Hlasy k českým dějinám

H l a s y k č e s k ý m

d ě j i n á m

(Sborník diskuse)

Uspořádal doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

P r a h a 1 9 8 4 – 1 9 8 5

Vydání první

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 172. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha 2006

Milan Hübl

Hlasy k českým dějinám aneb diskuse nad Durychovým pojetím a snahami o jeho oživení

„Právo na dějiny“, text odeslaný v červnu 1984 prezidiu ČSAV, vyvolal vzhledem k poměrům a podmínkám jednu z nejživějších diskusí v neoficiálním českém prostředí posledních deseti let. Snad jen diskuse o odsunu Němců a Pithartově Pokusu o vlast (viz sborník Pokus o vlast , samizdat Praha 1980, str. 342) se jí intenzitou a počtem diskutujících blíží, nepočítáme-li dvě další diskuse o Vaculíkově českém snáři a čtvrtém dílu Pamětí Václava Černého. Vyvolání této diskuse je hlavní a možná jedinou zásluhou autora textu „Právo na dějiny“.

Tento sborníček se snaží shromáždit pokud možno všechny diskusní hlasy, které zazněly k textu „Právo na dějiny“, pokud byli sestavovateli přístupné. Postrádá dosud autorizovaný text brněnské diskuse v okruhu profesorky Komárkové na podzim 1984 a možná i další hlasy, které do Prahy zatím nedolehly. Navíc do kontextu zahrnuje určité partie mnohosvazkové práce Františka Šamalíka potud, pokud mají přímou názorovou souvislost s jádrem sporu, a dále připomíná i nový sborník na dané téma „Střední Evropa“, jenž poukazuje na názorové zázemí autora sporného textu. Není přitom přičiněním sestavovatele sborníku, že celkový průběh diskuse rozhodně nijak nepotvrzuje názor tří vydavatelů problematického textu, jako by kromě několika historiků „laická i pololaická veřejnost reagovala do značné míry kladně“. Spíše opak je pravdou.

V diskusi zazněly hlasy šesti historiků, kteří vyšli z marxistické školy myšlení (Miloš Hájek, Milan Otáhal, Jaroslav Opat, Hana Nejerová,poté Milan Hübel, Jan Křen), dále politologa Luboše Kohouta, revolučního socialisty trockistického zaměření Petra Úhla. Nepřímo k diskusi zaujal stanovisko ve svém díle Úvahy o dějinách české politiky František Šamalík – školením právník, zabývající se po mnoha let dějinami českého a evropského myšlení. Nebyli to však jen tito z marxismu té či oné provience vyšlí diskutéři, kteří zaujali značně kritické až téměř odmítavé stanovisko k textu anonymního autora. Zatím nejdrtivější kritice vystavil text „Právo na dějiny“ Jaroslav Mezník, historik, který nikdy nebyl členem KSČ, ani nepůsobil jako marxista. A přesto jeho soud je v kritické vyhraněnosti nejpřísnější.

O průběhu diskuse mezi brněnskými evangelíky jsou po ruce jen ústní informace, podle kterých byla jejich diskuse krajně odmítavá a zazněl z ní hlas dožadující se zrušení platnosti uvedeného textu jako dokumentu Charty 77, což je jistě názor upřílišněný, uvědomíme-li si, že se nemůže odestát, co se stalo, a je absurdní požadovat, aby bylo odvoláno něco, co bylo již vysloveno. Spíše by mělo jit o to překonat krajnosti a nesprávnosti daného textu a usilovat o posouzení sporu z nadhledu, jenž by umožňoval dospět k pojetí oproštěnému od partikularistických hledisek konfesijních a „partajních“. Již tím objektivněji chápat pojetí i výklad českých dějin v širším hledisku, nejen středoevropském, ale i celoevropském.

Autor této předmluvy se jako jeden z prvních vyslovil kriticky k textu „Právo na dějiny“ v příspěvku „Svár dvou pojetí českých dějin“, kde poukazuje na názorovou spřízněnost autora kritizovaného textu s Durychovým pojetím českých dějin, což se stalo předmětem nesouhlasu dr. Radomíra Malého z Brna. O jeho malé informovanosti svědčí celý jeho text ve sborníku zařazený. Dr. Malý rozhodně nemá cit pro přesnost formulací, přisuzuje-li mi, že dokument ztotožňuje s postojem Jehličkovým, ač já ve svém textu jen říkám, že text v mnohém souzní s Jehličkovou knihou „Katolíci a republika“ a že toto pojetí vychází z duchovního odkazu Jaroslava Durycha. To je nanejvýš evidentní a lze doložit i na jiném textu této provenience „Hodnota jednoho svědectví“, podepsaného zřejmě pseudonymem Josef Hradec („Střední Evropa“. Sborník na dané téma. Samizdat. Praha 1984). Pochopitelně, že Durychovo pojetí českých dějin je samo o sobě velmi vágní, neboť bylo dílem publicisty, vyslovil ho v několika publicistických článcích, aniž ho mohl opřít o hlubší výsledky vlastního bádání.. Již Durychova literární tvorba se v historických románech jako Bloudění nemohla striktně řídit jeho pojetím historie a naštěstí pro jeho umělecké dílo se v mnohém vzdalovala a vymykala těmto dějinným schématům. Ostatně je příznačné, že jediný český profesionální historik Bohdan Chudoba, i když v mnohém byl Durychem inspirován, nemohl se zcela držet jeho koncepce, jak o tom svědčí přes všechnu vypjatost soudů Chudobovy vlastní historické práce jako Španělé na Bílé hoře“ (1945) , tak i „Kdysi a dnes. Dějiny českého národa.“(1946, II. vyd. 1975). Durychovo publicistické ani Chudobovo fundovanější pojetí dějin z hlediska českého integrálního katolicismu by mne ani ve snu nenapadlo ztotožňovat s pojetím Pekařovým. Pekařovo pojetí přece nebylo v konfesijním smyslu katolické, sám o něm mluví jako o pojetí národním a od fundovaného a erudovaného historika, jako byl Pekař, ani nelze čekat, že by mu mohla imponovat krajně zjednodušená schémata Durychova. Jiná věc je, že se Durych o Pekařovo dílo opíral, snažil se ho využít na podporu svých stanovisek , ale to nic nemění na skutečnosti, že jde o dvě kvalitativně odlišné dějinné koncepce- byť obě v mnohém polemizují s Palackého pojetím českých dějin. Durychova polemika je diletantská a instrumentální, zatímco Pekařova je fundovaná a v kritice Palackého jednostrannosti mnohdy oprávněná, což nijak neznamená, že bych s Pekařovými soudy a závěry vždy a ve všem souhlasil. Jeho dílo má přesto můj respekt, kdežto Durychovo pojetí spíše despekt.

Chci se ještě vrátit k textu „Právo na dějiny“ zejména tam, kde zůstala stranou kritiky některá vypjatě přehnaná a jednostranná stanoviska jeho autora, jako je tvrzení „dnešní svět jako celek se všemi svými přednostmi a nedostatky je touto kulturou rozhodujícím způsobem normován“. Chce snad autor říci, že hinduismus, buddhismus, konfucianismus, které tvoří základ tak velkých kultur, jako byla indická a čínská s jejich historickým zázemím nepatří do světové kultury? Stejně jako islám s jeho velkým vlivem i na středověkou evropskou kulturu nic v dějinách neznamenal? Ať se autor nezlobí, když před jeho nabubřelou namyšleností zjednodušeného evropocentrismu dám přednost Tesařově tezi: „…křesťanství samozřejmě vzniklo nikoli na základě hebrejském , nýbrž má též svou složku helénistickou a římskou. Z hlediska dějin lidstva jako celku … jeví se nám jistě východiskem vývoje právě stýkání a konflikty jednotlivých velkých civilizací a uvnitř nich jednotlivých kultur.“ (Pokrok jako realita dějin, Dialogy č. 4., 1984, str. 131).

Oč blíž skutečnému chodu dějin včetně evropských je Luboš Sochor, když připomíná, že „Žádný soudný člověk nepopírá velké vymoženosti arabsko-islámské civilizace v klasickém věku, a to v době, kdy Evropa žila v polovičním barbarství. Arabští učenci vynalezli mnoho věcí a zprostředkovali Evropě nejen polozapomenutou kulturu jejího vlastního starověku, zejména řeckého, ale i mnoho poznatků vzdáleného Orientu. Ale přínos této kultury pro západoevropský svět a její slavná minulost nejsou argumentem ospravedlňujícím její chabou přítomnost.“ (Listy č.6., 1984, str. 71). Nezbývá než dodat, že nepatří mezi soudné lidi ten, kdo tyto skutečnosti nezná, nebo – ještě hůře – nechce znát.

Ostatně pro postupy autora textu „Právo na dějiny“ je příznačné, že když použije termínu křesťanská kultura, myslí vlastně jen kulturu katolickou, jež ať se mu to líbí nebo ne, patří do ní stejně tak jako kultura protestantská či evangelická s reformací i reformátory – od Wicliffa přes Husa po Luthera. Ignoruje-li autor svým selektivním přístupem, nevydává příliš dobré svědectví ano o své erudovanosti, a tím méně o ekumenickém přístupu.

Takovýto selektivní přístup k dějinám je ostatně příznačný i pro jiný text z prostředí integrálních katolíků, tentokráte bratislavských. Mám na mysli text „K situaci řeholí v Československu“. (Incích, prosinec 1984, str. 6-13). Nejde mi v tomhle kontextu o kritiku stavu řeholí a řeholníků z hlediska lidských práv, tam je na místě, ale o úvodní historický exkurs, který jistě právem připomíná přínos některých řádů pro rozvoj vzdělanosti v různých dobách. Zcela však opomíjí vyrovnat se s negativními stránkami jejich činnosti, kdy se některé z nich v první pobělohorské době staly nástrojem k potlačení škol jinak smýšlejících. Stejně tak je opominuto kritické vyrovnání s činností těchto institucí na Slovensku, jak v době první republiky, tak Slovenského státu. Tato pasáž není věru dobrým příspěvkem k hlubšímu a objektivnějšímu výkladu českých a slovenských dějin a přínosu katolicismu k nim. Nevyrovnávají-li se sami katolíci se stinnými stránkami jeho dějinného působení, pudí k tomu nejen protestanty, ale i nekonfesionální historiky, zatímco pro hledání cest ke sblížení stanovisek by více prospěla jejich kritika vlastní minulosti, jak to ostatně sami vyžadují po vyloučených či exkomunistech.

Příznačně do tohoto kontextu zapadá i řada článků, které přináší sborník „Střední Evropa“ z podzimu 1984. Již zmíněný pseudonym Josef Hradec v článku „Hodnota jednoho svědectví“, který je zamyšlením nad esejí Milana Kundery o tragickém údělu střední Evropy, v úvodní části klade otázku, která je klíčem k pochopení této duchovní orientace: „Proč bychom nyní na konci dvacátého století měli dále přejímat zkreslené vidění národních dějin, proč je nemáme vidět tak, jak se dály, proč k nim přistupovat na základě předem vytvořených konstrukcí, proč jim imputovat naše resentimenty a idiosynkrasie?“ (str.4) Jistě otázka oprávněná, kdybychom stáli na předělu dějin, kde za námi je jen mlhavá doba bájí a národních mýtů bez usilovné badatelské práce mnoha generací historiků, literárních historiků, kteří postupně zbavovali pohled na vlastní minulost vlastních legend, jimž byla opřádána a opředena ve středověku i později. Jak daleko má k takovémuto snažení Hradec, svědčí další pasáže jeho vlastní úvahy, kde se to hemží označením za bláboly – už ten termín, hodící se spíše do barokního protireformačního kazatele než pro toho, kdo chce zbavit dějiny resentimentů, - ho usvědčuje ze snahy „přepisovat“ dějiny podle toho, jak by si přál, aby kdysi proběhly, a ne jak se skutečně udály. Jistě lze s pohrdáním mluvit o „chiliastickém třeštění božích bojovníků“, a přisoudit jim všechnu zkázu, jež v té době nastala. Jenže na počátku tohoto vývoje stála hranice s lidskou obětí. Hus jako mučedník se stal symbolem hnutí, které přesáhlo své původní cíle duchovní obrody katolické církve a dostávalo i rysy sociální a národní, ale stále ještě neválečnické. Nebyli to Husovi stoupenci, kdo do země přivolali cizí vojska, ale vladař, jemuž se poddaní vymkli z poslušnosti.. A teprve na obranu proti hrozbě nových a nových křižáckých tažení se formují husitské voje. Když už jednou vojenská organizace vznikla , řídila se svými vnitřními zájmy – dávno před objevením Parkinsonových zákonů. Na počátku zkázy a zhouby české země a její kultury nebyl Hus a jeho přívrženci, ale katolický císař a král Zikmund a jím přivolaná křižácká vojska. A když svými vpády vyvolala válku, jíž dlouho nebylo možné ukončit pro neochotu jedněch i druhých ke kompromisu, řídily se osudy země zákony války a její bestialitou, brutalitou, neúctou k lidskému životu i ke kulturním hodnotám minulých generací a věků. Ostatně totéž se dělo při křižáckých taženích do „Svaté země“ – jim ovšem autor chiliasmus nevytýká.

Obdobně je to s výtkou Kunderovi za líčení údělu českého národa v době pobělohorské a ne tak jednoznačně pozitivního působení jezuitů. Možná, že třeba Zikmund Winter v knize Mistr Kampanus vylíčil úděl české nekatolické inteligence a také University Karlovy s větší přesností a výstižností dobové atmosféry – byl také povoláním historik. Ale ani Hradcovi, ani jiným autorům obdobného zaměření se nepodaří přepsat dějiny pobělohorské doby tak, aby česká společnost kterékoliv doby přijala Durychův výklad Bílé Hory jako „našeho vítězství…“ Byl to den našeho osvobození prvorozených a prostých synů našeho národa“. Toto pojetí je nepřijatelné v každé době, kromě doby násilné protireformace. A neprosadí se, byť Hradec mluví jen o málo arogantněji než Durych, když prohlašoval: „Nenahlížíme, že bychom měli s kýmkoliv o tom rokovati, neboť máme své právo a o věcech samozřejmých se nediskutuje …“ Podrobněji se problematikou Durychova pojetí českých dějin zabývá úryvek Šamalíkovy studie, zařazený na závěr tohoto sborníku.

Vzhledem k tomu, že Hradec v souvislosti s Kunderovou Knihou smíchu a zapomnění cituje i výrok, který mi tam Kundera vložil do úst, mohu poznamenat jen tolik, že jde o volnou parafrázi mého výroku o historii jako paměti národů i lidstva, jíž autor použil tak, aby sloužila jeho literárnímu záměru, což je právem každého spisovatele. Stejně jako když Ludvík Vaculík v Českém snáři cituje výrok Jana Mlynárika o tom, že prý se chci stát prezidentem. Bylo věcí Mlynárikovy morálky, že výrok, který pronesl on sám při prvním setkání při mém návratu z pětiletého vězení: „Vítaj Milan, raz budeš náš prezident“,což jsem s úsměvem odmítl jako naivní romantickou představu, tento historik zapomnění po několika letech přisoudil mně s dishonestujícím záměrem. O tempora, o mores!

Také jedna z dalších studií ve sborníku „Střední Evropa“, podepsaná pseudonymem J. Vrána (známým z Kritického sborníku) „Mýtus a dějiny v Ratibořickém údolí“ se dotýká svým způsobem této problematiky ve zvláštním personifikujícím pojetí. Babičku Boženy Němcové vidí jako součást mýtotvorného úsilí , které jakoby bylo základem českého národního obrození. „Snaha české inteligence 19. století vydělit z ´bömisch´ kultury nějakou specifickou kulturu českou, specifické a hodnotné národní rysy, musela se nutně dostat na mytologické cesty“. ´Böhmisch´ mohla v Čechách 17. a 18. století být hudba a výtvarné umění, ne však literatura. Na rozdíl od mezinárodně srozumitelné řeči hudby a výtvarného projevu je slovesnost a písemnictví odkázána na určitý konkrétní jazyk a žádný jazyk ´böhmisch´ neexistoval. Češi měli na vybranou buď se jazykově poněmčit – protože latina se v té době již nemohla stát společným jazykem obyvatel Čech – nebo oživit a obnovit češtinu jako literární jazyk, jímž ostatně byla výrazně již od dob Husových. Nelze tedy obrozencům zazlívat, že se ujali tohoto úkolu.

Nebyli v této snaze první, vždyť již Bohuslav Balbín vytkl tento obranný a jazykově obrodný úkol v Obraně jazyka slovanského, zejména českého. Tento jezuita byl na rozdíl od první generace pobělohorských jezuitů – rekatolizátorů, kteří v mnohém poškodili českou kulturu (Koniáš nebyl přece po Bílé Hoře ojedinělým při násilné rekatolizaci), českým vlastencem a dalšími v řadách českých jezuitů, kteří vykonali mnoho pro záchranu českého jazyka a kultury.Právě na jejich činnost mohli obrozenci navázat, jak na to fundovaně před několika lety znovu upozornil Václav Černý v polemice s Petrem Pithartem /viz sborník Pokus o vlast, 1980, str. 139-40).

Národní obrození Čechů nejen v Čechách, ale postupně i na Moravě i v české části Slezska mělo své hluboké příčiny mnohem všestrannější, než aby se jeho vznik mohlo přisoudit několika – téměř by se chtělo říci „pomýlencům“. To ostatně prokázala i diskuse okolo stati Petra Pitharta „Pokus o vlast“ již v letech 1979-80. Odkazuji zde na tento sborník a zejména na diskusní příspěvky Mezníka, Hanzala, záznam brněnské diskuse v okruhu prof. Komárkové a ve vší skromnosti i můj.

Zajímavé je, jak Vránovo personifikující pojetí dějin se projeví ve vylíčení paní kněžny z Babičky. Kněžna Zaháňská je zde agentkou cara Alexandra a stává se „snad na jeho pokyn“ milenkou Metternichovou. Jako by ve světě galantních milostných dobrodružství na různých dvorech byl nutný vladařův pokyn a nestačila k tomu dobová atmosféra a dvorský styl života. A už vůbec vysvětlovat příklon Rakouska pod vedením Metternicha ke spojenectví s Ruskem v protinapoleonské koalici budoárem Madame Sagan je opravdu dokladem pokleslé formy výkladu historie, takže se obávám, že brzy bude vznikat historická budoárově růžová knihovna, ale ta by snad patřila spíše do nějakého listu paní a dívek než do revue, činící si vážnější ambice.

Vysvětlovat příčiny dějinných jevů z působení několika pomýlených blouznivců či jednoho, dvou obratných cizích agentů, a tím chápat dějiny jako řady „blábolů“ či spiknutí je ta nejsnazší cesta k zatemnění smyslu jakýchkoliv dějin i jednotlivých dějinných událostí.

Oč metodicky i erudicí a fundovaností převyšuje tyto ochotnické výlety do dějin Šamalíkova nyní již pětisvazková práce o dějinách české politiky. Šamalík je erudovaný autor, který si klade za cíl objasnit peripetie ve vývoji české politiky na pozadí středoevropského, a je-li třeba – jako v napoleonských dobách a v svatoalianční éře – i na pozadí celoevropského vývoje. Opírá se ve svém výkladu o rozsáhlou znalost literatury nejen české, ale stejně tak polské, německé i dalších, provádí podnětné komparace s vývojem okolních národů a států, zkoumá, v čem jejich vývoj byl obdobný a v čem se lišil a proč. Se zdarem koná i exkursy do dob nejen předchozích, ale i následných, aby ukázal kontinuitu ve vývoji jistých jevů, tendencí i myšlenkových proudů. Tato metoda by mohla někdy vyvolat námitky u historika obecných dějin, ale u historika dějin myšlení má nejen své opodstatnění, ale i plné heuristické oprávnění. Třeba Metternich jako tvůrce a modifikátor rakouské zahraniční politiky zde vystupuje jako jeden z hlavních představitelů protirevoluční a pak restaurační politiky Svaté aliance a obraty v jeho postojích nejsou vysvětlovány tím, ve kterých budoárech se právě dvořil, ale mocenskými zájmy, které pro Rakousko sledoval, a když jich dosáhl, kladl si nové, další postupné cíle.

Šamalík se v tomto pátém svazku zabývá i rolí ultramontánního katolicismu jako hlavní ideové opory restaurace v ponapoleonské Francii Bourbonů i v Metternichově Rakousku a vysvětluje si společenské příčiny, které vedly k pádu bourbonské restaurace i k tomu, že Metternichova svatoalianční politika přes přechodné úspěchy spěla ke svému dějinnému nezdaru. Je ovšem příznačné, jak dílo, které je výsledkem mnohaletého úsilí , uniká zájmu čtenářů i odborné kritiky, zatímco efemérní články a brožurky připoutávají větší zájem i ohlas – byť z historického pohledu jepičí. Jen solidní, fundovaná díla mají šanci přetrvat svou dobu a dalším generacím předat vědomí historické kontinuity a toho, co z minulosti přetrvává.

Leden 1985

Právo na dějiny

(Dokument Charty 77 č. 11/84)

Prezidium ČSAV

Každý národ má svou historickou zkušenost, svou historickou paměť. Jejími stavebními kameny jsou především velké historické události, či období, jakési vrcholy dějinných procesů, přelomy či obraty v dějinném vývoji, které určovaly jeho další běh. Vepsaly se do národní paměti a znovu a znovu oživovány, stávají se základem, na němž jsou vytvořeny filosofie dějin národů či států, ideové programy či koncepce, státní doktríny. Často ovšem také mýty a falešné obrazy.

Dějiny jsou velkým polem duchovních střetů a zápasů a každá doba si vytváří své pojetí dějin, své představy o jednotlivých epochách či událostech. Vytváří si je v konfrontaci s přítomnými historickými, kulturními a sociálními událostmi, na základě aktuální historické zkušenosti. Lze tedy říci, že historická zkušenost je duchovní útvar neobyčejné dynamiky a složitosti, který vždy určoval a stále určuje životy národů a států. Má neobyčejnou moc zavazující a spojující. . Zájem o dějiny byl a je společný většině kultur, byla to však právě křesťanská kultura (sama pokračovatelka komplikovaných a různorodých tradic), kdo důrazně a důsledně pojal historický vývoj lidstva jako smysluplný proces, který má zásadní význam pro přítomnost, ba bez nějž je přítomnost ve své opravdovosti a plnosti nemyslitelná.

Protože jsme – ať již se k ní hlásíme nebo ji slovně zatracujeme – v plném smyslu dědici křesťanské kultury a protože dnešní svět jako celek se všemi svými přednostmi a nedostatky je touto kulturou rozhodujícím způsobem normován, nemůže už myslet a jednat jinak, než dějinně a prostřednictvím dějin. Ani zánik, ani záchrana lidského světa se nemohou odehrát mimo dějinnou souvislost. Je-li přítomnost průsečíkem minulosti a budoucnosti, pak prožívajíce rok 1984, prožíváme možná – v tomto malém koutku světa, který však nebýval vždy koutkem posledním – rok „velkého zapomnění“. Náš národ je již po desetiletí cílevědomě zbavován své historické zkušenosti, jak tím, že státní moc dovoluje zveřejnění pouze takových prací z oblasti historie, které vyhovují aktuální oficiální ideologii, tak aktivní manipulací se základními historickými zkušenostmi a tradicemi. Toto přivlastňování si historie jako celku má za následek tabuizaci, popřípadě falšování klíčových období našich dějin. Mnohem hrozivější, než všechny deformace je však zřejmě tendence dějiny prostě škrtnout, odsoudit je k mlčení a zapomnění, aby se prázdnému „kolotání od výročí k výročí“ dostalo plné satisfakce.

Mýlili se všichni ti, kdo si mysleli, že paměť či skutečnost nelze vyvlastnit tak, jak si někdo přivlastňuje budoucnost. Dnes vidíme, že uzurpace budoucnosti musí nutně vésti i k uzurpaci paměti, minulosti. Podíváme-li se na kteroukoli dnešní učebnici dějepisu od základní po vysoké školy, přesvědčíme se o pravdivosti tohoto tvrzení. Je zřejmé, že moc chce používat historickou paměť či zkušenost jen jako nástroj svého panství, že ji chce podřídit svým cílům. Chce, aby existovala paměť mocných a vládnoucích, aby paměť ovládaných potvrzovala výlučně nutnost a správnost bezčasové přítomnosti, zaplnění starosti o úživu a přežití za každou cenu. Specifika totalitní manipulace dějinami tak nakonec nutně spočívá v jejich postupné likvidaci, protože likvidaci politiky, veřejného mínění, morálky i ostatních sociálních hodnot nelze do důsledku provést bez odstranění lidské dějinné dimenze jako takové. De facto to znamená návrat před nejdávnější počátky naší kultury – a spíše opuštění kultury vůbec, neboť si nelze dost dobře představit kulturu bez paměti a smyslu.

Jsme toho názoru, že tomuto zapomínání, žádoucímu z hlediska státní moci, je třeba aktivně čelit. Nikdo z nás by neměl v sobě, ať již vědomě nebo nevědomě, nechat zaniknout paměť spravedlnosti a nespravedlnosti, pravdy a lži, dobra a zla, paměť skutečnosti vůbec. Za všechno, co se děje u nás nebo okolo nás, máme nějakou osobní odpovědnost, sama možnost dát smysluplnou odpověď a ručit za své činy však předpokládá jistý časový rozměr a tedy také dějinnou zkušenost jako zdroj pochopení a kontinuity. Jestliže se zasazujeme za dodržování lidských a občanských práv, tak se to nedílně týká i znovuoživování historické paměti a v posledku i rekonstrukce dějinné zkušenosti jako takové. Vždyť občanská a lidská práva byla sama formulována v dějinném procesu a bez živého vztahu k dějinám, bez porozumění jejich smyslu je uplatňování těchto práv pouhou hrou, často dokonce škodlivou a nebezpečnou hrou.

Lidská a občanská práva se týkají člověka jako bytosti, jejíž existence se nevyčerpává pouhým okamžitým prožíváním a která žije v pospolitosti bytostí sobě podobných. Proto také nepokládáme zápas o prosazení lidských práv za marný, i kdyby jeho zjevné úspěchy byly sebeskromnější. Pokud bude navzdory všem železným oponám, informačním vakuům, cenzurám a ideologickým propagandám zaznívat hlas odpovědného lidského společenství, pokud bude předávána a obrozována paměť velkých humanitních ideálů, potud bude restituce těchto práv věcí sice obtížnou, stále však ještě možnou.

Avšak dějiny nejsou nějakým pohodlným katalogem ideálů, nýbrž pralesem různorodých skutečností, jímž nás mohou ke skrytým plodům a pramenům vést jen příslušní odborníci. Proto je zápas o právo na dějiny v tomto užším slova smyslu nanejvýš naléhavý. Zajisté existuje celá řada historiků, kteří raději obětovali svůj oficiální statut ( a tím i jakoukoli možnost tuzemské publikace) než svou profesionální čest a pokračují ve své vědecké práci za ztížených podmínek a pro víceméně omezený okruh přátel. Historikové v exilu zajisté konají nesmírně záslužnou práci pro zachování a prohloubení historické paměti našeho národa. Jedněm i druhým je však přístup do pralesa historie nesmírně ztěžován a hlavně obyčejný československý občan má jen zřídkakdy možnost zjednat si je za průvodce.. Existuje také několik poctivých historiků (ale ubývá jich ze dne na den), kteří ještě smějí oficiálně publikovat, avšak jen za tu cenu, že je jim dovoleno vstoupit pouze do odlehlých, přesně vymezených koutů pralesa, které moc pokládá za nevýznamné.

Drtivá většina občanů je tedy nedobrovolně odkázána na oficiální tradování dějin v té podobě, v jaké se s nimi setkává od odborných publikací až po školní učebnice či historizující beletrii. A manipulace s dějinami je v této zemi neomezená. Porovnáme-li naši situaci se situací v okolních státech, jsme na tom patrně nejhůře. Není snad jediné období našich dějin, jediného závažného fenoménu kulturního či společenského, které by nebyly podávány zkresleně a falešně a ostouzeny či glorifikovány podle momentálních potřeb moci. A stále více období je zahalováno mlčením. Nikoli strůjcem, zajisté však jedním z vykonavatelů je i dnešní československá historiografie, a to jak její instituce, tak lidé, kteří v nich pracují. Proto se pokoušíme podat alespoň kusou zprávu o jejím současném stavu, jsouce si vědomi toho, že bez zásadní nápravy ve věcech obecných není možná ani náprava na tomto poli, zdánlivě tak okrajovém a přece tak významném právě pro budoucnost našich národů. Bohužel nedisponujeme dostatečně podrobnými údaji o slovenské historiografii, takže jsme v následujících rozborech nuceni jednostranně vycházet ze stavu historiografie české.Dostupné informace a hlavně hodnocení oficiálně publikovaných prací slovenských historiků nás však vedou k závěrům, že situace – snad až na mírnější průběh „konsolidace“ a o málo lepší přístup k zahraniční literatuře a vědeckým stykům – je zde obdobná, tj. naprosto katastrofická. Jeden jediný příklad za všechny: Josef Jablonický, přední (funkcí i erudicí) slovenský marxistický historik, který dokonce bez nesnází prošel sítí konsolidačních prověrek. V polovině sedmdesátých let se však dopustil hned dvou smrtelných hříchů: odmítl nabídku, aby se stal (se svým mezinárodním věhlasem a styky) agentem čs. rozvědky, a na svém poli (nejnovější dějiny) studoval s přílišnou vědeckou svědomitostí skutečnosti, nepohodlné některým z představitelů současné moci. Z tohoto důvodu mu byla oficiální vědecká práce zcela znemožněna, jako člověk je již po řadu let perzekuován s vynalézavou rafinovaností (na Slovensku drží patrně prvenství co do počtu domovních prohlídek i co do množství odňaté literatury a odborné dokumentace).

Instituce …

Jelikož hlavní historické instituce, vědecké ústavy, archivy a muzea zůstávají a vládne v nich stále jakýsi provoz, mohl by náhodný pozorovatel soudit, že se v naší historiografii nic nezměnilo, že to jsou stále místa, kde se pečuje o to, aby byla uchována dějinná paměť této země, rozvíjena historická bádání a vědecky formulována historická zkušenost našeho státu a našich národů z hlediska potřeb a otázek přítomnosti tak, jak tomu bylo od vzniku těchto institucí … Pokusíme se ukázat, že by nebylo nic klamnějšího, než takový soud, že se v české historiografii změnilo mnohé či dokonce vše a že dnešní stav lze označit za tragický.

Začněme archivy. Jejich organizace, úroveň a uspořádání jsou v celoevropském měřítku velmi dobré. Velmi mnoho však záleží na odborných kvalitách a svědomitosti jednotlivých archivářů – a trend, daný měřítky pro jejich výběr i pro hodnocení jejich práce, je zřejmě sestupný. Přístup k materiálům je u nás de iure omezen v podstatě stejně jako na Západě. Je totiž třeba rozlišovat archiválie do r. 1918 a po tomto roce. Do r. 1918 jsou archiválie přístupné prakticky každému, kdo se vykáže občanstvím republiky, zatímco materiály po roce 1918 vydává archivář podle svého vlastního uvážení a své případné odmítnutí nemusí nikterak zdůvodňovat. Tak je otevřen prostor pro libovůli, v mnoha případech však jen zdánlivou, protože pečlivě instruovanou ze strany moci (ne nadarmo spadají u nás všechny archivy pod správu ministerstva vnitra!). Jinou záležitostí je oficiální zpřístupnění fondů, obsahujících materiály k politickým dějinám první republiky a samozřejmě k období poválečnému, k dějinám po r. 1948 atd. Zde jsou archivy zásadně nepřístupné veřejnosti a můžeme se právem domnívat, že mnohé dokumenty byly již zničeny. Dále je třeba uvést, že do Archivu Kanceláře prezidenta republiky je přístup umožněn pouze na zvláštní žádost. Tento archiv obsahuje i bývalý tzv. Hradní archiv s množstvím cenného historického materiálu, např. k dějinám 17. stol., který se tímto správním aktem stal prakticky nedostupným.

V minulosti byly archivy vždy také vědeckými institucemi a jejich pracovníci aktivně vědecky pracovali. Tak tomu dnes již vůbec není. Pracovníci archivů fondy pouze spravují, vědecká práce se u nich nejen nepředpokládá, ale byla by čímsi podezřelým. V souvislosti s trendem stále většího uzavírání a znepřístupňování materiálů musíme konstatovat, že archivy postupně přestávají plnit svou funkci. Na to úzce navazuje problém velkých edic dokumentů z naší minulosti. Základní ediční řady, zahájené namnoze ještě před vznikem samostatného čs. státu, přestaly po druhé světové válce existovat nebo zvolna zanikají dodnes. Sněmy české byly ukončeny za první republiky a od té doby v chybějících částech nedoplněny. Archiv český, na němž by bylo možno pracovat neustále, zůstal netknutý. V řadě Kodex diplomaticus et epistolaris regni bohemiae, založený v r. 1904 Gustavem Fridrichem, vyšlo po válce 6 svazků, práce pouhých dvou badatelů. A tak by bylo možno pokračovat dále… Výjimkou ze žalostné situace v ediční činnosti nejsou ani pětisvazkové Documenta belli tricenale, protože v tomto případě připadá rozhodující zásluha na dokončení edice německému nakladatelství, resp. penále, jež hrozilo z prodlení. Ještě horší je stav ediční činnosti pro novější období. Jediným edičním podnikem je totiž jeden svazek dokumentů k poddanskému povstání. 1775, vyšlý k dvoustému výročí událostí. Pro století 19. a 20. vědecké edice chybějí vůbec, nejsou ostatně k dispozici ani základní chrestomatie. A to u nás existují vedle archivů velké vědecké historické ústavy, které mají v základním popisu práce mj. také ediční činnost!

Podívejme se nyní, jak pracují tyto ústavy. Naší hlavní vědeckou institucí v oboru historiografie je Historický ústav ČSAV, který má dnes asi sto zaměstnanců. Pokusíme se však dále ukázat, že výzkum národních a světových dějin je zde deformován a zničen do té míry, že lze právem mluvit o karikatuře na historiografii. Už na první pohled je patrná ohromující neplodnost této instituce, nemožnost, aby se v jejích zdech zrodila nějaká závažnější historická práce, která by zaujala naši veřejnost. Státní plán výzkumu se v Historickém ústavu neplní již 12 let, za tu dobu již ovšem ústav pohltil desítky milionů korun. Pro spravedlnost dodejme, že ve stejné či velice podobné situaci se nachází celá řada akademických ústavů, např. Filosofický, Ekonomický, Orientální atd. Jsou to velké nákladné a společensky naprosto neužitelné instituce, jaké mohou existovat jen v tomto systému.

Obecně lze říci, že se v naší historiografii stále stupňuje trend spočívající v potlačování historie před r. 1918, v preferování prací o moderních dějinách, kde zas ovšem chybějí buď skutečně kvalifikovaní autoři, anebo jsou prostě podrobeny takovému ideologickému tlaku, že jsou prakticky znehodnoceny. Např. dějinami středověku se Historický ústav ČSAV nezabývá a bádání o této epoše se redukuje pouze na tzv. krizi feudalismu. Proto má oddělení starších dějin českých, které má pokrýt české dějiny až do r. 1848, pouze devět odborných zaměstnanců, zatímco oddělení dějin přírodních věd, které do Historického ústavu vůbec nepatří, jich má čtrnáct. Jediným souvislým zpracováním českých dějin je v posledních desetiletích tzv. Přehled čs. dějin. První dva svazky jsou relativně dobré, přes nekvalifikované zásahy ředitele ústavu, rukopisy dalších svazků však nejsou a kromě třetího svazku pravděpodobně vůbec nebudou dokončeny. Obecné dějiny nejsou v ústavu vůbec zpracovány, pouze jako dějiny vybraných ideologických trendů, přičemž jsou do r. 1918 důsledně preferovány hospodářské dějiny. Tyto hospodářské dějiny jsou ovšem zpracovány podle primitivních metodologických schémat, že jsou zcela vytrženy ze souvislosti s dějinami kultury a sociálních vztahů, s vývojem symbolických systémů obecně atd. V naší historiografii totiž vůbec neexistuje interdisciplinární výzkum. To, co je dnes samozřejmé a běžné ve světové historiografii, je pro naše historiky neuskutečnitelným snem. Nespolupracují s ekonomy, sociology, psychology, kulturními antropology, s nikým. To je ovšem jen jeden aspekt naprosté duchovní izolace Historického ústavu a dalších vědeckých institucí u nás! Téměř neexistují kontakty se západní historiografií, čeští historikové se nezúčastňují sympozií, kongresů, nepublikují – až na nepatrné výjimky – na Západě své články a knihy. Dnešní historik nejen že nemůže zajet do rakouského archivu, přestože jsme měli do r. 1918 s Rakouskem společné dějiny, ale nemůže si ani většinou opatřit novinky světové literatury. Dnes se již stává problémem i prosadit překlad nějaké kvalitní sovětské historické práce.

Izolace od západní Evropy je pak doplněna izolací od našich nejbližších sousedů. Naše historiografie vůbec nezná pojem střední Evropy a jejích společných dějin politických, sociálních a kulturních. Nikdo nezkoumá vztahy historie našich zemí k dějinám polským, maďarským nebo německým. Jako bychom nežili v jednom geografickém prostředí, prostoru, jako by se naše dějiny po staletí úzce neprolínaly ve všech oblastech. Je vůbec možné, aby někdo vážně zkoumal dějiny Čech a Moravy a tvářil se, že vztah Čechů a Němců v těchto dějinách není žádným problémem? Není pak divu, že naše historiografie vypadá vedle sovětské, polské nebo německé zoufale strnule a neaktuálně. Vždyť také český historik nemá v r. 1984 k dispozici ani základní bibliografickou příručku (ačkoli Akademie má k tomuto účelu speciální oddělení). V důsledku osobních perzekucí přestala totiž vycházet. Tím se dostáváme k lidským a morálním problémům naší historiografie.

Lidé…

Bez nadsázky lze říci, že v dnešní oficiální historiografii nejsou žádné velké osobnosti, které by svým dílem sehrávaly v jakémkoli ohledu významnější úlohu. Máme sice několik odborně fundovaných, ať již v Historickém ústavu nebo na filozofické fakultě UK , kteří jsou schopni napsat zajímavou práci. I ti však – ať již z opatrnosti nebo nutnosti – většinou zůstávají daleko za tím, co by bylo možno od nich očekávat, rozmělňujíce své schopnosti na okrajových tématech a vyhýbajíce se jakémukoli koncepčnímu přístupu.Z historiků, kteří „přežili“ konsolidaci, byla např. v Historickém ústavu většina nucena změnit své zaměření, přejít na jinou problematiku, vzdát se svých pracovních plánů. Mnozí pak raději rezignovali. Vědecké ústavy, speciálně společenskovědní, jsou u nás ovládány jako nějaká feudální obročí svými řediteli, kteří většinou nastolili atmosféru strachu, nedůvěry, pokrytectví, atmosféru, která má velký podíl na oné tvůrčí neplodnosti, o níž jsme se výše zmínili.

Zájem na skutečném rozvoji vědního oboru nemá nakonec téměř nikdo. Nebudeme opakovat známá fakta o rozsáhlé perzekuci českých historiků v období normalizace. Škody, které byly způsobeny naší historiografii byly nesmírné a oficiální věda se z nich pravděpodobně dlouho nevzpamatuje. Mnohdy se však zapomíná, že snad ještě větší škody jsou páchány i nadále a systematicky, ač jistě méně viditelně a veřejně. Perzekuce, o níž mluvíme, probíhá v skrytu a jsou při ní obětováni a vědecky likvidováni všichni mladí lidé, kteří ani neměli čas se vypracovat v osobnosti – historiky a jsou veřejnosti zcela neznámí. Jde o mladou generaci historiků, kteří přišli do vědeckých ústavů, institucí na počátku 70. let. V naprosté většině byli odstraněni, protože nesledovali dost horlivě likvidátorskou politiku svých vedoucích. Druhá generace přišla do institucí po r. 1975 a z ní je již značná část ochotna se podílet na pozvolném zániku historiografie. Stále však platí pravidlo, že čím větší kdo projeví samostatnost v myšlení, čím větší tvůrčí schopnosti, tím rychleji si podepisuje nad sebou ortel. A nemusí jít o žádné větší věci. Jako příklad aktuální perzekuce můžeme uvést postup našich mocenských orgánů proti Historickému klubu. Tento klub, existující od první republiky patří dnes pod Národní muzeum. V jeho rámci se pořádají občasně odborné historiografické přednášky. Problém spočívá v tom, že si uchovává jistou minimální autonomii, totiž že přednášky a účast na nich nepodléhají dosti důkladné manipulaci ze strany moci. Proto jsou v současné době členové klubu pracující ve vědeckých institucích nuceni podepisovat prohlášení, že nesouhlasí, aby se přednášek zúčastnili lidé, mající vztah k Chartě. Tato manipulovaná současnost nemůže mít pochopitelně žádný vztah k tradici, k tradici české historiografie. K odkazu významných českých historiků, kteří často přímo ovlivňovali dějiny tohoto národa a státu. Snad ještě v žádném období českých dějin se moc nechovala tak nepřátelsky k historikům a jejich dílům, k české historii. Ve všem vládne zlom, diskontinuita, přerušení všech přirozených vazeb. Všechno, co kdy bylo o naší minulosti napsáno, všechny diskuse o pojetí a smyslu českých dějin upadly či upadají v zapomenutí. I pouhé dějiny historiografie, jaké v sedmdesátých letech napsal nedávno zesnulý historik F. Kutnar, byly na oficiálních místech přijaty s nelibostí a dnes jsou na indexu. Nevycházejí žádné práce Palackého, Pekaře, Šusty, Krofty, Novotného, Chaloupeckého, Urbánka, Bartoše, Slavíka, Kalisty. Tak bychom mohli pokračovat v dlouhém seznamu těch, kdo byli „odsouzeni“ k mlčení – namnoze řadu desetiletí po své smrti.

Pojetí dějin …

Nenavazuje-li naše současná historiografie na žádnou tradici, nezamýšlí-li se nad velkými problémy českých dějin, jak to činily celé generace našich nejlepších historiků, není to pouze proto, že by pokládala dosavadní tradice za reakční a překonané a stavěla proti nim své pojetí. Současná historiografie totiž v podstatě nemá o čem přemýšlet. Dostala se svým vnitřním rozpadem do slepé uličky: nemá dnes žádnou jednotnou koncepci , ať již národních nebo světových dějin, žádná oficiální instituce dnes například není schopna zpracovat nějaké historické období, ať již z dvacátého století nebo středověku.

Jejím základním problémem je naprostá metodologická sterilita, která již znemožňuje jakkoli se hnout z místa. Někdo by mohl namítnout, jak je to možné, když se naše historiografie řídí marxistickou metodologií, přičemž marxismus sám je směrem výrazně historizujícím. Ano, i řada historiografických škol na Západě se přiznává k marxistické inspiraci a jsou to často školy vynikající. Naše historiografie však zřejmě pochopila marxismus jako cestu mimo dějiny, jako útěk od dějin. Jestliže tvrdošíjně setrvává u představy historie jako neosobní ideje, vybavené nějakými apriorními zákonitostmi a stále zavírá oči před významem kultury, náboženství a především lidské svobodné dějinné subjektivity, pak opravdu nikdy nemůže pochopit dějiny než jako snůšku špatných ilustrací takové představy (retušování a falšování těchto „špatných“ ilustrací se docela samozřejmě stane jejím hlavním metodologickým principem).

Dějiny bez člověka i bez Boha přirozeně nemohou mít žádný smysl – nesmíme se tedy divit, že tradiční spor o smysl českých dějin naší historiografii nic neříká. Viděl-li např. Masaryk smysl českých dějin v humanismu a Pekař v náboženství, dnešní historici v Akademii vůbec nevědí, že by se na nějaký smysl dějin měli ptát.

Jak tedy vypadá pojetí českých dějin v současné historiografii? Jedním z hlavních prvků tohoto pojetí je antikřesťanský a anticírkevní postoj. Katolická církev, která měla v českých dějinách fundamentální význam až po novověk, tj. po osmnácté století, je pro nynější českou historiografii jednoznačně a za všech okolností retardačním činitelem, vždy hrála potlačovatelskou roli, protože byla pouze velkým feudálem a ničím jiným. Do husitství naše historiografie nesleduje vývoj kultury, protože jejím hlavním nositelem byla církev, ale ani vývoj sociálních vztahů a mentality, protože i ty církev, resp. křesťanství, výrazně formovalo. Dějiny jsou stereotypně redukovány na základní fakta z politických dějin a na vývoj ekonomiky, přičemž je jasné, že ani jedno ani druhé nelze bez náboženství a kultury pochopit. Vždyť je známo, že středověký stát český vznikl v souvislosti s přijetím křesťanství, že řada světců uctívaných po celá staletí (sv. Václav, Vojtěch, Prokop, Jan Nepomucký) byla centry, okolo nichž se organizoval a rozvíjel národní život politický a kulturní. Křesťanství a církev nás vždy spojovaly s dějinami Evropy. Současnou historiografii však zajímá teprve tzv. první krize feudalismu, husitská revoluce. To je také první období, kdy se začíná věnovat pozornost duchovním a kulturním jevům. Ovšem v jaké podobě! Již od padesátých let bylo vynaloženo úsilí najít v husitství něco, co v něm nikdy nebylo, co by však vyhovovalo ideologickým schématům: prvky raného kapitalismu či projevy nějaké kulturotvorné energie národa, údajný český demokratismus atd. V pojetí husitství se koncentrovaným způsobem projevují všechny iluze a omyly naší historiografie.

Dalším obdobím, kterému je věnována opět pozornost, je šestnácté a sedmnácté století, protože zde se odehrával zápas určité části Čech a Moravy s Habsburky. Habsburkové jsou dalším strašidlem české historiografie. Vždy negativní, vždy reakční. V soudobé oficiální historiografii nemáme jedinou seriózní práci o této dynastii českých králů a jediné pravdivější zhodnocení jejich významu pro naše a evropské dějiny. Odtud také naprosté mlčení o české šlechtě a její dějinné úloze. Konflikt s Habsburky v 16. 17. stol. je zpracován na rovině politických událostí a ekonomického vývoje, zcela však chybí analýza náboženských a národnostních poměrů. Zde vládnou dodnes neuvěřitelné mýty. Třicetiletou válkou jako by pro naši historiografii skončily české dějiny. O 17. a 18. stol. nemáme jedinou syntetickou práci, první knihy se objevují až o 19. stol., přesněji o jeho druhé polovině. Jen o sociálních, kulturních a vědeckých poměrech té doby existuje několik poměrně zasvěcených prací. Dluh historiografie vůči dalším obdobím českých dějin nebudeme ani rozebírat, protože vznik první republiky na tom není lépe než baroko a o odboji za 2. světové války bylo v posledních desetiletích vymyšleno tolik legend, bezostyšně glorifikujících stoupence budoucí moci a stejně bezostyšně difamujících její odpůrce, přičemž ti přeživší obyčejně prodělali několikeré přeřazení z jedné kategorie do druhé, až člověk žasne nad pestrostí a přizpůsobivou pohotovostí národní fantazie. Se seriozní historiografií to však má opravdu málo společného.

V podstatě je možno konstatovat, že o politických dějinách tohoto státu od r. 1918 až po dnešek nebylo napsáno nic pravdivého, resp. že o klíčových událostech se nesmí psát vůbec. Jak jsme již uvedli, nejsou k tomuto období k dispozici archivy, není možné si volně vypůjčit knihy nebo časopisy. Důvod spočívá v tom, že tato nedávná minulost leží, jak bychom řekli, v zájmové sféře jedné politické strany. Vůbec celý stav současné historiografie svědčí jasně o tom, že v budoucnosti se již nikdy nesmí připustit, aby veřejné instituce, jakými jsou např. historické vědecké instituce, jež by měly patřit celému národu, byly používány ku prospěchu jedné filozofie, jednoho politického názoru. Naše historiografie prokázala, že právě pod touto vlajkou se stala národu naprosto nepotřebnou a zbytečnou, stala se sídlem mravního a historického nihilismu. Katastrofičnost situace čs. historiografie, resp. dějinné paměti vůbec, je zřejmá, vážnost nebezpečí pro bezprostřední budoucnost našeho národního společenství může odborník i laik přehlédnout opravdu jen z moci úřední. Nepochybně se však najdou mnozí, kdo budou odlišně definovat základní příčiny současné krize a navrhovat jiné cesty k nápravě. Ztracená vážnost historiografie, ztracený poměr k dějinám, nemohou být obnoveny jinak, než poctivou konfrontací rozdílných stanovisek: vítáme proto každý vážný hlas, ať již jednotlivce či skupiny, k danému problému a podle svých možností jej zveřejníme stejným způsobem.

V Praze 20. června 1984

Dr. Václav Benda Jiří Ruml

mluvčí Charty 77 mluvčí Charty 77

Jana Šternová Rudolf Battěk

mluvčí Charty 77 (stále mluvčí ve vězení)

Mluvčím Charty 77 dr. Václavu Bendovi, Jiřímu Rumlovi a Janě Šternové

Vážení přátelé,

Dokument Charty 77 č. 11/84 nazvaný Právo na dějiny a zaslaný prezidiu ČSAV je kritikou neutěšeného stavu současné české historiografie. Souhlasíme, že tento stav vyžaduje vážnou analytickou kritiku. Předložený dokument ovšem takovou kritikou není. Kdyby byl tento text dokumentu pouze článkem podepsaným jedním či více autory, třeba i pseudonymy, mohli bychom ho považovat za sice ne příliš zdařilý, ale přece jen podnět k diskusi o daném tématu. Na dokument Charty je ovšem bezpodmínečně nutno klást požadavek vyšší, Považujeme proto při vší úctě k osobám mluvčích za chybu, že tak nekvalitní text byl vydán jménem Charty a poslán prezidiu ČSAV. Několik konkrétních námitek:

1) Celý text obsahuje řadu nekvalifikovaných exkurzů do českých dějin. Jeden příklad za všechny ostatní: V partii o tradici a smyslu českých dějin se tvrdí, že Masaryk viděl smysl českých dějin v humanismu a Pekař v náboženství. Jde o holý výmysl autora, který nesnese ani nejmenší konfrontaci s autentickými prameny. Pravdou je, že v celém rozporu trvajícím více než dvě desetiletí a majícím různé peripetie a myšlenkové posuny u obou hlavních protagonistů vytýkal Pekař Masarykovi, že příliš akcentuje náboženský smysl (reformně náboženský) českých dějin, zatímco on sám, Pekař, kladl vždy důraz na myšlenku národní. V publikované přednášce z r. 1928 (vydané 1929), když mluvil o „umělém“ tvoření „smyslu“ dějin, řekl mj.: „ … sem náleží i Masarykova teze, že smysl českých dějin je náboženský“ (str. 19). O svém vlastním filozofickém a metodologickém krédu pak ve zmíněných souvislostech řekl: „Lze proto říci, že myšlenka národní je smyslem našich dějin? Odpovídám, že je, ba že je i více: je podmínkou jejich, je důvodem jejich, je krví jejich, bijícím živým srdcem jejich“. ( str. 20)

S podobnou necitlivostí a neznalostí elementárních dějinných skutečností se setkáváme v textu dokumentu na více místech. Za těchto okolností je nutně zarážející tón autora dokumentu projevující se v nejrůznějších, nanejvýš problematických soudech o odborných otázkách metodologických, stejně jako o konkrétní práci lidí v historiografii a o jejich výsledcích. O tom další příklady.

2) Nesouhlasíme s paušálním odsouzením tzv. oficiálních historiků. Co říci o výroku o „několika poctivých historicích“? Vycházíme-li z významu slova „několik“ , znamenalo by to, že zdrcující většina současných historiků jsou lidé nepoctiví. Uvědomil si autor textu, že si osoboval právo dávat stovkám vědeckých pracovníků známku z poctivosti? A je to v intencích Charty? A co říci o větě: „Naše historiografie však zřejmě pochopila marxismus jako cestu mimo dějiny … „. Což autoři celé řady kvalitních děl, proti nimž nelze vznést tuto výtku, nepatří do této historiografie? Připomínáme snahu spisovatelů nerozdělovat literaturu na oficiální a neoficiální, ale na dobrou a špatnou. I my se přikláníme k tomuto dělení. Cítíme se součástí čs. historiografie a do ní podle našeho názoru patří historikové, kteří pracují jak mimo oficiální struktury, tak v emigraci, tak v oficiálních institucích – pokud nefalšují a vědomě nepotlačují historické skutečnosti.

3) Dějiny středověku byly a jsou zanedbávány, ale přesto i zde dosáhla tzv. oficiální historiografie pozoruhodných výsledků. Stačí se podívat do historiografie v Československu 1970-1980, aby bylo zřejmé, že se čs.historici nevěnují pouze tzv. první krizi feudalismu, ale také šlechtě,Balbínovi, Karlovi IV. aj. O těchto dílech se nedá říci, že ideologicky zkreslují úlohu náboženství v dějinách. Není ani pravda, že nikdo, nezkoumá čs. problematiku v souvislosti s jinými útvary střední Evropy.

Mnohem větší škody než v medievistice byly způsobeny v oblasti nejnovějších dějin, zejména dějin dělnického hnutí. Avšak ani na tomto úseku nelze popřít existenci menšího počtu dobrých studií, vydaných pramenů a příruček.

4) Není pravda, že nevycházejí žádné práce Palackého. V roce 1983 vydal Odeon v rámci klubu čtenářů Palackého Stručné dějiny Prahy, a to jako členskou prémii v nákladu 174 000 výtisků. V roce 1977 vydal Melantrich Palackého úvahy a projevy z české literatury, historie a politiky. V r. 1975 vyšla jeho historická mapa království českého. V roce 1975 vyšly v Odeonu Palackého Dějiny národu českého 6. díl.

5) Ani situace v edicích není tak zoufalá, jak se líčí v dokumentu. Viz např. vydání dalších svazků Regest nebo úplných protokolů čtyř sjezdů KSČ.

6) V dokumentu se při charakteristice historického procesu zastává stanovisko jednoho proudu – stoupenců dominující role křesťanské kultury. Porušuje se princip Charty 77 založený na vzájemném respektu mezi lidmi různých filozofických a světonázorových postojů, který byl dosud při formulaci dokumentů Charty dodržován.

7) Text obsahuje i několik dalších nehezkých a zbytečných faktických chyb, svědčících o malé svědomitosti autora. Účast „oficiálních“ historiků na mezinárodních konferencích a sympoziích je sice omezená a je možno diskutovat o její úrovni, ale nelze ji popírat, jak se v textu tvrdí. Také nelze zjednodušeně napsat, že bibliografická příručka přestala vycházet: skutečnost je taková, že Bibliografie čs. historiografie utrpěla pětiletý skluz. Po bibliografii za rok 1965 dokončené v roce 1968 a vydané v roce 1972 následuje až bibliografie za rok 1971 vydaná v roce 1979 pod pozměněným názvem Bibliografie dějin Československa. I označování Ústavu čs. a světových dějin starým názvem Historický ústav je nepříjemným faux pas.

8) Velmi nás zaráží skutečnost, že jsme – stejně jako další historici – signatáři Charty 77 – nebyli o přípravě dokumentu uvědomění, natož požádáni o konzultaci, ačkoli naše činnost v oblasti historického bádání je všeobecně známa.

Oceňujeme, že v závěru dokumentu se výslovně uznává možnost odlišných názorů na danou problematiku. Nepovažujeme však za dobré, že mluvčí přijali skupinové stanovisko za dokument Charty, zejména když nevyužili možnosti konzultací s řadou historiků. Výsledkem je pak dokument, s nímž právě proto, že jsme signatáři Charty, musíme vyjádřit svůj nesouhlas.

Očekáváme, že mluvčí Charty najdou způsob, jak s našim stanoviskem seznámí všechny, jimž dokument č.11/84 zaslali. Poznamenáváme jen, že toto naše stanovisko je toliko vyjádřením k tomuto dokumentu a není tedy meritorním vyjádřením k situaci v české historiografii.

V Praze dne 25. června 1984

Miloš Hájek v.r., Hana Mejdrová,v.r.,

Jaroslav Opat, v.r., Milan Otáhal,v.r.

Milan Hübl:

Svár dvou pojetí českých dějin

Kritické vystoupení čtyř historiků (Miloše Hájka, Milana Otáhala, Jaroslava Opata, Hany Mejdrové) vyjevilo již dříve se rýsující spor mezi „integrálně katolickým“ pojetím a výkladem českých dějin, které formuloval autor (či autoři?) dokumentu „Právo na dějiny“, a pojetím nedogmatickým z marxismu vyšlých historiků.

„Integrální“ katolické pojetí vychází z duchovního odkazu Jaroslava Durycha (Obnova), které ovšem i mezi českými katolíky pro svůj dějinný extremismus a militantní nesnášenlivost vůči ostatním historickým školám bylo názorem značně minoritním. V nedávné době vyšly v „samizdatu“ paměti Ladislava Jedličky – posledního žijícího redaktora Obnovy, který tuto Durychovu a Zahradníčkovu koncepci znovu připomíná a v mnohém obhajuje ve snaze znovu ji oživit a snad i rozšířit v povědomí mladé generace s velmi chabými historickými znalostmi a zakrnělým dějinným povědomím. Autor textu „Právo na dějiny“, který v mnohém názorově souzní s Jedličkovou knihou „Katolíci a republika“, není žel odborník a ve svém pokusu o takový výklad dějin v kostce se dopustil mnoha zkreslení, zjednodušení a přímo školáckých chyb; je to text, se kterým by stěží obstál v dřívějších dobách na semináři i posluchač prvního ročníku filosofické fakulty. Na některé od základu sporné metodologické vady a školácké chyby autora textu „Právo na dějiny“ právem poukazují shora uvedení čtyři historici, patřící mezi kmenové autory samizdatových sborníků „Historické studie“. Mezi historiky se stěží najde někdo, kdo by nesdílel metodologické i věcné výhrady k textu „Právo na dějiny“ a v mnohém by je mohl ještě doplnit a rozšířit. Žel, pro nízkou úroveň a chabou argumentaci nepodněcuje ani k další věcné diskusi.

Do diskuse vstoupil rovněž politolog doc. Luboš Kohout textem „Odpovědnost historika vůči dějinám a budoucnosti národů Československa“ s podtitulem „Historia magistra contra historia ancilla theologiae et politicae“. (Mezitím ve druhé upravené verzi.) V břitce polemickém tonu obvinil nejvíce zainteresovaného katolického mluvčího , zřejmě V. Bendu, že dokument byl připraven v „perfektní konspiraci“ vůči profesionálním historikům a „bez konzultace s nimi“.I to lze textu samozřejmě vytknout, ale nejen to. I mezi historiky z povolání byli známí simplifikátoři, kteří kdysi viděli jen „triedné a štrajkové boje na Horehroní“ a „strielajúcu Masarykovu demokraciu“, aby v pozdějších letech jen prohodili znaménka plus a minus a primitivní metodologie démonizace dějin jim s pozměněnými znaménky zůstala (prototypem tohoto postupu jsou jak Karel Kaplan, tak Ján Mlynárik).

Má-li diskuse vůbec něco přinést, měl by být text čtyř stejně dostupný jako text „Právo na dějiny“, zatímco se však praktikuje „pštrosí politika“ a tento text je de facto nedostupný všem těm, kdo se seznámili s „Právem na dějiny“. A to téměř dva měsíce poté, co byl vypracován text čtyř historiků (25.8.1984). Jsou-li používány takové umlčovací praktiky, může se stát, že v další polemice převáží břitký tón ‚ á la Luboš Kohout a stane se z ní jen výměna břitkých jízlivostí místo věcného tónu, jaký by diskusi mohl dát tón nasazený v textu M. Hájka, M. Otáhala a d.

Index librorum prohibitorum zavedla kdysi inkvizice a měla mnoho následovníků, nevím však, proč by mezi těmi, kdo říkají, že usilují o svobodnou výměnu názorů, měly být „texti prohibiti“ – a text čtyř historiků je na nejlepší cestě skončit na indexu nebo oddalováním v zapomnění.

30.6. a 10.8.1984

Luboš Kohout:

Dopis mluvčím Charty

Praha, 18.IX. 1984

Mluvčím Charty 77

Dr. V. Bendovi, J. Rumlovi, J. Šternové

Vážení přátelé,

uplynuly více než čtyři měsíce od publikování dokumentu Charty 77 č.11/84 „Právo na dějiny“, vámi signovaného, zaslaného Presidiu ČSAV, nadvakrát vysílaného v „Hlasu Ameriky“, možná i v jiných zahraničních rozhlasových stanicích, publikovaného v Informacích o Chartě, a v zahraničí již komentovaného. Lze předpokládat, že exulantské tiskoviny, zejména péčí směrů katolických a konzervativních, budou text publikovat též, či tak již učinily.

Mj. i z rozhovorů s některými z vás jsem si potvrdil jako správný svůj názor, vzniklý po přečtení textu, že jde o odborně naprosto nedostatečný, politicky a světonázorově jednostranný text, popuzující proti Chartě nejen obec našich oficiálních historiků, ale i přemnohých historiků – disidentů (kromě mého textu o dvou variantách to dokazuje i kritika čtyř historiků, Hájka, Mejdrové, Opata, Otáhala, nakonec pak i kritický text Hüblův).

Konečná formulace je nejspíše dílem jednoho člověka, který nepřihlédl dostatečně ani ke kritickým připomínkám několika málo lidí, kteří by k meritu věci mohli říci něco podstatného (kupř. dr. Hejdánek). Pravděpodobně autor není ani profesionální historik. Za nejzávažnější považuji, že nebyli konzultováni početní profesionální historikové, filosofové, politologové, kteří vesměs patří ke „kmenovým“ chartistům z první vlny. Dokument objektivně vnáší rozkol i do řad Charty a jejich protivníkům z vládní strany dává do rukou cenou zbraň – vydávat, ostatně ve shodě s části exulantů v zahraničí – Chartu 77 jako celek za stoupence koncepcí uspořádání Evropy dle představ Otty Habsburského. (V tomto směru jsem již zaznamenal jistou aktivitu o jejímž obsahu zde vědomě nepíši).

Za těchto okolností považuji za chybu, pokud text nebyl vydán (třeba pod pseudonymem) jako příspěvek katolické skupiny v Chartě do diskuse, směřující k tvorbě seriozního dokumentu Charty 77, že byl signován mluvčími. Tuto chybu již nemůže napravit případné zpracování (moc v ně nevěřím) nějakého seriozního kontradokumentu. Zahraničí (ve všech podobách) mu rozhodně – z politických důvodů – nebude věnovat tu pozornost, jako dokumentu prvnímu. Také to, že se Charta „shodila“ v očích historiků a části domácí angažované veřejnosti je nenapravitelné. Smysl, podle mého názoru, má pouze to, aby alespoň chartovní veřejnost a zlomek veřejnosti nechartovní věděly, že nejde o text demokraticky v Chartě dohodnutý, jak bývalo dobrým zvykem dříve u všech textů závažnější či ideologické povahy. Dosud formulované kritické připomínky by měly být publikovány alespoň v INFOCHu a také v zahraničí by se měly objevit, aby čelily výše uvedeným možným faktickým desinterpretacím postojů Charty 77 jako celku. Soudím, že by se měli k meritorní stránce tvorby dokumentů Charty 77 závažné povahy a k vlastním postupům při tvorbě a signování tohoto dokumentu vyslovit ve zvláštním prohlášení i mluvčí (podobně jako to svého času učinili, když si Danubius a p. Daněk z Hlasu Ameriky usurpovali právo vydávat Danubiúv text za dokument Charty 77). Nějaký gram vaší sebekritiky, vážení přátelé, by vaší prestiži mluvčích nejen neuškodil, ale právě naopak …

Diskuse, polemiky, pokud možno věcné, by měly být potom přeneseny mimo půdu Charty. Proč ne kupř. do „Kritického sborníku“, který je až dosud kritický hodně jednostranně.

Pokud jde o mé, až dosud dvě varianty textu: Nikdo, ani autor dokumentu Charty 77, ani mluvčí na můj první, rozsáhlý text nijak nereagovali. Nikdo se mnou nejednal o případném zkrácení a publikování textu druhého, předaného jednomu z vás. Jen neoficiálně jsem se dozvěděl, že údajně pro přílišnou délku (ve skutečnosti pro kritický obsah) publikován nebude. Text čtyř historiků, ke kterému jsem se přihlásil též, prý publikován také nebude, údajně proto, že se čeká na nějaký seriozní „kontradokument“. Divíte se, vážení přátelé, že historik Hübl (ztotožňující se s textem čtyř historiků též) píše ve svém textu cosi o zavedení středověkého, a žel, a ještě i novověkého katolického „Indexu librorum prohibitorum“? Já nebudu tak historický jako on a kladu otázku, zda „liberální“ duch soudruha Bilaka a Fojtíka ovanul svými inspiracemi i některé chartisty? – Dal jsem se vyhodit (s příslušnými následky) z politické strany, k níž jsem patřil čtvrt století, nikoli proto, abych se dostal do závislosti na „usnesení“ nějakého jednotlivce ze řad protivníků této strany.

K tomu konkrétně:

1) Znovu jsem zkrátil a též vám, mluvčím, předávám ve třech exemplářích (čtvrtý jsem předal pro publikaci v INFOCHu) svůj původní druhý text. Ten byl stejně dlouhý jako dokument Charty. Tento text představuje rozsahem 2/3 textu druhého, jejž z vás vlastní jeden.

2) Druhou a třetí verzi svého textu (nikoli onu první, nejrozsáhlejší)šířím spolu s textem čtyř historiků a textem Hüblovým „vlastním pořádkem“ především v prostředí, proti němuž sektářský a politicky nesmírně škodlivý útok autora „Právo na dějiny“ směřoval.

S přátelským pozdravem

PhDr. Luboš Kohout, CSc., signatář Charty 77 z konce roku 1976

Odpovědnost historika vůči dějinám i budoucnosti národů Československa

(„Historia magistra“ contra „Historia ancilla theologiae et politicae“)

(Polemika proti autoru textu „Právo na dějiny“, vydaného péčí mluvčích Charty 77 a zaslaného Presidiu ČSAV)

1)Autor měl možnost vydat text jako diskusní příspěvek. Projevil sice chvályhodnou snahu vymanit historickou vědu ze služebnosti jedné politice, avšak udělal z ní služku politiky jiné, protikladné, s onou první zápolící. Nebral vůbec ohled na světonázorovou a politickou přepestrost signatářů Charty 77.

2) V textu nepřípustně prolíná kritika stavu historiografie a historizující propagandy a agitace současného vládního režimu ČSSR. Mezi stavem historiografie a historizující propagandy je zajisté souvislost, avšak nikoli totožnost, ba ani přímá úměra. Uznávám za dost oprávněnou kritiku autora textu vůči historizující propagandě (též výuce dějepisu na školách). Nemohu však uznat, že totéž platí o kritice stavu historiografie. Autor textu naprosto opominul pozitivní vývoj marxistické historiografie od r. 1945 do období „normalizace“ 1970. Nechápu, proč autor vyzvedává pouze marxistické historiografické školy na Západě, když nesporným progresem byl – nikoli „útěk od dějin“ či „cesta mimo dějiny“, nýbrž právě - vstup do dějin, plnokrevný vstup naší marxistické historiografické formující se „školy“ až do osudových a neblahých let 1968 – 1969. Zejména nová a nejnovější historie se v šedesátých letech začala proměňovat z nástroje propagandy v autentickou „paměť národa“. Zasloužené pozornosti i neprofesionální širší veřejnosti se těšila zejména díla, hodnotící uměřeněji než dosud, první světovou válku, dvacetiletí první republiky, problematiku okupace a odboje, ale nejvíce ze všeho díla, vrhající nové, kritičtější světlo na poválečný vývoj lidových demokracií, na temná padesátá léta (!!!), na mezinárodní vztahy a postavení Československa v nich. Docházelo tak k přibližování se onomu žádoucímu „HISTORIA MAGISTRA“ – historie jakožto návod k moudrému, realistickému, v nejlepším smyslu POLITICKÉMU jednání pro zabezpečení lepšího „futura“. Docházelo – k svérázné zajisté – „rehabilitaci“ první republiky a první fáze „lidové demokracie“ (1945-1948). Nikoli však - přes přemnohé, nikoli nevýznamné, revize původních ortodoxních pohledů – k historické „rehabilitaci“ Rakouska-Uherska (!!!), HABSBURKŮ (!!!)

Chápu dnešní vládní režim: sledoval-li postihem spisovatelů destrukci „svědomí národa“, chtěl pronásledováním kvalifikovaných, především marxistických historiků ničit „paměť“ a „rozum“ národa !!! Celé pracovní kolektivy rozmetány. Kvalifikovaní pracovníci penzionováni nebo donuceni živit se různými dělnickými profesemi. Pedagogové, učící na školách rozličných stupňů dějepis a literaturu, občanskou nauku, rovněž ve velkém počtu existenčně ničeni či pacifikováni ponižujícími sebekritikami. Učebnice vyměňovány za jiné, jež píší „spolehliví“ autoři, inspirováni „geniem“ nebožtíka již, V. Krále.

Kádrové postihy historiků předcházely či doprovázely reorganizace vědeckých ústavů a oddělení. Obecná tendence (někdy vyjádřená novými názvy) byla oslabit jejich vědecký charakter. Posílit prvky služebnosti a poplatnosti potřebám soudobé politické propagandy. Celkový počet vědeckých či vědecko-pedagogických kádrů v oblasti historické vědy, totálně postižených, se pohybuje kolem 200 lidí. K tomu přistupují pracovníci archivů, pomocné vědecké síly, regionální historikové…

Daleko méně postiženi historikové, zabývající se středověkem a novověkými dějinami do r. 1918. Zde vcelku vzestupný trend nenarušen.

3) Také proto vyslovuji kritiku historizujícího chartisty, pokud je obsahové těžiště jeho kritiky zaměřeno především vůči medievistice, vůči straším periodám našich dějin v podání poctivých, dosud nevyhozených historiků, pokud neprávem postuluje přehodnocení našich tradic (zejména HUSITSTVÍ A PŘEDBĚLOHORSKÉ DOBY, sui genesis i DOBY PRVNÍ REPUBLIKY) ve prospěch již dávno prokázaných (i v první republice) REGRESIVNÍCH TRADIC – protireformace - Jan Nepomucký – odnárodněná česká šlechta – Habsburkové !!!

Přiznávám, že v první vývojové etapě naší poválečné historiografie byla problematika duchovního vývoje a pozitivních stránek vlivu křesťanství opomíjena. Avšak v nejlepších dílech autorů typu Macka, Kalivody, Machovce, můžeme tu zaznamenat vzestupný trend. Aniž by ovšem tito a jím blízcí autoři upadli do glorifikace, nekritičnosti, vůči roli křesťanství ve středověku, církevních svatých zvláště. Primárním v jejich díle zůstává – soudím v plném souladu s objektivní pravdou – poukaz na rozporný vliv křesťanství: na jedné straně šíření, rozvoj vzdělání a vyšší kultury, na druhé straně upevňování feudálního panství (ideologickými i mocenskými církevními prostředky), brzdění rozvoje přírodních a společenských věd, stavění jich – filozofie zejména – do služeb církve a theologie, tím pak brzdění rozvoje výrobních sil i progresu společenských – výrobních, politických, kulturních – vztahů.

Pokud bych autorům textu přitakal, že je třeba více objasnit (kromě jiných, závažnějších problémů) i postavu knížete Václava (přidal bych i cyrilometodějskou misi) nebo věnovat pozornost Janu Nepomuckému, pak v rozporu se zřejmými představami autorů, musí mít prioritu objasnění knížete Václava jako historické osobnosti, jakož i porovnání církevního (a - žel - i válečného, nacistického) kultu světce a státníka s tím, co si z něho vytvořila lidová tradice (pravý opak onoho církevního i nacistického: Václav, bránící samostatnost a nezávislost svého národa na koni a se zbraní v ruce!). Vzpomeneme cyrilometodějského výročí. Nelze označit jednoznačně za vlivy katolické nebo pravoslavné. Neboť církev se rozdělila mnohem později. Byly to vlivy slovansko-křesťanské, přičemž současně pronikaly vlivy německo-latinsko-křesťanské, jež dosáhly později dominace a vytlačily - po urputném odporu, také svatoprokopském – vlivy slovansko-křesťanské, daleko později se vyvinuvší v pravoslaví. Usurpace cyrilometodějské tradice katolickou církví nemá historické oprávnění. Vedle papeže by tu při cyrilometodějských oslavách měl sedět nějaký představitel pravoslaví. A dále představitelé reformace, protože před násilným rekatolizováním Čechů tu převažovaly církve a náboženství nekatolické, jež mezi dosud věřícími i v dnešní době tvoří nikoli zanedbatelnou část!

U Jana Nepomuského zdůraznila objektivní historiografie, a konec konců již kněz-buditel a vědec Dobrovský přečetné otazníky, pokud jde o historickou osobnost. Prokázala, že kult tohoto „svatého“ měl prokazovat oprávněnost papežské a církevní oproti světské moci (podobně jak je tomu u sv. Stanislava v Polsku). Měl nahradit a vymazat z paměti národa památku na jiného JANA, na HUSA (!!!), na kostnické jiskry, jež byly prologem slavné husitské revoluce! I u Jana Nepomuckého zapracovala lidová tradice. Nejlépe ji vyjádřil antiklerikál a téměř ateista Karel Havlíček Borovský: „Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi, Čechy, ruku, by nám Bůh dal, co dal Tobě, náš by jazyk neshnil v hrobě!“

Procesu dedeizace tohoto „svatého“, potvrzeného znovu Janem Pavlem II., přispěl razantně dnešní režim ČSSR. Udělal definitivní tečku za „problematikou“ onoho „živoucího jazyka“ světce s pomocí moderní lékařské vědy … Mimochodem poznamenávám, že stejně jako dnešní historiografii mohl by autor kritizovat i historiografii první republiky, která husitství z rozličných náboženských, politických i historických – vědeckých i nevědeckých – pozic rovněž věnovala „neúměrně velkou“ pozornost oproti historickým etapám jiným.

Není pravdivé ani generalizující tvrzení autora textu, že marxistická historiografie vyeliminovala z dějin ČLOVĚKA A BOHA. Naopak:: marxistická historiografie prokázala rozhodující dějinnou roli člověka, lidových mas, oproti roli králů a papežů, vojevůdců a státníků. Rehabilitovala člověka vykořisťovaného, bouřícího se proti vykořisťování světskou a církevní mocí. A také zdůvodnila, proč tento člověk v době ideologické dominace církve a náboženství vyjadřoval své tužby náboženskou formou!

Zdůraznil-li jsem, že ani v dnešním režimu nebyl progresivní trend historiografie středověku a zčásti novověku zastaven a vržen zpět, pak toto tvrzení, protikladné autoru textu, opírám o řadu prokazatelných skutečnosti. – Přes značnou krizovost naší ekonomiky nebyl zastaven vzestupný trend finančních a materiálových dotací (samozřejmě stále neuspokojivých) na archeologické výzkumy (též Pražský hrad), na obnovu středověkých a raně novověkých hradů, kostelů, zámků a jiných památek. – Kupř. dr. Spěváček vydal, či vydává tři díla o profilových předhusitských panovnících a jejich době, převyšující průměr soudobých historických textů. Janáček či Poche píší řadu dost podnětných textů o středověké PRAZE.

Redakce: Doc.PhDr. Luboš Kohout, CSc. Připravil: JUDr. O. Tuleškov