XVI./2 .

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

NECENZUROVANÉ OBRAZY Z KOSOVA

A METOHIJE

Vyšetřující soudkyně z Prištiny Danica Marinkovićová se do Račaku dostala, díky drzé neochotě W. Walkera, až za dva dny potom, pod prudkou palbou teroristů, při které zahynul policejní velitel Miro Mekić a dva policisté byli těžce zraněni. Soudkyni Markovićové se s velikými obtížemi podařilo převézt mrtvá těla do Prištiny k soudní pitvě, kterou uskutečnili jugoslávští a běloruští patologové, ke kterým se připojili za několik málo dnů i finští patologové, vedení lékařkou Helenou Ranta.

William Walker, jakmile přišel k mrtvým v Račaku, bez zaváhání, bez jakéhokoli bližšího vyšetření a svědectví o okolnostech smrti těchto mužů, ihned 16. ledna prohlásil Srby za odpovědné za hromadnou vraždu a projevil své rozhořčení nad zvěrstvem, „provedeným srbskou policií a jugoslávskou armádou nad civilisty“. Tato slova BEZ patřičných důkazů a znalostí všech okolností byla zcela nezodpovědná, byla by možná dobrá pro novináře, hledajícího zpravodajského „solokapra“, který chce ohromit čtenáře a je mu jedno, zda je to pravda nebo není. Nehodila se ale pro diplomata, který měl být zodpovědným (a vůbec nebyl) v krajně rozjitřené situaci na Kosovu a Metohiji  té doby. Odpovídalo to ovšem praktikám posledních několika let části amerických diplomatů, jejichž slova byla příliš často vyslovena ve zlém úmyslu a příliš často neodpovídala pravdě. Jak napsal britský novinář Tom Walker v článku „Srbský velitel umírá v boji ve vesnici“ (The Times, 20. ledna 1999), srbská media nazvala potom W. Walkera „velvyslancem lží“. Týden po událostech v Račaku prohlásil 22. ledna ministr zahraničí Norska Knut Vollebaek, právě předsedající OBSE, že pan W. Walker byl ukvapený.

Verze UÇK, kterou bez dalšího přijal W. Walker pravila,že maskovaní policisté vpadli 15. ledna do domů v Račaku, oddělili muže od žen, muže odvlekli směrem do kopců a tam je postříleli. Podobně začínala v roce 1995 i vymyšlená kauza Srebrenica v Bosně. Tato verze však v ů b e c neodpovídala skutečnosti. Dva právě uvedení francouzští novináři Girard a Chatelot a pracovníci AP byli během 15.ledna v Račaku a nic takového, anebo podobného, tam neviděli. Ani podrobné video záznamy pracovníků AP nic takového neukázaly, policisté neměli žádné masky na obličejích. Dvě lehce zraněné albánské ženy a dva lehce zranění muži (viz výše uvedený článek C.Chatelota z  Le Monde), kteří byli převezeni do nemocnice v Štimlji, nic podobného nepopsali. Kolem roklinky, kde měli být Albánci údajně postříleni, nebyly téměř žádné použité nábojnice, bylo tam jen málo krve na zemi. Na mrtvých, kteří leželi jeden na druhém, nebyly stopy krve, která by z jednoho údajně z blízka popraveného postříkala toho druhého. Vyšetřovaný svědek toto nedovedl vysvětlit, tak mu pomohl soudce ICTY Richard May, který prohlásil, že svědek není soudní znalec, tak to nemůže přece vědět. Při výslechu Miloševiće sdělil 5. června 2002 Šukri Buja, UÇK velitel Račaku, že tamní teroristé měli ve své výzbroji těžké kulomety a minomety. Milošević na to odpověděl, že to jaksi nesouhlasí s dřívějším tvrzením jiného svědka, že jeho spolubojovníci byli ozbrojeni jen loveckými puškami… (J.Elsässer, Válečné lži, Berlin, 2004, str.266-7).

Srbské zdroje udávaly, že mrtví byli bojovníci UÇK, kteří zahynuli v bojích kolem Račaku, že jim jejich kolegové zřejmě svlékli uniformy a oblékli civilní šaty a přenesli je pak do roklinky u Račaku a do Račaku, nehledě na skutečnost, že část bojovníků UÇK nosila alespoň z části i civilní šaty. O těchto možnostech píše i britský novinář Jonathan Steele v článku „S těly v Račaku bylo tajně manipulováno“ (The Guardian, 21.ledna 1999), což připouštějí (ale jen s podmínkou anonymity!) i někteří mezinárodní pozorovatelé OBSE. Při hodnocení události v Račaku se francouzský novinář R. Girard ptá „Nepokusilo se UÇK (výše uvedenou propagandou a s pomocí Západu) přeměnit vojenskou porážku v politické vítězství? Pitevní výsledky jugoslávských (srbských) i běloruských patologů, s kterými souhlasili v podepsaném společném prohlášení i finští patologové, ukázaly, že mrtví nebyli zabiti střelbou zblízka, ale z dálky, zřejmě během boje. Finští patologové provedli ještě další testy v Helsinkách.

Dr. Helena Ranta v některých svých pozdějších prohlášeních uvedla, že nemohla (nesměla ?) všechny své nálezy zveřejnit. Řada jejich sdělení několik roků po Račaku naznačovala skutečnost, že v době před NATO agresí proti FR Jugoslávii veškeré údaje, které by zpochybňovaly, že se v Račaku jednalo o Srby provedený masakr, musely být odstraněny. Později kritizovala tribunál v Haagu (ICTY), že v obžalobě prezidenta Miloševiće používal jako důkazný materiál k údajnému „masakru v Račaku“ to, co říkal W. Walker. Pravila: „Když velvyslanec Walker říká, že se v Račaku jednalo o masakr, nemá toto vyjádření žádnou právní platnost. Již tehdy jsem prohlásila, že pozorovatelé z OBSE zcela opomenuli veškeré postupy, které se normálně očekávají při zajišťování místa činu…“ Paní Dr. Ranta bylo jasné, že ve dnech před začátkem války (na Kosovu) „celá řada vlád měla zájem na takové verzi událostí v Račaku, která by činila zodpovědnou pouze srbskou stranu“ (citováno dle Markus Bickel: „Není zájem o srbské oběti“ – /Keine Interesse an serbischen Opfern/, Berliner Zeitung, 17.ledna 2004). O událostech kolem Račaku Tribunál v Haagu (ICTY) vyslýchal i Miloševiće, který využil křížového výslechu Dr.Ranty, aby mu vysvětlila, proč na tiskové konferenci 17.března 1999 (těsně před NATO agresí) uváděla o 40 pitvaných, že se jednalo o neozbrojené civilisty. Dr.Ranta zdráhavě odpověděla, že v  té době neměla jiné informace. Milošević se jí zeptal, jak to mohla tvrdit, když to nevěděla. Pak ji uvedl do rozpaků otázkou, jak to, že mrtví (jejich část) na původní fotografii, měli vojenské holinky, vyrobené v Německu.. Dále ji uvedl do rozpaků otázkou, proč původně souhlasila po pitvách s nálezy jugoslávských, běloruských i finských patologů a pak se vyjadřovala jinak. Dr. Ranta na mnohé otázky Miloševiće řekla, že o tom neví, že to nezná. Ve vynikající knize německého publicisty Jürgena Elsässera „VÁLEČNÉ LŽI – Od konfliktu na Kosovu po soud s Miloševićem“ (KRIEGSLÜGEN – Vom Kosovokonflikt zum Milosevic-Process, Kai Homilius Verlag, Berlin, 2004, 331 str.) jsou podrobně uvedeny záznamy citovaného křížového výslechu (str.310-316).

Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai měl možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE (dokud tam pracoval), podle kterých „mělo být zjištěno, že na místě činu (Račak) byly uskutečněny změny (manipulace)…podle toho byla jen část ze 45 obětí zabita na místě nálezu…Někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami…“ (Heinz Loquai „Křižovatka války“. Internationales Krisenmanagement und die OSZE im Kosovo-Konflikt, Baden-Baden, 2003, str.107-108).

Kauza Račak byla rozbuškou, která se hledala, aby ospravedlnila zločin vojenské intervence Západu (USA, Německa, NATO, Veliké Britanie atd.) proti FR Jugoslávii. Britský The New Statesman (5.dubna 2001) uveřejnil článek A.Georgiana a A.Neslena „Ne jak to vypadá – byl Račak kosovský Tonkinský záliv“ (pozn. údajný útok Vietnamu na US plavidla byl „rozbuškou“ války ve Vietnamu, kterou USA chtěly a na konec prohrály), ve kterém cituje prohlášení politického výboru republikánů US senátu ze dne 12.srpna 1998: „Plánování Amerikou vedené NATO intervence na Kosovu je teď už široce zahájeno. Jediný, ještě chybějící prvek se zdá být nějaká událost – s odpovídající odpovědí medií – která by intervenci učinila přijatelnou (verkaufbar-možnou “prodat“ )…Je stále zřetelnější, že Clinton čeká na „rozbušku“ na Kosovu“. Je to zase pouhé opakování klišé z Bosny a Hercegoviny, kde se „rozbuškou“ a přípravou rozbušky stal vládou v Sarajevu organizovaný výbuch a masakr vlastních obyvatel Sarajeva Markale II (28.srpna 1995) a těsně před ním začátek kauzy „Srebrenica“, který zahájila M.Albrightová ukázkou zcela nepřesvědčivých leteckých snímků z Bosny o údajných bosensko-srbskou armádou prováděných masakrech Muslimů po pádu města Srebrenica. Při fantastických dezinformacích kolem Srebrenici se jaksi vůbec zapomnělo, že se kolem města 3 roky bojovalo a že tam musely být značné ztráty právě z těch bojů, muslimské i srbské. Generál Mladić uváděl autorovi, že tyto srbské ztráty činily kolem 1200 mužů, zatím co u Muslimů byly kolem 2000.

PERFIDNÍ „DEUS EX MACHINA“ LOUISE ARBOUROVÁ, MOUDRÝ S. JENKINS A VÁLEČNÝ ZLOČINEC J. SOLANA

Jako ošklivý a proradný „deus ex machina“ se tři dny po událostech kolem Račaku nečekaně objevila na makedonsko-kosovské hranici paní Louise Arbourová, hlavní prokurátorka od USA sponzorovaného Tribunálu v Haagu. Začala další fáze dobře zrežírovaného kosovského dramatu. L. Arbourová se hlasitě domáhala vstupu do Kosova, tedy do Jugoslávie (FRJ), aniž by požádala povolení a vizum z Bělehradu, aby se svým týmem vyšetřila „masakr“ v Račaku. Chtěla zřejmě doplnit od W. Walkera již připravené „divadlo“ a internacionalizovat celou záležitost. Takto naprogramovaný vstup jí byl zamítnut. Tím, spolu s prohlášením W. Walkera, začala nová fáze psychologické války proti FRJ, která měla jediný cíl: ospravedlnit již připravované použití síly proti srbským, FRJ cílům, ospravedlnit již naplánované bombardování. Je dobré připomenout, že ani paní Arbourová, ani pan Walker, neprojevili před tím zájem o vyšetření míst s masakry Srbů, projugoslávských Albánců a Romů, které provedli teroristé UÇK ve vesnici Klečka, u Glodjanů, v bauxitovém dole Volujak, neprojevili přání vyšetřit pozadí vraždy pěti srbských gymnazistů v kavárničce „Panda“ v Peći teroristou UÇK…

Pro zcela nezodpovědné prohlášení, bez jakéhokoli vyšetření a prověření, o události v Račaku, byl W. Walker prohlášen úřady FRJ za persona non grata (nežádoucí osoba) a měl do 48 hodin opustit FRJ. Následovala hysterická odezva Západu, pro kterou vláda FRJ nakonec od svého rozhodnutí upustila. Vysoce pravděpodobně by kterákoli svobodná (!) země prohlásila W. Walkera za persona non grata, kdyby bez dostatečného vyšetření a jasných důkazů, prostě prima vista (na první pohled), obvinil její policii za masakr civilistů, o kterém by vláda dobře věděla, že se to skutečně nestalo. A pak tu také byla zmínka o již uvedených „eskadrách smrti“, které za jeho „diplomatického působení“ v El Salvadoru nemilosrdně vraždily civilisty. Jejich příslušníci byli nejednou „vyškoleni“ v USA ve Fort Benningu (Georgia). Jako „tvrdý hoch“ byl W.Walker za prezidenta R. Reagana mezi hlavními aktéry při svrhávání vlády Sandinistů v republice Nikaragua, za spolupráce s podplukovníkem Northem. Kdo mu pak mohl věřit.

Ale věci již nezadržitelně spěly k cílu Západu, k agresi proti FRJ. Dne 29. ledna 1999, ve vesnici Rogova (jihovýchodně od Djakovici), někteří pozorovatelé OBSE (tzv. verifikátoři) uvedli zase zcela vymyšlený závěr, bez vyšetření faktů, aby poškodili srbskou stranu. Ale tady lež měla velmi krátké nohy a tak skončili s nepořízenou, jejich dezinformace (lež) neprošla. U uvedené vesnice skupina 10 srbských policistů byla přepadena větší tlupou teroristů UÇK. Jeden policista byl zabit, došlo k boji, během kterého padlo 23 teroristů. „Verifikátoři“ OBSE hned tvrdili, že bylo zabito 23 civilistů, ale videozáznam jasně ukázal, podle velikého množství pohozených zbraní a uniforem (veliká část pro UÇK byla německého původu), že se jednalo o ozbrojence a vůbec ne o civilisty, takže „další Račak“ se nekonal. Nicméně hlavní „Ozvěny dne“ našeho rozhlasu hlásily 29.ledna v 18,00, že bylo zabito 23 albánských civilistů. A při tom Svobodná Evropa česky už v 16,00 uvedla, že bylo zabito 23 Albánců ze separatistické armády. ČT1 v hlavním zpravodajství hlásila (19,15), že zahynulo 23 Albánců, že policie ukořistila hodně zbraní a že někteří Albánci měli odznaky UÇK…Jen pro porovnání, den před tím, během útoku amerických letadel (nebyla válka !) na Basru, v Iráku (1999), bylo zabito 23 civilistů. Byly to „pouze“ tzv. „vedlejší škody“ (collateral damage), raketa poněkud „zabloudila“. Mezinárodní společenství to přijalo bez pokřiku. Byla to také ta budoucí „humanitární“ raketa našeho bývalého prezidenta Havla?

Simon Jenkins je znám jako britský inteligentní a neprodejný politický komentátor. Cítil, jak se neodvratně chystá zločin Západu, hlavně pak organizace NATO, proti zbytku Jugoslávie, FRJ. Jeden z těch, kteří připravovali ten zločin pod taktovkou USA a NATO, byl britský ministr zahraničí, tč. již mrtvý Robin Cook. Jenkins o něm napsal již citovaný článek „Teoretik velikého třesku“ (The Times, 20.ledna 1999), s podtitulem „Cookova politika v Kosovu se vešla do slova o čtyřech písmenech“. Je dobré citovat z článku několik vět: „Vrátili jsme se k našemu starému příteli, k bombě. Britská zahraniční politika sestává teď ze čtyřech písmen (=bomb, anglicky bomba)…Není nic takového v Chartě OSN, co by dávalo Britanii a Spojeným státům právo, aby jednostranně zaútočily na Jugoslávii pro činnost, která je ´v podstatě v její domácí pravomoci´, jako státu…Někdejší Jugoslávie viděla každou fázi toho, jak se do ní vplížil se svým poselstvím ´Nový světový řád´…“

Generální tajemník OSN Kofi Annan navštívil v lednu 1999 velitelství NATO v Bruselu a souhlasil s použitím hrozeb proti oběma stranám konfliktu na Kosovu, aby došlo k urovnání situace, uvedl však při tom, že by byla nutná nová rezoluce RB (Rady bezpečnosti) OSN, kdyby se mělo použít síly. Ale generální tajemník NATO Javier Solana tehdy řekl, že žádný nový mandát není nutný k provedení leteckých úderů. Tato slova J. Solany vlastně zrušila mezinárodní právo a J. Solana se zanedlouho potom stal válečným zločincem par excellence, který „zmačknutím knoflíku“ 24. března 1999 zahájil zcela bezprávně krvavou agresi NATO proti FRJ. Jako by NATO mohlo svévolně, bez mandátu OSN, rozhodnout o ničení a zabíjení v nezávislém, suverénním státě. Během souzení různých srbských velitelů před Tribunálem v Haagu, tento jinak protiprávně vzniklý tribunál je odsuzoval „podle velitelské zodpovědnosti“ za různé údajné zločiny provedené v jednotkách pod jejich velením, aniž by za tyto byli přímo odpovědni.. Nebylo ničení a zabíjení ve FRJ zahájeno na pokyn J. Solany, který zahájil jako generální tajemník („velitel“) NATO 24. března 1999 agresi? Události ukázaly, že se tehdejší vláda USA (Albrightová, Clinton), ne ale lid USA, svými ultimáty a zločineckou agresí proti FRJ, zachovala téměř jako hitlerovské Německo koncem  třicátých a počátkem čtyřicátých let. Je vhodné v souvislosti s uvedenými událostmi použít slovo „NATO“ a znova parafrázovat Sv. Augustína „Mezinárodní společenství (NATO) bez zákona a práva je jako brloh lupičů“.

Po citovaných slovech J.Solany informoval 2.února 1999 velvyslanec FRJ při OSN Vladislav Jovanović předsedu Rady bezpečnosti (byl to v té době kanadský diplomata) o hrozbách NATO, žádal ho o zasedání RB, aby bylo zabráněno agresi ze strany NATO, za použití odpovídající kapitoly Charty OSN. Ale nic se nestalo, rada je prý přetížena a co nevidět začne konference v Rambouillet, která prý vše vyřeší. Může být lepší příklad dvojího měřítka? Jako doklad své arogance a na Západě povšechně ukazované ignorance, J.Solana 28.ledna 1999 uvedl (na RFI – Radio France International), že Milošević je hlavní viník za události na Kosovu, „protože zrušil autonomii (1989) kosovských Albánců“, což je nesmysl, protože jejich autonomie nebyla zrušena, pouze byla zrušena preroganiva státu, státnosti Kosova (podle Ústavy z roku 1974) – a tato prerogativa žádná menšina v Evropě neměla. Pan Solana a jemu podobní „odborníci“ zcela zapomněli, jak albánská většina utlačovala ostatní menšiny po zavedení Ústavy z roku 1974 (ale i před ní). Jaké popletení pojmů vládlo v té době ukazují i slova britského premiéra Tony Blaira na jakési oslavné schůzi o NATO (8.března 1999), když mluvil o jugoslávské agresi proti kosovským Albáncům. Pan Blair a jemu podobní zapomněli, že to byla UÇK, která zahájila zabíjení srbských policistů, úředníku a civilistů, jakož i projugoslávských Albánců, Romů a že je policie odpovědná za udržování pořádku a ochrany občanů a jejich majetků své země. Když britské jednotky zabíjely v bojích teroristy IRA v Severním Irsku, nebyly proti tomu námitky.

Za US prezidenta Harry Trumana vznikla obranná organizace NATO jako protiváha Varšavské smlouvě, byla tím zajištěna existence demokracie a udržení ekonomických poměrů západního typu. Když byla rozpuštěna Varšavská smlouva, nechal se slyšet náš prezident Havel, že by se mělo rozpustit i NATO. A co se pak stalo – NATO se nejen nerozpustilo, ale v posledním desetiletí v souvislosti s Jugoslávii svoji obrannou roli vyměnilo za roli vyloženě vyděračské organizace a agresora nejtěžšího kalibru. A co byl útok NATO na FRJ (trval non-stop 78 dnů) nežli agrese? A agrese patří mezi základní, nejtěžší mezinárodní zločiny už od doby Kellogg-Briandova paktu (1928). Všichni ti „váleční zločinci“, kteří agresi proti Jugoslávii, FRJ, v 1999 připravili a uskutečnili by si měli vzpomenout na rozsudky nad nacistickými zločinci v Norimberku, že vyvolání agresivní války je nejen mezinárodní zločin, ale i největší mezinárodní zločin…Viníci za zločin agrese proti FRJ se snaží pomoci Tribunálu v Haagu (ICTY) udělat zodpovědné za všechno Srby. Známý britský novinář John Laughland o ICTY napsal „Je to Tribunál darebáků, s předem domluvenými postupy. Tento Tribunál ve skutečnosti porušuje všechny normy správného (soudního) postupu…“ (The Times, 17.června 1999).

Nějak v té době, těsně před zločineckou NATO agresí, zkušený státník H. Kissinger napsal v časopise Los Angeles Times (22.února 1999) článek, který by bylo možné shrnout do několika slov: „Americké vojsko nemá v Kosovu co dělat.“ Byla tam i věta, že Kosovo nepředstavuje pro Ameriku větší skutečné ohrožení, než Haiti pro Evropu. Kissinger se ptá, „Zda je Amerika mocnost, která je komukoli k dispozici, aby umožnila každé etnické nebo náboženské skupině, aby získala právo na sebeurčení? Stalo se NATO dělostřelectvem etnických konfliktů? Když v Kosovu, tak proč ne ve východní Africe nebo v centrální Asii?“

KONFERENCE (FRAŠKA) V RAMBOUILLET (6.-16. ÚNORA 1999)

Konference v Rambouillet měla pro veřejnost nějak rozumně, politicky vyřešit problém Kosova a Metohije. Ale svým „plánovaným neúspěchem“ měla de facto zajistit „rozbušku“ pro agresi proti FRJ, proti Srbsku. Z pěti základních vyjednávačů byli čtyři vyloženě protisrbští, americký koordinátor Chris Hill nemohl být také pokládán za nestranného. Jen ruský koordinátor Boris Majorski byl pro Srby do jisté míry přátelská osoba. Britský ministr zahraničí Robin Cook (1) byl znám všeobecně jako Serb Hater („nenáviděč“ Srbů), daleko od něho nebyl ani francouzský ministr Hubert Védrine (2), který měl pro Srby jen nepřátelské výrazy. Pak tu byly Lady War (Paní válka), vyhlášený nepřítel Srbů Madeleine Albrightová (3) a rakouský diplomata Wolfgang Petritsch (4), jako představitel EU, která napáchala tolik zlého pro Jugoslávii, Srbsko. Nicméně W.Petritsch si dovolil v minulosti několikrát kritizovat UÇK !

Delegaci kosovských Albánců vedl šéf politické správy teroristické organizace UÇK 29letý Hashem Thaci, s přezdívkou „Had“, narozený v Srbici, na Kosovu, který studoval na univerzitě v Prištině, pak ve Švýcarsku. Byl přítelem jednoho z vedoucích teroristů v kosovské Drenici, Adema Jašariho, který zahynul v boji s policií kolem svých bunkrů v Donjem Prekazu. Thaci je znám (byl vyšetřován) švýcarské policii (prokuratuře) v souvislosti s  vyděračstvím, pašováním drog. Srbské úřady ho obvinily z vražd, násilí proti Srbům i jiným národnostem, z terorizmu. V mezinárodním tisku byl obžalován za surovou likvidaci svých oponentů v řadách UÇK, které se měl osobně zúčastnit.

V albánské delegaci byl i „prezident“ Kosovské republiky Ibrahim Rugova, jehož role při vyjednávání byla zcela druhořadá. Hashem Thaci se 2.března stal premiérem „prozatímní“ kosovské vlády. Paní Albrightovou byl pozván na návštěvu do USA, aby dostal instrukce, jak se chovat v budoucnu. Bude kontaktovat velikého přítele Albánců Roberta (Boba) Dola, neúspěšného kandidáta na prezidenta USA. A také jej bude kontaktovat známý finanční „žralok“ a „kupec duší“ v post-sovětské Evropě, George Soros.

Albánci na začátku odmítali jakékoli rozhovory a odmítali cokoli podepsat, pokud to nebude znamenat referendum o nezávislosti Kosova. Srbská (FRJ) delegace sestávala z představitelů Srbů, loajálních Albánců, Romů, etnických Turků, Goranců (srbsky mluvící poislámštělí Slované) a souhlasila s DESETI PRINCIPY, domluvenými již dříve s tzv. Kontaktní skupinou tří, ve které bylo i Rusko.

Nicméně dva předsedající (Cook a Védrine), za mohutné podpory M. Albrightové, k původním 10 principům začali tvrdě prosazovat vůbec dříve neuváděnou „vojenskou část“ smlouvy. Toto znamenalo, že by ta „mírová část“ smlouvy znamenala přítomnost 28-30 000 NATO vojáků na Kosovu a Metohiji, jako „okupační armády“ v provincii suverénního státu, s čímž vyjednavači FRJ nesouhlasili. Pak tito lidé, těsně před koncem jednání v Rambouillet, tj. ke konci druhé části jednání, šokovali delegaci FRJ, když jí sdělili, že jako další vojenská část plánu, bude nutno schválit přítomnost cizího NATO vojska po CELÉ FRJ, pod jurisdikcí NATO, na účet FRJ. Toto překvapená a prý i „šokovaná“ delegace FRJ odmítla.

Během prvního týdnu konference bylo na Kosovu a Metohiji zavražděno od UÇK DEVĚT projugoslávských, prosrbských „loajálních“ Albánců.

Organizátoři konference jen jednou uskutečnili setkání obou stran, albánské i FRJ, jinak se vše odehrávalo odděleně. S oběma stranami jednali pouze organizátoři konference. M. Albrightová nevybíravě nutila kosovsko-albánskou delegaci, aby podepsala, že souhlasí s navrhovanými závěry. Když Thaci dlouho odmítal, zavolala na pomoc generála W. Clarka (velitele NATO), aby Thaciho svou autoritou přesvědčil, že všechno dopadne podle albánských představ. Albrightová a Cook údajně Albáncům řekli: -„Podívejte se, vy to musíte podepsat, protože jinak nebudeme mít výmluvu, abychom mohli Srby bombardovat, pokud vy smlouvu nepodepíšete!“

Konference byla prodloužena o 2 ½ dne, další setkání se uskutečnilo 15. března. Thaci chtěl konzultovat výsledky jednání přímo na Kosovu se svými přivrženci a pak chtěl přemluvit i skalní odpůrce jednání se Srby, hlavně Adema Demaciho, který 2. března rezignoval na své veškeré posty, protože byl proti „výprodeji“ albánských zájmů. Thaci měl v té době prakticky všechny trumfy v ruce, protože USA, Britanie a větší část Evropské unie byly zcela na straně Albánců. Thaciho delegace měla k dispozici dokonce i speciální americké poradce ! Delegace FRJ, Srbové, požadovali takovou autonomii pro Albánce na Kosovu, aby zajišťovala práva pro všechny tamní národnosti a ne pouze pro Albánce, bez použití cizího vojska, bez nebezpečí, že by jedna národnost komandovala („majorizovala“) všechny ostatní. Souhlasili s tím zástupci Srbů, Černohorců, Romů, etnických Turků, Goranců, včetně „loajálních“ Albánců.

Škoda, že dnes nežije Dante Alighieri, protože by velmi úspěšně mohl pokračovat v Božské komedii, v jejím Pekle, které by „zabydlel“ tolika politiky, státníky, pracovníky medií, včetně všemocné televize, editory, soudci, prodejnými lháři, a pochopitelně i více nebo méně surovými vrahy. Nebylo by to málo lidí, kteří pomohli, aby byl rozbit prosperující stát Jugoslávie a aby se tam zrodilo tolik nového utrpení a nové nenávisti. Nikdo při tom nebyl zcela bez viny.

Albánská delegace tu zcela jednostrannou smlouvu podepsala, takže poskytla „solidní“ záminku k zahájení agrese proti FRJ, proti Srbsku. Vše jak paní Albrightová a ta ostatní společnost válečných štváčů slíbily. A pohotově naplánovaný podvod, provokace, v Račaku, jím stejně tak pomohl, aby naivní společnost Západu, včetně Evropské unie (EU), všechno snadno odsouhlasila („spolkla“), alespoň na začátku. Zdali pak si někdo vzpomene a obžaluje NATO/USA/EU kvůli pokusu uzavírání smlouvy pod hrozbou, čímž porušily Vídeňskou konvenci o smlouvách z roku 1969 (platnou od roku 1980), která pravila: „Smlouva je neplatná, pokud její závěry byly vynuceny pod hrozbou použití síly.“ A co jiného než stupňující se hrozba válkou, tedy ničením a zabíjením, byly ty trapné řeči pánů Solany, nebožtíka Cooka, Blaira, generála W. Clarka, paní Albrightové (Paní Války), která vypadala, jako by se téměř třásla nedočkavostí, aby se už Srbsko bombardovalo. Nesmí se zde zapomínat na svrchovaně trapnou roli, kterou sehrálo Německo při zločinecké agresi proti FRJ, zahájené ještě za kancléře Helmuta.Kohla a hlavně pak díky jeho ministru zahraničí Hans-Dietrichu Genscherovi, skutečnému zločinci proti míru, který svým předčasným, protiprávním uznáním Chorvatska a Slovinska za suverénní státy neobyčejně pomohl rozdmýchat občansko-etnicko-náboženskou válku v někdejší Jugoslávii, včetně války v Bosně a Hercegovině, a velmi zvýšit mezietnickou nenávist. Jeho dílo pak už dokončili ministři zahraničí Klaus Kinkel a politický chameleón Joschka Fischer, ministr obrany Rudolf Scharping nebo i sám kancléř Gerhard Schröder a záplava individuí z levice i pravice, z prodejných medií. Zde ale nutno upozornit na nemalý počet statečných a schopných novinářů a publicistů Západu, včetně Něnecka, kteří všechny ty orgie dezinformací až úplných lží pranýřovali.

VZPOMÍNKA NA GEORGE ORWELLA - PRO BLAIRA DVĚ A DVĚ DÁVÁ PĚT

Před více než půl stoletím napsal své slavné dílo Devatenáct set osmdesát čtyři (Nineteen Eighty-four) George Orwell. Je překvapivé, že se nemalá část vůdců Západu a jejich medií chovala v souvislosti s Jugoslávii, se Srbskem a srbským národem povšechně jako vše prostupující Strana, včetně existence propagandy Ministerstva Pravdy, neboli Minitru v novořeči, s dodržováním sloganu Neznalost je síla. Na Západě existovaly a dosud z  části i existují v jisté formě i známé DVĚ MINUTY NENÁVISTI, stále opakované. Místo Emanuela Goldsteina, jako hlavního nepřítele „milovaného Velikého Bratra“, měli na Západě, než zemřel, než byl zahuben Tribunálem v Haagu, Slobodana Miloševiće. Dnes mají Radovana Karadžiće a generála Ratka Mladiće, Srby povšechně. Ministerstvo Lásky (vnitra) z Orwellova románu (Miniluv v novořeči) má na Západě svou odnož, Tribunál ICTY v Haagu se svou jednostranností, ale veřejné popravy tam zatím nejsou. Hlavní osoba Orwellova románu je pan Winston Smith, který na jednom místě svého deníku píše: „Svoboda je, když můžete říci, že dvě a dvě jsou čtyři. Je-li to povoleno, všechno ostatní už přijde.“ Výše jsme citovali pana Tony Blaira, jak si pletl pojmy, když mluvil (na jakési oslavné schůzi NATO 8.března 1999) o „jugoslávské agresi proti kosovským Albáncům“. To jako by řekl, že dvě a dvě dává pět. Pan premiér si popletl pojmy, neuvědomil si význam pojmů příčina a následek, tj. kdo začal krveprolévání na Kosovu a Metohiji. Nebyly to ani jugoslávská armáda ani srbská policie. Zapomněl na skutečnost, že někdo musí udržovat pořádek v zemi. Tragedií všech obyvatel Kosmetu (Kosovo a Metohija) bylo, že se část jeho obyvatel pustila do teroristické činnosti proti legitimní vládě, dokonce i proti svým soukmenovcům, projugoslávským, prosrbským Albáncům, nehledě už na ostatní národnosti Černohorce, Gorance, Romy, Srby, etnické Turky. Chudáci jsou ti, kteří museli kvůli bojům opustit své domovy, jež byly v bojích nejednou zničeny, dokonce i za ztrát na životech. Proč ale z vesnic obsazených („osvobozených“) od UÇK střílí provokačně na policii, armádu, zabíjí ze zálohy policisty, zabíjí civilisty, odvlékají rukojmí, z kterých prakticky všichni bývají zavražděni. Má to armáda a policie nechat plavat? Proč pan premiér Blair nenazval agresí vpády stovek členů UÇK, vycvičených na Západě (prý pomáhaly i elitní britské jednotky SAS) i v Albánii, se zbraněmi získanými na Západě, za peníze posbírané na Západě, když přepadaly z Albánie jugoslávské pohraničníky? Vše za veliké propagandy západních státníků, medií a placených PR agentur.. „Svoboda“ a „demokracie“ pana Blaira a mnoha jemu podobných je jako že dva a dva dávají pět.

Propaganda Západu rozpoutala nevídanou předehru k ospravedlnění připravované agrese. Začalo se mluvit o vznikající humanitární katastrofě, o chystané genocidě Albánců nebývalých rozměrů, televizní společnosti se překonávaly v předvádění otřesných scén. Nikdo ale při tom neříkal, kdo to všechno začal, že i ta druhá strana trpí a že mnoho scén bylo skutečně pečlivě připraveno, doslova „nafilmováno“. Také nikdo neuváděl, že v té době, „před bouří“, byl v terénu celkem klid, neprobíhala žádná katastrofa, smyšlenkou byla i „genocida“, neprchaly ze svých domovů statisíce. Ty statisíce se daly do pohybu až po začátku barbarského bombardování země s 10 milióny obyvatel, na kterou útočil ILEGÁLNĚ (bez mandátu OSN) a ZBABĚLE letecky technicky vyspělejší soupeř NATO, představující 600 miliónů v průměru nejbohatších obyvatel světa. Britský novinář W. Rees-Mogg (The Times, 3.května 1999) proto po zahájení agrese napsal: „Arogantní a neuvážené tažení NATO na Balkáně vyvolalo pohromu…Ani nutnost, ani zdravý rozum nenutily, aby NATO bombardovalo Jugoslávii, což už vyvolalo humanitární katastrofu, které mělo úmysl zabránit…“

Prezident Milošević měl 19.dubna 1999, když už padaly bomby a umíraly stovky nevinných, hodinové interview s Američanem R. Hatchetem (z Nadace Lorda Byrona): „ Vaše (americká) vláda vede dvě války proti Jugoslávii, proti našemu národu. Jedna je vojenská, druhá mediální, válka propagandou, která začala dlouho před válkou vojenskou. Jejím cílem bylo démonizovat tuto zem, náš lid, vedení země, osobnosti a cokoli bylo zapotřebí, aby uměle vytvořila, pochopitelně, veřejné mínění v USA, jež by podpořilo agresi, kterou (Amerika) vykonala později. Ta mediální válka jasně ukázala, že jejím úmyslem bylo vykonat agresi. A my jste tak obětí obou těchto válek.“

BARBAŘI NAD JUGOSLÁVIÍ

Ve středu 24. března 1999 ve 20,00 hodin začala nevyprovokovaná agrese NATO proti suverénnímu státu Jugoslávii, okleštěnému a rozbitému v posledních 7 - 8 letech činností „demokratického Západu“ zcela proti všem mezinárodním úmluvám. Agrese NATO byla zcela proti článku 1. washingtonské zakládací smlouvy organizace, že „se (NATO) zdrží ve svých mezinárodních vztazích hrozby sílou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíly OSN“. Javier Solana, generální tajemník NATO, odmítl nutnost rezoluce Rady bezpečnosti OSN k tomu kroku. NATO a ti, kteří mu velí (USA a přední satelité) jednoznačně porušili mezinárodní právo a zavedli do světa právo džungle. Vykonali nevyprovokovanou agresi. Bude-li na světě nastolena nestranná spravedlnost, měli by se za tento zločin agrese, započetí války, zodpovídat všichni, kteří tento zločin zosnovali, tj. prezident W. Clinton, M. Albrightová , generál W. Clark, J. Solana, jakož i představitelé větších i menších satelitů Nového světového řádu a jejich místních přisluhovačů, tj. nynějších oficiálních USA, tj. T. Blair, G. Schröder, J. Chirac, atd.atd. A státy-agresory by měly odškodnit FR Jugoslávii za obrovské škody, vyvolané agresí (odhad je kolem 50 miliard amerických dolarů).

Tak jako nacistické Německo a fašistická Itálie v třicátých létech XX. století udělaly ze Společnosti národů impotentní organizaci, tak v roce 1999 NATO a jeho páni udělali to stejné z OSN. Nicméně nejlidnatější země světa Čína a Indie, spolu s Ruskem i Indonésii odsoudily agresi NATO. K impotenci OSN dopomohl i její generální tajemník Kofi Annan, „americký člověk“, ne nadarmo tak prosazovaný proti B. B. Ghálímu od USA. Kofi Annan vůbec neodsoudil barbarský postup NATO proti zbytku Jugoslávie (FRJ), proti jejímu lidu, kterého čeká těžké strádání. Nic neřekl proti chystané devastaci přepadené země, proti připravované ekologické katastrofě. Jedině téměř nenápadně poznamenal, že před zahájením ničení a zabíjení měla být přece jen konzultována Rada bezpečnosti OSN.

Zde nutno podrobněji osvětlit roli letců NATO (Američané, Britové, Francouzi, Holanďané, Italové, Němci, Španělé atd.), kteří začali ničit a zabíjet, jen tak, bez vyhlášení války, bez mandátu OSN, jako tlupa gangsterů, na povel pana Solany. Tím se tito letci stali vlastně NAJATÝMI ZABÍJEČI, KATY, POPRAVČÍMI, kterým je jedno, co rozboří a koho zabijí, vždyť to dělají „jménem demokracie a svobody“. Francouzský penzionovaný generál Jean Cot, bývalý velitel UNPROFORu v Bosně a Hercegovině, vytýkal celé akci NATO, kromě jiného, že s výjimkou bombardování nemá žádný scénář (RFI, 27.března 1999), kterým chce vyděsit Srbsko a přinutit ho ke kapitulaci. A to se nestalo a NATO akce se stala stále víc zločineckou.

Vrchol trapnosti a nevkusu je i skutečnost, že se všeho toho účastnili i němečtí letci, ve stejné oblasti, kde jejich dědové a otcové, také bez vyhlášení války, v roce 1941 až 1945 podobně ničili a zabíjeli v přepadené Jugoslávii. Někteří NATO letci, kteří bombardovali Kraljevo a Kragujevac v Srbsku, mohli být potomci vojáků Wehrmachtu (ne tedy SS zbraní), kteří v těch dvou městech 20. a 21. října 1941 popravili, podle oficielních německých zdrojů (německý zplnomocněnec pro okupované Srbsko Felix Benzler), přes 4000 mužů, 1700 v Kraljevu a 2300 v Kragujevaci, kde bylo popraveno i celé chlapecké gymnázium od 15 let výše. Místní zdroje a někteří publicisté (např. Američan David Martin, v knize „Veliký Churchillův jugoslávský omyl“, 1990) však udávají 13000 popravených chlapců a mužů.

Již citovaný Simon Jenkins popisuje akce NATO jako vandalizmus v akci ve článku „Ne válka, ale vandalství“ (The Times, 7.května 1999). Zločin proti civilizaci je poškozování až ničení srbských historických památek letectvem agresora NATO, nejen v Kosovu, ale i po Srbsku, po celé FRJ. Jedná se o starobylé pravoslavné kláštery, kostely, hřbitovy. „Barbarům, kteří nemají nebo nectí dějiny, to zřejmě nic neříká“, píše Jenkins. Během 78 dnů nepřetržitých náletů (někdy se jich účastnilo až 800 NATO letadel denně) se ničilo stále méně „vojenských“ cílů. Udává se, že osoba, za ničení a zabíjení v Jugoslávii (FRJ) zřejmě nejvíce odpovědná, Paní Válka M. Albrightová, před zahájením zločinecké agrese proti FRJ prohlašovala, že za několik dnů bombardování Milošević „změkne“ a že se vším bude souhlasit. A protože se to nestalo, staly se nálety „více zuřivé“, přestaly se brát ohledy, pokud se vůbec nějaké od začátku braly. Ne nadarmo paní Albrightovou nazval americký publicista Thomas Fleming (šéfredaktor měsíčníku pro americkou kulturu Chronicles) „řeznicí z Balkánu“.

ZLOČINY ORGANIZACE NATO

V kanadské Ottawě vznikl ad hoc Výbor k zastavení účasti Kanady ve válce proti Jugoslávii. Ústy profesora právnické fakulty v Torontu pana M. Mandela vydal uvedený výbor 12. dubna 1999 prohlášení o čtyřech zločinech organizace NATO:

1.) ZLOČIN PROTI LIDSKOSTI – zničující zbabělé letecké útoky NATO udělaly tragickou situaci mnohem horší („NATO vlády jsou mnohem víc zodpovědné za smrt a ničení v Kosovu a Srbsku nežli srbská armáda a UÇK“);

2.) ZLOČIN PROTI MEZINÁRODNÍMU PRÁVU A CHARTĚ OSN;

3.) ZLOČIN PROTI HISTORII – má za následek „cynickou a revizionistickou interpretaci pojmů holocaust a degradaci pojmu genocida k ospravedlnění agrese…Já toto (říká profesor Mandel) jako Žid vnímám obzvláště intenzivně. Jak vůbec může někdo vážně přirovnávat Srby k nacistům!“;

4.) ZLOČIN PROTI PRAVDĚ – „Já zde mluvím o vás, media, která zveřejňujete každou od začátku od samotného NATO připravenou povídačku jako pravdu, abyste „vyrobila souhlas (k agresi)“. Dosud jste se projevovala, že jste jen o trochu víc nežli ruka propagandy Pentagonu“.

Závěrem je nutné zdůraznit amatérizmus organizace NATO při jeho agresi proti „malé Jugoslávii, FRJ“, proti Srbsku. Jedině, co fungovalo při agresi NATO, bylo ničení a zabíjení jeho letectvem, nebylo ale vůbec domyšleno co dělat, když Milošević nekapituluje, jak všichni agresoři zřejmě věřili. Ten amatérizmus znamenal i skutečnost, že před deštěm bomb budou prchat nejen statisíce Albánců, ale i Srbové, Romové, Goranci atd., že bomby závažně poškodí Kosovo i Metohiji, že použití zakázaných prostředků (ochuzený uran, tříštivé bomby) bude představovat závažné problémy zdravotnické. Lékaři jednoznačně hlásí zvýšení výskytu leukémie, některých zhoubných nádorů a malformací narozených dětí na Kosovu a Metohiji a v Srbsku (při bombardování v r. 1999 použit i ochuzený uran).

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 224. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2007.

Webová stránka: www. ksl. wz .cz E-mail: Vydavatel@seznam. cz

v Bosně a Hercegovině (při bombardování Republiky Srpske v r.1995 byl také použit ochuzený uran)v r. 1995. Podobné nálezy jsou hlášeny i z Iráku, kde byl také použit při Válce v zálivu v r.1991 ochuzený uran.