Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Teoretická poznámka úvodem
Po státním převratu v roce
Odborníci tvrdí, že na světě je více jak 2 500
publikací věnovaných fašismu a na-cismu, počet studií a článků bude tedy ještě
větší. Ve všech knihách a článcích jsou uvedeny nejrůznější definice, často
pocházející i od Jiřího Dimitrova. K ulehčení si-tuace je vhodné si nejprve
uvědomit, proč fašismus vůbec vznikl.
1. Fašismus
byl nejprve teorií a později i praxí k záchraně kapitalistického systému.
2. Z
historie lze vypozorovat, že v každém kapitalistickém státě je vládnoucí vrstva
(třída, garnitura), ale výkon moci nemusí být v rukou celé privilegované
vrstvy, část se věnuje i nepolitickým aktivitám. Ty jsou spokojené, pokud je
situace sta-bilizovaná a není ohrožena žádnými vážnými vnitřními a vnějšímu
událostmi. V tom případě se pokračuje v metodách dosavadního vládnutí,
obvyklých v da-ném státě, posvěcených tradicí, pragmatickou úspěšností s
přihlédnutím ke stra-tegickému postavení státu, jeho síle, sousedům a soupeřům
apod.
3. V
okamžiku, kdy je privilegovaná vrstva ohrožena, její režim přestává být
stabilní, hledá se jiná politicko-mocenská silová garnitura, u které jsou
taktické a strategic-ké předpoklady, že udrží, případně zlepší privilegovanost
vládnoucí třídy. Někdy stačí, že výkonná státní administrativa zvolila špatný,
neefektivní přístup k řešeni nazrálých problémů, volila k cílům kapitalismu
neadekvátní postup a tím ohrozila dominantní postavení kapitalistů. Přehnaná
korupce, mafiánský způsob podniká-ní a jednání, nezvladatelná kriminalita i
sepětí podsvětí s politickými orgány. Dnes není ani možné vyjmenovat všechny
krizové situace, ohrožující stabilitu do-savadního režimu.
4. K
fašismu se sahá v okamžiku, kdy se směrodatná vládnoucí část privilegované
třídy obává, že demokratický parlamentní systém a vliv veřejného mínění dává
možnost k realizaci nároků a zájmů nevládnoucí vrstvy společnosti. Proto nedů-věra
k důsledné demokracii.
5. V
době velké hospodářské krize se hledá recept na řešení situace a fašismus
s takovým receptem přichází. Adolf Hitler v přípravě války našel návod,
jak nej-prve snižovat a později i řešit nezaměstnanost.
6. Tajemná
ruka trhu, liberalistické pojetí hospodářských otázek, svobodná konku-rence a
také mezinárodní situace vyvolají čas od času krizovou situaci. I válka je krizovým jevem. V době krize vlády fašistické i
nefašistické sahají v menší či větší míře k plánování, ke státním
zásahům do ekonomické oblasti. Fašistické řízené hospodářství je intervencí do
tržních vztahů. Dosavadní vlastnické vztahy mohou být ponechány v dosaženém
vývojovém stavu, ale musí se podřídit fašistické či nacistické regulaci. Také
státy nefašistické sáhnou ke státní regulaci různého stupně, jinak by neměly
šanci válku vyhrát.
7. Fašistické (nacistické) řízení hospodářství nemusí vždy sahat k úplnému ovládá-ní ekonomických pák a nástrojů, někdy stačí jen regulace pracovních sil, surovin, investic, objednávek, případně odstranění nežádoucí konkurence, což se vysvětlí rasově (majetek Židů) či nepřátelským postojem ve válce apod.
Zrod
Málo známou skutečností je vysoký
zájem Benita Mussoliniho o levicové doktríny re-formního i revolučního
charakteru. Již na počátku své politické dráhy vycítil, že bude brán vážně jen
tehdy, když navrhne praktická opatření k řešení tehdy aktuálních po-tíží a
nedostatků. Jeho otec Alessandro byl jen obyčejný kovář s aktivními kontakty
s širší veřejnosti. Byl také za nám neznámých okolností členem První
internacionály a nechal na sebe působit myšlení Marxe a Engelse. Nebyl žádným
vzorným žákem, měl sklony k anarchismu a
proti tomuto směru oba klasikové vystupovali, ale to v mís-tě jeho
působení nebylo vůbec známo a nic to neznamenalo. K uspokojení svého okolí byl
volen za socialisty do místního zastupitelstva.
Benito Mussolini se mu narodil do tohoto prostředí 29. 7. 1883.
Jen trochu chápal svět a již slyšel rozhovory o socialismu, o státu, královské
rodině a dokonce slyšel čtené pasáže Marxova Kapitálu, kterým sotva rozuměl.
Když dospěl, viděl, že exis-tuje kniha a autor, o kterého se může opřít a
získávat autoritu přátel jeho nahodilými citacemi. Působila na něho skutečnost,
že to, co zjistil v teoretické oblasti, existuje také v praxi – byly to neduhy
kapitalismu, tržního hospodářství. Právě zde je možno najít první styčný bod
fašismu a marxistického učení, dokonce dříve, než byla fašis-tická strana
vytvořena. Kdo se chtěl v politice uplatnit, musel najít recept na nedo-statky
soudobé společnosti a bylo jedno, zda budou pravicové či levicové orientace.
V osmnácti letech zastával místo učitele v obci, kde byl
zřetelný vliv socialistů. Být učitelem znamenalo mít autoritu a rozhodovat, to
se mladému Mussolinimu líbilo. Vážnost své osoby vyvolával teoretickými
znalostmi, spíše útržky znalostí, ale to bo-hatě stačilo k efektivnímu výkonu
angažovaného tajemníka místní socialistické družiny. Když však přišel
povolávací rozkaz k nástupu vojny, zmizel ve Švýcarsku. Poslouchat rozkazy a
podřizovat se cizímu rozhodování, to již nepatřilo k jeho po-vaze. Hle, jak se
rodí budoucí militarista. Ve Švýcarsku vystupoval na antikatolických akcích,
prokazoval schopnosti davového řečníka s divadelními gesty, což působilo až
komicky. Úspěch sklízel jen tehdy, kdy se dotkl ožehavé problematiky
neprivilego-vaných vrstev a k těm ve Švýcarsku patřili italští exulanti,
dělníci a dosti početní zbě-hové. Poznal také něco málo z Lenina a Kautského.
V roce 1905, ve dvaadvaceti letech, využil královské
amnestie a vrátil se do Itálie, kde si přece jen musel vojenskou povinnost
odsloužit. To se v něm již křísila myš-lenka, že armáda je také politický
nástroj vládnoucí elity a bylo by dobře poznat její moc, sílu a mechanismus. Po
vojně měl dost času, aby se seznámil s tehdejší poli-tologickou literaturou snad
všech tehdy existujících směrů. Zde se rodí pozdější ek-lekticismus
fašistického učení. I Mussolini bral hesla ze všech stran, hlavně, když při-tahovaly
pozornost davu. Záhy rozpoznal, že se tak stává jen tehdy, když se dotýkají
krizových jevu italské společnosti. Kritické výhrady zásadního významu nacházel
u marxistů, taktické triky opisoval z konzervativních kruhů. Opět lze
najít příbuznost mezi pravicí a levicí.
Pravice věnovala pozornost nedostatkům, aby vylepšila a uzdra-vila
kapitalistické poměry, levice, aby je změnila. Za několik málo let se to
promítne do otázky, zda marxisté a fašisté jsou jedno a totéž. Nejsou, jen
povrchní pohled to-mu napovídal.
Dalším ovlivňujícím faktorem působícím na Mussoliniho byl
nacionalismus. V ro-ce 1909 přijal Mussolini nabídku od socialisty, aby
působil jako agitátor, vydavatel tisku a placený organizátor v oblasti
Trentina, tehdy pod správou habsburské monar-chie. Italové Rakušany nesnášeli,
nelze se divit, že v první světové válce se budou orientovat proti vídeňské
vládě, i když formálně v té době byla Itálie s Rakousko-Uherskem ve spojeneckém
svazku. Benito Mussolini pochopil, že další hnací silou v politickém hnutí
je nacionalismus, a také ho využíval. Tím okamžikem nabral již směr k pravicové
orientaci, marxisté naopak se hlásili k internacionalismu. A v tom byl a je
podstatný rozdíl mezi nimi a fašisty. Nejsou to tedy totožná učení.
Benito Mussolini jako zběh dával tímto skutkem najevo
negativní poměr ke státu, návratem do kasáren a svými projevy nacionalistického
charakteru zjistil, že mu při-bývá stoupenců, sice nespokojených, ale pravicově
a konzervativně orientovaných. Pocítil také, že pro jeho kariéru na politické scéně
je lepší, když ho státní instituce podporují. Pozorné bdělosti italské policie
si již zažil dost. Kupodivu si nekladl otázky jaký stát, s jakým charakterem ho
podporuje. A právě takovou otázku si v carském Rusku kladl každý bolševik. Cílem bylo vyvrátit carský, zčásti stále
ještě feudální stát. Mussolini netoužil vyvrátit italské království, snil
o tom, že zde uchvátí moc a bude hrát
dominantní úlohu. Věřil pevně, že najde perspektivní řešení k nedostatkům,
které důvěrně znal. Byla to nezaměstnanost a malá životní úroveň
především neprivilego-vaných vrstev.
Bolševici v Rusku správně
a předvídavě vytušili, že první světová válka vyvolá kri-zovou situaci,
z té vyrostou podmínky pro revoluci, která smete cara a s ním i vlád-noucí
vrstvu toužící po válkách a imperialistických výbojích. Lidé se přece nemusí
nechat hnát do válečných jatek pro naplnění egoistických cílů vládnoucích
vrstev.
Benito Mussolini několik dní váhal, zvažoval, zda Itálie má
být na straně smluvní-ho spojence Rakousko-Uherska, či jí bude kynout větší
zisk na straně Francie a Vel-ké Británie. Jeho proválečný postoj vyvolal
konflikt v redakci Avanti. Odešel a založil si vlastní tiskový orgán – Il
Popolo D'Italia. Následoval rozchod se socialisty. Vzniklo podezření, dodnes
spolehlivě nevyvrácené, že finanční prostředky uhradila francouz-ská
zpravodajská agentura. Francie měla přece zájem, aby Itálie bojovala po jejím
boku a slibovala za to také významné územní zisky. Mussolini věděl, že úspěšný
projev musí mít vždy nějakého nepřítele, na kterého se útočí, jinak jeho řeč
nebude doprovázena potleskem. Prohlašoval, že pouze reakční síly jsou proti
válce s Rakou-skem a neutralitu v Itálii podporují jen peníze z Německa. A
kdo se nechá podplatit, je zrádcem národa.
Internacionalismus neměl pro Mussoliniho valnou cenu, viděl
na vlastní oči jak se rozkládá pod náporem německého, rakouského,
francouzského, anglického a ruské-ho nacionalismu. Sám byl přece také součástí
tohoto vývoje. Vštípil si do paměti, že nacionalismus, především na frontě,
překrývá třídní příslušnost a dokáže pod pra-pory a hesla vlády podřídit
neprivilegovaná vrstvy. Bolševici v Rusku v téže době poukazují na lživost
vládních proklamací. Není zde tedy totožnost Mussoliniho a bol-ševiků.
Mussolini svolával masové demonstrace pro účast ve válce, bolševici činili
pravý opak.
V roce 1915 vstoupila Itálie do války a Mussolini odešel na
frontu. Nevím, zda jsou pravdivá všechna tvrzení o jeho statečnosti a
vyznamenáních, ale fašistická propaganda je později náležitě využívala a
zveličovala, tak jako v Německu u Adolfa Hitlera. I to patřilo k úspěšné
agitaci fašismu a nacismu. Ještě během války si nově definoval předmět svých
útoků. Byl to papež, protože chce mír i bez vítězných plodů, jsou to
socialisté, kteří se utápějí ve vlnách internacionalismu, prokazatelně ne-úspěšného ve válečné vřavě a hystericky nadával
bolševikům, že v roce 1917 vyvedli Rusko z imperialistické války. Záhy
však dokonce k vlastnímu údivu, musel předmět svých útočných výpadů změnit.
Když Velká Británie a Francie lákaly Itálii do války,
nešetřily sliby a v tehdy tajné londýnské dohodě 26. 4. 1915 přiřkly Italům
část jižního Rakouska, Trentino, jižní Tyroly, přístup až na Brener, přístav
Terst s okolím, celou Istrii, Dalmácii, Vloru s ost-rovem Saseno a u
tureckých břehů souostroví Dodekaneské aj. Na válce proti Ra-kousko-Uhersku se
podílelo také Srbsko a koncem války jeho oddíly sice relativně malé, ale vysoce
bojovné byly v Dalmácii dříve než jednotky italského krále. Navíc se Chorvatsko
stalo součástí Jugoslávie, nového nástupnického státu a italský vliv se tu již
nemohl plně uplatnit. Itálie nedostala to, co chtěla, snad jen za cenu války
s jugoslávskou armádou, ale o tom v roce 1918 již ani největší nacionální
štváči ne-chtěli slyšet, ale zklamání to bylo veliké. Mussolini okamžitě
zaútočil na mocenské uskupení ve vládě, že je neschopné, že italská krev tekla
zbytečně, že Itálie je jedi-ným poraženým státem mezi státy vítěznými, že je
nutno odstranit vládu neschop-ných. Myšlenka o neschopnosti právě u moci se
držící elity bude vyhovovat generálu ze Sibiře a Radola Gajda bude ochotně na
svých schůzích prát špinavé prádlo vlád-noucí garnitury, aby se dostal k moci.
Ideologický kontakt s italským fašismem byl navázán, dokonce i dříve než se
fašistické hnutí deklarovalo jako politická strana.
Žádná ideologie nemá valnou cenu, když nemá svého sociálního
nositele. A ten zde také byl, stačilo ho jen organizačně podchytit. Itálie do
války vyslala masovou ar-mádu, potřebovala mnoho důstojníků a poddůstojníků z
povolání, v době války s vy-sokou společenskou autoritou, ale v době míru
z velké části těžko použitelnou v trž-ním prostředí. Mnozí mimo vojenské
řemeslo neuměli nic jiného. Byli zklamaní a ochotní naslouchat hlasům o
tom, jak byli zrazeni, jak jejich vítězství bylo promar-něno a proto je třeba
změnit korupční a neschopnou vládu. Také Radola Gajda ko-lem sebe soustřeďoval
část sociálně a politicky neuspokojených legionářů z Ruska, když zjistili, že
nebudou vládnout v československém státě. Generál Gajda se podílel na intervenci
proti sovětskému státu a také Itálie vyslala své vojáky proti rodícímu se a
tedy bezbrannému státu na východě. Další styčný bod mezi Gajdou a italským fa-šismem.
Mussolini se ve svém předmilitaristickém období přesvědčil,
jak přitažlivá a doslo-va lákavá jsou pro neprivilegované vrstvy Italů hesla
socialistů. Adolf Hitler sílu so-cialistických myšlenek poznal, když jako agent
policie a později i německé armády chodil na schůze a manifestace sociálně
demokratické strany a Radola Gajda po-chopil mobilizační hodnotu rudých
myšlenek na sibiřském bojišti. Z Mussoliniho, Hit-lera a Gajdy se nestali
socialisté, ale dovední manipulátoři davů se sociálně dema-gogickými frázemi.
Benito Mussolini byl dovedný demagog, ale jedna věc mu
dělala starosti, věděl, že označení někoho za zrádce je schopno přivolat pád
politické hvězdy, obával se proto i zcela oprávněně, že si někdo vzpomene na
jeho proletářskou angažovanost před rokem
Mussolinimu nedalo příliš práce, aby válečné veterány přesvědčil, že právě oni mají být vládnoucí vrstvou, neboť oni bojovali a dosud vládnoucí byrokrati jejich vítěz-ství promarnili. Proto také černé košile italských elitních jednotek se staly symbolem fašistických organizací (svazků). Také Radola Gajda a snil o vojenské diktatuře a ni-jak se tím nelišil od polského Pilsudského. Nepořádek ve státě se přece dá řešit vojenskou diktaturou, rozkazem, kázní. Nenápadně se změnil v té době i podtitul Il Popolo, byl to nyní list bojovníků a výrobců. To sjednocovalo nacionalisty a každý děl-ík i podnikatel se mohl přece považovat za výrobce. Mussolini byl přesvědčen, že tímto trikem třídní boj zmizel.
Později našel ještě působivější organizační formu,
korporace. Korporace, povin-né sdružení
chápané jako subjekt práva a povinností, jako organizační opatření
k udržování sociálního smíru i na účet neprivilegovaných členů,
se zaměřením proti odborům, politickému a hospodářskému boji pracujících
vrstev. Korporace vyvoláva-ly iluze o nekapitalistickém charakteru moci v Itálii,
předstíraly návaznost na staré, v podstatě feudální tradice dovedných
řemesel a cechů. Korporace měly masový charakter, například v korporaci
zemědělců byl majitel velkostatku, stejné jako jeho čeledín. Zástupci korporací
měli nahradit poslance v parlamentu. Ve fašistických režimech se korporacemi
vyvolávala iluze o spolupráci tříd a společenských vrstev a o stabilní
harmonii zájmů. Korporacemi se nechávala ovlivňovat řada českých a slovenských
pravicově orientovaných stran, narazily však na odpor odborů a levi-cových stran. Pokud někdo uvažuje o totožnosti
fašismu a bolševismu, rozhodně zjistí, že bolševici sociální smír a harmonii
nehlásali.
Ve volbách v roce 1921 Mussolini vstupuje do volné soutěže
politických subjektů s Nacionálně fašistickou stranou a získává 35 mandátů –
poměrně málo na teatrální vystupování. V roce 1921 se vykrystalizoval
fašistický program, který byl samotnými tvůrci charakterizován jako
asocialistický. To komunisté nikdy neučinili. Také Adolf Hitler bude zuřivě
popírat shodnost jeho hnutí se sovětským systémem.
Když v Itálii rostla rapidně vlna stávek, dal Mussolini
vládě ultimátum – zastavte stávky a zaveďte pořádek, jinak to udělají sami
fašisté. Jasně se tím dal do služeb kapitalismu. Sám sehrál úlohu podvodníka.
Na jedné straně vyžaduje zákroky, na druhé straně se jeho černé košile
podílejí na uličních nepokojích. Do jisté míry podvodem byl také Mussoliniho „pochod
na Řím“. Jen místní římské organizace po-chodovaly ulicemi hlavního města,
větší část demonstrantů přijela vlaky a množstvím autobusů a radikální
demonstrace se konaly až od okamžiku, kdy král pověřil Musso-liniho vedením
vlády. Byly to spíš orgie oslav. Král viděl v bouřlivé situaci Musso-liniho a
jeho stranu jako perspektivní nástroj k řešení otázek, s kterými si dynastie
nevěděla rady. Mussolini byl nový bubeník, dav za ním půjde. Když se jako
nástroj neosvědčil a prohrál válku, byl v roce 1943 králem odstraněn. Opět je
nutno připo-menout odlišnost, komunisté nikde nepřevzali moc, aby zachránili
krále nebo kapita-listický režim.
Rozhodnutí krále pověřit Mussoliniho funkci ministerského
předsedy bylo na ně-jaký čas pozdrženo, aby se ověřila reakce veřejnosti.
Mussolini předváděl, jak své rváče zcivilizoval a politikové občanských stran
mu šli na ruku, neboť měli dojem, že fašisté zabránili právě levicové
revoluci. Fašisté využili růst své popularity, žádali stále víc a parlament ve
své debilitě odhlasoval Mussolinimu výjimečné pravomoci. S použitím teroru
i demagogie v dalších volbách v roce 1924 již Mussolini slavil ús-pěch. Teror
uplatňovaný ve vnitřních domácích poměrech je vysvětlitelný vnějším nebezpečím,
cizími intervencemi, zahraničnímu pokusy svrhnout právě instalovanou vládu. To
reálně zažil sovětský režim hned po svém zrodu. Italský fašismus nebyl ni-kdy ohrožován vnějšími silami, naopak, byl vítaným
vzorem pro mnoho států. Západo-evropská politika takzvaného usmiřování
byla ve skutečnosti jen civilizovanější for-mou pro faktickou podporu fašismu.
Dokonce i kriticky laděný Winston Churchill a humanisticky orientovaný Mahátma
Gándhí nalezli pro italský fašismus několik pozi-tivních postřehů – fašismus se
jim jevil jako pečovatelský stát. Prognostičtí polito-logové se sebevědomým úsměvem
přišli s poznatkem, že jedině Itálie se včas vhod-nou vládní formou připravila
na velkou hospodářskou katastrofu (1930–1934), kdy milióny nezaměstnaných
ohrozily kapitalismus.
Také územní expanze nebyla Itálii cizí. Proti slabému Řecku
byla vyslána silná námořní flotila, bombardovala ostrov Korfu a také ho
okupovala a světové veřejnosti vůbec nevadila smrt sirotků v bombardované
nemocnici. Řecko muselo přistoupit na italské požadavky, dokonce i na reparace.
Svět společně sdílených hodnot neprotes-toval, to byla již podpora fašismu, ne
jeho usmiřování. A opět je tu zásadní rozdíl, nefašistické státy efektivně
neprotestovaly a italský imperialismus jen povzbuzovaly. Ukáže to případ
Etiopie v letech 1935–1936. Přepadení ostrova Korfu bylo v srpnu 1923. Velká
Británie a Francie mohly uzavřít Středozemní moře (Gibraltar a Suez) a italská
agrese by se nekonala. Osud Korfu nemobilizoval demokratický svět.
Nelze zamlčet ani skutečnost, že fašistický teoretik Ugo Spirito měl nějaký čas povoleno uvažovat o společných rysech fašismu a sovětského státního systému. Z jeho úvah vycházejí dodnes nepoučení publicisté, hlásající teorii totožnosti. Když budeme analyzovat všechny státy na světě od počátku jejich vzniku až po dnešek, zjistíme velmi mnoho společných rysu a vývojových tendenci. Při nejmenším zjis-tíme, že ve všech státem byly zákony, vyjadřující především zájem vládnoucí vrstvy a ve všech státech byly a jsou tresty za nedodržování zákonů. Lze také zjistit k naší nelibosti, že většina lidstva žila ve státech s autoritativním režimem. Dnes polito-logové zjišťují a konstatují mnohé nedemokratické skutečnosti i v režimech, které mají demokratické ústavy a tváří se výsostně liberálně a svobodomyslně. Tak napří-klad deník Právo přinesl 31. 7. 2003 (s. 8) otřesnou informaci světové organizace UNICEF, že „tisíce dětí především z Afriky, východní Evropy a Asie jsou převáženy do Británie, aby tam vykonávaly otrockou a vysilující práci. Někdy jsou děvčátka nu-cena k prostituci“. A to se děje ve vyspělé britské demokracii. Co bylo demokra-tického na otrokářském systému v jižní části Spojených států amerických? A co bylo demokratického na vyhubení indiánských kmenů, kdy jim byla bez náhrady vzata ne-jen půda, ale i životy? Věnujme pozornost i dnešním modelům tzv. demokratických států. Mocenskou silou státu je armáda, policie a zpravodajská služba, ale ani jeden útvar nikdy nebyl a není řízen podle principu demokracie. Ekonomickou páteří je privátní majetek, neznám jeden jediný vlastnický subjekt, který by se řídil demokra-tickými principy. Pouze zjišťuji, že privátní podnikání nezvládá situaci, vyvolává ma-sovou nezaměstnanost, ale potom žádá, aby neprivátní, veřejný sektor se staral o negativní působení tržního hospodářství. A konečně, co je demokratického na par-lamentu, když poslanci musí většinou hlasovat podle přání vedení své strany? Je ně-co demokratického na nezaměstnanosti, přál si snad někdy lid nezaměstnanost? Vládne demokracie v bankách, monopolech, v obchodních řetězcích?
Italský fašismus modelem
Italský fašismus byl vzorem nejen
jako politický a státní systém, ale i v jednotlivos-tech a tendencích.
Itálie zřídila výcvikové základny pro bojovníky-teroristy chorvat-ského
ustašovského hnutí a poskytla jeho vůdci Ante Paveličovi útočiště a podporu,
když unikal před obviněním z vraždy jugoslávského krále. Ustašovci usilovali o
vlast-ní fašistický stát, nezávislý na Jugoslávii a bez kontaktu se Srbskem,
což vyhovovalo italské vládě. Ta by
nastolila nad nejslabším státem patronát a zatáhla by ho do svých
imperiálních plánů. Výhledově měla Itálie zájem o Dalmácii. Aspirace italského
fašis-mu v Maďarsku a kontakty na sanační Polsko znamenaly sice posílení
antisocialis-tických, antisovětských,
antidemokratických tendencí, ale nebyly to nikdy zásady proti-kapitalistické.
Protikapitalistické úlety se občas doporučovaly, zejména, když půso-bily
populisticky na dav přívrženců. Britský svaz fašistů také do jisté míry
kopíroval fašistickou Itálii v oblasti ideologické, ale byl během II. světové
války rozpuštěn a Os-wald Mosley nehrál žádnou významnou úlohu. Jinak by tomu
bylo, kdyby se Němci vylodili. V menší míře pronikl italský fašismus do
Francie, kde se však rozplynul v ce-lé řadě drobných, ale rivalizujících
skupinek.
Henry De Man v Belgii se nechal ovlivnit fašismem a v roce
1940 přivítal němec-kou okupaci své vlasti jako osvobození. K jeho vybavení
patřil termín o kapitalistické plutokracii. Ve Španělsku navazoval fašismus na
syndikalistické hnutí, vylepšil ho a vyústil do falangistického hnutí
diktátora Josého Antonia Primo de Rivery. V Ma-ďarsku italský fašismus
organicky navázal na bílý teror z roku
Italský fašismus a německý nacismus, to nebyly nikdy
socialistické směry, byly to však politické organizace, které v zájmu svého
vlivu na italský a německý národ si demagogicky vypůjčily řadu požadavků ze
socialistické argumentace. aniž by je kdy splnily. Již Hitler požadoval, aby do
názvu nacistické strany byl vložen termín socia-listická a dělnická (NSDAP). Zakladatel strany Drexler zase žádal, aby v
programu byl požadavek zrušení bezpracných příjmů. Stalo se tak někdy v
Německu? K dalším požadavkům k dezorientaci lidu sloužila hesla o
konfiskaci všech válečných zisků, znárodnění všech monopolů, o rozdělení zisků
z velkoobchodů. Další sliby byly roz-sáhlá podpora ve stáří, znárodnění
obchodních domů, konfiskace pády pro veřejné účely bez náhrady, zabránění všem
spekulacím s půdou, zrušení úroků na pozem-kové půjčky, vyšší vzdělání pro
každého pilného Němce, podpora dětí z chudých rodin na účet státu, zákaz dětské
práce, povinné cvičení a aktivní sport. Pikantně pů-sobil zákaz prostituce od
Benita Mussoliniho, vydržel jen několik měsíců. Duce sám byl příkladem pro
četné milenecké aféry. Všechny demagogické úskoky popřel Adolf Hitler, když
jménem NSDAP prohlásil před podnikatelskými kruhy, že jeho strana stoji na
principu soukromého vlastnictví.
Fašismus v Itálii již v roce 1922 vzbudil pozornost v Československu u extrémních nacionalistů, odpůrců marxismu, protižidovsky orientovaných osob, antidemokratů a zastánců režimu silné ruky. K fašismu se ochotně přidávali i antikřesťané, také ti, kdo ve válce přišli o víru v Boha a potřebovali nějakou jinou náhradní orientaci.
Vliv italského fašismu v českých zemích
Pochopitelně měl český fašismus
domácí kořeny, jinak by nemohl ani vzniknout. Současně vznik a reálné uchopení
moci italským fašismem bylo iniciativním povzbu-zením. Vnitropolitickým
impulsem byl bezesporu atentát anarchisty Šoupala na mini-stra financí Rašína
5. 1. 1923, který měl také slabost pro některé programové prvky fašismu. K
masovému rozšíření napomohla jiná událost, výsledky voleb do parla-mentu roce
1925, kdy komunisté získali 934 000 hlasů (13,15 %) a stali se druhou
nejsilnější stranou v Československu, silnější byla jen strana agrární, měla o
30 000 voličů více. Opětovně se potvrdilo, že fašistické strany jsou nástrojem
v boji proti vli-vu revoluční levice.
Na Slovensku to byl především Vojtech Tuka, který uvítal
příchod Mussoliniho k moci, také proto, že v něm viděl protiklad k
bolševikům. Tehdy nikoho ani nena-padlo, se by fašismus a komunismus bylo jedno
a totéž. První informace o fašistic-kých organizacích s velmi rozličným
označením máme z roku 1922. Typickým rysem byla ideologická, taktická a
strategická mlhavost, neujasněnost a je tedy pochopi-telné, že program
italského fašismu byl nasáván plnými doušky. Poněkud více zpráv máme o hnutí
Červenobílých, Národním hnutí a skupině československých fašistů. Hned nám tady
vyrůstá další specifický rys českého fašismu, jeho nejednotnost i když
strategickým cílem bylo formování jedné totalitní strany. Moravští fašisté se
sdružovali kolem týdeníku Hanácká republika. Mezi programovými prvky byl požada-vek
zlomit vliv socialismu (reformního i revolučního), vybudování silného
nacionalis-tického státu a neujasněné dychtění po všeslovanském státě, což byl
ideový prvek pocházející z řad bělogvardějských emigrantů a ti by rozhodně
nevstoupili do organi-zace, která by byla totožná s bolševickou stranou. V
národním hnutí se do popředí kladla vášnivá láska národní a pamatovalo se i na
budoucí územní zisky. Česko-slovensko mělo získat Kladsko, Horní a Dolní Lužici
a předtereziánské Slezsko. Jak, řečeno nebylo.
Když zmíněné územní požadavky zaznamenali němečtí nacisté,
neměli důvěru v český fašismus. K posunu v ideologické výbavě přispěl
sjezd fašistů v roce 1923 v Holešově,
zde zesílil odpor k volnomyšlenkářům a marxistům. Byl opakován Musso-liniho
výrok, že ve fašismu je lék na bolševismus. V roce 1924 na dalším srazu v Kolíně
byl již deklarován požadavek zakázat KSČ. Stejnými úvahami byly naplněny také
agrárníci. Je zajímavé, že i když by pro ně, držitelé silových ministerstev
nebyl problém takový zákon navrhnout, nikdy tak v reálné podobě do roku 1938
neučinili. Proč? Zjistilo se běžným průzkumem veřejného mínění, že členové
zakázané strany by pochopitelně nevolili stranu, která prosadila jejich zrušení
a dali by hlasy, byť s ur-čitými rozpaky, sociálně demokratické straně.
Součet hlasů z řad komunistů a sociál-ních demokratů by jim zajistil vládní
většinu, to nemohla agrární strana potřebovat. Fašisté zákaz KSČ mysleli vášně,
ale zase neměli dostatečný počet hlasů v parla-mentu. Ideologie českých
fašistů byla směsí extremního nacionalismu a sociální demagogie, volání po
silném státě a po jednotě národa vyvolávalo potřebu proti-německých,
protimaďarských a protirakouských hesel. Nad očekávání byla přitažlivá každá schůze
fašistů věnovaná korupci, sanaci bank a finančním podvodům. Poslu-chači takové
akce vyhledávali, ale ke zklamání vůdců fašistických skupin se k fašis-tům
nepřidávali. Přece jen v národě byly hlubší demokratické tradice.
V roce 1925 byl již navázán systematický kontakt s italským
fašismem z důvodů ideologických, hlavně však z důvodů finančních. Z uznávaných
státních autorit již v roce 1922 se o Mussolinim vyjádřil pozitivně dr.
Alois Rašín. Nějakou dobu sympa-tie k myšlence jednoty národa, silnému státu,
pevné státní autoritě vyjadřovali Josef Holeček, Alois Jirásek, F. X. Šalda,
Martin Rázus, František Mareš, Karel Kramář a jiní. To pootevíralo dveře
do fašistické Itálie, kde se věřilo, že fašismus v českých zemích se stane
celonárodním hnutím. Finanční podpora z Itálie nebyla valná a tr-valá.
Mussolini nevítal politické organizace, navíc nesjednocené, s rivalitou vůdců.
Ale hlavní důvod malého zájmu byla skutečnost, že nejen český národ, ale i
čeští fašisté podporují Jihoslovany a v Maďarsku vidí nepřátelský stát.
Mussoliniho orien-tace byla přesně obrácená. Situace se nezměnila ani v dalších
letech, český fašis-mus nezískal autoritu a uznání ani v nacistickém Německu po
roce 1933, ale ani v Itálii, dokonce i sanační Polsko mělo své výhrady.
Pro jmenované státy nebyl český fašismus partnerem, byl strkán do úlohy sluhy.
Ceněna byla jen jeho proti-sovětská angažovanost. Snad jen Goebbels, nacistický
ministr propagandy, ocenil fašistickou intriku, uplatněnou před VIII.
všesokolským sletem v Praze, kdy (v roce 1926) se chtěli fašisté chopit moci.
Sympatie pro puč jim mělo získat tvrzení, že ko-munisté na tu dobu připravují
revoluci a fašisté je musí tedy předejít. Nacisté podobný trik uplatnili v
březnu 1939, kdy tvrdili, že prezident Emil Hácha jel do Berlína s prosbou, aby Hitler pomohl a zakročil, neboť v té době již
rozpuštěná komu-nistická strana chce udělat státní převrat. Proto bylo
nutno okamžitě po příchodu okupantů zatknout několik
tisíc bývalých členů KSČ, aby se lživému tvrzení dodala věrohodnost.
Po stránce právní lze konstatovat, že zatčení ani nestačili nic učinit
proti nové okupační moci, nicméně mnozí byli v koncentračních táborech až do
roku 1945.
Pokud skutečně fašisté plánovali na dobu všesokolského sletu
uchopení moci, tak se jejich akce nezdařila. Tím současně klesla jejich
autorita u vůdců italských fa-šistů a zájem podporovat neúspěch rapidně klesal.
Větší nebezpečí pro nefašistický režim meziválečné republiky hrozilo ze strany
národně demokratické, když v květnu 1926 Karel Kramář, který nebyl fašista,
prohlásil: „Když to nepůjde s parlamentem, půjde to bez parlamentu.“
Přinejmenším to signalizovalo vývoj směrem doprava. Neúspěch se opakoval při
takzvaném Židenickém puči v lednu 1933. Ani tehdy se fašisté nedostali k moci.
V roce 1927 se k fašismu vyslovil prezident T. G. Masaryk a
označil toto hnutí za patologickou sedlinu, vzniklou z politické krize národní
demokracie.
České fašisty poněkud povzbudil Pilsudského puč v Polsku 26.
6. 1926, ale byla to jen lichá iluze. Doma se přece jen propracovával do čela
fašistů Radola Gajda, ale bez objektivních podmínek na trvalé vítězství.
Nebezpečí vojenského profašistického puče se odvíjelo od generála Gajdy, který
byl od 20. 3. 1926 pověřen zastupováním funkce náčelníka Hlavního štábu
československé armády. 2. 7. 1926 byl však ob-viněn, že pracuje pro sovětskou
rozvědku. Zájem na vyšetření tohoto obvinění měli levicově orientovaní
legionáři ze Sibiře, politická skupina Hrad a překvapivě se cho-vala i Moskva.
Není zvykem, aby stát, který používá tajného agenta, aby byť i jen na-značil,
že tomu tak skutečně je. Gajda byl degradován na vojína a do českosloven-ské armády
se již nevrátil. Hodnost mu vrátil až prezident Hácha.
Již v roce 1924 byl Gajda ve funkci zástupce náčelníka
hlavního štábu česko-slovenské armády na služební návštěvě v Itálii a vzniklo
podezření z navázání ile-gálního kontaktu s italskými fašisty. Sám Gajda jasně
deklaroval protisovětské pře-svědčení, když na schůzích prohlašoval, že
komunista, který se mu dostal do rukou, se již domů nevrátil, chlubil se
popravováním sovětských důstojníků a dokonce při-pomenul, že nechal popravit
bratra sovětského ministra zahraničních věcí Litvinova. Je vhodné připomenout,
že v té době již existoval československý stát a nevyhlásil sovětskému Rusku
válku a legie na Sibiři byly až do roku 1920. Generál Gajda také sloužil nějaký
čas u bělogvardějského admirála A. V. Kolčaka, aby nakonec proti ně-mu
vystoupil jako podílník na eserském povstání ve Vladivostoku. I Sovětský svaz
mohl mít zájem na Gajdově odstranění, zejména potom, co zjistil, že se nabídl
Ja-ponsku a bělogvardějcům na Dálném východě jako vůdce protisovětské
intervence. Politická skupina Hrad tedy těžila z nezájmu Moskvy obhájit či
utajit Gajdovu aktivitu, pokud vůbec byla v naznačeném rozsahu. Byla to pomoc i
ve prospěch ministra za-hraničí dr. Edvarda Beneše. Degradovaný Gajda potom
nosil s velkou okázalostí uniformu ruského
generála a všechna protisovětská vyznamenání, získaná ze sibiřské anabáze.
Fakta o spolupráci Gajdy s esery na Sibiři nelze vyvrátit. Eseři byli dočas-nými
spojenci bolševiků. V roce 1945 byl patrně Radola Gajda rád, že je již
v česko-sloveském vězení a SSSR si ho nevyzvedl či nevyžádal.
Radola Gajda v zájmu propagačních úspěchů se také rád
chlubil skutečnou, někdy i jen předstíranou podporou české inteligence.
Nejednou citoval A. Jiráska, který nebyl členem NOF, oháněl se jménem i
několika herců a hudebníků. Podpo-roval ho profesor Stanislav Nikolau, generál
Konopásek, generál v. v. I. Gibiš, s ně-kterými se časem rozešel. Občas
bylo slyšet i Gajdu pronášet protikapitalistické výroky, ale to vždy záleželo
na tom, ke komu právě mluvil. Pokud se Mussolini někdy oháněl socialistickou
minulostí, Gajda tak nečinil, ani nemohl, tudy se jeho kariéra neubírala.
Občasný Gajdův požadavek na kontrolu veškerého majetku našich poli-tiků měl
spíše vyděračský charakter a mobilizační účinek, stejně jako zestátnění lázní.
Z programu italských fašistů opisovaly všechny fašistické
organizace v ČSR. Vlastní myšlenkový potenciál nepřinášely. Na sjezdu Národní
ligy v roce 1932 se pro principy korporativního (stavovského) státu přihlásili
stoupenci Jiřího (Ferdinanda) Stříbrného. Pořadatelský sbor nosil šedivé
košile, i tím se napodobovalo hnutí s černými košilemi. Také fašistická
organizace Vlajka od roku 1930 pilně studovala a čerpala z programu
italských fašistů. Bylo možno pozorovat i určitý vliv naciona-lismu v pojetí
spisovatele Viktora Dyka. Časem se Vlajka přichýlila k nacistickým myšlenkám.
Stopy italského fašistického světonázoru lze vystopovat i u strany ná-rodních
demokratů, kde se nemohly naplno prosadit. Strana měla totiž dvě křídla, hradní
(moravské) a protihradní, sympatizující s fašistickým programem, byť někdy jen
s vybranými pasážemi. Požadavky na likvidaci Židů, marxistů, reformních socia-listů
najdeme v programu Národní fronty profesora Františka Mareše. Historik Tomáš
Pasák (1933-1995) upozornil, že i mezi inteligencí se našli jedinci s výraznými
pro-fašistickými sklony. Výhrůžky K. Medka koncentračními tábory pobouřily
veřejné mí-nění. Árijská fronta také vycházela z italského fašismu, ale záhy tu
narostl vliv ně-meckého nacismu, zejména v otázce rasové. Pokus o vytvoření
masové pravicové strany, Národního sjednocení byl rovněž doprovázen ohlasem
programových článků italského fašismu. Vůdčí myšlenkou byla zásada všenárodního
proniknutí naciona-lismu všemi vrstvami české společnosti. Podle situace se do
popředí dostával boj s KSČ, jindy zápas s henleinovci. Proto neměl Hitler
valný zájem o členy této strany, i když se jednotlivě nabízeli ke kolaboraci po
roce 1939. Národní sjednocení si poně-kud více všímalo nezaměstnaných a
upozorňovalo, že 800 000 lidí hladoví. Pro par-lament se žádalo zrušení
poslaneckých reversů i vázaných kandidátek, revize majet-ku politiků od 28. 10.
1918, volalo se po nové pozemkové reformě a negativní postoj ke šlechtě
převládal do okamžiku, kdy se zjistilo, že některé aristokratické rody fi-nančně
podporují Národní sjednocení. K aktuálním heslům patřil požadavek Pryč s
židovskou emigrací. Mládež měla být převychována v duchu nacionalismu a sou-časně
měl být vykázán z výchovy humanismus, demokratické zásady a likvidován
marxismus. Na adresu Německa bylo řečeno, že germánská výbojnost ničí světovou
kulturu. To byl posun, ještě nedávno se hlásalo, že tak činí revoluční levice.
Také Národní listy propagovaly likvidaci KSČ a napsaly 30. 11. 1934, že s
komunisty bude naloženo tvrdě a bezohledně. V roce 1935 Karel Kramář odsoudil
protiitalské sankce a důvěrně sympatizoval s koloniální válkou Itálie v
Etiopii. Národní demokraté litovali, že ČSR se nechalo strhnout do
protifašistického sdružení. Záhy Kramář vyrovnal po-litickou balanci a
prohlásil, že politikové, kteří chtějí vyhovět sudetoněmeckým štvá-čům, jsou
zrádci národa. Senátor dr. J. Matoušek odsoudil dokonce řeč K. H. Franka ve
sněmovně a poukázal na německé nebezpečí. Syn Josefa Matouška, docent Jo-sef
Matoušek (1906–1939), funkcionář pozdějšího Národního souručenství, zajíma-jící
se o program Benita Mussoliniho a o jeho případnou aplikaci v Národním souru-čenství,
byl v akci proti studentům v roce 1939 nacisty popraven. Italským diploma-tům
na pražském konzulátu se to nelíbilo, s popravou studentů nesouhlasili, ale ne-odvážili
se veřejně vystoupit.
Na tomto místě je vhodné připomenout, že ve dvou státech
střední Evropy žily iluze, že italský fašismus by je mohl chránit před německým
nacismem. V Rakousku to byli austrofašisté, v Československu fašistický tábor
nejrůzněji rozlišených organi-zací. Rakousko sice nějak bylo chráněno
fašistickou Itálií, ale v rozhodující okamžik se Mussolini stáhl. Ze strany
českých fašistů to byla jen čirá iluze. Itálie nám ne-odpustila orientaci na
Francii, odřeknutí italské vojenské mise při vzniku republiky, sympatie s
Etiopií, podporu antifašistických sil například v občanské válce ve Špa-nělsku
apod. Projevená lítost nad popravou docenta Matouška neměla reálnou silu
situaci změnit, byl to jen osobní postoj slušnějších diplomatů.
Pravdě se blížící postřehy občas najdeme u Karla Kramáře,
který prohlásil, že pochod Německa do Rakouska zesílí pozice pangermanizmu
a zastavit ho může jedině Rusko. Uvítal by, kdyby to bylo Rusko bílé.
Politická orientace českých fašistů se odrazila v názorech
na vývoj občanské války ve Španělsku. Časopis Východ psal 31. 1. 1938, že
„zajištění hospodářských a politických zájmů našeho státu ve Španělsku,
jež je pod svrchovaností gen. Franca je žádoucí“. Fašisté ve východních Čechách
doporučovali, aby se včas našla cesta k nacionalistům ve Španělsku a v
Polsku. Ozval se i agrární poslanec Žilka a zdůraz-ňoval, že Hitler „dal národu
cíle s národním cítěním shodné a národ se nebránil jeho diktatuře“. A měl
pravdu, skutečně tomu tak bylo. Jen v českých zemích měl lid jiné cíle,
založené na zásadách humanity, solidarity, křesťanské morálky, demokracie
a sociálního cítění. V dubnu 1938 jel Adolf Hitler na návštěvu Mussoliniho
do Itálie a na území ČSR byla učiněna bezpečnostní opatření ve prospěch
obou diktátorů, žádnému německému či italskému emigrantu s protifašistickým
myšlením nebylo do-voleno opustit republiku. Čeští fašisté s tímto opatřením
souhlasili a hlásali, že to je konečně krok k fašizaci ČSR.
Poučný je i konec fašismu v Itálii. Benito Mussolini již v
roce 1943 cítil prohru a doporučoval Hitlerovi, aby uzavřel separátní mír
se Stalinem, aby sovětská vojska nevstoupila do střední Evropy a fašistický
režim by se snad v Itálii udržel. J. V. Stalin ctil uzavřený závazek daný
západním mocnostem, že neuzavře separátní mír, neboť si přál, aby totéž učinily
ostatní členové protifašistické koalice. Bylo politicky nepřed-stavitelné, že
by Moskva uzavřela na frontě byť jen příměří. když její armáda vítězila. V roce
1943 vládnoucí elita kolem italského krále pochopila, že Mussolini již nezaru-čuje
žádnou optimistickou perspektivu. Mussolini byl 25. 7. 1943 zatčen a 8. září
Itálie kapitulovala. 12. 9. 1943 na příkaz Adolfa Hitlera byl Benito Mussolini
unesen z internace. V severní Itálii pod kontrolou německých sil založil
republikánskou fašis-tickou stranu a 18. 9. vytvořil Italskou sociální
republiku, tzv. republiku Saló podle sídelního městečka. Ve snaze získat znovu
vliv na italský lid se vrátil k heslům so-ciální demagogie a znova začal
blábolit o svých socialistických záměrech. V mís-tech, kam přicházela
angloamerická vojska, vyhlašoval vyvlastnění velkostatků a to-váren a předával
je do rukou lidu. Byl to demagogický trik, aby vyvolal nepřátelský postoj k
osvobozeneckým armádám. Italští komunisté tento podvod odhalovali a ne-podpořili.
Návrat k takzvanému „socialismu“ se nerealizoval.
Také čeští fašisté koncem války přišli o své perspektivy.
Mladší funkcionáři utekli za hranice, často sloužili v cizinecké legii a Radola
Gajda se vrátil k vlasteneckým kořenům. Upozornil, že pomáhal při útěku
československých důstojníků do Polska již v roce 1939, šlo ovšem o podporu akce
generála Lva Prchaly. Připomenul, že jeho syn Vladimír podporoval
československého výsadkáře ve službách sovětské zpravo-dajské služby četaře
Bohuslava Seluckého. Gajda poskytl dokonce Seluckému dvě pistole a po popravě
Seluckého přijal osiřenou dceru Seluckého do své rodiny. Gajdův syn Jiří
podnikl nezdařilý útěk do ciziny. Pokus o kontakt se zahraniční zpra-vodajskou
službou se mi nepodařilo ověřit.
V květnu 1945 byl Radola Gajda odsouzen ke dvěma letům
vězení, z kterého byl brzo propuštěn. Část veřejného mínění mu k dobru přičetla
jeho činnost v době ohro-žení republiky v roce
Stálo by za pozornost zcela objektivně zjistit, zda vnější
nebezpečí nevyvolalo atmosféru obležené pevnosti včetně negativních důsledků.
Ve světových dějinách se nejednou řešila otázka, jak se má chovat nová
společnost zrozená uprostřed nepřá-telského prostředí. Autoritativní režim se v
rámci kapitalismu zrodil k řešení hluboké krize a na záchranu kapitalismu, když
se kapitalismus nemohl vyvíjet v demokra-tických
poměrech. Autoritativní režim nekapitalistického systému se zrodil
v okamžiku, kdy se nedařilo uplatnit liberální a demokratickou cestu
nekapitalistického rozvoje. Všechny politické a ideologické autority
fašismu a nacismu popírají totožnost s re-volučním levicovým hnutím, které
se v některých státech realizovalo jako lidově-demokratický sovětský model, ale
to se již vyčleňuje z tématu této studie. Nicméně pozitivní jev zrozený v
negativním prostředí nese často mateřské znaky svého pro-středí. Subjektivní
aktivity se uplatňují a realizují jen v objektivním prostředí.
Redakce: Ing. P. Rejf, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí
v Praze 10 jako svou 95. publikaci určenou pro vnitřní potřebu
vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou.
Praha, leden 2004. Kontaktní adresa: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha-Dejvice.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz