonec máš lepší být mrtev: Nikdo tě neobtěžuje, jsi v nebi, a nemusíš nic dělat. Co bys ještě chtěl?“ A chlapec se zcela zaschlou skvrnou na košili pod srdcem se vrátil do Ria a složil svou vychrtlou postavičku na schodech krásného domu mezi své kamarády. K ránu je metaři odklidili.                                                                                                   Artur Troppman