XIV./2

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

NECENZUROVANÉ  OBRAZY Z KOSOVA

A  METOHIE

 

Albánii opustila i Mezinárodní kontrolní komise, protože vlády jejich členů byly mezi sebou ve válečném stavu. Vzbouřenci (mladoturci) vstoupili do Drače, vyvěsili turecké prapory, utvořili novou národní vládu na čele s Mustafou-begem Ndročou z Šijaku, jejich proturecká delegace odešla do Cařihradu  a požádala sultána, aby přijal znova Albánii do své říše a aby turecký princ byl jejím vládcem. Turečtina se měla stát oficiálním jazykem země. Vládl chaos. Řada Albánců si tiše přála, aby se vrátila silná osobnost, jakou byl  Essad-paša, který byl v té době v emigraci ve Francii.

               

ESSAD-PAŠA SE OBRACÍ NA SRBSKO, DÁVÁ BESU  PREMIÉROVI PAŠIĆOVI

           Po uvítání Essada-paši jako hlavy státu v Římě, probíhala jeho jednání s italským ministrem zahraničí markýzem Antoniem di San Giulianim, který mu nabídl, že se stane vládcem (knížetem) Albánie s podmínkou, že umožní Itálii anektovat Valonu se širším okolím, spolu s ostrovem Sazanem. Toto paša neakceptoval, protože to ohrožovalo základní zájmy Albánie, přerušil vyjednávání s italskou vládou a odjel do Paříže. Tam ho po vypuknutí války zaujalo tvrzení Spojenců, že jeden z jejich válečných cílů je zaručení svobody malým národům. Essad-pašovi se to zalíbilo a rozhodl se přiblížit k Spojencům, kontaktovat Srbsko a požádat ho o pomoc pro svůj návrat do Albánie. Srbové se mu zdáli důvěryhodnými pro jejich vynikající vojenské schopnosti, obětavost, férovost i pro jejich veliké vítězství nad mocným Rakousko-Uherskem na Ceru v srpnu 1914, po jeho agresi proti Srbsku v létě 1914.  Bylo to první veliké vítězství Spojenců ve válce.

                Essad-paša poslal svého tajemníka do Srbska za premiérem Pašićem a sám přijel  za ním do Niše začátkem září 1914. Už 4. září 1914 podepsal paša dohodu jménem Albánie a albánského národa, nazývanou Nišská dohoda. Essad-paša dal premiérovi svou BESU, své čestné slovo, pro poctivé Albánce posvátné, že dohodu bude vždy dodržovat a svou besu skutečně dodržel, až do své smrti v Paříži 13. června 1920. Už starý premiér pašovi věřil a byl rád, že stále ještě potenciálně mocný paša bude snad moci zajistit bok Srbskému království ve chvílích, kdy Srbské království možná čekaly těžké dny. Pašova besa by znamenala, že propustí bezpečně přes Albánii srbské vojsko, pokud by muselo ustupovat ze Srbska. Už koncem příštího roku 1915 se ukázalo, jak tato dohoda, tato pašova besa, umožnila evakuaci přes Albánii i záchranu statisíců srbských vojáků a civilistů, kteří se nechtěli vzdát. Pašić opakovaně říkal, že je Albánie Achillovou patou Srbska. Jinak se sám velmi snažil vylepšit albánsko-srbské vztahy. Ještě před Balkánskou válkou poskytoval řadě albánských předáků ze severní Albánie peníze i zbraně, sám připravil návrh na společenství Albánců a Srbů v kosovském vilajetu, ve kterém by měli Albánci garantovanou svobodu náboženství, použití albánštiny ve školách, soudech a místních správách.

Tento návrh albánští předáci ale nepřijali, protože jim Rakousko-Uhersko slibovalo hory doly, dokonce i utvoření samostatného státu – pochopitelně ale v rangu jakéhosi rakousko-uherského protektorátu. Nezanedbatelnou příčinou bylo i to, že řada albánských předáků, včetně těch z Kosova a Metohije, dostávala od rakousko-uherských diplomatů (konzulů) nemalé úplatky ve zlatých „Napoleónech“. Jak si v únoru 1915 veliký vezír turecké říše a velvyslanec Rakousko-Uherska v Cařihradu hrabě Jan Pallavicini posteskli na účet svých albánských „spojenců“, včetně kosovského Hasana Prištiny.  „Jejich mentalita vylučuje boj za vyšší cíle, pro ně je nejdůležitější osobní cíl, nejčastěji povzbuzován také pomstychtivostí…Proto se účastní v bojích a nepokojích jenom proto, aby něco uloupili…“ Vedoucí generálního konzulátu Rakousko-Uherska ve Skadru Karl Hala napsal v doprovodném dopise k žádosti svého nejhorlivějších „vykonavatele nepokojů na Kosovu“, Hasana Prištiny: „Pochopitelně, je tu stále refrén: peníze, peníze a zase peníze!“ Tato slova rakousko-uherského diplomaty pro jejich význam opakujeme.

                Jako hlavní ustanovení Nišské dohody uvádí již citovaný Draškić: (1) Dohoda předpokládá společná cla, obranu, společná zastoupení v cizině. (2) Definice hranic provede smíšená albánsko-srbská komise. (3) Albánie nebude klást překážky výstavbě Srbskem plánované Jadranské dráhy. (4) Za průběžné výdaje, ohledně uskutečnění plánu výstavby uvedené železnice, bude Srbsko platit 50 000 dinárů měsíčně. (5) Pokud jedna strana požádá o pomoc, může ta druhá strana získat povolení k přechodu své armády přes teritorium žadatele.Tato klauzule byla využita při vstupu srbské armády do Albánie, když byla poskytována brzy na to pomoc Essad-pašové vládě, podobně i při ústupu srbské armády přes Albánii v zimě 1915-1916. (6) Albánští historici  vytýkali Essad-pašovi, že bez schválení parlamentu (vládce ?) oklestil podpisem Nišské dohody albánskou suverenitu. Nicméně sám paša podmínil platnost dohody potvrzením vládce Albánie, až bude zvolen. (7) Paša přebíral odpovědnost za dodržení smlouvy v rámci besy, dané premiérovi Srbského království Nikolovi Pašićovi.                              

 

ESSAD-PAŠA SE UJÍMÁ VLÁDY V DRAČI – BOJE S MLADOTURKY

TIRANSKÝ PROTOKOL 28. ČERVNA 1915

         Pašić dal k dispozici Essad-pašovi, aby uklidnil mladoturky vyvolané nepokoje v zemi, čtyři tisíce ozbrojených Albánců z Debru, s kterými paša u Piškopeje (Peshkopijë, albánské město severozápadně od makedonského Debru) 13. září 1914 přešel albánskou hranici a dostal se 19. září  celkem bez většího odporu do Drače. Po cestě byl slavnostně vítán. Albánský senát den na to vybral Essad-pašu za předsedu vlády a vrchního velitele albánské armády a Mustafa-beg Mdroča, který byl v té době premiérem, se stal podpředsedou.vlády. Začátkem října 1914 pašovu vládu jako legální uznaly spojenecké velmoci a poskytly mu i významnou ekonomickou pomoc – vždyť byl vlastně už od začátku války implicitně na jejich straně. Pravý význam Nišské dohody se ukázal v nejtěžších dnech pro ustupující srbskou armádu a civilisty přes Albánské hory, kdy byl vůdcem („pánem“) Albánie (její části) Srbům přátelsky nakloněný, odhodlaný a politicky předvídavý Essad-paša. Jen tak mohli Spojenci uskutečnit záchranu srbské armády přes přístavy Medua (San Giovanni de Medua, Medës), Drač a Valona. Nějak kolem té doby porušily neutralitu Essad-pašovy Albánie dva v té době ještě neutrální státy, Itálie a Řecko. Itálie obsadila 30. října 1914 ostrov Sazano nedaleko přístavu Valony, pak v lednu 1915 pro „chaotickou situaci“ i Valonu, ještě stále jako neutrální stát - válku Itálie vyhlásila Rakousko-Uhersku až 23. května 1915, Německu dokonce až 28. srpna 1916. Řecko obsadilo část pobřeží a města Gjirokastër a Premeti ve vnitrozemí. Vzhledem k válečné situaci černohorská armáda obsadila, dle svého sdělení dočasně, 26. června 1915 Skadar, přístav Meduu, oblast kolem řeky Drimu (Drinu). Tím Spojenci uznaná vláda v Drači ztratila kontrolu nad části svého teritoria.

                Hned po začátku války chtělo Rakousko-Uhersko udělat z Albánie svého spojence a otevřít na této části srbské hranice novou frontu proti Srbsku. Ale tehdejší albánská vláda Turchan-paši byla proti tomu. Zato Hasan Priština, za bohaté finanční podpory Rakousko-Uherska, koncentroval tlupy Albánců u Piškopeje, v kraji Ljuma, aby vnikly v září 1914 do Nového Srbska (tj.Kosova a Metohije), ve směru na Prizren i jinam. Organizátorem toho byl rytíř August von Krall, bývalý rakousko-uherský konzul v Drači. Von Krall měl  k dispozici řadu rakousko-uherských důstojníků, přidělených k různým tlupám Hasana Prištiny (čítaly řádově dohromady 5-6 000 mužů), počínaje na severu Plavem a konče na jihu Tetovem v západní Makedonii. Celá akce ale zkrachovala, pro nedostatečné dodávky munice, pod vlivem srbského vítězství na Ceru, pro neochotu k povstání obyvatel Ljumy, kolem města Kukës, pod vlivem Essada-paši. Z veliké akce se uskutečnil až 9. ledna 1915 pouze přepad tlupy 200 Albánců vedených Hasanem Prištinou na srbskou pohraniční strážnici Žur západně od Prizrenu, při kterém pobili 40 (60 ?) civilistů, zajali dva důstojníky a šest vojáků. Téměř obratem srbská armáda tuto tlupu rozehnala a Hasan Priština se sotva zachránil útěkem do kraje Has v severní Albánii. Karl Hala tehdy informoval Vídeň, že je Hasan Priština na útěku, že se Ljuma proti němu zachovala nepřátelsky a že na hranici zavládl zase mír. Tento neúspěch Hasana Prištiny výrazně zvýšil prestiž Essada-paši. V té době Karl Hala, ještě před katastrofou Hasana Prištiny, psal do Vídně Ministerstvu zahraničí, že je nejpříznivější doba pro povstání Albánců v „Novém Srbsku“ (tj.v Kosovu a Metohiji), Bajram Curri by měl dostat  1 000 „Napoleónů“ (dukátů) ve zlatě, Hasan Priština 500, Ahmed Mati  500, atd. Po tomto neúspěchu na nějakou dobu aktivita Vídně v souvislosti s Albánii, Kosovem a Metohiji poklesla, aby zbytečně nedráždila Itálii, která už tak jako tak měla skoro hotovou proti Rakousko-Uherskou tajnou Londýnskou dohodu z jara 1915.         

 Od začátku své vlády v Drači, byl Essad-paša ve střetu s mladoturky, kteří v březnu 1915 zcela obklíčili Drač a necelý rok před tím během svého povstání přinutili k útěku prince Wilhelma z Wiedu z Albánie. Mladoturci tvrdě od paši vyžadovali, aby ihned začal válku proti Srbsku a aby prohlásil svou poslušnost tureckému sultánovi. Vzbouřenci začali bombardovat Drač. Podle Nišské domluvy požádal paša o okamžitou srbskou pomoc. Už 29. května podle Pašićova rozkazu začalo srbské vojsko za slabého odporu mladoturků vstupovat do Albánie, 4. června obsadilo Elbasan, 11. června Tiranu. Všude byla obnovena původní legální správa Essadovy vlády. Vůdcové vzpoury hadži Ćamil, Musa-efendi (pán) a  mufti (po rangu nejstarší muslimský duchovní jedné oblasti) z Tirany byli albánskými úřady popraveni v Drači. Tím skončily snahy některých Albánců po návratu tureckého panství. Brzy potom Spojenci, pod tlakem nového velikého spojence Itálie, přinutili Srbsko, aby stáhlo své vojsko z Albánie, kromě několika strategických bodů kolem hranic.

                Ministr zahraničí Srbska Ljuba Jovanović  přijel v červnu 1915 do Albánie, aby dojednal prohloubení vzájemných vztahů. Z toho vzešel 28. června Tiranský protokol, který předvídal vznik skutečné unie mezi Albánií a Srbskem, definitivní úpravu hranic, společnou armádu, potenciální volbu Essada-paši za knížete Albánie, příchod srbských odborníků při organizaci žandarmerie, celní správy, vedení státu, urychlená výstavba cesty od hranice do Elbasanu, Drače, Tirany. Byla dojednána i otázka Drače, aby ho podvodem nemohla okupovat Itálie. Schválení protokolu měla potvrdit sněmovna Albánie, včetně volby Essada-paši za knížete. Sám paša si vybral Srbsko jako svou pevnou oporu, s kterou se dostane mezi Spojence, v jejichž vítězství věřil. Itálie, s kterou paša neměl dobré zkušenosti, v době Tiranského protokolu už nebyla neutrální. Jinak před tím, na jaře 1915, Itálie už intenzivně jednala v Londýně ohledně opuštění svých bývalých spojenců, Centrálních mocností (Německo + Rakousko Uhersko). Albánie, kterou Rakousko-Uhersko nechtělo zcela přepustit Itálii, se stala jednou z příčin „zrady“ Itálie, která pokládala Albánii zcela za svou zájmovou sféru. Tajná Londýnská smlouva (13. dubna 1915) rozdělovala Albánii mezi Itálii, Srbsko, Černou Horu a Řecko. Pod italským protektorátem by vznikl malý muslimský stát, bez suverenity, s hlavním městem Dračem. Tím vlastně bylo zrušeno rozhodnutí Konference velvyslanců z Londýna 1913, v rámci hry na  kočku a myš mocných se slabšími a zcela slabými.

Albánská plemena Mirditů a Matů (z toho plemena pocházel Ahmed-beg Zogu, soupeř Essada-paši, budoucí prezident až později i král Albánie) se snažila vnést pomoci několika srbských důstojníků, kteří měli poněkud jiné priority nežli premiér Pašić, nesvár mezi Essada-pašu a srbské velení, ale celkem bez úspěchu. A při tom jen o něco později, v zimě 1915-1916 jak příslušníci plemen Mirditů, tak i Matů přepadali, olupovali a zabíjeli Albánií ustupující Srby. Essad-paša a jeho vojsko (milice) ve stejné době zůstali Srbům věrni, pomáhali jim a chránili je dle svých možností.                                                                                         

 

ESSAD-PAŠA ODMÍTÁ ZRADIT SRBSKOU ARMÁDU A CIVILISTY

            Na podzim 1915 bylo Srbsko napadeno se všech stran Rakousko-Uherskem, mohutnou německou armádou maršála Augusta von Mackensena (samotné Rakousko-Uhersko si vojensky se Srbskem neumělo poradit) a Bulharskem. Bulharsko přepadlo Srbsko bez vyhlášení války 14. října. Na Srbské království tak útočilo přes 500 000 nepřátelských vojáků. Vrchním velitelem toho útoku na Srbsko byl von Mackensen, známý tím, že si velmi vážil statečnosti srbského vojáka. Jen proto nechal postavit, po obsazení Bělehradu na podzim roku 1915, pomník statečným vojákům jeho poslední obrany, kterým velel legendární major Dragutin Gavrilović. Jeho slova tehdy obletěla Evropu:

„Junáci! Vrchní velení vymazalo náš pluk ze svého početního stavu. Náš pluk byl obětován pro čest vlasti a Bělehradu…Nemusíte se bát o své životy, protože ty už vlastně přestaly existovat. Ať žije král! Ať žije Srbsko! Kupředu, za slávou…“

Srbská armáda za bojů, spolu se statisíci civilistů, ustupovala směrem na Kosovo, k albánským hranicím, kde jím jedinou naději na záchranu představovaly spojenecké lodě na albánském pobřeží, pokud se podle slibu včas dostaví. Pro zajímavost nutno uvést, že se srbskou armádou ustupoval ve francouzské letce i mladý poručík-letec Milan Rostislav Štefanik, který byl pro nemoc později převezen letadlem z Mitrovici (?) do Brindisi. Vrchní velení srbské armády vydalo 25. listopadu rozkaz k ústupu přes Černou Horu a Albánii k pobřeží Jadranského moře. Před tím armáda zničila nebo zakopala většinu svých těžkých zbraní. Maršál von Mackensen pokládal 29. listopadu operace proti Srbsku za definitivně skončené. Ale přepočítal se. Ani srbská vláda, ani srbská armáda, ani srbští civilisté nekapitulovali a začali 3. prosince 1915. za krutých podmínek, drsného počasí a sněhu v horách, svoji Golgotu přes albánské hory. Albánský ústup stál životy 70 000 vojáků a na 140 000 civilistů. Maršál von Mackensen netušil, že za necelé tři roky potom, v září 1918, osm divizí jako Fénix znovuzrozené srbské armády (celkem 150 000 mužů, včetně jihoslovanských dobrovolníků) umožní, spolu se spojenci, prolomení Soluňské fronty a že za šest týdnů osvobodí svou vlast.

                V té pro Srbsko krajně zlé situaci koncem roku 1915 se jak Rakousko-Uhersko, tak i Bulharsko všemožně snažily koupit si Essada-pašu, aby srbské armádě „vrazil nůž do zad“. Nabízely spousty peněz, zbraní. Turecko, které se 3. listopadu 1914 přidalo k Centrálním mocnostem, vyhlásilo džihád (svatou válku) proti Spojencům a odsoudilo muslima Essada-pašu jako zrádce na smrt. Essad-paša však zůstal pro Srby neochvějným spojencem, i když se i jeho situace stále zhoršovala. Jeho vojsko (milice) chránilo ustupující Srby a pomáhalo jim dle svých možností. Srbská armáda i civilisté ustupovali hlavně třemi cestami:(1) z Peći divokým Rugovským průsmykem přes Andrievicu a Podgoricu  do Skadru,  (2) z Prizrenu do Ljum Kuli - Kukësu, Spasu, do Skadru, Lezhë a nedalekého přístavu Medua, (3) z Prizrenu do Kukësu, Piškopeji, Debru, Elbasanu a přístavu Drače. Vše to za kruté zimy, bez přístřeší a tepla, bez možnosti nákupu potravy a ošetření, za přepadů různých geril severoalbánských kmenů, které podněcovali a „kupovali“ k proti srbské činnosti rakousko-uherští agenti. Většinou to nebyla partyzánská válka, hlavně se jednalo o loupeže a zabíjení v kraji, kde Essad-pašova albánská správa nebyla dost silná. Zemřely desetitisíce vojáků i civilistů následkem zimy, nemocí, hladu, albánské kulky nebo nože.

Zatím co jižní ústupové cesty z Prizrenu (vláda, král, parlament, část armády, civilisté) chránila v bojích prověřená srbská Timocká divize, nejvíc vojska i civilistů ustupovalo severní cestou, z Peći. Tuto cestu chtělo rakousko-uherské velení přerušit. Silné 3. armádní seskupení pod velením polního maršála Hermanna von Kövesze (130 000 mužů, 1 000 děl) útočilo na Černou Horu a jihovýchodně za horským masivem Durmitoru, u Mojkovce, mělo přerušit Srbům ústupovou cestu. A tady se jim, jak bylo z části již uvedeno, na pravoslavné Vánoce 7. ledna 1916,  postavil černohorský serdar Janko Vukotić, se svými početně mnohem slabšími, odhodlanými Černohorci, hladovými, bez dostatku munice.

    „Krvavé jsou šavle a prapory,

    Každý má jen moskovanku (tj.ruskou pušku) v ruce,

    Nic už nemá, co by bylo třeba,

    Snad jedině kus suchého chleba…“

V bitvě u Mojkovce serdar Janko Vukotić rozbil nečekaným protiútokem na Boží hod vánoční údernou sílu Köveszova vojska. Boje v hlubokém sněhu, po horách a průrvách trvaly celý den a ústupová cesta srbským bratrům byla na řadu dnů, do kapitulace Černé Hory, zachována. Lidový černohorský básník, Radovan Bećirović, o bitvě u Mojkovce  napsal rozsáhlou junáckou epickou báseň v deseterci, která se zpívala při monotonním zvuku guslí…

                  „Tam si všichni věrnost přísahali,

                    Mojkovac že nikdy neopustí,

                    Než zahynou všichni Černohorci…“

Když se uprchlíci a ustupující vojsko dostali do oblasti pod Essad-pašovou kontrolou, dostalo se jim přátelského přijetí. Essad-paša, když se dověděl o obtížích starého a nemocného srbského krále Petra při strastiplném ústupu, po strašlivých cestách a někdy i doslova po „kozích stezkách“, pěšky i na koni, když musel přespávat, jak sám král ve svém deníku píše, v různých „niches  à chien“ (psích boudách), okamžitě mu poslal svoje auto k další cestě, když ho už bylo možné použít (Draškić, 2000). Stejně tak byl pozorný i k princi-regentovi Alexandrovi, kterému zajistil nejen fiakr, jindy podle možností i auto (pokud byla cesta sjízdná), ubytování ve své rezidenci mimo Drač. Když rakousko-uherské ponorky potopily několik albánských menších lodí, přerušil Essad-paša diplomatické styky s Rakousko-Uherskem, takže chargé d´affaires mocnářství i Bulharska museli opustit Drač. V té době paša, podle svých memoárů, vyhlásil dokonce mocnářství i válku. V Drači přivítal francouzské i britské vojenské mise, chystal s nimi obranu Drače. V prostoru Tirana-Drač Essad-pašovy jednotky velmi pomáhali ustupujícím srbským vojskům a civilistům, podařilo se jim zmenšit jejich ztráty. Srbské armádě doplnily chybějící pušky, daly jí i několik děl, munici, zajišťovaly zpravodajskou službu o pohybu nepřítele, včetně protisrbských geril.

Zásobovací situace statisíců ustupujícího srbského vojska i civilů na albánském pobřeží se náhle stala zoufalou. Došly potraviny a lidé umírali  hlady. Podle jedné zprávy tak v noci mezi 16. a 17. prosincem 1915 zemřelo hlady 46 vojáků. V přístavu Medua čekalo už tři týdny 3 000 uprchlíků na odsun lodí, bez ubytování, v zimě, o hladu, kosily je nemoci. Ruský poslanec, hrabě Gregorij Trubeckoj tehdy hlásil: „Je těžko si představit tragičtější obraz nežli ten, který skýtá srbský národ, který se za cenu neuvěřitelných obětí probil k moři a teď u něho trpí hladem, bez přístřeší, bez ohně u kterého by se ohřál, napůl bos a s nejistou budoucností…“ Spojenci (hlavně Italové) podcenili naléhavou žádost srbské vlády z 20. listopadu 1915, ve které vláda žádala, aby spojenci na albánském pobřeží, v Drači a Skadru,  připravili pro ustupující armádu a civilisty potřebné zásoby potravy a píce pro jezdecké útvary.

Ponorky potopily velikou italskou zásobovací loď a Italové odmítli posílat další lodě a proto statisíce uprchlíků trpěly dál hladem, zimou, nemocemi, bez možností evakuace. Princ-regent Alexandr, vždy se svou armádou, se v zoufalé situaci obrátil na ruského cara, který energicky intervenoval u spojenců, aby jejich liknavost (tj. hlavně Italů) nezahubila i ty, kteří přežili ústup přes albánské hory. Díky ostré výtce cara, zásobování se brzy zlepšilo, válečné lodě spojenců hlídaly konvoje z Brindisi, začalo naloďování vojska i uprchlíků v přístavu Medua a Drač. Většina se ale musela probíjet po necestách, po pobřeží dál k Valoně a spojenecké lodi je převážely na řecký ostrov Korfu, který mezitím francouzské vojsko 11. ledna 1916 obsadilo, aby zajistilo pomoc pro neporaženou, ale zbídačenou armádu, aby se obnovila její bojeschopnost. Další ustupující civilisty i vojsko spojenci převezli do severní Afriky, hlavně do přístavu Bizerty. Nesmrtelnou zásluhu o záchranu Srbů, armády i civilistů, tehdy získala Francie. Proto král Alexandr nechal později chorvatským sochařem Meštrovićem postavit sochu „DÍKŮ FRANCII“ v bělehradském parku Kalemegdan. I když už přestalo hladovění, na ostrově Korfu zemřelo ještě následkem prožitých strázní a nemocí asi 6 000 srbských vojáků, kteří byli pochováni v „modré hrobce“, v moři, u malého ostrova Vido. V té době bylo Řecko ve válce ještě neutrální, jeho král Konstantin se netajil svými sympatiemi k Německu.

                Aby zachovali alespoň neutralitu Řecka, při uvedených sympatiích krále Konstantina k Německu, Spojenci dovolili Řecku, aby v prosinci 1914 okupovalo severní Epir. Když ale Řecko celkem bez odporu předalo Němcům a Bulharům koncem jara 1916 strategicky významnou pevnost Rupel na vchodu do údolí řeky Strumy ve východní Makedonii, znamenalo to pro spojence otevřené nepřátelství řeckého krále a italské vojsko okupovalo severní Epir, včetně Janiny. Došlo k vytvoření jednotné fronty Italů a Francouzů v Albánii. Spojenci si vynutili 12. června 1917 abdikaci germanofilského řeckého krále Konstantina,ve prospěch jeho syna Alexandra. Vlády v Aténách se ujal Eleutherios Venizelos, a už 13. června vyhlásilo Řecko válku Centrálním mocnostem, tj.Trojspolku s Bulharskem. Řecká armáda se vrátila do Epiru, francouzské vojsko obsadilo albánskou kazu (okres) Korču  v jihovýchodní Albánii. Jako doklad nejistoty v širším kraji kolem Korči, operovaly tam tři gerilové  skupiny, které vystupovaly proti spojencům: (1) skupina royalistů, udržující spolupráci řeckého královského dvora  s Německem, Rakousko-Uherskem a Bulharskem, (2) skupina Albánce Salicha Butky, pracující pro Rakousko-Uhersko, (3) skupina Temistokla Djermeniho, která spolupracovala s Bulhary. Nicméně přes všechno toto, vznikla v Korči, pod francouzskou správou, „Autonomní republika Korča“, vedená 14 Albánci, z jedné poloviny muslimy, z druhé pravoslavnými, s dobrým školstvím v albánštině, s oficiálním Skanderbegovým praporem, doplněným francouzskou trikolorou, která dokonce vydávala i své známky. Republika Korča byla téměř jakýmsi ostrůvkem klidu v chaosu, který převládal v okolí.

 

KAPITULACE ČERNÉ HORY ,  RAKOUSKO-UHERSKO OKUPUJE ALBÁNII

                Rakousko-Uhersko zaútočilo se všech stran na Černou Horu, jeho vojsko mělo obrovskou převahu (např. v dělostřelectvu 12 : 1) a za těžkých bojů (na bojišti zanechala rakousko-uherská armáda 1 260 mrtvých) obsadilo 10. ledna 1916 Lovćen.. Dne 13. ledna padlo Cetinje. Armáda Černé Hory kapitulovala a odevzdala zbraně, „poprvé od bitvy na Kosovu“, dne 17. ledna 1916. Mnozí Černohorci tuto kapitulaci svému králi Nikolovi vytýkali, i když byla Černá Hora v krajně zoufalé situaci…Mocnářství obsadilo 23. ledna Skadar a při svém postupu na jih jeho armáda na řece Išmi narazila na zadní voj První srbské armády a některé Essad-pašovy jednotky, které nepřítele odrazily. Obranu Drače pak převzali Italové. Srbské vrchní velení se nalodilo v Drači 5. února a První armáda 7. února 1916.  Princ-regent Alexandr ustupoval a zůstal se svou armádou až do poslední chvíle. Poslední srbské jednotky se nalodily ve Valoně 22. až 26.března. Přístav Drač padl 26. února. Rakousko-uherské vojsko se zastavilo na jihu na řece Škumbě. Jeho postup byl pomalý pro úspěšný odpor Italů, zoufale špatné cesty, velikou zimu, nemoce. Albánci rakousko-uherské vojsko zase vítali, některá plemena severní Albánie rychle povstala a přidala se k úspěšnému rakousko-uherskému vojsku, jehož důstojníci  organizovali gerilové oddíly Albánců, aby napadaly na Spojence a pochopitelně i na Srby. Proslul v tom místní vůdce albánských geril Sali-beg Butka. Civilním guvernérem Albánie se stal von Krall, bývalý rakousko-uherský konzul v Drači. Do jeho správy vstoupila řada Albánců. Albánie se měla stát autonomním státem, pod protektorátem mocnářství, které mělo za cíl anektovat celé černohorské pobřeží Jadranu. I Bulharsko mělo své okupační plány, včetně možnosti, aby princ Kyrill, druhý syn bulharského cara Ferdinanda z německé dynastie Koburgů, se stal vládcem Albánie. Bulharsko si „upravilo“ hranici v jihovýchodní Albánii, okupovala město Podgradec a tím si „obklíčilo“ a zajistilo i celé Ohridské jezero.

                Essad-pasša musel, spolu se srbskou armádou, opustit Albánii a se souhlasem spojenců v roce 1916 vytvořil v Soluni albánskou vládu v exilu, uznávanou spojenci (Francie, Rusko, Řecko, Srbsko). Obnovená a znova vyzbrojená srbská armáda byla během roku 1916 přesunutá z ostrova Korfu a severní Afriky do oblasti Soluně, na tzv. Soluňskou frontu a již v roce 1916 vybojovala řadu významných vítězství (například bitva o Kajmakčalam) a osvobodila už tehdy některé části Makedonie. Essad-pašova jednotka, kolem 1 000 mužů, se účastnila průlomu Soluňské fronty, kterému velel francouzský generál (maršál) Franchet d´Espérey. Autor má fotografii Essada-paši v přátelském rozhovoru s princem-regentem Alexandrem, před krytem na Soluňské frontě. Prolomení Soluňské fronty zahájilo 14. září 1918 na 33 kilometrové úseku bombardování 2 000 spojeneckých děl. První zaútočila 15. září obnovená a plná elánu Druhá  srbská armáda, pod velením proslaveného vítěze Cerské bitvy, vojvody (maršála) Stepy Stepanoviće (A.Mitrović: „Srbsko v první světové válce“, Srpska književna zadruga, Beograd, 1984). Bělehrad byl osvobozen už 1. listopadu,  za šest týdnů po prolomení Soluňské fronty.

Koncem války, věrný spojenec Essad-paša a jeho vláda v exilu, se nesměli vrátit do Albánie, pro absolutní odpor  Itálie, která vetovala  jeho návratu do vlasti. Itálie nezapomněla, že se jí Essad-paša vzepřel, když jí nechtěl věnovat v době, kdy byl na cestě stát se téměř „pánem Albánie“, část albánského  teritoria kolem Valony. Takže vláda Essada-paši v exilu byla stále ještě v Soluni, přes veškerou diplomatickou podporu Srbska a právě vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), když začínala mírová konference v Paříži.

 

LOUTKOVÁ ALBÁNSKÁ VLÁDA V DRAČI ,  OSVOBOZENÍ VALONY OD ITALŮ

          Těsně před uzavřením příměří 11. listopadu 1918, kontaktoval albánský předák Mufid-beg Libochova velícího italského generála Fereru v Albánii (22.října), ohledně možnosti sestavení vlády autonomní Albánie pod ochranou Itálie, která by na budoucí mírové konferenci zastupovala teritoriální zájmy Albánců. Kosovo i Çameria (Čamerie, severozápadní část Řecka) měly být součástí albánského státu. Protože Itálie ještě okupovala Valonu a Korča byla svéráznou „autonomní republikou“, nová vláda si za sídlo vybrala přístav Drač. Premiérem se stal Turchan-paša Permeti (byl jím i v roce 1914 po příchodu prince z Wiedu), ve vládě byl i vůdce Mirditů Prenk Bib Doda. Ministrem vnitra byl Midhat-beg Frašeri, syn Abdul-bega Frašeriho, spoluorganizátora Prizrenské ligy. Vládu tvořili hlavně velkostatkáři a konzervativní složky. Vláda v Drači (20. srpna 1919) souhlasila s italskou suverenitou (okupací) nad přístavem Valona a také s tím, aby italský vysoký komisař kontroloval činnost vlády v Drači a aby Itálie organizovala albánskou žandarmerii. Albánský trůn by měl obsadit nějaký italský princ. Byla to svým způsobem „kapitulantská“ vláda.

Ztráta Valony a pochybná suverenita Albánie pod vládou v Drači rozhněvala albánské vlastence a i ty, kteří se ve vládě v Drači neúčastnili. Nespokojenci, kterých bylo mnoho, svolali národní kongres (28-31. ledna 1920) ve vnitrozemské Lušnji (Lushnjë), 25 km severně od Fieru a kolem 35 km jihozápadně od Elbasanu. Vláda v Drači se neúspěšně pokoušela kongres rozehnat. Kongres vyžadoval rozpuštění proitalské vlády v Drači, změnu sestavy delegace pro mírovou konferenci v Paříži, etnické a přírodní hranice Albánie. Kongres byl proti jakémukoli mandátu cizí mocnosti nad Albánii a utvořil svou vládu. Ve vládě z Lušnji se objevily zcela nové osoby, jako premiér byl zvolen Sulejman-beg Delvina,  ministrem vnitra se stal Ahmed-beg Zogu (Zogoli) a podpředsedou vlády Ešref-beg Frašeri. Energickou akcí ministrů Zogu a Frašeriho se vláda z Lušnje přestěhovala do Tirany, její jednotky vpochodovaly do Skadru, v Drači převzala celý úřednický aparát, energicky vyžadovala odchod italského okupačního vojska z Albánie. Když  francouzské jednotky opustily  Korču, jednotky novopečené, energické  vlády z Tirany tam vstoupily.

                Během roku 1919 po celé Albánii vznikaly Výbory národní obrany s cílem osvobodit Valonu od italské okupace. V první polovině roku 1920 se chystaly na osvobození Valony různé gerilové oddíly, v červnu představovaly kolem 4 000 mužů. Proti sobě měly posádku Valony (kolem 20 000 Italů) a v přístavu italské válečné lodi. Protože Italové neodpověděli na ultimatum „povstalců“, zahájili tito 5.června útok na italskou posádku, které způsobili v mnoho dnů trvajících bojích těžké ztráty. Část italské posádky se vzdala. Proti vojenským posilám z Itálie do Valony bouřlivě vystoupila italská veřejnost. Speciální jednotka pěchoty bersaliérů se odmítla nalodit do Albánie, a tak italské vojsko, nutno říci s ostudou, opustilo Valonu 2.  září 1920 a celistvost  Albánie byla posílena.

 

ZÁKEŘNÁ VRAŽDA  ESSADA-PAŠI  13.ČERVNA 1920  V  PAŘÍŽI

               Na jaře 1920 byl Essad-paša v Paříži, kde se snažil o uznání vítěznými Spojenci jako předseda vlády Albánie, proti Sulejmanovi Delvinovi v Tiraně. Essadovi přivrženci založili v Elbasanu v březnu 1920 Albánskou demokratickou stranu, se sídlem v Debru, tedy na teritoriu Království SHS, podporovanou Bělehradem. Její „organizovaní Albánci“ se však nechovali vždy dobře, nejednou podnikali rozsáhlé pašování nejrůznějšího zboží, byli zapleteni i do vražd.V dubnu 1920 se podařilo žandarmerii Ahmed-bega Zogu odrazit útok Essadových přívrženců na begovu rodnou obec. V té době měl Essad-paša řadu přívrženců mezi vládnoucí elitou, včetně prefektů a poslanců. Obě soupeřící strany, „essadisti“ i vláda v Tiraně, poslaly své zástupce do Paříže, aby se domluvili o budoucím uspořádání Albánie. K domluvě však nedošlo.

Aby čelila tlaku velitele „essadovců“ Osmana Baliho, vláda v Tiraně jmenovala energického kosovského Albánce Bajrama Curriho velitelem všech svých ozbrojených sil. Přivrženci Essada-paši se 7. června 1920 soustředili v Shijaku, na řece Erzenu, západně od Tirany, a tam vyhlásili pád vlády Sulejmana Delvina. Jednotky Bajrama Curriho okamžitě zahájily operace proti „essadistům“ v Shijaku, Kavajë i jinde, rychlou a energickou akcí je porazily, pozatýkaly jejich 114 vůdců. Osmanovi Bali se podařilo utéci do Království SHS. Současně vláda v Tiraně poslala do Paříže studenta Avni Rustemiho, aby tam zavraždil Essada-pašu. Zrádná vražda se uskutečnila 13. června 1920 před hotelem Continental, ve kterém paša bydlel. Rustemi byl zatčen, bránil se ale, že pašu zabil z chvilkového rozhodnutí, jako „zrádce“ svého národa, ne tedy plánovaně. Rustemi byl francouzskými úřady osvobozen (!). Kdo toto zařídil, zaplatil a kolik to asi stálo ? Měl v tom své prsty „veliký spojenec“, Itálie?

Takovým způsobem, politickou vraždou, bylo zlikvidováno celé „essadovské hnutí“. Kdyby nebyl zavražděn, zkušený politik Essad-paša by se jistě vrátil do politiky a překvapil svět…  Na zprávu o vraždě velikého přítele srbského národa Essada-paši Toptaniho, Národní shromáždění Království SHS v Bělehradě minutou ticha a vzpomínkovou schůzí vzdalo hold velikému a osvědčenému příteli v nejtěžších dobách pro národ. Mezi četnými předáky Albánců té doby nebylo snad nikoho, kdo i za krajně těžké vlastní situace, tak čestně dodržel své slovo, SVOU BESU, jako Essad.-paša Toptani, který tu BESU dal srbskému premiérovi Pašićovi v září 1914 v Niši. A byl to státník, který věřil ve vítězství Spojenců, který se neprodával jako mnoho jeho albánských současníků, Rakousko-Uhersku, Bulharsku, Turecku a Itálii. Jeho přátelský vztah k Srbům byl skálopevný.

Vraždou Essada-paši nekončily vraždy předáků Albánie. V polovině roku 1920 zavraždil, prý z krevní msty, předáka Mirditů Prenka Bib Dodu jeho dávný rival Ded Coku. Protože Prenk Bib Doda neměl syna, vedení Mirditů se ujal jeho příbuzný Gjon Mark Gjoni, který navázal v Prizrenu spolupráci s Královstvím SHS, od kterého získal pomoc při vyhlášení Republiky Mirditů. V bojích proti vládnímu vojsku Albánie, pod velením Bajrama Curriho, se účastnili i jednotky „bílého“ generála Wrangela, který po říjnové revoluci a po bojích s bolševiky uprchl do Království SHS. Na začátku povstání Mirditů bylo vypáleno 60 domů povstalců. Konečnou fázi povstání zajistil Ahmed-beg Zogu, když 28. listopadu 1920 vyhlásil amnestii pro Mirdity, zajistil jím dodávky pšenice, slíbil dodržování jejich zvyků – a že nebudou odváděni do albánské armády.

Schopný velitel Bajram Curri si za několik let potom, spolu s Hasanem Prištinou, velmi znepřátelil Ahmed-bega Zogu, který před jeho úklady musel uprchnout do Království SHS, odkud se nicméně brzy vrátil a pak nastala „honička“ na Bajrama Curriho, který byl na útěku zastřelen 28. března 1925. Ahmed-beg Zogu se 1. září 1928 za italské podpory stává „králem všech Albánců“, má ale zájem i o dobré vztahy s Jugoslávií. Další smrtelný nepřítel Ahmed-bega Zogu, věčný buřič a ne vždy férový intelektuál, Hasan Priština, přežil v roce 1928 Ahmed-begem organizovaný atentát ve Vídni, kde sídlily nejrůznějších proti jihoslovanské teroristické organizace Albánců (za podpory Itálie), Chorvatů (za podpory Itálie, Rakouska a Maďarska), Makedonců (za podpory Bulharska). Tam navázali teroristickou spolupráci Chorvat Dr. Ante Pavelić a jeho ustašovci, Hasan Priština a Mustafa Kruja za Albánce a Ivan Vančo Mihailov za teroristické skupiny tzv.Makedonstvujuščích. Králi Zoguovi se podařilo zbavit svého neúnavného nepřítele teprve v srpnu 1933 v Soluni, kdy jeden Albánec do Hasana Prištiny vyprázdnil zásobník své pistole. A další neúnavný albánský buřič a bojovník, Isa Boljetini, byl už dávno mrtvý. Zahynul v Černé Hoře, kde byl údajně internován (?), při přestřelce, před postupujícím rakousko-uherským vojskem (1915).

Redakce : J. Skalský                                                             Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 207. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, duben 2007

Webová stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz

 

Nakladatelství OREGO vydává koncem dubna 2007 knihu (přibližně 420 str.) :

Rajko DOLEČEK :

NECENZUROVANÉ OBRAZY Z DĚJIN JIHOSLOVANSKÝCH  BRATRŮ

(cena 200 Kč + poštovné + balné)

Po přehledu dějin jihoslovanských zemí, kniha líčí období  Balkánské války, první a druhé světové války a hlavně pak události, které vedly k zničení prosperujícího, multietnického státu Jugoslávie, za přispění Německa, USA, Vatikánu, Rakouska, Evropského společenství a pak i unie, NATO. Do popředí jsou vyzvednuty do roku 2007 problémy Kosova a Metohije, NATO agrese v roce 1999, Tribunál v Haagu, zapojení různých teroristických organizací, včetně Al Kajda. Podrobně jsou probrány četné Západem používané dezinformace.

Knihu možno objednat na adresách :

                OREGO, Box 13, 257 26  DIVIŠOV

                FUTURA, Politických vězňů 9, Praha 1, 111 21

                JELÍNEK KNIHY, ZELENÁ 76,  Ostrava-Mariánské Hory, 709 00

 

Křesťanskosociální hnutí vítá, že Necenzurované obrazy z Kosova a  Metohie, které jsme  ve formě samizdatových brožurek zasílali našim čtenářům, vyjdou knižně.