Ještě na okraj listopadu 1989 aneb Byla vůbec možnost jiného vývoje?
23.11.2017 Ivo Šebestík
Ivo Šebestík se ještě vrací k hodnocení českého vývoje po roce 1989. Co v něm bylo nevyhnutelné a co naopak nevyhnutelné nebylo?
Domnívám se, že člověk může za jistých okolností přijmout skutečnost jako svého druhu nevyhnutelnou, proti které mnoho nezmůže. Není ale nejmenší důvod k tomu vývoj, který je v daném okamžiku z nějakého důvodu nevyhnutelný adorovat, obdivovat, vysvětlovat jako jediný správný nebo dokonce jako nejlepší z možných.
Právě toto byla podle mého mínění veliká chyba apologetů jediné správné cesty, kterou se Československo vydalo v 90. letech minulého století. Ta cesta byla vykládána nikoliv jako nutnost vyplývající z okolností velkých geopolitických změn, ale jako dobrodiní. A to nebyla pravda.
Abychom mohli zodpovědět otázku položenou v titulku k tomuto textu, je třeba polistopadový vývoj Československa (České republiky) rozdělit na dvě oblasti, které spolu sice souvisejí, ale nemusely by souviset tak mnoho, kdyby se v devadesátých letech minulého století ve druhé z nich postupovalo jinak.
Kapitál by si v ČR stejně vzal, co chtěl
Fatální postoj akceptované nutnosti, proti níž nebylo odvolání, lze podle mého soudu přijmout pouze ve vztahu k prvnímu paradigmatu, jímž bylo a je převedení Československa (pozdějších nástupnických států federace) do „správy“ velkého západního kapitálu. Právě o to šlo kapitálu v průběhu takzvané „studené války“. Bylo nepředstavitelné očekávat, že se západní korporace a další subjekty vzdají odměny za téměř půlstoletí trvající boj proti Sovětskému svazu.
Každému soudnému člověku bylo jasné to, co polistopadoví aktivisté a reprezentanti státu, úzkostlivě tajili (včetně těch, kteří situaci i pochopili), a sice že „osvobozené“ státy „východu“ představují významný zdroj zisku pro západní firmy. Nasměrovat „osvobozený“ stát jiným směrem, než žádali „osvoboditelé“, bylo nejenom nemožné, ale bylo by to i nevděčné. Snažit se bránit západnímu kapitálu v tom, aby se ujal otevřeného terénu pro podnikání, investice a pro své trhy, by bylo velice riskantní.
Kapitál měl v rukou všechny prostředky k tomu, aby takovou nečekanou vzdornou „suverenitu“ hravě zvládnul či exemplárně potrestal. Nástroji potrestání mohla být izolace reprezentantů nového režimu, byť by byl dokonce demokratičtěji ustaven, než jsou politické systémy na Západě. Odstřižení od trhů, od investic, od mezinárodních smluv, odklonění exportu a importu a další postihy by se vyrovnaly vyhlášení interdiktu nad územím nepoddajného státu. Jeho noví vůdci by byli bez mezinárodních vazeb, byli by ostrakizovaní a neměli by nejmenší šanci na to udržet svoji existenci, a hlavně nezávislost své země jinak než připojením se k některému vůči Západu nepřátelskému uskupení.
Nebyli by nikdy nikým nikam zváni a na mezinárodním fóru by obdrželi známky bolševiků, stalinistů, fašistů, tyranů, teroristů a šílenců. A přitom by mohli být světci k pohledání. Vše by bylo marné.
Jít touto cestou bylo nemyslitelné. Takovou zemi mohl potkat osud podobný Jugoslávii řízené ze srbského Bělehradu. Srbové se sklony k malé lokální hegemonii a nezávislosti na velmocích mohli vzdorovat Turkům i Stalinovi, nikoliv však Kapitálu. Vyčítat tehdejším reprezentantům československého (českého) státu, že se sklonili před nutností a přenechali republiku západním korporacím, by bylo samo o sobě naivní. Myslím, že tento krok by v té situaci podstoupil každý politik či odpovědný činitel, pokud by se nechtěl smutně proslavit mučednictvím svým i celého národa a dívat se na to, až se zemí opět přeženou křižáci s korouhvemi západních hodnot.
Korporace ale od Čechů víc, než co dostaly, nečekaly
Je tu však druhé paradigma, pro které již fatální bezradnost vůči nutnosti neobstojí. Velké nadnárodní korporace pocházející ze zemí západního světa nežádaly úplně všechno to, co se v českých zemích událo a co se dosud děje. Kapitál se zde spokojil s tím, že získal spotřebitele, odbyt svého (ne vždy kvalitního) zboží, levné pronájmy, investiční pobídky, úlevy na daních a poplatcích, nezdaněné dividendy, ústup ČR ze světových trhů, zánik zdejšího zbrojařství, rozpad některých konkurenčních průmyslových odvětví, členství nových zemí v NATO (největším to garantu mezinárodního obchodu se zbraněmi) a další zisky, kvůli kterým tak dlouho investoval peníze do boje se Sovětským svazem. Víc snad ani nechtěl!
To samo o sobě mohlo přece stačit. Nebylo zapotřebí jít ještě dál. Mnohem dál. V prostoru toho, co se od začátku devadesátých let událo, byli Češi do značné míry pány svého osudu. Zůstává proto otázkou, proč bylo zapotřebí, aby otcové privatizace nejprve spustili celý ohromný a jen nepatrně zákony regulovaný proces bohatnutí, aniž předtím vytvořili co nejdokonalejší právní rámec, který by snižoval možnost tak fantasticky podvádět, krást a tunelovat majetek státu.
S odstupem času to skutečně vypadá, že ohromný spěch s vytvořením úplně nové vrstvy majetných lidí byl záměrný. Měla se co nejrychleji založit vrstva domácích podnikatelů, bankéřů a finančníků, jejíž původ, jakkoliv nelegální a obskurní, byl politické reprezentaci úplně lhostejný. Tato skupina (nebo tlupa?) se měla stát spojencem právě těch politických sil, doma i za hranicemi, které českou ekonomiku postupně, leč tempem rychlým, kolonizovaly. Nová vrstva zbohatlíků měla podobné mravní kvality jako „podnikatelé“, které vynesla nahoru prohibice ve Spojených státech. Krize ve společnosti vždy nakonec umožňuje hospodářský vzestup nemorální skupiny lidí, kteří se přesunou z podsvětí (nebo z panelových sídlišť) na hlavní třídy velkoměsta, kde rozzáří neony svých náhle počestných firem a již ve druhé třetí generaci se stanou sponzory filmových festivalů, zakladateli koncertních síní, senátory, sponzory, blazeovanými šašky a dobrodinci.
Motiv netransparentního bohatnutí a postupného propojování určitých skupin novodobých zbohatlíků s některými politiky či celými stranami vedl velmi rychle ke ztrátě pocitu sounáležitosti širokých vrstev společnosti s právě takto prováděnou hospodářskou a společenskou transformací. Zklamáni nebyli ani zdaleka jen lidé, „na které se nedostalo“, nebo ti, kteří v nových divoce kapitalistických podmínkách s mizivým právním dohledem neuspěli.
Nesouhlas se rozšířil především mezi lidmi, kteří soudili a soudí, že účel vždy prostředky nesvětí. Účel rychlého zařazení ČR mezi vyspělé demokratické státy západní Evropy a účel co nejrychlejšího převedení státního majetku do soukromých rukou, nijak neomlouvá skutečnost, že se tak začalo dít teprve v okamžiku, kdy otcové této transformace přistoupili k bohyni Spravedlnosti, která má už beztak oči zavázané, a ještě jí je pro jistotu převázali znovu.
Velmi mnoho věcí se přihodit a dít nemuselo
Stovky věcí a jevů z nejnovější historie si mohla Česká republika odpustit. Neustále adorování a obhajování neobhajitelného, slepé vazalství vůči americké zahraniční politice, rusofobii, Dny NATO na ostravském letišti, kampaně za americký radar v Brdech, nominace zásadně jen nekompetentních lidí do vedení resortu obrany, selektivní humanitu a la prezident Václav Havel, restituce církevního majetku, zásahy do výkladu historie, podporu sudetoněmeckého nahlížení na hodnocení událostí po druhé světové válce (jak by oné války coby příčiny následujícího nebylo), včetně korupce, tunelování, skandálů a ostud všeho druhu. Každý ze čtenářů by dokázal k tomuto seznamu připojit další položky ze své vlastní zkušenosti.
Třeba o tom, jak speciálně české banky a bankovní dceřinky velkých západních bank zpoplatňují svým klientům i sebemenší úkon, což jejich bankovní „matky“ (kolegyně) na Západě nedělají. Nebo o českém specifiku při pronájmech bytů, kdy klient platí údajně vratné kauce do rukou (do kapsy) pronajímatele, místo toho, aby kauci uložil na samostatný účet ve své bance. Přičemž jej o další kauci/honorář připraví realitní kancelář, která – a to je asi vrchol české podnikatelské “komiky“ – účtuje své služby nájemci, a nikoliv pronajímateli, kterému ona s pronájmem bytu pomáhá. Je to úplně stejný případ, jako kdyby si zákazník koupil v supermarketu kuře inzerované na billboardu obchodu, a tuto reklamu obchodu a zadanou obchodem si u pokladny také zaplatil v plné výši. Takových českých zvláštností prozrazujících skutečnou džungli v právním systému jsou desítky, možná stovky.
Na závěr zbývá ale ještě jedna otázka, která se vztahuje k první části textu. Tedy k otázce fatální neodvratnosti vložit Českou republiku do náruče západního kapitálu a k tomu, že toto „vložení“ provedla především určitá skupina osob (viditelných i skrytých v pozadí), která tak učinila doslova tajně, s vyloučením širší veřejnosti. Tito lidé k tomu museli mít určité vlastnosti, bez jakých by proces nedokázali provést. Museli to být lidé, kteří zvládli v sobě umrtvit rozpor mezi tím, co dělají a tím, co mohou sdělit obyvatelstvu.
Je totiž dost možné, že širší veřejnost by českou ekonomiku a s ní další hodnoty patrně odmítla vydat do rukou západních korporací pouhou výměnou za právo shromažďovací, svobodu slova, za demokratické instituce, možnost podnikat, bohatnout (aspoň teoreticky) a cestovat. I když i toto zůstává otázkou, přesto si osobně dost dobře nedovedu představit politika, ekonoma, podnikatele či analytika, který by v neklidných časech „sametové revoluce“ našel odvahu k tomu, aby občanům řekl přibližně tato slova: „Podívejte se přátelé, situace je následující. Děláme v podstatě obchod, něco za něco. My přenecháme zemi západnímu kapitálu, který si zde bude brát, co uzná za vhodné. A o to, co zbude, se pak můžeme do krve a s minimem právních omezení poprat sami. Ovšem jako formálně rovní mezi rovnými ve svazku západních demokratických zemí. Ta rovnost bude sice trošičku iluzorní, ale když nebudeme koukat, kam se nemá, tak si toho možná ani nevšimneme. To se, dámy a pánové, dá. Nebo myslíte, že ne?“
Takto upřímně politik nemluví nikdy, ani v časech relativně klidných, natož v rozbouřených dobách transformací a konverzí. Myslím si ale, že většina mužů a žen listopadu 1989, až na čestné výjimky, které to většinou v politice brzy zabalily nebo dodnes čelí nenávistným útokům, nějaké zvláštní morální dilema neměla. Zvláště ne lidé, kteří se kolem politiky a podnikání v těch časech hojně rojili a kterým nešlo o nic jiného než o osobní zisk. Ironickou výhodou revolučních časů je, že útlocitní a pravdomluvní jedinci se reformních procesů zpravidla dlouho neúčastní. Proto se revoluce stávají nakonec dílem profesionálů a po svržení starého režimu nastolují režim nový, který se tomu starému vždy podobá nejméně v jednom ohledu, bohužel dost podstatném. Nová reprezentace dbá na vůli občanů úplně stejně jako reprezentace právě svržená. Alespoň v tom má lid jistotu, která ho nikdy nezklame.
Přišlo e-mailem