Jaroslav Honzák 1

Jací jsme byli?

Jak to bylo doopravdy?

K historii Pohotovostního pluku 1 Národní bezpečnosti

Úvod

Jaro 1945. Kdo neprožil ty převratné změny posledních týdnů fašistické okupace, těžko pochopí ty nekonečné dny obav, zoufalství a strachu o naše holé přežití. Fašisté v předtuše své neodvratné porážky používali ty nejbrutálnější prostředky, aby potlačili jakýkoliv pokus o odpor. Vyprávění o tom by si vyžádalo samostatnou kapitolu. Tento stres byl vystřídán úžasnou a neopakovatelnou euforií nesmírné radosti a vděčnosti těm, kteří nám vybojovali tak dlouho očekávanou svobodu a zbavili nás šestileté hrůzovlády nacistických okupantů. Tyto historické události spojené s ofenzivou několika frontů RA při osvobození Prahy a zbytků dosud okupovaných území republiky, pak zásadním způsobem ovlivnily osudy milionů našich obyvatel, což mělo dopad i na moji generaci, která tehdy vstupovala do aktivního života.

Ukončení druhé světové války v Evropě rozhodujícím způsobem ovlivnilo geopolitické uspořádání zemí střední a jihovýchodní Evropy, které se zákonitě promítly i do naší vnitřní a mezinárodní politické situace i orientace tehdejší ČSR. Postupně se pak pod dojmem těchto převratných událostí utvářely představy i názory našich obyvatel, jakým směrem se má ubírat náš poválečný vývoj. Naši lidé očekávali, že musí dojít ke zlepšení sociálního postavení manuálně pracujících, bezzemků atd. Právě tato velmi početná vrstva obyvatel, která za doby první republiky pociťovala na svých bedrech sociální dopady dlouhodobé nezaměstnanosti, bídy a boje o holé existenční přežití, si uvědomovala, že je nutné vybudovat takový sociálně-společenský řád, který by odstranil neduhy kapitalistické společnosti. Proto také musela naše první poválečná vláda při formování zásad tzv. Košického vládního programu reagovat na tyto dosud neřešené sociálně ekonomické problémy a hledat prostředky k jejich realizaci. A právě jeho realizace se stala jakýmsi „katalyzátorem“ určujícím náš další vývoj..

Jak známo, první poválečná vláda byla jmenována prezidentem Benešem dne 5.4.1945 v Košicích, kde bylo její dočasné sídlo po jejím návratu z exilu. Ministerským předsedou byl jmenován sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, ministrem vnitra komunista Václav Nosek a ministrem národní obrany tehdy bez stranické příslušnosti Ludvík Svoboda. V Košickém vládním programu byly vytyčeny hlavní směry její činnosti směřující po konečné porážce fašismu k obnovení samostatnosti ČSR. Šlo o skutečně zásadní reorganizaci státní a veřejné správy, obnovení infrastruktury zničené válkou, přepracování dosud platné legislativy, směrnice k osídlování pohraničí, přijetí tzv. velkých a malých retribučních dekretů k potrestání českých zrádců a kolaborantů, německých válečných zločinců atd.

Velké nároky byly v tomto směru kladeny především na ministra vnitra. V. Nosek proto již dne 17.4.1945 předkládá vládě výhledový návrh na komplexní reorganizaci dosavadních bezpečnostních sborů (četnictva a policie), který byl vládou schválen.

Dosavadní organizační struktura bezpečnostních sborů se prakticky zachovala ještě z dob c.k. mocnářství. Z doby první republiky byly provedeny pouze některé dílčí, spíše „kosmetické“ úpravy a celá tato struktura našla své uplatnění i v tzv. Protektorátě Čechy a Morava. Mnoho příslušníků obou bezpečnostních sborů, především jejích velitelských kádrů, se zdiskreditovala zjevnou kolaborací s fašistickými okupanty a proto museli být neprodleně po 9.5.1945 propuštěni. Řada z nich byla později souzena podle malého nebo velkého retribučního zákona a někteří byli odsouzeni k absolutnímu trestu.

Důvody vzniku SNB – se zaměřením na PP 1 NB – jeho organizační struktura a členění

Reorganizace starých bezpečnostních struktur spočívala v tom, že krátce po 9.5.1945 došlo k jejich rozpuštění a následně v přetransformování do nově se tvořícího SNB. Již na první pohled bylo zřejmé, že nemalá část dosavadních příslušníků bezpečnosti nebude moci býti do složek SNB přijata (zjevná zkompromitovanost, z doby okupace, nechuť nastoupit do nového sboru, špatný zdravotní stav, vyšší věk apod.). Dalším důvodem pro jejich nepřijetí do služeb SNB byla ta okolnost, že odmítali vykonávat službu mimo své dosavadní působiště (především, když měli být odveleni do pohraničních oblastí).

Proto vláda na návrh ministra vnitra rozhodla o urychleném náboru nových adeptů do služeb SNB. Byla stanovena zásadní kritéria pro přijetí (věk 18 až 35 let, dobrý zdravotní stav, mravní bezúhonnost atd.).

V této výzvě bylo uvedeno, že do útvaru SNB budou přijati i ti, kteří dosud neprodělali vojenskou základní službu a výkonná služba v SNB jim bude započtena jako doba strávená ve vojenské základní službě. O tuto službu byl zvláště zájem mezi mladšími uchazeči. A tak již od 4.6.1945 se zaplňují výcviková střediska a provádí se urychlený intenzivní výcvik nově přijatých členů SNB. Nábor probíhal především v Praze, ale i v dalších větších městech. Již tehdy příslušné přijímací komise rozhodovaly, zda ten či onen adept bude zařazen k výkonným útvarům SNB, nebo zda bude vybrán pro službu k PP 1 NB. Odvedenci k PP 1 NB pak nastupovali službu do vojenských kasáren nedaleko Smíchovského nádraží. Ostatní odvedenci pak nastupovali službu do jiných středisek.

Pro výkon služby u PP 1 NB byla stanovena náročnější kriteria (věk do 23 let, velmi dobrá fyzická kondice, zapojení do protifašistického odboje – minimálně účast v květnovém povstání).

O prováděném náboru jsem tehdy ve svém bydlišti hovořil s mými vrstevníky a bývalými spolužáky a společně jsme se koncem května 1945 vypravili do náborového střediska v Praze. Tak jsme si podali přihlášky, prošli základním zdravotním vyšetřením a přijímacím řízením.

Po necelých 14ti dnech jsme byli postupně povoláváni k nástupu do různých rot PP 1 NB a někteří pak k ostatním útvarům SNB. Já jsem byl povolán dne 15.6.1945 k 8. rotě. A tak jsem na vlastní kůži začal poznávat, co je to vojna.

Nyní bych se podrobněji chtěl zmínit o důvodech vzniku a poslání PP 1 NB. Při formování nové bezpečnostní struktury si její tvůrci uvědomovali, že nově vzniklá situace po květnu 1945 si vyžaduje urychlených, účinných a radikálních opatřeních k zajištění bezpečnosti v našich pohraničních oblastech, které až do té doby byly nedílnou součástí Třetí říše s označením „Sudetengau“. Byly to především trpké „historické zkušenosti“ našeho společného soužití Čechů a Němců v době první republiky. Ihned po 28.10.1918 se v těchto pohraničních oblastech obývaných převážně Němci projevovaly snahy o vytvoření tzv. Deutsch-Böhmen, které by měly mít vlastní samosprávu nezávisle na ČSR. Některé radikální vrstvy, především z bývalých frontových vojáků, utvářely bojové skupiny, které se stavěly na odpor proti integraci státnosti ČSR. Již v prvních měsících existence ČSR docházelo k četným ozbrojeným srážkám s orgány české státní moci. To byl možná i jeden z důvodů, proč většina tzv. sudetských Němců se plně nezžila s integritou ČSR.

Proto se také nelze divit tomu, že po nástupu Hitlera k moci našla idea národního socialismu spolu s rasovou teorií o nadřazenosti germánské rasy nadšené stoupence mezi sudetskými Němci. Vzniklo zde silné politické hnutí SdP s vůdci K. Henleinem a K.H. Frankem. Tato strana se stala jednou z nejpočetnějších politických stran v ČSR. Vedle narůstajícího politického tlaku organizují henleinovci přímé ozbrojené útoky na orgány státní moci – na četnické a policejní stanice, úřadovny celní stráže a na další instituce státní a veřejné správy. SdP vytváří ozbrojené skupiny „ordnerů“, vycvičených a vyzbrojených svými soukmenovci na druhé straně hranic. Tito pak nemilosrdně vraždí každého, kdo se jim postaví na odpor. Organizují pogromy na Čechy, Židy a ostatní „rasově nečisté elementy“.

Kulminující sled událostí let 1938 – 1941 na mezinárodní scéně rozhodujícím způsobem ovlivnil další vývoj mnoha států, především v Evropě. Tato historická etapa byla ukončena totální porážkou fašistických agresorů v roce 1945.

Tolik alespoň ve stručnosti k lepšímu pochopení našeho poválečného vývoje, z kterého musela vláda vycházet při formování zásad naší novodobé bezpečnostní politiky.

Jako jedna z priorit poválečného uspořádání republiky vyvstala „kauza sudetských Němců“. Prezident Beneš se po celou dobu v exilu systematicky zabýval tímto problémem a došel k názoru, že další soužití Čechů a Němců v poválečné republice nebude možné. Zvažoval, jakým způsobem vyřešit tento nelehký problém. Vedl řadu jednání s čelními politiky USA, Velké Británie i SSSR. Ještě před ukončením války byla vyslovena shoda, že při obnově ČSR musí být i tato kauza vyřešena zásadním způsobem.

Proto také „aktéři“ Postupimské konference přijali jednomyslně dokument o „transferu“ sudetských Němců do jednotlivých pásem okupovaného Německa, včetně vyvlastnění jejich majetku jako náhradu za škody způsobené fašistickým Německem naší republice. („Na reparační konferenci bylo rozhodnuto, že do kvóty, kterou máme z Německa obdržet, nebude započten majetek našich Němců, který jsme jim zabavili. Konfiskace tohoto majetku a odsun našich Němců znamenají spravedlivé vypořádání s živlem, jehož vypjaté aspirace jsme nemohli uspokojit žádnými ústupky a který při okupaci nám způsobil nevýslovné škody.“ Z vystoupení ministra financí ČSR Vavro Šrobára k návrhu státního rozpočtu na rok 1946 – pozn. red.) Nyní se vracím k vlastní problematice PP 1 NB. Z počátku se plánovalo vYtvoření osmi samostatných rot s předpokládaným počtem 120ti příslušníků každé roty.. Již koncem června 1945 bylo rozhodnuto rozšířit pluk na 12 rot. Velitelství pluku bylo dislokováno v Praze. Jeho prvním velitelem a současně i hlavním velitelem SNB byl jmenován tehdejší štábní kapitán Oldřich Kryštof.

Po základním několika týdenním výcviku v Praze byly jednotlivé roty vysílány do dalšího výcvikového střediska v Ústí nad Labem – Trmicích. Odtud pak byly postupně přemísťovány do míst jejich trvalých dislokací.. Všechny roty byly rozmísťovány v prostoru od Tachova až po Broumov.

Pokud si pamatuji jejich dislokaci, byly jednotlivé roty rozmísťovány v těchto regionech: Tachov, Cheb, Aš, Karlovy Vary, Jirkov, Ústí nad Labem, Jílové u Děčína, Tokáň u České Kamenice, Varnsdorf, Liberec, Broumov a Trutnov V březnu 1946 byla 4. rota tehdy dislokována na Tokáni přemístěna do Velkých Heraldic u Bruntálu. Pravděpodobně i u dalších rot došlo k některým přesunům do jiných teritorií. Každá rota měla svůj „akční rádius“, ve kterém plnila své služební úkoly. Velitelé rot měli povinnost udržovat přímé kontakty s dalšími orgány státní a veřejné správy v daném regionu (složkami SNB, útvary armády, celní stráže apod.). Dále s odpovědnými pracovníky místních a okresních správních komisí, které v té době vykonávaly funkce veřejné správy a samosprávy. Metodicky byly roty řízeny z velitelství PP 1 NB. Velitelství pluku zajišťovalo veškeré materiální a finanční zabezpečení. Stanovilo též rozsah vojenského a později i bezpečnostního výcviku a dalších forem vzdělávání.

Jako velitelé rot byli jmenováni schopní a prověření důstojníci armády. Tehdy většinou v hodnostech poručíků a nadporučíků. V průběhu služby u PP 1 NB byli povyšováni až do hodností štábních kapitánů.

Vojenský výcvik zajišťovali rotmistři a poddůstojníci z povolání nebo v další činné službě. Každá rota byla postupně doplňována o instruktory z řad prověřených pracovníků dřívějšího četnictva a policie, kteří pak zajišťovali náš odborný bezpečnostní výcvik. Z těchto pracovníků byli zpravidla jmenováni zástupci velitelů rot, velitelé čet a výkonní rotmistři atd.

Ihned po nástupu obdržel každý nově přijatý základní výzbroj a výstroj. Současně jsme byli jmenováni do hodnosti „střelců NB“. Protože nebylo v té době „měsíc po válce“ možnost zajistit jednotnou výzbroj a výstroj pro tak početné jednotky, museli naši velitelé „improvizovat“ z toho, co se nacházelo v zabavených skladech wehrmachtu a jednotek SS na našem území. A tak naše výstroj i výzbroj byla doslova „internacionální“. Každý střelec obdržel sovětský bubnový samopal na 72 nábojů vzor 41 (přezdívaný Ivan). Někteří navíc obdrželi pušky. Krátkých střelných zbraní bylo velké množství a tak každý střelec měl možnost si vybrat pistoli či revolver. Až počátkem roku 1946 bylo provedeno stažení těchto trofejních zbraní a byli jsme jednotně vyzbrojeni našimi ČZ vzor 27.

Plnění vlastních úkolů PP 1 NB

Je pátek 15.6.1945 – den mého nástupu do služeb SNB, který zásadním způsobem ovlivnil můj život na dalších 39 let. Svoje dojmy a pocity z prvních měsíců a let služby jsem si zapisoval do své „kroniky“. Proto se pokusím o jejich stručnou reprodukci a současně i o vylíčení atmosféry té doby.

V časných ranních hodinách se hlásím s desítkami dalších povolanců u dozorčího důstojníka smíchovských kasáren. Po krátkém ceremoniálu fasujeme základní výzbroj a výstroj. Současně jsme rozdělováni do jednotlivých ubikací a zařazováni do příslušných rot. Já jsem s většinou dalších nováčků zařazen k 8. rotě. Ještě před obědem nás nechal nastoupit náš velitel čety. Ten kriticky zhodnotil naše vystrojení, vysvětlil jakou budeme mít výzbroj a výstroj pro jednotlivé fáze výcviku s tím,. Že ve 13.00 je nástup k odpolednímu zaměstnání. Tak jsem již ten den začal poznávat slasti i strasti vojny. V průběhu odpoledne jsme se dostávali až na pokraj úplného fyzického vyčerpání.

Po večeři byl nástup celé roty. Tam se nám představil náš velitel roty por. Sch., který nás přivítal jako doplněk, kterým se celá rota početně kompletním. Současně nám vysvětlil, jaké bude naše poslání, co se od nás očekává, jak bude prováděn náš výcvik atd.

Seznámil nás se způsobem výcviku s tím, že bude velmi náročný jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Bude od nás vyžadována přísná kázeň a bezpodmínečné plnění rozkazů vydaných našimi nadřízenými. Nakonec nás upozornil, že ten, kdo by se necítil po fyzické, tak i psychické stránce pro výkon služby u PP 1 NB, může požádat o propuštění a bude mu vyhověno.

Skutečně pak ještě v průběhu našeho pobytu v Praze odešlo jen z naší roty asi 10 uchazečů. I já jsem byl v prvních dnech v pokušení „to vzdát“ a vrátit se do civilního zaměstnání. Naštěstí jsem tuto krizi včas překonal a postupně se naučil zvládat to, co se z počátku zdálo naprosto nemožné.

V kolektivu čety a roty jsme se navzájem seznamovali a sdělovali si svoje poznatky a zkušenosti z doby nedávno minulé. Většina z nich byla z Prahy a blízkého okolí. Téměř všichni byli aktivními účastníky Pražského povstání nebo bojových akcí ve svých bydlištích. Každý měl své prožitky nebo zážitky z dob okupace. Řada z nich prodělala totální nasazení v Německu (ročník 1924), další, mezi kterými jsem byl i já, jsme byli počátkem roku 1945 nasazeni na zákopové práce. Mezi námi byli i ti, kteří se zúčastnili přímé odbojové činnosti v partyzánských skupinách. Někteří měli za sebou i koncentrační tábory, jako např. střelec Alois R., velitel roty por. Sch. a další. A tak se postupně náš kolektiv „etabloval“ a vzájemně jsme se učili jeden druhému pomáhat a společně překonávat těžkosti a svízele prvých dnů a týdnů služby.

Tak ubíhal den po dni a my jsme se na ten denní maratón v rozsahu od 12ti hodin výše postupně zvykali. Když jsme pak dne 29.6.1945 odjížděli na svou první štaci (do Ústí nad Labem), připadali jsme si jako „zkušení mazáci“. Za těch 14 dní pobytu v Praze jsme prodělávali jednotlivé fáze výcviku od pořadového přes bojový výcvik jednotlivce i družstva atd.

Ráno 29.6.16945 ihned po nástupu k rannímu výcviku nás velitel roty seznámil s tím, že v některých pohraničních oblastech dochází k velkým nepokojům. Proto velitelství PP rozhodlo urychleně vyslat naši rotu k posílení dříve vyslaných rot do pohraničí.

Neprodleně byla prováděna příprava na plánovaný přesun. V pozdních odpoledních hodinách jsme pak dorazili na své nové působiště v Ústí nad Labem. Byli jsme ubytováni v dřevěných přízemních domcích, které za války sloužily jako ubytovny pro „Auslendry“. Následující den dochází k reorganizaci naší roty. Já a někteří další střelci jsme přeřazeni ke 4. rotě, která tam působila již dříve. Velitelem 4. roty byl poručík Oldřich V., velitelem čety desátník Karel P. I zde od prvního dne našeho nástupu probíhal intenzivní výcvik, který nás již „nevyváděl z míry“. Náš nový velitel roty se osobně zúčastňoval našeho výcviku a zejména jeho „specialitou“ byly dlouhotrvající pochoďáky, jak denní, tak zejména i v noční době. Tyto byly zpravidla spojené s poplachovým cvičením v plné polní.

Tempo zpravidla určovali pochodující v prvních trojstupech. To byli většinou urostlí chlapci od 185 cm výše. Já i někteří moji kolegové (měřící pod 170 cm) jsme zpravidla pochodovali v posledních řadách, abychom pak mohli stačit jejich tempu, museli jsme často klusat, tzv. finským pochodem. Ale i s tímto handicapem jsme se postupně vyrovnali a naučili se rozvrhovat své síly, abychom prostě „obstáli“. Tato denní i noční pochodová cvičení byla bedlivě sledována především Němci. Z naší strany to spíše byl jakýsi „psychologický atak“, aby si Němci uvědomili, že dny jejich nadvlády v pohraničí jsou nenávratně pryč. Mimo probíhajícího výcviku jsme se též intenzivně připravovali na naši přísahu. Trénovali jsme „slavnostní pochody“, jaké byly v té době obvyklé jak v naší, tak i v sovětské armádě.

Nastal den D – 29.7.1945 – den naší přísahy. Ta se konala na ústeckém sportovním stadionu. Zúčastnily se jí především roty dislokované v Ústí nad Labem, ale také i z jiných oblastí. Ministr vnitra ocenil naše úsilí, které jsme při dosavadním výcviku vynaložili a uvedl, že nyní se stáváme skutečnými strážci naší bezpečnosti. Zmínil se, že stojíme v první linii, kdy bude záležet na naší odvaze, důslednosti a rozhodnosti, abychom uhájili ty hodnoty, které byly vykoupeny miliony životů. Proto se již nikdy nesmí opakovat Mnichov, 15. březen 1939 a ty hrůzy, které musely naše národy prožívat.

Velitel pluku pak stanovil konkrétní úkoly pro další činnost. Uvedl, že náš výcvik zdaleka není ukončen, že toho máme ještě hodně před sebou, nejenom ve vojenském výcviku. Nastává další fáze, kdy se budeme vzdělávat v bezpečnostní problematice, abychom se tak stali plnohodnotnými členy SNB. Uvedl, že na jednotlivé roty budou přiděleni zkušení instruktoři na bezpečnostní problematiku, kteří nás budou jak po teoretické, tak po praktické stránce připravovat pro naše další působení.

Se svojí zdravicí vystoupila i předsedkyně OSK M. Vobecká. Především hovořila o žhavé problematice té doby, o německé otázce. Uvedla, že se musíme naučit rozlišovat Němce. Není totiž Němec jako Němec. I když velká většina německého obyvatelstva propadla fašistické ideologii. Ona však poznala jako vězenkyně koncentračního tábora Ravensbrück nemálo německých žen, které se nikdy nesmířily s fašismem a za své antifašistické postoje byla dlouhá léta žalářovány. Ona i řada dalších vězenkyň z tohoto KT děkují za své životy solidaritě německých antifašistek.

Uvedla, že proto také i v našem pohraničí jsou mezi Němci i ti, kteří se neprovinili proti zájmům našeho státu. Z toho důvodu na nás apeluje, abychom se naučili rozlišovat Němce fašisty a Němce antifašisty, i když je si vědoma, že to bude obtížné.

Po vykonané přísaze máme konečně ve večerních hodinách nárok na vycházku. Můžeme se tak blíže seznamovat se životem ve městě, které jsme znali pouze z našich pochodových cvičení. Na vlastní oči se seznamujeme s ničivými důsledky války, které dopadly na toto město. Část Němců pracuje na odklizovacích pracích rozbombardovaných domů nebo na svých bývalých pracovištích v továrnách, výrobních provozovnách apod. Ve městě se obnovuje infrastruktura, jsou v provozu kavárny, restaurace i většina obchodů. Ve městě se stále více ozývá čeština. Řada institucí státní a veřejné správy začíná normálně fungovat.

Na první pohled nerušená idylka klidného soužití Čechů a Němců. Z tohoto našeho průzkumu v terénu se nám zdá, že tady prožijeme klidné, bezstarostné týdny, měsíce naší služby. Avšak událost, ke které došlo poslední červencový týden, nám tuto „poklidnou idylku“ rozmetala na prach.

31. července 1945 je krásný, sluneční den. Naše četa vykonává strážní službu v celém rozsáhlém prostoru našich kasáren. Je asi půl čtvrté odpoledne a já mám „stojku“ před hlavním vchodem do objektu. Letmo sleduji, co se děje v nejbližším okolí. Náhle se ozve ohromující detonace následovaná dalšími většími či menším i výbuchy a obloha v nedalekém okolí je zahalena dýmem a kouřem. Velitelé ihned vyhlašují bojový poplach a všichni příslušníci, mimo stráže a určené zálohy, ihned vyrážejí do zasaženého prostoru. Současně i ostatní útvary SNB a vojenská posádka v Ústí nad Labem, se uvádí do stavu bojové pohotovosti. Již při prvním zjištění je patrné, že došlo k explozi střeliva, které bylo ve větším množství uskladněno v některých skladovacích prostorech průmyslových závodů v Krásném Březně. Do tohoto prostoru byl svážen veškerý kořistní vojenský materiál z vojenských skladů německých branných sil. Dále se tam nacházely některé výstrojní součástky a jiné předměty, které bývaly nezbytnou součástí vojenských jednotek a institucí.

O tom, k čemu tam došlo, ke střetu některých skupin Čechů s velkým davem Němců, jsme se dozvěděli, až po jejich návratu do kasáren. Takže o těchto „událostech“ vím jen zprostředkovaně, a proto se omezím pouze na moje vlastní poznatky z následujících dnů.

Při této explozi přišlo o život asi 30 osob tam pracujících, především našich vojáků. Vzniklé materiální škody nešly vyčíslit. Po dohodě velitelů všech ozbrojených složek v Ústí nad Labem byl neprodleně vyhlášen pro Ústí nad Labem výjimečný stav se zákazem nočního vycházení pro všechny obyvatele města. Okamžitě byl proveden uzávěr postiženého prostoru a jeho okolí a naše jednotky pak v součinnosti s vojenskou posádkou prováděly nezbytná bezpečnostní opatření. I pro nás, příslušníky NB skončila idylka klidu a bezstarostnosti. Byly nám zrušeny vycházky a prakticky jsme sloužili ve dne v noci. Urychleně byla ustavena vládní vyšetřovací komise odborných pracovníků – specialistů armády i složek MV. K tomu byli povoláni i zkušení experti z centrálních částí MV a MNO. Šlo především o pracovníky kriminální služby, vyšetřovacích pracovníků, techniků, orgánů ZOB (Zemského odboru bezpečnosti), vojenské prokuratury a dalších expertů a specialistů.

Někdy ve druhé polovině srpna 1945 jsme pak byli služební cestou informováni našimi veliteli i pracovník y ZOBu o dosud zjištěných okolnostech, které tuto explozi zapříčinily. Pokusím se o jejich stručnou interpretaci, doplněnou o některé později publikované údaje k této „kauze“.

V těchto skladovacích prostorech pracovali převážně vyčlenění vojáci-specialisté, kteří prováděli vytřiďování jednotlivých druhů munice a jejich postupné přesuny do nově vznikajících vojenských útvarů. Mimo našich vojáků zde pracovali na pomocných a udržovacích pracích i některé osoby německé národnosti z řad antifašistů. Vyšetřovací komise prošetřovala všechny možné verze příčin této katastrofy. Téměř na 100 % vyloučila, že by k ní došlo nedbalostí, resp. neopatrností dotyčných vojenských specialistů. Došla k závěru, že šlo o cílenou a předem připravenou diverzní akci „wervolfu“, kterému se podařilo propašovat do tohoto objektu své agenty pod rouškou německých antifašistů. Strůjci této záškodnické akce předpokládali, že tato diverze vyvolá velký ohlas mezi Němci, pozvedne jejich „sebevědomí“ a že bude dán impuls k provádění podobných akcí, které by citelně narušovaly normální život v pohraničí.

Ještě k následným událostem v této „kauze“. Naše útvary byly řadu dní a týdnů drženy ve stavu plné pohotovosti. Část příslušníků byla vyčleněna na pomoc ostatním útvarům SNB ve městě, především k posílení hlídkové a pochůzkové služby. Další skupina pomáhala udržovat „uzávěr“ postiženého prostoru a jeho nejbližšího okolí. V jeho blízkosti se stále shromažďovaly početní houfy zvědavců, především z řad Němců, kteří se snažili odvádět naši pozornost různými „fígly“. Především se snažili nepozorovaně dostat dovnitř objektu a zjišťovat, co vše se stalo. A tak naše hlídky musely postupovat s velkou razancí, abychom dotyčné provokatéry vytlačili do patřičné vzdálenosti. Během krátké doby se však situace opakovala, především pak ve večerních a nočních hodinách musela být tato ostraha posilována.

Další příslušníci byli dáváni k dispozici armádě pro pomoc při odstraňování následků těchto explozí. Já a někteří další příslušníci naší čety tam nastupujeme hned následující den. Jsme přiděleni do skupiny staršího kapitána, která nás instruuje, co máme konkrétně dělat. Naskýtá se nám otřesný pohled. Na velkém prostranství objektů ještě nacházíme zbytky roztrhaných a ohořelých kusů lidských těl, které pak posbíráme a ukládáme do celtovin. Většina usmrcených již byla mezitím poskládána do rakví a z prostoru odvezena.

Nakládáme na přistavená nákladní auta různé, více méně poškozené zařízení, včetně různých výstrojních součástí. Zde jsme pracovali ještě následující den. Poté, když přijely posily z jiných vojenských posádek, naše činnost zde skončila. Nadále jsme v součinnosti s ostatními složkami SNB prováděli zesílená bezpečnostní opatření, a to jak v samotném Ústí n/L , tak i v blízkém okolí. Naše pochodová cvičení v terénu pokračovala v neztenčené míře. Dle mého názoru tato naše zvýšena bezpečnostní opatření přispěla k tomu, že se situace v tomto prostoru postupně zklidnila. Německé obyvatelstvo si začalo uvědomovat, že každý pokus o destabilizaci, vyvolávání chaosu a organizování záškodnických nebo teroristických akcí, bude odsouzeno k nezdaru.

Ještě v první polovině srpna 1945 bylo přikročeno v Ústí nad Labem a jeho blízkém okolí k přípravám na provedení odsunu Němců. V první fázi byli do odsunu dávány rodiny čelních nacistů (funkcionáři NSDAP, pracovníci gestapa, členové SD, důstojníci Wh a představitelé jiných nacistických špiček). Organizaci odsunu zajišťovali pracovníci Okresní správní komise s dalšími členy z místních správních komisí, které měly pro tyto akce vyčleněny své pracovníky. Od nás, příslušníků rot PP 1 NB, se především vyžadovalo zajištění bezpečnosti veřejného pořádku v oblasti a dále ochranu majetku českých osídlenců, tak i majetku po odsunutých Němcích. V té době začali v našem pohraničí řádit tzv. zlatokopové. Tyto zdemoralizované živly se dopouštěly závažné činnosti, jak rabování, krádeží i násilí, jak na Češích, tak i Němcích, což byla „černá skvrna“ naší poválečné historie při osídlování pohraničí. K této „kauze“ se ještě vyjádřím v dalších kapitolách.

Koncem července a v průběhu srpna 1945 jsou jednotlivé roty z Trmic postupně přemísťovány do míst trvalých dislokací. Na jejich místa pak přicházejí příslušníci posledních čtyř rot, ustavených a zformovaných ve Smíchovských kasárnách.

Na Tokáni

I u naší 4. roty dochází v srpnu 1945 k významným personálním a organizačním změnám. Štáb roty byl pak postupně doplněn o další instruktory bezpečnostní problematiky. Výkonným rotmistrem roty se stává strž. Albín B. a mně o několik měsíců později bylo souzeno stát se jeho pomocníkem. V té době bylo již rozhodnuto, že 4. rota bude přemístěna do prostoru u České Kamenice. Asi v polovině září roku 1945 jsme byli seznámeni s tím, že naše nové působiště bude v komplexu loveckého zámečku „hraběte“ Kinského Na Tokáni. A tak ve dnech 25.-27. září 1945 byl proveden komplexní přesun naší roty. Seznamovali jsme se s nejbližším okolím, především jsme museli prozkoumat, kudy vede státní hranice. Právě v tomto prostoru prováděli vojenští ženisté vYtyčování hraničních kamenů, které byly z doby tzv. Sudetengau odstraněny.

Některé poznatky získané od členů finanční stráže, příslušníků stanic SNB i z místních správních komisí byly doslova šokující. V souvislosti s prováděnou vysídlovací akcí v jiných částí pohraničí, především ve městech, dochází k radikalizaci německého obyvatelstva i v tomto prostoru. Aktivizují se skupiny wervolfů. Tvořené především mladými fanatiky z HJ, funkcionáři SdP apod. Tito pak vytváří úderné skupiny k různým diverzním akcím proti českým přistěhovalcům, provádějí sabotáže v továrnách, na železnici atd. Současně organizují „kyvadlovou přepravu“ všeho cennějšího, co se dá převést z okolních vesnic na saskou stranu hranice. Převáží se nábytek, vybavení domácností, potraviny, ale i zlato, šperky aj. Zajišťují transporty vozů s koňskými potahy, které tento „kontraband“ téměř bez jakéhokoliv rizika převážejí na druhou stranu hranice a toto nabývá stále většího rozsahu.

Dosavadní ostraha státních hranic byla v té době velmi nedostatečná – spíše symbolická. Málo početné úřadovny finanční stráže neměly ani potřebné materiální vybavení, aby mohly v tomto nepřehledném a lesnatém terénu, proti těmto dobře organizovaným bandám zasahovat. Rovněž ani příslušníci stanic SNB nemohli pomáhat při ostraze hranic. Měli i tak svých vlastních problémů při zajišťování bezpečnosti svých rajonů starostí až nad hlavu.

Němci měli vybudovanou dobře fungující zpravodajskou síť, která sledovala činnost pracovníků finanční stráže, i příslušníků stanic SNB, a včas dávala „echo“, kdy je hranice volná, aby se mohly uvedené transporty provádět. A tak Němci dovedli maximálně využívat tyto slabiny a nedostatky při ostraze státní hranice.

Na základě těchto alarmujících poznatků o „děravosti“ našich hranic v této části pohraničí, rozhodl velitel roty, že naše těžiště činnosti bude v maximálním rozsahu zaměřeno na ostrahu státní hranice. V této souvislosti byly navázány součinnostní kontakty s našimi sousedními rotami v Jílovém u Děčína a ve Varnsdorfu. Proto naším prvořadým úkolem bylo dokonalé seznámení se s naší státní hranicí v rozsahu asi 50 km. A tak zhruba od 10. října 1945 provádí naše rota systematické střežení státní hranice po 24 hodin. Z počátku byly na ostrahu vysílány 4-6ti členné hlídky ( především z obavy, že by mohly být ze zálohy napadány bojůvkami wervolfů). Později, když se poměry na hranici normalizovaly, byly tyto hlídky z racionálních důvodů redukovány na 2-3 členné skupiny.

Samozřejmě, že tato naše opatření nezůstala před Němci utajena. Proto se také snažili zjistit a odhalit skuliny systému naší ostrahy. Pochopitelně, že se nám nepodařilo úplně zabránit těmto přechodům, především jednotlivců. Každopádně se nám podařilo zastavit jejich organizované transporty ve velkém. Naši velitelé si též byli vědomi snadné zranitelnosti našich objektů, které byly v úžlabině členitého zalesněného terénu. Proto musela být na ostrahu našich objektů vyčleněna dost početná skupina roty. To byl možná jeden z důvodů, proč seč Němci nepokusili o přímý útok na naše objekty, zvolili však jiné, zákeřnější formy, jak nám znepříjemnit život. Snadno si totiž zjistili, že jednotliví příslušníci docházejí přes den buď do okolních vesnic nebo do České Kamenice, i při těchto soukromých cestách jsme měli povinnost mít u sebe jak samopal, tak i pistole. Proto si Němci byli vědomi rizika přímého střetu s námi, dobře totiž znali účinnost našeho samopalu.

Volili tedy běžnou partyzánskou taktiku, tj. střelbu ze zálohy, především v lesnatém terénu vedoucím k Tokáni. Zřejmě stříleli z větší vzdálenosti z krátkých zbraní, takže jejich střelba byla zpravidla nepřesná. Přesto došlo asi ve třech případech k lehčímu zranění našich příslušníků. Dále pak někteří z toho vyšli pouze s prostřelenými plášti, nebo se kulky odrazily od našich samopalů. Z těchto důvodů přistoupil velitel roty k radikálním opatřením. Na tyto docházky do České Kamenice musela chodit nejméně tříčlenná skupina se samopaly v pohotovostní poloze. Zřejmě tato preventivní opatření byla natolik účinná, že k napadání v tomto prostoru již nedocházelo. Nadále jsme však byli pod bedlivým dohledem Němců, což jsme poznali, když jsme byli potrestáni za některé naše prohřešky a především malou bdělost a ostražitost. Jedním z nových fíglů našich protivníků bylo využívání německých děvčat při navazování kontaktů s námi. Občas se stávalo, že při našich pochůzkách jsme „náhodně“ narazili na menší 2 až 3 členné skupiny německých dívek. Tyto nás oslovovaly, často i slušnou češtinou, s tím, jak se nám tady líbí a že nás litují, když zde nemáme česká děvčata. Že i ony mají podobné problémy, neb jejich chlapci jsou v zajateckých táborech. Dávaly tím nepokrytě najevo, že by nebyly proti tomu, kdyby se mohly s námi setkat. Většina z nás jejich průhledné záměry prohlédla a dotyčné odkázala do patřičných mezí. O těchto jejich iniciativách jsme informovali naše velitele. Když se tyto „náhodné“ kontakty našich příslušníků s německými děvčaty dále rozšiřovaly, velitel roty si s námi o tom veřejně a otevřeně pohovořil, abychom s nimi na jakýkoliv dialog nepřistupovali.

Bohužel někteří kolegové toto varování podcenili a uvěřili poctivým úmyslům dotyčných Němek Toto se stalo osudné našemu kolegovi, střelci D. Domluvil si schůzku s jednou „Grétou“, dotyčná na schůzku skutečně přišla a D navrhla, aby odešli na odlehlejší místo, kde by nebyli nikým rušeni. Jaké však bylo překvapení našeho kolegy, když se na něho znenadání vyřítila tříčlenná skupina Němců. Než se mohl postavit na účinný odpor, byl odzbrojen, sražen k zemi, spoután na rukou a odtažen na nedaleké saské území. Tam byl vtažen do nějaké stodoly, kde si s ním dotyční útočníci chtěli nejdříve „pohrát“ a současně z něho vymlátit údaje o ostraze našich objektů a kde máme uloženy zbraně. Poté zřejmě plánovali jeho likvidaci. Na štěstí pro něho v okolí této stodoly se pohybovala sovětská vojenská hlídka a když slyšela rámus, vstoupila do tohoto objektu a tím mu zachránila život.Němci využili nastalého zmatku a podařilo se jim uprchnout. Na místě však zanechali samopal i pistoli našeho kolegy. I tak byl střelec D. poznamenán po celém těle. Měl četné pohmožděniny a podlitiny, byly mu též lámány prsty a měl i pohmožděná žebra. Sovětští vojáci nás o celém incidentu informovali. K předání zraněného D., včetně jeho zbraní, pak došlo na hraničním, přechodu V Zadních Jetřichovicích. Zdravotní stav dotyčného byl takový, že musel být neprodleně převezen do nemocnice. Po jeho částečném uzdravení rozhodl velitel roty o jeho okamžitém propuštění ze služeb NB, což nám pak zdůvodnil na služebním srazu roty, kdy jeho jednání kvalifikoval jako „hrubé porušení strážní služby a zbabělost před nepřítelem“.

Do podobné situace se dostal i střelec Emil K.,i na něho byl použit podobný fígl. Ale zde padla kosa na kámen. Šlo totiž o zkušeného boxera v polotěžké váze, který včas vystihl hrozící mu nebezpečí a bez použití zbraně si poradil s útočníky, které doslova knokautoval. Samozřejmě, že i tyto události vyvolaly velké ohlasy a určité problémy. V té době se začaly projevovat i určité těžkosti, které nám komplikovaly náš život. Prvotní nadšení z klidného života v „knížecím“ prostředí postupně vyprchalo.

Nyní bych se chtěl zmínit o atmosféře, která v té době (podzim 1945) panovala v České Kamenici. I tady již probíhal odsun Němců a do města a jeho okolí přjjíždělo stále více nových přesídlenců. Vedle Čechů to byla početná vrstva Slováků, dále demobilizovaní vojáci, převážně ze Svobodovy armády, a repatrianti z koncentračních táborů aj. Ve městě bylo již v provozu několik restaurací, vináren, hotelů, řada obchodů, různých řemeslnických provozoven atd. A tak se zde vytvářely dobré podmínky pro normální chod a další osídlovaní této části pohraničí.

Při přidělování těchto provozoven, domů aj. byla stanovena zásada, že přednostní právo mají aktivní účastníci odboje (vojáci ze západní i východní fronty), partyzáni a jiní odbojoví pracovníci, vězňové z KT a pak teprve budou uspokojováni ostatní žadatelé. Především byl zájem o tak lukrativní provozy jako hostince, vinárny, kavárny obchody ,trafiky. A tak se majiteli těchto zařízení stávali především lidé, kteří se prokázali doklady o své odbojové činnosti, které jak se později ukázalo, byly v nejednom případě zfalšovány. V té době místní hostince a vinárny doslova praskaly ve švech. Tam se prakticky uskutečňovala všechny důležitá jednání a rozhodování, navazovaly se tam kontakty, zde se též seznamovali noví přistěhovalci, kteří zjišťovali možnosti, kde se uchytit. Pro některé novousedlíky, pokud ještě neměli přidělen dům, se tyto restaurace stávaly jejich dočasným domovem. Řada přesídlenců, především Slováků, a Zakarpatských Ukrajinců, chodila v různých uniformách. Téměř každý z nich měl na blůze připevněná různá vyznamenání naše i sovětská. V nejednom případě šlo skutečně o bývalé partyzány z doby SNP, či demobilizované vojáky. Bohužel mezi nimi byla i řada sprostých podvodníků, kteří se často násilím zmocnili těchto uniforem a pak se vydávali za jejich majitele. V průběhu dalších měsíců se z těchto „partyzánů“ vyklubali členové HG nebo POHG (Hlinkovy gardy, Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy), kteří se spolu s německými fašisty podíleli na potlačení SNP. Poté pak organizovali masakry na zajatcích i na bezbranném civilním obyvatelstvu – jejich hromadné popravy., včetně upalováni zaživa. Dále se podíleli na pogromech a transportech Židů a Romů do KT.

Tito zločinci ve snaze uniknout spravedlnosti, se tímto způsobem pokusili zahladit stopy, najít novou identitu a pod falešnými jmény a doklady žít novým životem.

Rovněž někteří přistěhovalci české národnosti měli máslo na hlavě, pro které museli opustit své domovy, aby unikli trestu za spáchané zločiny. Především se to týkalo agentů gestapa, kolaborantů a čelných funkcionářů různých profašistických organizací. Další sortou byli lidé, kteří se dopouštěli závažnější kriminální nebo jiné trestné činnosti a v jejich dosavadním bydlišti jim hrozil trestní postih. To se však týkalo menší části přesídlenců. V převažující většině šlo o řádné a poctivé občany, kteří byli vedeni upřímnou snahou najít nové domovy a aktivně se zapojit do obnovy našeho pohraničí. Rovněž se vraceli do svých bývalých domovů ti, kteří byli mnichovským diktátem vyhnáni. Samozřejmě, že podobná situace jako byla v České Kamenici, se ve větší či menší míře vyskytovala i v dalších částech našeho pohraničí.

Právě v prvních měsících po květnu 1945 neměly orgány SNB i pracovníci MSK a OSK možnost prověřování pravdivosti údajů, nebo i dokumentů nových přistěhovalců. Proto mohlo v této první etapě docházet k excesům, které pak mohly být řešeny až po odhalení skutečného stavu věcí v době, kdy docházelo ke konsolidaci. Tehdy již byly příslušné orgány činné v trestním řízení natolik funkční, aby mohly dát průchod právu.

Ke cti příslušníků SNB je třeba uvést, že velká část těchto podvodníků a zločineckých elementů byla v průběhu doby odhalena a předána justičním orgánům k potrestání.. Vzpomínám si na případ jednoho vysoce postaveného funkcionáře POHG, který byl osobně odpovědný za smrt stovek Slováků po potlačení SNP. Jeho skutečná identita byla odhalena asi až po 10ti letech. Až do té doby byl dotyčný Slovák považován za řádného a spořádaného občana našeho pohraničí.

Naši instruktoři bezpečnostní problematiky vrch. stržm. V., stržm. P a Ch. se důsledně starali , abychom neztratili ani minutu při našem vzdělávání. Upozornili nás na to, že to, co se oni učili celý rok ve školních zařízeních četnictva a policie, musíme my, za tutéž dobu školení, zvládnout současně s plněním stanovených úkolů v rámci PP: Proto nám neustále kladli na srdce,že pokud budeme chtít sloužit u jednotek SNB, musíme bezpodmínečně zvládnout požadovaný rozsah učební látky. A tak náš pracovní den trval někdy i 16 hodin. Po vícehodinové službě na hranicích usedáme v učebně, kde jednotliví instruktoři nám s větším, či menším úspěchem vštěpují vše to, co musíme bezpodmínečně znát pro výkon naší budoucí služby. Ještě nyní po letech si vzpomínám na vrch. stržm. V., který nás vyučoval trestnímu zákonu a trestnímu řádu, jak nás nutil biflovat jednotlivé paragrafy nazpaměť. Především paragraf o použití zbraně byl přímo postrachem, pro jeho rozsah a dikci jeho znění.

Počátkem listopadu 1945 nastupuji do nové funkce pomocníka výkonného rotmistra. Abych neztratil kontakt s výkonem služby v sobotu a v neděli jsem zařazován do pochůzkové služby.

Přibližně v té době dostává velitel roty hlášku, že v prostoru Krásná Lípa, Česká Lípa, Rumburk dochází k závažné trestné činnosti. Jsou přepadávány odlehlé zemědělské usedlosti Čechů a Němců, kde dochází k rabování a ti, kdo se postaví na odpor jsou surově zmláceni. Dochází tam též k znásilňování žen a v některých případech i k zakládání požárů. Z prvních poznatků lze usuzovat, že jde o akce Wervolfu. Velitel naší roty po dohodě s velitelem roty v Rumburku a vojenských posádek v dané oblasti, organizují společnou vyčišťovací akci v tomto prostoru. Akce trvala několik dní. Její úspěch spočíval v tom, že se podařilo tyto bandy, které zde měly vybudovány úkryty v lesích, vypudit. Zde pak byly ještě po dobu několika týdnů ponechány zesílené hlídky. Situace se pak zde zklidnila a až do našeho odchodu z Tokáně k podobným přepadům již nedocházelo. Z řad příslušníků naší roty nedošlo ke ztrátám na životě, jak tomu bylo u ostatních zasahujících útvarů mně nebylo známo.

Když pak velitel roty hodnotil výsledky této akce, konstatoval, že je cenná pro nás zkušenost, jak postupovat proti těmto ostříleným zabijákům. I když se nám záškodníky nepodařilo zlikvidovat, resp. zajmout, poznali jsme jejich taktiku a strategii a navíc jsme zlikvidovali jejich „partyzánské“ zemljanky. Dále se zmínil, že v této oblasti byly zjištěny i další nepřátelské skupinky. Především šlo o tzv. Vlasovce, kterým se v květnu 1945 podařilo uniknout ze sovětské obkličovací akce a tito se rozptýlili v menších skupinkách v našem prostoru. Konečně i tyto skupinky byly posíleny některými zběhy z RA. Jak známo, dle dohody naší vlády s vládou SSSR, byly z našeho území odsunuty do konce října 1945 všechny sovětské jednotky. Někteří jednotlivci ze sovětských posádek však dezertovali. O této skutečnosti jsme byli vyrozuměni.

Na podzim roku 1945 bylo prováděno podrobné prošetření našich rodičů, sourozenců, i nás samotných. Toto bylo prováděno prostřednictvím místně příslušných stanic SNB. Pokud si pamatuji, většina našich prověrek dopadla pro naše příslušníky dobře. Horší to bylo v případech, kdy došlo u rodinných příslušníků, především rodičů, k trestnímu postihu na základě retribučních dekretů. Především tzv. kolaborace, pro kterou tehdy byl stíhán větší počet našich občanů. Pokud si pamatuji byly takové případy zjištěny asi u čtyřech příslušníků.V takovém případě byli dotyční neprodleně propuštěni. Bylo nám jich upřímně líto, všichni dobře zapadli do našeho kolektivu navíc se oni ničeho nedopustili. Takový případ postihl i matku mého kamaráda ze sousední vesnice, která byla vyšetřována pro údajnou kolaboraci. I když tehdy její případ nebyl soudně ukončen, bylo rozhodnuto již o jeho propuštění. S odstupem několika let jsem s dotyčným kamarádem hovořil a ten mě informoval, jak byla záležitost s jeho matkou ukončena. Při soudním řízení byla osvobozena. Obvinění proti ní vznesené bylo vyvráceno a navíc se zjistilo, že šlo prakticky o vyřizování sousedských sporů. I takovou daň museli někteří naši občané zaplatit za nedokonalost tehdejších revolučních zákonů.

Blížil se konec roku. Za ztížených podmínek se prováděla ostraha hranic. Sem tam se nám podařilo některého z místních „kopečkářů“ zadržet, ale to byly pouze ojedinělé případy. Stopy ve sněhu nás přesvědčovaly, že Němci si nedají pokoj ani v tak nepříznivém počasí. Mimoto jsme v několika případech asistenčně vypomáhali pracovníkům MSK při zajišťování domů po odsunutých Němcích. Ihned po prováděných odsunech pracovníci MSK buď za doprovodu příslušníků SNB nebo NB prováděli fyzickou kontrolu domů, zajišťovali převzetí dobytka, drůbeže a zapečetění těchto domů.

Vyskytovaly se případy,l kdy se nám v různých tajných skrýších, zejména ve sklepech nebo na půdách. Podařilo objevit skryté cennosti, především šperky, zlaté hodinky apod. Při odsunech měli Němci povinnost tyto cennosti odevzdat. Všechny nalezené cennosti jsme pak předávali našim velitelům, kteří o tom prováděli protokolární zápisy. V té době nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, aby si něco z toho ponechal. Pamatuji si pouze na jeden případ, kdy střelec R. si v podhlavníku uschoval nalezené zlaté hodinky. Náhodně se na to přišlo a jeho kolegové ze světnice to ohlásili veliteli roty. Ten rozhodl o okamžitém propuštění provinilce a tak následující den nás musel ihned opustit. Zřejmě tento výchovný prostředek zabral a od té doby k ničemu podobnému u roty nedošlo.

V prosinci byla rota posílena o čtyři čerstvé absolventy poddůstojnické školy PP. Blížili se Vánoce. V odpoledních hodinách na Štědrý den jsme přivítali našeho velitele pluku. Ještě před večeří k nám pronesl projev. Hovořil též o značných problémech a těžkostech spojených s odsunem Němců, při osídlování našeho pohraničí i probíhajících změnách ve všech sférách naší společnosti.

Výkon služby na hranici nepolevoval. Všichni jsme již měli jednotlivé štreky náležitě prošlapány. V únoru 1946 jsme byli seznámeni s tím, že naše rota bude přemístěna někam na severní Moravu. Nikdo, ani velitel, nevěděl nic konkrétního. Vzrušeně jsme o tom diskutovali, kam nás osud zavane a co tam budeme dělat.

Velké Heraltice

Po příjezdu do Velkých Heraltic jsme byli příjemně překvapeni ubytováním v zachovalém zámku. V novém působišti přibylo mnoho nových úkolů a starostí. Koncem března 1946 byl velitel roty povolán na velitelství PP, odkud se vrátil až po několika dnech. Z toho, s čím nás seznámil, nám téměř vyrazil dech. Jak uvedl, vede se mezinárodní jednání mezi sovětskou, polskou a naší vládou o vyřešení některých poválečných územních změn. Dle toho záměru by nám Polsko mělo postoupit území tzv. Kladska. Jak známo bylo toto území nedílnou součástí českých zemí až do poloviny 18. století. Tehdy bylo za vlády Marie Terezie odstoupeno Prusku. Opětný návrat Kladska do původní vlasti by mělo být jakousi kompenzací za odstoupení Podkarpatské Rusi ve prospěch tehdejší USSR. V té době, počátek jara 1946, docházelo i v této části pohraničí k odsunu německého obyvatelstva, ale jeho osídlování Poláky se ještě patřičně nerozběhlo. Z původních informací, které náš velitel získal, vypadala tato záležitost nadějně. A tak bylo několik rot PP 1 NB uvedeno do horečných příprav. Domnívám se, že mimo naší roty se to týkalo i rot z Liberce, Jablonce a Broumova.

Na poradě vedení roty nás velitel seznamuje s místy naší předpokládaní dislokace. Pro každého funkcionáře roty stanoví konkrétní úkoly. Velitel nás též seznámil, že naše budoucí činnost bude především zaměřena na důslednou ochranu osob tam žijících. Dále k ochraně všech materiálních hodnot, s cílem zabránit jakékoliv diverzi, ničení, loupení nebo rozkrádání majetku Vyslané roty PP do této oblasti mají sehrát úlohu jakéhosi předvoje, na který budou postupně navazovat další instituce státní a veřejné správy, které budou vytvářet předpoklady k urychlenému osídlování tohoto území našimi občany.

Ubíhají dny a týdny a stále nic se neděje. Koncem dubna 1946 je velitel roty pozván na další poradu u velitele pluku- Po návratu nás informuje, že akce Kladsko se neuskuteční, poněvadž při těchto mezistátních jednáních nedošlo k dohodě a Polsko není údajně ochotno se tohoto nově získaného území vzdát. A tak se nám rozplývají vize českého Kladska.

Život roty se opět normalizoval. Měli jsme více osobního volna a mohli se tak blíže seznamovat s prostředím, ve kterém jsme žili. Bylo patrné, že osídlování i zde zdárně pokračuje. Na vlastní oči jsme se mohli přesvědčit o ničivých důsledcích války. V dubnu 1945 se v tomto prostoru po dobu několika týdnů válčilo.Většina domů byla poničena. Na vesnicích se největší škody podařilo odstranit. Horší situace byla ve městech, především v Opavě, která byla stále z větší části v troskách.

Přesto, že od skončení války uplynul rok, stále byla řada míst v oblasti, především v lesích a na polích, zaminována.. I když se vojenští ženisté snažili o vyčištění tohoto prostoru od min, nemohli vše stihnout. Většina ženijních jednotek působila především na východním Slovensku, kde stále hrozilo nebezpečí statisíců pěchotních min, na které doplácelo svým životem nebo zdravím mnoho lidí. Toto nebezpečí reálně hrozilo i ve Slezsku. Jedna z těchto neodhalených nášlapných min se stala osudnou našemu kolegovi střelci Oldřichu B. Jmenovaný při vycházce přehlédl výstražnou tabuli s označením o zaminovaném úseku. Při snaze, zkrátit si cestu přes les, vstoupil do tohoto nebezpečného prostředí. Částí boty došlápl na nástrahu, kterou se mina ukrytá v zemi iniciovala. Štěstí v neštěstí bylo to, že náš kamarád přežil, byť s těžkým zraněním, pro které musel být dán do plného invalidního důchodu.

Na Slovensko

Z velitelství PP dostáváme znepokojivé zprávy, že na severní Slovensko pronikají z Polska menší banderovské skupinky, které mají však spíše propagandistický záměr. Navazují kontakty se stoupenci Tisovského režimu a kléru s cílem získat podporu pro ideje ukrajinského nacionalismu, reprezentovaného jejich organizací. Současně vyvolat odpor proti orgánům slovenské veřejnosti a státní správy a vyvolat protičeské nálady. Dalším záměrem těchto banderovských emisarů bylo vybudování spolehlivých míst, na které se mohou obracet další banderovské skupiny.

Protože v té době nebyl na Slovensku žádný speciální útvar SNB našeho typu, rozhodl ministr vnitra, po dohodě s velitelem pluku, že do této akce bude nasazena 4. rota PP.

Z částečných zpráv ze Slovenska, které náš velitel získal o výskytu a činnosti banderovců bylo patrné, že nejde o bojovou, resp. diverzní skupinu. Přesto, že její další působení může velmi negativně ovlivňovat dosud nestabilní situaci na Slovensku. Do akce je nasazena větší část roty. K mé lítosti do této akce nejsem zařazen s odůvodněním na výkon mé funkce na rotě.

A tak jsem byl o jejím průběhu a výsledku dodatečně informován kolegy, kteří se této akce zúčastnili a dále z hlášení, které bylo odesláno na velitelství pluku.. Pokusím se tedy o stručnou rekonstrukci této akce, trvající jeden týden, která byla naším prvním nepřímým kontaktem s jednotkami UPA (Ukrajinské povstalecké armády). O rok později (ve druhé polovině roku 1947) jsme pak na vlastní kůži poznali cíle a praktiky této nacionálně-fašistické organizace.

Přesun roty do míst předpokládaného působení těchto skupin byl zajištěn našim autoparkem. Všichni příslušníci mají obvyklou výstroj a výzbroj stanovenou pro podobné akce. Samozřejmě, že tento početný konvoj vzbuzuje pozornost obyvatel na trase naší cesty. Proto se také o našem přesunu s předstihem dovídají i ti, proti kterým naše akce směřuje (měli již vybudovanou dobře fungující zpravodajskou síť z místních občanů, která je neprodleně informovala o jakémkoliv nebezpečí, které by jim hrozilo). Jak se pak dodatečně prokázalo, právě v důsledku těchto včasných signálů se banderovcům podařilo vyklouznout z našeho zátahu a bezpečně se vrátit do svých rajonů v Polsku.

Jádro těchto skupinek tvořili ideoví vůdci UPA, mezi kterými byli i řecko-katoličtí kněží a další intelektuálové z řad ukrajinských nacionalistů: Proto se také jejich prvními „opěrnými body“ stávají jak katolické, tak evangelické fary. Odtud pak získávají informace o spolehlivých Slovácích, na které se mohou bez obav obracet. Současně byli upozorněni na nespolehlivé, od kterých by jim hrozilo nebezpečí z prozrazení (především se to týkalo bývalých partyzánů SNP, členů Komunistické strany Slovenska, funkcionářů lidosprávy aj.). Tito emisaři pak za pomoci svých aktivistů konspirativně organizují besedy s vytypovanými osobami, které se snaží získat pro aktivní podporu jejich činnosti.

Přesvědčují je o tom, že na území Polska a Ukrajiny se formují statisíce odhodlaných bojovníků za ukrajinskou nezávislost. Že usilují o svržení sovětské vlády na Ukrajině a poválečném Polsku. Konečným cílem pak má být vytvoření jednotné a nedílné Ukrajiny, která se bude rozprostírat od řeky Poprad až po Azovské moře, čímž dojde k naplnění odkazu knížete Vladimíra Velikého.

Proto se také obracejí na své slovanské bratry s tím, aby se zapojili do aktivního boje proti společnému nepříteli. Že až oni (banderovci) se vypořádají se svým úhlavním nepřítelem na Ukrajině a v Polsku, přijdou udělat pořádek i na Slovensko a společně pak Slovensko vyčistí od Čechů, Židů a komunistů. To byl v podstatě záměr jejich propagačního tažení. Současně s touto agitací vyvíjeli psychický a fyzický teror vůči těm nespolehlivým. Šlo o kombinaci výhrůžek, přepadávání a týrání atd.

Na základě našich předchozích zkušeností z podobných akcí stanovil velitel taktiku a strategii dalšího postupu. Situace v tomto směru byla ztížená tím, že jsme neměli oprávnění provádět domovní prohlídky v domech a především na farách, a to i kdyby bylo důvodné podezření, že se tam tyto živly ukrývají.

Proto se velitel rozhodl navazovat osobní kontakty s místními občany, získat si jejich důvěru a shromažďovat a vyhodnocovat veškeré poznatky o výskytu těchto skupin.- Zpočátku to však bylo velmi obtížné. Většina obyvatel se snažila vyhnout kontaktu s námi. Pokud přece jen k setkání došlo, nikdo se nechtěl veřejně kompromitovat a českými žandáry, které jejich kněží označili za antikristy, kterým se musí každý slušný Slovák vyhnout.

O co více se nám vyhýbali dospělí, o to větší zájem o nás projevovali děti, především dorůstající chlapci, kterým imponovali naše uniformy, zbraně i auta. Velitel roty jako dobrý psycholog, obratně využil tohoto zájmu mládeže a zorganizoval pro ně besedu. Vysvětlil jim účel našeho poslání, zajistil jim pohoštění, rozdal různé vojenské suvenýry a rázem se ledy pohly. Náš velitel měl totiž talent získávat si svojí bezprostředností i svými řečnickými schopnostmi a argumenty důvěru u úplně neznámých lidí. A tak se nám podařilo navázat neformální družbu i u úplně neznámých lidí. A tak se nám podařilo navázat neformální družbu mezi námi a touto slovenskou omladinou, kterou pak zvěčnil náš rotní fotograf František O., spolu s dalšími záběry z této akce, která se nachází v mém fotoarchivu.

Postupně pak pod tímto dojmem, začínají s námi komunikovat i někteří rodiče těchto dětí a tak se tímto způsobem dovídáme o místech výskytu banderovců a o formách a metodách jejich činnosti. Z těchto kusých informací již bylo možné vytypovat prostor, kde se dotyčné skupiny mohly nacházet. V krátké době zpracoval velitel operační plán akce, který spočíval v pročesávání míst v terénu, kde by se banderovci mohli ukrývat. O tom, že se tam dotyční pohybovali a tento prostor ve spěchu opouštěli, svědčí různé nalezené pozůstatky o jejich činnosti. Mimo jiné byly nalezeny i různé letáky ve slovenštině i ukrajinštině, které se nacházely v senících pro zvěř a ve srubech pro zemědělce a lesní dělníky. Pokud si pamatuji, celá tato akce se obešla bez ozbrojeného střetu, neb jak jsem se již dříve zmínil, banderovci včas dostávali echo o naší přítomnosti a proto se neprodleně přemísťovali do vzdálenějších míst a následně se vraceli do svých rajonů v Polsku.

Proto také tato akce měla spíše preventivní charakter, která však prokázala naši připravenost urychleně reagovat na jakýkoliv pokus o destabilizaci v zemi. Tato počesávací akce trvala několik dalších dnů a když bylo patrné, že se v tomto prostoru již banderovci nevyskytují, rozhodl velitel roty o ukončení akce a o návratu do Velkých Heraldic. Veškeré naše zjištěné poznatky byly předány velitelům místně příslušných stanic SNB a o průběhu akce bylo zasláno hlášení na velitelství pluku.

Ještě bych se chtěl vrátit k událostem z počátku května. Domnívám se, že to bylo k 1.5. 1946, kdy byl náš velitel povýšen z hodnosti nadporučíka do hodnosti štábního kapitána. Celá rota měla z tohoto vysokého ocenění našeho velitele radost. K povýšení došlo i u mužstva, asi 6 z nás získalo hodnost svobodníka. Aby to ostatní střelce tolik nebolelo, rozhodli jsme se všichni novopečení svobodníci, že z květnového žoldu uskutečníme řádné pohoštění.

Měsíc květen se chýlil ke konci. Po návratu z akce na Slovensku opět plníme své obvyklé služební povinnosti. Stupňuje se též rozsah a intenzita bezpečnostní výuky.. Řada kolegů si začíná uvědomovat, že nebude schopna tuto náročnou výuku zvládnout a řeší situaci tak, že si podávají žádost o předčasné propuštění do civilu. Velitel pak s každým takovým žadatelem provádí důkladný pohovor. Některé se mu podaří přesvědčit, aby ve studiu přidali a dokončili svou službu alespoň do závěrečných zkoušek. Řada dalších však na své žádosti trvá a k tomu uvádí i některé své osobní důvody. A tak několik našich kolegů skončuje koncem května svůj služební poměr u PP. V té době se dozvídáme o další překvapivé zprávě. Činnost naší roty ve Velkých Heraldicích končí s tím, že rota bude přemístěna do Prahy, kde bude vyčleněna k dispozici velitele pluku. Během následujících dvou až tří dnů je rota připravena k přesunu. Asi po 36 hodinách jízdy se ocitáme v Praze.

V Praze

Po příjezdu do Prahy jsme ubytováni ve vršovických kasárnách v Přípotočné ulici. Ihned se dozvídáme, že zástupci velitele roty byla přiznána hodnost, kterou získal ještě za protektorátu. Měli jsme z toho všichni radost, že se konečně dočkal satisfakce, na kterou musel čekat celý rok. Byl to skutečně skvělý instruktor a vychovatel, na kterého vzpomínám více než 50 let.

V Praze se též dovídáme, že k 1.7.1946 končí činnost PP 1 NB. Všichni příslušníci, kteří úspěšně složí závěrečné zkoušky a budou chtít sloužit i nadále, budou zařazeni buď k nově se tvořícímu SNB útvaru 9600 nebo budou mít možnost požádat o přemístění na stanici SNB. A tak ti šťastnější, kteří nejsou zařazeni k plnění jiných úkolů, se mohou věnovat samostudiu a opakování látky z vojenské i bezpečnostní problematiky. Naši instruktoři, včetně výkonného rotmistra, jsou postupně přemísťováni ke svým kmenovým útvarům. Pro mne tím nastávají krušné chvíle. Vedle své pracovní náplně pomocníka musím zvládnout navíc povinnosti mého nadřízeného a to v době, kdy se připravuje likvidace roty, která sebou přináší hodně starostí a problémů. Navíc jsem musel, jako ostatní řadoví příslušníci roty, skládat závěrečné zkoušky. Na jejich přípravu mě prakticky nezbýval čas a i dříve jsem se málokdy zúčastňoval odborné výuky s ostatními kolegy. Takže jsem se musel spoléhat sám na sebe a po nocích biflovat množství paragrafů z trestního práva, různých instrukcí a směrnic a látku z bojové problematiky.Rovněž součástí závěrečných zkoušek byly všeobecné znalosti z našich dějin, ze zeměpisu, z poválečného uspořádání Evropy a poznatcích a znalostech o druhé světová válce apod. A tak kolem 20. června 1946 nastávají dny pravdy. Zkoušky probíhají od časného rána do pozdního večera. K naší smůle, většinu členů komise tvořili vedoucí funkcionáři PP, kteří nekompromisně požadovali znalost celé probírané osnovy. Znalosti z každého předmětu byly kvalifikovány stanoveným bodovým koeficientem.Ti, kteří v některé disciplíně neuspěli, dostali šanci k reparátu v náhradním zkouškovém termínu. Pokud se pamatuji, týkalo se to asi třetiny z nás.

I já jsem přicházel před zkušební komisí s velkými obavami, neb jsem si byl vědom svého handicapu v nedostatečné docházce na výuku. Asi jsem měl kliku, neb většinu paragrafů, které jsem si z obálek vytáhl, jsem bez větších potíží odříkal. Navíc jsem hodně zabodoval u osvětového důstojníka pluku št. kapt. F.R., bývalého středoškolského profesora dějepisu, svými solidními znalostmi z jeho ranku, čímž jsem si vylepšil celkové hodnocení a umístil jsem se v první desítce příslušníků, kteří obstáli. Krátce poté jsme byli povýšeni do hodnosti četařů NB. Týkalo se to asi dvou třetin příslušníků roty. Pro většinu novopečených četařů nastala týdenní doba odpočinku k návštěvě svých rodin před nástupem na nové působiště.

Pro mne však osobně nastaly další úkoly. Mimo výkonu své dosavadní funkce jsem byl vyčleněn pro práci do štábní skupiny velitele pluku, která prováděla stahování a vyhodnocování agendy všech 12ti rot PP, které tam byly převáženy z jednotlivých rot pluku. V této skupině byli zařazeni určení funkcionáři jednotlivých rot (zpravidla zástupci velitelů, nebo výkonní rotmistři) a dále důstojníci z velitelství pluku, kteří zpravidla rozhodovali, které písemnosti budou zachovány a co půjde do stoupy. Většina tzv běžné nebo méně důležité agendy byla neprodleně odvážena ke skartaci. Proto také o samotné existenci PP 1 NB se toho příliš nezachovalo, o čemž jsem se ostatně zmínil již v úvodu těchto vzpomínek.. Pravděpodobně jsem asi dosud jediným žijícím aktérem, který se likvidace materiálů PP 1 NB zúčastnil. V té době mně bylo 19 let.

Z výše uvedeného se také o činnosti PP 1 NB za uplynulých více než 50 let mnoho nepublikovalo a velká část naší veřejnosti o jeho existenci neměla ani potuchy. Řada pamětníků z té doby nás považovala za jakousi součást „Revolučních gard“, které skutečně v prvních týdnech a měsících po 9.5.1945 působily v našem pohraničí.

A tak v souvislosti s právě probíhající kauzou „Třicet návratů majora Zemana“ bych chtěl alespoň touto formou seznámit naše občany s činností a úkoly příslušníků PP 1 NB, kteří v našem pohraničí v letech 1945 a 1946 plnili funkci při obnově státnosti.

A tak existence PP 1 NB končí 1.7.1946. Postupující vnitřní a mezinárodní situace v polovině roku 1946 si vyžádala vytvoření uceleného a jednotného řízení ochrany státních hranic historických zemích Čech a Moravy. V tomto směru bylo vedením MV zpracována organizační struktura nově se tvořícího útvaru 9600 s účinností od 1.7.1946. Velitelství tohoto útvaru mělo jako velitelství PP sídlo v Praze. Organizačně se dělilo na pluky, prapory, roty a samostatné čety. Velitelský kádr SNB útvaru 9600 byl převážně sestaven z dosavadních velitelů rot a jejich zástupců a dále z důstojníků velitelství PP 1 NB.

Prvním velitelem SNB útvaru 9600 se stal dosavadní velitel PP tehdy v hodnosti majora Miroslav Duda. Náš bývalý velitel 4. roty vlastním jménem Otmar Malý byl v hodnosti št. kpt. Ustanoven do funkce velitele SNB útvaru 8195 Hradec Králové, což odpovídalo funkci velitele praporu. Jeho zástupce por. Otakar Antoš se pak stává zástupcem velitele SNB útvaru 8195.

Většina příslušníků naší roty byla zařazena v rámci příslušnosti SNB k útvaru 8195., jehož podřízené součásti (roty a samostatné čety) zajišťovaly ochranu státní hranice od Krkonoš až po pohoří Kralického Sněžníku. Já osobně jsem byl s dalšími 7 kolegy ze 4. roty zařazen k SNB útvaru 2595 Králíky, kde jsem byl kmenově zařazen až do osudného 20.2.1948.

Příslušníci bývalého PP 1 NB tvořili jakýsi základní kádr u nově vznikajících útvarů SNB. Byli ustanovováni do funkcí zástupců velitelů samostatných čet, velitelů družstev, resp. výkonných příslušníků hraniční ostrahy. Základní útvary pak byly doplňovány absolventy výcvikových středisek.SNB, kteří předtím vykonávali službu na stanicích SNB. Velitelé rot, jejich zástupci a velitelé samostatných čet byli zpravidla jmenováni z řad osvědčených a prověřených pracovníků bývalých bezpečnostních sborů, zpravidla v hodnostech št. strážmistr, praporčík a vrchní strážmistr.

Tato organizační struktura ostrahy státních hranic (v rámci útvaru 9600) působila až do července 1951, kdy došlo k podstatné reorganizaci této služby, do které byly včleněny všechny bezpečnostní struktury zajišťující hraniční režim po celém tehdejším území ČSR, tj. včetně Slovenska.

Nyní bych se chtěl vrátit k původnímu tématu, k činnosti, působení a úloze, které jednotlivé roty PP 1 NB po dobu své roční existence sehrály.

Dle mého odhadu nastoupilo v létě 1945 do všech 12ti rot PP 1 NB 1 500 adeptů. Během roční existence PP došlo k podstatnému snížení tohoto stavu, které odhaduji na 30 – 35 %. Porovnával jsem v tomto směru i situaci u naší 4. roty. Z původního stavu 120 členů nás zůstalo k 1.7.1946 pouze 72

Za těch více než 53 let, které uplynuly od ukončení činnosti PP 1 NB odhaduji, že v současné době dosud žije asi 250 až 300 mých bývalých kolegů. Řada z nich položila své mladé životy ještě za existence PP 1 NB. Další desítky padly v bojích proti banderovcům v roce 1947 až 1948, nebo podlehli zraněním, které při těchto při těchto střetech utrpěli.

Jak jsem se již dříve zmínil většina příslušníků PP nastoupila v červenci 1946 do nově vznikajících útvarů SNB. Značná část tam pak trvale zakotvila na hranicích. Řada z nich tam vykonávala odpovědné funkce, jak na velitelství útvaru 9600 (později HSPS), na dalších velitelských funkcích v rámci brigád, praporů a rot Pohraniční stráže.

Další příslušníci bývalého PP pak postupně přecházeli sloužit na jiné útvary SNB, jak do složek VB, tak StB. Řada z nás se postupně ve svých nových funkcích osvědčila. Doplnila si odborné vzdělání a získala jak středoškolskou, tak i vysokoškolskou kvalifikaci. Ti nejschopnější pak byli ustanovováni do odpovědných funkcí v rámci tehdejších KS-SNB, MV-ČSR i MV ČSSR apod.

Když dnes s odstupem téměř 55 let hodnotím naši činnost u 4. roty PP nevzpomínám si ani na jeden případ, kdy by kdokoliv z nás používal fyzické násilí, nebo jakékoliv ponižování tamních německých občanů. Nepamatuji si též, že by se někdo z nás obohacoval na jejich úkor. I když možnosti se „napakovat“ bylo velké množství. Nikoho z nás to ani ve snu nenapadlo (až na jeden případ, o kterém jsem se zmínil dříve).

Veškeré cennosti, na které jsem při výkonu služby přišli (šperky, zlato, hodinky apod.) jsme vždy odevzdávali našim velitelům. Byli jsme se vědomi, v jaké tíživé situaci se naše republika v té době nacházela.. Navíc naše uvědomělá kázeň a disciplína a především naše svědomí by nám to tehdy ani nedovolilo. Pro současnou mladou a střední generaci je to možná nepochopitelné, že jsme dobrovolně sloužili v takových podmínkách. Tehdy jsme totiž žili v jiné době a měli úplně jiné představy o cti, morálce, osobní a občanské odpovědnosti vůči sobě, našemu kolektivu a celé společnosti, než je tomu nyní.

Můžeme jen litovat toho, že naše široká veřejnost nebyla v uplynulých 50ti letech důsledněji seznamována, v jakých podmínkách a za jakých obtíží se uskutečňovalo osídlování našeho pohraničí s pravdivým uvedením i těch negativních jevů, které se přitom vyskytovaly. Bohužel toto „manko“ se nám s odstupem doby vrací jako bumerang, který zasahuje i ty, kteří v prvních poválečných měsících a letech dávali veškerou svoji sílu, zdraví a často i životy, aby naše pohraniční oblasti se staly nedílnou a prosperující součástí obnovené Československé republiky.

Přes tyto moje kritické výhrady byla zhruba do roku 1965 vydána řada knih, různých publikací a natočeno několik filmů, majících vztah k této již historické etapě našich novodobých dějin. Bohužel řada těchto knih je občanům mladší a střední generace takřka neznámá, neb za poslední desetiletí upadly takřka v zapomnění a tyto knihy, o kterých se dále zmíním se sporadicky vyskytují pouze v knihovnách Záslužnou práci v tomto směru vykonali zejména spisovatelé Václav Řezáč a Karel Ptáčník. V. Řezáč ve dvou dílech knih (Nástup a Bitva) líčí osudy našich přesídlenců na Kadaňsku v letech 1945-1948, které pak dostaly i svoji filmovou podobu.

Karel Ptáčník ve své trilogii „Město na hranici“, „Noc odchází ráno“ a „Šestapadesátý“ popisuje poutavou formou životní příběhy Čechů a Němců v jednom pohraničním městě. Děj všech třech knih situuje do období od května 1945 do listopadu 1956. Především v první knize Město na hranici, autor citlivě a plasticky vystihuje bouřlivou atmosféru a psychózu prvních poválečných týdnů a měsíců na obou „stranách barikády“. Vykresluje charaktery a profily hlavních aktérů, především našich přesídlenců, jakými složitými a často i bolestnými procesy museli tito lidé procházet. Nevyhýbá se ani vylíčení životních osudů tam bydlících Němců a snaží se reálně vylíčit jejich lidské stránky a především jejich bolestné procitnutí po pro ně prohrané válce.

K. Ptáčník se nevyhýbá ani „temným místům“ naší poválečné historie. V plné nahotě popisuje akty zvůle a násilí, ke kterým se propůjčovali někteří členové Revolučních gard a lidé typu „samozvaného“ policejního komisaře Garšice. Současně pak líčí teror a záškodnické akce fanatiků z Wervolfu, kteří na oplátku vraždí a terorizují české přesídlence, podpalují jejich domy apod.

Zřejmě se tomuto spisovateli podařilo v této trilogii realisticky vyjádřit události nejen v tomto nejmenovaném pohraničním městě, ale současně provést jakousi globalizaci všeho toho, co se v té době odehrávalo v celém našem pohraničí. Zde popisuje jakým způsobem byly organizovány odsuny Němců, jak vznikaly první orgány veřejné správy, samosprávy – správní komise. Jak probíhala osídlovací akce, jak se utvářely a formovaly politické a občanské postoje a názory těchto lidí.

Další kniha „Noc odchází ráno“ líčí další osudy našich přesídlenců do roku 1953 a posléze „Šestapadesátý“ líčí životní příběhy těchto obyvatel do roku 1956.

Za pozornost by stála některá další díla, např. kniha autorů Janeček-Kalčík „V ruce samopal“ – popisuje život a osudy příslušníků jednoho pohraničního útvaru SNB na Tachovsku v letech 1946-1949. V letech 1950-1960 byla natočena řada filmů týkajících se bezpečnostní situace v našem pohraničí. Většina z nich se již po roce 1989 přestala promítat. To se např. týká Akce B, který byl natočen dle stejnojmenné knihy E. Fikara. Tento film je volnou rekonstrukcí vpádu banderovských oddílů na území napříč naší republikou. Bylo by možné uvést i názvy některých dalších filmů k této problematice. Většinou jde o filmy, které s odstupem let ztratily svou aktuálnost, nebo nemají šanci, aby v současné době byly promítány. (A knihy v knihovnách nemají zřejmě šanci, aby byly půjčovány .-pozn. red.)

Závěrem

Jsem životní optimista a proto věřím, že budoucí generace našich historiků a politologů, nezatížených současnými „ideologickými nálepkami a předsudky“ objektivně zhodnotí aktiva i pasiva naší generace pětačtyřicátníků. A tak doufám, že naši potomci již v novém století dostanou pravdivé a již nikdy nezpochybnitelné svědectví o tom, v jaké psychóze a atmosféře probíhala poválečná výstavba obnovené Československé republiky.

Jakými nesmírnými těžkostmi a peripetiemi musela naše generace tehdy procházet. Jsem přesvědčen, že ještě současní školáci se za svého života dozví skutečnou pravdu o všech významných událostech v dějinách našich národů od května 1945 po současnost.. A soud dějin pak vyřkne svůj neúprosný verdikt nad těmi, kteří v této dějinné zkoušce neobstáli. Zda se moje prognóza naplní, rozhodne budoucnost a především příští generace, které budou určovat jakým směrem a pod jakým azimutem se bude naše společnost ubírat..

Na závěr již jen stručný dodatek. Nyní, když dokončuji svoje vzpomínky, probíhá v ČT další dokument „Akce B“. Krátce po promítání jsem byl svým známým osloven, abych doplnil některá bílá místa v tomto pořadu. Pokusím se tedy ve stručnější formě o dopracování svých osobních vzpomínek a znalostí k této problematice. Z výše uvedeného proto nepovažuji svoje vzpomínky za uzavřené. Pokusím se doplnit problematiku banderovců, zejména o to, o čem se v tomto dokumentu nehovořilo.

Karlovy Vary 10.10.1999

Redakce: J. Honzák Připravil:JUDr. O. Tuleškov

……………………………………………………………………………………………………………...

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 174. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha, duben 2006.

Webová stránka: Křesťanskosociální listy wz.cz, E-mail: Vydavatel@seznam.cz