XII/2

Prof. Dr.Rajko Doleček, DrSc.

NECENZUROVANÉ  OBRAZY  Z KOSOVA  A  METOCHIE

Policie nejednou přikročila k různým formám útlaku: zatýkání, tvrdé výslechy, neférové zacházení se zatčenými. Ve stejné době, za stávající „občanské neposlušnosti“ značné části kosovských Albánců, docházelo k terorizování a zastrašování těmito kosovskými Albánci i té druhé, nealbánské strany, jakož i Albánců, kteří byli pro Srbsko, pro setrvání v Jugoslávii. Vzmáhajícímu se neklidu před bouří na Kosovu velmi „pomohly“ i vznik samostatného a suverénního Chorvatska a Slovinska (1991), pak i vynucené uznání Bosny a Hercegoviny (1992), a nepřátelský, pokrytecký postoj Západu proti Jugoslávii a hlavně pak proti Srbům. Z Kosova v té době uprchla do Chorvatska tamní nevelká chorvatská (katolická) skupina obyvatel, z enklávy Janjevo (jižně od Prištiny), žijících více set let na Kosovu a Metohiji, prý ještě od doby bitvy na Kosovu, jako potomci bojovníků proti Turkům, které tam poslal jako svoji pomoc knížeti Lazarovi mocný bosenský král Tvrtko. Snad to mohli být i potomci dubrovnických obchodníků, kteří přečkali staletí turecké okupace, možná, že to byli i potomci dávných obyvatel bohatého a vzkvétajícího hornického města Novo Brdo, na východ od Prištiny, které mělo v době svého rozkvětu ve XIV.století až 40 000 obyvatel, včetně Srbů, Řeků, Albánců, Dubrovčanů, Židů, Cincarů, (potomků starých Latinů), Sasů. I turečtí okupanti za Mehmeda II. Dobyvatele v polovině XV. století pochopili nebývalý význam „důlního centra“ Novo Brdo, které po dobytí města (1455) nezničili a pokračovali v jeho činnosti, po masakru a odvlečení do otroctví části jeho obyvatel na začátku. Poslední zbytky obyvatel Kosova chorvatského původu uprchly do Chorvatska z Kosova koncem 90. let XX. století  za hrůzovlády albánských teroristů z UÇK, OVK (Osvobozenecké vojsko Kosova, KLA, nyní běžně užívaná zkratka, akronym, z anglického Kosovo Liberation Army), v době teroristických zásahů letectva NATO a hlavně pak po nich, když NATO okupanti Kosova a Metohije neudrželi na uzdě KLA teroristy, albánskou chátru…. Novo Brdo je teď jen kopec s rozvalinami hradu na jeho vrchu, s bohatou a pohnutou historií.

 

FINANCOVÁNÍ PODVRATNÉ ČINNOSTI NA KOSOVU A METOHIJI

Nespravedlivé mezinárodní ekonomické sankce, vyhlášené Radou bezpečnosti OSN 30. května 1992 (rezoluce 757) proti Srbsku a Černé Hoře, následkem údajného Srby uskutečněného atentátu s mnoha mrtvými v Sarajevu, v ulici Vase Miskina (27. května 1992), byly vlastně podvodem. Protože, jak se později ukázalo, organizovala atentát sama muslimská vláda v Sarajevu, aby co nejvíce poškodila zájmy Srbů, aby z nich udělala vrahy, jak o tom  např. píše článek L.Doyla z 22.srpna 1992 v londýnském časopise Independent:  „Muslimové masakrují své vlastní lidi – Masakr ve frontě na chleba v Bosně byl propagandistický tah, sdělila OSN“. Sankce tvrdě dolehly i na Kosovo a Metohiji, stoupala inflace. Srbsko však mělo výhodu výkonného zemědělství, takže hladomor nenastal, i když Srbsko muselo živit  mnoho set tisíc uprchlíků z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, později i z Kosova a Metohije. Několik tisíc uprchlých (vyhnaných) Srbů z Chorvatska bylo umístěno na Kosovu, jejich počet dosáhl časem 20 000 po Západem sponzorované chorvatsko-muslimské ofenzivě „Bouře“ v srpnu 1995, která vyhnala z jejich pradávných domovů v Krajině na 200 000 Srbů. Na Kosovu umístění uprchlíci nicméně ani zdaleka nedoplnili počty Srbů, Černohorců a nealbánců, kteří v posledních letech Kosovo opustili. Tito uprchlíci byli vystaveni obzvlášť intenzivnímu nepřátelství Albánců.

V té době na Kosovu působila dobročinná organizace „Matka Tereza“. Matka Tereza byla Albánka, katolická řádová sestra z Makedonie (od roku 2006 staví jí zasvěcený chrám v Prištině), jejíž organizace v roce 1993 dodávala potravu údajně pro 50 000 albánských rodin na Kosovu a Metohiji (odhadem pro 250 000 duší). Tato organizace představovala jakési krycí jméno i pro řadu jiných albánských organizací, které později představovaly i významnou finanční základnu pro albánské teroristické organizace. V té době tu finanční základnu představoval např.  „Fond vlády Republiky Kosovo“ se sídlem v Aachenu, v Německu, pak „Volání otčiny“ se sídlem v Aarau, ve Švýcarsku. S Fondem vlády republiky Kosovo úzce spolupracovala „Banka Dardania“, se sídlem v Tiraně. V té době všichni zaměstnaní Albánci na Kosovu a Metohiji i v zahraničí, museli měsíčně odevzdávat jakousi daň ve formě 3 % ze svých příjmů pro věc Svobodného Kosova, pro jeho paralelní vládu. Stále více se ukazovalo, že výše uvedené a podobné instituce byly používány (zneužívány) i na „mytí špinavých peněz“, získaných z rozsáhlé činnosti kosovských i makedonských Albánců při obchodování s drogami, později i při „obchodu s lidmi“, s tzv. „bílým masem“, prostitutkami.

Vláda Republiky Kosovo, v exilu, sídlila v Německu, kde její „premiér“, Dr. Bujar Bukoši získal politický azyl v Bonnu. Během voleb v Albánii Bukoši štědře financoval jednoho z kandidátů, pravicového lékaře Saliho Berišu, který se stal prezidentem a jako projev vděčnosti zajistil později oficiální uznání Albánií Republiky Kosovo jako nezávislé teritoriální entity, zajistil otevření byra Republiky Kosovo v Tiraně, s konzulárními kompetencemi pro obyvatele Kosova a Metohije.

V Daytonské smlouvě, která v prosinci 1995 přinesla zastavení občansko-etnicko-náboženské války a rozdělila Bosnu a Hercegovinu na muslimsko-chorvatskou a srbskou část (entitu), nebyla prakticky zmínka o Kosovu a Albáncích. Smlouva v té době zvýšila prestiž prezidenta Miloševiće. Západní diplomaté mu byli vděčni (!) za jeho mírotvornou činnost, byl jimi uznáván jako konstruktivní síla v oblasti, bez které by vznikla nestabilita. Proti Miloševićovi vystupovala v Srbsku jen opozice, opakovaně probíhaly různé demonstrace. Ale za pár roků ho nicméně čekal kriminál v ICTY v Haagu (vězení v Scheveningenu) a za dalších pár roků i smrt během soudu před Tribunálem ICTY v Haagu. Nechtěl se stát slouhou zájmů USA, NATO, Evropské unie. Při své obhajobě, včetně událostí na Kosovu, se mu podařilo Tribunál zesměšnit, ukázat podvody a nekompetenci Tribunálem použitých svědků. V souvislosti s Daytonem byla nicméně v Radě bezpečnosti i zmínka o Kosovu, a to že uvolnění sankcí proti „malé Jugoslávii“, tj. Svazové republice Jugoslávie, SRJ (Srbsko + Černá Hora), bude záviset i od vyřešení otázky „lidských práv“ na Kosovu. Ale, jak se později ukázalo, už v té době se plně chystaly plány na budoucí „válku“ na Kosovu a Metohiji. Proč by jinak měly německé i americké velvyslanectví v Tiraně, jako přípravu pro budoucí události, tak předimenzovaný zpravodajský personál?!

Během let, kdy se rodila ilegální „Kosovská republika“, kdy pokračovaly demonstrace a stávky, kdy stoupalo nepřátelství mezi etniky, kdy plně pokračovala „válka dělohy“ kosovských Albánců, kdy ale ještě KLA, „Osvobozenecké vojsko Kosova“, hromadně nevraždila srbské a černohorské policisty a úředníky, jakož i projugoslávské, prosrbské Albánce, mnoho Srbů a Černohorců stále opouštělo Kosovo a Metohiji. Současně s tím odcházelo nicméně do zahraničí, za lepšími výdělky a větší bezpečností, i mnoho Albánců. Jak uvádí Noel Malcolm (1998), jejich počet v roce 1993 dosáhl prý 368 000. Odcházeli hlavně do Německa, Švýcarska, kde ostatně Albánci představovali a dosud představují suverénní pány obchodu s drogami. Je zajímavé, jak řada západních autorů, včetně Noela Malcolma, a pochopitelně Albánců samotných, trvale informuje o etnické čistce Albánců na Kosovu a Metohiji, a při tom jejich počty tam stále stoupají (stálý příliv přistěhovalců z Albánie i odjinud,  pokračující „válka dělohy“). A při tom nealbánské obyvatelstvo představuje stále menší procento obyvatel této oblasti. Tady je zcela jasné a jednoznačné, kdo koho „etnicky čistí“ a kdo koho, přímo i nepřímo, z domova vyhání. A kdo tak fantasticky dezinformuje.

 Při tom nelze opomenout již dříve zmiňovanou skutečnost, že značná část těch „Albánců navíc“ na Kosovo a Metohiji legálně nepatřila, přišli tam nelegálně, většinou ze samotné Albánie, kde byla životní úroveň podstatně nižší, nežli na Kosovu. Albánci z Kosova a Metohije pokládají své soukmenovce ze samotné Albánie za jakési „chudé příbuzné“, vůči kterým se nejednou prý chovají poněkud povýšeně, až arogantně. Vzhledem k ekonomické převaze „Republiky Kosovo“ (dědictví z Jugoslávie, Srbska) lze opakovaně slyšet, že ona vlastně v budoucnu by mohla „anektovat“ samotnou Albánii. Řekl to, ostatně, na TV Sarajevo významný předák kosovských Albánců Azem Vllasi, když mluvil „o státě všech Albánců na Balkáně, s hlavním městem Prištinou“. Někteří dokonce přehnaně uváděli, v rámci jakéhosi černého humoru, že následkem rychlého „množení“ Albánců, bude už v roce 2050 hlavním městem „Veliké Albánie“ – Bělehrad.

 

HISTORICKÉ DEZINFORMACE

             Subtilnější formu dezinformací použili a dosud stále intenzivněji používají někteří albánští intelektuálové, např.na Západě, ve Francii, poměrně populární člen Francouzské akademie a spisovatel Ismail Kadare. On v některých svých literárních dílech zcela opomíjí historickou realitu událostí poloviny prvního tisíciletí na Balkáně a píše o urputných bojích, prý předků dnešních Albánců, proti různým národům, včetně pronikajících Slovanů.   Ti předkové byli údajně ilyro-dardanská plemena, která vlastně kulturně povznesla Balkán (nebyly to tedy podle Kadareho a jiných ani Byzantské císařství, ani Řím), postavila tam chrámy, města, cesty. V době nejnovější, tj. v létech začátku třetího tisíciletí, cestovní agentury kosovských Albánců začínají chystat turistické zájezdy po památkách Kosova. Tyto četné srbské památky, pokud nebyly za nynějších tragických událostí na Kosovu a Metohiji Albánci vypleněny, vypáleny, pobořeny, představují prý pouze místa původních památek po albánských předcích, na jejichž základech pak stavěli Srbové. Nelze při tom neuvést, že od zločinecké NATO agrese proti SRJ v březnu 1999 (zcela nelegální ničení a zabíjení bombami trvalo 78 dnů) a po okupaci Kosova a Metohije jednotkami NATO, do roku 2006, zničili nebo vážně poškodili tamní Albánci 148 chrámů, kostelů, klášterů, sakrálních a jiných památek.

 Takže ty nynější kulturní a sakrální památky tam údajně přinesla ilyrsko-dardanská plemena, prý předkové Albánců. Toto tvrzení má však jednu nezodpovězenou, krajně významnou otázku. Není totiž známo jak vypadal ilyrský jazyk, nejsou po něm žádné známé památky, kromě snad jednoho nápisu. Absolutně nelze tvrdit, že by albánština vznikla z nějakého jazyka starých Ilyrů a Dardanů, z kterých  prý vzešli Albánci, jejichž jméno „Albánci“ se objevuje mnohem později. Jinak Albánec o sobě říká, že je shqiptar (z toho se Albáncům v Srbsku říkalo šiptari) a Albánie je shqipëria. Stále se dohaduje, zda Albánci pochází z Ilyrů, nebo z Thráků. V XV.století hodně obyvatel z oblasti dnešní Albánie emigrovalo před Turky do Itálie, říkali si Arbërešové. Četné boje v XV.století proti Turkům, ale i mezi sebou, obyvatel oblasti dnešní Albánie a oblasti Peloponezu, tj.Řeků, Srbů (kteří do té oblasti patřili), Albánců, různých „cizinců“ ze Západu, líčí ve své již uvedené knize „Poslední zápas Byzance“ autor z té doby Laonikos Chalkokondyles (Odeon, Praha,1988).

Je smutné toto všechno psát v rámci „Necenzurovaných obrazů z Kosova a Metohije“, protože je v tom příliš mnoho lidského utrpení, zármutků, frustrací, příliš mnoho lidí zahynulo, často za příšerných okolností, příliš mnoho osad bylo vyvráceno. Nelze zcela jednoznačně za všechno obvinit jen jednu stranu. Je ale přesto poctivé konstatovat, jak správně vyhodnotil situaci na Kosovu, Metohiji a Makedonii ve své knize „Slovanské problémy“ (1928) prezident T.G.Masaryk : „Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu – takovým způsobem bylo Staré Srbsko ALBANIZOVÁNO…“

Při úvahách o dění v této široké oblasti, při hledání větších i menších viníků za nynější neutěšený stav mezietnických vztahů, je nezbytné uvážit základní údaj: „ Jak je možný, bez cizího zavinění, vznik katastrofálního číselného nepoměru během jednoho sta let mezi albánským a srbským (černohorským) etnikem, v neprospěch srbského etnika? A jak může někdo, při všech těch nesporných číselných údajích, věřit těm, kteří vykládají a do světa vytrubují, o Srby prováděné etnické čistce Albánců, když jejich počty neustále dramaticky stoupají, zatím co počty všech nealbánců klesají, tj. Srbů, Černohorců, Romů, Goranců, etnických Turků. A při tom bojovali Srbové ve třech velikých válkách (1912-1913; 1914-1918; 1941-1945), vždy za svobodu a patřili vždy mezi  vítěze, i když pokaždé za cenu svých velikých ztrát. Zatím co Albánci byli povšechně vždy na straně okupantů, nepřátel svobody, těch, kteří válku prohráli. Zde se však nesmí opomenout přátelská, kladná role vůči Srbům Albánce Esada paši Toptaniho, jehož  milice, dle svých možností, pomáhaly srbské armádě a civilům, kteří v zimě 1915-1916 přes Albánii za velikých ztrát ustupovali a které se účastnily na straně Srbů (prý kolem 1 000 mužů) i průlomu soluňské fronty v roce 1918.  

 

ANARCHIE (ORGANIZOVANÁ ?) V ALBÁNII V ROCE 1997

        Na samotném Kosovu a Metohiji časem poněkud poklesla popularita „prezidenta“ Republiky Kosovo Ibrahima Rugovy. Bylo mu vytýkáno, že přes všechny změny v někdejší Jugoslávii (samostatnost Chorvatska a Slovinska, Daytonská smlouva), jeho politika nepřinesla žádný pokrok v otázce uznání Republiky Kosovo. V té době se uvažovalo i o možnosti, že se Kosovská republika stane součástí jakési nové federace, sestávající ze Srbska, Černé Hory, Republiky Srbské (z Bosny a Hercegoviny), Vojvodiny. Jiní kritizovali Rugovu, že je v jednání s Miloševićem příliš mírný. K tomu se přidalo i setkání Miloševiće s Rugovou  v září 1996, během kterého Milošević slíbil albánské straně, že může používat univerzitní budovy pro svůj „paralelní školní systém“.

V samotné Albánii se schylovalo k bouři, která vypukla začátkem  roku 1997 prý proto, že se tisíce Albánců cítili podvedeni během různých tzv. „pyramidových her“, do kterých investovali mnozí veškeré své peníze, o které nepoctivými machinacemi pak skoro obratem přišli. Během roku 1997 došlo téměř k občanské válce, po celé zemi se střílelo, loupilo a zabíjelo, denně se prý zaznamenávalo v Albánii na 20 vražd, armáda i policie zcela zkolabovaly, byla vyloupena většina armádních skladů, statisíce pušek, pistolí, samopalů i jiných zbraní a výbušnin se dostalo mezi obyvatele. Podle úředních odhadů (přesná čísla pro zcela chaotické poměry nejsou známa), bylo hned z počátku uloupeno ze skladů 38 000 pistolí, 226 000 samopalů AK-47, 351 000 pušek, 25 000 kulometů, 2 450 granátometů, 770 minometů, přes miliardu a půl pěchotních nábojů 7,62 mm, 3 500 000 granátů, 3 600 tun výbušnin (podle jiných údajů prý až 20 000 tun), 24 000 000 rozbušek, 1 000 000 protitankových min, 84 000 granátů pro minomety, 24 000 000 nábojů 12,7 mm pro protiletadlové kulomety, atd.

Jak se později ukázalo, příliš mnoho, vlastně většina, těchto zbraní, munice a výbušnin skončila na Kosovu a Metohiji, kam byly propašovány přes hranici, většinou kolem nic netušících pohraničníků „malé Jugoslávie“, SRJ. Je stále více zřejmé, že nešlo o jakousi „náhodu“. Toto „vyzbrojení“ Albánců Kosova a Metohiji bylo zřejmě v plánu těch, kteří chtěli rozvrátit i to, co ještě z původní multietnické Jugoslávie zbylo. Ještě více se zase probudily ideje „Prizrenské ligy“ z let 1878 a 1943, o sjednocení a státě všech Albánců. Jako člen organizace NATO, Řecko se zatím nemusí nijak obávat své nemalé albánské menšiny v severozápadní části Řecka, reálná hrozba ale vznikla pro Srbsko, Černou Horu a Makedonii. Nepomohl tomu všemu ten již dříve udávaný příliš veliký počet zaměstnanců velvyslanectví sjednoceného Německa a USA v Tiraně? Není nepravděpodobné, že to asi pomohl zorganizovat i sám ministr zahraničí Německa Klaus Kinkel, přivyklý na podvratnou práci v Jugoslávii ještě z let 1979-1982, kdy byl „šéfem“ (v době kolem Titovy smrti) německé Federální zpravodajské služby, BND (Bundes Nachrichten Dienst) v Pullachu. V té době velmi úspěšně pomáhal při navazování spojení ustašovské emigrace s vedoucími činiteli SR Chorvatska, včetně stranických špiček, s konečným cílem secese a rozvratu Jugoslávie (ještě jako FNRJ). Jeho agenti také pomáhali v plánech na secesi SR Slovinska.

KOSOVSKÁ „OSVOBOZOVACÍ“ ARMÁDA (UÇK, KLA) ZAČÍNÁ VRAŽDIT                           Během roku 1996 „někdo“ na Kosovu zabil dva policisty v Kosovské Mitrovici, došlo k výbuchu pumy v Podujevu (severovýchodní Kosovo), byl spáchán atentát na rektora univerzity v Prištině (byl to Srb). Nikdo se nehlásil jako strůjce těchto zločinů. Ale už v létě 1997 se ze Švýcarska ozval  jakýsi „mluvčí“ UÇK, tj. tzv. Osvobozenecké Armády Kosova, KLA, a řekl během interview, že on představuje hnutí, které teď podporuje lid Kosova (neuvedl zde jméno Ibrahima Rugovy), že toto hnutí nese odpovědnost za zabití několika policistů, za výbuchy. Švýcarské úřady proti strůjcům těchto teroristických útoků nic podstatného nepodnikly, nijak nezabraňovaly vybírání  a ukládání 3 % „daně“ ve svých bankách pro „osvobození“ Kosova, i když bylo jasné, že tyto peníze budou podporovat teroristickou činnost. Možná, že si Švýcarsko uvědomilo, jak nápadně se zvýšil počet Albánců z Kosova a Metohije, kteří se legálně i nelegálně přistěhovali do Švýcarska, že tam albánská mafie představuje stále mocnějšího činitele v obchodu s drogami. Infiltrovat toto kriminální podsvětí bylo téměř nemožné, vzhledem k pevným klanovým vazbám Albánců a vzhledem k téměř nepřekonatelné jazykové bariéře. Prezident Ibrahim Rugova v očích KLA ztratil dost ze svého charismatu. Je nutno zde poznamenat, že i české banky umožňovaly tento sběr fondů, které budou podporovat teroristickou činnost. Na seznamu v časopise Bota Sot ze 13.března 1998 je tak uvedena Komerční Banka, Brno, a její Fond nadace pro Kosovo, konto čís.113633-621/0100.

                Úvodník švýcarského časopisu Der Bund (17.ledna 1998) měl nápis: „Osvobozenecká armáda: Peníze a bojovníci ze Švýcarska“. V úvodníku bylo napsáno: Během posledních týdnů dodala federální policie dokumentaci, která ukazuje, že KLA má svou logistickou základnu v Evropě a obzvláště ve Švýcarsku. Podle kanceláře federálního žalobce hlavní podporu zajišťuje Kosovské národní hnutí, KNM (Kosovo National Movement), militantní křídlo KDL, Kosovské Demokratické Ligy (je to strana, založená I. Rugovou jako LDK). KNM je centrem v zahraničí, ve Švýcarsku, kde má kolem 25 sekcí…Už delší dobu militantní KNM ve svém časopise „Zëri i Kosovës“ (Zëri = hlas) svolává do zbraně za osvobození Kosova a nabádá dobrovolníky, aby se přidružili k boji…a žádá o peněžitou pomoc. KNM si otevřelo účet u (švýcarského) Bankvereinu a podobné bankovní účty existují v Norsku, Dánsku, Švédsku, Německu, v Česku (viz výše) i jinde. Editor „Zëri i Kosovës“ Bislim Elshani na otázku, zda KNM podporuje ozbrojený boj, odpovídá jednoznačně ANO.“ Podle různých informací, albánská diaspora je bohatá, vlastní kapitál řádově kolem 10 miliard US dolarů. Prý až 1/2  z toho je ochotna investovat do nákupu zbraní, do bojů v rámci odtržení od Srbska.

                V pařížském měsíčníku Balkans Infos číslo 23 (květen 1998) v článku „Dostatek zbraní“ se píše, že zbraně, které se zde nacházejí, pocházejí z Albánie, když tam před rokem vládla úplná anarchie, kdy byly vyloupeny armádní i policejní sklady zbraní. Na Kosovo se pak tyto zbraně a munice dostávají různými cestami, jedna je přes černohorskou hranici, druhá přes Djakovicu, v Metohiji. Zbraně izraelského a amerického původu se sem dostávají tajně přes Turecko, přes Bulharsko a Řecko. Z oblasti, kde se ještě nedávno bojovalo, z Bosny a Hercegoviny, přicházejí také zbraně a dobrovolníci, včetně mudžaheddinů. Ze Západu sem zbraně proudí přes albánský přístav Drač (Durres). Získávání těchto zbraní se platí z obchodu s drogami…

                KLA  vznikla iniciativou KNM již v roce 1993, ale veřejnosti se ukázala (viz výše) až v červnu 1996. Jako první „boje“  KLA proti jednotkám armády i policie SRJ proběhly během 25. a 26.listopadu 1997 u vesnic Lauša a Vodnik, ve vždy neklidné kopečnaté oblasti Drenica, jihozápadně od Kosovské Mitrovici. Původně byl prováděn nábor nových členů KLA tajně, hlavně v albánských klubech Švýcarska, Německa, Belgie, Švédska a jinde v západní Evropě. Teroristický výcvik probíhal v Německu, převážně v opuštěných NATO základnách (nedaleko Tübingenu, Norimberka, Bonnu, Frankfurtu), v některých táborech azylantů v Německu i Rakousku, ve Švýcarsku to byly různé soukromé paravojenské tábory, střelnice, kluby bojových umění. Je zajímavé, a při tom i krajně trapné, že vlády uvedených zemí nic nepodnikaly proti tomu, aby se v jejich zemích ve velkém cvičili zabíječi. „Někdo“ tuto trestuhodnou činnost musel chránit, podporovat.

Instruktoři (dobře placení) byli vojenští experti německé, americké, britské, francouzské, italské armády z NATO jednotek, bývalí důstojníci jugoslávské armády (Albánci, Chorvati, bosenští Muslimové), bývalí albánští policisté. Speciální velitelský výcvik probíhal i  v Turecku, byli tam cvičeni i Albánci z Makedonie. Hodně kosovských Albánců prodělávalo svůj teroristický výcvik v Albánii, v rámci oficiální spolupráce ministerstva obrany Albánie a „ministerstva obrany“ Kosovské republiky. Instruktory byli důstojníci armády Albánie, kteří, jak se zdá, se účastnili i některých teroristických akcí na Kosovu. Účty za „školení“ a za výzbroj a výstroj vyrovnával Isa Mustafa, „ministr financí“ Kosovské republiky v exilu. Orgán extremistické organizace KNM „Zëri i Kosovës“ (Hlas Kosovanů) byl tištěn v Aarau, ve Švýcarsku.

Vztahy mezi Kosovsko-metohijskými Albánci (někdy se jim říká Kosované, Kosovarové) a vládou Albánie, byly dobré i po odchodu jim velmi nakloněného  prezidenta Sali Beriši, za nového prezidenta Redžepa Meidaniho i premiéra Fatose Nano. Tak například Albánská akademie věd předala 31.března 1998 prezidentu Meidanimu návrh „Projektu pro vyřešení albánského národního problému“, který si on sám vyžádal, který potom Albánská akademie věd měla doladit a  předat ho k schválení Všealbánskému shromáždění, kterého se účastní představitelé ze všech (!) albánských zemí.

                KLA měla (údaje z roku 1998) kolem 1 000 cizích žoldáků z Albánie, Saudské Arábie, Jemenu, Afghánistánu, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, většina ale byla albánské národnosti. V roce 1998 se k nim přidružilo kolem 300 členů různých teroristických skupin z Bosny a Hercegoviny (např.“Černé labutě“, „Zluté vosy“ aj.), kde prodělaly výcvik v kopcích Majevica v severovýchodní Bosně. Výcvik zahraničních žoldáků v Albánii probíhal v táborech nedaleko hranic, např.u měst  Tropoje,  Bajram Curri. Zprávy z roku 1998 udávají, že zahraniční žoldáci dostávali měsíčně jako žold 1 000–5 000 DEM (německých marek), jejich instruktoři (řada z nich Němci nebo Britové) prý až 30 000 DEM (řada údajů je z Terrorism in Kosovo and Metohija and Albania. White Book. Ministerstvo zahraničí, Beograd, 1998). V oblasti Kosova a Metohije obyvatelstvo bylo, hlavně na začátku, rekrutováno do KLA pod nevybíravým tlakem. Prý z každé rodiny měl být alespoň jeden člen KLA. Během vnitrostranických voleb v Demokratické lize Kosova (LDK) měli převahu radikálové, nutili Rugovu, aby za každou cenu svolal Parlament republiky Kosovo, případně aby podnítil povstání kosovských Albánců proti Srbům.

                Ve městech Tropoje a Bajram Curri v severovýchodní Albánii, nedaleko od hranic Jugoslávie, byly veliké sklady zbraní a munice, odkud byly pašovány do Jugoslávie. Jedno z významných center pro přijímání teroristů a dodávek zbraní, jejich sklady, bylo na statku bývalého prezidenta Albánie Sali Beriši, nedaleko Tropoje, ve vesnici Vuçidol. Udává se, že přes tento kraj vniklo během 1998 do Jugoslávie (do Kosova a Metohije) víc než 5 000 KLA teroristů, jako „dobrovolníků“ ze západní Evropy. Celá rodina Berišů byla zde činná. Kromě Saliho, byl tu i jeho bratr Sulejman, dále  jeho příbuzní Gëzim Beriša, Skender Meza.

                Zatím co v samotné Albánii je řádově kolem 15-20% křesťanů (zhruba na jihu víc pravoslavných, na severu víc katolíků), na Kosovu a Metohiji jsou ve veliké většině muslimové, řádově kolem 90-95 %. Proto se protisrbské postoje Albánců těšily veliké přízni různých islámských států (Saudská Arábie, Irán, Turecko, aj.), muslimsko-chorvatské federace v Bosně a Hercegovině. Ve svých projevech předák bosenských Muslimů a prezident federace Alija Izetbegović velmi podporoval protisrbské postoje Albánců. Známa je přítomnost na Kosovu a Metohiji „svatých válečníků“, mudžaheddinů z různých islámských států, včetně mužů Usámy bin Ládina, které původně Washington (např. Clinton) i Západ tolik povšechně podporovali. Pro krátkozraký Západ to byli „bojovníci za svobodu“ (freedom fighters), protože bojovali proti přítomnosti SSSR v Afghánistánu. I oni měli své výcvikové tábory pro bojovníky KLA. I když je známá věc, že samotní kosovští Albánci v průměru nejsou příliš nábožensky fanatičtí. Albánská islámská náboženská komunita byla vedená Redžepem (v anglosaských textech uvedeno jako Rexhepem) Bojajem, významným členem strany LDK prezidenta Ibrahima Rugovy. Sám Bojaj vydal albánským hodžům (hodža je muslimský duchovní, učitel  náboženství, profesor v náboženské škole) přesné instrukce, jak se a za jakých situací chovat, jak zachovat etnickou homogenitu.

                Hranice mezi Jugoslávií a Albánii se v devadesátých letech XX.století stala místem četných ilegálních přechodů hranice a s tím souvisejících bojů, hlavně v rámci pašování zbraní z Albánie do Kosova a Metohije. Vláda SRJ oficiálně protestovala u vlády Albánie už 17.února 1993 kvůli těm četným nelegálním přechodům hranice, útokům na pohraničníky SRJ, závažným porušováním režimu v pohraničí, kterého se účastnili i albánští pohraniční činitelé, členové vojenské rozvědky, kteří tomu dopomáhali. Ministerstvo zahraničí SRJ 10.prosince 1993 odsoudilo veřejnou výzvu albánského prezidenta Sali Beriši separatistickému hnutí Kosova a Metohije, aby uskutečnilo ideu o „Veliké Albánii“.

                Ve svém projevu o vyřešení kosovského problému v albánském městě Korča (Korçë) prezident Beriša v dubnu 1993 požadoval, aby bylo Kosovo dáno pod plnou kontrolu OSN, jako neutrální zóna, ve které by byly rozmístěny jednotky organizace NATO, a aby status Kosova byl vyřešen na základě sebeurčení albánského obyvatelstva Kosova. Podobný požadavek na sebeurčení a převzetí Kosova pod kontrolu OSN pronesl v září 1993 i ministr zahraničí Albánie A.Serreqi na Valném shromáždění OSN. Prezident Beriša plnil své sliby a v červenci 1994 byl Ilaz Ramajli jmenován za přednostu Úřadu Republiky Kosovo v Tiraně, podle dekretu prezidenta Republiky Kosovo Ibrahima Rugovy. Ramajli 25.července prohlásil, že předal své pověřovací listiny, na kterých bylo razítko se slovy : Úřad Republiky Kosovo v Albánii“.

                Téměř jako výsměch zní závěr schůze hlav států a premiérů vlád jihovýchodní Evropy na Krétě (Herakleion 4.listopadu 1997), když se porovná s tvrdou realitou roku 1998 a 1999, která vyvrcholila zločineckou agresí NATO proti SRJ v březnu 1999, na základě podvodných informací a drzého vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu, „malé Jugoslávie“, SRJ. Představitelé Albánie, Bulharska, Makedonie, Rumunska, Řecka, SRJ a Turecka prohlásili: -„Potvrzujeme svůj závazek k Chartě OSN, Pařížské chartě pro novou Evropu a Závěrečnému aktu z Helsinek, včetně tam obsažených deseti principů, jmenovitě rovnost v suverenitě, dodržování práv obsažených v suverenitě, neporušitelnost hranic, teritoriální celistvost států, mírové řešení sporů, nezasahování do vnitřních záležitostí, dodržování lidských práv a základních svobod, počítaje v to svobodu myšlení, svědomí, náboženství nebo víry, stejná práva a sebeurčení národů, spolupráce mezi státy, dodržování v dobré víře závazků podle mezinárodního práva.“

 

AROGANCE MINISTERSTVA ZAHRANIČÍ USA OHLEDNĚ KLA

        Nějak brzy potom, ještě v únoru roku 1998, uvedl speciální představitel USA pro Jugoslávii Robert Gelbard KLA jako teroristickou organizaci, od čehož se zanedlouho potom US ministerstvo zahraničí distancovalo, jako by téměř došlo k nedorozumění. Američané byli v té době původně zřejmě v rozpacích, kam KLA zařadit.. Pěkně to vyjádřil John Hillen, člen Národních bezpečnostních studií při všemocné Radě pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations) ve svém článku 3.srpna 1998 „Nic nevědoucí“ (Know Nothings) v National Review. Kritizuje CIA, že mnohé věci „zaspala“. Jako zásadní problém USA uvádí: „Je to kombinace arogance a neznalosti, která ochromuje schopnost Ameriky, aby chápala kulturní (pozn. i jiné) proudy mimo své hranice“.

                Robert Gelbard řekl původně na brífinku v Bělehradě 23.února 1998, v hotelu Hyatt Regenty: „ Jsme hluboce znepokojeni a silně odsuzujeme nepřijatelné násilí vyvolané teroristickou činností provedenou teroristickými skupinami na Kosovu, obzvláště od strany KLA, Kosovské osvobozovací armády. Je to bez pochyby teroristická skupiny. Nepřijmu žádné ospravedlnění. Protože jsem pracoval na problému teroristické činnosti, velmi dobře vím, jak poznat teroristickou skupinu, jak ji určit bez jakékoli rétoriky, drže se pouze faktů. Činnost takových skupin je evidentní.“  A pak si to zcela drze Clintonova vláda, včetně paní Albrightové, rozmyslela, nehodilo se jí to do krámu v jejich skutečně zločineckých plánech proti SRJ a udělala z ďábla anděla a udělala z teroristů KLA „bojovníky za svobodu“, které pak bez omezení podporovala, za použití neuvěřitelných lží a výmyslů. Kdo jim má pak věřit?

                Vzhledem k uskutečněným setkáním představitelů USA R.Gelbarda a R.Holbrooka s KLA teroristy na Kosovu, mluvčí Pentagonu MacLenny sdělil 29.června 1998 na tiskové konferenci: „Domníváme se, že KLA provedla teroristické činy, jak jsme zde již několikrát sdělili. My jsme vícekrát projednávali tuto činnost a mluvě upřímně nepokládáme za nutné zabývat se do nekonečna touto záležitostí…Ministr zahraničí (tj.M.Albrightová) určuje speciálním legálním postupem, kdy se nějaká organizace stává ´teroristickou organizací´. Takové určení nebylo provedeno v případě KLA, a to je všechno…“

Takže teroristé mohou vraždit kolik chtějí, nestanou se ale teroristy, pokud tak paní Albrightová neřekne. Vynikne to i z následujícího odstavce.

Na tiskové konferenci na Ministerstvu zahraničí USA (State Department) 7.července 1998 byl dotaz: „Velvyslanec Robert Gelbard řekl dříve, že „KLA“ je teroristická organizace. Byl to podle mínění USA omyl? Jaké je v těchto dnech mínění o „KLA“?           Odpovídá veliký dezinformátor James Rubin, mluvčí M.Albrightové (pozdější manžel Christiane Amanpour, pohledné, předobře placené reportérky a dezinformátorky ze CNN): „Je nepopiratelné, že nějaké (teroristické) činy provedli lidé, nějak zapojeni do „KLA“, lidé, které odsuzujeme, že používají vojenské i jiné násilí proti nevinným lidem, což má být odsouzeno a co může být pokládáno za terorizmus, protože bylo použito násilí proti nevinným lidem s úmyslem docílit politické cíle…To není totéž, jako prohlásit za teroristickou organizaci nějakou organizaci nebo skupinu individuí nějakým způsobem pospojovaných. To není naše mínění ohledně „KLA“. A nikdy nebylo…“

                Takže některá vraždící teroristická organizace je chvíli teroristická, pak zase není, protože její činnost najednou začne dobře zapadat do zločineckých  plánů  vedoucí představitelky supervelmoci. Známý americký publicista David Binder napsal 31.března 1998 o Kosovu: „Spojené státy, které hrály klíčovou roli při vytvoření Jugoslávie před 80 lety a opakovaně podporovaly její suverenitu až do roku 1991, a nyní tvrdí, že zbývající Jugoslávie není už suverénní uvnitř svých vlastních státních hranic…jak sdělila 9. března M.Albrightová ve svém prohlášení v Bělehradě…Nazvěme to doktrínou Albrightové, shodnou s Brežněvovou doktrínou omezené suverenity…“ M.Albrightová tehdy prohlásila: ,„Na prvním místě musíme přiznat, že tato krize není vnitřní záležitostí Svazové republiky Jugoslávie, sestávající ze Srbska a Černé Hory…“ Jinými slovy řečeno, Spojené státy už neuznávají Chartu OSN, která uznává vnitřní suverenitu států. Velmi vtipně na to zareagoval 17.března Ch. Reese v The Orlando Sentinel:  „Ohledně Kosova by se žádná velmoc neměla dostat do pozice, kdy by byla manipulovaná menšinou extremistů – ale to právě USA udělaly…“Populární britský novinář Simon Jenkins se táže 10.června 1998 (The Times): „…bude-li si moci jakákoli teroristická skupina pronajmout NATO, pak se z něj stane jasný postrach!“

 

ZAČÍNÁ VELIKÉ ZABÍJENÍ NA KOSOVU POD OCHRANOU ZÁPADU

        Už od začátku roku 1998 se množily od KLA prováděné incidenty a vraždy na Kosovu a Metohiji, útoky na členy policie, na příslušníky vojska Jugoslávie (SRJ), na úředníky státní správy, na civily-nealbánce, ale také i na Albánce, kteří vyjadřovali svůj kladný postoj k Srbsku, Jugoslávii. Jejich vraždy byly nejednou velmi surové. V informacích vlády Svazové („malé“) Republiky Jugoslávie o růstu teroristické činnosti na Kosovu a Metohiji od r. 1991 do 27.července 1998 je to zcela jasně vidět. Zatím co celkový počet teroristických útoků v roce 1996 byl 31, v roce 1997 to bylo  55, a v první polovině (do 27.července) 1998 už 887. Ve stejné době bylo poraněno 7, 27 a 258 lidí a zabito 10, 12 a 110 napadených. Bylo podniknuto ve stejné době 2, 13 a 204 teroristických útoků na Albánce loajální k Republice Srbsko, z nich poraněno 1, 6 a 26, při tom zabito 1, 10 a 35. V první polovině r. 1998 zahynulo na Kosovu 44 policistů.

                Věčně neklidný kraj Drenica (nazvaný podle stejnojmenné řeky), jihozápadně od Kosovské Mitrovici, západně od kopců Čičevici, kde kdysi řádili kačaci (muži mimo zákon, banditi, vzbouřenci) i jejich slavný velitel Azem Bejta a jeho půvabná žena-bojovník Ćerima, byl od začátku roku 1998 připraven na zabíjení. První zprávy západních medií „o polích, kde se zabíjí“ (killing fields) se objevily, když policie a armáda ve dnech 28.února a 1.března  1998 dobyla základnu, opevněné bunkry klanu Jašari v Donjem Prekazu, v Drenici, odkud Adem Jašari, jako oblastní velitel KLA, zahajoval útoky na policii a odkud už jeho starý otec Šaban Jašari ostřeloval od ledna se svými vnuky a bojovníky KLA policii. Během těžkých bojů zahynul Adem Jašari, řada členů KLA i příslušníků klanu Jašari. V bunkrech byly veliké sklady zbraní a munice.

Jiné, i když poněkud méně pravděpodobné informace, podává 6.března albánský časopis Rilindja Demokratike: „Velmi odsuzujeme masakr, který provedla srbská policie a armáda během 28.února a 1. března v kosovském okrese Drenica, kdy bylo zabito více než 30 neozbrojených albánských civilů a tucty dalších poraněny. Taktéž odsuzujeme násilí policie proti 300 000 mírumilovných demonstrujících v Prištině 2. března…“ Opevněné domy (bunkry) Jašariho klanu v Donjem Prekazu a množství tam zabavených zbraní a uskutečněné  ostřelování armády a policie už nemluví o těch „neozbrojených albánských civilech“. Také ukázky z Prištiny o těch „mírumilovných demonstrantech“ časopisu Rilindja mluví o pravém opaku chování zdivočelého davu. Ovšem škoda každého promarněného lidského života. Je zcela pochopitelné, že si západní politici i media nenechali ujít toto tučné propagandistické sousto, i když pohled na mrtvá těla v Donjem Prekazu nebyl příjemný. Každý normálně uvažující pozorovatel si při tom musí říci, že vinen je ten, kdo to zabíjení a teroristickou činnost začal, a to byla nepochybně KLA a její západní sponzoři, kteří ji zneužívali. Škoda jen lidských životů a obrovského vzestupu etnické nenávisti, kterou Západ svým postupem během krize v Jugoslávii, a nyní na Kosovu a Metohiji, jen zvýšil. Aniž by se snažily pochopit, kdo násilnosti v srbské provincii Kosovo a Metohija začal, aniž by se obrátila pozornost na teroristickou organizaci KLA a její zločiny, vlády USA, Evropské unie (EU), pochopitelně NATO, a zcela jednostranně a poslušně jednající OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) odsoudily „srbská násilí“. Tvrdě se o „srbském násilí“ vyjádřil i komisař EU pro zahraniční vztahy Hans van den Broek, známý svými až hysterickými protisrbskými výpady během krize v Bosně, který si nic nezadal s budoucím pokračovatelem své role Javierem Solanou, mužem, který jako generální tajemník NATO 24.března 1999 „zmáčkl knoflík“, po kterém začalo 78 dnů ničení a zabíjení v Srbsku během NATO agrese proti SRJ. A Tribunál v Haagu, tohoto „válečného zločince“ podle velitelské zodpovědnosti vůbec nestíhá, těší se naopak veliké úctě, jako komisař pro zahraniční vztahy EU. Do Bělehradu přiletěl s tvrdými slovy kritiky i britský ministr zahraničí Robin Cook.

Opevněné budovy (bunkry) Adema Jašariho mají svoji historii. Z nich se během povstání balistů (Balli Kombëtar, Národní fronta) v Titově Jugoslávii, koncem války v roce 1945, účastnil povstání i mladý Šaban Jašari. Bojoval v jednotce svého jmenovce a předáka balistů Šabana Poluži. Jednotky vzbouřených „balistů“ byly  tvořeny převážně z kolaborantů a přívrženců fašistické, a pak (od 1943) Německem sponzorované nacistické „Veliké Albánie“, ze zbytků kosovsko-albánské 21. horské SS divize Skanderbeg a konečně z těch, kteří se dopustili během války řady nepravostí, zločinů. Při dnešní situaci na Kosovu a Metohiji není divu, že se Adem Jašari stal národním hrdinou  Kosovanů. Když mu byl odhalován pomník, účastnil se obřadu, spolu s kosovsko-albánskou a KLA elitou i vysoký představitel OSN na Kosovu Sören Jessen Petersen, který pokládá i člověka, zcela oprávněně obžalovaného za zločiny proti Srbům i prosrbským Albáncům, Ramuše Haradinaje, za férového člověka. Ještě že mezinárodní činitelé nedovolili Kosovanům plánované postavení pomníku „hrdinům 21. SS divize Skanderbeg“, která proslula, kromě vražedných výprav do srbských osad, do Černé Hory a Bosny, i svou pomocí při likvidaci malé židovské kolonie na Kosovu.

Redakce: J.  Skalský                                                                   Připravil: dr. O. Tuleškov Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 194. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, prosinec 2006.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz  E-mail: Vydavatel@seznam.cz