K článku „Úvaha člena Spolku Pod Studencem - Němci a Děčínsko“

 

Když jsme kdysi byli na jednom ze sjezdů „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, a někteří z nás na nich byli i opakovaně, dozvěděli jsme se od některých německých účastníků sjedu, že se nechtějí vrátit do ČR, že Německo považují za svůj domov, a dokonce ani že nesdílejí se SL jejich program. Na sjezdu jsou proto, že se opět chtějí setkat a promluvit se svými dávnými přáteli. U některých z nich se projevili i určité sympatie vůči nám, Čechům. Rádi s námi i mluvili.

 

Tyto lidi jsme považovali již tehdy za své přátele. Další smiřování s nimi bylo zbytečné. V podstatě jsme s takovými landsmany byli smířeni již dávno, aniž bychom to věděli. Náš závěr není sudeťák jako sudeťák byl správný. I dnes plně platí. Ti Němci, zpravidla již potomci přesídlených Němců, kteří vyznávají takové názory, jsou nám blízcí a zřejmě i my jim. Víme, že od nich nám nebezpečí nehrozí. Ani my je nijak nenapadáme, spíše si jich považujeme.

 

Někteří přesídlení Němci, jejich potomci, nikdy do tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu nevstoupili. Naopak, byli jeho kritiky. K takové skupině patří především němečtí antifašisté, zdaleka však nikoliv všichni. Za příklad těch horších nám mohou posloužit stoupenci velkoněmecky myslícího W. Jaksche, který na nás, Češích, i republice často nenechával niť suchou. Již v roce 1947 Ministerstvo zahraničních věcí ČSR zaslalo americkému velvyslanci v Praze sdělení o protičeskoslovenské činnosti tohoto pána a žádalo o zákrok Američanů. S většinou skutečných německých antifašistů nemáme žádné problémy.

 

Jistě jsou i někteří členové „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ slušní lidé. Možná, že je jich více, než si myslíme. Při kontaktu s nimi lze tento fakt silněji, či slaběji vycítit. Pokud však „sudeťáci“ přijdou v některých našich místech s některými požadavky, třeba ve skutečnosti zcela  střídmými, pak mezi námi a jimi vzniká jedna velká překážka, bránící dorozumění. A tou jsou Stanovy a Program SL. Řeknou-li, že s takovými programovými požadavky se neztotožňují nebo dokonce, že jsou proti nim, nic pak nebrání, abychom s nimi se vší slušností věcně jednali. Je však i přesto třeba nejen důvěřovat, ale také prověřovat jejich skutečné smýšlení, které se zpravidla vždy odráží v jejich skutcích. Podle ovoce je poznáme.

 

Pokud však členové SL programově jsou se svými vůdci a podvůdci na jedné lodi, jejich slušnosti, s jakou jednají s námi, se nesmíme nechat uvést do stavu nebdělého.

Mohou třeba stokrát  podávat ruku na usmíření a provázet toto gesto hezkými slovy, když ve skutečnosti stojí za programem SL. Požadovat na nás návrat, jak říkají, do původní vlasti, požadovat na nás restituce majetkové či náhrady škod, obviňovat ze zločinů válečných, proti lidskosti, či dokonce genocidy,  a při tom mluvit o smíření, je nenormální, je proti obyčejnému lidskému rozumu. Proto nikdy k žádnému skutečnému smíření takové požadavky na nás kladené nemohou vést. Právě naopak! Prohlubují konflikt!

 

Svým programe SL vytváří SL konfliktní situace. Na slova, že z programu již odstranili právo na vlast a právo na odškodnění, musíme reagovat jednoznačně. Projev vůle jakékoliv organizace má svoje náležitosti. Spolkové shromáždění SL může skutečně odstranit uvedené požadavky ze stanov. Jejich právní účinnost je však závislá i na posouzení soudu. Pokud příslušný rejstříkový soud neregistruje novelizované stanovy, pak platí stanovy v původním znění.

 

Tento fakt někteří čeští politici zamlžovali. Psali jsme panu premiérovi B,. Sobotkovi i panu P. Bělobrádkovi o výše uvedeném, ale nechtěli tuto právní realitu vzít na vědomí a jednali, i když německý soud  novelizaci již dvakrát odmítl registrovat, jako by vše bylo již právně perfektní. A uváděli českou veřejnost v omyl. Takovéto jejich jednání by mělo mít pro ně právní důsledky. Jak vidíme, nic se zatím viditelně neděje.

 

Jsme však voliči, máme hlasovací lístky v rukou, nevolme ČSSD ani KDU! Tím pochybující politiky můžeme poučit nebo dokonce vyloučit  z politického dění. Taková by měla být odpověď českých demokratů a vlastenců.

J. Skalský