Jak se z Ruska stala supervelmoc z říše pohádek
20.11.2017 Veronika Sušová-Salminen
Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč je Rusko novou „supervelmocí“, která dokáže to, co jiné nedovedou – ovlivňovat celé společenské procesy hned v několika zemích světa ve svůj prospěch…
Rusko prý zásadně ovlivnilo výsledky voleb v USA, referendum o Brexitu, katalánskou krizi ve Španělsku a nejnověji i českou kauzu lithium, a tak ovlivnilo volby v Česku. Navíc, učinilo ze sociálních sítí, pyšného vynálezu Silicon Valley, zbraň a vede „hybridní“ válku proti Západu a Evropské unii s cílem je oslabit.
Zdá se, že Rusko v očích mnohých vyrostlo do supervelmoci, která dokáže vyvolávat a stimulovat či řídit celé společenské procesy. Objevilo zřejmě sociologův „kámen mudrců“ a „Svatý grál“ marketérů. Už to pomalu vypadá, že ruští trollové uměle vysadili v západních společnostech nedůvěru k establishmentu, probudili v Kataláncích umělý pocit separatismu, vsugerovali britským voličům nápad volit odchod z Evropské unie prostřednictvím reklam a vzkazů v sociálních sítích. Obrátili miliony voličů v USA zcela uměle proti Hillary Clintonové jako kandidátce na prezidenta USA, a tím způsobili zvolení Donalda Trumpa.
Prostě za vším hledejte ruskou stopu v podobě vměšování jeho trollů, propagandy a fake news, které mají podle všeho zcela zásadní vliv na voličské rozhodování v západních demokraciích. A když ne to, tak za tím hledejte neviditelnou ruku všudypřítomných ruských hackerů. Nakonec bychom mohli dojít k tomu, že poslední velká krize tu nebyla, respektive ji vymysleli a zmanipulovali Rusové, aby oslabili Západ. Krize evropské integrace, proti-establishmentová vlna a nespojenost, nedůvěra a rostoucí kritičnost k moci nebo šoubyznysový Trump v Bílém domě asi nesouvisí s ničím jiným než s vměšováním Ruska do našich věcí…
Místo řešení radši bojujme s Ruskem
Rusko se v takovém podání stává univerzálním argumentem, který západní politici chápou jako zdroj domácích problémů, a hlavně udržování moci a statu quo, který jim moc zaručuje. Často na základě pro obyčejného smrtelníka neověřitelných informací a zpráv z oblasti zpravodajských služeb, které se ale v posledních letech důvěryhodně nepředvedly (aha, ale Wikileaks jsou také dílem Moskvy). Častým cílem je ukázat na jasný obraz nepřítele, který Západu zase pomůže se postavit na nohy, vymezit se, mobilizovat kolem elit v obranném postoji proti těm venku. Tohle je logická a přirozená strategie, která odvádí pozornost od problémů doma, zvnějškuje je, ale neřeší (protože to vyžaduje kritickou reflexi dnešního stavu) či řeší jen polovičatě, technokraticky (aby se vlk nažral a koza zůstala celá). Bohužel řada médii se už ani nesnaží o odstup a kritičnost, ale zapáleně se na poštívání konfliktu mezi Spojenými státy a Ruskem podílí. Už nyní je jasné, že dost novin a novinářů na sebe vezme ochotně roli válečných bubeníků ve jménu všech těch hodnot, které nepřežijí ani první měsíc takové války.
Jistěže. Konfliktní vztah mezi Západem a Ruskem má důsledky a vede se nevybíravě. Obě strany vedou svoje ideologické a politické kampaně cílené na domácí publikum i na publikum v zahraničí. Přesvědčovací kampaně, PR, marketing, ovlivňování veřejného mínění (vedle her zpravodajců v pozadí) tu mají svoje místo – zvláště, když je konflikt s Ruskem prezentován na prvním místě jako spor o hodnoty či o pokračování „liberálního řádu“ (čtěte o nadvládu Západu ve světě). Tohle všechno známe už z letákové literatury začátku 16. století, z doby, kdy teprve vznikala moderní média (tiskoviny) a také zárodky veřejné mínění.
Stesk po studené válce
Mnoha lidem se ale stýská po studené válce a jasné linii zápasu stanovené železnou oponou, která oba tábory přehledně ideologicky a komunikačně oddělovala. To není realita dneška. Internetová asambláž různých mediálních žánrů, vzkazů a vypravování, vzájemně protikladných, plných protiřečí a navzájem se vyvracejících nebo zpochybňujících, velice mate. Ještě víc mate ztráta informačního monopolu mainstreamu. Máme tu postmodernu v praxi: vedle sebe existující vypravování, která boří to jedno totalizující a řád budující. Navíc v prostoru, který de facto nezná hranice a je zcela amorfní. Jsou například sociální sítě národními, politickými prostory, do kterých se je možné vměšovat?
Je očividné, že na Západě se hledá pevný bod, který se ztrácí v dnešním komunikačním mišmaši, takový, který bude staromilsky jasný, celý a bez ambivalencí. Ruská strana vědomě podrývá liberální pohádku o Západě, o demokracii a evropských hodnotách. Jak daleko zajdeme v bojí proti ní? Už nyní se ukazuje, že hranice liberálního pluralismu se na samotném Západě (v Česku byla ta hranice vždy mnohem užší) začíná posouvat. Bude to znamenat více represe vůči názorovému disentu en bloc? Ono nakonec říci, že kritik XY je agentem Kremlu je velmi pohodlné a jaksi univerzální. Moc si tak pojistí způsoby, jak zavřít „hubu“ všem, kdo s ní nesouhlasí. Jakákoliv nepohodlná kritika může být přece prohlášena za propagandu Ruska, za užitečné idiotství a podobně. A pokud definici přenecháme nejrůznějším oportunistům a služebníčkům moci, potom to se svobodou slova, bádání a názorovou pluralitou půjde z kopce. Základem liberalismu je přece názorová pluralita a tolerance k druhému (i druhému – ve smyslu jinakého). Podstatou demokracie je neustálá kritika moci. S obojím máme dnes povážlivě velký problém.
Ono „může za to Rusko“ či „ruští hackerové“ (proti kterým je evidentně celá americká cyberbezpečnost naprosto krátká, což je s podivem) se snaží rozmělnit hloubku krize, ve které se západní společnosti na obou březích Atlantiku pořád potácí a která bude pokračovat, než z ní vznikne nový pořádek. Rusko je jednak částečný viník, jednak je to hromosvod. Hromosvod, který odvádí pozornost od zmíněné krize, jejímž základním rysem je nedůvěra k moci a odcizení mezi těmi dole a elitami nahoře, rozčarovaní demokracii v neoliberálním podání a nervozita z oslabení kulturní a ideologické prestiže a přitažlivosti Západu v očích jiných (například právě Ruska). Toto oslabení má reálný základ v ekonomice i demografii, které sice ještě reflexivně nedorazilo do českých luhů a hájů, ale je stále jasnější tendencí globálního směřování.
Vítejte ve světě boje o oprávněnost, ne za pravdu
Součást velmocenského soupeření je zápas o legitimitu (o oprávněnost, nikoliv pravdu!). V časech konfrontace mezi Západem a Ruskem lze očekávat, že obě strany budou využívat všech možností k tomu, aby ideologicky a komunikačně podpořily svoje zájmy v očích svých občanů a dnes také z podstaty globálního propojení i u publika v zahraničí. A součást toho je snaha o to vytvořit dojem, že moje zájmy jsou i zájmy těch ostatních, i když to často není pravda. Nebo aspoň podlomit argumentaci druhé strany.
Rusko se může pokoušet (a dělá to) hledat spojence v Evropské unii, apelovat na konzervativismus v našich společnostech prostřednictvím mediálních kampaní, ale nemůže obojí z ničeho uměle vytvořit. Nemůže jednoduše vyvolat nedůvěru tam, kde je důvěra, komunikovat vzkazy, které nedávají smysl a nemají společensky vygenerovaný význam, i kdyby mělo milionovou armádu internetových trollů. Žádná propaganda (tj. přesvědčovací komunikační technika) nemůže fungovat, pokud nestaví na realitě a s touto společenskou realitou dále interpretačně nepracuje. Je to něco, čeho jsme svědky za každé volební kampaně v západních demokraciích. Současný konflikt s Ruskem takovou krizovou a permanentní volební kampaní je, i když ta je jen střípkem ve složitější realitě tohoto konfliktu.
Mám obavu, že k tomu, abychom si všimli toho, že západní demokracie je těžce nemocná, establishment je stále více uvězněný v pozlacené slonovinové věži a mimo reálné problémy, Evropská unie prochází existenciální krizí smyslu a USA postihla pro impéria typická, postupná degenerace a úpadek, žádnou ruskou propagandu nepotřebujeme. K tomu stačí myslet vlastní hlavou a nenechat si vnutit roli povolného pěšáka. Nikým.
http://casopisargument.cz/2017/11/20/jak-se-z-ruska-stala-supervelmoc-z-rise-pohadek/