Křesťanský sociál

březen, duben 2017, ročník XXVI.

Globalisti použijú masovú migráciu na nahradenie Európanov…a “rozdrvenie vôle ľudu”

Maďarský Viktor Orbán verí, že globalistický establishment nebude reagovať na svoju porážku v roku 2016 preskúmaním svojej politiky, ale tým, že ešte viac podporí vlnu masovej migrácie, ktorej úlohou bude “rozdrviť vôľu ľudu” a nahradiť existujúce európske populácie

“Páni globalistických politík nehľadajú chyby v sebe” po porážkach v britskom referende o brexite a po prezidentských voľbách v USA, “ale namiesto toho obviňujú ľudí a národy”.

“Rozhodli sa, že sa nevzdajú svojej pozície, ale rozdrvia akúkoľvek vôľu ľudí, ktorí nesúhlasia s otvorenou spoločnosťou a liberalizmom. Deklarovali, že ak voľby v určitej krajine nevyhrajú ich ideologickí partneri a liberáli, potom v tejto krajine už neexistuje demokracia. Vyhlásili, že ľudia predstavujú nebezpečenstvo pre demokraciu.”

Orbán je presvedčený, že politici zaviazaní politike “žiadnych hraníc” a multikultúrnej “otvorenej spoločnosti” – odkaz na organizáciu Open Society Foundations financovanú Georgeom Sorosom, miliardárom a finančníkom, ktorého maďarské orgány považujú za zhubný vplyv – budú reagovať na obrat pri volebných urnách tým, že sa budú snažiť podkopať európskeho voliča prostredníctvom masovej migrácie.

“Úbohí, pomaly sa prebúdzajúci občania budú nakoniec zaplavení niekoľkými miliónmi migrantov. Ak sa ľudia v Európe, ktorí nie sú ochotní alebo schopní odtrhnúť sa od svojich kresťanských koreňov a vlasteneckých pocitov, nebudú mať na pozore, potom títo migranti nahradia podložie európskeho života.

Nech masy ľudí z rôznych náboženských prostredí – ktorí boli vychovávaní s inou morálkou a inými tradíciami, a ktorí nemajú predstavu o Európe – nás prídu naučiť lekciu.”

“Tak bola vytvorená najbizarnejšia koalícia prevádzačov, aktivistov za ľudské práva a popredných európskych politikov na svete, s cieľom sústavne prinášať milióny prisťahovalcov do Európy. Kam to všetko vedie?”

Podľa Orbána chcú obhajcovia “otvorenej spoločnosti” vytvoriť systém, v ktorom “skutočná sila, rozhodnutia a vplyv, musia byť dané do rúk ľudí, ktorí sú súčasťou globálnej siete, ako mediálni guru, nevolené medzinárodné organizácie a ich miestne odnože.”

Z hľadiska ekonómie a národnej identity Orbán opisuje otvorenú spoločnosť ako miesto, kde “ľudia, etnické skupiny a kultúry sú stlačené do veľkosti hamburgerov, aby sa s nimi mohlo jednať ako s tovarom a krajiny sú transformované na železničné trate, po ktorých sa každý môže pohybovať dovnútra alebo von z krajiny”.

Budapešť 14. februára 2017 (HSP/BB/ AP-Zsolt Szigetvary/MTI via AP, file)

Slovenskí biskupi otvorene - Kresťanstvo sa s islamom nachádza v permanentnom konflikte

Bratislava 22. februára 2017 (HSP

Ak chceme hľadať spôsob spolužitia s islamom, nemali by sme zabudnúť na fakt, že kresťanstvo sa s islamom nachádza napriek všetkým snahám o dialóg aj v permanentnom konflikte. V Bratislave to včera povedal bratislavský arcibiskup metropolita a predseda Konferencie biskupov Slovenska Mons. Stanislav Zvolenský. Uviedol to na medzinárodnej konferencii Náboženstvo a migrácia, ktorú zorganizovali Konferencia biskupov Slovenska, Česká biskupská konferencia a Rímskokatolícka cyrilometodská bohoslovecká fakulta UK v Bratislave. Príhovor prinášame v plnom znení.

Vaša Eminencia, otec kardinál Dominika Duka, predseda Českej biskupskej konferencie, vážený pán Ján Figeľ, osobitný vyslanec pre podporu náboženstva alebo viery mimo EÚ,

Vážení hostia, dámy a páni,

dovoľte mi, aby som vás v mene Konferencie biskupov Slovenska srdečne privítal na pôde Rímskokatolíckej cyrilometodskej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave, v Aule Benedikta XVI. na medzinárodnej konferencii na tému „Náboženstvo a migrácia.“ Osobitne medzi nami vítam, Jeho Eminenciu, kardinála Dominika Duku, pražského arcibiskupa metropolitu a predsedu Českej biskupskej konferencie. Hneď v úvode chcem vyjadriť v mene Konferencie biskupov Slovenska veľkú vďačnosť otcovi kardinálovi i celej Českej biskupskej konferencii za ochotu podieľať sa na organizovaní tejto medzinárodnej konferencie. Toto kolokvium je prejavom tradične výborných vzťahov medzi našimi národmi, je však zároveň prvým spoločným akademickým podujatím. Máme nádej, že toto stretávanie sa a zdieľanie pod záštitou oboch biskupských konferencií bude mať svoje pokračovanie.

Dnes sme sa tu stretli, aby sme spoločne z rôznych hľadísk diskutovali o vzťahu náboženstva a migrácie. Ešte pred pár rokmi sme migrantov pozorovali cez televízne obrazovky v krajinách tretieho sveta, na miestach veľkých ozbrojených konfliktov. Neočakávali sme, že téma migrácie sa nás čoskoro bude osobne dotýkať. Aj keď naše krajiny, Slovensko a Česká republika, nie sú práve cieľovou stanicou migrantov z Afriky a Blízkeho východu, nakoľko sme však členmi Európskej únie a nachádzame sa na malom európskom kontinente, potrebujeme tejto téme venovať primeranú pozornosť.

Migrácia ako taká nie je novým fenoménom, sprevádza ľudstvo od nepamäti. Ľudia vždy putovali za lepším životom alebo aby si zachránili holé životy pred vojnou a prenasledovaním. Koniec koncov samotný Boží Syn podstúpil namáhavú cestu, keď spolu s Pannou Máriou a sv. Jozefom utekali pred Herodesom do Egypta. Náboženstvo a migrácia majú veľa spoločného. Ľudia môžu opustiť svoju krajinu práve preto, aby si uchovali náboženskú slobodu a mohli verejne vyznávať svoje náboženstvo. Ale náboženstvo hrá dôležitú úlohu aj pri stretnutí dvoch kultúr. Náboženstvo môže ovplyvniť spôsob, akým jednotlivec príjme cudzinca. Rovnako náboženstvo toho, kto prichádza, môže ovplyvniť mieru jeho integrácie do spoločnosti.

V našich európskych podmienkach je zrejmé, že väčšina migrantov, ktorí prišli do Európy v posledných rokoch, sú predovšetkým moslimovia. Krajiny západnej Európy majú rozdielne skúsenosti s ich integráciou do majoritnej spoločnosti. Rovnako treba konštatovať, že v posledných rokoch sme boli v Európe svedkami viacerých brutálnych teroristických útokov, ktorých aktéri sa hlásili ku islamu. Tieto fakty logicky môžu ústiť do záveru, že čím väčšia moslimská komunita, tým viac sa zvyšuje pravdepodobnosť takýchto násilných činov. V takejto situácii je legitímne pýtať sa na povahu náboženstva, ku ktorému sa títo ľudia hlásia a skúmať, v akej miere je prínosom pre našu spoločnosť. Toto skúmanie nerobíme preto, aby sme akékoľvek náboženstvo chceli znevážiť, ale s cieľom lepšie poznať jeho povahu, učenie, limity, historickú skúsenosť s ním a možnosti dialógu.

Je nevyhnutné, aby sme viedli otvorenú, úctivú a korektnú diskusiu najmä preto, lebo je veľmi pravdepodobné, že s islamom budeme v najbližších rokoch a desaťročiach konfrontovaní stále viac. Domnievam sa, že spolužitie kresťanov s islamom nemusí byť jednoduché už len preto, lebo obe náboženstvá sú univerzalistické, čiže ich cieľom je rozšíriť sa po celom svete, keďže sa obe považujú za pravé. Toto konštatovanie by nemuselo byť zdrojom obáv, ak by proti sebe stáli rovnocenné, vnútorné silné kultúry. Lenže dnes to tak nie je. Krajiny západnej civilizácie majú síce kresťanské korene a sú ovplyvnené kresťanskou kultúrou, lenže v súčasnosti je vplyv kresťanstva na ich formovanie stále menší. Nie náhodou sociológovia hovoria o tzv. postkresťanskom svete. Oproti však stojí kultúra, ktorá sa v takomto štádiu nenachádza. Inými slovami, žiaden postislamský svet nejestvuje. Ak chceme hľadať spôsob spolužitia s islamom, nemali by sme zabudnúť na fakt, že kresťanstvo sa s islamom nachádza napriek všetkým snahám o dialóg aj v permanentnom konflikte. Raz má navrch jedna strana, potom druhá, ale je tu vždy konflikt. Vojenské operácie západných krajín v Iraku, Afganistane či Líbyi môžu moslimovia vnímať práve touto optikou. Dejiny sú plné historických momentov, ktoré rozhodli o uchovaní kresťanskej civilizácie na európskom kontinente. Aj samotné Slovensko zažilo viac ako storočie osmanskú okupáciu. Táto skúsenosť je dodnes zaznamenaná v ľudovej i umeleckej tvorbe.

Stáročná historická skúsenosť hovorí, že všade tam, kde sa kresťanské komunity   dostali pod nadvládu moslimov alebo boli časom prečíslení, väčšinou tieto komunity buď postupne zanikli alebo zanikajú. Ak k tomu prirátame vysokú pôrodnosť v moslimských krajinách; stretnutie s islamom, hoci aj v modernej dobe, vyvoláva oprávnené obavy. Stojíme na prahu novej dejinnej situácie, o ktorej sa v tejto chvíli nedá predpovedať, ako dopadne. Západný postkresťanský svet sa podobá na pacienta, ktorý si privodil vážne zdravotné ťažkosti svojim životným štýlom. Pacient sa však svojho životného štýlu nechce vzdať, radšej sa rozhodne podstupovať liečbu symptómov, neskôr by sme mohli povedať tak obrazne – prijme paliatívnu liečbu, aby ho blížiaci sa koniec príliš nebolel. Negatívne dopady konzumizmu, sekularizácie a odpadu od kresťanskej viery, nie sú na programe dňa. V Európe nie je demografická otázka prioritou, všetci však riešime, ako dlho v starobe vydržíme pracovať. Namiesto toho, aby sme chránili chudobných cudzincov pred prevádzačmi, dbali o bezpečnosť a prejavovali solidaritu, zakladáme napríklad aj fondy na financovanie potratov v rozvojových krajinách.

Naše obavy sú spojené s krízou našej identity. Masový odpad od kresťanskej viery znamená, že sme stratili oporné body našej civilizácie. Prítomnosť migrantov môže byť veľkou výzvou ku evanjelizácii, ale len za predpokladu, že sa nájde dostatok hodnoverných svedkov kresťanskej viery. Nič nenasvedčuje, že by moslimovia konvertovali na kresťanstvo. Aby k tomu jedného dňa došlo, museli by sa kresťania prezentovať nie ako dediči umierajúcej minulosti, ale ako časti životaschopného organizmu. Museli by sme znova objaviť svoju vieru, svoju nádej a morálku, náboženskú prax. Museli by sme znova začať klásť na seba veľké požiadavky, lebo každý človek potrebuje niečo, čo ho núti prekonávať seba samého.

Dialóg s islamom je nevyhnutný a správny. Tak nám to pripomína Druhý vatikánsky koncil, o toto sa usilovali všetci nasledujúci pápeži. Úvaha nad našou kultúrnou situáciou by nemala byť dôvodom, aby sme rezignovali nad našou úlohou pomáhať chudobným a obetiam vojnových konfliktov, najmä v krajinách, kde tieto problémy vznikajú. Je to naša kresťanská povinnosť.

Keď toto všetko pripomínam, zároveň konštatujem, že príchod tisícov migrantov z moslimského sveta môže zásadne zmeniť našu civilizáciu a my toto stretnutie v priebehu desaťročí najmä z demografických a kultúrnych dôvodov nemusíme ustáť.

Milí priatelia, uvažovanie nad vzťahom náboženstva a migrácie je užitočné, lebo nás môže viesť ku objavovaniu vlastnej duchovnosti a ľudskosti. Migrácia je výzvou, ktorej sa nemusíme báť, ak si zachováme a prehĺbime vlastnú náboženskú a kultúrnu identitu. Všetkým želám, aby toto potrebné a jedinečné podujatie prinieslo veľa užitočných informácii a podnetov do našich krajín, našich miestnych cirkví a celej spoločnosti.   Ďakujem Vám za pozornosť.

Duka - Nekontrolovaná migrace může společnost poznamenat

/ juml / ČTK / 21. února 2017 , autor: Wikipedia.org / David Sedlecký

Bratislava - Nekontrolovaná migrace může mít podle pražského arcibiskupa Dominika Duky negativní dopad na společnost; varováním v této souvislosti je vývoj v západoevropských zemích. Duka to dnes řekl v Bratislavě na konferenci o náboženství a migraci. Bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský nepřímo spojil muslimské komunity s násilnými činy.

"Při nepřipravené a neperspektivní migraci může dojít k dezintegraci celé společnosti. Zkušenost a současný stav imigrace v zemích západní Evropy jsou jistým varováním. To není problém posledních pěti let, to je problém několika desetiletí," uvedl v projevu předseda České biskupské konference Duka.

Vyslovil se také pro regulaci migrace. "Jediným způsobem, jak dosáhnout důstojného života v zemích, ve kterých není možné žít život odpovídající lidské důstojnosti, kde není zabezpečena svoboda, je řešení pomocí regulace migrace, kde nejenom přihlížíme k dobru postižených, ale také nutně chráníme obyvatelstvo hostitelských zemí. Neregulovaná migrace v celé historii lidstva vždy přinášela násilí, války, ekonomický a kulturně společenský propad," uvedl.

Podle Zvolenského příliv uprchlíků patrně Evropu poznamená. "Příchod tisícovek migrantů z muslimského světa může zásadně změnit naši civilizaci a my toto setkání v průběhu desetiletí zejména z demografických a kulturních důvodů nemusíme ustát," uvedl. Dodal, že země západní civilizace sice mají křesťanské kořeny, ale vliv křesťanství na jejich formování klesá.

Husákovy děti

Nízká porodnost je mimo jiné též odrazem celkových společenských poměrů. Všichni víme, slyšeli jsme to vícekrát, že jsme kdesi ztratili generaci našich potomků, kteří nestudují ani nepracují. Mnozí z nich žijí se svými rodiči. Příležitostné výdělky jim nestačí na to, aby se mohli osamostatnit nebo dokonce založit rodinu. Zatímco v ČR není ztracená generace ještě tak početná, ve Španělsku, Itálii, Řecku a jiných státech tvoří mladí lidé značný zlomek všech nezaměstnaných. Co však bude s naši ztracenou generací zítra? Bude dále početně růst? Budou naši politici, státníky bohužel v současnosti nemáme, jen naříkat nad tím, že máme nízkou porodnost?

Situace je řešitelná. Jen se musí přejít od slov k činům. Problémem mnohých našich mladých lidí je získání praxe v oboru, který vystudovali nebo se v něm vyučili. Podniky je bez praxe nechtějí přijímat. A to je právě jeden z větších kamenů úrazu. Dá se však odstranit. Stačilo by opatření vlády, zvláště pak ministerstva práce a sociálních věcí potřebným způsobem zvýhodnit ty podniky, které budou přijímat absolventy škol a učilišť tak, aby se jim to vyplatilo.  Že na to nejsou peníze?  Musí být! Jde o život desítek tisíc mladých lidí. Jakmile budou mít praxi, můžou se sami živit, osamostatnit se a založit vlastní rodinu. Tak jistě natalita stoupne.

Nebo potřebné peníze na praxi ztracené generace nedáme a pak budeme dovážet pracovníky z jiných států, jak si to představuje pan Dlouhý. Průmysl a stavebnictví údajně potřebují snad 100 tisíc nových pracovníků, slyšíme. Ale v republice jsou, dejme jim praxi!  Tím jim dáme i možnost žít normálním životem. Kdyby paní ministryně sociálna se tak intenzivně nezabývala „sudeto“-českými vztahy a svůj čas, zlomek z něho věnovala ztracené generaci, již by mnohý mladý člověk přestal být ztraceným.

Mladí lidé, když  se vezmou a chtějí založit rodinu, potřebují mít střechu nad hlavou. Aby si mohli dovolit najmout samostatný byt, musí být laciný. A léta se již mluví a mluví o sociálních bytech. Kde však jsou? Opět paní ministryně sociálna měla již dříve zapracovat. Postavit nové sociální byty, nebo ty staré na sociální upravit, měla vláda již dávno zajistit. Zde je tedy další problém, který přispívá k početnosti ztracené generace.

Mladí lidé však potřebují i další. Místa v jeslích, školkách pro děti. Často v jejich blízkém okolí nejsou. Můžeme říci, že opět selhala vláda, nejen ta současná. Společnost by měla  pomáhat mladým lidem i jinak. Když se jim narodí dítě, měla by být maminka s dítětem doma, pokud možná alespoň tři roky. Děti by měly chodit do řádných školek a ne do nějakých dětských skupin, kam je rodiče, aby mohli vydělávat, na potřebnou dobu budou každý pracovní den odkládají. Už ve školkách děti získávají znalosti a dovednosti, které jim pomáhají, když začnou chodit do školy.

Je těžké mluvit o nějaké prorodinné či sociální politice Sobotkovy vlády, když najednou zjistíme, že asi 100 tisíc dětí je bez obědů ve školní kuchyni. Rodiče nemají peníze, aby jim obědy zaplatili. Z toho jasně vyplývá, že mladí lidé musí mít takové platy, aby své děti uživili. Dnes, když někdo má dvě děti, tak to považuje za dostatečné. Ale některá mladá rodina si nemůže ani druhé dítě dovolit. Jak žijí děti rodičů nezaměstnaných? Jak žijí děti rodičů dlouhodobě nezaměstnaných?  A co děti z vícepočetných rodin, neúplných rodin?

To vše vláda měla řešit a vyřešit alespoň z větší části. Vidíme, že se tak nestalo a není naděje, že se tak stane v dohledné době. Naše vlády mají jiné starosti. Posíláme desítky milion korun, možná že i stamiliony na pomoc potřebným ve světě. Jistě je to ušlechtilé. Ale copak není nutnější se starat o vlastní občany? Pokud vláda   nedokáže se postarat o vlastní, nesmí si dovolit luxus starat se o cizí, ano třeba i o migranty. Naše „sociální“ vlády  to s námi již dotáhly tak daleko, sledujeme-li příjem na hlavu, že určité instituce se nás rozhodly zařadit mezi rozvojové krajiny. Pokud jde i finanční transféry, pak do republiky míří kolem 100 miliard korun, kdežto více než 300 miliard odchází od nás ročně do zahraničí. I to jsou výmluvná čísla.

Dnes již není tajemstvím, že naše generace se ještě měla vcelku lépe než ta předchozí, ale ty následné, naše děti a vnuci se již mají hůře. I to je důležitá skutečnost, která ovlivňuje natalitu.

Přejděme však k tomu podstatnému. Již v v předcházejícím režimu život postavil do popředí otázku porodnosti. Tehdejší vláda přijala řadu opatření, jejichž důsledkem v 70.letech minulého století se octly na světě tzv. Husákovy děti. Jejich silné ročníky ovlivňovaly porodnost u nás ještě v nedávné době. Komunisté to dokázali. Náš národ početně rostl. Polistopadové vlády toho nejsou schopné. Když to neumí, tak alespoň ať se poučí. Husák dokázal, že to jde. Pánové a dámy z ČSSD, z KDU by se měli poučit ze zkušeností minulé doby. Jen nadáváním na dřívější režim a bratříčkováním se sudety to však nepůjde. Vyžaduje to, aby z tuctových nebo dokonce podprůměrných politiků se alespoň někteří stali  státníky a dovedli pracovat s potřebným časovým nadhledem, nikoliv od voleb k volbám, a cítili odpovědnost k republice a svrchovanému lidu, který by  bránili před zasahováním cizích sil a ne dávali v plen zahraničním zájmům.                                                                 J. Kovář

Aleppo je jako Hirošima bez atomové bomby

„Od osvobození města se snižují počty zraněných lidí, ale zcela bezpečno dosud není“, odpovídá prof. Emile Katti, ředitel aleppské nemocnice nazvané „Naděje“ (Al Rajaa), na telefonický dotaz papežské nadace Kirche in Not (16.2.). „Džihádisté ze skupiny al-Nusra jsou od nás vzdáleni zhruba tři kilometry a ostřelují čtvrť nacházející se asi jeden kilometr od nemocnice. Před pár dny jsme tu měli tři mrtvé a nejméně čtyřicet zraněných“, pokračuje syrský lékař a vyzývá západní politiky zejména ke zrušení hospodářského embarga: „Pokud nastane závada na lékařských přístrojích, nemůžeme je opravit, protože biomechaničtí inženýři od nás odešli a nechtějí se vrátit z důvodu trvalého rizika. Nemůžeme také dokoupit novou přístrojovou techniku kvůli znehodnocení syrské liry“, dodává prof. Katti. Podle jeho slov nechybí základní léky na běžné nemoci, avšak nedostává se speciálních farmak na vážné chronické patologie. „Naší prací má být záchrana života, ale embargo nám ji znemožňuje tím, že nám nezaručuje potřebné nástroje.“

Syrský profesor kromě situace ve zdravotnictví poukázal rovněž na zcela základní potřeby Aleppanů – ve městě už dva měsíce chybí voda, protože tvz. Islámský stát zablokoval její přívod na půli cesty mezi městy Raqqa a Aleppo, a 130 státních studen nemůže pokrýt potřebu tří milionů obyvatel. Kromě pitné vody schází elektrický proud, benzín a topný plyn. V Sýrii přitom panuje mimořádně krutá zima s nočním teplotami -6 stupňů, vysvětluje syrský lékař a uzavírá: Naše situace je podobná Hirošimě, ačkoli chybí atomová bomba. Navzdory vší zkáze, říká pro agenturu SIR (14.2.) řecko-melchitský biskup Jean Clement Jeanbart, se město pomalu navrací do života. Ve východní části bylo otevřeno 23 škol, a 6500 žáků se tak mohlo vrátit ke školní docházce.  

Křesťanské církve pomáhají obyvatelům dodávkami potravin, pitné vody i elektrického proudu. „Ke dnešku jsme opravili 300 domů zničených válkou a pomocí nevratných půjček pomohli 80 mladým lidem, aby si otevřeli živnost, protože hlavním problémem je nedostatek práce“, vysvětluje biskup řecko-melchitské církve v Aleppu.                                                                                         (jag radiovaticana)

Syrská armáda u Damašku přitvrdila, svět obletěly záběry holčičky zachráněné z trosek,

můžeme si přečíst na Novinkách. Sýrie je stále jedním z center pozornosti médií, samozřejmě těch pravověrných. Na B. Asada, jeho armádu je nutné pod kotlem neustále přikládat. A tak je na světě holčička, jíž zachránili z trosek. Zpravidla to byly tzv. Bílé přilby, které v americké režii zachraňovaly lidí snad přímo z rukou krvelačných vojáků, ne těch Islámského státu, ale syrských. Že tito hrdinové a jejich příběhy byli inspirování americkými penězi, se hodně mluví. Ta bílá barva, barva nevinnosti, inspiruje americké zpravodajce, které tam či onde, podle potřeby zakládají a vydržují skupiny lidí, které zpívají podle jimi dodaných not.

Na Kubě se ještě nedávno mluvilo o Ženách v bílém. Údajně to byly manželky, jejichž muži byli vězněni z politických důvodů. Občas se tyto dámy prošly na nějaké „demonstraci“, vyprovokovaly milici a ta je zjišťovala nebo dokonce odváděla. Fotografie nevinných žen v bílém také obletěly svět.  Zatím jsme pouze u bílé barvy. A nemůže nás nenapadnout, že ti američtí šviháci mají nějak málo fantazie. Hrají si jen s bílou barvou a ani je nenapadne, že by  někomu mohlo  dojít, jaké hry se tu hrají.

Ale zpátky k zachráněné holčičce. Ta měla štěstí, pokud celý příběh není vymyšlen, že přežila. Dnes jsme dávali na fb fotografii holčičky, která zemřela. Její tělo bylo střelou roztrháno na kousky, které její otec, jenž přežil, sbíral, aby dcerku mohl pochovat. Stalo se to na Donbasu. K podobným tragédiím tam  dochází zřejmě i v současnosti, kdy hrdinní ukrajinští vojáci střílejí z děl na vesnice, města, kde bydlí lidé. Kolik z nich zahynulo jen v posledních dnech? Kolik dětí bylo nově raněno či zabito? Proč ty fotografie neobletěly svět? Proč se netěší zájmu světové veřejnosti? Podle některých evropských také politiků je na ruské obyvatelstvo střílet dovoleno. Boj  přece probíhá v rámci tzv. Antiteroristické operace. Psát  o obětech na ruské straně se nedoporučuje, a rozesílat fotografie dětí, co na Donbasu zahynuly, už teprve ne. Jsou to Rusové a můžou si za to sami.

Fotografie všech dětí, které zahynou v současných válkách, by však měly obletět celý svět, aby lidé věděli, že někde je opět vraždí. A my všichni bychom si měli položit otázku, kdo jsou ti jejich vrahové, a snažit se, aby byli potrestaní. Smrt každého dítěte je celolidskou tragédií. A ty malinkatí, co v místech bojů žijí, si odnáší do života šrámy na duši. Jak budou žít s takovými strašnými vzpomínkami? I na to bychom měli myslet.

Fotografie holčičky, co byla zabita na Donbasu,  nechť je pro nás symbolem všech dětských obětí.                                                                                                J. Kovář

Sbíral jsme kousky své malé dcerky

(Příběh zabitých dětí, 2.)

Vzpomínám.

Jmenuji se Alexej Kucharčuk.

Nedávno jsem měl velkou rodinu - ženu a dvě dcery. 29. ledna 2015 mně Ukrajina rodinu vzala. Vzala život mé ženě a mladší dcerce. Roztrhala, rozsekala na kusy mé nejdražší.

Pamatuji si ten večer. Všichni jsme byli doma. Žena připravovala večeři, děvčátka si hrála. V devět hodin večer začalo ukrajinské dělostřelectvo ostřelovat naši osadu. Poblíž nebyla žádná vojenská technika ani vojáci Lidových republik. Jenom mírumilovní lidé, mírumilovné domy.

Dodnes se chci podívat do očí tomu ukrajinskému důstojníkovi, který vydal příkaz 29. ledna 2015 osadu Kurganku v Gorlovce rozstřílet.

Zeptám se ho, zda má ženu a dceru. Zeptám se ho, proč mi vzal ženu a dceru.

Pamatuji si ten večer. Pamatuji si, jak se blízko ozval výbuch. Vyběhl jsem z domu a uviděl kouřící díry ve střeše sousedního domu. Se sousedy jsme se vždycky přátelili, vzájemně jsme si pomáhali. Běžel jsem k nim, zaklepal. Otevřela mně Olga. Uvnitř byl prach a kouř. Soused Oleg ležel v kuchyni s šedým obličejem a nevěřícně opakoval: "Mně to urvalo nohu, mně to urvalo nohu".  Olegovu tchyni zavalily přímo na pohovce v hale trámy, kameny a cihly. Běžel jsem domů pro železné tyče, abych osvobodil přeživší ženu. Moje žena zavolala záchranku.

Pamatuji si naši ulici. Celá byla poseta střepy, všude ležely zbytky domů, plotů, zničené větve stromů. Višeň u našeho domu uřízla střela vpůli. Zasadil jsem ten strom, když se narodila starší dcera.

Když jsem vběhl na dvůr rodného domu, ozval se ještě jeden výbuch. Na pár okamžiků jsem ztratil vědomí. A když jsem přišel k sobě, v očích se mně zatmělo hrůzou a bolestí. Vedle mne ležela žena Jelena a mladší dcerka Viktoria, skoro tříletá. Rozervané, zkrvavené. Dcerku jsem sbíral po částech po celém dvoře. Jen obličej zůstal nedotčený. A pletená růžová čepička.

Ukrajinská armáda počkala, až lidé vyjdou po prvním ostřelování na ulici a udeřila znovu. Pro jistotu. Pamatuji si zvonění v uších a krev v dlaních. Krev ženy a dcerky. Vy jste sbírali zkrvavené kousky dcerky, svého milovaného človíčka, u svého domu ? Já jsem je sbíral. Pamatuji si, co mně Ukrajina vzala 29. ledna 2015. Pamatuji si to.

Dmitrij Dzygovbrodskij

Přeložila Milada Sigmundová, název v originále: "101. Epizoda 2.", nový název: Jaromír Vašek, zdroj: web Russkaja: http://rusvesna.su/news/1484488969

Návštěva na Donbasu

Na přelomu měsíců ledna a února jsme navštívili Doněck. Přijeli jsme v noci, a tak nás přivítala rušivá palba. Palba z těžkých děl, která ruší obyvatele Donbasu tím, že jim bourá domy, zabíjí a mrzačí sousedy, muže, ženy, děti.

Donbas žije. Obchody jsou plné zdravého hodnotného zboží, maso je maso, vajíčka jsou vajíčka a uzeniny jsou z pravého masa a za ceny pro všechny. Sem ještě nedošly »západní cennosti« typu masný preparát, GMO, napouštění masa vodou a podobně. Po Doněcku jezdí málo aut, hromadná přeprava funguje bezvadně za tři rubly a kriminalita prakticky neexistuje. Lidé spolu mluví. Jen ta děla ze západu kdyby pořád nestřílela. Bum, bum. Střilí se obvykle v noci a mimo střed města. V centru jsou hotely, kde je ubytována mise OBSE, a ta nesmí nic vidět a slyšet. A tak se střilí do okrajových částí a v době, kdy pracovníci mise sedí v hotelu či restauracích. Bum, bum. Další dům srovnaný se zemí, další člověk bez ruky, dítě osleplé, sirotek, matka pohřbívající své dítě. Bum, bum.

V Doněcku žije skoro 140 národů a národností. Lidé z Kavkazu, ze Středomoří, z Blízkého i Středního východu, Tataři, Slované. Všichni však dodávají: Já jsem Rus. Pravoslavní, muslimové, židé, ateisté. Převážně pravoslavní. Všichni se však modlí k Bohu, aby už skončila tato zkouška. Aby byl mír. Zde, čelem proti zlu, černým mrakům valícím se ze západu, nacházejí rychle cestu k lásce, spravedlnosti a míru mezi lidmi. Bum, bum. Další mrtví, další rozvaliny.

Po našem příjezdu se tyto zvyklosti změnily. Změny na světové politické scéně přiměly Kyjev, aby odhodil roušku pokrytectví. Dělostřelecká palba ráno neskončila. Bum, bum. Granáty již jsou slyšet po celém městě a nepřetržitě celý den. Bum, bum. Díra v paneláku, devítipodlažní dům bez oken, několik bytů bez stěn, podlahy, stropu. Mrtví a ranění. Už většinou ženy a děti. Muži stojí na linii.

Ráno vstanou, jedou tramvají či trolejbusem na konečnou, vyfasují samopal a pak jdou kilometr či dva pěšky na linii. Bum, bum. Granáty jim létají nad hlavou, ničí jejich domovy a oni čekají. Bez těžkých zbraní, které jim sebral »Minsk«. Čekají a oni přicházejí. Za naši krátkou návštěvu podnikla kyjevská strana několik útoků, nejsilnější byl silou pěti tankových rot. Chlapi na linii neměli šanci. Pěchota dostala co proto, ale proti tankům nezmohli nic. Tanky projely, chlapi padli. Až když tanky vyjely ze sídliště na volné prostranství, dostaly řádnou odpověď. Ššššš. Svistivý řev gradů byl slyšet po celém městě a rozzářil oči všech obyvatel Doněcka. Konečně. Konečně se bráníme. Jsme lidé, ne dobytek vedený na jatka. Ššššš. Jsme lidé a jsme tu doma. Ššššš. Tohle je naše město, tohle je naše zem.

Inter arma silent musae. Když mluví zbraně, mlčí múzy. To zde ale neplatí. Tato válka ze strany Donbasu je bojem o přežití. Bojem o budoucnost jejich, jejich dětí, ale i nás ostatních. Nás obyčejných lidí. A tak zde múzy nemlčí. Básníci píší básně, bardi zpívají své písně a jejich tvorba posiluje odhodlání obránců. Obránců normálního života normálních lidí. Obránců života bez neustálého bum, bum. Života, kde citoslovce bum, bum, šššš, ratatata, jsou jen součástí dětských her malých chlapců. Normálního života.

Ivan Kratochvíl, Haló noviny, 20.2.2017, str. 6, přišlo e-mailem

K problému Ukrajiny a Donbasu Moskva vyložila karty na stůl

Před rozhovory s USA o problému Donbasu Sergej Lavrov obecně vyjasnil pozici Ruska vůči Ukrajině. V podstatě Moskva nabízí Západu „ukončit ukrajinský projekt“ a vrátit ho tam, kde je jeho historické místo – do zóny vlivu Ruska. A je těžké si nevšimnout sarkasmu v upozornění, že v opačném případě je Kreml ochoten počkat a vrátit se k tomuto tématu zase za několik let.

V neděli v rámci interview jednomu z federálních kanálů učinil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov řadu zásadních prohlášení k celé řadě zahraničně-politických otázek. Mezi nejpozoruhodnější rozhodně patřila ta, která se týkala ukrajinské krize. Jak známo, bojová situace na linii kontaktu v Donbasu je i nadále velmi složitá.

Oficiální rétorika Moskvy na toto téma se liší zvýšenou tvrdostí, která místy přechází až ke zcela dvojsmyslné ironii. Stačí v této souvislosti připomenout nedávný komentář mluvčího ruského prezidenta o tom, že Kreml se „nezabývá počítáním munice“ domobrany, nicméně doufá, že „jí má dost na to, aby reagovala na agresivitu ozbrojených sil Ukrajiny“.

Klíčovými body sdělené pozice ruského ministra zahraničí se stalo následující:

Zaprvé – vložení plné odpovědnosti za aktuální zhoršení situace na ukrajinskou stranu. Přitom je zdůrazněno, že eskalaci situace do značné míry vyprovokovaly dobrovolnické bataliony, které jsou v podstatě mimo kontrolu ozbrojených sil Ukrajiny.

Zadruhé – nikoli nepřímo, ale naopak zdůrazněný přezíravý postoj ke kyjevským orgánům, což se projevilo v komentáři absence záměru Sergeje Lavrova volat k odpovědnosti svého ukrajinského partnera Pavla Klimkina (i ostatní představitele ukrajinské vlády).

Zatřetí – sejmutí značné části odpovědnosti za probíhající události ze Západu. Zejména šéf ministerstva zahraničí zmínil objektivitu a nestrannost misí OBSE, která nemůže už víc „omezovat“ OSU a dobrovolníky. Ve skutečnosti tím Kreml vráží klín mezi Kyjev a síly na Západě, které ho podporují, a ukazuje tak absolutní beznaděj tohoto projektu, v důsledku čehož předkládá jediné rozumné východisko z této situace a to je odstoupit ze hry.

Přitom Lavrov zdůraznil, že ačkoli kontakty s novou administrativou USA už začaly, úředníkům Státního departmentu, s kterými se patrně tyto otázky budou posuzovat, ještě nebylo nic předloženo. Ruský ministr zahraničí tak fakticky načrtl pozici Ruska pro budoucí práci s Washingtonem ve věci Ukrajiny (o tom, že jeho rozhovory s novým americkým ministrem zahraničí Rexem Tillersonem o Donbasu jsou naplánované na blízký termín, Lavrov v tomto rozhovoru také informoval). Je třeba říci, že tato pozice je velmi tvrdá a je zúžena jen na několik základních položek:

První: Ukrajina patří do zóny vlivu Ruska. Všem ostatním se navrhuje upustit od projektu, který za poslední roky ukázal svou naprostou neperspektivnost a jen tahá finance, ale nepřináší žádné výhody. V tomto případě je Moskva připravena „odpustit a zapomenout“ všechny problémy, které jí byly v této věci způsobené.

Zadruhé: Moskva bude řešit ukrajinský problém dle svého uvážení. Nástrojem řešení bude decentralizace. K čemu to nakonec povede, zda k rozpadu Ukrajiny, nebo k přeformátování státu podle nových zásad – to je věcí Ruska.

Zatřetí: pokud Západ (včetně USA) není připraven ruské návrhy akceptovat, pak je Moskva ochotna počkat ještě několik let, dokud ho bude bavit opakovaně stoupat na tytéž hrábě. Přesně tak je třeba chápat zcela transparentní (a velmi sarkastickou) narážku Lavrova s připomenutím diskusí z jara roku 2014. Tři roky tvrdých konfrontací a různých provokací, ale nakonec se vrací k témuž.

Moskva vyložila své karty na stůl. Nyní je na tahu Washington.

 Zdroj: http://politikus.ru/articles/90614-po-probleme-ukrainy-i-donbassa-moskva-vylozhila-karty-na-stol.html

Zůstal jsem člověkem (příběh zabitých dětí 3.)

Nasťa Butorina byla statečná dívka.

Byla.

Vojenský chirurg je zvláštní zaměstnání. Nikdy jsem jím být nechtěl. Něco jiného je operovat nemocné v době míru. Úplně jiné je, když na operaci přivezou ženu provrtanou střepinami nebo šestnáctiletou dívku s obrovskou dírou v hrudi. Takovou, že jsou vidět zbytky žeber a trhavě se zdvihající plíce.

Udělal jsem vše, co jsem mohl. A přece jsem udělal příliš málo. Celý poslední rok se ptám sám sebe, proč je vše tak nespravedlivé. Proč byla ukrajinské armádě dána taková obrovská síla beztrestně zabíjet a mrzačit. A mně - chirurgovi, nebyla dána stejná síla - zašít rány, narovnat zpřelámané kosti, obnovovat rozbité obratle,vracet život do těl, zničených ukrajinským železem.

Byl jsem zničen už v roce 2015, kdy denně vozili na operaci těla žen a dětí, zraněných, zkrvavených.

Teď už ve mně zůstala jen únava a nenávist. Nenávist k těm, kteří dávají rozkazy ukrajinskému dělostřelectvu znovu a znovu střílet na obyčejné domy, ulice, parky. Nenávist k těm, kteří střílejí. K těm, co na zbytku Ukrajiny mlčí, když nás zabíjí ukrajinská armáda.

Nasťa byla krásná dívka. Dělal jsem, co jsem mohl, abych ji zachránil. Udělal jsem příliš málo.

Po operaci jsem přišel k její mamince. A poslouchal jsem, jak vyprávěla o dcerce, o večeru, o noci. Nepřerušoval jsem ji, díval jsem se na své třesoucí se prsty a přemýšlel jsem, jestli jsem udělal vše, co bylo v mých silách. A udělal jsem tak málo. Tehdy jsem věřil, že Nasťa přežije - je mladá a silná.

 Nastina maminka plakala a vyprávěla mně o dceři. A já jsem neměl sílu vstát a vrátit se domů, přestože jsem byl na nohou už skoro 24 hodin. Nastina maminka vyprávěla o dceři, jakoby to mohlo udržet dívku na tomto světě. Večer 10. června 2015 začalo ostřelování ukrajinskými vojsky. Nasťa slíbila sousedům, že se podívá na jejich dům. Potom u nich zůstala na noc. Za dva měsíce měla mít narozeniny. Studovala první ročník průmyslovky. Toužila stát se lékařkou.

Ostřelování ukrajinským dělostřelectvem bylo té noci zvlášť silné. Nasťa je do půlnoci proseděla ve sklepě. Najednou náhle a nečekaně ostřelování přestalo. Dívenka vyšla na dvůr zavolat mamince. A nehledě na radu sestry a matky se rozhodla přespat nikoli ve sklepě, ale v domě. Myslela, že ukrajinské vojsko už Gorlovku ostřelovat nebude.

Ale ozval se výbuch, úlomek vletěl oknem, odrazil se od stěny  a zasáhl spící dívku. Bolest a silná exploze Nasťu probudila. Zavolala matce a řekla, že necítí nohy. Když matka přiběhla, Nasťa jen tak ležela na posteli, přikrytá lehkou přikrývkou. Matka přikrývku odhrnula a uviděla v dceřině hrudi velkou ránu. Tak velkou, že bylo vidět zdvíhající se plíce.. Nasťa necítila bolest. Dívka necítila nohy.

Ludmila, Nastina matka, zavolala rychlou záchrannou službu. Ale zdravotníci nemohli projet - ukrajinské dělostřelectvo se té noci zbláznilo. Pomohli chlapci z lidové domobrany, kteří přivezli polního lékaře. Hned pochopil, co se stalo - úlomek ukrajinské střely uvízl v dívčině páteři.

Tak se Nasťa dostala na operaci ke mně. Přivezli ji chlapci z domobrany. Podařilo se jim to. Teď už vše záviselo na mně. Udělal jsem vše, co je v lidských silách. A přece jsem udělal málo.

Operace byla dlouhá a těžká. Střelou byla zasažena jedna plíce, druhá byla poškozena tlakovou vlnou. Byl zničen obratel. Nemohl jsem dostat všechny úlomky kostí z míchy.

Nasťa byla statečná dívka. Žila ještě 5 dní.

A odešla.

Nikdy jsem nechtěl být vojenským chirurgem. Nechtěl jsem, aby válka přišla do mého města. Udělal jsem vše, co jsem jen mohl, abych tu dívku zachránil. A přesto jsem udělal příliš málo.

 Jsem slabší než ukrajinští dělostřelci. Ale zůstal jsem člověkem. Oni - už ne.

Dmitrij Dzygovbrodskij

Přeložila Milada Sigmundová, název v originále: „101. Epizoda 3.“Nový název: Jaromír Vašek, zdroj: web Russkaja vesna: http://rusvesna.su/news/1484488969

Kam nás to vede současná vládní koalice?

Banka přeřadí Česko z vyspělých zemí do rozvojových. Neplníme příjem na hlavu Americká investiční banka JPMorgan přeřadí Česko u indexu státních dluhopisů ze skupiny vyspělých zemí do skupiny rozvojových. Činí tak poté, co se příjem na hlavu v Česku poslední tři roky vytrvale pohybuje pod bankou stanovenou úrovní pro vyspělé země. Upozornil na to server Patria.cz.

tov.Novinky

Za Josefem Brhelem

Jako šrámkovský lidovec se stal aktivním členem Křesťanskosociálního hnutí. Postupem doby byl zvolen členem předsednictva ÚV KSH a tajemníkem. Stýkali jsme se často. Dobře se nám povídalo též na zahrádce. Ale i zde pomohl. Pocházel z jižní Moravy a tak vše spojené s pěstováním vinné révy měl zažité. Nejen mi dával rady, ale sám přiložil ruku k dílu. A práce mu šla od ruky. Společně jsme dělali.  Vysvětloval mi řezy „stromků“ vína, já mu sděloval různé zajímavosti. Mluvili jsme však především o běžné činnost KSH.

Nastala doba, kdy ing. J. Liška překládat z němčiny sice mohl, ale chodit mu dělalo potíže. A tak opět zaskočil nejednou náš Jožka. Obstarával vše, co bylo nutné. Ale i jej postihla zákeřná nemoc. Zpočátku se snažil jí vzdorovat. Dařilo se mu to. Ale pak jí podléhal více a více. 22.2.2017 byl z vinice Páně povolán tím Nejvyšším.

Odešel nám blízký spolupracovník, obětavý člověk, který pro to, v co věřil, i žil. Jožka žije v nás a bude žít, dokud i my neskončíme svou životní pouť. Jožko, děkujeme!                                                                                            Dr. O. Tuleškov

Idea slovanstva na troskách bruselského centralizmu…

Ľubomír Huďo

Hovoriť o idei slovanstva ako o vzájomnej kultúrnej prepojenosti, hospodárskej spolupráci a koordinácii zahraničnej politiky slovanských národov a ich samostatných štátnych útvarov v záujme spoločných cieľov, si vyžaduje aj kritický pohľad do vlastných radov. Slovanské národy si samé totiž sťažovali svoju pozíciu a vybíjali vlastný potenciál a energiu vo vzájomných krvavých konfliktoch, a tak ochotne poslúžili záujmom vonkajších síl zameraných na ich oslabenie, rozvrat a manipulovanie. Žiaľ, ešte stále nie je minulosťou konštatovanie Ľudovíta Velislava Štúra v jeho diele Slovanstvo a svet budúcnosti: „Vskutku, srdcelomné divadlo je to vidieť, ako národ, v Európe počtom najväčší, je rozbitý, porozdeľovaný… všade len víťaznú káru cudzincov ťahá, iba ako materiál na pohodlné stavby pre iných slúži, a za odmenu za to všetko je potupou zasypaný, hanobením obhádzaný.“ Napísal to síce v 19. storočí, no ešte aj v 20. i v 21.storočí Slovan oboril sa na Slovana a vzťahy Poliakov – Ukrajincov – Rusov, či Srbov – Chorvátov – Slovincov sú stále otvorenými ranami, do ktorých sypú soľ oni samotní i takzvaní priatelia a spojenci zvonku, pretože takíto rozhašterení Slovania najviac vyhovujú nikým nevoleným silám, ktoré majú svoju predstavu ako deliť Európu, ako ju spravovať a potom ju v jednom poslušnom košiari usmerňovať v rámci Nového svetového poriadku. A k tomu ešte vo vlastných radoch slovanských národov je ochotná piata kolóna slúžiť pre tučnú odmenu, kariéru a osobný prospech komukoľvek na úkor všetkého a všetkých, či už ide o politické elity, médiá alebo takzvaných občianskych aktivistov neschopných inej predstavy, než akú im predostreli inštruktori z tzv. západného demokratického slobodného sveta. Všetko ostatné je pre nich populizmus, extrémizmus, naivný romantizmus alebo služba Moskve.

Keď som už pri sypaní soli do otvorených rán, piatej kolóne a médiách, tak naše informačné prostriedky hlavného prúdu, čiže v súčasnej terminológii mainstream, ideu slovanstva nepovažujú za hodnú pozornosti. Skôr naopak, čo správa, komentár alebo diskusia, to ďalší príspevok k vzájomnej nevraživosti a polarizácii slovanského sveta z pozície washingtonsko-bruselských mentorov. Úplne jedno, či išlo o verejnoprávne médiá alebo súkromné – v bulvárnom alebo spravodajskom duchu, počas balkánskych vojen v poslednom desaťročí minulého storočia sme počúvali vždy a zásadne len o krvilačných Srboch, trpiacich Bosniakoch, prípadne hrdinských Chorvátoch, ktorí si etnicky vyčistili územie od srbskej menšiny bez akýchkoľvek pripomienok západných ochrancov ľudských práv. V ďalšej etape sme sa dozvedali o vojny chtivých Srboch a nevinných Albáncoch, pretože tak to predostreli svetu tlačové oddelenia a hovorcovia USA, NATO a Európskej únie. Žurnalistická úderka oceňovaných a renomovaných propagandistov a presstitútov vytrvalo vykresľuje do dnešných dní obraz srbských hrdlorezov a vojnových zločincov a len na okraj spomenie aj obdobné prípady zo strany Chorvátov, Bosniakov – vlastne islamizovaných Slovanov, prípadne Kosovskej oslobodzovacej armády. Rovnaký postup uplatňujú médiá hlavného prúdu aj pokiaľ ide o informovanie o súčasnej Ukrajine, z bojov na Donbase, kde sú ukrajinskí vojaci a dobrovoľné prápory s Banderovým odkazom vnímaní ako hrdinovia a ruské obyvateľstvo ako putinovskí separatisti, ktorí podporujú ruské vojenské komandá na ich ceste od Donecka a Luhanska až do Karlových Varov. Ruské obyvateľstvo na Kryme je pomýlené, no Tatári sú statoční bojovníci za jednotu Ukrajiny. Našim mediálnym hlásnym trúbam je všetko úplne jasné – Rusi a Srbi sú jednoznační vinníci napätia, konfliktov a vojnových zločinov, Slováci a Česi, ktorí odmietajú s otvorenou náručou vítať budúcich staviteľov mešít a organizátorov „no go zón“, kam nevstúpi noha neverca, sú xenofóbovia a rasisti, a dobrý Slovan je ten, kto v hlbokom predklone čaká na inštrukcie z transatlantických centrál. Ide o akúsi zvrátenú snahu deliť národy v strede a na východe Európy na tzv. dôstojných Európanov, oddaných pokynom eurokomisárov a amerických diplomatických inštrukturov a nehodných Európanov balkánskeho typu a spoza Uralu, pretože sa nepodriaďujú falošným prorokom akejsi otvorenej spoločnosti, financovanej z pochybných finančných zdrojov ešte pochybnejších filantropov. V našich printových a elektronických médiách nečítame, nepočujeme a nevidíme ani zmienku o tom, že všetky tieto konflikty nahrávajú tretej strane, nie ich účastníkom, že následky to má rovnako pre všetkých, či už sú Srbi, Ukrajinci, Rusi, Chorváti alebo Poliaci, žiadny apel na spoločné záujmy, blízku identitu, nápravu historických krívd a skoncovanie s nekonečnou odplatou, ktorá nič pozitívne neprinesie. Nie, nemusí ísť o nekritické hlásanie slovanskej vzájomnosti, ale aspoň o pokus snažiť sa objektívne a nestranne informovať, bez vytvárania pozitívneho obrazu o jednej strane a neustáleho hanobenia a kritizovania tej druhej.

Celý článek najdete na stránkách Združenie slovanskej vzájomnosti

Námět: Peter, Outsidermedia.

Porážka Colloredo - Mansfeldů Nejvyšším soudem znamená - Boj nekončí

- útok na dekretální právo povede ze zahraničí

Všechny protektorátní restituce v republice mají jeden zhoubný atribut - dlouhověkost. Vedlo toho tyto kauzy neuvěřitelně košatí. Proč je dlouhověkost těchto kauz tak zhoubná? Protože vyvolává neblahý stav desetiletí trvající právní nejistoty v celých regionech - Kauzy Colloredo-Mansfeld, Dietrichstein, Thun-Hohenstein, Salm-Reifferscheidt, Des Fours-Walderode, atd. jsou hrůzné příklady tohoto stavu. Občané i organizace, nabyli tyto nemovitosti  od státu v dobré víře, že tyto majetky, nebo u organizaci, státní majetky jimi spravované, nebudou uzmuty, a občané ani organizace nezbankrotují jen a jen pro vítězství právní bestie trimfans "Pereat mundus - fiat justitia". ("Nechť zhyne svět, jen když právo zvítězí" - Ptáme se tedy, jaké právo a v čí prospěch??) Již i proto je tak důležité, aby dekretální právo republiky nebylo zbouráno těmito restitucemi. Morálně politické důvody - to znamená uznání osvobozené republiky dr.Edvarda Beneše, ctění dekretálního práva jako práva naplňujícího poválečnou spravedlnost - už ani nerozebírám, protože v tomto morálním a společenském rozvalu, doslova marasmu republiky, byly tyto věci jak zahraničními nepřáteli,tak domácími kolaboranty již tolikrát napadeny, že je stydno o nich dále psát.

V případě kauzy rodiny Colloredo-Mansfeld takovým dlouho rašícím výhonkem byl atribut tzv. rasového pozadí kauzy. O co šlo? Šlo o prokázání důvodu konfiskace majetku rodu za protektorátu nikoli pro odpor k říši - ten prokázat nešlo! - nýbrž z rasových důvodů, pro údajné židovské předky rodiny. Přitom již samo stanovení tohoto kritéria bylo z hlediska reálií III. říše nesmyslné - kdyby tomu tak vskutku bylo, žádná poválečná kauza by se nekonala, protože členové rodu by byli podle rasových zákonů reichu uvrženi do koncentračních táborů a jejich přežití by bylo naprosto mimo realitu. Ale to se dostáváme do oblasti hypotéz, a historie nezná kdyby. Proto se toto nestalo,a členové rodiny podle badatelů a právníků jednak podávali přihlášky k němectví a III. říši, jednak navštěvovali říšského protektora von Neuratha.

Kde beru důkazy k těmto "opovážlivým tvrzením", napadla by mne protistrana. Tak citujme. Dejme protistraně "doklady na stříbrném tácu".

Tak například kniha CUI BONO RESTITUCE,vydaná v Praze v roce 2007, přináší fotokopie originálních přihlášek k III.říši - Fragebogenů jednotlivých členů rodu Colloredo, tj Jeronýma staršího (nar.1870, i Jeronýma mladšího (nar.1912) a to na stranách 102-105.

Těmito přihláškami žádali dotyční III. říši o udělení státního občanství a přihlašovali se rovněž podle norimberských rasových zákonů k árijství jako říšskému privilegiu. Toto vše bylo neslučitelné jak s židovskými předky, tak i s nějakým rasovým nepatřičným pozadím rodové genealogie. Lze to rovněž chápat jako přiznání manifestního antisemitismu, což se doposud v soudních kauzách tohoto typu vůbec neprobíralo,pokud je mi známo.

Jak praví expert ústavního práva Karlovy university v Praze, univ. prof.Václav Pavlíček,CSc., přihlášení k III. říši bylo výsadou a každý žadatel si je musel zasloužit. Ani případ, že žadatel toto občanství nakonec neobdržel, nebo dokonce nakonec byl prohlášen za "nepřítele říše", nemůže býti důvodem pro jeho vyvinění ze zrady spáchané na I. ČSR tímto přihlášením. (Mimo výjimečné případy,které vyjmenovávají dekrety, a jež zde nebyly doloženy.)

Velmi tlustá kniha vynikajícího badatele docenta Josefa Bendy, vyšlá dokonce ve dvou vydáních (I.vyd. Praha 2010, II.vydání Praha 2013), na  osmistech šestnácti stranách rozebírá velké restituce majetku šlechty a církve po roce 1989. Přináší také fotokopie - tentokráte z  Návštěvní knihy reichsprotektora von Neuratha. Tak v Bendově knize, ve II.vydání, na straně 794, najdeme podpis pana hraběte Hieronyma Huberta Colloredo-Mansfelda datovaný dne 9. října 1940. Věc je jednoznačná. 

Žádný český vlastenec a  ani jiný loajální občan ČSR prostě neměl co pohledávat u prvního katana českého národa. Dolézání, poklonkování před reichsprotektorem, germanizátorem a válečným zločincem III. reichu,odsouzeným Norimberským soudem, nelze považovat za nic jiného, než za projev obyčejného souběžectví, nebo dokonce i kolaborace s III.říší.  Nebudu na tomto místě dále rozebírat další důkazy ,který kauza přináší celý kopec. Omezím se na jiný aspekt této pro republiku naprosto ostudné záležitosti. Jak známo, již v letech 2004 a 2005 Ústavní soud rozhodl nálezem za předsednictví JUDr.Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holändera a JUDr. Jiřího Muchy  čj. III ÚS 107/04 proti  restituentce, že její ústavní stížnost ve věci restituce  se ruší a naopak, že ústavní stížnost napadené povinné strany je odůvodněna. A v odůvodnění uvedl mj. toto:

"Chce-li dnešní soud hodnotit události,které se staly před více než půlstoletím, nemůže odhlédnout od dobových souvislostí válečného a poválečného období, které podmiňovaly konfiskační praxi  československých orgánů po skončení nacistické okupace.

Jestliže tzv. protektorátní příslušník se v době druhé světové války, kdy německý nacistický stát prováděl politiku genocidy, holocaustu, germanizace a zotročení jiných národů, přihlásil k německému národu, aby získal německou státní příslušnost, bylo to v té době chápano jako projev ochoty přispět k realizaci této zločinné politiky, jako projev zrady československého státu a nepřátelství k němu. Takové počínání bylo podle ústavního dekretu presidenta republiky č.33/1945 Sb. posuzováno jako důvod ke ztrátě československého státního občanství".

(Jen na margo dnešních politiků, pana Hermana, Bělobrádka, Sobotky, atd. - četli někdy vůbec tento ústavní nález, který do písmene vyvrací jejich nekvalifikované bláboly o "kolektivní sudetské nevině"???).

K  tomu dodejme, že podle našeho právního řádu je tento ústavní nález nezrušitelný a nepřezkoumatelný na půdě republiky. Zkoumat jej může pouze soud ve Strassburgu, ovšem nesmí a není oprávněn jej rušit.

Z dokumentačního hlediska se domnívám, že více netřeba dodávat. Jako člen historicko dokumentační komise ČSBS se domnívám, že tento nález jako plod nejosvícenějšího přístupu českých právníků by měl být tesán do žulových desek a vyučován v našich školách k otázkám odsunu, poválečného uspořádání a osvobození vlasti z nacistického jha.

Ovšem tento nález, který fatálně obrátil jak celou kauzu Colloredo-Mansfeld,a který se stal judikátem, alias precedentem pro kauzy obdobné, se stal doslova noční můrou všech protektorátních restituentů, doslova právním Stalingradem té věci. Nicméně tento nález nedostal patřičného ohlasu v mediálním obrazoborectví obhájců protektorátních aktérů. Nekonečné filipiky tisku, televizního zpravodajství a tendenčních pořadů o restituentech prostě bez důkazů napadaly postup Ústavního soudu a dodnes některá média žvaní své bláboly o jakési "křivdě, spáchané soudy na nebohých restituentech". Své v tom napáchaly i určité správní orgány, třeba pozemkové úřady a nižší soudy, které kauzu léta řešily se švejkovským alibismem - a tak vyráběly svými protichůdnými výroky v kauze zoufalý stav právní nejistoty v regionu.

Když jsme jako členové sdružení Linie práva již roku 2007 v Cholticích skládali resoluci proti těmto restitucím, upozorňovali jsme na kauzu Colloredo-Mansfeld vedle dalších jako na jeden z odstrašujících případů tohoto typu. Jako když hrách na stěnu hází. Totéž bylo, když jsme psal otevřený dopis prezidentu republiky zveřejněný v Národním Osvobození  1.února 2007. Pak jsem psali dokonce i do Evropské unie, na referát stížností občanů na obhajobu knihy CUI BONO RESTITUCE, která přinášela doklady o kauzách Colloredo-Mansfeld, Salm-Reifferscheidt, Des Four-Walderode, Thun-Hohenstein a Möse, která dokonce zasáhla do Slovenské republiky (!)

Naše úsilí se nakonec zohlednilo v kauzách Möse a Thun-Hohenstein. Dále pokračují nekonečné kauzy Colloredo, Walderode, Salm. K ostudě republiky a k neprospěchu tisíců občanů, kteří si nedokáží představit, že stát se dokáže porážet vlastními silami. V tomto případě jsme se dočkali prozatím satisfakce. Ovšem boj zdaleka nekončí. Restituenti se určitě odvolají znovu k Ústavnímu soudu a poté do Strassburgu. A současný Strassburg není zárukou pochopení dekretálního práva republiky. Proto je štěstím Prozřetelnosti, že nález ústavního soudu v kauze Colloredo je neprorazitelný - alespoň doposud tomu tak podle všech regulí bylo.

Občané by však neměli spát na vavřínech této kauzy a zvýšit ostražitost. Občané musí žádat na politicích, orgánech a soudech - dodržujte dekretální právo republiky a zavrhněte neoprávněné nároky protektorátních restituentů!

Občané by jako první počin v toto směru měli zavrhnout ty politiky a politické strany, které neuznávají dekrety, presidenta Beneše a poválečný právní pořádek státu. Občané si musí konečně uvědomit - první tři roky Benešovy osvobozené republiky nebyly "obdobím stalinismu, bolševismu a řádění stalinců", jak se nám snaží idiotsky podsouvat sudeti a jejich domácí pátá, zejména mediální kolona! Občané musí vymést takové pány politiky, jako jsou pánové typu pana Bělobrádka, Hermana, Nečase a Sobotky z politiky, aby nebyli neustálými antibenešovskými "zemskými škůdci státu".

I vývoj kauzy Colloredo-Mansfeld mi v tomto ohledu dává, myslím, plně za pravdu.

Dr.Jiří Jaroš Nickelli, HDK ČSBS Boskovice

Vpřed do 17. století!

Samozřejmě sama katolická církev, ani spolu s dalšími církvemi na ní závislými, by asi nic nedokázala. O toho je zde ale světské rámě, které je poslušné církevních doporučení. V Praze je to TOP 09 a KDU zejména, mimo Prahu pak ty samé politické strany, ale v obráceném gardu.

Nyní nám pan kardinál Duka připravuje velké překvapení. Rád by totiž, aby na Staroměstském náměstí v Praze byl opětně vztýčen Mariánský sloup. Takovýchto a podobných snah je samozřejmě vícero. Na naše náměstí či jiné prostoty se mají vrátit někteří Habsburkové, maršálové Radečtí, sem tam nějaký svatý, např. Jan Nepomucký, a tak podobně.  Jak záslužné! Prostředí, v němž žijeme nás má vracet do minulosti, jak se o to „naši dobrodinci“ snaží i po společenské stránce.

Zatímco církve, zejména katolická, již dostali své, restituce byly velkým darem církvím. Dostaly i majetek, který jim nikdy nepatřil a miliardy korun navrch. Velké zásluhy o vše má pan P. Nečas, jinak též pan Čistý, který však se nějak umazal, takže musel odejít ze hry, jež ještě nebyla dohrána. Pan B. Sobotka, předseda sociální demokracie a jeho prodloužené ruce, při volbách slibovali, .že zákon umravní. Dokonce bylo slyšet hlasy některých sociálních demokratů, že by o zákonu o církevních restitucích měl rozhodnout svrchovaný lid v referendu. Sliby splnily své. I když ČSSD prohrála volby, ztratila značnou část dřívějších hlasů, byla první jako jednooký mezi slepými. A lid čekaL, co bude.  Hora se zatřásla a porodila církevní komisi v čele se zkušenou bojovnicí paní dr, Gajdůškovou. A komis zasedala a zasedala a časem tak nějak odumřela, aniž by splnila alespoň minimální očekávání. Ale co bylo, bylo. Církve mají „svoje“ a každoročně miliardy k tomu. Ještě by potřebovaly silnější páky vůči světské moci. A ty, jak doufají, také budou. Je to jen otázka času, doufají.

Jen ta šlechta, která jako stav byla hned po vytvoření Československé republiky zrušena, všechny šlechtické tituly byly jejím nositelům umazány, se zatím málo prosazuje.  Stali se z ní občané. Jak nelibě to mnozí nesli, to si umíme  představit. Ale i tento stav, zatím spíše jednotlivé rody, se v současné „demokratické“ společnosti začíná uplatňovat. I na některé restituce došlo. Náš stát je přece bohatý. Na nějaké miliardě, či desítek miliard mu asi moc nezáleží. Někteří státní činitelé to dokázali i skutky. Pánům šlechticům se vracelo občanství, ztrácely se doklady, ubývalo svědků, kteří by mohli mluvit proti té či oné restituci šlechtického majetku. Ale viděno z nadhledu šlechta není zdaleka tak úspěšná jako katolická církev. A tak někteří naši mocipáni si myslí, že i tato nespravedlnost se musí napravit. Společnost je systematicky zpracovávána, aby i pro ně doba štědrosti mohla nadejít. Dveře se zatím pomalu otvírají.

A ještě je tady jeden subjekt, který o restituce či náhrady škod moc stojí. Ano, jsou to naši „spojenci“, jak říká premiér Sobotka. Lid obecný jim z neznalosti říká sudeti, sudetomani, a ti „zasvěcení“ je mají za krajany, či dokonce za milé krajany. Sami o sobě tito pánové říkají, že jsou sudetští Němci. Na polovinu cesty k nim jsou tací, kteří o sobě říkají, že jsou sudetští Češi nebo když chtějí ukázat lepší tvář lidu tak jsou Češi v Sudetech narození. Ale aspoň jeden příklad je dobré uvést. Je jím sám pán místopředseda vlády ČR, předseda kádeuáku, pan P. Bělobrádek. Ten v nepříliš dlouhé době prošel oběma posledními vývojovými stádií.

„Sudetoněmecký landsmanšaft“ již třetí rok se v novelizovaných stanovách vzdává práva na vlast a na odškodnění, ale jaksi se to nepovedlo. Stanovy platí stále ve starém znění. Pan Posselt, přestože je jedním z těch, co by se předmětných práv údajně rád vzdal, slibuje svým soukmenovcům že restituce budou a bude i odškodnění. Pan G. Zeihsel mluví o tom, že v ČR se vedou přímá jednání o odškodnění tzv. Novorakušanů, tj. sudetů. Pan Sobotka si nahlas libuje, jak jsou k nám ti sudeti vstřícní a honoruje je. Jen nám zapomněl říci jednu nepatrnou maličkost, ostatně to tutlají snad všechna „česká“ média, že každý se může vzdát jen těch práv, která má. Sudeti se však vzdávají práv, co nemají, nikdy neměli a ani mít nebudou.

Vzpomínám si, že   4. srpna  roku 2005 Hans Gebe publikoval v Prager Volkszeitung, tiskovém orgánu Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČR, článek „Nesnadná cesta ke „smířlivému gestu“, v němž se zabývá odškodněním sudetů. Nejdůležitější část jeho textu je obsažena v závěru. Cituji: „A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhražena. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje. Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice…“.

Nebudu dále komentovat uvedené věty, ale dodávám, že v nedávné době sudeti opět usilují o odškodnění za nucené práce, na něž byli posíláni v obnoveném Československu. Sice děkují vládě SRN za její rozhodnutí odškodnit je, ale zároveň dodávají, že nakonec odškodnění budou muset platit vlády v Praze, ve Varšavě atd. Je to jejich opakovaný tah. Někdy v průběhu prvních let 21. století se o to již pokusili. Nastavovali ruku na odškodnění, které jim mělo být vyplaceno z Česko-německého fondu budoucnosti. Ale nakonec nic nedostali. Zasloužil se o to prezident Václav Klaus a Antje Vollmerové. Nyní se o to mohou pokusit znovu. Sobotka nechal poslat do fondu v posledních měsících asi 270 milionů Kč. Věnujme této možnosti pozornost! Ale i Němci ve vlasti zůstavší, nezapomeňme, že dost brzy po sametu se značná část z nich prohlásila za součást „sudetoněmeckého kmene“, nebyli pozadu. Také žádali odškodnění. Obrátili se přímo na Poslaneckou sněmovnu PČR, ale také po právu ostrouhali. Po sametu ještě část německé menšiny byly  věrná republice. Dokonce ukazovala na ty, kteří zjevně začali spolupracovat s landsmanšaftem jako na novodobou pátou kolonu. Pár let vydrželi. Když se však paní Irena Nováková (jinak Irene Nowak) stala  předsedkyní  Kulturního svazu občanů ČR německé národnosti, poměry v této části německé menšiny se za nepříliš dlouhou dobu „normalizovaly“. Zasloužila se. Je dodnes vidět často na akcích německé menšiny v ČR, jako na akcích „sudetoněmeckého landsmanšaftu. Již dlouho jsme neslyšeli žádného kulturbundistu, že by ukazoval na nějaké své soukmenovce jako na pátou kolonu.

O trojím „lidu“ byla řeč. Ten církevní byl přeúspěšný, tzv. urozený bojuje zatím s nevelkými úspěchy a ten „sudetský“ se chystá s velkou oklikou, skandalizováním našich některých představitelů, přepisováním řady událostí i snad celých našich dějin, i nordickou lstí, si přijít na své. Pokud ve vládě budou sobotkovci,  bělobrádkovci a jim podobní, mají šanci něco dostat. A to i tehdy, když Německo nám nezaplatí reparace, jež nám již dlouhodobě dluhuje. Restituující republika se však restitucemi může zničit. Jakékoliv restituce, z nichž některé se táhnou již před 20 let, je proto třeba zastavit, staré přezkoumat a nové nezačínat. To je jeden z velmi důležitých úkolů vlasteneckých sil.                                     J. Skalský

Případ Mariánského sloupu

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Dr. M. Neudorflová, která se po pádu minulého režimu vrátila z Kanady, aby pomáhala rozvoji své vlasti, se podivila, v jaké míře se u nás vyrojily  tendence reinterpretovat ba i desinterpretovat historii střední Evropy, včetně historie české. Mnozí začali obracet svou pozornost ke šlechtě, katolické církvi, menšinám, a to bez sociálního a politického kontextu. Začaly se pomíjet příčiny, důsledky, důležité souvislosti. Z viníků katastrof 20. stol. se začaly dělat oběti, podstatné se přestalo odlišovat od nepodstatného, úzká, nevýznamná témata začala být pokládána za rovnocenná se závažnými. Tyto posuny byly ideologicky provázeny postmodernismem, který se v podstatě snažil vnést do intelektuálního myšlení zmatek. U nás např. začali někteří považovat odsun Němců z českého pohraničí za zločin, Mnichov a okupaci  za důsledek námi zaviněné nespokojenosti menšin.

Do okruhu těchto desinterpretačních snah patří  i úsilí  obnovit Mariánský sloup  v Praze na Staroměstském náměstí. V Národním osvobození  č.10 z 14. května  se  tomuto případu věnuje příspěvek  Petra Říhy. Uvádí o zmíněném sochařském díle mnohé podrobnosti, provází je  i obrázky, zčásti barevnými. Pravdu však, bohužel, nemá. Jak to bylo, najde si čtenář v nezaujaté literatuře z doby vzniku Československé republiky. Krátce po převratu 28.října 1918, v revoluční euforii, konal se 3. listopadu na Bílé hoře tábor lidu k uctění nešťastného výročí  pověstné bitvy ( 8.listopadu 1620). Po prvé bylo možno vzpomínat na ztrátu samostatnosti a svobody ve společnosti již samostatné a svobodné. Bylo mnoho projevů, horování, emocí, nadšení i spravedlivého hněvu. Když se lid vracel z bělohorské manifestace, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy, strhl (povalil) Mariánský sloup, v němž  viděl (právem) symbol nenáviděné 300leté poroby, vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a následné  bezohledné kolonizace českého království.

Sloup byl vztyčen r. 1650 z vůle panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad českou reformací a českým státem. Bylo to dva roky po Westfálském míru, pro Čechy tragicky osudném. Takové sloupy se stavěly po celé katolické Evropě. Někdy se uvádí, že sloup  byl vztyčen na památku statečných obránců Prahy před Švédy, jenomže to je jen zavádějící podrobnost.  Od vítězství švédských zbraní nad císařskými si slibovali čeští exulanti (i J.A.Komenský)  konec habsburské nadvlády, svobodu víry pro  domácí obyvatelstvo a   návrat exulantů z ciziny domů. Pádem  katolického panovníka by už  všichni poddaní nemuseli být katolíky, persekuce pro  víru by přestaly. Avšak dřív než mohli Švédové Prahu dobýt, válka skončila a Westfálským mírem se Habsburkům jejich  neomezené panování u nás potvrdilo. Dál trval zákaz návratu pro jinověrce, dál byli tajní jinověrci odhalováni a pronásledováni.

Jako podněcovatel k vykonání „ historické spravedlnosti“, jak to shromáždění lidé tehdy  cítili, se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882), zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy.  Samu akci je třeba posuzovat v uvedených historických souvislostech a  nevymýšlet  si vandalství opilého vůdce  a zfanatizovaného davu. Znovupostavení sloupu by bylo projevem hrubě necitlivé reastaurace poměrů z c.k.mocnářství a znovu pokořujícím symbolem českého národního ponížení.

K současné produkci o Janu Masarykovi

PhDr. Marie L. Neudorflová

Už řadu let vychází literatura, která se soustřeďuje a často nehorázným způsobem zveličuje negativní aspekty českých dějin a jejích osobností. Pokud autoři nenajdou nic vhodnějšího, začnou zpochybňovat původ našich významných osobností, což se týká hlavně Boženy Němcové a T. G. Masaryka. Asi nám autoři chtějí naznačit, že osobnosti, které ctíme, nemohly vzejít z českého národa, protože jsme národ plebejský. Tento argument jsem dokonce slyšela od jednoho současného českého sociologa, který působí delší dobu v Německu. Je možné se dohadovat, do jaké míry byl ovlivněn tradičními německými názory inferioritě Čechů a Slovanů obecně.

Druhou metodou jak znevážit naše významné osobnosti je, soustředit se na jejich osobní život, zarámovat ho do úzkého kontextu a zvětšit všechny problémy, které je možné o člověku najít. Otázku, zda tyto problémy ovlivnily jejich lidské přístupy, veřejnou činnost, práci pro národní potřeby, si autoři vůbec nekladou, vědí, že by si opět museli vymýšlet.

To se týká celé řady osobností z minulosti, ale v poslední době se to týká hlavně Jana Masaryka. Články, které o něm vyšly se vyžívají v negativních aspektech jeho života, dokonce celé Masarykovy rodiny. Pomíjejí, že máme mnoho dokumentů o tom, že to byla rodina šťastná, dokonce veselá. Pomíjejí, že určité problémy pro citlivého Jana nastaly, až když se k němu spolužáci, ovlivnění katolickým a rakouským agresivním antisemitismem, začali k němu chovat nepřátelsky, i kameny na něho házeli, když šel do školy. Bylo to kvůli otcovu postoji v hilsneriádě, kdy se nebál veřejně požadovat respekt k nezpochybnitelným faktům v procesu s Hilsnerem.

Nový film Jan Masaryk si vybral nejbolestnější dvě léta jeho života a kariéry, a v podstatě s ním nemá slitování, podle představ autorů se měl asi chovat jako Nietzscheho nadčlověk. Nestačí předkládat fakta, to je příliš laciné, nepoctivé, ale je nutné hledat širší souvislosti, smysl dění. Jan Masaryk byl velký vlastenec a tragická dvě léta, která autoři filmem ztvárnili, ho v žádném případě nezlomily. Jeho práce v londýnském exilu během války nesla pozitivní výsledky. Zvláště důležité bylo jeho vysílání do Čech z londýnského rozhlasu. Opět máme mnoho dokumentů o tom, jak bylo pro české lidi důležité, povzbuzující, Honzu dychtivě poslouchali, ač za to byl německými okupanty vyhlášen trest smrti.

Člověk se musí ptát, co je účelem této produkce znevažující naše vlastenecké osobnosti, proč se jí čeští tvůrci propůjčují, proč nejsou schopni odolávat vnějším tlakům a výhodám. Proč se nesoustředí na tematiku, která může povzbudit křehké a ubíjené sebevědomí a sebeúctu českého národa. Liberalistické „umění pro umění“ je mravní podvod, je naprosto zbytečné. Nejsou snad umělci schopni se hlouběji podívat na život lidí, společnosti, politiky? Byly doby, kdy umění přispívalo nejen ke zdravému sebevědomí a sebeúctě českého národa, ale kdy se snažilo svými prostředky dobrat se hlubší pravdy o společnosti, o lidech a jejich problémech, kdy bylo schopno rozlišovat, co je v silách jednotlivců a co je zakořeněno v systému a nezodpovědnosti mocných, co je mravné a co nemravné.

Program ČSSD - Konečným cílem má být nastolení "nového světového řádu".

Kritická úvaha o motivaci běžného voliče k podpoře sociální demokracie v letošních parlamentních volbách.

Termín letošních parlamentních voleb se pomalu blíží a člověk se nestačí divit, čím se strana ČSSD snaží ohromit voliče. No, posuďte sami:

Zákon o veřejném registru smluv slouží jako preventivní nástroj proti nevýhodným smlouvám státních podniků. Sociální demokraté však tento týdenjasně projevili přánítakový zákon zásadně omezit. Vlastně se nenašel žádný poslanec za ČSSD, který by hlasoval proti. Pokud vám vyhovuje, že finanční okolnosti kolem státních smluv se budou opět zatemňovat, volte ČSSD.

Sociální demokraté stále považují multikulturní integraci za jeden ze svých dlouhodobých úkolů, (cituji)"bez jejichž vyřešení nelze realizovat moderní evropskou kulturní politiku"a přitom věří, že nároky na uznání menšin"budou výzvou k životu v multikulturní společnosti, kde lidé mohou vzájemně obohacovat". Konečným cílem pak má být nastolení"nového světového řádu" (zdroj). Osobně nemám výhrady proti přirozenému prolínání kultur, pokud to prospívá oběma stranám. V poslední době však nelze přehlédnout znepokojivé zprávy z multikulturně vyspělejších zemí Evropy, mezi které určitě patří i Švédsko,Německo,Francie,Itálie a tak se ptám, kde se stala chyba? Pokud jste si však jistí, že popisované problémy nemají s integrací odlišných kultur nic společného, volte ČSSD.

Daňová reforma, která bohatým bere a chudým dává, budí dojem volebního trháku, jenže každá mince má dvě strany. Nadprůměrné příjmy berou také lékaři, specialisté v IT a mnozí manažeři zodpovědní za zdravé fungování podniků a pro ty může být zvýšená progresivní daň demotivující. Pokud jste si opravdu jistí, že zvýšená progresivní daň prospěje celé naší společnosti, volte ČSSD.

Strana ČSSD dluží pozůstalým po panu Zdeňku Altnerovi neuvěřitelných 337 milionů korun. Pan Sobotka k tomu dodává, že dluhy se sice musí platit, ale my jsme si od pana Altnera peníze nepůjčili. Pokud si přejete, aby rozhodovala o dalším osudu této země politická strana, která neumí ohlídat své vlastní finance, volte ČSSD.

Domnívám se, že sociální demokraté měli v posledních dvaceti letech mimořádný prostor k prosazení svých politických cílů, protože patřili vždy mezi dvě nejsilnější parlamentní strany a k tomu zastávali úhrnem 11 let funkci předsedy vlády. Sociální demokraté by měli proto přijmout také svoji spoluodpovědnost za solární zákony (nechvalně známe garancí nevýhodných výkupních cen na dobu 20 let), velkoryse pojaté církevní restituce, kontroverzní prodej státních podniků a šikanující zákon o exekucích. Pokud jste však s dosavadními výsledky spokojeni, volte ČSSD.

Člověk je tvor nedokonalý a jistě můžeme občas najít pochopení pro selhání jednotlivce. Těžko však mohu tolerovat nějaké sociálně-multikulturní experimenty, pokud mohou v důsledku ohrožovat bezpečnost naší země.

Více zde: http://www.quintus-sertorius.net/news/program-cssd-konecnym-cilem-ma-byt-nastoleni-noveho-svetoveho-radu/

Brno bude slavit

Na dolní části přiloženého programu "Meeting Brno" se dozvídáme, jakých oslav se má Brno účastnit. V naších dějinách je mnoho významných výročí, které by se měly oslavovat, avšak na ně zapomínáme. Nemohu se zbavit pocitu, který mám při uvedení "česko-německého jara" - vzpomínka na jaro roku 1939, černě zapsaného do naši historie mne stále pronásleduje. A je-li pravdou, že po podepsání česko-německé deklarace, kterou teď oslavujeme, H.Kohl prohodil, že "Sudetoněmecká otázka není uzavřena", tak bych k této deklaraci měla jisté výhrady. Nemohu potvrdit, že výrok H. Kohla je pravdivý (kéž by nebyl), avšak chování brněnské "vládní" koalice - ANO, Žít Brno, Zelení, TOP09, jasně dokazuje, že sudetoněmeckou otázku za uzavřenou nepovažuje.

Důkazem je přiložený program "Meeting Brno". Po celkem nezdařeném „Roku Smíření 2015“ a ještě méně zdařilém „Týdnu Smíření 2016“ koalice se nadšeně chopila příležitosti vyjádřít svou vstřícnost vůči sudetským Němcům a připomenout "nelidské týrání nevinných brněnských Němců, které v roce 1945 suroví Češi vyhnali z jejích domovů", za což bychom se měli prosit o odpuštění. Bohužel - pokusy o přepisování naší historie se staly "bestsellerem" i u některých našich českých historiků. Program "Meeting Brno" bude obohacen ještě jednou maličkostí. Na místě, kde stál za války bombami zničený Německý dům, bude postavena jeho maketa, před kterou budou moci "krajané" i místní prolit pár slz a položit květy.

Nevím, zda se tyto akce, které nám naše vedení (naštěstí ne všichni) předkládají, se budou líbit všem obyvatelům Brna a zda-li nevyvolají nečekané negativní ozvěny. Je dost závažných věcí o kterých by nás naší konšelé měli zavčas informovat a respektovat stanoviska obyvatelstva. Tak například doposud nebyla odstraněna  z bývalé věznice na Cejlu hanebná pamětní deska, na které se do seznamu těch, kteří byli za Protektorátu věznění a mučení "nedopatřením" dostaly i jména jejích gestapackých věznitelů. Tento "omyl" doposud nebyl ani vysvětlen, ani dostatečně "oceněn" (eventuálně potrestán).

Pání konšelé, pamatujte na moudré římské přísloví "Vox populi - vox dei"

Ing.arch. N. Žečeva, Brno

Je ministr Daniel Herman členem „sudetoněmeckého landsmanšaftu“?

Dvakrát jsme se na tuto otázku ptali pana P. Bělobrádka, místopředsedy vlády ČR a předsedy KDU, a vždy jsme dostali odpověď negativní.

Přesto na internetu je možné najít informace, které zčásti prokazují, že ministr Herman členem SL je. V podstatě tvrdí, že organizační složkou  německé Ackermann-Gemeinde (AG) je Praha, konkrétně pak Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG), v čele kterého stojí  právě pan ministr kultury. Ovšem je nutné vzít též v úvahu, že SAG je zapsáno v ČR jako samostatný spolek. S tím však je v rozporu další informace, která říká, že sjezdů AG, na nichž je voleno spolkové vedení, se zúčastní i SAG. Těmto sjezdům se říká celoněmecké nebo říšské. A právě na nich jsou i početní zástupci SAG, zástupci SAG se zúčastňují i sjezdů SL.-

Ať je to již jakkoliv, pravda vyjde dříve či později  najevo. Naši předkové říkali, že lež má krátké nohy.-red.

Otázkou též je, zda sudeti se vzdali práva na vlast a na odškodnění

Již dva roky sudeti novelizují stanovy, z nichž vypouští právo na vlast a na odškodnění.  Zatím však platí stále stanovy v původním znění, včetně uvedených tzv. práv. Přesto sobotkovci a bělobrádkovci se rozplývají nad vstřícností SL. Sobotka landsmanšaft dokonce honoruje.  Když by poslouchali, jistě by slyšeli Posselta mluvit ve Vídni o tom, že budou restituce a bude i odškodnění. G. Zeihsel zase landsmanům říká, že vede SL přímá jednání s ČR o odškodnění tzv. Novorakušanů, tj,  sudetů.

Pan premiér by nám však měl sdělit, že sudeti se mohou vzdát jen těch práv, která mají, nikoliv tím, že si je sami nadělili, ale že jsou právy i z hlediska mezinárodního práva. Ale práva, o kterých sudeti neustále mluví neplynou z mezinárodního práva.  To nám v podstatě potvrdilo písemně i MZV ČR. Na tom se nic ani v budoucnosti proto nemůže změnit.

Takže se s námi hraje hra. Sudeti se vzdávají práv, která nikdy neměli, nemají a nebudou mít. A naši vládní mudrlanti tuto hru svým způsobem hrají s nimi. My se naopak snažíme, aby každý z nás pochopil, jak se ve skutečnosti věci mají. Podrobněji o tom v následujícím článku. –red.

Spor jde do třetího roku!

Spor o změnu stanov SL pokračuje již třetím rokem! Co se na první pohled zdálo jednoduché, se teď podobá neoddělitelné spleti překrývajících se a křížících se  procesů:

1. Způsob samotného postupu změny stanov ( žalobce Gottstein ).

Zemský soud v Mnichově I. změnu stanov z roku 2015 dne 01/29/2016 označil za neplatnou. Při opakování v roce 2016 bylo rozhodnutí odloženo až po rozhodnutí procesů 3 a 4 (viz níže!). Stále platí staré stanovy!

2. Řízení se zveřejněním seznamu členů (žalobce Gottstein).

SL byl povinen 24/03/2016 předat seznam členů. Rozsudek je konečný a platný. SL hrozí pokuta nebo dokonce vězení.

3. Spor, zda Spolkové shromáždění (Bundesversammlung - BV) z 27/02/2016 bylo zákonné (žalobce Liepold, seniorprezident BV). Bohužel, objasnění plánované 2.2. na březen 2017 bylo přeloženo na 27/04/2017.

4. Protest proti vyloučení ze sdružení (žalobce Gottstein). Žaloba byla zamítnuta v prvním stupni zemským soudem 12.12.2016, bylo podáno odvolání. Viz též níže "zpráva o vítězství."

5. Žaloba, zda se může pan Posselt nazývat mluvčím národnostní skupiny (žalobce Högn) byla v první instanci zamítnuta. Viz též níže "zpráva o vítězství."

"Zpráva o vítězství" byla oznámena v novinách sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL).

Noviny SL byly velmi tiché, když SL utrpěl soudní porážky ve sporu o stanovy (viz výše body 1 a 2). Stejně jako byl nyní v kulisách vedlejších úspěchů v euforii, i když s trochu útržkovitým referováním (SdZ, 23.12.2016, s.1). Ale tady jsou některé doplňky:

Rozhodnutí o vyloučení Gottsteina ještě není konečné. Jedná se o několik nedostatků, které povzbudily žadatele pro podání odvolání. Jsou následující:

1. Neexistují žádné nedoplatky příspěvku, protože SL předložil potvrzení inkasa. 

2. Pro přímé členy SL stanovy neurčují žádný vylučovací orgán. V případě, že to stanovy neurčují, musí podle § 32 zákona rozhodnout valná hromada. 

3. Také zatím není jasné, zda vylučující arogantní rada byla zvolena legitimním Spolkovým shromáždění 27.2.2016. (Proto bylo řízení přerušeno, viz bod 3. výše).

Spor o termín "mluvčí národnostní skupiny" (viz výše bod. 5.) v novinové zprávě ze dne 27.01.2017 také vyžaduje doplnění. Tento rozsudek ještě není konečný a zpráva opomíjí skutečnost, že žalobce určuje v otázce titul, který platí pro národnostní skupinu, ta je větší,  než SL, v jehož čele je pan Posselt.

Správné by v oznámeních novin bylo dát na vědomí, že pro projednávané problémy není v hlavní otázce (novele stanov) rozhodnuto a stále platí staré stanovy.

Proč ta kontroverze?

Groteskní v tomto sporu je, že vedení landsmanšaftu zpracovává členy!

V roce 2015, když to všechno začalo, vědělo vedení SL, že jejich změna je nepopulární.

Z tohoto důvodu to měl být jen projekt vrchnosti. Opozice požadovala účast členů v rozhodovacím procesu. Ale SL nemá opravdu, jak se nyní ukázalo, ani seznam členů! A ještě něco se ukázalo: SL je rovněž ve válečném stavu s zákony platící pro spolky. Zde pak byla schopna se přidat opozice, když psané právo potvrzovalo její názory, a dvakrát (úspěšně) žádala odvolání. Co se týče Spolkového shromáždění, směřujeme možná k situaci, jaká byla vytvořena v roce 2012 usnesením Spolkového Ústavního soudu. V té době bylo zjištěno, že všechny volby do Spolkového shromáždění od roku 1956 byly ve skutečnosti neplatné. Nicméně nikoho v Berlíně nenapadlo vyvozovat z toho závěry. Bylo by nešťastné, kdyby krajané nyní flirtovali s něčím podobným.

Tuto obavu také potvrdila slova nedávno zesnulého bývalého spolkového prezidenta Herzoga. Byl také zapojený, jako soudce Spolkového ústavního soudu, do verdiktu proti reparaci v bývalé NDR. Když se ukázalo, že nedošlo k sovětskému vetu reparace, řekl cynicky: "Pak se musíme snažit najít jiný důvod!"

To ostatně není justice, kterou si zaslouží sudetští Němci. 

(FV), http://www.witikobund.de/wp-content/uploads/2017/02/WBr.-171.pdf

Pozn. red.: Informace pochází z tiskového orgánu Witikobundu, nejradikálnější složky „sudetoněmeckého landsmanšaftu“. Pánové se nyní mezi sebou soudí, žalují a dělají si truci.  Ale díky  tiskovině Witikobrief  jsme se dozvěděli konečně opět pravdu. Soudy však stále ještě soudí. Nyní to vypadá tak, jak jsme výše psali.

Redakce Práva a administrativa Borgis, a.s.

K rukám šéfredaktora Zdeňka Porybného

 V Praze, 22.1. 2016

Vážený pane šéfredaktore,

se zájmem jsem si přečetl ve Vašem deníku stránku o Česko-německé deklaraci. Zvlášť mě zaujal článek „Nové sudetské stanovy nakročily ke zklidnění" (Právo, 20. ledna 2017, str.7, pod značkou (nek)) Citují z uvedeného textu:

I. „O změnu stanov se zasazoval čelný představitel Bernd Posselt, který to ovšem neměl jednoduché - úpravu prosadil až napodruhé..."

1.Velmi prosím o sdělení, kdy rejstříkový soud v Mnichově registroval předmětnou novelizaci stanov „sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL)“ a případně i pod jakým číslem byla do rejstříku zapsána.

II.Výše uvádíte, že o novelizaci stanov SL se zasloužil B. Posselt. Pokud toto tvrzení odpovídá skutečnosti, pak prosím o vysvětlení, jak se toto počínání jmenovaného slučuje s tím, že ve svém projevu, který měl koncem roku 2015 v Domě vlasti ve Vídni, prohlásil :

 "právo na domov je stále součástí pozměňovacích návrhů. Ze strany SLÖ nemůže být zřeknutí se náhrady vynucováno. Náhrada škod musí být provedena. Posselt uvedl, že prohlášení o zásadách právní pozice sudetských Němců nebude opuštěno. Prosazování požadavků nelze provést silou, ale pouze přesvědčováním. Pokrok v restitucích bude. Posselt věří, že uplatnění požadavků bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání byla a je nespravedlnost.“

V záři 2016 na Dni vlasti v Klosterneuburgu, nedaleko Vídně, G. Zeihsel, předseda rakouského SL, který je složkou celoněmeckého SL, přítomné landsmany obšťastnil prohlášením, že :

„V přímých rozhovorech se SLÖ (Sudetoněmecký landsmašaft Rakouska) snaží dospět v České republice k řešení otázky odškodnění Novorakušanů, na rozdíl od Starorakušanů, kteří měli před rokem 1938 rakouské občanství. Ti dostali od tehdejšího  komunistického Československa v roce 1974 odškodnění. Otázka nových občanů, vyhnanců, je stále otevřená!“ (Novorakušané jsou především landsmani, kteří utekli do Rakouska před koncem druhé světové války nebo po ní, či byli do Rakouska v poválečné době přesídleni, a získali rakouské občanství až po 27. dubnu 1945.)

1. Jak se výše uvedené jednání slučuje s novelizovanými stanovami, které údajně nemají již obsahovat právo na odškodnění a na vlast. Děkuji za odpověď.

III. Ve výše uvedeném článku „Nové sudetské stanovy nakročily ke zklidnění" (Právo, 20. ledna 2017, str.7, pod značkou (nek)) dále píšete: „Souběžně s úpravou stanov přišla i další změna. Ani loni v Norimberku, ani předloni v Augsburku - na rozdíl od minulosti - nezazněl v projevech hlavních řečníků pojem 'Benešovy dekrety' či otevřené výzvy k jejich zrušení."

1. Proč však neuvádíte, že pánové ze SL, např. pan B. Posselt a další ve svých vystoupeních mimosjezdových i nadále požadují zrušeni dekretů prezidenta republiky. O nich mluvil i B. Posselt na svém výše zmiňovaném vystoupení ve Vídni, mluvilo se o jejich zrušení i na Dnu vlasti v Klosterneuburgu. A jinde a jinde. Proč o tom nepíšete v Právu?

IV Čtenáře vašeho deníku, jak jsem přesvědčen, neinformujete objektivně a vyváženě, ale spíše jednostranně, zvláště ve věcech tzv. sudetoněmeckých. Sami jste se zmínili o sjezdu v Augsburku. Dovoluji si o něm uvést další podstatnou informaci, jíž jste z nepochopitelných důvodů opomněli. Na tomto sjezdu SL vystoupil i Horst Seehofer, předseda bavorské zemském vlády a patron SL, který prohlásil :

„70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností."

B. Posselt byl k nám o něco mírnější. Obvinil nás jen z válečných zločinů. Zato na Dnu vlasti v Klosterneuburgu v r. 2015 jsme platili za genocidní zločince.

1.Velmi prosím o vysvětlení, proč jste nás čtenáře o uvedených lživých obviněních neinformovali?

V, Mám ještě jednu podstatnou otázku.

1. O které mezinárodněprávní normy se práva, která SL zakotvil do svých stanov a programu, opírají? Prosím o přesnou citaci těchto mezinárodněprávních norem s uvedením zdroje.

Děkuji za odpovědi na vznesené otázky, označené arabskými číslicemi a zvýrazněné tučným písmem. Předpokládám, že budou respektovat příslušná ustanovení Tiskového zákona.

S pozdravem

Ing. Pavel Rejf, CSc.

Odpověď pana redaktora Kovaříka na můj  uvedený dotaz 22. ledna 2017

25. 1. 2017

Vážený pane,

v návaznosti na Váš dopis sděluji, že pokud se zajímáte o rejstřík Zemského soudu v Mnichově a jeho položky, ty jsou otevřené - každý zájemce má tedy možnost dobrat se informací, jež ho zajímají.

Úprava stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu je věcí organizace, v tomto případě to měl být zřejmě jistý vstřícný krok vůči české straně. Ta však není partnerem SL, tím je spolková vláda v Berlíně.

Zároveň Vás chci ujistit, že Vaše pochyby o snaze našeho listu rozebírat problémy česko-německých vztahů objektivně jsou v kontextu širokého čtenářského ohlasu, který k dané problematice vidujeme, ojedinělé.

S přáním všeho dobrého a s pozdravem

Redaktor Kovařík

Redakce Práva a administrativa Borgis, a.s.

K rukám šéfredaktora Zdeňka Porybného

 V Praze, 1.2. 2017

„Vážený pane šéfredaktore,

v příloze Vám postupuji text odpovědi, jíž mi 25. 1. 2017 poslal pan redaktor Jan Kovařík, na mé dotazy ze dne 22.1.2017, které jsem adresoval Vám.

Každý pouhým přečtením mých dotazů a „odpovědí" na ně, může konstatovat, že o žádné odpovědi nejde, ale pouze o souhrn několika vět. Proto původní dotazy i s úvodním odstavcem následně doslova opakuji. Jde mi pouze o přesně vymezena fakta, na nichž stojí, nebo mají stát, vaše články, a nikoliv o nějaká všeobecná či jiná sdělení. Nemám nějaký samoúčelný zájem o rejstřík Zemského soudu v Mnichově, ale o důkaz, že novelizace stanov sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) nabyla právní účinnosti. Podle mých zjištění dosud platí stanovy SL v původním, nikoliv tedy novelizovaném znění.“

Panu šéfredaktorovi jsme opětně doručili do podatelny i původní text dopisu, ale dosud jsme odpověď nedostali.

Imperialismus není schopen řešit své krize jinak než válkami

Mnichovská bezpečnostní konference (17 – 19.2.2017) se konala v atmosféře válečného štvaní a propagace vyzbrojování armád NATO. Ironické posměšky nového amerického prezidenta Trumpa o tom, že USA vystoupí z NATO, pokud evropští spojenci nezvýší podíl na financování Aliance bylo přijato za bernou minci a mnozí evropští lídři na konferenci se dotazovali, zda se mohou i nadále spoléhat na svého zámořského spojence a ochránce. Šlo ovšem pouze o dobrou kamufláž pro prosazování nových závodů ve zbrojení a zvyšování výdajů na armády. 

Ještě před zahájením konference německá ministryně obrany Ursula von der Leydenová oznámila v dokumentu nazvaném „My rozumíme“, že Bundeswehr bude přezbrojen moderními zbraněmi a bojovou technikou.

Konference se zúčastnilo 25 předsedů vlád, 80 ministrů zahraničí a ministrů obrany a přes 500 vojenských expertů z celého světa. Von der Leydenová na konferenci zopakovala to, co již předtím uveřejnila v deníku Süddeutsche Zeitung:  „Stejně jako my Němci i většina Evropanů má představu, že můžeme i nadále klást naší bezpečnost na ramena našich amerických přátel. Při tom však víme, že musíme nést větší podíl na společné Atlantické bezpečnosti. Nyní je v Evropě ochota podílet se na společné  bezpečnosti větší, než kdykoli předtím.  Evropské ozbrojené síly jsou zkušenější, díky společným cvičením v posledních desetiletích.“

Kancléřka Merkelová oznámila, že Německo bude ctít své závazky a zvýší své výdaje na NATO a přezbrojování: „Zavázali jsme se vydávat 2% z HDP a učiníme všechno proto, abychom svůj slib dodrželi.“ Zatím Německo dává do svého vojenského rozpočtu pouze 1,2% z HDP. Současně s tím varovala USA před vystoupením z NATO. Zdůraznila, že nikdo nebude schopen samostatně řešit bezpečnostní hrozby světu.

Organizátor konference Wolfgang Ischinger se vyjádřil ještě zřetelněji. Před konferenci tento bývalý německý velvyslanec v Washingtonu v deníku Tagesspiegel uvedl: „USA nebudou dále považovány za politický a morální symbol Západu.“ Evropa musí zaplnit toto vakuum a musí převzít za odpovědnost za svou bezpečnost.

Německá vláda se snaží využít rozsáhlou americkou opozici proti rasistické a nacionalistické politice nového amerického prezidenta k prosazování svých militarizačních záměrů. Mnichovská konference měla být k tomu zneužitá.

Na stejné konferenci v roce 2014 představitelé německé vlády oznámili, že končí politika uvolňování vojenského napětí. Nyní slouží požadavky  nové americké administrativy, jako skvělá záminky pro rozšiřování a posilování armád a jejich vyzbrojování.

Před zahájením konference vydal Ischinger antologii obsahující názory významných politiků a bezpečnostních expertů, nazvanou „Nová odpovědnost Německa“. V jejím úvodu uvádí, že 2% HDP, které požadují USA jsou příliš málo. Dostatečná by byla alespoň 3%, která by postačila k pokrytí reorganizace a výstavby ozbrojených sil. Německý rozpočet na obranu by se tak zvýšil ze 37 na 100 miliard euro.

To by ovšem znamenalo omezení sociálních výdajů a setkalo by s odporem pracujících a nižších vrstev obyvatelstva. Proto byla také mnichovská konference tak rozsáhle využívána  k válečnému štvaní mainstreamovými médií proti Rusku.

Süddeutsche Zeitung uvedl 17.2. ve svém komentáři, že ministryně obrany  Ursula von der Leyen oznámila rozsáhlé zvýšení německého vojenského rozpočtu a ohlásila i nové mezinárodní operace, kterých se zúčastní Bundeswehr.

Po volbách nového prezidenta německá vláda volá po nových finančních prostředcích nejen na zvyšování stavů živé síly, ale hlavně na přezbrojování moderními zbraněmi a bojovou technikou a podpoře válečné agresivity. Počty personálu by měly zvýšit ze 178 na 200 000.

Tisková zpráva Bundeswehru uvádí, že Bundeswehr  musí být schopen adekvátně odpovídat na všechny válečné hrozby. Celkem má být realizována asi stovka modernizačních opatření. Patří sem hlavně verbování nových specialistů pro kybernetickou a informační válku, posádek pro tanky, válečná plavidla, odborníků na logistiku a ochranu proti následkům při použití zbraní hromadného ničení. Není pochyb o tom, že se Bundeswehr připravuje na válečné operace.

Zatím to mají být podle ministryně obrany  akce proti teroristům Islámského státu, operace ke stabilizaci situace v Mali, válka v Afghánistánu, pomoc při záchraně ztroskotaných lodí s utečenci ve Středozemním moři a posilování sil NATO v Pobaltí. 

Na ruských hranicích má dojít k dislokaci tanků a obrněných transportérů.

Přesun jednotek NATO na předpokládaná válčiště u hranic Ruska byl schválen na červencovém zasedání NATO ve Varšavě. Je v něm zahrnuta i dislokace sil americká Národní protiraketové obrany v Rumunsku a Polsku, vytvoření „Sil rychlé reakce“ (5 000 mužů) a „Sil reakce“ (40 000 mužů). 

Německá mediální špína láskyplně hovoří o největším přesunu vojenských jednotek na východ od konce studené války. Jde nejen o první německý prapor na východě od porážky Wehrmachtu Rudou armádou, ale hlavně o významnou reakci na ruskou anexi Krymu a lokální válku Donbasu proti Ukrajině.

Jde o zvrácenou propagandu. Skutečným agresorem je NATO a nikoli Rusko. Před připojením Krymu, ke kterému došlo na základě svobodného referenda v březnu 2014, Washington a Berlin vyvolaly ve spolupráci s ukrajinským nacisty puč, kterým smetly zákonného prezidenta Janukovyče. Od té doby NATO vyhrocovalo situaci a využívalo obranné kroky Ruska jako záminku k navyšování svých sil u ruských hranic. 

Nedávno Tagesspiegel napsal pod titulkem „Nukleární zbraně proti Rusku: Německo potřebuje jaderné zbraně.“ Článek naznačuje, jak daleko by chtěla německé elita zajít.

Politický expert Maximilian Terhalle, z Univerzity v Hagenu a bývalý poradce německého ministra obrany uvedl: „Německo, pokud chce omezit moc prezidenta Putina, aby udrželo nezávislost Evropy, musí připravit naši domácí a zahraniční politiku na to, že to bude možné pouze vojenskou cestou a za použití jaderných zbraní.“  

Terahlle ospravedlňuje svůj jaderný záchvat odvoláním na Trumpovou proruskou politiku. Při tom prý dva členové RB OSN jaderné státy velká Británie a Francie, na které Trump spoléhá jsou příliš křehké, jejich výzbroj je zastaralá,  nemůže být dostatečnou sílou k odrazování Ruska. Nemohou tedy zabezpečit ochranu před nukleárním útokem Ruska. Německo se prý musí ubránit samo, což dluží svému lidu. 

Je ten člověk šílenec? Přece jako bývalý poradce ministra obrany musí dobře vědět, že všeobecná jaderná válka by smetla nejen Němce, ale zlikvidovala celou světovou populaci.

Pokrokové síly levice a mládež musí brát tyto názory vážně. 75 let po II. světové válce německá vládnoucí třída k prosazování svých zájmů válku nevylučuje, což vyjádřila dostatečně zločiny Bundeswehru v Afghánistánu a podporou hybridní války Ukrajiny proti Donbasu. Cílem je postavit se znovu do společné řady velmocí usilujících o geostrategickou hegemonii.

Jak by mohlo za Trumpa fungovat NATO?

V předvolební rétorice označoval Trump NATO za zastaralý organismus. Fanatičtí ministři obrany NATO se začali klepat strachy a část ruské neoliberální elity začala jásat, že rozpustí alianci. Při tom Trump prohlásil, že bude dřívější aliance upevňovat a navíc zakládat nové. Lze předpokládat, že NATO chytne druhý dech v podobě větší aktivizace a odpovědnosti evropských členských států. Trump se nyní pokouší přitlačit členské státy, aby zvýšila své příspěvky na 2% HDP ročně.

Rusko ani ČLR se těchto výdajů nemusí bát, protože půjdou většinou na žold funkcionářům NATO.

USA se budou pokoušet donutit členské státy, aby se aktivněji přezbrojovaly americkými zbraněmi, zdokonalovaly bojovou připravenost svých struktur a připravovaly se na nové způsoby vedení bojové činnosti. Při tom mají šířit propagandu o hrozbách z ruské strany. USA NATO potřebují, zejména kvůli teritoriu pro dislokaci svých vojsk a bojové techniky. Vyhrůžky, které nedávno pronesl ministr Mattis slovy, že spojenci musí demonstrovat svou podporu kolektivní obraně, pokud nechtějí, aby USA snížily svou spoluúčast zní spíše směšně.

V roce 2016 pouze 4 z 28 členských států vydaly 2% HDP na armádu: USA,VB, Řecko a Estonsko. Pokud pomineme vklad Řecka a Estonska, jde tedy pouze o dvě země. Pokud by všechny země dodaly do rozpočtu NATO 2%, zvýšil by se celý rozpočet 1,5x.                                                                                                        K.K.

Deutsche Welle - Počet vojakov nemeckej armády sa v priebehu siedmych rokov zvýši o 200 tisíc ľudí

Berlín 28. februára 2017 

Nemecká vláda posilňuje armádu. Ako informovalo nemecké ministerstvo obrany, v priebehu niekoľkých rokov sa značne zvýši počet príslušníkov nemeckej armády. Do r. 2024 počet profesionálnych vojakov sa zvýši … približne o 198 tisíc vojakov…

Deutsche Welle uvádza mienku nemeckých expertov, ktorí navýšenie počtu vojakov v nemeckej armáde vysvetľujú stále sa zvyšujúcou hrozbou kybernetických útokov. Preto Bundeswehr sa rozhodol navýšiť počet nielen vojakov, ale aj civilných zamestnancov – konkrétne o 61 tisíc ľudí….

Eugen Rusnák, hlavnespravy.sk

Der Spiegel - Paranoia studené války dovede Německo k sebevraždě!

Logika jaderného odstrašování nikdy neplatila pro Němce, ale pouze pro Rusy a Američany, píše Der Spiegel. USA a Rusko se rozhodně nechtějí "navzájem dobombardovat do doby kamenné", a pro Německo neexistuje žádná záruka, že výsledkem příští války - jaderné nebo konvenční - nebude jeho zničení. Proto jsou závody ve zbrojení pro Německo nesmyslné a sebevražedné, varuje autor materiálu Jakob Augstein.

„Trump se kymácí, Putin hrozí. Někteří se z úzkostlivě zabývají otázkou: Kdo nás ochrání, když Rusové přijdou? Nebezpečná logika odstrašování se vrátila. Ale tentokrát by to mohlo být mnohem šílenější," píše Der Spiegel.

"To jsme už dlouho neviděli,“ pokračuje Jakob Augstein. „Německé tanky jedou na východ." Navíc do roku  2024 Němci budou utrácet na obranu 2% svého HDP. Dnes to činí 65 miliard dolarů, spočítal německý novinář. „Tato čísla nejsou z tweettu Trumpa, a nejsou fejkem. To my se chováme jako šílenci. Německá kancléřka osobně slíbila Američanům, že Německo dramaticky zvýší výdaje na obranu v takovém rozsahu," poukazuje publikace.

 „Je to šílená cifra,“ zdůrazňuje autor. „V roce 2015 Rusové - proti nimž je to všechno namířeno – vynaložili (na obranu) 66 miliard. Pokud Německo zcela splní své závazky vyplývající z dohody, pokryje zbytek NATO. Na co jsou všechny ty peníze?"

„Možná na jaderné zbraně,“ pokračuje Augstein. „Je nesmyslné, ale za to drahé". „Hlavní polský loutkář" a vůdce vládnoucí strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczyński vyzývá k sestrojení „evropské bomby", připomíná. Logika jeho argumentů a německých médií, které se vzaly za tuto myšlenku, že klíčové je, že v případě absence Američanů se starý kontinent nemá nic, čím by se mohl bránit proti Rusku: Evropa má celkem 510 jaderných hlavic proti 7000 ruským.

„Jaderná velmoc Německo?" přemýšlí autor. Takové úvahy se objevily už dříve, ale až dosud se „kolébka holocaustu" distancovala od takových myšlenek. „Jaderné logika vychází z hrobu historie,“ napsal novinář. „Je to návrat k paranoie studené válce. Koneckonců, když se budou všichni řídit jen svými vlastními zájmy, svět se nestane zrovna nejlepším místem, ale spíše se  změní na blázinec nebo masakr."

„Co Němci ztratili v Pobaltí?" ptá se autor. „Rusko může dobýt pobaltské země rychleji, než se tam  dostaneme na jejich ochranu," řekl americký velitel pozemních sil v Evropě generál Ben Hodges. „Takže co se stane, když Rusy napadne se přeravit přes Čudské jezero a obsadí Estonsko? Budou Američané připraveni zahájit jadernou válku, vystaví New York úderu, aby zachránili beznadějně ztracený Tartu." Věřit něčemu takovému je hloupé, tvrdí Augstein.

Nyní pro Balt, tak jako dříve pro Západní Berlín, platilo a bude platit jen jedno pravidlo: vojenskými prostředky je nemožné se ochránit, zdůrazňuje publikace. „Němci nikdy nechápali logiku jaderného odstrašování: Tato logika nikdy neplatila pro ně, ale vždy pro ostatní," vysvětluje autor. Rusové a Američané se prostě nechtějí dobombardovat navzájem do doby kamenné, a u Německa neexistuje žádná záruka, že v jakákoliv válka - jaderná nebo konvenční -  ho nevymaže z tváře země. Dosud platí věta bývalého německého kancléře Helmuta Schmidta, že Německo lze ochránit pouze za cenu „jeho úplného zničení".

„A nyní zase musíme investovat miliardy na zbraně, které povedou pouze k naší sebevraždě. Měli bychom raději přemýšlet o tom, proč sověti nikdy nedobyli Západní Berlín. Oni to prostě nechtěli,“ uzavírá  Augstein svůj článek.

(kou, prvnizpravy.cz, spiegel.de)

Nikoliv válku, ale mír

Nejen naše republika, ale celý svět má velké, zejména sociální problémy. Všichni víme, jak vývoj pokračuje. Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Je nutné tuto spirálu zla nejprve zastavit. Dalším takovým závažím, které nás tíží,  je opětné zbrojení, na které jdou stovky miliard a snad i bilionů dolarů ročně. Abychom tento vývoj zvrátili, musíme říkat lidem pravdu o dopadech, které by měla jaderná války na svět. Každá větší válka se může přeměnit ve válku jadernou. Toto nebezpečí reálně hrozí. Nelze vyloučit ani přímý, rychlý  a nenadálý  přechod z počínajícího konvenčního střetu do jaderné války.

Válka znamená smrt milionů, stamilionů  lidí. Může znamenat i konec života na zemi.

Možná, že živí by v podmínkách jaderné zimy záviděli mrtvým. Válka znamená záhubu, mír  rozvoj. Není pochyb, jakou alternativu by volil obyčejný člověk. Nejde však jen o tuto volbu, ale také mírovou alternativu prosadit. Můžeme to dokázat.-red.

Každá lež vyžaduje pravdivou odpověď!

Pokud delší dobu stále opakovanou lež necháme bez odpovědi, pak časem se  může přeměnit, ne-li zcela, pak alespoň částečně, v myslích řady lidí v „pravdu“. Lež sice i nadále zůstane lží, ale lidé nebudou znát pravdu a tak lež budou považovat za pravdu.  A v ní budou žít. Čím déle budou žít ve lži, tím bude lež silněji ovládat jejich mysl. Pokud média souhlasně budou lhát, pak  hlasy pravdy v alternativních médií, budou přijímány jen částečně s důvěrou, aby následně však byly  přehlušeny proudem dalších lží.

Aby k takovému politováníhodnému stavu myslí lidí nedošlo, snažíme se opakovat některé pravdy, jež jsou tak nežádoucí pro celé společenské skupiny. Víme, že náš hlas je slabý, dolehne jen k nepočetným adresátům. Víme je oním pověstným hlasem volajícího na poušti. Přesto se dále snažíme. Věříme pevně, že pravda nakonec musí vyhrát, i když to dá, jak říkal Jan Masaryk, fušku.

Z uvedených důvodů se zabýváme, samozřejmě kromě dalšího, i česko-německo-„sudetskými“ vztahy. V současnosti sudeti se snaží ukázat svou vstřícnou tvář. A tak již dlouho se vzdávají práva na vlast a na odškodnění, aniž by se jich dosud vzdali. Sobotkovci a bělobrádkovsti jim za to tleskají. Honorují je a nám neříkají pravdu. A to nám vadí mnohem více než posedlost sudetů jejich právy. Je pravděpodobné, že někteří jejich „osvícení“ přední funkcionáři znají pravdu o  „sudetských“ právech, ale přesto mluví dále o právech, které si sami vymysleli a dali do svých dokumentů, do programu a stanov. Začínám věřit, že obětí mnoho desetiletí trvající lživé propagandy jsou mnozí prostí členové SL. Když čtu jejich diskusní příspěvky v Sudetenpost, či některé jejich články, kloním se zčásti k názoru, že oni již skutečně neznají pravdu a lež řadu let opakovaná, aniž by jí v rámci SL bylo nějak čeleno, považují za pravdu. Takových lidí je mi upřímně líto. I oni jsou však součástí entity, která na nás silně doléhá. Nemůžeme čekat od SL, že nám začne říkat pravdu. Pokud by to někdo z vedoucích činitelů zkusil, byl by odstraněn a skandalizován.

Proto musíme požadovat, aby nám pravdu říkali především ústavní činitelé ČR, poslanci, členové vlády, vrcholní politici. To se zatím neděje. Vypadá to, že spíše hrají hru společně se sudety, jistě ne všichni a jistě ne všichni stejně důrazně, proti nám. Média hlavního proudu, ČT, rozhlas tuto jejich linii následují. A proto je tak přetěžké, aby v myslích lidí se lež stala lží a pravda pravdou. Jak to vidím, není to ani na „pořadu dne“. Pokud nám ze stolu dnešních mocných spadne nějaký drobek pravdy, stojí nás to velké úsilí. Takovým pravdivým soustem byla informace z MZV ČR, že práva sudetů, o kterých neustále mluví, se nezakládají na mezinárodním právu.

Dvojakost role SL vyplývá i z jejich stálé kritiky projevů nacionalismu. Jsou pro federalizovanou Evropu. To na jedné straně. Na druhé pak usilují o přeměnu „sudetoněmecké“ národnostní skupiny na národ, který by se stal v republice druhým státotvorným národem, s kterým by pak sudeti jako samostatný národ vytvořili třeba federaci. Nevím o žádné další národnostní skupině, která by se chtěla transformovat v národ. V mezinárodním právu platí zásad, že národ má právo na sebeurčení, nikoliv tedy národnostní skupina, jíž sudeti jsou. –red.

Křesťanský sociál již dosáhl na XXVI. ročník. Vzpomeňme proto alespoň na pouhou chvilku na všechny ty, kteří do něj přispívali svými články, kteří jej spoluvytvářeli. Vzpomeňme i na ty, kteří jej obohacovali svými překlady z němčiny, ruštiny, angličtiny. Všem poděkujme! Pracovali zadarmo a do KSH vkládali i nemalé částky.

Vzpomeňme i na jeho přemnohé čtenáře,  jež mezi námi již nejsou. Bylo nás kolem jednoho tisíce křesťanských sociálů, zůstává nás několik desítek. Naše práce je i širší veřejností uznávána. Její výsledky slouží vlasteneckým organizacím. Patříme k nim. I nadále však věříme, že křesťanskosociální alternativa je jednou z nadějí lidstva, -red.

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.                                                  Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 28. února 2017.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz                             E-mail: vydavatel@seznam.cz