XVIII./2

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

NECENZUROVANÉ OBRAZY Z KOSOVA

A METOHIE

Bittermannova kniha doznala několik vydání, byla přeložena do více jazyků. Výraz Serbien must „sterbien“ (německy sterben, zemřít) byl vzat z vídeňského žargonu. Klaus Bittermann a Thomas Deichmann (hlavní redaktor časopisu NOVO z Frankfurtu a.M.) vydali knihu (1999) „Jak se Dr. Joseph Fischer naučil milovat bombu“ – s podtitulkem „Zelení (strana Joschky Fischera), SPD (sociálně-demokratická strana Německa), NATO a válka na Balkáně. V knize je řada článků německých autorů a autorů jiných národností, kteří bojují proti podvodům a lžím oficiálního Západu. V létě 1999 vydalo NOVO dvoučíslo „SABOTÁŽ DEMOKRACIE“ s články „Poučení z Bosny“, „Jak je v Německu sabotovaná demokracie“ (o válečných přípravách NATO a o spoluvině mezi politiky a medii), „Případ Peter Handke“ aj. Redaktorka Sabina Reul ve svém článku „Červeno-zelení vojevůdci“ (Rot-Grüne Feldherren) píše: „Je jistě velmi zarážející, že se vláda, která vychvalovala svou tradici mírového hnutí, tak horlivě angažovala v tak brutální a nesmyslné válce…“ Nicméně se T. Deichmann nejvíce proslavil když spolu s Američanem George Kenneyem a Britem Maxem Humem odhalili lži (1997) západních medií o uprchlickém táboře v Trnopolji, se „slavnou“ fotografií vychrtlého Muslima Fikreta Aliće, která obletěla svět (Time, 17. srpna 1992). Na filmu, který viděl i autor, jednoznačně odhalili podvod, protože F. Alić NEBYL za ostnatým drátem, za ním ale byla filmovací skupina Penny Marshallové z britské ITN, filmující z ostnatým drátem ohrazeného skladiště tábora. A za povídání kolem toho podvrhu dostal Roy Gutman z časopisu Newsday prestižní Pulitzerovu cenu, a toto využila PR agentura z Washingtonu Ruder&Finn Global Public Affairs, aby na základě lživých informací zostudila bosensko-hercegovské Srby a Srby vůbec, u židovských organizací, když ze Srbů udělala napodobitele nacistů. Psal o tom francouzský TV redaktor Jacques Merlino, ve svém interview s ředitelem PR agentury Ruder&Finn J.Harffem „Není dobré říkat jugoslávské pravdy“ (Les Vérités Yugoslaves ne sont pas toutes bonnes à dire, A.Michel, Paris, 1993).

Pětašedesátník Peter Handke, narozený (1942) v rakouském Korutansku, patří mezi nejváženější živé autory německého jazyka jako romanopisec, dramatik, esejista, scenárista filmů, s vydanými asi 50 původními knihami a překlady. Obrátil proti sobě oficiální kruhy, když se začal zastávat Srbů, když začal obhajovat Slobodana Miloševiće, a když prohlásil, že jeho vydání do Haagu představuje věčnou hanbu pro Srbsko. Handke žije už 16 let na vzdáleném pařížském předměstí Chaville (autor má z Chaville od něho dopis), přestoupil do srbské pravoslavné církve, občas jede na službu Boží do Paříže. V oficiálním Německu i Rakousku je téměř psancem. Měl dostat prestižní cenu H. Heineho, ale byla mu pro přátelství k Srbům zamítnuta. Koncem roku 1995 odjel do Bělehradu, aby viděl věci přímo u zdroje. A tak vnikl esej „Spravedlnost pro Srbsko – Zimní cesta k Dunaji, Savě, Moravě a Drině“. Je to mnohem více než cestopis. Handke tu uvažuje o zhoubném pokřivení reality vlivem medií. K tomu za půl roku přidal „Letní přídavek k zimnímu cestování“. Francouzským novinám po vítězných volbách pro Heidera řekl:-„Právě jste bombardovali Bělehrad, a teď byste zas hned mohli bombardovat Vídeň!“ Když se ho ptali, co by chtěl být, řekl že Srbové jsou jeho diagnóza. Peter Handle se chystá na Kosovo – chce navštívit staré kláštery (pochopitelně pod ochranou okupantů a jejich ochranných sil) a prý tam prožít své narozeniny. Tak alespoň informovali autora Srbové v Bělehradě.

Vynikajícím německým novinářem a publicistou, s kterým se autor se svoji paní Dobrou seznámil v Berlině, během mezinárodního protestu k výročí NATO agrese, je Jürgen Elsässer. Napsal řadu článků a knih o zločinecké agresi Západu, obzvláště Německa, proti Jugoslávii – Srbsku: „Válečné zločiny – Smrtící lži spolkové vlády a jejich oběti v kosovském konfliktu“ (2000), „Německo vede válku“ (2002), „Válečné lži – Od kosovského konfliktu po soud s Miloševićem“ (2004). Poslední kniha obsahuje i osmistránkovou analýzu událostí od autora této knihy. Elsässerovy práce jsou pečlivě připraveny, s rozsáhlou dokumentací, za účasti řady většinou německých spoluautorů.

Mezi aktivní bojovníky za spravedlnost pro Jugoslávii a srbský národ patří i řada německých právníků (např. W. Schulz, W. Richter, U. Dost) i bývalý německý admirál E. Schmähling, který resignoval na své postavení pro nesouhlas s politikou NATO.

Od německého podnikatele Kurta Köprunera dostal autor s věnováním knihu „Cestování do země válek“, s podtitulkem „Zážitky jednoho cizince v Jugoslávii“ (Reisen in das Land der Kriege – Erlebnisse eines Fremden in Jugoslawien). Kniha vyšla v roce 2001, druhé vydání v 2002. Ve velmi srdečném dopise píše, že se zcela ztotožňuje s naší snahou o pravdu, která v případě Jugoslávie, ale nejen tam, byla pošlapána. Těší se na seminář na univerzitě St. Gallen ve Švýcarsku, kde bude referovat, spolu s prof. Dr. P. Glotzem o manipulaci medií při rozpadu Jugoslávie.

Na dokreslení pojmu „manipulace medií“ lze dobře citovat bývalého kanadského velvyslance v Jugoslávii James Bissetta, známého v potírání výmyslů až lží oficiálního Západu a části jeho medií v souvislosti s děním v Jugoslávii. Je to strašné varování, které může začít doslovným překladem slov Paula Josepha Goebbelse, Hitlerova ministra propagandy, asi z  roku 1942, od kterého se mnoho neliší i mnohé projevy západní propagandistické mašinérie, medií i příliš mnoha západních státníků proti Jugoslávii, Srbsku:

-„ŘEKNETE-LI DOSTI VELIKOU LEŽ A STÁLE JI OPAKUJETE,

LIDÉ JÍ NAKONEC ZAČNOU VĚŘIT.“

Slova J.Bissetta jsou uvedena v knize Petera Brocka „Očišťování Medií : Špinavé reportáže – Žurnalizmus a tragedie v Jugoslávii“ (GMBooks, Los Angeles, 2006 – Druhé vydání).

„Zničující portrét role západních novinářů v překrucování pravdy o tom, co se skutečně dělo během rozbití Jugoslávie, je velký výkon, jak to podal Peter Brock. Kniha podtrhuje strašlivou moc medií při ovlivňování vlád, aby udělaly politická rozhodnutí bez moudrosti, která postihnou skutečný průběh dějin. Kniha taktéž odhaluje blízkou afinitu, která existuje mezi medii a vládou. Obě jsou schopny říkat lži, obě nejsou ochotny přiznat omyly. Toto je kniha, která se „musí přečíst“. Je to smutný a hanebný příběh, ale měl by být povinnou četbou pro každého politika a pro každého výkonného a snažícího se novináře…“

FANTASTICKÝ LHÁŘ DAVID PRYCE JONES – BRITSKÝ HISTORIK

V prestižním americkém periodiku National Review ze dne 12.července 1999 se objevil článek Davida Pryce–Jonese „Kosovo–od základu; Příští balkánská výzva“ (Kosovo, from Scratch; The next Balkans challenge). David Pryce-Jones je uveden jako historik, žurnalista a prozaik. Druhý odstavec článku musí uvést do šoku každého trochu dějin Balkánu a Jugoslávie znalého čtenáře. Po obvyklých hrůzách západních „znalců“ v souvislosti s více než údajnými 50 místy masových hrobů Albánců kolem kosovského Kačaniku a dalších osad, s údajně zničenými všemi domy Albánců, s údajně spálenými těly v průmyslových pecích továrny Feronikl, pan Pryce-Jones v druhém odstavci napsal do nebe volající lež, Stojí za to, citovat ten celý odstavec.

„Surovosti nejsou nic nového v Jugoslávii. Během druhé světové války koncentrační tábor Jasenovac byl symbolem brutality, provozovaný Srby (operated by the Serbs) bez německé podpory. Minimálně 70 000 lidí tam zemřelo pro svou rasu…“

Takovou strašlivou lež „historika“ Pryce-Jonese by mohl někdo napodobit, kdyby v renomovaném časopise třebas napsal, že židovští mučitelé zahubili stovky tisíc ubohých esesmanů v plynových komorách Osvětimi. Při novém přečtení po osmi letech článku Pryce-Jonese, je autor zase v šoku nad tou drzostí dělat z obětí vrahy. Nevědomost přece u „historika“ nemůže být tak neuvěřitelná. Americký novinář N. Lewis o Jasanovci napsal článek „Tábor smrti v nacistickém Chorvatsku“ (A Death Camp in the Nazi Croatia, The New York Times, 14. listopad 2001), odhadoval počty zavražděných, hlavně Srbů, na 100 000 a uváděl neslýchanou krutost chorvatských ustašů při vraždění. Bývalý chorvatský prezident Franjo Tudjman velmi podhodnocoval počty povražděných v Jasanovci (řádově na 20-30 000, všech národností, srbské ztráty udělal co nejmenší). Srbské zdroje udávají počty povražděných Srbů v Jaenovci kolem 500 000 i více, v tom i kolem 25 000 dětí. Pro krajně snížené počty zahubených Židů v nacistických táborech smrti, Tudjman se dostal do konfliktu s mocnou židovskou lobby v USA, které se pak velmi servilně omluvil. Srbům se neomluvil.

Má pak běžný čtenář věřit D. Pryce-Jonesovi při líčení událostí na Kosovu a Metohiji, když tento udávaný historik tak nehorázně lže !?

ZPRÁVA OBSE O UDÁLOSTECH NA KOSOVU

Organizace pro Bezpečnost a Spolupráci v Evropě (OBSE) zveřejnila 6. prosince 1999 své hlášení o událostech na Kosovu a Metohiji. Metohija je západní část Kosova, a jak již dříve vysvětleno, název vychází z řeckého slova metoh, které znamená klášterní, církevní majetek Kosovští Albánci odmítají používat slovo Metohija, protože jim připomíná pravoslavnou, srbskou minulost celé oblasti. V Metohiji jsou kromě jiných města Peć, Djakovica, Prizren. V textu místo Kosovo a Metohije je občas použito jen Kosovo, nebo Kosmet (Kosovo a Metohija).

Studie trvala 9 měsíců, zpráva obsahovala 900 stránek, nazývala se „Kosovo, jak bylo viděno, co bylo o něm řečeno“ (Kosovo, as Seen, as Told). Zpráva obsahuje vlastní pozorování OBSE a informace 3000 svědků. Bohužel, role OBSE v událostech let 1991-1999 nebyla nestranná, v příliš mnoha případech byla nečestná, obzvláště když byl „šéfem“ pozorovatelů OBSE na Kosovu a Metohiji americký diplomat William Walker, který se tak hanebně zachoval v kauze „Račak“ a i před tím. OBSE ve své, dalo by se říci špinavé roli v Jugoslávii, bylo velmi ovlivňováno Evropským společenstvím, později unií, Spojenými státy a různými finančními zájmy. Jeho role na Kosovu byla předurčena v nejkritičtějších jeho dnech tím, že se jeho šéfem stal již uvedený W. Walker, muž pro místo vyžadující si absolutní nestrannost zcela nevyhovující, jehož minulost označovala arogantního a energického diplomata z doby diplomacie dělových člunů, který jde „přes mrtvoly“. Vždyť jím ze značné části orchestrovaná aféra „Račak“ znamenala plánovanou rozbušku pro NATO agresi proti FRJ, to co mělo nahrát mediím a protisrbské politice USA na smeč. OBSE se ve zprávě téměř stala jakýmsi „ochráncem“ NATO. Jak zpravodajská služba Jugoslávie zjistila, značná část OBSE „neutrálních“ ověřovatelů byli agenti různých západních zpravodajských služeb, kteří, bohužel, v mnoha případech spolupracovali s teroristy UÇK, vybírali cíle pro již plánované útoky letectva NATO, udržovali kontakty se speciálními jednotkami USA a s britskými SAS, které tajně působily a pomáhaly UÇK v terénech Kosova a Metohije.

Obrovská nevýhoda zprávy OBSE byla v tom, že prakticky ignorovala údaje kompetentních jugoslávských (srbských) úřadů a že se téměř výlučně spoléhala na albánské „svědky“, jejichž absolutní nedůvěryhodnost byla tak často a jednoznačně prokázána. Oni prostě říkali, co jím bylo řečeno, že mají říkat. V kapitole „Veliké kosovské podvody“ jsme citovali i jednu větu Johna Laughlanda (The Times, 6. května 1999): „UÇK „pečovatelé myšlenek“ zajišťují, že všichni uprchlíci melou stejně“. Klasickým příkladem lži, které bylo nutno vícekrát opakovat, jsou již uvedených údajně 700 zavražděných Albánců, vhozených „podle očitých“ svědků“ do šachet dolu Trepča. Po skončení bojů v r. 1999, představitelka Tribunálu v Haagu (ICTY) Kelly Moorová hlásila 12. října, že žádné mrtvé, ani stopy po nich, v šachtách dolu Trepča nenašli. Takových vyloženě vymyšlených údajů „očitých“ albánských svědků bylo příliš mnoho. Údajný masový hrob v osadě Pusto Selo (107 prý zavražděných), o kterém se „očití svědci“ dušovali a povídali západním mediím, neexistoval, nebyl objeven. Když se k tomu přidají fantastické výmysly pracovníků State Departmentu USA o statisícových počtech nezvěstných a asi mrtvých (feared dead), kdo by tomu všemu mohl věřit. Dokonce i o „důkazech o zločinech“, jak je uváděla zpráva pozorovatelů OBSE, údajně spáchaných jugoslávskou armádou, policií a paravojenskými jednotkami během NATO agrese (tedy po 24. březnu), nutno pochybovat, protože, ověřovací („verifikační“) OBSE mise opustila Kosovo a Metohiji již 20. března, tedy čtyři dny před začátkem agrese, aby vyklidila pole pro NATO agresory, aby mohli ničit a zabíjet, aniž by „verifikátory“ ohrozili. Kdo jim dával asi ty „jisté“ zprávy? Mohli to být přece ti dobře prozkoušení a od UÇK instruovaní a procvičení „očití svědci“, kteří byli naučeni, co mají říkat.

Zpráva OBSE nemluví vůbec o zločinech spáchaných organizací NATO jako o zločinech, uskutečněných bombami a raketami, zahrává do autu zabité těmi bombami a raketami. OBSE pokládá většinu těchto ztrát za následek politiky vlády FRJ, Srbska. Zpráva OBSE se pečlivě vyhýbá slovu „agrese“ nebo bombardování pro akci NATO proti FRJ, užívá slova „intervence“, „letecká kampaň“, „vzdušné údery“. Čtenář zprávy musí být překvapen, protože získá dojem, že bomby a rakety NATO prakticky nikoho nezabíjely, jen zabránily jugoslávským vojenským a bezpečnostním složkám pokračovat v utiskování civilistů a odradily je od další vojenské činnosti proti jejich vlastnímu obyvatelstvu…O katastrofálních důsledcích NATO agrese však zpráva taktně mlčí. Celkem mlčí o pobořených továrnách, zdravotnických zařízeních, školách, komunikacích, o zamoření oblasti ochuzeným uranem a o jiných obrovských ekologických škodách. Oblast Kosova a Metohije se stala podstatně méně bezpečná než před začátkem teroristických akcí UÇK, před NATO agresí. Tato oblast se rychle stává inkubátorem pro terorizmus, drogy, mezinárodní kriminál, za obrovské nezaměstnanosti, zločinnosti, absolutního chybění jakékoli právní jistoty. OBSE neuvádí neuvěřitelné etnické čistky, tentokráte skutečné, nealbánského obyvatelstva, Černohorců, malé skupiny Chorvatů, Romů, Srbů, stálé ničení starobylých srbských památek, terorizování nealbánského obyvatelstva v ghétech. Již vícekrát uvedený britský novinář S. Jenkins to charakterizuje ve svém dalším článku „Výšková nemoc“ (Altitude Sickness): „Nevybíravé bombardování v kosovském konfliktu je aktem teroru…Neexistuje taková věc, jako „bezúhonné přinucování“. Politické bombardování je gestem státního násilí, připomínající návrat od moderní války k středověkému teroru znásilňování a loupení…Na NATO summitu 24. dubna bylo vyhověno US generálovi Michael Shortovi a cíle (bombardování) byly rozšířeny, aby „zhasla světla v Bělehradě“, jak to sdělil Bílý dům…“ S. Jenkins pranýřuje slova britského velitele letectva (Air Chief Marshall) Sira Richarda Johnse, že bombardování je „předkrm“ (hors-d´oeuvre) pro mezinárodní zásah. „Ohledně etiky bombardování nevojenských cílů, výmluva Sira Richarda je zarážející. On tvrdil, že toto podkopá Miloševiće, když udeří po průmyslnících a zazobancích (fat cats)“…Takže RAF přešel na Marxizmus!“ – dodává Jenkins (The Times, 24. září 1999). Jak se ztrapnil tím vším celý oficiální Západ, včetně OBSE. Kam zmizely závěry z Helsinek (1975) ? Kdy začne soud v Haagu s generálem M. Shortem a podobnými, kterým nestačí ničení vojenských cílů, kteří kromě vojenských plánovitě ničili i nepřeběrná množství civilních cílu a chtěli, ABY NAVÍC ZHASLA SVĚTLA V BĚLEHRADĚ.

VÁLEČNÝ TRIBUNÁL O ZLOČINECH USA/NATO PROTI JUGOSLÁVII, SRBŮM

V New Yorku se sešel 10. června 2000 panel 16 soudců z 11 zemí, za účasti 500 lidí. Panel prohlásil politické a vojenské vůdce USA a NATO za viníky  válečných zločinů proti Jugoslávii (FRJ) během jejího přepadení v době od 24. března do 10. června 1999. Bývalý generální prokurátor (attorney general) Spojených Států Ramsey Clark, vedoucí prokurátor Mezinárodního tribunálu o válečných zločinech USA/NATO proti Jugoslávii, nabádal přítomné a ty, kteří představují  21 zúčastněných zemí, k vykonání rozsudku, aby organizovali kampaň k zrušení vojenského paktu NATO.

Členové Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny prohlásili obžalované za vinné na základě důkazů proti nim a že o každém z 19 individuálních zločinů, uvedených v původní stížnosti (obžalobě) bylo potvrzeno, že byl proveden mimo pochyby. Tyto zločiny jsou (uvedeno dle News Bulletin SUC, dne 1.července 2000):

1.) Plánování a uskutečnění rozkouskování, segregace a zchudnutí Jugoslávie,

2.) Způsobení, vyvolání a povzbuzení násilí mezi muslimy a Slovany,

3.) Přerušení snah k udržení jednoty, míru a stability v Jugoslávii,

4.) Zničení mírotvorné role Spojených národů,

5.) Použití NATO pro vojenskou agresii a obsazení zemí, které to nechtějí,

6.) Zabíjení a zraňování bezbranného obyvatelstva po celé Jugoslávii,

7.) Plánování, ohlašování a vykonávání útoků, s úmyslem zavraždit, na hlavu státu, další vůdce vlády a vybrané civilisty v Jugoslávii,

8.) Ničení a poškozování zdrojů ekonomických, sociálních, kulturních, lékařských, diplomatických (počítaje v to i velvyslanectví Lidové republiky Číny a jiná velvyslanectví), náboženských, jakož i jejich majetků a zařízení po celé Jugoslávii,

9.) Útoky na objekty nepostradatelné pro přežití obyvatelstva Jugoslávie,

10.) Útoky na zařízení, obsahující nebezpečné látky a síly,

11.) Použití ochuzeného uranu, kazetových bomb a jiných zakázaných zbraní,

12.) Vedení války proti prostředí,

13.) Zavedení sankcí prostřednictvím OSN, což představuje genocidní zločin proti lidskosti,

14.) Vytvoření ilegálního ad-hoc Trestního tribunálu k zničení a démonizaci srbského vedení. Nelegitimnost tohoto Tribunálu je dále dokumentovaná jeho zanedbáním zahájení obžaloby proti utlačování Romů, kteří utrpěli největší počet ztrát kteréhokoli národa oblasti,

15.) Použití kontrolovaných mezinárodních medií k utvoření a udržení podpory pro USA agresi a pro démonizaci Jugoslávie, Slovanů, Srbů a Muslimů, jako genocidních národů,

16.) Ustavení dlouhodobé vojenské okupace strategických částí Jugoslávie silami NATO,

17.) Pokus o zničení suverenity, práva na sebeurčení, demokracie a kultury slovanského, muslimského, romského a jiného lidu Jugoslávie.

18.) Pokus o nastolení americké dominace a kontroly Jugoslávie, vykořisťování jejího lidu a zdrojů,

19.) Použití vojenských prostředků a ekonomického přinucování k docílení dominace USA .

Členové Tribunálu pokládají NATO a jeho členské státy a jejich vůdce za odpovědné za jejich kriminální činnost a odsuzují ty, kteří byli shledáni jako vinní nejsilnějšími možnými výrazy. Členové odsuzují bombardování uskutečněné organizací NATO, pranýřují mezinárodní zločiny a porušení mezinárodního humanitárního zákona, provedené ozbrojeným útokem a jinými prostředky, jako ekonomickými sankcemi. NATO jednalo protiprávně a pokusilo se zrušit mezinárodní zákony (International Action Center www.iacenter.org).

Milosh Milenkovich (Američan, prezident Kongresu srbské jednoty, Serbian Unity Congress, SUC) napsal ve formě dopisu editorovi deníku Wall Street Journal (SUC News Bulletin, 1.července 2000):

„Když organizace jako Amnesty International nebo Human Rights Watch poskytnou doklady o zneužití lidských práv, s kterými vy souhlasíte (například v Číně, na Kubě, v souvislosti s Palestinci), vy vytrubujete dál jejich nálezy. Nicméně když vy pokládáte jejich zprávy za vám nepříjemné, jako v případě (činnosti) NATO, vy se jím vysmíváte jako „intelektuálním křečkům a lumpům“. Pro Američany, skutečný problém ohledně NATO není, zda spáchalo válečné zločiny (jako organizace, my si pochopitelně myslíme, že ano), ale zda jako národ máme morální odvahu podívat se na naši činnost přímo, vyslechnout kritiku bezúhonných organizací jako Amnesty a uvědomit si, zda při uskutečňování naší moci zůstáváme věrni hodnotám, za které se údajně exponujeme…“

Během NATO agrese byl lid FRJ sjednocen ve svém odporu proti agresorovi, plně podporoval tehdejšího prezidenta Slobodana Miloševiće. Různí tím nehodným Západem „koupení“ lidé mlčeli, báli se hněvu obrovské většiny.

BOMBARDOVÁNÍM KOSOVA PORUŠILO NATO MEZINÁRODNÍ KONVENCE

Významný americký astrofyzik a člen Mezinárodního akčního centra Ramsey Clarka z New Yorku (viz výše) Dr. James Ingall, z kalifornského Ústavu pro technologii, vydal prohlášení v listopadu 1999 „Mezinárodní zákony a darebácká supervelmoc“, s podtitulem „Bombardování Kosova“. Prohlášení začíná citací washingtonského právníka W. J. Rocklera, jednoho ze žalobců v Norimberku: „Představa, že porušování principu lidskosti může být napraveno ničením a nemilosrdným zabíjením při použití moderních technologických prostředků, je ve své podstatě pochybná. To je obyčejná výmluva našeho drzého využívání dominace a síly navzdory mezinárodnímu právu.“

Na konci textu, uvedl Dr. J. Ingall mezinárodní konvence porušované organizací NATO během bombardování Jugoslávie:

1.) Konvence z Haagu (1907) o udržování válečných zákonů a zvyklostí,

2.) Ženevská konvence (1949), vztahující se na ochranu civilních osob během války,

3.) Princip mezinárodního zákona, potvrzený Chartou norimberského Tribunálu a rozsudkem Tribunálu (1950); zde jsou jako VÁLEČNÉ ZLOČINY uvedena ničení, která nelze ospravedlnit vojenskou nezbytností,

4.) Vídeňská konvence o Zákonu o smlouvách (1969 – platí od r. 1980); smlouva je neplatná, byly-li její závěry uskutečněny pod hrozbou použití násilí (toto se vztahuje na hrozbu bombardováním, pokud Jugoslávie nepodepíše navrhovanou smlouvu v Rambouillet v roce 1999),

5.) Protokol, jako Doplněk Ženevské konvence (1949), který se vztahuje na ochranu obětí mezinárodních válečných konfliktů (protokol I), z roku 1949, podle kterého je zakázáno napadat, ničit, odstraňovat nebo učinit nepoužitelnými zařízení nezbytně nutná pro přežití civilního obyvatelstva (ničení tepláren, elektráren, pramenů vody, atd., jak to provádělo letectvo NATO) (článek 54). Během vedení války je nutné uchránit okolní přírodu před rozsáhlým, dlouhotrvajícím a těžkým poškozením...,které může ohrozit zdraví a přežití obyvatelstva (článek 55). NATO toto všechno provádělo ničením velikých chemických závodů, petrochemického průmyslu, rafinerií nafty, použitím ochuzeného uranu v munici (přes 30 000 bojových hlavic s ochuzeným uranem NATO použilo v Jugoslávii, převážně v Kosovu, ale i v Srbsku a Bosně). NATO vyvolalo ekologickou katastrofu ve FRJ Jugoslávii,

6.) Konvence o zákazu nebo omezení použití některé konvenční zbraně, u které lze očekávat možnost přehnaného zraňování, nebo že má dalekosáhlé, paušální účinky – použití kazetových bomb letadly NATO přímo na civilní cíle, nebo které působí jako miny, pokud ihned nevybuchnou,

7.) Smlouvy z Ottawy, proti použití personálních min na zemi (1997) – použití kazetových bomb organizací NATO lze pokládat za porušování této smlouvy, protože nevybuchlé „dceřinné“ malé kazetové bomby (je jich 5-30%) vniknou do půdy a působí jako miny,

8.) Konvence Spojených národů o zákonu moře (1982, platí od 1996). USA měly v úmyslu zastavovat a vstupovat na palubu lodí, které převážely naftu z černomořských přístavů. A Konvence praví: „V úžinách…všechny lodě a letadla mají právo tranzitu, kterému v tom nesmí být zabraňováno…“Státy se mají zdržovat toho, aby odhazovaly odpadky a jiné materiály z lodí, z letadel, z naftu těžících platforem do moře (NATO letadla odhazovala nepoužité kazetové bomby do mezinárodních vod Itálie),

9.) 48. zasedání podkomise OSN o prevenci diskriminace a o ochraně menšin (1996) napomínalo všechny státy, aby omezily výrobu a šíření zbraní masového ničení, nebo s neselektivním, paušálním účinkem. Vztahovalo se to speciálně na zbraně nukleární, chemické a biologické, na napalm, kazetové bomby a na zbraně s ochuzeným uranem (Rezoluce 1996/16).

Organizaci NATO se podařilo udělat precedent při uskutečnění nezávislého zásahu (intervence) mimo ustanovení mezinárodního zákona, čímž zjednodušila možnost intervence. NATO SPÁCHALO VÁLEČNÉ ZLOČINY. Co teď může zastavit znesvěcování míru, spravedlnosti a lidských práv?

Kofi Annan vyslovil tento problém docela jasně (The Economist, 18. září 1999):

„Člověk se může zeptat těch, pro které akce na Kosovu ohlašovala novou éru, ve které státy, nebo skupiny států, mohou podnikat vojenské akce MIMO určených mechanizmů, pro uskutečnění mezinárodního míru…Copak nehrozí nebezpečí v takových intervencích…pro zahajování nebezpečných precedentů pro budoucí intervence, bez jasných kritérií, jak se má určit, kdo by se mohl odvolávat na takové precedenty a za jakých okolností?...“

DVĚ AMERICKÉ REAKCE NA USA/NATO AGRESI PROTI JUGOSLÁVII

Americká komentátorka Arianna Huffington měla řadu poznámek o paní Albrightové ve své „Arianna Online“ (zařazeno 1.dubna 1999):

„Madelaine Albrightová – duchovní sponzor kosovské pohromy.“ – „Má-li vítězství sto otců ale prohra je jediný sirotek, je teď čas sledovat původ humanitární a strategické katastrofy v Srbsku k státní sekretářce Madeleine Albrightové…Podle všeho, tato stejná zarputilost (paní Albrightové) zvítězila ve vládě, když se rozhodla bombardovat Srbsko…Toto bylo v protikladu s její roli v 1994, když nabádala k tomu, aby Rada bezpečnosti neodesílala posily do Rwandy, přestože probíhal masakr více než půl miliónu lidí…Albrightová si měla vzít ponaučení z Mnichova, že tragedie se odvozují nejen z nefalšovaného zla, ale taktéž z poctivých úmyslů, spojených s hrozně špatným úsudkem…“

Bývalý primátor San Franciska pan Stanley Mosk napsal v Los Angeles Times na začátku NATO agrese proti FRJ, proti Srbsku: „Je dnes politicky populárním dělat darebáka ze Srbska v jeho konfliktu se sousedy. Nicméně já, jako veterán druhé světové války, nemohu zapomenout, že to byli POUZE SRBOVÉ, KTEŘÍ PODPOROVALI SPOJENCE, zatím co ostatní etnické celky v někdejší Jugoslávii otevřeně podporovaly nacisty. Existuje nějaký zákon omezující přátelství?“

CO BYLO ZA MASOVÝM ODCHODEM ALBÁNCŮ (I NEALBÁNCŮ) Z KOSOVA

Brzy potom, co letadla NATO přestala ničit a zabíjet v Jugoslávii (FRJ), významný člen Charty 77 a bývalý ministr zahraničí Československa Jiří Dienstbier uveřejnil, v té době jako zvláštní vyslanec OSN pro lidská práva pro někdejší Jugoslávii, zajímavý článek v Právu (17 .června 1999). Uvedl v něm, že do NATO agrese a bombardování Jugoslávie od 24. března 1999 nebylo prakticky významné množství uprchlíků z Kosova a Metohije do okolních zemí. Současně prohlásil, že by byl skutečným „propadákem“ (flop) pro Západ, kdyby toleroval ozbrojenou UÇK. A Západ ji, bohužel, nejen toleroval, ale udělal z této teroristické organizace i vládce provincie Kosovo a Metohije. Dienstbier ukázal na pokrytectví těch, kteří odsuzovali prezidenta Miloševiće, a při tom zapomínali odsuzovat představitele dalších etnik v Jugoslávii, zodpovědných za nastartování události během poslední dekády XX. století (Tudjmana, Izetbegoviće, jejich generály, slovinské politiky). Dále jasně vysvětlil, že konflikt na Kosovu začali UÇK teroristé začátkem 1998, když zahajovali palbu na jugoslávskou armádu a policii ze zálohy, z různých vesnic, ze svých úkrytů, když začali zabíjet projugoslávské Albánce a vyhánět (i zabíjet) Srby, Romy, Černohorce z jejich domovů.

Ve svých článcích o této problematice v létech 1999 - 2000, Dienstbier kritizoval i některé aspekty vlády Miloševiće a tvrdé postupy srbských bezpečnostních sil proti Albáncům na Kosovu, stal se při tom ale otevřeným kritikem postupu Západu v Kosovu, proti Jugoslávii. „Bude-li Západ postupovat takto, celá mezinárodní mise skončí fiaskem. Výsledek celé „humanitární války“ je celkové zhoršení situace, neobjevil se ani jeden kladný výsledek…Rekonstrukce bombardováním zničených objektů je v proudu. Předseda Milošević obnovuje mosty, školy a nemocnice, má k tomu dost prostředků…Ve svých prohlášeních uvádí, že se obnova země uskutečňuje bez jediného haléře ze Západu (rozmluva s V. Matysovou a J. Horákem, Právo 25. ledna 2000). V rozhovoru s T. Leskotem (Právo, 23. března 2000) řekl: „Nikdo zatím neví, co dále s Kosovem. Výsledky vidí takto: moře mrtvých, etnické čistky teď proti Srbům a druhým nealbánským národům, zničená ekonomie Srbska, se závažnými následky pro ekonomii Balkánu..Je jasně vidět, že rozhodnutí o bombardování byla výsledkem zoufalství a skutečnosti, že nikdo nevěděl co dělat. Když Milošević po několika leteckých útocích nekapituloval, propukla panika…Jeden americký politik mi řekl, že přece NATO nemůže být poraženo malým srbským diktátorem…A tak se bombardovalo tři měsíce…NATO pustilo z Albánie UÇK, které mělo organizované a obsazené struktury vlády…a tak v mezidobě bandy pravých hrdlořezů zaplavily Kosovo a zabíjejí Nealbánce a projihoslovanské Albánce, loupí, ničí majetek, a KFOR není sto tomu zabránit…Zločiny se nevyšetřují, viníci se netrestají…“

Hlavní představitel UNHCR (United Nations High Commissioner for Refugees – Vysoký komisař OSN pro uprchlíky) pro Kosovo Joe Hegenauer sdělil (The Times, 22. března 1999), že se po bojích, které vyprovokovalo UÇK v severovýchodním Kosovu v oblasti Podujeva, po 24. prosinci 1998 do konference v Rambouillet, dalo do pohybu, aby se zachránilo před boji, kolem 100 000 tamních Albánců. Po konferenci v Rambouillet, až do NATO agrese, dalších asi 60 000 Albánců opouští sve domovy, aby unikli bojům, které UÇK vyvolalo. Nicméně tito uprchlíci zatím neopouštěli Kosovo, neprchali do sousedních zemí, ale odcházeli do lesů, do kopců na Kosovu, za větším bezpečím, kde jím nehrozily boje ani to, že se dostanou do křížové palby UÇK a jugoslávské armády nebo policie… Ale stále více uprchlíkům hrozila přicházející zima.

Po zahájení zločinecké NATO agrese, kdy Srbsko a jeho provincie Kosovo a Metohije byly ve dne i v noci denně bombardovány, začal masový exodus jeho obyvatel do nebombardované ciziny, aby se zachránili před bombami a raketami NATO, před boji. Současně s tím se nápadně zintenzivněly útoky UÇK teroristů na jednotky jugoslávské armády, srbské policie, takže probíhalo mnohem více bojů po celém teritoriu provincie. Řádově prý až 800 000 uprchlíků se postupně a celkem rychle dostalo do Albánie, Makedonie, Černé Hory, 80 000 až 100 000 (Albánců, Romů, Srbů) do Srbska. Do Srbska prchali hlavně i projihoslovanští, prosrbští Albánci, kteří si tím se svými rodinami zachráňovali život před popravčími z UÇK. Útěk do Albánie a Makedonie měl vyloženě organizovaný ráz (na traktorech, v nákladních i osobních autech), na mnoha místech byli místní obyvatelé NUCENI OD UÇK opustit své domovy. Vše to bylo doprovázeno slibem v četných letácích, že se budou moci BRZY VRÁTIT DO „SVOBODNÉHO KOSOVA“. Uprchlíci byli přesně poučeni od UÇK, co mají říkat o svém osudu, o údajném teroru jugoslávské armády, srbské policie a paravojenských jednotek, které se občas nechovaly podle mezinárodního práva. Odehrálo se na všech stranách jistě hodně surovostí, ale nebyla to absolutně žádná genocida, ani etnická čistka – masový útěk zapřičinilo denní plošné bombardování NATO letadel, boje mezi jugoslávskou armádou a UÇK a odchod vynucený od UÇK, aby se z propagandistických příčin vyvinula co nejhrůzněji vypadající situace. O to se perfektně postaraly dezinformace západních medií a projevy mnoha západních státníků, včetně našeho tehdejšího prezidenta Václava Havla, který ani zde nesklamal své západní mentory. Vrcholem špinavé až debilní propagandy bylo tvrzení, že na Kosovu probíhá „holocaust“. Že tomu tak není, vysvětlil na jedné z předchozích kapitol židovský nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel. Na opakovaná tvrzení Tribunálu ICTY z Haagu, že na Kosovu během NATO agrese i jinak probíhala genocida Albánců, shrnuli fakta a odpověděli článkem, že tomu tak nebylo J. P. Licier a K. P. O´Meara 6. prosince 1999 (Insight Magazine), protože „Trestní Tribunal v Haagu (ICTY) nemůže dokázat svou obžalobu, že na Kosovu probíhala genocida Albánců“ (Tribunal Can´t Substantiate Kosovo Genocide Charges).

Koncem dubna 1999 skupina amerických kongresmanů navštívila Jugoslávii (FRJ) . Vedl je vedoucí skupiny pro terorizmus a nekonvenční vedení války amerického kongresu. Zjistili, že není pochyb o tom, že od NATO bombardování Kosova a celého Srbska zcela rozhodně ovlivnilo proud uprchlíků, nejen Albánců, ale i ostatních národností na Kosovu. „Jsme přesvědčeni, že probíhá rozsáhlé ničení civilních cílů –NATO nemůže dokázat, že to byly vojenské cíle …Je to rozhodná chvíle uvést, že nejsou důkazy etnické čistky v Kosovu. Jsem si vědom, že je to výzva postavit se tomu čelem. Nedíváme-li se ale na to tak, znamenalo by to, že neodmítáme protisrbské předsudky jako podklad pro další genocidní útoky, které právě probíhají, včetně toho ostatního…Není obtížné uvěřit jugoslávským úřadům, že 400 - 500 000 zaměstnanců ztratilo svou práci následkem zničení jejich továren bombami NATO. Znamená to, že kolem dvou miliónů Jihoslovanů, všech národností, je bez příjmů…“Američtí kongresmani zjistili, že jejich spoluobčané nemají jasno o činnosti NATO v Jugoslávii, nemají o tom správné informace.

Většina západních medií, podobně i oficiální západní zdroje na úrovni prezidentů, premiérů, ministrů obrany i zahraničí, atd., podváděly ze všech stran diváky, posluchače, čtenáře nejrůznějšími dezinformacemi a výmysly, aby ututlaly základní skutečnost, že masový exodus Albánců i ostatních národností z Kosova začal teprve pak, až NATO agresoři začali své nepřetržité bombardování ve dne v noci. Další skutečností je to, že UÇK teroristé zaútočili současně s NATO letectvem na jugoslávskou armádu a policii, za současného podávání informací organizaci NATO o postaveních armády i policie. Teroristé dostávali a dostávají své zbraně ze Západu, který povoluje jejich nákupy i dodávky, jakož i výcvik teroristů. Některé UÇK jednotky mají ve svých. řadách dokonce (jako poradce ?) členy elitních britských SAS oddílů. Západní zpravodajství prakticky neinformuje o zvěrstvech UÇK proti vlastním albánským spoluobčanům během jejich násilné „mobilizace“ do řad UÇK, když se skrývali. Mnozí z nich byli proto popraveni jako zrádci, že neuposlechli!

CNN a jiné televizní společnosti měly „žně“ v rámci různých smutných až hrůzných scén, nejednou pečlivě s filmujícími štáby naaranžovaných. Plakaly vždy jen albánské ženy a děti, ne Romky nebo Srbky a jejich děti, i když i ony byly plně vystaveny hrůzám bombardování a civilně-etnicko-náboženské války.

Nikdo by však neměl zapomenout, kdo to všechno vyvolal, že to byla teroristická činnost UCK a její západní sponzoři, kteří uvrhli oblast do neštěstí.

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s  OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 228. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, leden 2008.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz

Je proto nezbytné zopakovat to, co řekl speciální představitel USA pro Jugoslávii Robert Gelbard na brífinku v Bělehradě 23.února 1998 v hotelu Hyatt Regency: -„Jsme hluboce znepokojeni a silně odsuzujeme nepřijatelné násilí vyvolané teroristickou činností prováděnou teroristickými skupinami na Kosovu, obzvláště_od strany UÇK (KLA – Kosovo Liberation Army), Kosovské osvobozovací armády. Je to bez pochyby teroristická skupina. Nepříjmu žádné ospravedlnění…“ Obrat o 180 stupňů pak uskutečnil mluvčí Pentagonu MacLenny 29.června 1998, když mezi jiným prohlásil: „Ministr zahraničí (M.Albrightová) určuje speciálním legálním postupem, kdy se nějaká organizace stává ´teroristicou organizací´. Takové určení nebylo provedeno v případě KLA (UÇK), a to je všechno…“ Takže M.Albrightová může říct, která vražda je OK, a která je zločin…

Agresoři tak získali „vynikající“, všeho schopné spojence mezi narkomafií, teroristy, islámskými fundamentalisty, krajně levicovými i krajně pravicovými Albánci, mezi zločineckými skupinami, ale i mezi tvrdými albánskými nacionalisty. Agresoři a s nimi spolupracující značná část médií zcela zapomněli na nemalý počet kosovských Albánců, kteří byli prosrbští, projugoslávští, kteří byli bez milosti zabíjeni od UÇK, pokud včas neutekli. Oni nebyli zrádci svého národa, pouze chápali skutečnost, že jím Jugoslávie (Srbsko) skýtala mnoho kladného pro život, pro další pokrok (školy, zdravotnictví, kulturu, částečně i zaměstnání).

Rudolf Reitz, ředitel české odbočky humanitární organizace ADRA řekl mnoho zajímavého o událostech v Kosovu, ve svém rozhovoru v Právu (22.června 1999): -„Pouze asi jedna třetina veškeré humanitární pomoci se dostala k uprchlíkům v Albánii. Ten konflikt nebyl nikdy jednoznačný. Nikdo by nemohl říci, že jsou Srbové vinni za všechno…Nicméně si mnozí pozorovatelé všimli, že odchod Albánců z Kosova byl příliš rychlý – a že jejich návrat byl ještě rychlejší. To nebylo normální…Nikoho nepodezírám, nemohu si ale vysvětlit tuto bezpříkladnou rychlost útěku a repatriace, neviděnou jinde …Náhle se objevil problém Kosova a pak jsme začali kupovat potravu a hygienické potřeby PRO TISÍCE LIDÍ, KTEŘÍ PRCHALI PŘED NATO BOMBAMI ANEBO BYLI VYHÁNĚNI OD UÇK: NĚKTEŘÍ Z NICH SE, PRAVDĚPODOBNĚ NA SAMOTNÉM ZAČÁTKU, ZÚČASTNILI ORGANIZACE SAMOTNÉHO PROBLÉMU…“

Úspěchem pro všechny ty, kteří plánovali rozkouskování Jugoslávie a maximální poškození Srbska, byla bezesporu okupace Kosova a Metohije, získání předem plánované základny (veliká americká základna Bondsteel na Kosovu), vyzkoušení nových typů zbraní, zbavení se části případně poněkud zastaralé munice (bomby, rakety), zvýšení výroby nových zbraní… NATO agresorům jaksi „prošlo“ použití zakázaných typů zbraní, jako byly zohavující a smrtící kazetové bomby, munice s ochuzeným uranem. Psalo se o tom, bylo to kritizováno, ale nic se zatím uživatelům zakázaných zbraní vůbec nestalo. „Úspěchem“ byla i skutečnost, že se pro naivní, někdy i neinteligentní, a pro ignoranty podařilo ještě více démonizovat Srby, ještě více zvýšit mezietnickou nenávist na Kosovu. Veliká část veřejnosti se stala obětí podvodů, udělali z ní v řadě případů hlupáky. Události na Kosovu a Metohiji (ne ale NATO bombardování) do 10.června 1999 nemohou být kvalifikovány jako genocida nad Albánci, protože jeji definice zní, že je to úmyslné zabíjení (vyvražďování) celé rasové nebo kulturní skupiny (podle The Penguin English Dictionary, Penguin Books, London, 2004), a to se nedělo. Spíš genocidně postupovalo NATO, jehož bomby a rakety při tom zabíjely paušálně, bez výběru národnosti.

FRJ obžalovala 29.dubna 1999 u Mezinárodního soudního dvora v Haagu (to není ICTY) deset NATO států pro letecké útoky (bombardování), které splňují skutkové naplnění útočné války (agrese) a genocidy. Nicméně tento soud zamítl 3.června návrh na okamžité prozatímní zastavení bombardování, ale přiznal, že postup NATO vrhá „závažné otázky“ pro mezinárodní právo. Komisařka OSN pro lidská práva Mary Robinsonová ostře kritizovala NATO (31.května) za používání kazetových bomb a za ničení civilních zařízení jako školy a nemocnice. Po konci bombardování (10.června 1999), návrat kosovsko-albánských uprchlíků byl doprovázen četnými násilnostmi proti Srbům a Romům, které nabíraly povahu „etnických čistek“. KFOR zcela nedostatečně plnil svou roli při obhajobě Nealbánců proti vracejícím se Albáncům. Byly hlášeny četné vraždy Srbů i Romů. Do konce června 1999 uprchlo z Kosova a Metohije hodně přes 70 000 Srbů a Černohorců. Plná neschopnost KFOR (nebyla od některých i „chtěná“?) zajistit bezpečnost Nealbáncům se projevila za „kosovské křišťálové noci“ 17.-18.března 2004 při násilnostech albánské chátry proti Nealbáncům, za zbabělé nečinnosti Francouzů a Němců z KFOR, za statečnosti českých, slovenských a švédských příslušníků KFOR, při obraně lynčovaných Romů a Srbů.

ODCHOD ARMÁDY I POLICIE FRJ Z KOSMETU, REZOLUCE RB 1244

Po 78 dnech ničení a zabíjení v Srbsku a v jeho provincii Kosovo a Metohija, i v  provincii Vojvodina, částečně i v Černé Hoře, agresor NATO se dohodl s vládou FRJ (Federativní republika Jugoslávie, tj. Srbsko + Černá Hora) na přerušení palby 10.června 1999. Toho dne slíbila přerušit nepřátelství i UÇK. Jako prostředníci dohody mezi FRJ a NATO vystupovali představitel Ruska Viktor Černomyrdin a prezident Finska Martti Ahtisaari, který před tím jako prezident podporoval výstavbu pomníků pro padlé finské členy norské SS divize Viking (v které byl údajně jeho otec důstojníkem), proslulé zvěrstvy proti obyvatelům Ukrajiny a severního Kavkazu. Vláda FRJ souhlasila pod strašným tlakem událostí, po vandalském ničení země a zabíjení jejich obyvatel organizací NATO, s návrhem plánu států G8 (USA, Britanie, Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo + Rusko). Dohoda o tom byla podepsána v městečku Kačanik, nedaleko jihovýchodní hranice provincie Kosovo s Makedonii. V Rusku v té době vládl slabý prezident Boris Jelcin, až trapně poslušný Západu, který z Ruska udělal politicky i ekonomicky bezmocného obra. Je sice pravda, že se kolem 10.dubna 1999 šířily zprávy, že se chystá připojení FRJ (Srbska) k Rusku a Bělorusku, říkali to i někteří významní ruští představitelé, ale byla to jen taková prázdná slova. Kdyby v té době byl v Rusku u moci energický a cílevědomě postupující prezident Vladimír Putin, krvavá avantura a zločiny organizace NATO ve FRJ a na  Kosovu by se jistě neuskutečnily.

Podle dohody v Kačaniku měla (1) armáda, policie FRJ a všechny srbské paravojenské jednotky opustit Kosovo a Metohiji do 10 dnů. Po ukončení jejich odchodu (2) se mělo po určité době vrátit něco armády FRJ a policie do Kosova. (3) UÇK a jiné ozbrojené skupiny Albánců se měly demilitarizovat a odevzdat své zbraně do tří měsíců. Měl se (4) umožnit bezpečný návrat všech uprchlíků do provincie. Rezoluce Rady bezpečnosti (RB) OSN číslo 1244 byla o tom všem podepsána 10.června 1999, 14 členů RB hlasovalo pro, hlasování se zdržela jen Lidová republika Čína. V rezoluci byla stanovena časově neomezená přítomnost mezinárodních bezpečnostních síl KFOR (Kosovo Force), které měly zaručit zastavení nepřátelství mezi Srby a Albánci, zajistit odzbrojení albánských skupin. Generální tajemník OSN Kofi Annan dostal za úkol utvořit „mezinárodní civilní správu“, UNMIK (United Nations Interim Administration Mission In Kosovo), která má nastolit prozatímní vládu, „pod kterou obyvatelstvo Kosova bude moci požívat výraznou autonomii v rámci Federativní republiky Jugoslávie (FRJ). Dále byla potvrzena kompetence trestního tribunálu v Haagu (ICTY) pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které se odehrály na Kosovu. Bohužel, to co napsal jako titul článku John Laughland o ICTY v londýnském The Times (17.června 1999) platilo plnou měrou i o jeho postupech po událostech na Kosovu a Metohiji (1998-1999): -„Mezinárodní trestní tribunál – Darebácký soud se zmanipulovanými pravidly“ (International Criminal Tribunal – Rogue court with rigged rules). Kofi Annan měl dále vyzvat všechny vlády a mezinárodní organizace, aby se účastnily obnovy Kosova. Toto se mělo uskutečnit na plánované konferenci dárců.

KFOR odchodem armády FRJ, s kterou odcházely (prchaly) desetitisíce Srbů, Romů, projugoslávských Albánců i jiných, převzal její mocenské postavení. Jeho první oddíly vstoupily z Makedonie a Albánie do Kosova a Metohije. Celkem 19 NATO států a dalších 11 v rámci partnerského programu zajistily začátkem léta téměř 48 000 vojáků. Z toho nejvěrnější spojenec USA Tony Blair („Clintonův britský pudlík“, jak ho nazval americký intelektuál Thomas Fleming) „dodal“ 13 000 mužů, USA zajistily 7 000, Francie a Německo po 6 000, Itálie 3 500. Prvním velitelem okupační armády byl britský generál Michael Jackson, vystřídaný v září německým generálem Klausem Reinhardtem. KFOR měl zajistit (1) bezpečnost všech etnických skupin a hlavně pak hájit Romy a Srby před útoky Albánců, od jejich pokusů vyhánět je z domovů a zabíjet, mstít se. Dále (2) byl KFOR odpovědný za odstranění obrovského počtu pěchotních i protitankových min, (3) za utváření dočasných struktur veřejného pořádku, justice a vlády.

Zcela nečekaně obsadilo letiště Prištiny 12.června 200 ruských výsadkářů z bosenského SFOR (Stabilizační síly, Stabilization Force) , kterým se přidružilo dalších 5 praporů, celkem 3 600 Rusů. Ruský kontingent vytvořil společnou NATO-ruskou radu. Ruské jednotky by nebyly nuceny vykonávat rozkazy, které by byly proti jejich poslání. Albánské obyvatelstvo se vůči Rusům chovalo nepřátelsky, pokládalo je za hlavní pomocníky Srbů, někdy blokovalo jejich pohyb (např.u města Orahovac, východně od Djakovici). Rusové proti tomu nepoužili žádné násilí. Dva ruské prapory byly rozmístěny v USA sektoru Kosova, dva v německém a jeden ve francouzském (1). Později se Rusové z Kosova stáhli.

Srbský parlament schválil 3.června 1999 plán skupiny G8 o zakončení nepřátelství a o vstupu od NATO vedeného vojska do Kosova a Metohije. Proti tomu ostře vystoupil profesor práva, původem z Hercegoviny, Vojislav Šešelj, předseda nacionalistické SRS (Srbská radikální strana). A o 8 let později, od roku 2007, je souzený Trestním tribunálem v Haagu (ICTY) za údajné válečné zločiny, při organizování a činnosti srbských paravojenských jednotek. Obžaloba ale neuvedla, že to byla odezva na vznik paravojenských jednotek v Chorvatsku a muslimsko-chorvatských v Bosně a Hercegovině a jejich útoky na srbské obyvatelstvo. Starší generace Srbů si pamatovala, že tak nějak začaly i masakry Srbů v roce 1941, po porážce Království Jugoslávie hitlerovských Německem a jeho spojenci, po vzniku fašistického státu NDH (Nezávislého státu Chorvatsko), vedeného ustašovci.

Do začátku soudu byl Šešelj vězněn čtyři roky. Do Haagu se dostavil dobrovolně. Začátek soudu ukázal (podzim 2007) nevšední právnické znalosti a schopnosti profesora Šešelje, když zcela oprávněně odmítl pochybnou kompetenci ICTY, když nevybíranými slovy zesměšnil s ním probíhající soud. Proto světová media nijak zvlášť nezveřejňovala záznamy ze soudního jednání. Začátkem procesu vyšla Šešeljeva kniha (přes 1 000 stránek), „Římskokatolický zločinecký projekt umělého chorvatského národa“, kterou napsal za značných překážek ve vězení, proto v ní nechybí ani drsná slova. Kniha na velikém množství faktů líčí násilné pokatoličtování Srbů v benátských územích, v Rakousku, Uhrách, Rakousko-Uhersku, ve „Vojenské hranici“ a jejich postupnou „přeměnu“, „přetavení“ do Chorvatů. Srbové tam někde byli od počátku pobytu na Balkáně (některé části tzv. Krajiny), nebo se tam dostali po odchodu (útěku) před Turky do krajů, které tamní obyvatelstvo (z části Chorvati) více méně opustilo (uteklo) před příchodem Turků a Srbové pak tvořili významnou část obrany císařství (v 1690 dostali zvláštní patent císaře Leopolda I) proti Turkům v rámci tzv. Vojenské hranice, která se šířila od hranic dnešního Slovinska až po Rumunsko…Významný srbský romanopisec Miloš Crnjanski o tom napsal poutavou, v zásadě smutnou Trilogii „Stěhování“ (Seobe). Tento „skok“ o osm let dopředu byl záměrný, jako ukázka dynamiky událostí, jak jedna vyplývala z druhé.

NÁSLEDKY NATO AGRESE V ROCE 1999

Jugoslávské (srbské) zdroje uváději jako následek NATO agrese 1 500 zabitých civilistů, 5 000 zraněných a zmrzačených. Vyšla o tom dvoudílná Bílá kniha vlády FRJ o NATO agresi. Zabitých bylo údajně na 576 vojáků (podle NATO prý více). Zdroje Jugoslávie (FRJ) uvedly obrovskou hodnotu věcných škod následkem NATO agrese na 190 miliard německých marek (DM), následkem 35 000 bojových letů a bezohledného bombardování agresorem během 78 dnů. Bezprostřední výdaje agresora (NATO) byly 22,5 miliardy DM, k tomu prý nutno přidat dalších 19 miliard DM. Komise Evropské unie (EU) vychází ze 70 miliard DM jako nutných prostředků pro obnovu pouhého Kosova. Konference „dárců“ (59 států a 41 mezinárodních organizací, za vedení Světové banky) přiřkla Kosovu okamžitou pomoc ve výši 2,2 miliardy DM, jako doplněk k již poskytnuté l,5 miliardě DM (údaje podle Der Fischer Weltalmanach 2000, Frankfurt a/M, 1999). Několik německých mírových organizací ve své expertíze, zveřejněné v Berlíně 8.června 1999, popsaly vedení války v Kosovu organizací NATO za úplný neúspěch, protože nezabránilo ani etnickým čistkám, ani humanitární katastrofě. A při tom NATO postupovalo svou válkou proti Chartě OSN a porušovalo lidská práva.

Na základě balkánského summitu šéfů 29 států a vlád v Sarajevu (30.července 1999), bylo od NATO těžce poškozené Srbsko vyloučeno z příjemců pomoci, pokud se v něm neuskuteční „demokratická přeměna“. Pomoc byla spojena na německou iniciativu s „paktem stability“ pro oblast Balkánu, která vzešla z konference ministrů zahraničí 38 států a 15 mezinárodních organizací (Köln, 10.června). Koordinátorem při uskutečňování cílů paktu stability se stal Bodo Hombach, pracovník německého kancléřství, jehož protežé a finančním spolupracovníkem se stal, nebo už byl, budoucí premiér FRJ Zoran Djindjić, zavražděný při atentátu v roce 2003. Německo se stalo, po USA a po „kupci duší v post-sovětských zemích“, po finančním žraloku George Sorosovi, významným dodavatelem značných finančních obnosů, použitých k svržení vlády Slobodana Miloševiće v říjnu 2000. Zoran Djindjić tehdy využil charizma poctivého srbského politika Vojislava Koštunici (jeho strana byla DSS – demokratska stranka Srbije), aby Djindjićova strana DS (demokratska stranka), v rámci DOS (opoziční seskupení včetně DSS proti vládě Miloševiće), vyhrála volby a mohla tak legální cestou převzít vládu ve FRJ. Koštunica se stal prezidentem, Djindjić premiérem, se značnými pravomocemi, které on i jeho spolupracovníci nejednou využívali ve svůj ekonomický prospěch. Privatizace různých podniků často probíhala v neprospěch Srbska. Zdrojem veliké neshody mezi Koštunicou a Djindjićem bylo proti ústavní vydání Slobodana Miloševiće, bez soudu, do ICTY v Haagu, i když Koštunica Miloševiće vůbec „neměl rád“. Koštunica i Ústavní soud FRJ jednoznačně uvedli, že podle ústavy nikdo z občanů země nesmí být vydán, bez soudního rozhodnutí, do zahraničí k soudu…Nicméně Djindjić jednoduše poslal letadlem Miloševiće do Haagu. Zahraniční politika nové vlády začala podporovat téměř vše, co požadoval Západ. Do vlády se dostali (včetně Ministerstva zahraničí) i lidé z Občanské strany Vesny Pešićové, která téměř nepředstavovala nikoho, jen ale tvrdě kritizovala Miloševiće. O její straně se říkalo, že by se všichni její členové vešli do dvou menších autobusů. Vesnu Pešićovou v té době přijal k „srdečnému rozhovoru“ i náš prezident Havel. Koštunicovi se vytýkalo, že vystupoval málo energicky proti některým Djindjićovým postupům a proti výhružnému chování některých, z části Západem financovaných, tedy koupených, nevládních organizací, NGO (Non-governmental Organization). Studentské hnutí „Otpor“ (prý 50-60 000 členů ?) bylo tak zřejmě štědře financováno, bylo „na výplatní listině“ G.Sorose.

„Kupování duší“ probíhalo intenzivně ještě za vlády Miloševiće, například při schůzce „opozice“ v Budapešti, kdy dolary na svržení Miloševiće velmi štědře dělil W.Montgomery, budoucí velvyslanec USA v „post-miloševićovském Srbsku“, než byl pro skandály se sexuálním pozadím odvolán. I paní Albrightová se činila, kupovala „duše“ v Černé Hoře, s budoucím úmyslem jejího odtržení od Srbska, díky hlasům Albánců, žijících v Černé Hoře. Jejím oblíbencem byl předseda černohorské vlády Milo Djukanović, nepříjemně poznamenaný různými formami rozsáhlého pašování, pro které nesmí do Itálie. Djukanović byl hlavním organizátorem brzy potom zodpovědným za odtržení, na štěstí zcela mírové, Černé Hory od Srbska, z „malé Jugoslávie“ FRJ.. Skupině kolem něho se připisuje i snaha o organizování Černohorské pravoslavné církve a někteří „skalní“ Černohorci se pokoušejí dokonce mluvit i o „černohorském jazyce“, což je holý nesmysl, podobně jako tvrzení o „bosenském jazyce“, jehož základní, krajově poněkud modifikované srbo-chorvatštině jeho turcizmy dodávají jistý šarm exotičnosti.

Milo Djukanović se připojil k „třem mudrcům“, kteří se sešli 10. a 11.července 2000 v Dubrovníku, k třem prezidentům, k našemu V.Havlovi, chorvatskému S.Mesićovi a slovinskému M.Kučanovi, do rozbití Jugoslávie významnému ideologovi komunistické strany Slovinska i Jugoslávie. Svým jednáním „přilili oleje“ do požáru v někdejší Jugoslávii, který ještě nekončil NATO agresí a okupací Kosova a Metohije. Měla se ještě rozbít, jak právě uvedeno, i stávající FRJ, jako zbytek staré Jugoslávie, tedy stát Srbsko (včetně Kosova 9 800 000 obyvatel) + Černá Hora (620 000 obyvatel, z toho přes 100 000 Albánců). Ani provincie Vojvodina nemusí být prý pro Srbsko jistá, pro poměrně početnou maďarskou menšina (asi 14% obyvatel), s přečetnými (!) právy menšiny. Vojvodina je velmi bohatá a plodná, žije v ní přes 60% Srbů a Černohorců, dost Slováků (mají i svoje slovenské gymnázium). Oficiální Západ jako by chtěl zredukovat neposlušné Srbsko a jeho hranice na velikost Bělehradského pašalíku ze začátku XIX.století.