2

H l a s y  k  č e s k ý m

d ě j i n á m

 

(Sborník diskuse)

 

Uspořádal doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

 

P r a h a  1 9 8 4 – 1 9 8 5

Vydání první

 

Vycházejí znamenité barevně vybavené, a opravdu stěžejním skvostům věnované publikace z dějin umění, baroka nevyjímaje. Davy lidí obdivovaly dobře připravenou výstavu k našim národním dějinám, vrcholící představením korunovačních klenotů národu. Galandauer vydal „Osud trůnu habsburského“. Výmluvný to důkaz, že se režim Habsburků už nemusí „bát“. A mnohé jiné. V tom „jiném“ dodávám nesporný dynamický vývoj archeologie. I jiná staletí než 17. a 18. jsou opomíjena. Nejsou totiž kvalifikované kádry. Zlý úmysl tu není. Kategorické kritiky bych chtěl nicméně upozornit na to, že společným dějinám střední Evropy z téhož důvodu není věnována potřebná pozornost. Pouze vlastní vinou se neseznámili s prvními, dost půvabnými vlašťovkami (jaro nedělajícími). Mezi nimi vyniká např. Mikulkova práce „Slovanství a polská společnost v XIX. století.“ – Přibývající kvalifikované práce k období druhé poloviny 17. a 18. století nijak nepopírají, ba zdůrazňují, progresivní stránky evropské dějinné role Rakouska. Zejména pak jeho role obhájce západo- a středoevropské civilizace před tureckým vojenským náporem. (viz. čestná role materiálů odtud při 300 výročí porážky Turků u Vídně 1683). Patří sem i hlubší ocenění zrušení nevolnictví a josefínských reforem, politicko-ekonomických podnětů k rozvoji kapitalismu v Rakousku, v Čechách zejména, role české šlechty v národním obrození a v rozvoji „zemského“ českého patriotismu a taktéž v rozvoji českého průmyslu. Rakousko je hodnoceno jako pozitivní faktor, vytvářející jednotnou ekonomiku Podunají. – Autoru „Práva na dějiny“ se ovšem zřejmě nelíbí to, že poctivá historiografie nemůže opomenout  převažující momenty negativní role Rakouska a Habsburků v dějinách střední a celé Evropy. Spolu s Ruskem je Rakousko předním kontrarevolučním faktorem: jak vůči revoluční Francii 1789-94 i později, tak i vůči revolucím let pozdějších, odpůrcem formování národních států. Itálie zejména. Neúnosně dlouho brzdí vládnoucí šlechta a dvůr demokratické procesy v Říši. Procesy emancipace, zrovnoprávnění jednotlivých národů. V tomto nežádoucím regresivním úsilí má prvořadou roli církev (a ovšem i klerikální a německo-nacionální a liberální strany). – Lapidárně a přesně to vyjadřuje v básnické zkratce J.S. Machar : „TĚLO HYNE BÍDNĚ  VE SLUŽBÁCH VÍDNĚ! DUŠE TĚŽCE DŘÍMÁ V OBJETÍ  ŘÍMA!

Na konci 19. a na začátku 20. století se Rakousko dostává do zahraničního, ekonomického a ideologického područí zmohutnělého císařského Německa a jeho pangermánského plánu na ovládnutí Evropy, ve které český národ nebude mít místo (!!!) Ono časté – „neměli jsme bourat Rakousko!“ nenalézá v autentickém dějinné chodu opodstatnění.  Rakousko, dle přání a praktického, nikoli malého úsilí národů je obývajících, předních politiků, emigračních i domácích, Masaryka, Beneše, Štefánika, Kramáře, Švehly, Rašína, Soukupa, Stříbrného, Klofáče, Šrobára i jiných, legií, prolévajících vlastní krev za svobodu na frontách první světové války, jakož i dle převažujícího mínění i činnosti státníků vítězných mocností Dohody muselo být rozbito, muselo se rozpadnout, muselo zaniknout.  CETERUM AUTEM CENSEO AUSTRIAM ESSE DELENDAM!

                                                            *   *   *                                        

Jednoznačně odmítám přespříliš zjednodušující schéma autora „Práva na dějiny“ v pohledu na kvality současných historiků, zejména nejnovějších dějin: tvořiví historikové emigranti a doma perzekvovaní, obrovská plejáda netvořivých přizpůsobivců, stále ubývající hlouček relativně dobrých historiků mezi neperzekuovanými. – Naprosto to neplatí o historicích středověku a novověku do r. 1918, kde domácí i zahraniční disidenti tvoří – s hlediska odbornosti – naprosto zanedbatelný zlomek proti plejádě vynikajících historiků neperzekuovaných. V této souvislosti  nemohu ostře neodsoudit útok autorů textu proti ústavu orientalistiky. Nejen dřívější pracovníci v této oblasti, nýbrž i dnešní získali naši orientalistice světovou proslulost.

Neplatí to však ani o historicích nejnovějších dějin. Dělící čára je jinde: Mezi historiky dobrými a poctivými na jedné a mezi historizujícími a politizujícími publicisty, nositeli rozličných ideologických fikcí, falešného vědomí na straně druhé.(!!!)

Je také pravda, že vnášení politiky do vědy historické mívá někdy – v obou táborech – zištný zájem. (!!!)

Historikové si kladou „pozitivistické“ otázky: co přesně bylo? Proč bylo?  Zda vůbec byly a jaké byly alternativy autentického dějinného chodu. Ti druzí přistupují ve svých pracích k naprosto nepřípustnému mentorování dějin a jejich předních aktérů z pozic svého aktuálního politického poznání a přesvědčení, či dokonce z pozic morálního rozhořčení a emocí. – Pro příklady nežádoucího vnášení aktuální politiky do pohledu na historii nemusím chodit daleko. Stačí podívat se na „historickou“ tvorbu v obou táborech u příležitosti 40. výročí vytvoření „druhé fronty“ v Evropě či v našich „malých poměrech“ u příležitosti stého výročí narození významného českého státníka evropského formátu, dr. E. Beneše.

Historie zajisté není exaktní vědou jako třeba matematika.. Vždyť zkoumá aktivní, ne vždy předvídatelnou tvořivou činnost lidí, společenských skupin, tříd, národů, lidstva jako celku. Zejména při zkoumání nejnovějších dějin, jejichž aktéři ještě v milionech žijí a pociťují živé následky nedávných ještě vlastních dějinných aktů, neoprosti žádný historik svůj metodologický přístup od svého světového názoru nebo politického přesvědčení. Ale vědec, na rozdíl od ideologa, je schopen a má sílu opravit své výchozí počáteční názory na zkoumanou problematiku, pokud zjistí přesvědčivá fakta a souvislosti, jež jeho hypotézu vyvracejí. Staví prověřená fakta a souvislosti nad a třeba i proti svému politickému přesvědčení nebo proti původnímu a snad trvajícímu etickému přístupu. Hovoří pravdu, padni komu padni. V historii  prokázaných negativech dokonce i vlastní politické strany spatřuje podněty k novému, moudřejšímu jednání dnes i zítra.

Odtud ono okřídlené HISTORIA MAGISTRA! Ideolog jakéhokoli světového názoru a politického přesvědčení se řídí naopak obměnou onoho středověkého, totiž „historia ancilla politicae“. Svévolně vybírá i zamlčuje, komolí i zamlžuje dějinná fakta i souvislosti, aby mu tak historie „pomáhala“ k ospravedlnění či zdůvodnění minulé a k realizaci aktuální nebo budoucí politiky.

                                                            *   *    *

V závěru chci zaujmout stanovisko ještě k problému diskusí o „smyslu“ národních či světových dějin. Tyto diskuse mají svoji opravdu bohatou tradici a byly vedeny někdy na dost vysoké odborné úrovni předními národními historiky a filosofy.  Názory diskutujících bývaly odlišné, často diametrálně. Jedni hledali smysl lidských a národních dějin v silách transcendentních, jiní ve faktorech vývoji lidské a národní společnosti imanentních. Jsem dalek toho, abych význam takových diskusí „pro futuro“ popíral, zejména pokud by je vedli opravdu renomovaní a kvalifikovaní historikové a filosofové dějin. Nicméně soudím, že by toto „hledačství“ nemělo být stavěno – jak, žel, činí autor mnou kritizovaného textu – proti snaze jiných historiků  a filosofů dějin, hledat a nacházet především  příčinné souvislosti, determinanty nebo i zákonitosti dějinného vývoje. Dovoluji si upozornit, že i v této oblasti vytvářejí autoři mezi historiky zbytečnou a umělou hráz a že projevují, jako i v jiných partiích textu, neznalost autentického marxovského dialektického determinismu.

Historie diskusí o smyslu dějin, i těch, jež byly vedeny na velmi vysoké úrovni, zpravidla prokázaly pouze dohodu diskutujících o tom, že se nikdy o smyslu národních i světových dějin neshodnou! Hledání a nacházení příčinných souvislostí, determinant, či dokonce zákonitostí společenského pohybu ve výše uvedeném smyslu také neskýtá záruku, že se diskutující dohodnou. Ale pokud se dohodnou, pomáhá jim to v tom, aby HISTORIA byla alespoň poněkud MAGISTRA a aby lidé i celé společenské skupiny, národy, lidstvo jako celek nalézaly cestu k objektivnímu progresu, zbavovaly se (žel, velmi častého!!!) DONQUIJOTSKÉHO AVANTURISMU v působení na dějiny chod.

                                                        *   *   *

PhDr. Luboš Kohout, CSc., dříve docent na katedře politických věd Filosofické fakulty University Karlovy, vědecký pracovník Ústavu dějin University Karlovy, nyní dělník n.p. Metrostav, signatář Charty 77, bytem Praha 2, Varšavská 24, 120 00

 

 

Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Šternová

Dokument Charty 77 č.10 se zkrácenou verzí stanoviska 4 historiků

Dokument Charty 77 č. 10/84

V dokumentu č. 11/84 z 20.5. t..r. jsme upozornili na pokračující falšování a posléze vymazávání dějinné paměti našich národů, v této souvislosti pak specielně na alarmující stav současné československé historiografie a jejich institucí. Dokument Charty 77 byl prezentován jako vyhraněné stanovisko skupiny autorů, které má být především výzvou ke konfrontaci různých pohledů a situaci čs. historiografie a dějinného vědomí vůbec, výzvou k diskusi o možnostech nápravy. Dokument vyvolal živý ohlas, jen presidium ČSAV, jemuž byl adresován a ostatní oficiální instituce odpovědné za uchování, resp. potlačování historické pravdy, se spokojily obligátním mlčením. Laická i pololaická veřejnost reagovala do značné míry kladně. Oceňována byla závažnost problematiky, kterou Charta 77 takto nastínila, i důrazné varování před monopolem jedné strany, jedné ideologie, jednoho politického zájmu nad kteroukoli oblastí vědecké pravdy. Složitější byla reakce profesionálních historiků, oficiálních i perzekuovaných, domácích i exilových. Vcelku se shodují v tom, že současný stav naší historiografie a dějinného vědomí vůbec je opravdu neutěšený, že by dokument měl ještě výslovněji a kritičtěji zhodnotit některé oblasti, specielně vyučování dějepisu na školách všech stupňů a způsoby jeho systematického falšování ve veřejných sdělovacích prostředcích. Současně však vyslovují proti předloženému rozboru řadu zásadních námitek. Byla též vznesena výtka, že Charta 77, jejíž doménou je především dodržování lidských práv, není vlastně vůbec kompetentní vyjadřovat se k problematice vědecké profesionality. Zastáváme naproti tomu názor, že člověk jako dějinná bytost, národ, jako dějinně utvářené společenství nemůže účinně uplatňovat ani svá nejzákladnější práva, je-li mu upírán přístup k dějinné paměti, přístup k jeho vlastní podstatě.

Rozhodování o právu na dějiny nemůže být proto výsadou odborníků, tím méně politiků. Mluvčí Charty 77 měli možnost se ústně i písemně seznámit s řadou kritických stanovisek, bohužel žádné z nich zatím nesplnilo naše naděje, že se pokusí podat vlastní ucelený pohled a proto opakujeme svou výzvu, že uvítáme a zveřejníme každou vážnou analýzu této problematiky.

Jako první příspěvek k této diskusi uvádíme nyní stanovisko čtyř historiků, signatářů Charty 77, neboť reprezentuje celou škálu kritických námitek odborníků.

Praha, 26.l9.1984

Dr. Václav Benda                             Jiří Ruml                                   Jana Šternová

mluvčí Charty 77                          mluvčí Charty 77                     mluvčí Charty 77                          

 

 

Dokument Charty 77 č.11/84, nazvaný „právo na dějiny“ a zaslaný presidiu ČSAV, je kritikou neutěšeného stavu současné české historiografie. Souhlasíme, že tento stav vyžaduje vážnou analytickou kritiku.

K obsahu dokumentu však musíme vznést několik konkrétních námitek:

1) Celý text obsahuje řadu nekvalifikovaných exkurzů do českých dějin. Jeden příklad za všechny ostatní: V partii o tradici a smyslu českých dějin se tvrdí, že Masaryk viděl smysl českých dějin v humanismu a Pekař v náboženství. Jde o holý výmysl autora, který nesnese ani nejmenší konfrontaci s autentickými literárními prameny. Pravdou je, že v celém sporu trvajícím více než dvě desetiletí a majícím různé peripetie a myšlenkové posuny u obou hlavních protagonistů, vytýkal Pekař Masarykovi, že příliš akcentuje náboženský smysl (reformně náboženský) českých dějin, zatímco on sám, Pekař, kladl vždy důraz na myšlenku národní. V publikované přednášce z roku 1928 (vydané 1929), když mluvil o „umělém“ tvoření „smyslu“ dějin, řekl mj. „ … sem náleží  i Masarykova these, že smysl českých dějin je náboženský (str. 19). O svém vlastním filosofickém a metodologickém krédu pak ve zmíněných souvislostech řekl: „Lze proto říci, že myšlenka národní je smyslem našich dějin? Odpovídám, že je, ba že je i více, je podmínkou jejich, je důvodem jejich, je krví jejich, bijícím živým srdcem jejich.“ (str. 10)

2)  Nesouhlasíme s paušálním odsouzením tzv. oficiálních historiků. Co říci o výroku o „několika poctivých historicích“?? Vycházíme-li z významu slova „několik, znamenalo by to, že zdrcující většina současných historiků jsou lidé nepoctiví. Uvědomil si autor textu, že si osoboval právo dávat stovkám vědeckých pracovníků známku z poctivosti? A je to v intencích Charty? A co říci o větě: „Naše historiografie však zřejmě pochopila marxismus jako cestu mimo dějiny …“ Což autoři celé řady kvalitních děl, proti nimž nelze vznést tuto výtku, nepatří do „naší historiografie“?

Připomínáme snahu spisovatelů nerozdělovat literaturu na oficiální a neoficiální, ale na dobrou a špatnou. I my se přikláníme k tomuto dělení. Cítíme se součástí československé historiografie a do ní podle našeho názoru patří historikové, kteří pracují jak mimo oficiální struktury, tak v emigraci, tak v oficiálních institucích – pokud nefalšují a vědomě nepotlačují historické skutečnosti.

3) Dějiny středověku byly a jsou zanedbávány, ale přesto i zde dosáhla tzv. oficiální historiografie pozoruhodných výsledků. Stačí se podívat do historiografie v Československu 1970-1980, aby bylo zřejmé,že se čs. historici nevěnují pouze tzv. první krizi feudalismu, ale také šlechtě, Balbínovi, Karlovi IV. aj. O těchto dílech se nedá říci, že ideologicky zkreslují úlohu náboženství v dějinách. Není ani pravda, že nikdo nezkoumá čs. problematiku v souvislosti s jinými útvary střední Evropy.

Mnohem větší škody než medievistice byly způsobeny v oblasti nejnovějších dějin, zejména dějin dělnického hnutí. Avšak ani na tomto úseku nelze popřít existenci menšího počtu dobrých studií, vydaných pramenů a příruček.

4) Není pravda, že nevycházejí žádné práce Palackého. V roce 1983 vydal Odeon v rámci Klubu čtenářů Palackého Stručné dějiny Prahy, a to jak členskou prémii v nákladu 174 000 výtisků. V r. 1977 vydal Melantrich Palackého úvahy a projevy z české literatury, historie a politiky. V r. 1975 vyšla jeho historická mapa království českého. V roce 1975 vyšly v Odeonu Palackého Dějiny národu českého, 6. díl.

5) Ani situace v edicích není tak zoufalá, jak se líčí v dokumentu. Viz. Např. vydání dalších svazků Regest nebo úplných protokolů čtyř sjezdů KSČ.

6) V dokumentu se při charakteristice historického procesu zastává stanovisko jednoho proudu – stoupenců dominující role křesťanské kultury. Porušuje se princip Charty 77 založený na vzájemném respektování mezi lidmi různých filosofických a světonázorových postojů, který byl dosud při formulaci dokumentů Charty dodržován.

7) Text obsahuje i několik dalších nehezkých a zbytečných faktických chyb, svědčících o malé svědomitosti autora. Účast  „oficiálních“ historiků na mezinárodních konferencích a sympoziích je sice omezena a je možno diskutovat o její úrovni, ale nelze ji popírat, jak se v textu tvrdí. Také nelze zjednodušeně napsat, že bibliografická příručka přestala vycházet: skutečnost je taková, že Bibliografie čs. historie utrpěla pětiletý přeryv. Po bibliografii za rok 1965, dokončené v r. 1968 a vydané v r. 1972, následuje až bibliografie za rok 1971, vydaná v r. 1979 pod změněným názvem Bibliografie dějin Československa. I označování Ústavu čs. a světových dějin starým názvem Historický ústav je nepříjemný faux pas.

Poznamenáváme jen, že toto naše stanovisko je toliko vyjádřením k tomuto dokumentu a není tedy meritorním vyjádřením k situaci v české historiografii.

Miloš Hájek, Hana Mejdrová, Jaroslav Opat, Milan Otáhal

 

 

Jan Křen

K „Právu na dějiny“

Opožděně se mi dostal do ruky dokument pod tímto názvem. Základní zaměření jeho kritiky současného stavu naší historické vědy a ještě víc dnešního historického „zapomnění“ je nepochybně správné a musí se u soudných, obeznalých a odpovědných lidí setkat se souhlasem. Postihuje se tu jedna z nejbolestivějších vad současné společnosti a symptom hluboké krize, jež patří k nejzávažnějším v moderních českých dějinách vůbec. V nejednom ohledu by tato kritika  měla být rozšířena, zvláště co se týče povážlivého úpadku autority historie a historické znalosti, zvlášť u mladých generací. Třebaže krize výuky dějin má širší kořeny a neobjevuje se jen u nás, zdá se u nás hlubší a lze ji považovat za jeden ze zdrojů i projevů hrozivě narůstajícího nihilismu vůči dějinám a přeneseně vůči národnímu povědomí vůbec.

Naplnění této oprávněné kritiky, analýza současné historiografie a zejména pak náznaky pozitivních východisek ve zmíněném elaborátu trpí však podle mého názoru podstatnými vadami; na některé z nich bylo již ze strany historiků poukázáno. Bez nároku na úplnost bych připojil další a přispěl tak k diskusi, po níž elaborát volá.

Velice chabá je pasáž o historiografii slovenské, jež prozrazuje povážlivé mezery v kvalifikaci autora či autorů. Značně odlišné národní, sociální a duchovní klima dnešního Slovenska vytváří i v historické vědě velmi specifickou situaci, jež se nedá jen jednoduše popsat jako trochu mírnější varianta českého historického pádu; skutečné zhodnocení prací slovenských historiků by dalo mnohem složitější obraz.  Pro úroveň elaborátu by bylo asi lépe tuto pasáž – v podobě, v jaké je – vynechat.

Pokud jde o historiografii českou, míjí se elaborát cíle velmi silně zejména tam, kde se kriticky vyslovuje k marxistické metodologii a tvorbě. I při všech výhradách není bilance české marxistické historiografie negativní.  Její přínos myšlenkový i věcný, který se neomezuje jen na sociální dějiny a dějiny dělnického hnutí, patří k nevýznamnějším obohacením tradiční interpretace českých dějin vůbec. Není ovšem paradoxem, že v dnešní oficiózní historiografii je tato metodologie téměř vyčerpána. Ve slabých a slabších procesech je nahrazena primitivně utilitární ekvilibristikou (politickou), v hodnotných a hodnotnějších metodologickou eklektikou, v níž se silně uplatňuje soudobý „sociální“ strukturalismus, zaštítěný ovšem obrněnou marxistickou frazeologii. Vážné pokusy v duchu autentického marxismu (tento vágní pojem užívám jen pro stručnost) objevují se jen zřídka, v neoficiální historiografii nadto spíš než v oficiální.

Třebaže se naše současná historická věda sotva může vykázat vskutku epochálními díly, považuji šmahem odsuzující a přehlížející tón elaborátu (několik marginálních zmínek na tom mnoho nemění) za netaktní, netaktický a hlavně věcně nesprávný.  Ani v nejlepších dobách se v české historiografii neobjevovala podobná  vrcholová díla příliš často a nadprůměrné práce vznikly i v sedmdesátých letech, zejména v jejich první polovině; za úplně pasivní a negativní bilanci oficiální historie považovat nelze.

Vůbec nejslabší část elaborátu je kritika současného pojetí dějin a interpretace jejich stěžejních problémů, třebaže na jedno- či dvoustránkový text nelze mít velké nároky.  Ale námitky a výhrady by se daly vznést téměř ke každé větě.  Napíše-li se – předchozí text dává na srozuměnou, že nejde o poslední roky, nýbrž o celé poslední desetiletí - , že o „politických dějinách tohoto státu od r. 1918 nebylo napsáno nic pravdivého“, je to nonsens, neomluvitelný ani jinak sympatickou kritikou, vášní a zaujetím.

Také vymezení role historiografie by měla být přesnější. Nechci autorovi  či autorům podsouvat jiný názor, ale takřka výlučné soustředění elaborátu na historiografii vzbuzuje – snad i bezděčně – dojem jako by jen ona byla zodpovědna za celý úpadek historického povědomí dneška. Historiografie je však jen jedním z činitelů, kteří toto povědomí formují - nemenší vliv má umění, učebnice a denní propaganda, jež by si v elaborátu zasloužily větší kritickou pozornost. Podíl historiografie je dán především její odbornou prací, jejíž základní směrnicí musí být analýza celého dějinného procesu (nejen tedy jeho  „vrcholů“, přelomů a obratů) a nejvyšší hodnotou nesmlouvavá a přísně vědecká kritika, podložená mj. potřebnou profesionální i občanskou etikou.

Nechci se však podrobně zabývat jednotlivými omyly a spornými problémy, jichž je v elaborátu až dost.  Za nejproblematičtější považuji jeho stranicky katolické zaměření dosti jednostranné patrně i v katolickém rámci. Bojovná nesnášenlivost je ovšem v mnohém pochopitelná, vezmou-li se v úvahu smutné a složité okolnosti vývoje českého katolicismu, ostatně ne jen v poslední době. Také v české historiografii nebyl a není katolický přínos adekvátně doceněn. Zjednodušený a plochý antiklerikalismus, vyznačující často i liberalismus a socialismus, zkresluje dodnes řešení i mnoha historických problémů – musím přiznat, že sám cítím v tomto ohledu svůj dluh. Ale kritiku – a oprávněnou – deformací a přehlížení křesťansko-katolického momentu v dějinách neučiní věrohodnějším neméně jednostranný akcent katolický, historicky ne vždy dobře argumentovaný. Vedle nevšímavosti k přínosu protestantskému (třebaže byl v minulosti lépe zpracován než katolický, také ovšem vlastní aktivitou evangelicky zaměřených vědců), chybí mi v elaborátu postižení role liberálního nacionalismu a také socialismu, bez jejichž formotvorného vlivu je česká minulost, zejména moderní, těžko představitelná.

Příznačná – a zbytečná – je v elaborátu špička ohledně dědictví křesťanské literatury, kde se připouštějí jenom dvě možnosti, že se totiž  „k ní hlásíme nebo ji slovně zatracujeme“. Sám se počítám k těm, kteří ji nemají za vlastní a staví se k ní kriticky, aniž by ji museli zatracovat, natož pak jen slovně. Ostatně jde-li o to hlášení :chtě nechce neseme v sobě všichni celou dějinnou minulost, katolíci katolickou  a katolíci také nekatolickou.

Český katolicismus do značné míry – alespoň co se historiografie týče – překonal svou tvůrčí slabost, ne-li sterilitu z 19. století. Už jen kritika „protestantsko-liberálních“ stereotypů českého historického myšlení a objev baroka jsou při všech jednostrannostech jedním z největších přínosů k obrazu českých dějin ve 20. století. Velké kritické dějiny z hlediska českého katolicismu zůstávají však jak vidno i z tohoto elaborátu, spíše ve sféře proklamativní. I když překážky, kladoucí se v cestu dějepisné tvorbě katolického zaměření (tento a podobně vágní pojmy jsou zde používány též jen pro stručnost) stěží představitelné, uvítal bych raději z této strany nové a pozitivní tvůrčí činy než jen pouhou kritiku. Katolická historická tvorba přece už prokázala svůj legitimní nárok na spoluvytváření českého historického myšlení – ovšem badatelskými výkony. To by umožnilo také lépe čelit i dalšímu nebezpečí, jež se počíná rýsovat: do vakua, jež v naší historické produkci vzniká, protlačuje se poslední dobou nepůvodní, třebaže často povrchně líbivý diletantismus, a to nejen na oficiální straně; trocha kritiky a sebekritiky i do vlastních řad by určitě neuškodila.

Když už se Charta chopila historické problematiky, byla určitě schopna ji zpracovat lépe, už jen vzhledem k tomu, kolik historiků má k dispozici. Elaborát sice vyzývá k diskusi, ale bylo by bývalo asi lépe, kdyby mu předcházela. Když už se tak nestalo, bylo by tím víc žádoucí, kdyby se rozvinula aspoň nyní. Nejsem si však jist, zda se pro to udělalo, co je možné a zda výzva k diskusi není jen formální – aby nebyla, měli by také její iniciátoři své názory hájit a na kritiku odpovědět; abnormální poměry zase nejsou tak abnormální, aby to nebylo možné. Mluvčí Charty si snad nemyslí, že učinili své povinnosti zadost, když promluvili nebo nechali promluvit ty, kdož jsou jim blízcí. Máme-li právo na pravdivé podání dějin, má i historiografie právo na pravdivé podání – k obojímu je nezbytná poctivá diskuse.  

Praha 20.9.1984

 

 

Petr Uhl:

Mluvčím Charty 77 Václavu Bendovi, Jiřímu Rumlovi, Janě

Šternové

Milí přátelé,

Po zveřejnění dokumentu Charty 77 č. 16/84 nemohu jinak: musím se veřejně distancovat od dvou dokumentů, které jste v posledních měsících vydali, a to č. 9/84 – dopis Charty 77 britským mírovým hnutím a č. 11/84 – Právo na dějiny.  Dovolávám se přitom základního prohlášení Charty 77 z 1.1.1977, dalších chartovních materiálů i dosavadní praxe, podle níž Charta neusiluje o vytvoření společné politické či ideologické platformy, už proto ne, že je společenstvím lidí různých názorů, politických, náboženských či ateistických přesvědčení, jistě také proto, že jejím smyslem je obhajoba lidských práv, pro něž je možno a nutno bojovat z nejrůznějších pozic politických, ideologických, náboženských atd.Názorová diferenciace byla vždy v Chartě uznávanou realitou a mluvčí úzkostlivě dbali na to, aby dokumenty Chrty vyjadřovaly všeobecný konsensus nebo aspoň nebyly s ním ve větším rozporu. I proto se vžila praxe zveřejňování některých dokumentů Charty jako diskusních příspěvků k dané problematice; tento postup dovoluje vydat jako dokumenty Charty i takové texty, které v některých aspektech vyjadřují mínění jen části signatářů Charty 77.

Tento postup, kterého jste měli – podle mého názoru – použít při vydání Práva na dějiny, nebylo jistě možno zvolit při zveřejnění dopisu mluvčích britským mírovým hnutím – č. 9/84. Je proto s podivem, že v tomto textu, kde oprávněně tvrdíte, že „jsme ve svých aktech vázáni obecným konsensem“, uvádíte zároveň, že „jsme hluboce přesvědčeni, že tyto struktury (rozuměj klasické demokratické struktury) představují nezbytný základ, jehož zfalšování nebo popření vždy přineslo jen vystupňované zlo“. Že toto hluboké přesvědčení s Vámi nemůže sdílet nikdo, kdo alespoň částečně oceňuje historický přínos sociálních a politických revolucí, neboť co jiného má být ono „popření klasických demokratických struktur“?), přičemž vůbec nemusí být revoluční marxista, ba dokonce ani reformista socialistického zabarvení, je nabíledni. Takováto poťouchlá filipika  proti revolucím by jistě ušla pozornosti, kdyby prezident Reagan při svém evropském turné začátkem června t.r. pohotově necitoval jiný Váš výrok z téhož dopisu, že totiž „ přinejmenším někteří z nás dávají proto přednost rizikům, byť velkým, pevného postoje (rozuměj pevného postoje Reaganovy administrativy – P.U.) před nejistotou neblahých následků appeassementu (tj. ústupků před sovětskou hrozbou, podobně jako před 45 lety před nacistickou expanzí – P.U). Jistě pochopíte, že pro signatáře Charty 77, kteří odsuzují stupňování závodů ve zbrojení a kteří zároveň soudí, že odpovědnost za ně padá i na hlavu současné americké vlády, byla taková přímá podpora Charty 77 Reaganově politice nepříjemná. Takových signatářů je opravdu mnoho.  A nezáleží příliš na tom kolik, pokud existuje jediný signatář Charty 77, který se domáhá toho, aby Charta 77 nevytvářela vlastní politickou platformu či neorientovala se na jedinou ideologii. Protestoval bych i tehdy, kdyby mi bylo politické zaměření, které takovýmito tvrzeními v Chartě ex katedra prosazujete, blízké; mám proto právo se ozvat, když jde o zaměření právě opačné, než ono, které mne přivedlo k aktivní obhajobě lidských práv a které po celá léta, vlastně celý můj aktivní život, motivuje mé postoje a jednání. Jen na okraj: nejobecněji lze toto moje zaměření označit jako aktivní odpor proti kapitalistickému výrobnímu způsobu a všem jeho projevům a důsledkům. Jestliže mě k obhajobě lidských práv přivedly politické postoje, bylo zase mé politické myšlení logickým pokračováním mých stanovisek ateistických. K ateismu jsem se v mládí propracoval z katolicismu, v němž jsem byl vychován. Můj těžce vybojovaný ateismus  byl zpočátku dokonce militantní; své zásadní vystupování proti obskurantismu jsem postupně potlačil zvláště o několik let později, kdy s větším pochopením politických poměrů se mi nezdálo slušné vystupovat proti náboženským předsudkům v době, kdy jsou – jak jsem poznal – státem potlačovány církve a potlačován náboženský život. Ještě později jsem nabyl hluboké přesvědčení, že ateisté a nábožensky či obdobně založení lidé mohou a musí spolupracovat a že v oblasti boje za lidská práva jejich různá přesvědčení nejsou na závadu, ale bývají i vhodným stimulem společné spolupráce. Dokument Charty 77 č. 11/84 – Právo na dějiny – ve mně vzbudil vážné obavy, že Charty je zneužíváno jako náboženské, přesněji řečeno, katolické tribuny.  Jak jinak mám chápat tvrzení: „Protože jsme – ať již se k ní hlásíme nebo ji slovně zatracujeme – v plném slova smyslu dědici křesťanské kultury a protože dnešní svět jako celek … je touto kulturou rozhodujícím způsobem formován, nemůžeme už myslet a jednat jinak, než prostřednictvím dějin“. Samo tvrzení, že „křesťanská kultura“ je spjata s historickým chápáním světa, je sporné. Spíše je pravda, že antická historiografie byla na vyšší úrovni než středověké křesťanské dějepisectví a že jeho kritický duch byl vzkříšen reformistickým bojem proti papeženství a že to byli teprve encyklopedisté, kteří v zápasu s církví a její ideologií první zpracovali historiografii jako vědu, respektující především princip dějinného vývoje společnosti.

A tato genetická historiografie musí ještě ve XX. století svádět těžké boje s katolickou církví i propagátory náboženských předsudků mimo ni. Nepřijatelná je ovšem nejen tato nepravda, ale i tvrzení, že všichni signatáři Charty 77 – neboť jejich jménem jste dokument podepsali – se ke  „ křesťanské kultuře“ buď hlásí, nebo ji slovně zatracují. Ke „křesťanské kultuře“ se jistě hlásí jen nemnozí, zatracovat ji však může jen hlupák nebo horlivý novopečený ateista, kterým byl pisatel těchto řádků před čtvrt stoletím. Nemyslím si také, že by byl dnešní svět touto kulturou rozhodujícím způsobem formován. Vždyť celá naše lidská kultura (jaká povýšenost vydělovat z ní kulturu křesťanskou!) je výslednicí mnoha vlivů a proudů, sama jsouc dědičkou judaismu, helenismu a antiky vůbec, ale také „barbarské“ Evropy.. Po dlouhá staletí až do století minulého, kdy křesťanské církve ztratily  ve většině zemí poslední významnější pozice politické a hospodářské a kde i jejich ideologické působení bylo zatlačeno postupující laicizací, se většina těchto střetů odehrávala na půdě církve a v boji proti ní: renesance, reformace i osvícenectví byly, jako tisíce jiných formací, dějištěm a někdy i výsledkem takových střetů. Stejně dobře jako „křesťanskou kulturu“ je ve většině těchto zápasů možno spatřovat emancipační úsilí od katolické církve, často i od křesťanství. Rozhodně to platí o velké ofenzivě , která dosud neskončila a kterou na novou úroveň pozvedlo XIX. století rozmachem přírodních a společenských věd i nesčetnými emancipačními prvky ve společenské praxi, vyhlásivší boj proti bídě, nemocem, nevědomosti, strachu, nerovnosti, ponížení a vykořisťování – boj za osvobození člověka. To je moje osobní stanovisko. Nikdy bych si nedovolil ho podsouvat  někomu jinému. Musím se však ozvat, jestliže dokument Charty 77 zneužíváte k náboženské propagandě. (Duch celého dokumentu je ryze katolický v nesnášenlivém smyslu tohoto slova. Jana Nepomuského označuje za „světce“, nevlídný pohled upíráte na husitství, tvrdíte, že „dějiny bez člověka a bez Boha přirozeně nemohou mít žádný smysl“. Téměř každá věta vzbuzuje jen námitky).

Je známo, že dokument Právo na dějiny vyvolal řadu záporných ohlasů mezi signatáři Charty 77. Dosud, pokud vím, osm signatářů vyjádřilo své námitky písemně. Čtyři historici: Miloš Hájek, Hana Mejdrová, Jaroslav Opat a Milan Otáhal Vám poslali námitky již v červnu t.r. Jejich stanovisko jste sice nyní, po čtyřech měsících, publikovali (bez uvedení data, kdy své připomínky napsali), ovšem po dohodě s nimi byly z jejich původního textu vypuštěny pasáže, které vyjadřují nesouhlas s tím, že jste text Právo na dějiny vydali jako text Charty 77 s podpisy mluvčích pod nimi a nikoli jako stanovisko autorů, vydaných Chartou, tj. s podpisy mluvčích pod preambulí a s dokumentem v příloze. Čtyři historici vyslovili i další kritické poznámky. S údivem jsem zjistil, že dokument nebyl v podstatě nikým připomínkován, že absence připomínkového řízení je u připravovaných dokumentů častá; tím pochopitelně trpí kvalita dokumentů. K dovršení všeho byl Váš dokument č. 16/84, jímž stanovisko čtyř historiků vydáváte, rozšířen omylem či nedopatřením někoho z Vás ve dvou odlišných verzích: v jedné, později prohlášené za autentickou, chybí kritické pasáže historiků k Vašemu postupu zcela; v druhé jsou částečně zachovány. Posledním  impulsem k napsání tohoto dopisu byl fakt, že nejen v preambuli dokumentu č. 16/84 tvrdíte, v rozporu se skutečností, že „laická i pololaická veřejnost reagovala (na Váš dokument) převážně „kladně“, že nejen  že v preambuli neuznáváte, že vydáním Práva na dějiny  a zvláště způsobem jeho vydání jste se prohřešili proti základním prohlášením Charty 77 z 1.1.1977 a proti dosavadním chartovním zvyklostem, ačkoliv jste na to byli několikrát signatáři písemně i ústně upozorněni, ale že dokonce jste vypustili – po dohodě se čtyřmi historiky – jakoukoli kritiku na Vaši adresu.

Zde tedy již nejde o to, že prezident Reagan zneužívá citátů a dokumentů Charty k podpoře amerického imperialismu; nejde ani o to, že dokumenty Charty jsou koncipovány jako dílko jedné, v Chartě menšinové a v české společnosti zcela okrajové ideologie, jde o svobodnou výměnu názorů různých lidí na připravované dokumenty, právo na kritiku a povinnost mluvčích na kritiku signatářů reagovat. V jistém smyslu jde tedy o všechno: neboť Charta 77 je ostrovem svobody v říši nesvobody a my všichni jsme povinni tuto těžce vybojovanou svobodu střežit.

 

 

Dr. Radovan Malý

K diskusi o dokumentu Charty 77 č. 11/84 nazvaném „právo na dějiny“

1) Domnívám se, že většině diskutujících není jasné, o co v dokumentu na prvém místě jde. Nechce být precizní seminární prací posluchačů III. nebo IV. ročníku na fakultě, nýbrž apelem, výzvou zejména k mladé generaci, u níž má podnítit zájem o české dějiny, poněvadž škola jí tento obor dokáže spíše znechutit než se pro něj nadchnout. Vítám dokument a jsem mu vděčný hlavně za to, že upozorňuje publikum na kořeny, ze kterých vyrůstáme, a náš dluh vůči minulosti, resp. vůči našim předkům, především těm, o nichž se smí mluvit nebo psát pouze negativně nebo vůbec ne. Nechápu proto, proč by měla být předkládána úvaha na zrušení platnosti elaborátu jako dokumentu, jak navrhuje J. Vydrář.

2) Tím méně chce dokument oživovat některé ze stanovisek dřívějšího velkého sporu o smysl českých dějin mezi Masarykem a Pekařem. Pokud dokumentu rozumím, jde jeho autorům o to, aby se Čechové k některému pojetí  vnitřně přihlásili a nežili jen přítomností, při čemž ani na jednom místě nepreferují Pekařovo pojetí proti koncepci Masarykově. Pokud kritizují vakuum oficiálního výkladu českých dějin v nejstarším období, poznamenaném katolickým křesťanstvím, respektive jeho falešným výkladem, pokud totéž vztahují na Habsburky, šlechtu a baroko, v čem je tu „integrální katolické pojetí, vycházející z duchovního odkazu Jaroslava Durycha.“? Myslím přece, že toto vakuum vidí každý, kdo se jen trochu historií zabývá, ať už se hlásí k pekařovskému , masarykovskému nebo marxistickému pojetí českých dějin, a uznávají tento fakt i přes všechny námitky čtyři historikové, kteří vyjádřili k dokumentu své v podstatě záporné stanovisko. Jestliže tedy autor kritického hlasu pod názvem „Svár dvou pojetí“ ze dne 30.6.1984  řadí dokument k Durychovu katolicko-pravicovému pohledu na české dějiny, nebo dokonce jej ztotožňuje s postojem Jehličkovým, pak se domnívám, že má příliš velké oči a podobá se dle staré anekdoty „slepému v uzavřené místnosti, hledá tam černou kočku, která tam není, on však křičí, že ji má“. Dokument pouze upozorňuje, že náboženská oblast , resp. oblast katolického křesťanství a jeho vlivu na české dějiny je i v naší oficiální historiografii zanedbávána. Toto je fakt, který nikdo neoddiskutuje a jeho konstatování nespadá ani do Durychova, nebo Jehličkova nebo jakéhokoliv jiného pojetí českých dějin. Je prostě pouhým konstatováním skutečnosti a ničím jiným.

3) Čtyři historikové podali své věcné připomínky, které nebudu opakovat. Sám jsem historikem a k jejich argumentaci se připojuji, nicméně rozcházím se s nimi v jejich apriorním odmítnutí dokumentu. Aniž bych zpochybňoval, že autoři dokumentu se měli s odbornými historiky poradit, aby i po odborné stránce všechno „sedělo“, přece jen nepovažuji faktografické chyby tam obsažené za to nejdůležitější a podstatné. Co považuji za podstatné a v čem vidím hlavní smysl dokumentu jsem vyjádřil v předcházejících bodech. Znovu bych ale polemizoval se zmíněnými čtyřmi historiky, že v textu dokumentu vidí něco, co pravděpodobně autoři ani nezamýšleli. Dokument mluví o „oficiální historiografii“, samozřejmě negativně. Jestliže se zmínění čtyři rozhořčují nad výrazem „několik poctivých historiků“, jako by většina byla nepoctivá, pak bych chtěl poznamenat, že těch historiků, kteří vědecky pracují, jsou přece tisíce. Vycházeje z vlastní zkušenosti práce historika v muzeu začátkem 70. let mohu s klidným svědomím říci, že většina jich (ne snad zdrcující, jak se rozhořčují čtyři, ale rozhodně většina) nepoctivá je, alespoň dle mých kritérií poctivosti, která nepovažují za morálně čestné psát na zakázku drobné články o dějinách KSČ v tendenčním pojetí bez jakéhokoliv solidního bádání. A toto dělají a jsou nuceni dělat prakticky všichni, kdo pracují v historickém ústavu ČSAV, popř. na vysokých školách, v muzeích či archivech. Jestliže tedy vydají mnozí z nich jednou za čas něco opravdu solidního a podloženého hlubokým studiem, díky za to, ale i tato možnost je vykoupena často onou neustálou „úlitbou bohům“, jakou je každý, kdo chce vědecky oficiálně pracovat, nucen ve větší nebo menší

formě přinášet.

Jinak autoři dokumentu nechtějí odsuzovat lidi a nemíním to dělat ani já, nechci také v nejmenším vnucovat ostatním kolegům svůj postoj, který způsobil můj vyhazov ze zaměstnání. Jsem přesvědčen, že toto je věc osobního svědomí každého, kam nemám právo zasahovat, mohu jen inspirovat a nic jiného. Taktéž zmíněnému dokumentu nejde o lidi, ale o konfrontaci pravdy a lži. Jestliže hovoří o „oficiální historiografii“, nemá na mysli ony obyčejné vědecké pracovníky v oficiálních institucích, ale mocenské usměrňování výkladu historie směrem, jenž znamená vychovávat lid polopravdami, resp. úplnými lžemi. Tak vidím v kontextu sémantiku tohoto pojmu v dokumentu a proto nesdílím rozhořčení čtyř, jako by dokument jednostranně napadal a paušálně odsuzoval všechny oficiálně působící a publikující historiky. Jemu nejde o lidi, nýbrž o hodnoty.

4) Jinak ovšem nezpochybňuji, že v textu dokumentu jsou nepřesnosti a věcné chyby. Navrhuji, aby Charta 77 vydala prohlášení, kde by dotyčné pasáže opravila. Čtyři historikové už jmenovali několik zásadních omylů. Dovolil bych si k nim připojit další., které jsem v textu objevil. Předně hned k první stránce: je nejasné a bál bych se hovořit o tom, co je křesťanská kultura. Chápeme-li kulturu jako dědictví člověkova  tvůrčího ducha, potom neexistuje křesťanská kultura jako taková. Kultura je jen jedna: všelidská. Křesťanství se samozřejmě o její rozvoj zasloužilo způsobem maximálním. Není též pravdou, že „svět jako celek…je touto kulturou rozhodujícím způsobem formován“, jak tvrdí autoři dokumentu, neboť veliké národy Asie byly a jsou formovány ne křesťanstvím, ale hinduismem, buddhismem, islámem atd. Křesťanství v podstatě zformovalo Evropu a Ameriku. V současné době úspěšně přetváří Afriku. Místo pojmu „křesťanská kultura“ bych ale raději užil termínu „křesťanská civilizace“, neboť se jedná o souhrn morálních principů a postojů, což je podstatné, co křesťanství přineslo a dodnes přináší. V tomto smyslu lze potom říci s autory dokumentu, že jsme jejími dědici všichni, včetně těch, kteří ji zatracují, protože vliv křesťanské morálky působí i v podvědomí těch lidí, kteří už dávno se s ní rozešli nebo o ni slyšeli jen jako o exotickém jevu.

Rovněž tak nelze říci, že katolická církev, jak tvrdí dokument, „měla v českých dějinách fundamentální význam až po novověk, tj. po 18. století …“Zapomíná zde na dvě století od husitství po Bílou horu, kdy katolicismus hrál jen velmi nepatrnou roli, zatímco fundamentální význam mělo husitství a v 16. století protestantismus . A „fundamentální význam“ katolické církve pro české dějiny neskončil 18. stoletím, nýbrž přetrval až do devatenáctého, i když postupně slábl, ale to už je věc detailnějšího rozboru a diskuse.

Stejně tak na téže straně dokument kritizuje v oficiálním současném výkladu pojetí husitství, které není adekvátní komunistickému režimu: projevy kulturotvorné energie  národa, český demokratismus. Toto jsou opravdu mýty, ale vlastní spíše Palackého koncepci a pojetí první republiky. Komunisté podléhají při výkladu husitství jinému mýtu: šlo údajně o sociální revoluci, i když nábožensky motivovanou a o myšlenku socialismu a komunismu. Třebas na velmi primitivné feudální základně.  Dokladů bezpočet, stačí jen nahlédnou do kterékoliv středoškolské učebnice dějepisu.

Tyto omyly bude nutno opravit. Jen tak se dokumentu dostane plné vážnosti a seriózního přijetí, což si pro svůj etický postulát plně zaslouží.

 

 

J.P.

O pohled na české dějiny

Bylo již řečeno, že někdejší oficiální revolucionářské pojetí dospělo tak k faktickému ahistorismu byrokracie, jak se to projevuje koloběhem od sjezdu ke sjezdu, od výročí k výročí. Za této situace se u těch, kteří historickou perspektivu postrádají, nejčastěji projevuje snaha o katolické pojetí českých dějin. Za všeobecného rozkladu zájmu o obecné věci je katolictví nejrozšířenější ideologii s vlastním obsahem.

Přitom je nutno neztrácet ze zřetele  dvě nebezpečí.České dějiny se začaly odvíjet na hranici římské civilizace a germánsko-slovanského barbarství a napořád probíhaly na té či oné straně těch či oněch front, jež Evropu rozdělovaly. Za mnohé uveďme jeden příklad – v polovině 18. století jsou české země frontou protireformace proti pruskému osvícenectví, na konci onoho století již frontou josefinismu proti feudálním Uhrám.

Časté změny front způsobily diskontinuity českých dějin, jejich podíl na všech proudech, jež zakládaly krystalizaci Evropy (Byzanc i gotika, anglický parlamentarismus i sovětská diktatura proletariátu, atd.), a také to, že velké spory u nás proběhly vesměs ve zkratech. To vše pudí k povrchnosti a k přizpůsobování se v masách a k tím výraznějšímu setrvání na té či oné tradici u tvrdošíjných.

Ovšem tam, kde katolíci, protestanté, liberálové, komunisté mají své dějiny vymezeny příslušností k vlastnímu proudu, český národ své dějiny ztrácí. Ztrácí je i tam, kde ve snaze o laciný kompromis se do nich shrnou všechna fakta a všechny reálie, aby nakonec v přesném, ale bezduchém konglomerátu veškeré zápasy vyzněly jako pouhé zmatky. Při vytváření historického povědomí to pak vypadá tak, že buď skácíme svaté těch druhých, abychom vztýčili své vlastní, nebo sestavíme jakýsi pantheon odmocněných a sterilizovaných velikánů.

Avšak české dějiny mají svou kontinuitu. Vždy znovu zazní hlas, jenž se zeptá na budoucnost českého národa a hledá pro tuto orientaci spolubojovníky v těch, kteří nás předešli. Řečeno slovy účastníka českého odboje proti nacistické okupaci, neptáme se po tom, ke které straně patřili ti či oni odbojáři, ale za co bojovali.

Druhé nebezpečí českého historického povědomí je dáno tím, že vrcholná vzepětí českých dějin mají podobu strmých výšin, na nichž nebylo možno se udržet a rychle následoval pokles do bažin.  Zde pak přichází ke slovu nejen touha po ztraceném, ale častěji jen stesk,nebo jen bolestínství  a začasté nenávist. Stávající malost potřebuje strhnout dějiny na svou úroveň, rezignace nechce slyšet o boji. V poslední době se ozvala řada hlasů, jež svým výkladem českých dějin (či jejich úseků) prozrazují vlastní, snad i neuvědomělé východisko, jímž je nevůle ke svobodě.

Husitství nelze odbýt tím, že se ho dovolávala oficiální, tehdy ještě revolucionářská ideologie padesátých let. Masarykův zápas nelze bagatelizovat poukazem na Mnichov. Svým chápáním dějin vypovídáme o sobě, konfrontujeme se a jsme konfrontováni s výklady jinými.

Pokud chceme pokračovat v budoucnosti českého národa, pak nám nezbývá, než abychom navazovali na jeho vlastní dosud učiněná základní rozhodnutí.

 

Jaroslav Mezník:

Kritický komentář k dokumentu Charty 77 č 11/84 (Právo na dějiny)

Dokument Právo na dějiny se mi dostal do rukou poměrně pozdě. Až v říjnu 1984. Text sám mě vyprovokoval k tomu, abych přispěl do diskuse o tomto dokumentu, který probíhá mezi signatáři Charty. Navazuji na příspěvek čtyř historiků (Miloše Hájka, Milana Otáhala, Jaroslava Opata a Hany Mejdrové), s nímž souhlasím. Jde mi především o kvalitu a věrohodnost dokumentu, zaměřuji se proto na ověření faktů, které uvádím. Proto také opomíjím začátek a závět textu, který obsahuje většinou obecné úvahy a obecné soudy. Cituji vždy větu (nebo více vět) a připojuji komentář. Z kapitolek Instituce a lidé vybírám jen některé úseky, kapitolu Pojetí dějin rozebírám celou s výjimkou posledních dvou odstavců, které tvoří závěr dokumentu.

Instituce

„V minulosti byly archívy vždy také vědeckými institucemi a jejich pracovníci aktivně vědecky pracovali. Tak tomu dnes již vůbec není. Pracovníci archivní fondy pouze spravují, vědecká práce se u nich nejen nepředpokládá, ale byla by čímsi „podezřelým“.

Nepřesné. Archiváři fondy především zpracovávají. Řada archivářů nadále vědecky pracuje (důkazy o tom lze lehce opatřit nahlédnutím do historických sborníků a časopisů), někteří z nich ovšem spíše ve volném čase. Podmínky pro vědeckou práci jsou v různých archívech rozdílné, někteří vedoucí vědecké práci svých podřízených nepřejí.

„Základní ediční řady, zahájené namnoze ještě před vznikem samostatného čs. státu, přestaly po druhé světové válce vůbec existovat nebo zvolna zanikají dodnes.

(…) Archív český, na němž by bylo možno pracovat neustále, zůstal netknutý, v řadě Kodex diplomaticus epistolaris regni Bohemiae , založené v r. 1904 Gustavem Fridrichem, vyšlo po válce šest svazků, práce pouhých dvou badatelů.“

Nepřesné. Ediční práce u nás je skutečně podceňována a špatně organizována, ale to, co o ní píše dokument, je naprosto nezasvěcené. Archív český byl v polovině 19. století významnou edicí, ale už koncem 19. století byla jeho koncepce zastaralá; to je důvod, proč přestal vycházet za první republiky. Pokud jde o Kodex: šest svazků vydaných od 60. let je velmi dobrá bilance (jen na okraji podotýkám, že v letech 1913-1942 nevyšel žádný!). Autor či autoři dokumentu si neuvědomují, o jakou náročnou edici v tomto případě jde. Nutno ještě dodat, že uvedených šest svazků nevydali dva, ale tři editoři (J. Šebánek, S. Dušková a Z. Kristan, který užil pozůstalosti G. Friodricha.)

„Ještě horší je stav ediční činnosti pro novější období. Jediným edičním  podnikem je totiž jeden svazek dokumentů k poddanskému povstání r. 1775, vyšlý k dvoustému výročí události.“

Nepřesné.R. 1975 vydala E. Čáňová Nejstarší zpovědní prameny 1570-1650, v poslední době F. Matějek část moravského lánového rejstříku ze 17. století. A. Verbík vydal rodinou kroniku moravských písmáků z 18.-19. století. Nemám přesný přehled, edic bude určité víc.

„Pro století 19. a 20. vědecké edice chybějí vůbec, nejsou ostatně k dispozici ani základní chrestomatie“.

Nepřesné. Odkazuji na příspěvek čtyř historiků.

„Naší hlavní vědeckou institucí v oboru historiografie je Historický ústav ČSAV, který má dnes asi sto zaměstnanců.“

Nepravdivé. Jak už ukázali čtyři historikové, žádný Historický ústav ČSAV neexistuje. Historický ústav SAV je na Slovensku, bývalý Historický ústav ČSAV byl v r. 1970 zrušen a na jeho místě je Ústav čs. a světových dějin. – Pokud jde o počet zaměstnanců, je nutno uvést, že jde o celkový počet, tedy včetně pomocných sil a včetně zaměstnanců knihovny.

„Už na první pohled je patrná ohromující neplodnost této instituce, nemožnost, aby se v jejich zdech zrodila nějaká závažnější historická práce, která by zaujala naši veřejnost.“

Nepravdivé. Dostal jsem se do kuriózní situace dělat advokáta ústavu, z něhož jsem byl vyhozen. Ale to, co jsem citoval, je skutečně nehajitelné. Dokument ostatně citovanou větou popírá sám sebe, protože jinde (právem) chválí jako „relativně dobré“ první dva svazky Přehledu dějin Československa. Ale v ústavě vznikla řada dalších dobrých prací, zvláště od pracovníků, kteří se zabývají staršími obdobími našich dějin. A je i dost děl, která „zaujala naši veřejnost“. Stačí citovat jména tří autorů: D. Třeštík, J. Spěváček, J. Janáček.

„Kupříkladu dějinami středověku se Historický ústav ČSAV nezabývá a bádání o této epoše se redukuje pouze na tzv. krizi feudalismu.“

Nepravdivé. Tato věta vlastně obsahuje tři nepravdy: 1) Historický ústav ČSAV neexistuje (o tom výše). 2) Tzv. krizí feudalismu se u nás – pokud vím – nikdo speciálně nezabývá, tohoto sporného problému (který je ovšem sporný a různě interpretován i v oficiální historiografii) se ovšem dotýkají více či méně práce, které se zabývají 14. a počátkem 15. století. 3) Středověkými dějinami se v Ústavu čs. a světových dějin zabývají D. Třeštík, B. Krzemieńská, J. Žemlička, Z. Boháč, J. Spěváček, J. Eržil, B. Kopičková, J. Polívka a částečně J. Janáček. Z toho první tři (a částečně i čtvrtý a poslední) zpracovávají období do 13. století .

„Proto má oddělení starších českých dějin, které má pokrýt české dějiny až do r. 1848, pouze devět odborných zaměstnanců, zatímco oddělení dějin přírodních věd, které do Historického ústavu vlastně nepatří, jich má čtrnáct.“

Velmi problematické. Nechápu, proč by do Ústavu čs. a světových dějin nepatřilo oddělení dějin přírodních věd, které vzniklo ještě v Historickém ústavu. Dnes je přece jasné, že rozvoj přírodních věd měl v historii obrovský význam. A kde se má bádání v tomto oboru soustřeďovat? – Starší období je skutečně dnes v ÚČSSD dost zdecimované, ale k tomu, co říká dokument, je nutno dodat, že starším obdobím se zabývá jen několik pracovníků, kteří jsou zařazeni do jiných oddělení; odhaduji, že se staršími dějinami zabývá tak čtvrtina všech odborných a vědeckých pracovníků ústavu.

Nepravdivé. Čs. historikové (oficiální) byli na všech světových historických kongresech a zúčastňují se i dalších kongresů a sympozií. Abych uvedl aspoň jeden konkrétnější údaj: kongres diplomatiků (prosím neplést si to s diplomacii, diplomatika je pomocná věda historická), který byl letos na jaře v Bavorsku, se zúčastnili čtyři historikové z českých zemí. – Pokud si někdo myslí, že publikovat na Západě knižní historické dílo je snadné,je dosti naivní. (Kolik knih publikoval v cizině takový velikán naší historiografie, jako byl Josef Pekař?). Přesto byly některé knihy našich autorů na Západě vydány, a to nejen těch, kteří u nás nemohou nebo nemohli publikovat (J. Macek, R. Kalivoda, pochopitelně F. Graus, který na Západě žije), ale také těch,  kteří publikovat mohou (např. I. Hlaváček). Článků a studií bylo pochopitelně mnohem víc.

Lidé

„Máme sice několik odborně fundovaných historiků, ať již v Historickém ústavu nebo na filosofické fakultě UK, kteří jsou schopni napsat zajímavou práci …“

Snad nepravdivé, snad nepřesné, snad špatně formulované – netroufám si zařadit. Tedy zaprvé: odborně fundovaných historiků máme pořád ještě hodně, většina z nich může i publikovat (co je to vlastně „několik“?); jen z historiků, kteří se zabývají strašími dějinami, bych mohl vypočítat snad i několik desítek, kteří dovedou napsat z odborného hlediska zajímavou práci (ale co  je to vlastně „zajímavá práce“?) Zadruhé: Kdybychom brali větu, jak je napsána v dokumentu, zcela doslova, museli bychom ji pochopit tak, že jsou odborně fundovaní historikové jen v Praze a jen na Ústavu čs. a světových dějin a na filosofické fakultě, což by byl ovšem kolosální nesmysl. Snad je nejpřijatelnější je vysvětleni, že Autor (autoři) vlastně nechtěli napsat „ať již“. ale „například“, ale pak je to zase špatně formulované.

„Zájem na skutečném rozvoji vědního oboru nemá téměř nikdo.“

Nepravdivé. Kdyby nebyla spousta historiků, kteří mají svůj obor rádi, vypadalo by to s naši historiografii mnohem hůř. Často jde přitom o lidi, které k vlastní práci vůbec nevede vědomí, že podle ní budou hodnoceni (protože u nás lidi nejsou hodnoceni podle kvality a kvantity práce, kterou odvádějí) a kteří často navíc vykonávají i kus organizační práce.. Bez iniciativnosti a obětavosti takovýchto lidí by nemohly vycházet pravidelné sborníky tak dobré úrovně, jako jsou Folia historica bohemica, Historická demografie, Historická geografie, Husitský Tábor a další (příklady uvádím pouze z oblasti starších dějin). A to nemluvím o historicích, kteří nemohou publikovat a kteří vydávají sborníky samizdatové, pochopitelně většinou bez nejmenšího nároku na odměnu za organizační práci i dodané příspěvky.

Pojetí dějin

„Nenavazuje-li naše současná historiografie na žádnou tradici, nezamýšlí-li se nad velkými problémy českých dějin, jak to činily celé generace nejlepších historiků, není to pouze proto, že by pokládala dosavadní tradice za reakční a překonané a stavěla proti nim své pojetí. Současná historiografie totiž v podstatě nemá o čem přemýšlet.“

Dokument se zde dotýká vážných problémů, s některými jeho soudy lze souhlasit, jiné však musí narazit na námitky. Týká se to již termínu „naše současná historiografie“, na což upozornili již čtyři historikové. K naší současné historiografii totiž nepatří jen ti historikové, kteří mají v současné historické oficiální vědě nejsilnější mocenské pozice, ale spousta historiků dalších, včetně těch historiků, kteří publikují jen v samizdatových sbornících, a včetně historiků žijících v emigraci a publikujících pouze v zahraničí (pochopitelně včetně autorů katolických). Mám ostatně pochybnosti o tom, zda jakákoli historiografie jako celek může navazovat na nějakou tradici, pokud se touto tradicí nemíní neustálé úsilí po získávání nových poznatků a rozhojnění a zpřesnění našich vědomostí, spojené navazováním na výsledky předchozích generací, což je vlastní každé vědě.  Ale o to asi autorům dokumentu zde nejde (museli by ostatně přiznat, že značná část historiků u nás na tradici v tomto smyslu navazuje), kapitolka je nadepsána „Pojetí dějin“. V současné době ovšem u nás nejsou (alespoň na oficiálním fóru) možné diskuse mezi zastánci různých pojetí dějin, které jsou přitom nezbytnou součástí kulturního života kterékoli společnosti, v tom má dokument pravdu. – Poslední citovaná věta obsahuje tvrzení neúnosně přehnané.

„Dostala se svým vnitřním rozpadem do slepé uličky: nemá dnes žádnou jednotnou koncepci, ať již národních nebo světových dějin.“

Bylo by vůbec žádoucí, aby nějaká historiografie měla jednotnou koncepci dějin? Ta současná ji má na papíře. Už to je krunýřem, který tíží historiky.

„…žádná oficiální instituce dnes například není schopna zpracovat synteticky nějaké historické období, ať již z dvacátého století nebo ze středověku.“

Nepravdivé. Znovu musím upozornit na Přehled dějin Československa. Jde pouze o přehled, který zahrnuje příliš široké období? Prosím, uvedu alespoň dvě syntetické práce, které zpracovali ovšem jednotlivci, ne instituce (jak ostatně jinak): J. Janáček, České dějiny 1528-1547 (dvousvazkové, vycházející teď v druhém vydání), J. Válka, Bělohorská doba (Česká společnost v 15.-18. století, II) Praha 1983.

„Jejím základním problémem je naprostá metodologická sterilita, která jí znemožňuje jakkoli se hnou z místa“.

Týká se celé historiografie? Jak je možné, že přece jen vycházejí skutečně dobré práce?

„Někdo by mohl namítnout, jak je to možné, když se naše historiografie řídí marxistickou metodologií, přičemž marxismus sám je směrem výrazně historizujícím. Ano, i řada historiografických škol na Západě se přiznává k marxistické inspiraci a jsou to často školy vynikající. Naše historiografie však zřejmě pochopila marxismus jako cestu mimo dějiny, jako útěk od dějin“.

Na problematičnost tohoto soudu upozornili čtyři historikové. Domnívám se, že zde dokument špatně odhadl a vysvětlil situaci. „Jestliže tvrdošíjně setrvává u představy ´historie´ jako neosobní ideje vybavené nějakými apriorními zákonitostmi a stálé zavírá oči před významem kultury, náboženství a především svobodné lidské dějinné subjektivity, pak opravdu nikdo nemůže pochopit dějiny jinak než snůšku špatných ilustrací  takové představy (retušování a falšování těchto špatných ilustrací se docela samozřejmě stane jejím hlavním metodologickým principem).“

Nepřesné. Výtky se jako celek sotva týkají všech historiků; pokud jde o starší dějiny, netýkají se většiny, zvláště pokud jde o roli kultury a náboženství.

„Dějiny bez člověka i bez Boha přirozeně nemohou mít žádný smysl – nesmíme se tedy divit, že tradiční spor o smysl českých dějin rovněž historiografii nic neříká.“

Jednostranné. Věta vzbudila takový rozruch, že o ní mohu říci jen stručně: v dokumentu Charty se objevit neměla; jako vyjádření jednotlivce nebo celé skupiny stejně smýšlejících by ovšem vyslovena být  mohla.

„Viděl-li například Masaryk smysl českých dějin v humanismu a Pekař v náboženství, dnešní historici v Akademii vůbec nevědí, že by se na nějaký smysl dějin měli ptát.“

Nepravdivé. Doložil to již (i citátem z Pekaře) příspěvek čtyř historiků. „Jak tedy vypadá pojetí českých dějin v současné historiografii? Jedním z hlavních prvků tohoto pojetí je antikřesťanský a anticírkevní postoj. Katolická církev, která měla v českých dějinách fundamentální význam až po novověk, tj. po osmnácté století, je pro nynější českou historiografii jednoznačně a za všech okolností retardačním činitelem, vždy hrála potlačovatelskou roli, protože byla pouze velkým feudálem a ničím jiným.“

Nepřesné. Znovu musím upozornit na nepřesné užívání termínu „česká historiografie“. Podle mého mínění je součástí české historiografie i Pelcova kniha o sv. Janu Nepomuckém, která byla vydána (myslím) v Římě. Ale i když emigrantskou a samizdatovou  část české historiografie vyřadíme, jsou u nás vedené práce katolických autorů, které z anticírkevního postoje sotva lze podezřívat (např. J. Kadlece a V. Medka).  A i kdybychom nebrali v úvahu tuto tolerovanou církevní literaturu, jsou tvrzení dokumentu neseriózně přehnaná. Např. v pracích o raně středověkých Čechách, které uvedu ve svých dalších poznámkách, není církev líčena jako „jednoznačně a za všech okolností retardační činitel“. A tvrzení, že církev byla „pouze velkým feudálem a ničím jiným“ by sotva šlo v nějaké solidní současné historické práci najít. Autoři dokumentu by se asi řádně zpotili, kdyby měli některá svá tvrzení doložit!

„Do husitství naše historiografie nesleduje vývoj kultury, protože jejím hlavním nositelem byla církev, ale i vývoj sociálních vztahů a mentality, protože i ty církev, resp. křesťanství výrazně formovalo.“

Nepravdivé. Když jsem četl tuto větu, nevěřil jsem svým očím. Ale abych se zbytečně nerozčiloval, uvedu raději nějaká fakta. Z prací věnovaných výtvarnému umění uvedu alespoň dvě rozsáhlé knihy, kde je uvedena také další (bohatá) literatura: A. Merhautová – D. Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě, Praha 1983; Umění doby posledních Přemyslovců (autorský kolektiv, editor J. Kuthan), Roztoky 1982; prvá z obou knih obsahuje vynikající výklady, z nichž by se autoři dokumentu dozvěděli mnoho i o sociálních vztazích a mentalitě. Z prací o literatuře a dějinách myšlení upozorním aspoň na bohatou literaturu (částečně polemickou) o našich nejstarších legendách (O. Králík, Z. Fiala, D. Třeštík, J. Ludvíkovský – tento nestor českých medievalistů vydal znovu Kristiánovu legendu – i další), na nová vydání překladů Kosmovy, Dalimilovy a Zbraslavské kroniky s bohatými poznámkami a vysvětlivkami a na výbornou knihu Antika a české dějiny. A to nemluvím ani o literatuře a kultuře doby Karlovy!

„Dějiny jsou stereotypně redukovány na základní fakta z politických dějin a na vývoj ekonomiky, přičemž je jasné, že ani jedno ani druhé nelze bez náboženství a kultury pochopit.“

Nepravdivé. Nepravdivá je první polovina věty; o tom, jaká pozornost je dnes věnovaná kulturnímu vývoji, viz mou předchozí poznámku; sociálnímu vývoji byla také věnována značná pozornost. Ale domnívám se, že v současných pracích týkajících se předhusitského období se přihlíží i k významu náboženství, jak to požaduje druhá část věty.

„Vždyť je známo, že středověký stát český vznikl v souvislosti s přijetím křesťanství, že řada světců uctívaných po celá staletí (sv. Václav, Vojtěch, Prokop, Jan Nepomucký) byla centry, okolo nichž se organizoval a rozvíjel národní život politický a kulturní.“

Tvrzení první věty se uznává celkem všeobecně. Druhá část věty je problematičtější. O významu světců, zvláště pak sv. Václava, v českých dějinách není pochyby. Ale lze skutečně říci, že byli neustále centry národního života? Pokládám to za přehnané. Zvláštní je, že v řadě světců byl uveden i Jan Nepomucký. Pokud se věta zabývá předhusitským obdobím (jak by vyplývalo z kontextu), pak tam Jan Nepomucký nepatří, když v této době žil (svatořečen byl až v 18. století; jak ukázal J. Pekař, byl uctíván již v době předbělohorské, ale v úzkém okruhu pražské kapituly). Pokud se věta týká českých dějin až do 18. století, neměl být mezi světci uveden i Jan Hus, kterého v 15. a 16. století pokládala značná část našeho národa za svatého? „Křesťanství a církev nás vždy spojovaly s dějinami Evropy. Současná historiografie však zajímá teprve tzv. první krize feudalismu, husitská revoluce.“

Nepravdivé. Uvedl jsem některé tituly knih, které se týkají dějin 10-13. století. Uvedu ještě řadu badatelů, kteří v posledních letech publikovali důležitější studie, týkající se předhusitských českých dějin (jde pouze o historiky, a navíc jen o ty, na které jsem si vzpomněl):  D. Třeštík, R. Nový, I. Hlaváček, J. Bystřický, S. Dušková, Z. Hladíková, E. Krzemińská, J. Žemlička, J. Janáček, Z. Boháč, J. Polívka, J. Spěváček, J. Válka, F. Hoffman, J. Kejř, F. Šmahel, I. Raková, E. Zilinskyj. Stačí? Znovu zdůrazňuji, řada není zdaleka úplná a výběr je do značné míry náhodný. Termín „předhusitský“ chápu zde v nejširším slova smyslu (tedy: české dějiny od počátku po husitskou revoluci).

„To je také první období, kdy se začíná věnovat pozornost duchovním a kulturním jevům.“

Nepravdivé. Doklady jsem již uvedl. „Ovšem v jaké podobě! Již od 50. let bylo vynaloženo úsilí najít v husitství něco, co v něm nikdy nebylo, co však vyhovovalo ideologickým schématům: prvky raného kapitalismu či projevy kulturotvorné energie národa, údajně český demokratismus atd.“

Nepravdivé. Dokument je fantastický: našel v naší historiografii něco, co tam skutečně nikdy nebylo.  Myslím tím ty prvky raného kapitalismu v husitství. Marxističtí historikové z 50. let nazývali husitskou revoluci husitským revolučním hnutím právě proto, že tam ty prvky kapitalismu ani buržoasii nenalézali. Pak přišel v 60. letech Kalivoda s tím, že husitství přece jen byla raně buržoazní revoluce. Ale ani on nemluvil o raném kapitalismu, podle něho byla už sama zbožní výroba a peněžní směna prvkem podrývajícím feudální řád, k raně buržoazní revoluci ještě nemusela být buržoazie, stačilo měšťanstvo. – Pokud jde o husitství jako projev kulturotvorné energie národa, snad to někdy někdo řekl, přiznám se, že nevím, ale na marxistu to moc nevypadá. – Pokud jde o český demokratismus v husitství, to je myšlenka už 19. století, vlastně už F. Palacký. „V pojetí husitství se koncentrovaným způsobem projevují všechny iluze a omyly haší historiografie.“

Mám nechat bez komentáře? Podle mého mínění se ve zmínkách dokumentu o husitství a předhusitské době koncentrovaným způsobem projevují neznalosti jeho autorů o české historiografii.

„Dalším obdobím, kterému je věnována opět pozornost, je šestnácté a sedmnácté století, protože zde se odehrával zápas určité části Čech a Moravy s Habsburky.“

Dokument naznačuje, že česká historiografie věnuje menší pozornost dějinám mezi husitskou revolucí a nástupem Habsburků, což je do jisté míry pravda (i když některé studie se tohoto období také týkají). O tom, zda se někteří historikové věnují 16. a 17. století proto, že v té době probíhal zápas stavů s Habsburky, netroufám si soudit. Spíš ale soudím, že Bíla hora byla natolik klíčovou událostí v našich dějinách, že historikové pociťovali a pociťují potřebu vysvětlit, proč k této katastrofální záležitosti českých dějin došlo. Kromě toho je 16. století zajímavé – budíž řečeno zcela upřímně – zachovalo se z něho už mnohem větší množství pramenů, než ze století předchozích a většina z těchto pramenů je psána česky.

„Habsburkové jsou dalším strašidlem české historiografie. Vždy negativní, vždy reakční. V současné oficiální historiografii nemáme jedinou seriózní práci o této dynastii českých králů  a jediné pravdivější zhodnocení jejich významu pro naše a evropské dějiny.“

Na rozdíl od autorů dokumentu se domnívám, že v současné době převládá u historiků ve vztahu k jednotlivým habsburským panovníkům spíše klidný a věcný vztah (srv. Např. J. Janáček v Českých dějinách 1526-1547). Nějakou souhrnnou vědeckou práci o Habsburcích sice nemáme, (nicméně nedávno vyšla kniha J. Galandauera a jeho kolegy, na jehož jméno si nevzpomínám, Osud trůnu habsburského, která líčila dějiny rodu od počátku, a v partiích týkajících se starších období nebyla špatná, ale to nešlo o práci vědeckou), ale mám dojem, že se něco takového obecně ani nepostrádá.. Historických témat je tolik, že se všechna (i při obrovském množství historiků)) dělat nedají. Pokud jde o zhodnocení významu Habsburků v českých dějinách, to bude vždy do značné míry záviset na pojetí těchto dějin.  Určitá část historiků bude něco takového ostatně odmítat s odůvodněním, že lze hodnotit jednotlivé panovníky a působení dynastie v určitém období, ale hodnotit jako celek dlouhou řadu panovníků různých kvalit a různého zaměření, jakou tvoří Habsburkové a Habsburkové – Lotrinkové v 16. až 20. století, je jako vědecký úkol nepřípustné. Někteří historikové se ostatně podivují i skutečnosti, že dokument mluví o Habsburcích jako o dynastii českých králů: Tento titul sice měli a Ferdinand I. byl řádně českými stavy zvolen za českého krále, ale od r. 1526 jen jeden z nich sídlil v Praze a v 18. a 19. století se někteří nedali za české krále korunovat a ukazovali tím, že české země jsou pro ně jen provincií jejich říše.

„Odtud také naprosté mlčení o české šlechtě a její dějinné úloze.“

Nepřesné. Nelze mluvit o mlčení o české šlechtě. Naopak, v poslední době je mezi historiky zřejmě zvýšený zájem o studium české i moravské šlechty. Srv. K tomu sborník Proměny feudální třídy v pozdním feudalismu, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 1976, 1 a sborník Historická geografie 18, 1979; další literaturu pravidelně zachycuje sborník Husitský Tábor, pokud jde o literaturu o 13.-15. století. O funkci šlechty se ovšem píše jen v rámci prací týkajících se dílčích období.

„Konflikt s Habsburky v 16. a 17. století je zpracován na rovině politických událostí a ekonomického vývoje; zcela však chybí analýza náboženských a národnostních poměrů. Zde vládnou dodnes neuvěřitelné mýty.“

Nepravdivé. Ať již jde o Janáčkovy České dějiny 1526-1547, Válkovu Bělohorskou dobu nebo konec konců i Přehled dějin Československa I/2  (nemluvě o řadě dalších prací), nelze říci, že by se náboženské a národnostní poměry přehlíželi. O národnostním vývoji Čech a Moravy publikoval v 1. polovině 70. let jednu nebo dvě studie A. Míka. Pokud se dnes neobjevuje tolik prací, týkajících se náboženských poměrů jako dříve, je to zčásti způsobeno i tím, že se starší literatura značně zaměřovala na tuto otázku a právě v zájmu komplexního pohledu bylo nutno studovat otázky jiné. Jaké mýty vládnou v naší historiografii o náboženských a národnostních poměrech v 10.-17. století, to by museli autoři dokumentu nejdříve dokázat.

„Třicetiletou válkou jako by pro naši historiografii skončily dějiny. O 17. a 18. století nemáme jedinou syntetickou práci, první knihy se objevují až o 19. stol., přesněji řečeno o jeho druhé polovině. Jen o sociálních, kulturních  a vědeckých poměrech této doby existuje několik poměrně zasvěcených prací.“

Částečně nepravdivé, částečně nepřesné, v každém případě poněkud zmatené. Třetí věta vyvrací prvou.: jestliže vznikly zasvěcené práce, nelze říci, že pro naši historiografii skončily české dějiny. V posledních letech vyšlo (kromě studií a článků)  o tomto období několik knih.: o Magním, Albínovi, Šporkovi, sborník o povstání z roku 1680 (Česká Lípa 1982) a již zmíněná práce J. Války Česká společnost v 15.-18. století (II. Bělohorská doba) dovedené až do r. 1680. Knih bylo nepochybně ještě více; píši tituly, na které jsem si vzpomněl, musím také dodat, že se tímto obdobím nezabývám. Posledně uvedená kniha – která ovšem vyšla pouze v podobě vysokoškolských skript – představuje požadovanou syntézu, zachycující ovšem zatím jen část pobělohorského období, doufejme, že se dočkáme pokračování. O tom, že je má autor promyšlené, svědčí jeho vynikající syntetizující práce Manýrismus a baroko v české kultuře 17. a 1. polov. 18. století (Studia Comeniana historica 19/1978).

 

Redakce: Doc. PhDr. Luboš Kohout,CSc.                                    Připravil: dr. O. Tuleškov

………………………………………………………………………………………………….

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 179. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, červen 2006.

Webová stránka: http://www.ksl.cz     

E-mail:Vydavatel@seznam.cz