Doc. PhDr. Luboš Kohout,CSc.

 

Místo Alexandra Dubčeka v československých dějinách

2.

 

Kromě toho nemohli přehlédnout, že se čs. reformní hnutí  těší podpoře těch největších a nejvlivnějších komunistických stran západu i Jugoslávie. Italská a francouzská strana dokonce pohrozily, že v případě vojenské intervence budou nejen bojkotovat celosvětovou konferenci komunistických a dělnických stran, plánovanou na listopad 1968, ale že svolají evropskou konferenci 17 komunistických stran a odsoudí na ní sovětský postup.. – Proto Brežněv v naději, že bude možno přece jen likvidovat čs. reformu československýma rukama přistupuje na dvojstranné jednání, na čs. požadavek, aby k němu došlo ne na sovětském, ale na československém území (Čierná nad Tisou)…

Čierné předcházelo již druhé vzedmutí obrovské vlny aktivního vstupu čs. občanů do politiky.

Rozhodně moudřejší, než bylo to první! – 26. července otiskly Literární listy poselství občanů československým účastníkům jednání v Čierné pod ústředním heslem: Socialismus-spojenectví-suverenita-svoboda!

Autorem textu, jehož vydání bylo důvěrně dojednáno s J. Smrkovským, byl spisovatel P. Kohout. Poselství, signované během 48 hodin více než jedním milionem podpisů, bylo výrazem takové důvěry občanů v politické představitele, jaké se v našich dějinách dostalo státní reprezentaci jen ojediněle… Závěrečná výzva:Jsme s vámi, buďte s námi!“ se stala koncentrovaným výrazem obav i nadějí té těžké doby …

První den jednání byl dnem vzájemně ostrých, konfrontačních monologů jednotně vystupující sovětské delegace proti Dubčekovi, Černíkovi, Smrkovskému. Brežněv potom nabídl kvůli „otestování“ všech členů čs. delegace, „ať mluví všichni“, což bylo čs. stranou akceptováno. Následovaly schůzky čtyřek, formujících závěry setkání, doplňované vystoupeními všech členů obou delegací. Tímto testováním byli sověti hodně zklamaní, protože „spoleh“  byl jen na Bilaka, Koldera, Švestku a Riga a naopak, zklamáni byli vystoupením prezidenta Svobody, Pillera, Barbírka, kteří vesměs podpořili vystoupení Dubčekovo. Později, v předvečer invaze prohrály „konzervy“ na hlasování předsednictva ÚV svůj pokus o převzetí moci s pomocí sovětských tanků ve stejné sestavě jako v Čierné! Nicméně tehdy možnost „zdravé většiny konzerv“ v předsednictvu ÚV nebyla vyloučena, pokud by se  podařilo vyšachovat z rozhodujících jednání Kriegla, proti němuž šla v Čierné hlavní sovětská palba (také s antisemitským podtextem, zejména u ukrajinského Šelesta).

K zlomení odporu čs. delegace připustit aby na území Československa byly základny Sovětské armády, chtěl Brežněv přizvat k jednání v Čierné i ostatní vůdce V-pětky. Poté, kdy to Dubček odmítl, podal návrh, aby se konala po Čierné schůzka šestky v Bratislavě, což bylo se souhlasem KSČ realizováno. Stupeň připravenosti „akce Dunaj“ k násilnému obsazení republiky byl k 29. červenci 68 na úrovni okamžitého plného nasazení. Čekalo se jen na politické rozhodnutí. Pro „jestřáby“ v politbyru i v armádním velení bylo nemilým překvapením, že (za okolností dodnes ne plně objasněných) sovětské politbyro ještě v Čierné hlasováním 5:4 se vyslovilo pro to, aby byly vyčerpány všechny možnosti politického řešení a vojenský zásah byl zatím odložen.  Politbyro slíbilo čs. delegaci, že ani obvinění z Čierné, či předtím z Varšavy nebudou předmětem bratislavského jednání…

Že to bylo dílo především Brežněva vyplývá jak z Mlynářových memoárů  „Mráz přichází z Kremlu“, tak z memoárů Šimonových, „Klobouk od Brežněva“, kdy oba stvrzují, že „jestřábi“ ohrožovali samo Brežněvovo prvnětajemnické křeslo! „Golově pražskoj kontrarevoluciji“ Šimonovi říká Brežněv při poinvazní audienci protektorsky, že pokud by nedal příkaz k invazi on, neseděl by nyní Šimon v křesle  proti němu a ani on, Brežněv, by s největší pravděpodobností s ním z tohoto křesla nehovořil…

Dokumenty z Čierné, zejména záznam z posledního mimořádného zasedání předsednictva ÚV KSČ podávají svědectví o tom, že tento orgán závěry z Čierné nepodceňoval  a chystal velmi rozhodná, snad i administrativní opatření, zahrnující kroky vůči masovým sdělovacím prostředkům, zejména ve vztahu k možným projevům antisovětismu.  Vcelku se reformátorům zdálo (mylně), že závazky nejsou tak závratné, aby se nedaly naplnit tak, aby neohrozily zbývající a už krátkou cestu – ke XIV. mimořádnému sjezdu KSČ!

Dle plánů Kremlu ovšem už uskutečňování minimalizované verze až administrativních opatření mělo vyvolat vlnu odporu a rozštěpit tak ony svazky, které se vytvořily mezi Dubčekovým vedením a občanskou společností. A odtud bude už jen krůček, snadno překonatelný, k překažení sjezdu ať pouze vnitřním zvratem nebo za pomoci „bratrských vojsk“, jež by byla vedením – starým, či novým – povolána …

K bratislavské schůzce došlo 3. srpna. Jediným bodem bylo projednání a přijetí společného Prohlášení, navrženého sovětskou delegací a prosazeného ve všem podstatném bez přihlédnutí k čs. připomínkám. Tak se do Prohlášení dostala i formulace, později vydávaná za tezi legitimující vojenskou intervenci: … „podpora, ochrana a upevnění těchto vymožeností , které dosáhly národy svým hrdinským úsilím, obětavou prací lidu každé země, jsou společnou internacionální povinností všech socialistických zemí.“ Tuhle vágní tezi měly posílit „zvací dopisy“, posílané vedení „V-pětky“ předními představiteli konzervativního směru KSČ.

K „samostatnému“ Kapkovi již z doby Čierné přibyl v Bratislavě kolektivní zvací dopis „pětky“: „Indra, Kolder, Kapek, Švestka, Bilak, ještě později doplňovaný zvacími dopisy dalších funkcionářů, nevyjímaje hierarchicky nižší funkcionáře typu „99 Pragováků…“

Brežněvovi v žádném případě Bratislava nespoutávala ruce, aby se v kterémkoli okamžiku nemohl rozhodnout pro použití vojenské síly…

6. srpna sice vůdčí skupina politbyra prosadila veřejný souhlas s bratislavským výsledkem, současně s tím však byla důvěrně usnesena i orientace na vojenské řešení v případě, že Praha, nejspíš do předvečeru sjezdu KS Slovenska, nesplní tzv. shodné chápání čs. závazků  z Čierné a Bratislavy dle přání „V-pětky“. Nakonec 16. srpna, 5 dní před invazí, píše Brežněv dopis Dubčekovi, vyčítá neplnění závazků z Čierné, požaduje neprodleně přitvrzení kurzu, ale ani slovem nehrozí intervencí (možná i proto, že rozhodnutí o ní tehdy ještě nepadlo). Konkrétní přesné rozhodnutí o intervenci 21.8. padlo buď 17., nebo v noci ze 16. na 17. A šéfům V-pětky předloženo ke schválení 18.8.1968.

K urychlenému rozhodnutí o vojenské intervenci přispěla alarmující zpráva Bilaka a Indry o politické situaci v zemi, předaná sovětskému velvyslanci Červoněnkovi, obsahující ovšem „nadějné“ ujištění, že na zasedání předsednictva strany 20.8. budou odpůrci reformy v převaze, převezmou vedení strany a jmenují novou vládu, která se opře o sovětské a další intervenční jednotky.

Významná byla také funkce Ulbrichta a Gomulky. Oba na letní varšavské schůzce doslova explodovali zuřivostí a byli hluboce zklamáni, že již tenkrát nedošlo k úplné roztržce s pražským vedením a k jeho svržení.  V kampani pro vojenský zásah se zejména Ulbricht angažoval i po Bratislavě. 12.8. se sešel s Dubčekem v Karlových Varech. Den poté poslal do Moskvy dezinformaci, že Dubček a spol. nechtějí dodržet závazky z Čierné, nadto že se tajně jedná o spolupráci Praha-Bonn a že jsou jisté zprávy o úmyslech Rumunska a Československa vystoupit z Varšavské smlouvy. Za neprodlenou intervenci se zasazovala zejména část generality, jmenovitě Jakubovskij a Jepišov, protože posouvala sovětská vojska až na jižní hranice s NSR. Ze sovětských institucí měla KGB a jí přisluhující čs. StB nejvíc důvodů k nářkům nad „pražským jarem, protože nový režim v Praze sesadil jejich lidi z vysokých míst na čs. ministerstvu vnitra (nebylo jich až tak mnoho, protože Dubček byl donucen Moskvou vyčlenit StB z pravomoci ministra vnitra J. Pavla a neomezeným pánem se stal přední domácí připravovatel intervence V. Šalgovič. Ten mj. po Čierné zabezpečil, aby StB, zejména pražská, realizovala dalekosáhlé protireformní provokační, diskreditační akce).

Reformátoři potřebovali klid pro dokončení všech nezbytných příprav pro mimořádný sjezd. Proto se mj. obrátili 6.VIII. příslušnou výzvou k masmediím. Ta se opravdu, až na výjimky, mírnila a snažila se vyhnout kolizím se svými „bratrskými“ protějšky. Také občané a jejich iniciativy, ač nespokojeni s Čiernou, vycítili na jak tenké hraně se čs. politika pohybuje a až na výjimky se snažili neztížit jí situaci (že těch výjimek nebylo až zas tak málo, svědčí mj. i moudré vystoupení Werichovo, jež uvádím v první kapitole).

Poměrný klid byl však soustavně narušován některými radikalistickými protestními akcemi, pořádanými zpravidla mládeží a podněcovanými StB. Jedna z nich proběhla již bezprostředně po Čierné 8.8. na Staroměstském náměstí, kde rozvášněný dav znemožnil Smrkovskému vystoupení k výsledkům Čierné a v počtu asi 300 lidí napochodoval před budovu ÚV KSČ, na jejíž vstupní vrata dopadlo několik kamenů. K tomu ilustrativní memoárová  poznámka: Oslovili jsme tento dav, přiznávám, s bušícím srdcem, ve trojici: vedoucí městský tajemník KSČ B. Šimon, docent K. Durman a já z Filosofické fakulty UK. Nepopsatelný řev: svině komunistické vylezte! Prodali jste nás! Dubček k raportu! Durman hovořil první a předtím utrousil poznámku, že to nemá cenu, protože bude slyšen tak do dvou metrů. Tak jsem ho povzbudil: Šetři hlasivky, otevírej hodně hubu, šeptej a snad budou zvědaví a utiší se. Když začal hovořit, Šimon mi ukázal na zvlášť křičícího pána středního věku a poznamenal, že to je pracovník aparátu ÚV Radko Kaska (pozdější „normalizační“ ministr vnitra, zahynuvší v helikoptéře a vystřídaný J. Obzinou).

Dav se postupně uklidňoval po našich věcných vystoupeních. Po odchodu znechucených estébáků  i zatleskal a v půl druhé v noci zbytek nám popřál dobré noci. – Ostřejší to bylo v proslulém „Hydeparku““ na  proluce u Myslbeka, kde dav výkřiky a podpisy petice se dožadoval zrušení lidových milicí. Pavlovi policisté, v čele s nezapomenutelným plukovníkem Ticháčkem, zajistili a zadrželi zde přes 50 mužů páně Šalgovičových! Druhý den ráno a až do intervence se tu znovu usadily květinářky…

Ze sovětského stranického vedení se pro intervenci nejvíce angažovali a s našimi Konzervami“ udržovali úzkou spolupráci ukrajinský tajemník Šelest, podporovaný vůdci strany v Bělorusku a v pobaltských zemích, kteří se vesměs obávali „přenosu pražských baktérií“ na své území. Naopak Suslov, Ponomatjov, Zagladin se stavěli nejrozhodněji proti intervenci, poukazujíce na to, že bude mít škodlivý vliv na vztahy k západnímu světu, zejména ke komunistickým stranám.

Ovšem supervelmoc č. 1, USA, nepraktikovala vůči Československu žádnou aktivní zahraniční politiku a dost zřetelně naznačovala, že se do vnitrosoustavového sporu nebude nikterak vměšovat.  Byl tu paradox, že téměř v přímé úměře tomu, jak sílily přípravy „V-pětky“ k intervenci, sílily i sovětské atraktivní nabídky na americkou stranu. Z. Mlynář v „pamětech“ zdůrazňuje, že prezident Johnson v poklidu odjel 21. XVIII. na svoji farmu, J. Hájek ho doplňuje poukazem na svůj rozhovor s Kissingerem, který jej varuje, aby konflikt s Moskvou nepodceňoval, protože USA pro Československo nehne ani prstem. Ideologicky nejbližší reformátorům, W. Brandt, tvůrce „Ostpolitik“ SRN, charakterizoval tehdy celkové chování Západu vůči čs. krizi výrokem: „Nejlepší, co můžeme pro Československo udělat, je, že neuděláme nic“. I NATO nepodniklo byť jedinou akci, jež by mohla zvýšit napětí mezi bloky, v citlivém prostoru střední Evropy, zejména omezilo se na pozorování pohybu vojsk Varšavské smlouvy. A navíc zcela nedostatečně! Vždyť generál Polk, vrchní velitel amerických ozbrojených sil v jižním Německu, se dozvěděl o intervenci až z civilního radia! …

Platonické sympatie světové demokratické veřejnosti nestačily. Ani odsuzující rezoluce OSN vůči interventům. Československo – přestože za půl roku dokázalo v demokratizaci společnosti mnoho – stálo v praktických mocenských vztazích v osamocenosti až mnichovské(!) z r. 1938. Tehdejší situace tolik, tolik se lišící od situace r. 1989, vyžaduje nikoli ideologický pohled na počínání vůdčích reformátorů v čele s Dubčekem, jak, žel, se děje v kritických statích amatérských výletníků do dějin, nezřídka i v odsudcích politiků a některých kvalifikovaných historiků!

 

E. Politické fiasko úspěšné vojenské intervence „V-pětky“

V pozdních nočních hodinách 20.8. byl již ministr národní obrany gen. Dzůr a narychlo svolaná Vojenská rada plně pod kontrolou generála Janščikova a jeho lidí, přičemž v Ruzyni hladce přistával jeden  vojenský dopravní letoun s posádkou za druhým: Hladce, dík vstřícné činnosti Šalgovičových lidí! Dzúr se podvolil sovětskému nátlaku a vydal několik rozkazů, v nichž nařizoval: „Zabezpečit aby v žádném případě nebylo čs. armádou použito zbraní. Sovětským vojskům poskytnout maximální všestrannou pomoc.“ Stalo se tak ještě před vydáním stanoviska předsednictva ÚV KSČ, odmítnuvšího intervenci, ale též požadujícího neklást vojenský odpor… V prvním sledu do Československa ze všech směrů nastupovaly jednotky armádních skupin A,B,C, do nichž byla začleněna vojska  všech pěti států-interventů, v počtu 165 tisíc osob a 4.600 tanků. K 26. srpnu bylo na území Československa asi 27 bojových divizí na plných bojových stavech (kolem 1/2 milionu), z toho 12 tankových, 13 motostřeleckých a 2 výsadkové. Dále 550 bojových a 250 dopravních letadel, asi 6300 tanků, 2000 děl a silná letecká armáda se všemi prostředky, včetně raketových. Zajisté se kalkulovalo s byť malou – možností vojenského zásahu uskupení NATO. Všech proponovaných cílů bylo snadno, bez jakýchkoliv ztrát, dosahováno, předpokládaná kontrarevoluce nestřílela, stříleli do bezbranného obyvatelstva jen okupanti…Nebylo obsypání vojáků květy a vzájemné objímání, jako v r. 1945, byly tu jen nekonečné diskuse plné výčitek a otazníků na téma „Proč jste vlastně přišli“… Velení vojsk si pospíšilo s rychlými výměnami jednotek, aby se nenakazily bacily autentické socialistické demokracie.

 

Odmítnutí intervence Předsednictvem ÚV KSČ

Spiklenci v ÚV reagovali na zprávu o zahájení objednané intervence dost nervózně, protože se jim do té doby nepodařilo získat očekávanou a Brežněvovi slíbenou většinu v předsednictvu. Reformátoři, zejména Smrkovský, je obvinili ze zrady. Bilak hystericky pokřikoval „Tak mne lynčujte, proč mě nezabijete?“ Reformátoři hovořili o tragických důsledcích pro čs. reformní proces, o nesmyslnosti dalšího snažení, o demisi (Mlynář, Dubček)… Když však první vzrušení poněkud opadlo, začalo se diskutovat věcně a reformátoři oprávněně úvahy o rezignaci opustili! Naopak, bylo zdůrazněno, že všichni vedoucí činitelé stranického a státního vedení musí zůstat na svých místech, aby bylo znemožněno „konzervám“ organizování nějakých prointervenčních orgánů. Úvahy o vojenské obraně byly spontánně zamítnuty jako nerealistické a nesmyslné: ozbrojený odpor by se stal pro intervenční vedení záminkou ke krvavému zásahu a důkazem opodstatněnosti akce proti „kontrarevoluci“. Dubček navrhl vypracovat a zveřejnit stanovisko předsednictva k dané situaci. 

Přijato! Návrh zpracoval Mlynář, Císař, Slavík (tajemníci ÚV), následovala ostrá diskuse, zejména k třetímu odstavci, v němž je intervence označena jako akt odporující všem zásadám vztahů mezi socialistickými zeměmi, popírající základní normy mezinárodního práva. Skupina „zvatelů“ u vědomí, že se jejich plány hroutí, zvolila zdržovací taktiku, vyžádala si a získala přestávku k „prostudování“ návrhu… Bilak k tomu později v Pamětech píše: „ Byl jsem přesvědčen o tom, že mezitím co budeme „studovat… jednotka, která přistála v Ruzyni, obsadí rozhlas a televizi … podvědomě jsem věřil, že do zasedačky Předsednictva náhle vkročí major nebo plukovník Sovětské armády, zasalutuje a vzrušeným hlasem prohlásí, že na základě žádosti a závazku z Bratislavy přišli splnit svou internacionální povinnost.“  … Když se další diskuse kolem třetího bodu protahovala (Švestka) a vyvstalo nebezpečí, že prohlášení se nedostane včas do rozhlasu, kde na něj netrpělivě čekali rozhlasoví pracovníci, informovaní přímo Dubčekem, Smrkovským, Mlynářem, začali Smrkovský, Kriegel a další naléhat na ukončení diskuse hlasováním  a označili za zrádce národa každého, kdo se ztotožní s intervencí. Prohlášení pak bylo přijato v poměru 7:4 (Dubček, Černík, Kriegel, Špaček., Smrkovský, Barbírek, Piller proti Kolder, Bilak, Rigo, Švestka).

„Všemu lidu Československé republiky! 21. srpna!

Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.

V těchto hodinách zasedalo Předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli vstupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.

Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření norem mezinárodního práva.

Všichni vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členů svých organizací zvoleni podle zákonů a jiných norem platných v Československé republice. Ústavními činiteli je okamžitě svoláno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky. Předsednictvo ÚV KSČ svolává plénum ÚV KSČ k projednání vzniklé situace.“

Prohlášení bylo první velkou politickou porážkou interventů a jejich domácích pomahačů s mezinárodním dosahem! Velvyslanec Dobrynin, opírající se o předem připravený text „zvatelů“, sděloval prezidentu Johnsonovi, že intervence byla podniknuta na žádost ústavních orgánů Československa a v tomto duchu to sdělovala světu i masmedia V-pětky. Pak však čs. rozhlas od 2. hodiny ráno 21. srpna šířil do světa protikladné prohlášení předsednictva ÚV KSČ, a navíc naši „zvatelé“ musili opravit rychle to podstatné: Místo původního označení autorů jako vedoucích představitelů strany a státu, muselo být perem připsáno mnohem skromnější autorství „Členové ÚV KSČ, vlády a NS, kteří požádali o pomoc vlády a komunistické strany bratrských zemí“. Ráno pak pracovníci rozhlasu sami zabránili vysílání textu kolaborantů a zřídili náhradní vysílání po obsazení budovy rozhlasu okupanty…

V plném souladu s prohlášením předsednictva ÚV KSČ doslova pršela nesčetná prohlášení a rezoluce Národního shromáždění, vlády, zájmových politických organizací, občanských iniciativ, zajisté v daleko ostřejší podobě než prohlášení předsednictva ÚV, požadující odchod vojsk a propuštění hned ráno zatčených (a potom deportovaných mimo hranice republiky) předních reformátorů, Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegla, Špačka a Šimona.

Velitel intervenčních vojsk generál Pavlovskij a velvyslanec Červoněnko, dirigováni z pozadí K. Mazurovem – alias gen. Trofimovem – členem Politbyra ÚV KSSS, vyslaným do Prahy ve funkci jakéhosi komisaře, vyvíjeli velké, avšak marné úsilí k zajištění spolupráce místních orgánů s intervenčními jednotkami. Důležité je, že tak tomu bylo i při jednání generála Svobody s generálem Pavlovským a Červoněnkem v dopoledních hodinách.

Naopak, hnutí odporu každou hodinu sílilo a dostávalo organizovanější charakter. Nebylo bez významu, že činnost neokonzervativců kritizovali a v hnutí odporu spolupracovali i někteří čelní „starokonzervativci“. Za všechny uvádím kdysi „korunního prince“ Novotného M. Vaculíka, který odevzdal velkou práci následujícímu mimořádnému vysočanskému sjezdu, později vystupoval proti smlouvě o dočasném pobytu vojsk a i v disentu jsem s ním plodně spolupracoval. Též člen ÚV KSČ  a bývalý ministr národní obrany B. Lomský jako poslanec Národního shromáždění aktivně proti okupantům vystupoval.

Velký morálně politický význam měla rezoluce předválečných členů KSČ, mezi nimi F. Vodsloně, jednoho z nejpřednějších reformních komunistů, který později, jako poslanec, patřil spolu s Krieglem, Sekaninovou-Čakrtovou a Fukovou ke čtyřem poslancům, hlasujícím proti „dočasnému“ pobytu vojsk. Protiokupantské rezoluce podepisovali mj. M. aj. Švermová, J. a R.Slánští, jejich mužové a otcové patřili od r. 1929 ke špičkám „gottwaldovského“ vedení KSČ, ale i žena, zakládajícího člena KSČ a pozdějšího prezidenta republiky A. Zápotockého, Marie, členka poválečného předsednictva ÚV KSČ L. Jankovcová, R. Krieglová, K. Smrkovská, dcera Z. Nejedlého Zdena, s nimiž a s mnohými dalšími jsem měl čest spolupracovat ještě v době svého (a některých z nich) disentu, až do jejich smrti. Dodnes jsem jim vděčen za obrovskou pomoc, jíž mi poskytovali v mé profesi historika…

Rozhodující iniciativu v protiokupantském odporu převzal kruh kolem pražského městského výboru KSČ, který se za vedení B. Šimona sešel ještě během noci (byli jsme rychle, většinou telefonicky svoláni). Zformulováno prohlášení k Pražanům, které bylo vzápětí jednak odtelefonováno do rozhlasu a televize, jednak v písemné podobě dopraveno na místo určení v krabičce od zápalek, hozené do davu z okna budovy před zraky výsadkářských stráží k přihlížející B. Zátkové s příkazem doručit jej na místo určení. Dále zformulováno protestní prohlášení MV adresované všem komunistickým a dělnickým stranám světa. Oba dokumenty  neprodleně schváleny na zasedání pléna MV KSČ v okupanty neobsazené Celetné ul. Nejdůležitější bylo rozhodnutí svolat a zorganizovat poradu delegátů XIV. sjezdu. Tato aktivita se ukázala jako velice prozíravá, důležitá jak pro další protiokupantský odpor, tak pro zmaření plánů konzervativní části stranického vedení. (Ta se sešla o něco později ve starém stranickém hotelu Praha za Prašnou branou.)

Po skončení schůze předsednictva stačil ještě Smrkovský zajistit svolání Národního shromáždění, odmítl návrhy svých poradců přejít do ilegality s odůvodněním, že ze solidarity nemůže v této chvíli Dubčeka opustit. Ten zase uvažoval o možnosti svolat velký tábor lidu, ale uvědomil si, že by to mohlo vést k nebezpečné srážce s interventy. Nakonec přijal návrh MV (Šimona) svolat poradu delegátů XIV. sjezdu, kterou by v případě ochromení činnosti ÚV organizoval pražský MV. Souhlasil dokonce i přítomný předseda Ústřední  kontrolní revizní komise antireformista  M. Jakeš!… Druhý městský tajemník J. Litera telefonoval, vždy s okamžitým příznivým ohlasem, na ÚV KSS a kraje.

Ráno 22. srpna se delegáti sešli v počtu 1.219 z celkového počtu 1534 v jídelně vysočanského ČKD-Elektronika, chráněné strážemi Lidových milicí. Většina slovenských delegátů se jednání pro dopravní potíže nezúčastnila.  Východoslovenští delegáti v telegramu vyslovili s konáním sjezdu i výsledky jednání souhlas, dr. Husák naopak později tvrdil, že se on i bratislavská skupina na takovou poradu ani nechystala. V osobním rozhovoru mi J. Litera tvrdil, že telefonát od něj přejímal Colotka, slíbil, že delegace přijede a na otázku, zda tak učiní i dr. Husák odpověděl: „Právě telefonuje ve vedlejší místnosti, kývá, že ano.“ – Dle tehdejších zpráv, bylo jich asi 22 v Břeclavi sověty zadrženo a vráceno zpět!

V průběhu nutně jen jednodenního zasedání sjezdu (obavy před jeho násilným likvidováním silami okupantů) došlo pod vlivem zpráv o snaze interventů a zvatelů ustavit kolaborantskou vládu k přijetí návrhu na změnu porady ve sjezd. Potom sjezd projednal a schválil základní prohlášení k situaci  a východisko z ní, „Výzvu komunistickým stranám světa“ a „Provolání ke slovenským komunistům a ke slovenskému národu“. Vesměs všechny dokumenty se vyslovily proti okupaci, za suverenitu Československa, za demokratický a tedy i nesovětský socialismus, za osvobození internovaných představitelů KSČ. V třetím dokumentu sjezd vyzval Slováky k podpoře sjezdových požadavků a k aktivizaci protiokupačního odporu a ubezpečil je, že trvá na uskutečnění Akčního programu včetně federalizace republiky a že výsledky sjezdu budou dodatečně projednány slovenskými delegáty.

Ze sjezdu vyšlo zcela inovované vedení – ústřední výbor i předsednictvo. Jádrem byli lidé z Dubčekova okruhu, především všichni odvlečení  i  progresisté, jdoucí v demokratizaci dále, než tento okruh. Stalo se tedy právě to, čemu chtěl Kreml stůj co stůj zabránit! Nepřítomný vězeň moskevského neostalinismu, A. Dubček, byl potvrzen ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Jeho úřadujícím zástupcem se stal ekonom prof. V. Šilhan z radikálního křídla pražského vysokoškolského a městského výboru.

I když bylo potřebné počkat na výsledky mimořádného sjezdu slovenské komunistické strany, sjezd, tak trochu předjímaje (ukázalo se, že správně) jeho průběh a výsledky , zvolil do ÚV KSČ všechny přední slovenské progresisty (na sjezdu nepřítomné), jmenovitě  i dlouholeté vězně čs. stalinismu G. Husáka a L. Novomeského, kteří, spolu se Šmidkem, stáli v čele slovenské politické reprezentace  v době Slovenského národního povstání v srpnu 1944…

Takto se XIV. mimořádný sjezd stal doslova záležitostí nejen drtivé většiny komunistů, ale i absolutní, - troufám si říci až osmdesáti či devadesáti procentní –většiny českého i slovenského národa. Svědčí o tom snad tisíce rezolucí ze všech koutů republiky a ze všech vrstev obyvatelstva, jež sjezdu i masmediím došly, dík na jedničku pracujícím pošťákům. Platí starořímské, klasické: „Graecia capta ferum victorem caepit!“ – „Poražené Řecko zvítězilo nad surovým vítězem!“ Zbraněmi ducha!

Ten vítěz byl ovšem dalek, předalek toho, aby to uznal a z uznání vyvodil tomu odpovídající důsledky ve své činnosti. Přesto, že se sjezd konal s výše uvedenými důsledky (anebo spíše právě proto), se však interventi a „znatelé“ znovu pokusili o iniciativu, jež by dohnala to, co až dosud diletantsky zpackali, tj. přece jen dosadila původně projektovanou „dělnicko – rolnickou revoluční vládu“ po maďarském vzoru 1956!

V čele s Bilakem po chaotických a zmatených diskusích  jednali u Červoněnka o dalším postupu. Ten „doporučil“ (přikázal?) ustavit prozatímní revoluční dělnicko – rolnickou vládu v čele s prezidentem a místopředsedou Strougalem   či Lenártem, jako jakýsi univerzální stranický a státní orgán. Celá skupina, v níž byl i „sondující“ reformátor Z. Mlynář se navečer 22.8. odebrala na Hrad. Svoboda odmítl s tím, že nemůže přijmout žádné jiné, než ústavní řešení, neboť: „… jinak by národ musel před námi plivnout“! Považuji za nezbytné, aby se do funkcí vrátili všichni řádně zvolení funkcionáři, včetně Moskvou vězněných. Pokud nebudou uvolněni, bude prolito sovětskou vinou mnoho krve. A právě to ve svém životě zažil a nechce dál zažít. Po příchodu podají demise a vláda posoudí, jaké chyby udělali, vše zváží, též s úvahou toho, že oba národy z 95 % za nimi stojí. …

Tato úvaha zajisté kryla snahu dostat zajatce Kremlu  z „jámy lvové“. Vždyť patrně šlo o jejich holé životy (též po zvážení osudů Nagyho a druhů!). K tomu funkční poznámka: Dříve než Svoboda po skončení kremelských jednání nastoupil do letadla směr Praha, specielně se přesvědčil,, zda v něm sedí  - hovorů se nezúčastnivší a protokoly odmítnuvší podepsat – do poslední chvíle vězněný Kriegl! Nicméně tento jeho postoj mohl vyhovovat i Moskvě, krajně znejistěné zjevnou porážkou zvoleného řešení československé krize.

Právě proto v noci na 23. přijalo předsednictvo Národního shromáždění usnesení, že „doporučuje prezidentu republiky L. Svobodovi, aby za žádných okolností neopustil území naší republiky“. Ten však byl rozhodnut, že během jednodenní cesty do Moskvy „vysvětlí nedorozumění“, osvobodí zatčené a vrátí se s nimi „chystat květy“ na rozloučení s vojáky … Když z Moskvy přišel  neprodlený Brežněvův souhlas, prezident odletěl, doprovázen ortodoxem Bilakem a již tehdy „středovými váhajícími střelci“ Pillerem a Husákem, vstříc neznámému …

Jeho naděje, násobená triumfální jízdou z letiště do Kremlu, že se večer vrátí se zatčenými rychle zhasla, když se dostal přede Brežněva. Nicméně vysočanský mimořádný sjezd KSČ, jeho spontánní podpora drtivou většinou obou národů, Svobodovy postoje, to vše bylo důkazem bankrotu  vojensky úspěšné, avšak politicky totálně zbabrané intervence. Přiznali si to mezi sebou i nejvyšší představitelé agresivní V-pětky!

Prezident přijel do Moskvy ve chvílích hlubokého zklamání, ne-li zděšení, panujícího mezi špičkami intervenční „V-pětky“. Cituji a parafrázuji z myšlenek Brežněva a Podgorného: - „Zatímco vojenské obsazení Československa proběhlo bez problémů, politickou situaci se zvládnout nepodařilo; „zdravé síly“ totálně selhaly, nejsou schopné žádné akce, projevily se jako zbabělci a schovaly se na velvyslanectví. Takže vlastně nejsou! Naproti tomu se pravicové a kontrarevoluční síly proti očekávání nezalekly, neutekly a ovládly politickou situaci.“  

Z toho oba vyvodili závěr , že když své původní, a zcela zásadní cíle intervence dosáhnout nedokázala, je nutno jít na věc – co se dá dělat – oklikou, tj. vrátit internované reformátory  do jednání a pokusit se je donutit, aby se na řešení pomocí té okliky sami podíleli, aby mu propůjčili své jméno i ruce. Svým způsobem to byl návrat zpět k taktice z května, kdy Kreml hodlal přidusit reformní proces  tím, že by si podřídil předsednictvo ÚV jako celek! „Zvatelé“ nutně museli ustoupit do pozadí a představovat spíše než sílu vůdčí, sílu nátlakovou a kontrolní vůči reformátorům. To byl ne pouze obrat, nýbrž přímo veletoč od politiky nastolení „dělnicko-rolnické vlády“ s krutými soudními tribunály vůči reformátorům! Gomulka byl ještě skeptičtější: „ My máme pouze území Československa, ale nemáme většinu národa, ani strany, ani armády. Ve skutečnosti tam působí kontrarevoluce, kterou řídí inteligence … Z tohoto pohledu je situace horší, než byla v Maďarsku v roce 1956. Reakce získala nové zkušenosti, že může existovat  kontrarevoluce i za přítomnosti sovětských vojsk.“ Brežněv v polemice s „tvrdými“ – Gomulkou a Ulbrichtem – několikrát zdůraznil, že Dubčeka a Černíka nutno získat pro jednání a pro podpis dohody. Méně „tvrdý“ Gomulka to posléze  pochopil a vyjádřil dost přesně: „ Pokud jde o Dubčeka, nemáme iluze, ale je třeba ho využít. Musí podepsat něco takového, co nechce kontrarevoluce přijmout. To ho zkompromituje a znepřátelí si je.“ Podgornyj pak upřesnil, co je v tomto směru klíčové: že jde o sjezd!

„Ti pozitivnější českoslovenští soudruzi se domnívají, že když Dubček a Černík uznají sjezd za nelegální … stačí to, aby je potom pravice napadla“. V tomto smyslu při první „pointervenční“ audienci Brežněv nabídl Dubčekovi jakousi únikovou cestu: řekl mu totiž, že antisocialistické síly, když připravily sjezd a vše ostatní, jednaly za jeho zády a že „ my jsme v žádném případě nechtěli říci, že v čele všeho toho jsi stále ty, že ty jsi vinen!“ … Teď ale že jde o pozitivní řešení  a na jeho hledání že by se Dubček měl podílet. Podobně argumentoval i Černíkovi. Ke cti Dubčeka slouží, že nenaletěl, i když nedohlédl ke všem detailům politicko-mocenské hry. Požadoval, aby se jednalo se všemi unesenými a deportovanými, tedy i s Krieglem! Obhajoval čs. obrodný proces, odmítl tvrzení o „kontrarevolučnosti“ situace v Československu, prohlásil, že své „závazky z Čierné a Bratislavy“ vedení KSČ plnilo a že tudíž nemůže pochopit, proč v tak krátkém čase vzaly věci takový obrat, který neposlouží ani KSČ, ani KSSS a mezinárodnímu komunistickému hnutí. Vzhledem k internaci, pokračoval, - neznám situaci doma, ale stačil jsem ještě vidět první demonstrace proti intervenci před budovou ÚV, slyšet první výstřely a vidět prvního zastřeleného Čecha. Proto tvrdím, že národ, dělnická třída, ani KSČ „ozbrojený vpád“ nepochopí a postaví se proti němu, stejně jako já. …  Ať si o mně myslí, kdo chce, co chce, pracoval jsem třicet let ve straně, celá naše rodina, my všichni, jsme se oddali věci socialismu. Ať mne čeká cokoli. … Počítám s tím nejhorším a smířil jsem se s tím …

Jako komunista, který cítí odpovědnost za další události, jsem přesvědčen, že netoliko v Československu, ale v Evropě, v celém komunistickém hnutí  tentokrát intervence přivodí, že utrpíme největší porážku a rozklad s těžkým rozrušením řad komunistických stran, také v kapitalistických státech.“

„Výslechy“ končil Brežněv „smírným“ – že se oba vyslýchaní  mají snažit najit pozitivní řešení pro další jednání   i v širším rámci s „delegací“.

Dodávám ovšem, že v průběhu „jednání“ – výslechu zazněla zlověstná výhrůžka z úst Brežněva i Kosygina: v Československu mohou ještě sáhnout ke skutečné válce! Jsou prý jen dvě alternativy: buď válka nebo dohoda! Krveprolití je však lepší předejít dohodou! Radostné pro oba sovětské soudce bylo zjištění, že nejen Bilakové, ale i Svoboda a Husák, snad i Černík, jakkoli mají vážné výhrady k intervenci, jakožto vojenskému zásahu, který nebyl nutný a který lid odmítá, jsou ochotni odepsat XIV. mimořádný sjezd KSČ jako nelegální; Husák to dokonce zdůraznil poukazem na většinovou slovenskou neúčast. Zřetelný, dost velký klín mezi reformátory se tedy Brežněvovi podařilo zarazit. Bilak klín ještě přiklepl. „Je otázka, kdo prohlásí neplatnost sjezdu KSČ – musí to být Dubček! Nakonec byli k jednání přibráni i Špaček, Smrkovský, Šimon, nikoli však nyní již v Moskvě nadále internovaný Kriegl.

Všichni tři hovořili shodně: nejdříve chtějí mluvit se všemi zavlečenými a chtějí znát situaci v Československu. Zachovají se, řekl Smrkovský, podle toho, co řekne lid Československa.“ Následovala okamžitá reakce Kosygina: „Vy jste přece politický vůdce, tak co se oháníte nějakým lidem.“ A další „demokrat“ Brežněv říká Špačkovi: „Podívejte se, jestli se nebudete chtít podílet na řešení, my to nějak vyřešíme i bez vás.“ Ve večerních hodinách 24. srpna se všichni zatčení členové předsednictva poprvé od zatčení sešli, ovšem bez Dubčeka. Ten ležel nemocen, nervově vyčerpán mj. i z toho, jak chladně se k němu při setkání choval prezident – a s poraněnou hlavou po uklouznutí v koupelně. Navíc kategoricky odmítal účast na jakémkoli jednání.

Chyběli i Bilak, který plnil v kuloárech Kremlu jakési poslání ve službách sovětské strany, i Indra, dříve designovaný „předseda dělnicko-rolnické vlády“. Dohodnuto, že do Moskvy přijedou i další členové předsednictva a tajemníci ÚV. Ti pak přijeli ráno 25.8. a s nimi i vyslanec XIV. sjezdu Z. Mlynář. Poměr starých a nových sil to byl zcela jistě nerovný. Již v neprospěch radikálních reformátorů!

Po Mlynářovi poslali „vysočanští“ z domova četné vzkazy a V. Šilhán i osobní dopis Dubčekovi s informací o XIV. sjezdu, o nové obrovské autoritě strany i spontánním protiintervenčním odporu lidu. První poradu předsednictva a sekretariátu ÚV řídil Černík, neboť Dubček nadále odmítal účast na jednání. Z vládních členů se účastnil Husák, Dzůr a Kučera nikoli. Informaci o situaci doma podal Mlynář. Smrkovský již v úvodu jednání položil otázku: Kdo jste je, mládenci, pozval. Všichni shodně odpovídali, i „zvatelé“, já ne. Poté se rozproudila prudká diskuse k otázce XIV. sjezdu, kdy zejména Husák vehementně obhajoval požadavek na zneuznání sjezdu. Hrozil dokonce, že uznání by na Slovensku mohlo vyvolat separatistické hnutí! Švestka, Lenárt vehementně souhlasili, naopak s jednoznačnou obhajobou sjezdu vystoupil Mlynář. Kompromisní stanovisko zaujal Černík, avšak mimořádně pozitivní bylo jeho stanovisko v charakteristice situace v Československu. Sdělil, že on, Smrkovský a Svoboda dohodli s nemocným Dubčekem, že v deklaraci nepřipustí charakteristiku situace jako „kontrarevoluční“. To se podařilo a sověti pak v deklaraci příchod vojsk zdůvodnili nebezpečím ze strany NATO. Současně měl původní čs. návrh předpokládat odchod vojsk  ve třech etapách, přičemž v té třetí dojde k odchodu všech sovětských vojsk, což posléze bylo v deklaraci vyjádřeno formulací o „dočasnosti“ pobytu. Další upřesňující vnucená smlouva ovšem prakticky dočasnost proměňovala ve „věčnost“! Časově shodně sdělena sovětská varianta protokolu představitelům „V-pětky“, jež pak byla s nepodstatnými korekturami čs. delegaci vnucena. V závěru vystoupení Kosygin uvedl: „Chceme, aby protokol (ač zákulisně zkoncipován kremelskými vůdci) byl dokumentem, který jsme nenavrhovali my, ale československá delegace.“ Předáci pětky zajisté souhlasili.

V jednání s Ponomarjovem se pokusil Šimon rozšířit návrh protokolu o obhajobu československé reformy, Akčního programu, jako celku, avšak Ponomarjov  jej shodil se stolu s křikem, že tohleto nejde, je to ultimatum, jako kdyby Československo obsadilo Sovětský svaz a ne naopak, že oni takový protokol nikdy nepodepíšou, že jej tedy sestaví sovětská strana a československá se k němu pouze vyjádří. V definitivním znění  protokolu pak se neobjevila na toto téma ani zmínka, avšak vyjádřen souhlas Sovětů s lednovým (odchod Novotného z funkce) a květnovým  (velký ústup před sovětskými tlaky) plénem.

Při jednání o sovětské verzi protokolu však došlo k dalšímu prudkému střetu  s čs. reformátory, když se ji zdráhali přijmout, všichni včetně Husáka a Svobody, Ponomarjov s jistotou ruského velmocenského „děržimordy“ (výraz Leninův oceňující velmocenskou politiku Stalina vůči národům Kavkazu, pozn. L.K., zastrašujícího po vítězné bitvě zajatce) zakřičel: „Tak tady budete třeba tři měsíce nebo tři roky!“

V pozdních nočních hodinách 25.-26.8. se začalo v čs. delegaci diskutovat, zda protokol podepsat za situace, kdy zejména Kosygin předpokládal, že protokol projde jak v jednání s čs. delegací v Moskvě, tak doma v nereformovaném ÚV KSČ. A pokud neprojde, pak „neexistuje jiné řešení, než zavedení vojenské správy“.

Nakonec, zejména po emotivním , ostrém, kritickém vystoupení Svobody („Já jsem už v životě viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly tisíce lidí.“) i u reformátorů obavy z krveprolití převládaly. Nejvíc váhal s podpisem již přítomný na poradě Dubček, Smrkovský a Mlynář. A znovu Svoboda. „Už jsem vám to říkal v noci… přestaňte se už hádat. Za dané situace nevidím žádné jiné východisko.“

Dohodnuto podepsat s tím, že Černík v úvodním slovu útoky na reformu a Akční program odmítne a vysloví celkové čs. stanovisko k celé situaci. Černíkovi se po delším, také kontroverzním jednání podařilo „přesvědčit“ Dubčeka, aby se -  mlčky  -závěrečného jednání zúčastnil. Doprovázející Svobodův lékař gen. Smrčka mu však musel dát uklidňující léky. – Opačně vyznělo jednání s F. Krieglem. Ten byl izolován v jiné části Kremlu, avšak sovětská strana zvážila, že by bylo dobré, aby také podepsal – jinak že ho nepustí domů. Kriegl však odmítl naléhání deputace (Husák, Piller, Kučera, nakonec Svoboda) a po přečtení návrhu sdělil: „Ne – já to podepsat nemohu! … Ať mne třeba pošlou na Sibiř nebo zastřelí.“       

26. srpna v 16.00 hod. zasedly obě delegace k prvnímu a zároveň poslednímu jednání s cílem podepsat společný protokol.

Brežněv si nepřál žádnou diskusi a vyzval k připomínkám po stránkách (zhotoveno jen v ruském jazyce). Nicméně přihlášeného Černíka nechal mluvit. Ten mluvil jen česky, nastalo zdržení, sháněl se překladatel. Černíkovo vystoupení bylo mírné, sebekritické i kompromisní, nicméně obsahovalo jednoznačnou obhajobu reformního procesu i Dubčeka, odmítnutí intervence, požadavek rychlého stažení vojsk alespoň z měst a vesnic, respektování národních citů. Současně pak i souhlas s anulováním XIV. sjezdu. Vzrušení na druhé straně stolu však uklidnil Brežněv rázným: „Tak, soudruzi, a teď po stránkách!“ –

Avšak dřív, než zazněla první připomínka, ozval se dokonalou ruštinou roztřeseným, vzápětí však pevným a důrazným hlasem Dubček (není magnetofonový záznam, jen zápis Dubčekova poradce Párise). V úvodu vyslovil Dubček požadavek, aby součástí protokolu a celého jednání  byly oba návrhy, tedy i československý a současně varoval před recidivami z padesátých let. V další části ostře obhajoval jak reformní proces, tak i odmítl intervenci. „Říkáme otevřeně, že považujeme váš krok za vážnou chybu, která přinese velikou škodu naší straně i mezinárodnímu komunistickému hnutí … Přítomnost vašich vojsk podněcuje napětí ve straně i v zemi. Je proto velmi potřebné, abyste vy sami si promysleli a zamysleli se nad tím, jaké pozitivní opatření můžete přijmout k řešení daných problémů.“ – Následoval doslova výb uch hněvu mocných, zejména Brežněva: „To, co dnes říká s. Černík a s. Dubček, odkazuje vše, co jsme dosud udělali, daleko zpět. A jestli vy to říkáte s adresováním domů, bude ještě hůře.“ V závěru útoku na reformátory neušetřil ani neokonzervativce, „… vy všichni zde nesete odpovědnost za vývoj u vás v posledních sedmi měsících, vy všichni jak zde sedíte.“ Závěr vystoupení byl vrcholem demagogie, licoměrnosti i omezenosti. „Nikdy jsme vám nic nevnucovali  …Vždyť výstavbu státu máte odlišnou od nás, máte systém více politických stran, sdružených v Národní frontě, máte i odlišnosti ve výstavbě strany atd. Kde jsou tedy důkazy pro to, že jsme vám něco vnucovali?“ Vzápětí Kosyginův projev znovu akcentoval válečnou hrozbu. Podgornyj řekl: „Máme pochyby, zda po vystoupení Černíka a Dubčeka vůbec může být dokument realizován.“

Po krátké důvěrné diskusi v řadách Politbyra se toto zvedlo a husím pochodem opustilo sál …

V následujících minutách se na československé straně rozhodovalo o osudech jednotlivců i celých národů, projevovaly se oprávněné obavy zajisté o osudy jednotlivců, ale také o osud obou národů republiky, strach z krveprolití, odpovědnost za zbytečné zmaření tisíců životů, ale i obavy ze zodpovědnosti před historií. Dubček prohlásil: „A já to tedy nepodepíšu. Ať dělají, co chtějí – nepodepíšu.“ Nakonec se po dlouhém odmítání opět smířil s uklidňujícími léky .

Zatímco Černík, Špaček, Smrkovský a další Dubčeka přesvědčovali, že se teď již nic nedá dělat, jednání nelze zvrátit, odešel prezident za sovětským Politbyrem a po asi hodinovém jednání, o jehož obsahu nic nevíme, Politbyro napochodovalo zpět a jednání pokračovalo až do „zdárného signovacího“ konce. V atmosféře mimořádně dusné byl čs. delegací přijat diktát, nezakládající sice ztrátu území nebo dokonce likvidaci státu, ale vměšuje se do správy věcí lidu českého a slovenského, zakládá podstatnou ztrátu jeho suverenity a hluboce uráží důstojnost obou národů. Ne náhodou text obsahoval i klauzuli o přísném utajení – Smrkovský směl po návratu na schůzi ÚV KSČ protokol pouze parafrázovat.  – a ne náhodou i Husákův normalizační režim toto tajemství střežil: nejen ve vlastním zájmu, ale i v zájmu SSSR, jehož prestiž ve světě vážně ohrožoval. Byl v rozporu s ústavou republiky a s mezinárodním právem …

Soudobá režimní propaganda hovoří a píše v této souvislosti jen o kapitulaci, krachu „Pražského jara“, o zradě dubčekovců na statečně bojujícím lidu … atd.a tp. Při pokusu o objektivní a střízlivé hodnocení, které asi nikdy nebude konečné a bude mít podobný osud jako věčný spor o přijetí diktátu mnichovského – však nelze nebrat do úvahy  i další, nejenom morálně radikální hlediska (o prakticko-utilitárních  nemluvě). Skutečných reformátorů, kteří proti své vůli podepsali , bylo jen šest (ti unesení, plus sedmý Z. Mlynář). Velká většina se s podpisem ztotožnila i vnitřně a někteří dokonce považovali protokol za své velké vítězství a podepsali by jej v každém případě. – Dubček a druhové jednali bez přímého kontaktu s domovem a za podmínek horších, než byly ony Háchovy. Jako on však jednali pod hrozbou přímé okupační správy, snad i s krveprolitím, ale určitě s tvrdými represáliemi, nejspíš srovnatelnými s těmi, jež postihly Maďary v r. 1956 a později.

Objektivní, střízlivá úvaha by neměla přehlédnout ani skutečnost, že „zajatci“  i v nerovných podmínkách kladli odpor, který vedl aspoň k tomu, že situace nebyla v protokolu charakterizována jako „kontrarevoluční“, neodvolali dokument odmítající intervenci, dosáhli pozitivního hodnocení lednového i květnového pléna ÚV, což zakládalo možnost aspoň jistého operování Akčním programem, že získali příslib etapovitého odchodu intervenčních vojsk. To zajisté dodávalo kus víry, že při vhodném taktickém postupu podpis může zůstat jen jakýmsi „menším zlem“ a že se přece jen uhájí možnost postupně realizovat aspoň redukované reformy typu maďarské „kádárizace“. – A ještě poznámku k té – kritiky reformátorů akcentované – celonárodní demoralizaci. V době disentu, také v polemice s Pithartovým (pseud. Sládeček) „Osmašedesátým“ jsem mj. napsal: „V rozporu kupř. s dost čtenou prací J. Sládečka ´Osmašedesátý´ chápou autoři z reformně komunistických řad (uvádím především J. Hájka a Z. Mlynáře), že jen rozvážná, realistická politika, nikoli příprava a realizace marného a nerealizovatelného vojenského odporu mohla zachránit vymoženosti ´Pražského jara´ i další progres. Sporadický vojenský odpor by jen přihrával dnešní, stále trvající vládní verzi ´přišli včas´ a sovětské verzi o ´kontrarevoluci se zbraní v ruce´, jíž bylo třeba tankovou přesilou potlačit.

Lidem sládečkovského typu, kteří s oblibou hovoří o ´mnichovanském komplexu´, je třeba v této souvislosti postavit otázky: byla by v případě marného odporu, trvajícího – dle maďarských zkušeností - v organizované podobě 24 hodin, demoralizace menší?

Ví vůbec autor něco o demoralizaci maďarského národa po nezdařilém povstání, kdy tisíce rodin oplakávalo své mrtvé, další desetitisíce byly deptány deportacemi, někdy i mimo hranice země, miliony by byly terorizovány ztrátou občanských existenčních jistot a kriminály? Pokud se dnes najdou mezi publicisty a historiky r. 1968 lidé, kteří proklínají vedoucí reformní komunisty za to, že nezabránili dalšímu ´zmnichovanštění´ národů země tím, že by jim pustili žilou v marném zápase, pak kolik asi lidí by je o něco později proklínalo v případě ozbrojeného odporu jako neodpovědné dobrodruhy, hazardéry s lidskými životy? A žili by vůbec nějací „buditelé“, kteří dnes v těžké situaci znovu pozvedávají laťku morálních – nezničitelných – pozitivních kvalit našich národů? „ (Publikováno  pouze samizdatově v rámci rozsáhlé studie „Marxismus a ´reálný socialismus“ z poloviny osmdesátých let. – L.K.)  

Závěrem k celému textu o obrodném procesu r. 1968:

Pokud jsem tímto textem hájil politiku reformně komunistické skupiny ve vedení KSČ, neznamená to, že bych její veškeré činnosti uděloval absolutorium.  To proto, že nevolili vždy adekvátní politicko-taktické cesty a prostředky  k prosazení své „pravdy“, která byla též pravdou lepšího údělu našich národů, nedovedli o ní přesvědčit politicko-takticky  nedostatečně připravené lidi, „nové lidi“ v politice. Nedokázali účinně bojovat a vítězit proti extrémům „radikálních demokratů“ z jedné, stále mocných „konzerv“ z druhé strany.

Soudím však, že jsem dokázal nemalou vinu radikálně komunistické i nekomunistické, především humanistické inteligence na neblahém vyústění obrodného procesu.  Kdyby i tato část inteligence nepřistupovala  ke společenské realitě pouze pozic etických a teoretických, ale především z pozic politiky, jakožto mocenského vztahu a boje, jakožto „umění možného“, pak jsem přesvědčen, že se věci u nás mohly rozvíjet v progresivním a nikoli regresivním „normalizačním“ směru. Souhlasím s Mlynářem, že tato část inteligence u maturity z politiky propadla.   

 

3) Posrpnová „normalizační“ politika – Dubček vystřídán Husákem

Posrpnový „normalizační skluz“ dubčekovských reformátorů hodnotí nekompromisně, nemilosrdně, a hlavně jednostranně P. Tigrid slovy, že to byla „éra trapná a nedůstojná, dlouhá cesta ústupků a kompromisů, jimiž  se ovšem nic nezachránilo.“ Pochmurné normalizační skutečnosti v průběhu následujícího dvacetiletí tento příkrý soud jakoby potvrzují. Je tím však řečena celá, vyčerpávající pravda o tom mimořádně negativním úseku našich dějin? Soudím, že nikoli. Je to pravda zajisté pronikavého reflektoru, osvětlujícího jen část podstatných skutečností tehdejška, přičemž jiné významné pozitivní faktory politiky reformátorů zůstávají neprávem ve stínu.

Tuto politiku reformního jádra s Dubčekem a Smrkovským v čele ovlivňovaly dvě hlavní společenské síly, ovšem  mocensky naprosto nesrovnatelné! Vojenská síla okupační, imperiální politiky brežněvovského SSSR a síla protiokupantského, téměř celonárodního odporu Čechů a Slováků při zřetelné slabosti prosovětských kolaborantů.

Zajisté je skutečností, že nehomogenní, postupně se rozpadající vůdčí jádro pod tlakem „vnější reality“, podepřeným permanentně hrozícími přímými vojenskými zásahy, ne bez odporu – ustupovalo z pozic polednového reformního obrodného procesu. Ústup a podléhání vnějšímu tlaku bylo urychleno a prohloubeno silným nástupem dříve reformních „normalizátorů“ husákovského, či štrougalovského typu. V té souvislosti kontinuita s polednovou reformní politikou rychle a pronikavě slábne a úměrně tomu se prohlubuje propast mezi vnitřní, téměř celonárodní realitou a tuto „realitu“ opouštějícími vůdci. Ovšem i propast mezi lidem a těmi z vůdců, kteří poctivě usilovali o udržení alespoň zbytků polednových reforem a byli staro- i novokonzervativci, samozřejmě i „vnější realitou“, dotlačováni k plné kapitulaci. Personálně vyjádřeno – šlo o již v dějinách mnohokrát osvědčenou taktiku „postupně krájeného salámu“: z vůdčích reformátorů „odrovnán“ nejdříve Kriegl, potom Smrkovský, Dubček, horlivě „normalizující“ Černík; z další garnitury rozhodní reformátoři  Špaček, Šimon, Mlynář, ekonomové aj. V rekordně krátkém čase sprintoval po cestě od reformátora k normalizátorovi zejména dr. Husák: V moskevském jednání ještě právem kritizuje Dubčeka za to, že původně chtěl z funkce abdikovat; k uším všech občanů republiky dolehlo jeho slavnostní ujištění, „stojím a padám se soudruhem Dubčekem“, aby již k podzimu naň naléhal na abdikaci, odstranění Smrkovského z funkce předsedy Národního shromáždění. …

K tomu uvádí právník F. Šamalík: „Nebylo to poprvé, kdy u nás rozhodnost politiků neodpovídala rozhodnosti lidu.“

Nicméně nechť je slyšena i druhá strana: V odpovědi historizujícím politikům, také Tigridovi, Dubček píše: „ Vyčítají mi smířlivý postoj k okupaci pěti armád a cestu ústupků při jednáních. Volil jsem ji vědomě a dnes bych nepostupoval jinak. Byl by to zápas s přesilou, utopený v krvi.“ Stále měl na paměti sovětskou „Bílou knihu“, hovořící o potřebě likvidovat a zneškodnit kolem 40 tisíc československých „kontrarevolucionářů“. – A maďarský podzim 1956, představující krvavou lázeň, deportace, věznění, emigraci desetitisíců Maďarů…

Dále ovšem píše v pamětech „Naděje umírá poslední“: „ Nemohu říci, že jsem na ten čas hrdý, anebo že naň vzpomínám bez trpkosti. Obzvlášť ne kvůli dezercím v našich řadách a kvůli novým zrádcům.“

Ke kladům jeho i Smrkovského a jiných špičkových reformátorů patří, že v mimořádně obtížné situaci trvali na programu obrody demokratických a socialistických ideálů, na neuznání legitimnosti invaze a okupace, nepřiznání „kontrarevolučnosti“ situace u nás.

K plodné posrpnové aktivitě reformátorů, o níž píši již v první kapitole, ještě dodávám, že podnítili a podporovali, byť jen zárodečné pokusy o formování společenské samosprávy  - zejména podnikových rad pracujících, samosprávy zemědělských družstev, pokračovali v rehabilitacích nevinně stíhaných nejen komunistů, ale i nekomunistů, ba i protikomunistů. Rozkvět společenských věd, kultury, literatury, zejména filmu, dokonce předčil vývoj od ledna do srpna. V těchto oblastech se prohlubovaly i plodné mezinárodní vztahy. K tomu memoárová poznámka: Bez strachu před jakoukoli perzekuci jsem realizoval na téma čs. obrodného procesu na jaře 1969 přednáškové turné v spřátelené Jugoslávii (Vysoká škola pro politické vědy v Lublani, filosofické fakulty v Záhřebu a Bělehradě), vedl plodné rozhovory s politiky, filosofy, historiky, psal do tamního denního i periodického tisku, vystupoval v rozhlase, též ve vysílání pro SSSR aj. (Spočítaly mi to ovšem prověrkové komise již na sklonku r. 1969 …)

Přední z reformátorů se snažili využít k obraně demokratizačního procesu i skulinek, nepřesností, možností dvojího výkladu samotného moskevského protokolu. Museli-li přijmout vnucené anulování vysočanského sjezdu, pak na druhé straně dokázali prosadit kooptaci osmdesáti lidí z tam zvoleného ÚV, vesměs reformního smýšlení, do dosavadního více než 100 členného. Brežněv v té souvislosti se obořil na Dubčeka, že telefonicky doporučoval tak vosem-děsjať a Dubček si tam svévolně škrtl tu mezičárku! Jeden z předních radikálních reformátorů J. Šabata ve svých statích až donedávna podceňuje zvýšení Brežněvovy ostražitosti vůči „věrolomnému“ Sašenkovi, když tvrdí, že „prostor pro reformní politiku nejenže nadále existuje“, ale že „má dokonce nový rozměr,“ že „příkazem dne bylo sovětských výtek nedbat“.“Zorganizovat bez hluku, tak trochu „poloilegálně“ velmi specifickou českou reprízu vysočanského sjezdu … postavit interventy před hotovou věc… .“ Nemá pravdu, pokud tvrdí, že „centristé“ Dubček ,či Špaček  aj. jednali v otázce českého sjezdu především pod tlakem obav z českých radikálů jeho typu. Naopak, obávali se, že tvrdošíjné a marné prosazování českého sjezdu přivodí pád celého reformního vedení a tím budou zmařeny výše uváděné, tehdy úspěšné kroky v pokračování polednové reformní politiky. Podceňování možností hlavní, zahraniční síly „V-pětky“ jde u něj ruku v ruce s podceňováním síly a možností domácích staro- i novokonzervativců. Bilak a jeho kumpáni nebyli - dle Šabatovy konstrukce – „bludnými Holanďany“, poplakávajícími na chodbách stranických sekretariátů. S mimořádnou aktivitou mobilizovali k útoku na dubčekovce početné konzervy ve starém ÚV, zastrašovali i korumpovali většinu oněch 80 „vysočanských“. A hlavně: vytvářeli masovou základnu pro nástup staro – i novokonzervatismu koalicí s novým, husákovským vedením KSS. Zejména ve střetu o předsedu budoucí federální sněmovny se střetly dva legitimní zájmy: 1. Uchovat před izolací a porážkou Moskvou odepsané demokraty, jmenovitě Smrkovského, a 2. Uspokojit legitimní zájmy slovenského národa, hájené, i demagogicky Husákem a spol.

Pokud pak jde o český stranický sjezd usilovali staro i novokonzervativci úspěšně, s podporou Moskvy, o jeho odložení (předtím o nedemokratickou obměnu jeho delegátů, podobně jak tomu bylo u sjezdu celostátního). Řízení strany a tím všeho politického dění svěřili neokonzervativcům Štrougalova typu (Byro pro řízení stranické práce v českých zemích). Generální útok na Dubčeka nastal na jaře 1969 a byl veden jak silami zahraničního interventa, tak starokonzervativci novotnovského typu i novokonzervativci bilakovského i husákovského typu. Záminkou k protidubčekovskému úderu mohlo být i něco jiného než oslavy vítězství našich hokejistů nad sovětskými „zpestřené“ kameny, házenými na budovu sovětského Aeroflotu a připravené s největší pravděpodobností péčí vždy starostlivé StB.Špičky intervenční V-pětky potřebovaly dosadit takového člověka, který by pro ně byl zárukou, že se ztotožní, navíc obratně, s jejich viděním československého obrodného procesu r. 1968 před nastávající konferencí komunistických a dělnických stran v Evropě. Naši konzervativci všech odstínů pak chtěli mít v čele strany takového člověka, který by s pověstí reformátora realizoval v jejich i sovětském zájmu restauraci brežněvovského neostalinismu. Ač byli kandidáti dva (i Černík), volba padla na Husáka. Tlak na Dubčekovu abdikaci byl ze zahraničí i z domova obrovský, mj. se nad ním vznášela hrozba trpkého osudu I. Nagyho a druhů. Do Prahy přijel maršál Grečko, vojska hrozila vyjít z kasáren do ulic, razantně krizi řešit přijel do Prahy za sovětské politické vedení Semjonov . Známá jsou v této souvislosti slova tohoto emisara, doprovázející doručení sovětské noty – diktátu po březnovo-dubnových událostech. „Sovětské vedení nenalézá slov při vyjádření svého pobouření nad situací v Československu. Situace je tu horší, než v srpnu 1968.“ – Teprve od Dubčekova pádu nastává ta pravá, „plnohodnotná, krutá normalizace“, rdousící a dusící jakékoli pozitivní podněty a procesy obrody demokracie a socialismu ve společném státu Čechů a Slováků. …

Končím tuto pochmurnou historii konstatováním, že dva roky před Chartou a rok před Helsinskou konferencí o spolupráci a bezpečnosti v Evropě, symbolicky k jubilejnímu říjnu 1974, proměnil Dubček tečku za obrodným procesem, představovanou jeho dubnovým (1969) politickým pádem , v pouhý středník, vyznávaje ono husovské „Stůjtež povždy v poznané pravdě!“ Podal v obšírné stati, vydané Pelikánovými Listy 1975 pod titulem „Dubček žalujepodrobnou, zdrcující kritiku normalizačního režimu.

 

4) Návrat Alexandra Dubčeka do vysoké politiky

Dubnové plénum ÚV KSČ 1969, jež odstranilo Dubčeka z funkce prvního tajemníka ÚV, mělo původně projednat závažnou zprávu tzv. Pillerovy komise o porušování zákonnosti, zejména o politických procesech v létech dominace stalinismu. Zde byla obsažena i podrobná zpráva o odpovědnosti špičkových politiků (Gottwalda a dalších) a žijící z nich měli být vyloučeni ze strany. Nic z toho se po Dubčekovu pádu nerealizovalo. Normalizační vedení s Husákem v čele zprávu až do listopadového převratu 1989 před veřejností utajilo, takže jen nemnozí měli možnost přečíst si ji, dík zahraničnímu vydání péčí J. Pelikána. Nicméně Husák i další, též ve vlastním zájmu „mučedníků“ z té doby, ponechali uznání dosavadních rehabilitací, avšak v dalších již nepokračovali. Trvali na posrpnovém rozhodnutí nevést žádné politické procesy za názory a jednání mezi lednem 1968 a srpnem 1968. To ovšem neznamenalo, že k politickým procesům za odpor proti normalizačnímu režimu nedojde. První z nich byl veden proti dodnes politicky aktivnímu Petru Uhlovi a dalším … A špičky „zdravého normalizačního jádra“ snily i o totální diskreditaci a snad i o politickém procesu s A. Dubčekem.

Po dubnovém plénu zůstal Dubček ještě členem předsednictva ÚV a stanul v čele Federálního shromáždění. Ne nadlouho. Obou vysokých funkcí byl zbaven poté, kdy na zářijovém plénu ÚV 1969 statečně a kvalifikovaně obhajoval polednový reformní proces. A znovu krátkodobě jmenován velvyslancem v Turecku. Odtud se v červnu 1970 tajně vrátil domů, byl okamžitě vyloučen i ze řad KSČ a z funkce i oficiálně odvolán.

Kritik reformních komunistů, sám vyšlý z jejich řad, P. Pithart píše o velvyslanecké „lukrativní“ funkci Dubčeka. Pravda je jiná. Pro Husáka, či Bilaka to byl způsob, jak eliminovat vliv populárního politika na národy Československa, jehož se oba i mnozí další obávali. Navíc očekávali, že Dubček bude emigrovat, že jej pak označí za vlastizrádce a tím dále zdiskreditují obrodný proces.

Diskreditovat se měl Dubček ještě předtím i ve funkci předsedy Federálního shromáždění. K datu prvního výročí invaze vojsky V-pětky a okupace došlo k obrovským masovým demonstracím, rozháněným silami policie i lidových milicí, zejména v Praze a Brně. Byli i mrtví a zranění.

V té souvislosti již 1999 P. Pithart mj. tvrdil, že to byl Dubček, kdo na demonstranty  v srpnu 1969 poslal „již československé obrněné transportéry a obušky“, což (bez uvedení Dubčekova jména) znovu opakuje  v předvečer výročí v „Právu“ z 19. 8. 2006. To navzdory tomu, že byl již nejednou kvalifikovanými historiky A. Benčíkova typu vyzván, aby své scestné soudy konfrontoval s již dostupnými početnými dokumenty. Považuji tedy za potřebné na některé z nich upozornit. Především s opřením se o Benčíkovu stať „Listopadový come back A. Dubčeka“.- „Veškeré přípravy na potlačení srpnových demonstrací řídila zvláštní komise, zřízená již v polovině července ve složení O. Černík, M. Dzúr, J. Pelnář, J. Havelka, A. Gros. A to podle pokynů a pod dohledem G. Husáka.   Dověděl by se (Pithart), že A. Dubček, stejně jako J. Smrkovský, se v této době na Husákovo „doporučení“ zdržoval mimo Prahu – v Tatrách či na chatě v Senci. Dubček byl narychlo dopraven do Prahy letecky až 22. srpna večer. Kdyby P. Pithart  neignoroval dokumenty a fakta, snadno by pochopil, že obviňování Dubčeka z autorství tzv. prügelpatentu je přinejmenším hrubá jednostrannost. Ano, podpis pod ním byl zcela jistě Dubčekovou chybou, která ho trápila celý život. Ale P. Pithart  by měl vědět a respektovat, že autorem „prügelpatentu“ byl ve skutečnosti G. Husák a spoluautorem O. Černík, že A. Dubček byl v předsednictvu Federálního shromáždění prakticky jediný, kdo vznášel námitky, a že jej podepsal až pod velikým nátlakem Husáka a Černíka a členů předsednictva. G. Husák se jaksi ze zorného úhlu kritického pohledu  P. Pitharta zcela vytratil… Sám Dubček (paměti, str. 24) píše: „ Dnes vím, že jsem měl odmítnout podepsat. Byla to však hektická, nervózní chvíle. Byl jsem tam úplně osamocen a ani jsem nedomyslel všechny následky. Nikdy toho však nepřestanu litovat.“ Pokud pár týdnů nato pronáší svůj poslední projev na půdě ÚV KSČ  s příslušnými následky, je tím vyvráceno jakékoli podezření, že i ve „slabé chvíli“ sledoval osobní prospěch …

Když bylo Dubčekovi dovoleno, aby v prosinci 1970 nastoupil jako mechanizátor lesní správy, zahájily orgány StB současně akci „Bříza“. To znamenalo soustavné sledování a nejrůznější šikanování a diskriminaci Dubčeka, jeho rodiny i přátel. To trvalo zhruba do sklonku r. 1987 a bylo vystřídáno nebo doplněno odposlechy, osobními a domovními prohlídkami u přátel, kteří jej navštívili …

Benčík v knize „Utajovaná pravda o Dubčekovi“ dokonale vyvrací další velkou lež, šířenou také soudobou historizující propagandou, že se po dobu téměř dvaceti let vůbec neúčastnil disidentského protirežimního boje: „ … ani sebevíce stupňované sledování, šikanování a diskriminace StB jej nedokázaly zlomit a umlčet jeho soustavnou kritiku normalizačního režimu, zvláště jeho bezpečnostního aparátu. Podle zdaleka ne úplných pramenů jsem zaregistroval na sto různých aktivit A. Dubčeka  za léta 1969 - 1989. Napsal a poskytl ke zveřejnění různé dopisy a články stranickým a státním orgánům Československa, varšavské pětce či italským a jiným představitelům. Napsal množství replik  na pomlouvačné články novinářských šmoků, poskytl řadu interview zahraničním listům a redakcím, účastnil se různých setkání a veřejných vystoupení…

Opoziční aktivita A. Dubčeka měla dva vrcholy: v letech 1974-1975 a v letech 1987 – 1989.“ (Benčík)

Benčík tím míní již výše zmíněný dopis Federálnímu shromáždění ČSSR z října 1974, aktivity z léta 1987, zejména pak interview pro italský deník l´Unita 10.1.1988, posléze dvoutýdenní návštěvu Itálie v listopadu 1988, kdy mu byl na boloňské univerzitě udělen čestný doktorát, nakonec pak stupňování této aktivity v roce 1989.

Jeho projevům na univerzitě či improvizovaným projevům ke studentům se dostalo velké publicity nejen v Itálii, ale i v tisku, rozhlasu, televizi řady dalších evropských zemí. Byl přijat mj. generálním tajemníkem Italské socialistické strany B. Craxim, předsedkyní parlamentu N. Iotti a také papežem Janem Pavlem II., Vojtylou. – Malá memoárová poznámka: o té poslední audienci vyprávěl Dubček mnoho zajímavého Č. Císaři a mně při naší předvánoční návštěvě. Papež předešel při audienci případnému „prstenopolíbení“, povstal a s Dubčekem se pozdravil rukypodáním, načež vedli dlouhý rozhovor v slovenskopolské prapodivné hatmatilce … Čs. orgány se brzy nato Dubčekovi pomstily za diplomatický úspěch v Itálii znemožněním pražského setkání s Mitterandem. Naši nesocialističtí disidenti, jako V. Malý, dnešní biskup, se s Mitterandem, jako méně nebezpeční než Dubček, sejít mohli … Schůzka Dubčeka s V. Havlem po jeho propuštění z vazby v květnu 1989 představovala důležité setkání dvou hlavních představitelů čs. opozice. „Děti pražského jara i srpna 1968“ na všech nepovolených demonstracích k 20. a 21. výročí srpnové intervence, k 28. říjnu, k 20. výročí sebeupálení Jana Palacha v lednu 1989 i na listopadové studentské demonstraci 17. listopadu 1989 skandovaly mj. či především jméno Alexandra Dubčeka. Na listopadových manifestacích opozice za aktivní účasti Dubčeka na Letné a Václavském náměstí  statisícová shromáždění spontánně skandovala „Dubček na hrad!“

Ještě v průběhu „sametového“ převratu se dostalo Dubčekovi velkého uznání: Evropský parlament mu udělil cenu Andreje Sacharova za mimořádné angažování na obranu lidských práv. O něco později dvě italské univerzity v Bologni a Peruggii jej navrhly na udělení Nobelovy ceny za jeho „morální hodnoty a za mimořádnou roli, kterou sehrál před dvaceti lety i v současné době v obnově své země.“

Benčík mj. píše: „ Bylo tudíž jen samozřejmé a logické, že se v listopadové revoluci vedle Václava Havla stal kandidátem na úřad prezidenta. Ačkoliv veřejné mínění na Slovensku, ale i v Čechách, dávalo větší šanci Dubčekovi, obě rozhodující grémia, Občanské fórum i Verejnosť proti násiliu, se rozhodla pro Václava Havla. Pro Alexandra Dubčeka byla určena funkce předsedy Federálního shromáždění. Velkou roli při tom sehrála velká averze vůči reformistům a reformnímu hnutí v obou těchto subjektech. Za zcela neseriózní lze označit jednání úzké skupiny řídícího grémia OF, kdy z iniciativy Michaela Kocába zahájilo jednání s předsedou vlády Ladislavem Adamcem, kterého dokonce Kocáb i  Havel navrhovali za kandidáta na funkci prezidenta, se záměrem eliminovat tak aspirace Alexandra Dubčeka. Poté, kdy jednání s Adamcem ztroskotalo, Michael Kocáb bez nejmenšího důkazu začal  strašit nebezpečím reformního tandému Adamec – Dubček. Stejně tak považuji za neseriózní, jestliže Vilém Prečan přebírá bez výhrad, bez důkazů, smyšlenku Michaela Kocába o nebezpečí jakéhosi tandému  Adamec – Dubček. Nebo že Dubček byl akceptován OF (přesněji – úzkou skupinou kolem Václava Havla) jen jako Slovák a ne jako osobnost důvěry lidu. A zcela trapně a jaksi zlomyslně působí jeho informace, že Václav Havel, představitel úspěšného boje za svobodu, „přejímá prezidentský úřad z rukou předsedy FS Alexandra Dubčeka, představitele dřívějšího neúspěšného boje za svobodu.“ – Jako by Alexander Dubček nebyl také představitelem úspěšného boje a sametové revoluce a jako by podmínky Pražského jara a sametové revoluce nebyly tak nebetyčně odlišné!

Dne 28.12.1989 byl A. Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění a příští den – 29.12. – byl za jeho předsednictví zvolen Federálním shromážděním V. Havel do funkce prezidenta ČSSR. Současně bylo dohodnuto, že ve svobodných volbách v červnu 1990 bude umožněno kandidovat do této funkce i Alexandru Dubčekovi. Tato dohoda však naplněna nebyla, neboť  „moc chutná opravdu moc“! (Benčík , parafrázující Mńačka).

Ve vysoké funkci předsedy Federálního shromáždění se A. Dubček stal jedním z hlavních představitelů změny společenského systému po 17. listopadu, spojeného se vznikem politické a hospodářské plurality, nového právního pořádku a  obnovou parlamentarismu. Své hlavní krédo vyjádřil již v lednu 1990: „Chceme, aby parlament byl po létech opět parlamentem, aby byl výrazem vlády všech nad všemi, a to v podmínkách pluralitního politického systému.“ Dle Dubčeka, byla jednou z hlavních úloh parlamentu podpora demokratického fungování česko-slovenské federace, neboť předlistopadová centralistická federace způsobila vážné škody na formování české a slovenské státnosti. Dle Dubčeka: „Bez suverénních republik nemůže být pevná federace a bez stabilní federace nebudou pevné ani republiky.“ Tímto postojem čelil jak silným centralistickým tendencím, reprezentovaným zejména již tehdy mocnou ODS v čele s V. Klausem, tak i nacionalistickým tendencím formovat slovenský stát bez federálních, či konfederálních vazeb s českými zeměmi. V souladu s tím v  době sporu o název státu vyvinul Dubček velkou iniciativu, jíž přispěl ke schválení názvu společného státu Česká a Slovenská Federativní republika (20.4.1990). Vzápětí, o tři dny později, podpořil česko-slovenskou vzájemnost oceněním zásluh M. R. Štefánka o vznik společného státu v r. 1918 vystoupením na půdě parlamentu i na Bradle.Federace na základě společných kroků Slováků a Čechů měla směřovat „vstříc nové Evropě“. Při formování této nové Evropy Dubček akcentoval jako přístupovou cestu spolupráci středoevropských národů a států v rámcích „pentagonály“ či „hexagonály“, přičemž vedle tradiční spolupráce s Jugoslávií uvítal zejména spoluúčast Itálie. V rozporu s tímto úsilím postupně dosahovat ekonomické, politické a kulturní integrace Evropy ovšem nebyl Dubčekův odmítavý postoj k vojenským blokům, po rozpuštění V-paktu i NATO, což ostatně bylo v plném souladu s tehdejší polistopadovou československou zahraniční politikou.

Vývoj však šel, žel, opačným směrem. Od podzimu 1991 začaly a stále narůstaly spory v jaké podobě připravit ústavy federace a republik. Dubček se mj. zasazoval za urychlení ústavních prací, jakož i za legislativní přípravu referenda „jako nejvyšší formy národní a občanské vůle při řešení česko-slovenské státnosti“. Upozorňoval na dalekosáhlé, neblahé následky rozpadu česko-slovenské státnosti.  Nyní již u vědomí toho, co se odehrávalo již od předchozího roku v bratrské Jugoslávii, tedy kruté občanské války! Při příležitosti svých 70. narozenin 27. listopadu 1991 stál neochvějně na pozicích federalismu a integračních evropských procesů. „Podle svých sil se vynasnažím přispět k tomu, aby jméno ČSFR a jejích integrálních součástí – České republiky a Slovenské republiky byly synonymem demokracie, prosperity, humanity, snášenlivosti, práva a vlády zákona …“

Dostalo se mu však razantní odmítavé odpovědi vládců. 21. listopadu 1991 se v Praze konala manifestace na podporu česko-slovenské státnosti. Předsednictvo Federálního shromáždění pověřilo A. Dubčeka, aby vystoupil na balkonu Melantrichu. Pro svévolné invektivy dvou „demokratických“ politiků proti němu však nevystoupil. Byl to jeden z přečetných a stále se množících kroků k odstranění dubčekovského „symbolu“ – humanity, tolerance, demokracie, socialismu!

A další pochmurný vývoj je znám a stává se každodenností mladších i starších generací: Jugoslávie v desetileté bratrovražedné válce rozbita do tříště státečků, závislých na supervelmoci č. 1, USA,, jež v „humánní válce“ (dle V. Havla) si porobily její zbytek. Československo rozděleno na dva ministáty bez Dubčekem a přemnohými jinými požadovaného referenda, byť bez bolestné bratrovražedné války. Blokové rozdělení světa, jistěné stále stupňovaným zbrojením, trvá. Propast mezi chudými a bezmocnými na jedné straně a bohatými a všemocnými se prohlubuje.

Pokud jde o dnešní „Česko“, situace předvolební i povolební je přímo výsměchem a negací všech podstatných Dubčekových stanovisek a postulátů. Platí pro ni starořímské „homo homini lupus“, „člověk člověku vlkem“ a „boj všech proti všem“. Výsměchem jak jeho postulátům z doby čs. strukturálních reforem obrodného roku 1968, ale i jeho postulátům v popřevratové době, kdy ústředním úsilím  bylo dosažení národního usmíření, dorozumění ku společnému prospěchu všech. Vzpomínám v této souvislosti na jeho chválu španělského vývoje po pádu francovské diktatury. Král Juan Carlos Bourbonský - proti všem očekáváním- povolal veškerou reprezentaci, od falangistických frankovských dědiců, přes liberály, křesťanské demokraty a socialisty až ke komunistům S. Carillovi a Dolores Ibarruri, aby se pokojně a s vědomím odpovědnosti za lepší osudy Španělska poradili, co dál. Další dějinný chod prokázal, že se neporadili špatně. …

Podstata odkazu Dubčeka dnešku? Vyjádřil ji precizně v bolognském projevu 1988: “Akčný  program Komunistickej  strany Československa z apríla 1968 vpísal jednotu, syntézu demokracie humanity so socializmom  do celej našej praktickém činnosti. Zmyslom, obsahom nášho politického programu z roku 1968 bola služba člověku, ludu a vyjádrenie úcty k všeludským hodnotám. … Učiť sa tolerantnosti, pochopiť, vypočuť názor iných, to je vraj najsložitejší problém skutočnej demokratizácie .“

Za vysoce funkční považuji ocenění A. Dubčeka z úst a pera přítele V. Šilhána, zvoleného mimořádným vysočanským XIV. sjezdem KSČ za jeho zástupce po dobu jeho moskevského „zajetí“: „Dubček si zachoval po celou dobu normalizace svou osobní integritu jako jednu z nejcennějších vlastností člověka. Ani náznakem neodvolal své politické a morální postoje. Neměl to lehké ani po listopadu 1989. Lituji a nepřestanu litovat, že na jeho pohřbu nezazněla česká řeč. To také nebylo náhodou. …Slovák rodem  patřil i nám, Čechům. Nejen svou úlohou v historii našich národů, ale i srdcem.“

Nakonec poznámku k dějinnému zařazení Dubčeka. S Masarykem, Benešem, Štefánikem Dubčeka nesporně spojuje jejich i jeho českoslovenství (znamenitý termín J. Opata s hrotem proti pejorativnímu, původně stalinistickému čechoslovakismu). Zejména s Masarykovou „Novou Evropou“ Dubčeka zřetelně spojuje jeho orientace na rovnoprávnou, vzájemně výhodnou užší spolupráci penta -či hexagonály s československo-polsko-jugoslávským jádrem, nevylučování budoucího demokratického Ruska z Evropy i střízlivě přátelský vztah s Německem, pokud se zřekne imperiálních plánů a aktů minulosti. U Dubčeka se tím míní nejen tradiční vojenská, ale i ekonomická expanze.

 

V dramatických dějinách Československa, Evropy, světa, dělnického hnutí představuje osobnost Alexandra Dubčeka vzdor politickým i lidským slabinám, prototyp humanisty, demokrata, socialisty (ve smyslu názoru Rosy Luxembugové, že nemůže být socialismus bez demokracie a opačně). V neposlední řadě pak vroucího československého (bez pomlčky, či s ní) vlastence.     

 

Končím slovy velkého bulharského básníka Christo Boteva:

Toj kojto padne v boj za slobodu, toj neumíre!

 

Redakce: Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.                Připravil: JUDr. Ogňan Tuleškov

………………………………………………………………………………………………….

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 186. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2006.

Webová stránka: http://www.ksl.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz